Voda

Když na osluněné okno bytu, nebo na stůl sluncem vyhřátého skleníku položíme v květináči ibišek a k němu postavíme kaktus, třeba větší Astrophytum myriostigma v. nudum a po hodince slunečního svitu přiložíme prsty na list ibišku, zjistíme, že rozhodně nedosáhl teploty jako třeba okolní neživé předměty. Když prsty druhé ruky obejmeme stejně temně zelené tělo myriostogmy, ucítíme, že teplo jejího těla  se okolním vyhřátým předmětům podobá, je o mnoho teplejší než povrch listu ibišku. List ibišku, tak jako třeba list rajčat nebo paprik, se brání přehřátí odparem vody, chladí se tak jako my při povalování na slunci vlastním potem. Protože příroda svůj kaktus vymyslela v sakramentsky tvrdých horkých a hlavně suchých podmínkách, dala mu do vínku sakramentské hospodaření s vodou. Když z ibišku odlomíme větev zanedlouho její listy nejprve zvadnou a později docela uschnou. Zarazili jsme jim přísun chladící vody. Když vyndáme z květináče kaktus a třeba mu osekáme kořeny, nepovadne, ani za celý rok bez vody neuschne. Má docela jinak uspořádané odpařovací póry svého těla než obyčejný list a ještě k tomu větší zásobu vody z lepších časů. Po zkušenostech mohu říci, že středně velký kaktus vydrží v našich podmínkách nejen rok, ale třeba i dva bez vody vedle kaktusů  hýčkaných vodou. Oproti nim nepoporoste, zkrabatí se, ale přežije! A hlavně o to přírodě šlo při jeho vymýšlení. A protože my jsme tvorové žijící stále rychleji, chceme, aby nám kaktus rostl před očima, aby se moc neflákal, aby nám dělal radost svojí proměnou, svojí krásou. Proto jej popoháníme vodou a hnojivem. Ale právě tady je třeba připomenout jednu důležitou větičku:

Kaktus v člověčí péči, nikdy neuschne, jen a jen shnije, a i když sedí na květináči docela suchý, zcela určitě je za jeho koncem  předešlé tuctové shnití.

A právě zalévání je nikdy nekončící zápas, je středem kaktusářských rozhovorů, je nejčastějším dotazem. „Kolikrát do roka zaléváš? Zaléváš do deště, nebo když je slunce? Dešťovkou, nebo vodou z potrubí? Kdy začínáš a končíš se zálivkou? A podmokem, nebo horem?“ A když se sejde deset kaktusářů, každý dá jinou radu, ale v jednom se přece jen shodnou. Voda použitá v nevhodném okamžiku, je ta nejkrutější kmotřenka Smrťěnka.

Kořeny kaktusů jsou opravdu choulostivé na přemíru vlhka, sám jsem se ve svých začátcích trápil se zahníváním kořenů, sváděl jsem to na všechno možné, hlavně na špatný substrát, jenom ne na sebe a svojí touhu zalévat. Vzpomínám na první zálivky, kdy jsem kaktusy přemístil ze studeného sklepa do sluncem prohřátého skleníku, dlouho jsem nevydržel kaktusy nezalít, kolikrát se ale ochladilo, začal padat ještě dubnový sníh a kořeny kaktusů zůstaly dlouho v mokru. Když potom přišlo to opravdové ustálené počasí, to pro první zálivku správné, leckteré rostliny už jen netečně seděly, netlačily jarní květy a já sveden pravým počasím znovu zalil a to co nahnilo při první hloupé zálivce při druhé chytré dohnilo.

Dnes s první zálivkou čekám, až kaktusy nejprve probudí teplo, kdy se i bez vody objeví mladě zabarvené trny, nebo špičky poupátek a teprve potom nosím ke kaktusům vodu. Jedince, kteří se v brzké době nenapijí, těm další vodu nedávám, je jasné, že jejich kořeny jsou v nepořádku. Takové rostliny vyklepu z květináče, odrolím zeminu a kořeny zkontroluji. Potom ze strachu nechám všechno proschnout a další jarní vodu nanosím ke zdravým rostlinám nejdříve za tři neděle, to už jsou v plném květnovém růstu. A znovu čekám tři neděle. Ovšem u menších rostlin v malých květináčcích je interval zalití čtrnáctidenní. A u nejmenších zimních semenáčků, u těch co ještě nesmí na plné slunce týdenní. Vodu si chytám dešťovou, ale když není, s klidem zaliji vodou z potrubí, tedy pitnou. Protože četnost zálivek kaktusů není taková jako u květin v bytě, nehrozí, že by se touto vodou substrát zasolil něčím nadbytečným co přidávají v úpravnách vody. Poslední zálivku kaktusů ve skleníku a pařeništích tedy lufťácích provedu koncem srpna. A potom půst! Bez milosti všechno. Jak roubovanci, tak i nejmenší semenáčky. A všechno přežije v naprostém suchu do první dubnové zálivky. Teprve potom až člověk sáhne po vodě, mohou začínat ztráty. A jestli podmokem nebo horem? Je to jedno. Rostliny mě stojí na velkých platech a co nenateče horem, stejně doteče spodem. Je ale pravda, když rostliny mám důkladně zalít, použiji metodu podmokem. Oni ty naše kaktusy musí někdy dostat pořádnou dávku vody, aby se temena roztáhla do šířky, ztratily se faldy z období sucha a to i za cenu nějaké praskliny z nenasytnosti.