Uebelmania

Když naše oko prosmýčí všechny ty divoké  feráky, lobivky a skleráky, zůstane trčet na docela odlišném  pláštíku, sotva tři barvy, ještě k tomu ponuré jak vdovička na funuse. Jenomže i černé vdovičce  může smutek slušet, zvláště když se jmenuje Uebelmania pectinifera. Ona je i v tom smutečním upravená jako panenka z vitríny.

 

A vdovička jen pár dní po pohřbu ještě vykvete! Jedinečnost hold musíme tolerovat.

 

 

A takto jsem ze smutné vdovy udělal vdovu veselou

 

 

 

                                Tyhle pseudopectinifery, ty už jsou trochu divočejší, jakoby blíž k Riu.

                             Uebelmania pectinifera v. psedopectinifera

 

 Uebelmania pectinifera v. flavispina

 

V roce 2003 jsem zmenšil prostor skleníku ve kterém jsem se rozhodl, že budu uebelmaniím topit. Světlo v zimě je podmínkou pro kvetení. Koncem ledna  již měly neuvěřitelné množství poupat. Počátkem února rozkvétaly první rostliny. Květů již bylo každým dnem deset až patnáct a já několikrát denně poctivě opyloval. Představa stovek semen mě hřála. Po týdnu jsem ale zjistil, že žádný z opylených květů nedrží. Přenesl jsem tedy deset kvetoucích rostlin  na okno bytu, kde je přece jen tepleji a pokračoval v denním opylování. Koncem února to bylo již na dvě stě opylených květů. Bohužel všechny padaly jako podzimní bukové lupení. Až počátkem března kdy slunce již mělo sílu a prostor za oknem řádně prohřálo, štěteček byl jako nikdy před tím obalen pylem. Ale to už zbylo jen posledních pár květů a ty již utvořily semeníky. Dobu kvetení v našich podmínkách je lépe časovat na březen, tedy v zimě zbytečně nepřetápět, aby se poupata pomaleji vyvíjela.

                                                  Uebelmania buiningii

         Pěstování uebelmanií v letní období je bez problémové, jsou-li li na nejteplejším místě ve skleníku, který může být i mírně přistíněn a s trochou vzdušné vlhkosti. Semenáčky je třeba roubovat na silné špalíky Eriocereus jusbertii. Je pro ně podnoží trvalou. Uebelmanie jsou brazilské rostliny, které nesnáší dlouhodobé chladno. Již po týdnu trvalého chladu kolem osmi stupňů, mohou na rostlinách vznikat nepěkné skvrny. Je to fyziologická choroba právě z chladna. Proto musíme rostliny přenášet na letní stanoviště až bude jistota stálého, teplého počasí. Na podzim rostliny včas přenést na zimní stanoviště, kde teplota alespoň v části dne vystoupí nad patnáct stupňů. Jsou to podobné nároky jako mají discocactusy a melocactusy.