Štika

 

Jestliže je zaostalostí mé chytání na plavanou s jednoduchou výbavou oproštěnou od zbytečných novinek a od beček voňavého krmení, pak jsem opravdu rybář zaostalec. Já ale tuto zaostalost mám na co svést. Může za ní můj bicykl, jako jediný prostředek  dopravy. Jen díky němu, jsem rybářský cajk omezil  na věci opravdu potřebné a lehké.
Mám ale jiné přednosti. Žádné ulovené rybě nevezmu život! Ani té zubaté labské potvoře, která mě natolik vydráždila, že jsem sám riskoval ten svůj. Potkal jsem jí před léty na toulce labskými přítoky. Celé dva dny jsem strávil v divočině jedné říčky napájející střední tok Labe. Za ty dva dny jsem nepotkal lidského živáčka a začalo mě být trochu smutno. Zajel jsem tedy dolů k Labi za trochou povyražení. Pod jednou malou plavební komorou, jsem objevil pěkné místo, kde mezi břehem a železnými vraty vznikla velká tůň s mírnou vracečkou. Zkusím cejny. Rozložil jsem lehkou výbavu. Prut 2- 10gr a vlasec o průměru 0.14. Chytal jsem na pařený rohlík. Jen co jsem nahodil, do tůně připluli dva rybáři na loďce. Zakotvili kousek ode mě. Když jsem uviděl jejich krátké toporné pruty, určené spíše na mořský lov a plnou loď krámů musel jsem se jim smát. Záhy jsem zjistil, že mluví německy. První mnou ulovenou rybou byla plotice. Když jsem vytahoval rybu druhou, její pohyby vydráždily obrovskou štiku k útoku. Lekl jsem se, ale brzdu jsem přece jen bleskově povolil. Bylo pozdě. Žádný odpor. Na konci vlasce  chyběl ukousnutý háček. 
Rybáři na loďce vše viděli a drze přejeli na místo útoku. Na velkou stříbrnou kotvičku napíchli cejna a spustili takřka na laně do vody. Co jsem mohl dělat, než jim v duchu nadávat do skopčáků. Ani se neuměli chovat. Křičeli a chlastali kořalku. Já jsem navázal háček a pokračoval v lovu. Najednou jim modrá kačena zmizela  pod vodu. Jeden z nich se napil kořalky a v loďce se vrávorajíc postavil. Zvedl prut a zasekl. Podle vrčení brzdy se ryba rozjela obrovskou silou. Rybář, zřejmě navyklý z lovu na moři, přitáhl brzdu a začal rybu doslova rvát. To byla chyba, která oba stála převrhnutí loďky ze všemi těmi krámy. Jeden rybář plaval rychlými tempy ke břehu. Druhý se plácal na místě a snažil se zachytit vzdalující loďky. Chvílemi mizel pod vodu. To jsem již nevydržel, svlékl se a plaval k němu. On po chvíli zmizel nadobro. Přidal jsem na tempech a v místě zmizení jsem se potopil pod vodu. Jeho tělo jsem nahmatal ihned a vytáhl jej na hladinu. Slyšel jsem jeho chrochtavý dech, ale jinak bezvládného jsem ho táhl ke břehu. Druhý rybář mě šel do vody naproti a společně jsme jej vynesli na břeh. Skopčák již pravidelně dýchal a otevřel oči. Přesto jsme přivolali lékařskou službu, která jej odvezla. Jeho kolega po té zachraňoval loďku.
Když jsem se uklidnil a na slunci prohřál, začal jsem myslet na štiku, kde asi je. To mořské lano se jistě nemůže přetrhnout ten obrovský trojhák se jistě nemůže vytrhnout. Nevydržel jsem. Zamkl  kolo a věci jsem zamaskoval do hustého křoví a plaval na místo nehody loďky. Potopením jsem odměřil hloubku. Byla kolem dvou metrů. Po páru temp směrem ke komoře jsem na  nánosu z klacků a bahna dokonce vystačil. Jako lovec perel jsem prohledával dno. Kde jsem vystačil, nahmatával jsem nohama. Větší hloubku rukama. Několik věcí z převrácené lodě jsem našel, ale prut ne. Rozšířil jsem okruh hledání. Směrem ke komoře jsem najednou nohou zavadil o napnutý tlustý vlasec. Potopil jsem se a po vlasci  ručkoval k jednomu konci. Několikrát jsem se potřeboval nadechnout, vlasec pružil a já jej ani při nadýchání nepouštěl. Tak se mě povedlo doručkovat  k prutu, který byl zaklíněn navijákem v nánosu kořenů a větví. Zvedl jsem jej nad hladinu. Nebyl to smekací naviják, ale velký a široký bubínkový kolovrat. Těžký a složitý.
I když jsem dobrý plavec a dokonce se rád, jen tak se šnorchlem pravidelně potápím, bojím se chování některých vod, jejích záhadných točivých nebo vroucích pohybů. Bojím se i vod stojatých ve starých opuštěných vodojemech nebo v zatopených vojenských bunkrech, kde člověk neví na co šlápne co jej sevře na co se nabodne o co majzne, bojím se  hrdel ohromných vodárenských rour, vpustí do dunících turbín, bojím se  starých žump.
I plavební komora a její železná vrata přede mnou mě naháněly hrůzu. Když se mě ale vylovený prut pohnul v ruce obrovskou záhadnou silou, jako proutkaři nad mohutným pramenem, neváhal jsem plavat z pomocí tahu vlasce jeho směrem, který mě vedl do otevřených vrat plavební komory. Nebudu říkat, že jsem se nebál té temné labské vody spoutané orezlým a zašlemeným železem. Bál jsem se mohutných vrat, které se mohou kdykoliv zavřít a mě uvěznit. Má vášeň překonala strach a já vplul do komory držíce v  ruce toporný prut.  Plutí těsně při levé betonové stěně plavební komory, bylo podmínkou být z dohledu strojníka. S prutem šlo plavání mizerně, spíše jsem divoce šlapal vodu a jen díky občasnému tahu vlasce jsem postupoval dál. Nebyl čas přemýšlel jak rybu vylovím. V komoře není nač se postavit o co se zapřít čeho se zadržet. Jediná naděje byla v obrácení směru tahu ryby ven z komory. Proto jsem musel připlout  nad ní a prutem a vlascem jí řídit jako jezdec řídí opratěmi tažného koníka z vozu. Tah vlasce najednou ustal. Asi doplula k zavřeným horním vratům. Pomyslel jsem si. Tam ji otočím a hurá z komory ven. Šlapáním vody a navíjením vlasce jsem postupoval  k místu, kde ryba zakotvila. Sklon vlasce napovídal, že jsem kousek od sebe. Náhle mě vylekalo zahoukání parníku a poté sirény ze strojovny. V té studené vodě mě zamrazilo až jsem cvakal zuby. Strach o život zvítězil nad vášní a já začal hledat azyl. Bylo pozdě. Spodní vrata  již strojník uzavíral. Štěstí, že ryba byla jen kousek od levé stěny. Přilnul jsem k ošlemenému betonu a třesoucí se vyčkával. Přišlo to nejhorší co přijít mohlo. Horní vrata se otevírala a do komory  valily hnědou labskou vodu. Tak, jak jsem s hladinou stoupal, vzdálenost mezi mnou a rybou se zvětšovala. Já stále nevěděl čím naviják odbrzdit. Hladina rychle stoupala a mě zbývalo jen pustit prut a zachránit si život. Na poslední chvíli jsem popadl kolovrat do obou rukou a za šlapání vody  se silou snažil všechny výstupky, páčky a kolečka  navijáku posunout do jiné polohy. Po chvíli zbrklého zoufalství se mě podařilo najít brzdu a já mávnutím prutu prodloužil vlasec. To jsem byl již  tak vysoko, že vidím připlouvající parník. Těžko jsem odhadoval jak se parník zachová, kolik mě ponechá místa mezi svým bokem a betonovou stěnou komory. Propadal jsem zoufalství, když se na mě valilo to vysoké a mohutné monstrum. Pudově jsem se snažil něčeho ve stěně zachytit.  Dostal jsem se až k výklenku  kde byl ocelový žebřík,  za něj jsem se přidržel a připravil na přejezd parníku. Tlačil před sebou velkou vlnu a já se musel nadechnout a pod vodou přečkat její nápor. První štěstí bylo, že mě neviděla obsluha parníku, a druhé štěstí, že parník byl malý asi jen výletní a mezi mnou a ním nechal dosti místa. Do mého štěstí vešlo přece jen troch neštěstí. Z paluby mě uviděla dívka a pozorovala mě div ne přepadávajíc přes palubu. Najednou se z výkřikem narovnala. Holky pojďte se honem podívat! Poslední vodník v Čechách! Na okraj paluby se nahrnulo asi deset děvčat a pokřikovaly na mě. To bylo podezřelé strojníkovi, který vběhl  nad komoru a přes zábradlí mě uviděl. Asi se hodně zděsil, protože na mě zařval. Co tam děláte vy vole! Zřejmě se chystal k nějaké akci, protože hned zmizel.  Třetí štěstí bylo a to nejvíce mě přálo, když se ryba prudce rozjela horními vraty s komory ven. Stačil jsem přitáhnout brzdu a nechal se vláčet proti proudu. Ještě jsem zaslechl ze zádi parníku. Ty vogo, ten má snad v zadku lodní šroub.  Teď jsem byl již v bezpečí. Ryba zamířila blíže ke břehu a já pojednou ucítil dno. Trochu jsem povolil brzdu a doplácal se na břeh.
Konečně jsem s rybou mohl rovnocenně zápasit. Byla již unavena a mě se dařilo ji pomalu přitahovat ke břehu. V boji jsem zaslechl klejícího strojníka. Doběhl ke mně a když viděl, že jej nevnímám rezignoval a za malou chvíli mě  radil, jak mám zacházet s brzdou. Štika byla jen pět metrů od břehu, když provedla zoufalý výskok a já prvně uviděl  její mohutné tělo. Srdíčko se mě přestěhovalo blíže k hrdlu a já jsem křikl na strojníka. Nemáte podběrák? Povol jí a vydrž. Za malou chvilku přiběhl s obrovským předpotopním podběrákem na dlouhém dřevěném bidle. Já jsem se již trochu uklidnil a s úsměvem rybu pomalu naváděl do podběráku. Strojník šel dokonce do vody  v montérkách a obutý štice naproti.
Tak se mě povedlo splnit sen každého rybáře. Štika ležela na trávě naprosto vyčerpaná a odevzdaná zlému osudu. Velký stříbrný trojhák byl zabodnut na kraji tlamy. Do ní jsme vrazili polínko a  trojhák jsem vypáčil. Odevzdanou a nehnutou změřil ji strojník bidlem podběráku kde měl narýsován metr. 118 centimetrů slavnostně ohlásil. I přes velkou radost jsem viděl její vystrašené oči, které mě navíc v mém podvědomí smutněly a já ji zvedl a nesl k vodě. Co chceš dělat? Ptal se strojník. Vrátím jí domů. Ani ji nemám čím odvést. Neblázni přece! Vezmeme ji do hospody tam je výbornej kuchtík to si pošmákneš. Pane, podívejte se jí do očí. A hlavu štiky jsem natočil ve směru starého strojníka. Blázne! Mávl rukou. Já jsem si zhluboka oddechl, když  pomalu odplula  nahnědlou vodou Labe. Tak on riskuje rozmačkání parníkem, rozsekání lodním šroubem, mě vyleká a podívej  jak jsem mokrej ty Janku. Chytil mě kolem ramen a se šplícháním   v  botách mě doprovodil do mého tábora.

Zpět