Parras de la Fuente (6).

 

Parras de la Fuente, administrativní centrum municipia Parras, se nachází ve středu jižní části státu Coahuila, ve výšce 1520 mnm. První osídlení této oblasti se datuje rokem1578, původních obyvatel etnické skupiny tlaxcalů. S postupující kolonizací území, o dvacet let později, v roce1598, zde byla založena obec Villa de Santa María de Las Parras.V roce 1868 byla obec povýšena na město.V roce 1873 se zde narodil budoucí mexický prezident Francisco I. Madero, syn portugalských rodičů, který vládl v letech 1911-1913.V roce 1944 získala obec své současné jméno. Podle sčítání obyvatel z r. 2000 má město cca 44 000 osob. Z architektonických památek si zmínku jistě zaslouží první vinné sklepy v Americe, založené v roce 1593 Lorenzem Garcíou, kaple Santo Madero na vršku Sombreretillo nad městem z roku 1868 a akvadukt z r. 1917. Parras je zařazen na listinu třiceti dvou magických měst a obcí Mexika a je považován za oázu v polopouštích státu Coahuila. Lze se zde také dobře ubytovat.
   
Do Parrasu jsem jel malým autobusem hrkáčem z General Cepeda především za Ariocarpus fissuratus a jak jsem doufal, kvetoucím. Je to tu jiné Mexiko. Obce, které jsme míjeli, to jsou jen malá seskupení nízkých čtvercových domků z hliněných cihel, leží i řadu kilometrů od silnice, s kterou jsou spojeny jen vyjetými kolejemi automobilů. Jsou ale svědomitě navštěvovány troubícími autobusy.Už žádná úrodná údolí, ale jen kamenitá políčka v okolí chýší. Chudoba v čisté podobě.V Parrasu, když všichni vystoupili, se ptám řidiče na levný hotel. Prý sedni si. Poslechl jsem, s prázdným autobusem jsme projeli městem a zastavili  před nějakou posadou. Nic za to nechtěl a popřál mi příjemný pobyt. Pokoj opravdu nic moc, ale měl všechno co člověk potřebuje i nepotřebuje. Například televize.Ta je dnes všude, většinou nefunguje, ale je tam kvůli ceně ubytování.Tady tedy fungovala. Je poledne, ještě jsem  nic nejedl, jdu se zorientovat. Běžná strava – plechovka fazolí, sardinky, voda, pomeranče, banány, mango, půlka melounu. Měl jsem mlsnou na grilované kuře, ale vzdal jsem to, vypadalo to nejméně na žaludeční obtíže. Koupu se v potu, jsem skrz na skrz.Uchyluji se do posady, snědl jsem všechno najednou a mohl jsem jíst klidně dál. Jdu omrknout terén. Kdosi o Parrasu psal, že je to pěkné, tiché městečko.Tak z jedoucího auta, nebo z vinných sklepů. Není to pravda, nic výjimečného a to i s ohledem na to, co píši v prvním odstavci. Historicky určitě zajímavé, ale od centra dál aby člověk raději moc nechodil.Už mne tady atakoval tlustý výrostek, že má hlad. Řekl sem mu, že já taky. Další po mně chtěl 10 MXN a dostal je. Posedávají tu různé existence nevalného vzhledu a nepřítomných očí. Jsem tu za exota. Člověku bleskne vzpomínka například na TehuacánPueble. Dr. Říha kdysi psal, že nevidět Tehuacán je velké nedorozumění. Měl pravdu.
   „Je 6.října, 04.hod ráno. Nemůžu spát, pomalu se balím na cestu do hor. S rozedněním kličkuji městem, orientační bod kaple Santo Madero na vršku Sombreretillo. Kdekoliv jsem poprvé, vždy když to jde, lezu na první kopec který uvidím, kvůli orientaci, jako Jeníček v pohádce o perníkové chaloupce. Opravdu, pohled k severu ukazuje turistovi Parras jako zelenou oázu v polopouštích severu Mexika. Pohled k jihu nabízí překrásnou kulisu hor.

 

 

 

 

 Přes údolí vidím na protějším kopci teraserii a beru směr na ni. Vegetace se příliš neliší od G.Cepedy, bavím se tím co je. A tím co je, je Astrophytum capricorne na kamenitých svazích, nádherné rostliny Echinocereus komplexu stramineus-enneacanthus-dubius  spolu s Echinocactus horizonthalonius. Parras nedaleko, snad proto jsou tu jen mladé rostliny E.horizonthalonius.Většinou je nalézám ve štěrkových náplavech v údolích. E.stramineus kdekoliv.

 

 

 

 

 

Pak už hory a doly, ale Ariocarpus fissuratus není k mání. Přede mnou horské údolí sevřené dvěma horskými hřebeny, jdu tam.To jsem si dal, bludiště až 5 m hlubokých erozních zářezů, z dálky to vypadá jako rovina. Obcházím je, pokud to jde. Rostou zde nádherné rotliny Thelocactus bicolor. Ze zdánlivé roviny vystupují příkře kamenité a skalnaté kopce. S vyplazeným jazykem, přesto neodolám a škrábu se tam.Vyplácí se to. Nejdříve ve skalních puklinách rostoucí Coryphantha, kterou neumím,snad durangensis. Na malých plošinkách pak na mne zírají mimořádně vytrněné rostliny Echinocactus horizonthalonius a překonávají vše, co jsem až dosud viděl. I když, uznávám, to závisí  na okamžitém prožitku.

 

 

 

 

 

 

 

Sestupuji z kopce, překonávám několik posledních zářezů, vypadá to, že tu definitivně složím své kosti. Zřejmě to byla od těch nahoře má poslední zkouška toho co vydržím, protože hned potom se objevují velké rostliny  Hamatocactus setispinus, Glandulicactus uncinatus v. wrihtii, pro mne překvapivě Lophophora wiliamsii, Echinocereus pectinatus a světe div se, skelet uhynulého Ariocarpus fissuratus.

 

 

 

 

 

  Mobilizuji se, ale zas prd. S vyplazeným jazykem lezu z toho marastu a už opravdu nemůžu. Nesnesitelně mě píchá  v levém spánku, balím to. Poslední výšvih a jsem na nějaké teraserii, která má směr na jen tušený Parras. Jdu, čučím bezmyšlenkovitě do země a  najednou ……, z prachu  trčí červený květ. Alelujá, je to on. Nebyl sám, bylo jich tam desítky.To rozhodlo, zůstávám a zítra to na ně půjdu zkusit jinam.“

 

 

 

 

 

 

   „Je 7.října, tentokrát spím dobře. Motorizovaní jezdí za Ariocarpus fissuratus přes hřebeny, někam k Ojo de Agua. Cestu určitě najdu, ale půjdu kam dojdu. Po sedmé jsem z města venku, na správné prašné cestě. Kaktusy se snažím nevidět, chci dojít nejméně  na hřebeny. Dojíždí mě stařík na mezkovi a ptá se kam jdu. Říkám, že k Ojo de Agua. Ptá se, kde prý mám kamionetu.  Říkám, že jdu pěšky. Řehtá se, jako by lepší vtip nikdy neslyšel.Chytá se za hlavu, zrychluje, snad aby mě už radši ani neviděl a každou chvíli se ohlíží, jestli jsem si z něj nedělal srandu. Cesta v serpentinách nabývá výšku, ochlazuje se, fouká vítr, jsem už vysoko. Diky tomu se mi šlape dobře, vegetace houstne, objevují se juky. Na protějším svahu vidím obrovské Ferocactus pilosus. Je 11.00 hod., jsem na hřebeni u retlansační věže, nebo co to je. Cesta pokračuje dolů do horského údolí, zatáčí prudce doleva a v dálce se ztrácí v horském průsmyku.Tady bude mé pracoviště.V porostech Agave lechugilla a Yuka carnerosana vidím Ferocacrus pilosus, Echinocereus pectinatus, Hamatocactus setispinus , na  plošinách v drobném vápencovém štěrku  množství Mam.pottsii a Neolloydia conoidea.


Foto č. 28

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Žasnu nad hustým porostem jejich semenáčků. Chci je fotografovat, ohýbám se k zemi a tuhnu. Mezi rozkročenýma nohama mám Ariocarpus fissuratus, zatím nekvetoucí. Jako vždy v takových případech ruksak a brašna na zem a začíná průzkum. Další už kvete, hledám tedy jen květy, kvete téměř vše.Mám žně. Přecházím z kopce na kopec, jsou všude. Rostou výhradně v plochém terénu, spolu s mamillariemi a neolloydiemi. Dopředu už vím přesně, kde je najdu. Hotovo, zítra odjíždím.“

 

 

 

 

 

 

Ojo de Agua jsem tedy nedošel. Není to třeba. Stačí podívat se z vršku Somreretillo na hřebeny hor. Je tam jasně vidět retranslační stožár,viz foto č.28. Kolem něj vede cesta na Ojo de Agua. Za stožárem, po pravé straně mírně se svažující prašné cesty vybíhá ze svahu několik plochých bočních hřebínků.Tam, a nejen tam, mají tyto ariocarpusy svá četná stanoviště.
 

 Zpět