San Diego de la Union.

 

 

  Jsem ve státě Guanajuato, ve městě San Diego de la Union, administrativním centru okresu San Diego da la Union. Ten se na severu dotýká státu San Luis Potosí a své  hranice sdílí i s okresy San Luis de la Paz, San Felipe a Dolores Hidalgo. Původními obyvateli oblasti byli Chichimékové a teprve později, v dobách španělské conquisty, zde bylo vybudováno španělské sídliště. Město bylo založeno v roce 1719 pod názvem Pueblo de Bizcocho. Současné jméno San Diego de la Union dostalo později podle Svatého Diega z Alcaly, patrona řádu františkánů. Diego z Alcaly žil v letech 1400 – 1463 n.l. Narodil se ve Španělsku, v Alcalá de Henares u Madridu, vstoupil do řádu španělských františkánů a působil jako misionář na Kanárských Ostrovech. Po Diegovi je pojmenován i impozantní farní kostel v centru města.

 

 

  Severozápadně od  města  se rozkládá pohoří Sierra el Cubo a prakticky obklopuje údolní rovinu kolem San Diega. V jihozápadním výběžku Sierra el Cubo se nachází chráněná krajinná oblast Pena Alta. Má rozlohu  cca 13 tis. ha a nejvyšší bod tohoto území dosahuje výšky 2960 mnm.Centrum  chráněného území se nachází ve vzdálenosti 12 km západně od San Diega a lze se tam dostat přes obec San Juan Pan de Arriba , Presa de San Francisco a dále po jižním okraji přehradního jezera ke zbytkům dnes již zničené přehradní hráze Presa San Franco. Jen několik kilometrů dále na západ leží obec, podle které byla tato původní přehrada pojmenována. Bezprostředně za ní se rozprostírá chráněná krajinná oblast. Je to působivé skalnaté území tvořené skalními formacemi o výšce až 70 m se skalními malbami původních obyvatel - Chichiméků.

  Na území Pena Alta jsou chráněna rostlinná společenstva  trnitého a crassicaulního  matorralu s četnými druhy kaktusů, borových lesů s Pinus cembroides a dubových lesů. Jako význačné druhy kaktusů jsou v literatuře označovány zvláště Echinocactus grusonii, Echinocactus platyacanthus, Echinofossulocactus lamellosus a Mammillaria spec. A Echinocactus grusonii byl také důvodem, proč jsem se do této oblasti vydal.

  Je čtvrtek, 1. května a já vystupuji z autobusu někde na okraji San Diego de la Union. Na první pohled zase jiné Mexiko. Slunce pálí,ulicí se líně vleče mexický kovboj na koni, kopyta klapou po kočičích hlavách, pěšáka zatím nevidím a všechno mi připadá stejné, stejné domy, stejné ulice, stejné obchody. Jdu nazdařbůh. Z boční ulice se vynoří Mexičanka  středního věku s malým klukem v náručí a z dálky se na  mě přátelsky směje na plnou pusu. Nebo jsem jí jenom směšný? (Mohlo by to být i tím, že mám stříbrný vlas. Ne trošku, ale úplně, prostě bílá hlava. Kam v Mexiku přijdu, vzbuzuji zaslouženou pozornost, zvláště žen a bez rozdílu věku. Jednou jsem si šel do pekařství, bylo to v San Luis de La Paz, pro buchtu a zastavil jsem tam provoz, protože se prodavačka za součinnosti ostatních přítomných žen musela mermomocí přesvědčit, že to není paruka). Mexičanka se zastaví  dřív než otevřu ústa. Tak se ptám na hotel. Dává mi vybrat, jeden je muy caro a druhý más barato. Zajímá mne ten levnější, tak kdepak ho máme? Beze slova dává kluka na zem, bere mne za ruku a postrčí ve směru její chůze a začne mne zpovídat jak velebníček. Nestačím sledovat kudy jdeme, stále někam zahýbáme a ona si vede svou. Zastavujeme u domu ve výstavbě. Okna a dveře už tu ale jsou, na dveřích zvonek také. Ta dobrá duše zvoní, vychází hoch, má tak 30 let. Říká mu, že mne sebrala na ulici a aby mne ubytoval tak na dva, tři dny. Prý 200 MXN, beru to. Co taky jiného. Srdečně se loučíme a už ji nikdy neuvidím, skoro je mi to líto. Hoteliér je taky příjemný kluk, evidentně chce aby se mi tu líbilo. Vodí mne interiéry, všechno nové, dává mi vybrat ze dvou pokojů, oba stejně perfektní. To už se nikdy nemůže  opakovat, za 200 MXN jsem takhle v Mexiku nikdy nebydlel. Chtěl jsem si na chvíli lehnout, nenechal mne. Stejně jako Mexičanka se zajímal o všechno.Odkud a kam jedu, co tu budu dělat a kde už jsem všude byl ve světě a on sám že je z Guatemaly a že taky chce poznávat svět a jaké je to v Evropě a tak dál. Opustil mne jen na chvíli, než mi iniciativně přinesl kávu. A že ty biznagas gigantes se žlutými ostny jsou v těch kopcích všude kolem.

Konečně jsem na ulici, od rána jsem ještě nejedl, ale mám dvě manga a litr vody. Do Pena Alta se dnes nedostanu, tak  jdu do  San Juan  Pan de Arriba, asi 5 km, měla by tam vést nějaká cesta nebo pěšina a třeba nějakého grusona uvidím i tam. Nějaký sympatický mladík mne nasměruje na asfaltku, vede prý přímo do San Juan a volá na řidiče mikrobusu projíždějícího opačným směrem, že má klienta. Prý počkej chvíli, hned jsem tu zpátky. Nečekám, jdu pěšky, za chvíli mne má a jedeme. Ve vozidle jsme sami dva. Za chvíli vystupuji na návsi. Procházím San Juan a mířím ke kopcům. Maličká vesnice, míjím skupiny vesničanů a poctivě zdravím každého a všechny. Jsem tu za bílého exota a ještě k tomu s bílou hlavou a tak všichni na pozdrav sborově odpovídají, kluci mne doprovází za vesnici. Jsem tu, zdá se, veličina. Dál už je to opravdu jen pěšina, mířím na sever k hradbě kopců, brodím se prachem po kotníky. Dojíždí mne šerif na koni a když se doví že jdu fotit kaktusy, nejradši by mne naložil a dovezl tam. Údolí je nekonečné, biznagas gigantes v nedohlednu a podle šerifa ještě tak půl hodiny. Práší se na všech stranách.Tady ještě nepršelo, vítr honí mračna ornice po obdělávaných polích. Šerif měl pravdu, za půl hodiny se přede mnou zvedají balvanité svahy doslova přeplněné trnitým houštím. Tísní se tu spousty Echinocactus platyacanthus -  biznaga dulce všech velikostí od obrovských rostlin po semenáčky. Fotím a zapomínám na čas.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O Echinocactus grusonii( to je jenom biznaga) si mohu nechat jen zdát, stejně jako o crassicaulním matorralu. Jen trnité křoví v souvislých plochách, sem tam klikatý chodníček vyšlapaný dobytkem. Občas na mne vystrčí zadek kráva. Jsou to přece vlastně místní pastviny. Jsem opíchaný jak nechci říct kdo a otrhaný jak vandrák. Jak se terén zvedá, křoviny jedna houština. Ono se řekne trnité křoví, je to samý háček. Vzal jsem si na sebe sice nové, ale ty nejlacinější kalhoty jaké jsem v obchodě viděl. Z čeho jsou, bůh ví. Než jsem se nadál, jsou po smrti a večer půjdou do popelnice. Konečně to řídne. Malé travnaté plochy se střídají s řídkými skupinami křovin. Z trávy vystupují nevelké skalní výchozy  pokryté mechem a na nich Echinofossulocactus lamelosus- biznaga espadilla.

 

 

 

 

 

 

 V trávě i na kamenných zídkách Ferocactus latispinus s červenými i žlutými ostny. Nepřestávám fotit, jsem z toho kaktusového nadělení celý pryč. Najednou změna, jiná kytka. Echinocactus horizonthalonius. Nečekal jsem ho. Není jich tu mnoho a navíc rostou daleko od sebe. Rozhodně ale působivá kytka. Terén se zvedá, znovu skalní výchozy a s nimi nově i  Mammillaria gigantea  a Mammillaria označovaná v literatuře jako Mammillaria sp.- biznaga borrachita.

 

 

 

 

O té se domnívám, že jde o zvláště pěknou Mammillaria magnimamma. Ale mohu se mýlit. Dobrý závěr dne. Už nemám ani manga ani vodu. Musím končit. Je 16.30 hod. a slunce stále děsně žhne. Teplota v poledne dosahovala čtyřicítky. Celý den ani mráček, kaktusy většinou po odkvětu. Musím chytit poslední mikro. V San Juan jsem v 17.30 hod. a mikro se právě rozjíždí. Vevnitř prázdno, známý řidič se mi chechtá, jak prý mi to šlo. Chci platit, prý sedni si. V San Diegu chci zas platit, mávne rukou. Důležitější je, aby mi vyšly fotky. Další kamarád. Do hotelu l5 minut, cestou kupuji ananas, který se nevešel  do ruksaku, 2 litry vody, 1 kilo pomerančů a olejovky v konzervě, všechno v přepočtu za 80 Kč. Snědl jsem všechny ryby, půlku ananasu a jsem grogy. Ve sprše zase čisté ručníky. Než se naději, je tu pan domácí, stará se o mne jak rodná matka. Nese gratis kafe s buchtou a jestli ještě něco nepotřebuji. Pořád chce slyšet, že jsem tu spokojený a kdy prý zase přijedu. S plným břichem lezu do čistě povlečené postele. Bilance? Je to tu zas jiné Mexiko, ani nevím, které Mexiko je to pravé. Každopádně budu na San Diego dlouho vzpomínat. Grusona  jsem sice neviděl a přece tu musí být. Zavírám oči a ze tmy na mne posměšně čučí platyacanthus. Tak zase zítra.

  Je pátek 2. května 7.30 hod. Jsem v San Juan Pan de Arriba a hledám cestu na jihozápad k jižním výběžkům Sierra el Cubo. Nacházím prašnou cestu mezi ploty, za nimi pastviny a na nich jako obvykle Ferocactus latispinus. Přicházím do obce Presa San Francisco ležící u  hráze přehrady téhož jména.

 

Pokračuji podél přehradního jezera až do jeho slepého ramene a přicházím ke staré, pravděpodobně původní, protržené a hustou vegetací zarostlé přehradní hrázi přehrady San Franco.

 

Za ní dále pokračuje obdělávané úzké údolí a kolem jen kopce a kopce…. Na skalách svírajících přehradní hráz vidím spoustu bareles gigantes, nedokážu je zatím identifikovat. Nevydržím to, lezu tam a jsem mezi nimi. Je to zase jen Echinocactus platyacanthus, ale je to nádhera.

 

 

 

 

 

Zapomínám na grusona a lezu výš a výš. Otvírají se nádherné výhledy na přehradní jezero i na protilehlé svahy porostlé těmito obrovskými rostlinami. Připadám si zase jako v botanické zahradě.

 

 

 

 

 

 

 

 Dostávám se na náhorní plošinu, konečně crassicaulní marorral, procházím tou přírodní botanickou zahradou a otvírá se nový pohled na druhou větev přehradního jezera. Za ní, přes údolí, vidím další přehradu. Zřejmě je to Presa Belén. Usedám a vím, že už se  k protržené přehradní hrázi nevrátím a zbytek dne strávím zde. Sukulentní vegetace je tu pestrá, blízkost chráněné krajinné oblasti je evidentní. Rostliny z čeledí Burseraceae, Fouqerieaceae, Echeveriaceae, Agavaceae, Opuntiaceae. Mezi tím Ferocactusy, Echinofossulocactusy a Mammillarie. Echinocactusy postupně řídnou a mizí. Naopak Echinofossulocactusy tady tvoří až půlmetrové trsy, některé kvetou, užívám si to.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Slunce se začíná naklánět k západu, musím zpět. Zítra se s tímto pro mne krásným místem sice  rozloučím, ale v Guanajuatu jsem ještě zdaleka neskončil. Čeká mne La Sauceda na severovýchodě municipia, Mineral de Pozos, San José Iturbide, snad i San Miguel Palmas. Když to nebude tentokrát, tak snad někdy jindy.