Arteaga ( 8 ).

 

Mexická města jsou často pojmenována  podle významných historických osobností.Tak je tomu i v případě obce Arteaga, která tak byla pojmenována v roce 1866 na počest generála José Marii Arteaga, národního hrdiny a guvernéra státu Queretaro de Arteaga. Byla založena v roce 1580 osadníky indiánského národa Tlaxcaltéců (dnes stát Tlaxcala, východně od Mexico City), kteří ji pojmenovali San Isidro de las Palomas. Tlaxcaltékové  privilegium k osídlování nových území, zde na severovýchodě Nového Španělska (dnes Mexika),získali od španělského krále jako odměnu za podporu, kterou tento Aztéky nikdy nepokořený národ poskytl v letech 1519-1521 Cortézovi při dobývání Tenochtitlánu. Dnes je Arteaga administrativní centrum municipia téhož jména ve státě Coahuila.Od hlavního města Saltillo je vzdálena cca 18 km.Území municipia je členité, okolní kopce tvoří Sierru de Arteaga, která dosahuje výšek až 3500 m n.m. a celá oblast je proto nazývána Švýcarsko Coahuily.
Nenavštívit tuto oblast by prý byl velký omyl a tak jsem i zde strávil několik dní. Ze Saltilla do  Arteaga jezdí městská doprava, dostat se tam nebyl tedy žádný problém. Bylo to v sobotu 1.10., když jsem po půlhodině jízdy v 7.30 hod stál na náměstíčku, nikde ani noha.Vydávám se prašnou cestou směrem na východ, obydlí zůstávají za mnou, po pravé straně se otevírá volná plocha.Vypadá to na budoucí staveniště.Ve výši očí pod keřem se krčí Gymnocactus knuthianus. Přelézám malý násep a vzápětí nevím, kam kvůli kaktusům šlápnout. Společenstvo Gymnocactus knuthianus, Thelocactus phymatothelos, Echinocereus reichenbachii Thelocactus bicolor a Neolloydia conoidea. Hledám mezi tím božím dopuštěním polohu k fotografování, přede mnou se naparuje výjimečný Thelocactus phymatothelos s nejméně 7 cm dlouhými ostny.

 Odnesly to zase, jak jinak, mé brýle. Ještě že jich mám dostatečnou zásobu. Během chvíle je tu trojice kluků a nabízejí, že mi ty kaktusy vykopou. S díky odmítám a raději mizím. Bylo to pěkné, ale proti tomu, do čeho jsem přišel za chvíli, bezprostředně za silnicí Saltillo-Matehuala, to byla zanedbatelná epizoda.Tehdy jsem si napsal do deníku, že nevěřím, že ještě někdy uvidím takové obrovské rostliny Thelocactus bicolor a Echinocactus horizonthalonius. Později se ukázalo, že to nebyla  pravda, jen první dojem. Ale krásný dojem.To všechno jen 15 min.chůze od Arteaga.

 Z úpatí svahů přecházím výše do kopců, krajina se stává členitější a objevují se  sloupy a trsy Ferocactus steinesii, Mammilaria sp., Echcereus sp., dříve viděné druhy se vytrácí. Měním směr pohybu  na západ a dostávám se do úžlabiny, na dlouhou štěrkovou lavici mezi dvěma svahovými kužely. Jako když se mávne kouzelným proutkem, vše je vydlážděno Thelocactus phymatothelos. Stojím a snažím se s tím nějak vyrovnat, když najednou, kde se vzal, tu se vzal, civí na mne Ariocarpus retusus. A ne jeden, ale desítky všude kolem, tam, kde jsem je ještě před chvílí neviděl. Rostou tu společně s Thelocactus phymatothelos, jako by k sobě patřily. Při pochodu úžlabinou jsem jich viděl, i když budu úsporný v odhadu, stovky.Tam, kde je vysoká koncentrace kaktusů, lze předpokládat i výskyt kristátních forem.Tak i v tomto případě. Neměla takové rozměry jako u General Cepeda, ale i tak byla v tu chvíli impozantní.

 Do Arteaga jsem lezl, jinak se to říci nedá, silou vůle.Ve snaze zkrátit si cestu, jsem si ji naopak zkomplikoval a musel proniknout na soukromý pozemek.Úspěšně jsem i tuto překážku překonal včetně plotu a jsa opět ve volném terénu, dostal jsem velkou odměnu.V řídkých houštinách, na světlinách, trůnili giganti Echinocereus horizonthalonius, neuvěřitelně vytrnění. Prostě slov netřeba, jen se dívat.

 Do Arteaga jsem přece jen dorazil, tekutiny doplnil, do autobusu se vyškrábal a v Saltillu vystoupil v centru. Policista, kterého jsem se ptal, jak se dostanu k autobusovému terminálu, kde byl můj hotel, vida v jakém jsem stavu nechtěl věřit, že tam chci jít pěšky. Šel jsem to hodinu a cestou vypil dvě minerálky a dvě piva.Usnul jsem hned, o hladu, oblečený a nemytý.
V okolí Saltilla jsem se pohyboval ještě několik dní. Byl to zejména známý prostor v okolí motorestu Casa Blanca na hranicích států Coahuila a Nuevo Leon a okolí obce San Antonio de Acatita ve státě Coahuila, cca 50 km severně od Saltilla. Tady je deníkový záznam:
„ Je 9.10., 06.00 hod. Stačím si vyprat ponožky a bez přesného plánu jdu na terminál. Nakonec se rozhoduji pro Acatita. Nevím o tom nic, jen jsem kdesi viděl fotografie krásných Astrophytum capricorne. Autobus mě vyplivuje v pustině. V rozsáhlém údolí obklopeném kopci vesnička, zřejmě Acatita a jinak jen kryté odpočívadlo. Jasno, bez mráčku. Je to tu jako v kotli a stále kdosi přikládá. Lezu do kopce po východní straně silnice. Je tu plno Echinocereus stramineus a jinak jen Agave lechugilla, za chvíli mám krvavé kalhoty. Objevují se velké rostliny A.capricorne, opravdu tu jsou. Neliší se nijak od rostlin u General Cepeda. Lezu výš, Astrophyta mizí a objevuji něco, co jsem nečekal a co opravdu stojí za to. Mírný svah je náhle ukončen  přerušovanou skalní lavicí a ta je obsypaná starými, určitě více jak stohlavými rostlinami Epithelantha micromeris ssp.polycephala. Krásné šedomodré zbarvení ostnů, rostliny bez kazu. Najednou jsou všude, vždycky však tam, kde jsou rozsáhlejší vápencové výchozy.

Jako obvykle zapomínám přes všechnu opatrnost na okolní svět a mám oči jen pro kytky. Chci se přesunout dál a schovat fotoaparát a najednou nemám kam.  Ruksak není,brašna není. Dívám se kolem a  kam dohlédnu vidím jen souvislou plochu nízkých keříků. Bloumat v tom nemá smysl. Rozděluji plochu podle orientačních bodů na pomyslné čtverce a začínám to systematicky pročesávat. Za půl hodiny se mohu s úlevou posadit.Už nikdy neodložím batoh.Výstup na vrchol kopce byl nadbytečný. Na náhorní rovině ojedinělá Lophophora wiliamsii, jinak jen Agave lechugilla.V odpoledních hodinách jsem na silnici, sedím na zastávce autobusu. Sálavé teplo od asfaltu mě ničí a hledám útočiště na druhé straně silnice v houštinách. Znovu porosty Epithelantha polycephala.Už na to nemám v té výhni sílu.Vracím se na zastávku a odevzdaně čekám, že pojede nějaký autobus.Taxík, jsem zachráněn. Po ceně se nepídím, jde o záchranu života. Hoch dobře ví, že zaplatím co si řekne a ptá se na hotel, kde chci vysypat. Stalo se. Zas jeden den, na který určitě nezapomenu.
Závěrem několik obrázků z okolí motorestu Casa Blanca na hranicích státu Nuevo Leon a Coahuila.

 

                                                        Zpět