Tula a okolí ( 7 ).

 

 Trochu historie nikoho nezabije, a tak jako obvykle jen několik slov úvodem.Obec založil v roce 1617 španělský františkánský mnich Juan Bautista de Molliendo, který přišel do Nového Španělska do kláštera AcambaroGuanajuatu, aby tu šířil křestanství. Studoval jazyk indiánú kmene Otomí a pak v oblasti dnešních obcí Río Verde, Jaumave a Tula zakládal kostely.V roce 1836 byla obec povýšena na město a začleněna do dnes již neexistujícího státu Nuevo Santander, který zahrnoval území dnešního Tamaulipasu, část Nuevo Leon a jižní část Texasu.V letech 1847 a 1848 se Tula stala hlavním městem  státu Nuevo Santander.Dnes je administrativním centrem  a nejstarším městem státu Tamaulipas a má cca 9000 obyvatel.

 

 

 

V Tule jsem se zastavil především proto, abych v přírodě viděl a fotografoval Ariocarpus kotschoubeyanus v. albiflorus a Ariocarpus agavoides.O stanovištích Ariocarpus agavoides jsem věděl téměř vše a přesto jsem kytky neuviděl, i když jsem se s určitostí pohyboval na jednom ze tří mně známých lokalit. O stanovišti Ariocarpus kotschoubeyanus jsem nevěděl nic konkrétního, přesto jsem je pro sebe objevil.
    Je 21.10., 08.30 hod. ráno, stojím se skupinou domorodců na rozcestí před Tulou, počasí mizerné, nevím jak se do Tuly dostanu, pěšky se mi nechce a jsem z toho nevrlý. Jeden domorodec to vidí a sděluje mi, že za chvíli něco přijede. Po patnácti minutách je tu malý bus a potom Tula.Líná huba, holé neštěstí a tak se ptám řidiče na hotel. Prý sedni si, dovezu tě tam.V minulosti se to osvědčilo, tentokrát ne, protože jedeme zpátky na rozcestí.Ani nehlesnu, co taky. Nabírá další várku lidí, která přijela jiným autobusem a jedeme zpátky. V Tule chci ven, ale už zase jede se mnou samotným, tentokrát ke slíbenému hotelu. Prý je levný. Povídali, že mu hráli. Za 220 NMX. To mně tedy dožralo definitivně, i když popravdě řečeno se o mně staral jak rodná matka a jdu hledat něco jiného. Nakonec jsem skončil v motelu na výpadovce,úplně prázdném.Fešanda majitelka říká, že prý za 200 NMX. Šklebím se na ni a říkám, že na to mně nenachytá. Je dotčená a jde mi ukazovat pokoje. Televize, klimatizace, dvě postele a velká pohovka. Nemám zájem, chci se jen vyspat, mít teplou vodu a jednu postel. Plácneme si na 150 NMX. Přebaluji se a jdu ke dvěma vrškům na severovýchodním okraji města, tam, kde je evidovaná lokalita Ariocarpus agavoides. Po překonání kopečků, jistě ještě v intravilánu města, rovinka a na ní drobný vápencový štěrk a řídce roztroušené nízké keříky. Thelocactus tulensis, Echinocactus horizothalonius, Echinofossulocactus sp., jinak nic nevidím.

 

 

 

Kde se vzal, tu se vzal, za chvíli mi dýchá na záda nějaký otrava, který, vida jak čumím po zemi, mi přišel vykládat, že peyote se sbírat nesmí a že bych  policii určitě zajímal. Je jasné, že jsem tu správně, ale vysvětlovat, že chci kytky jen vidět, je jako házet perly sviním. Rezignuji, vracím se, ale otravuje pořád a vyřvává za mnou. Recituji si tiše nepublikovatelné výrazy. Ariocarpus agavoides jsem v tu chvíli vzdal, nestojí to za to. Jsem v motelu.Voda teče studená a skoro vůbec.Zajímá mne počasí, ale televize zrní tak, že není nic vidět. Jdu ven a fotím Tulu z kopců nad městem. Žádná sláva. Kupuji deset pomerančů, chutnají jako citron a jsou přitom zralé.Dnes je den blbec.Tak ještě fazole. Jsem v motelu a dlabu fazole. Z dnešního dne je to snad ten nejlepší zážitek. Je 21.45 hod., usínám.
    „Je 22.10.,07.00 hod.ráno, jdu do terénu.Mám pocit, že by to chtělo vysadit, včerejšek nevyprchal a kaktusy dnes vskutku nemusím. Jižně od Tuly se zvedá výběžek rozsáhlého horského pásma. Jdu podél pohoří na jih, ale dlouho to nevydržím a lezu žlabem na nejbližší hřeben.Ve žlabu Mammillaria candida a Mammillaria sp. Na hřebeni svážnice, která se vine vzhůru ke kříži na vrcholu vysokého, převysokého kopce. Jdu tam, ale úplně jsem se oddělal. Pomalu se loudám zpět, opouštím svážnici a spouštím se dolů východním táhlým svahem na druhou stranu do údolí.Vyrojila se spousta obrovských exemplářů Thelocactus conothelos v. aurantiacus ,Coryphanty, Mammillarie. Je na co se dívat.

 

 

 

 

 

Uprostřed svahu na mne dolehla krize.Vápencová plotna, batoh pod hlavu, hlavu pod akácii, fotoaparát v náručí a usínám.Dalo to hodinu, cítím se jak křepelka. Za půl hodiny jsem pod kopcem a v bludišti hlubokých erozních zářezů. Ariocarpus agavoides jsem vzal v duši na milost a zkouším štěstí, které ale nepřichází. Když se z toho vyhrabu, je 16.30 hod. a přede mnou Tula.V Tule plno lidí, chystá se fiesta. Je mi to jedno, kupuji celé kuře velké jak krocan, sardinky, pivo a vodu. Ke kuřeti  dostávám velký kelímek fazolové polévky,velký kelímek fazolového salátu, chili omáčku a balík tortil.Všechno jsem snědl a musel jsem se dorazit  sardinkami. Pivo ke kuřeti, vodu k sardinkám. Mělo by mi z toho být špatně, ale není. S plným žaludkem vše zase vypadá jinak a zítra s novou chutí do nového dne.“
   „Je 23.10., 07.20 hod.ráno, poslední den v Tule.Vydávám se východně, směrem na Ocampo.Po levé straně se objevuje dlouhý kopec a když se hřeben snižuje do sedla, jdu nahoru. Zase Mammillaria candida. Ploché temeno kopce, pěšina a po chvíli  mi cestu přehrazuje plot.Ten hravě překonávám a loudám se v tu chvíli změněným a zajímavým terénem. Zase akáciové keře, zase Echinocactus horizonthalonius, Echinofossulocactus sp., Coryphantha. Stejná vegetace jako první den na pravděpodobném stanovišti Ariocarpus agavoides. Tak jsem zbystřil  pozornost.

 

 

 

 

Echinofossulocactusy jsou zajímavé, lezu za nimi pod keře.Couvám ven po kolenou, trny akácie mne píchají do krku a s hlavou skoro u země strnu. Zapuštěná v zemní šachtičce na mne civí zelená hvězdička. Je to on, Ariocarpus kotschoubeyanus a s květním poupětem.Dávám k němu kámen, abych ho znovu našel a hledám další. Našel jsem ještě čtyři. Hledám brejle, stojím na nich a jsou na krupici. Beru náhradní, stavím ke keři kamenného mužíka abych je našel později, co kdyby v poledne vykvetly. Jdu dál, za dalším keřem zase Efs., lezu tam a je jich tam téměř neviditelných nejméně deset. S poupaty i bez nich.Oprašuji je od země, aby byly na fotografii vidět a fotím. Proč kruci nekvetou? Je 11.45 hod. courám se houštinkami, ariocarpusy tu rostou  roztroušeně všude. Nepočítám je, ale jsou jich stovky.

 

 

 

 

 

 

 Chystám se zase zvěčnit jednoho většího jedince a ejhle, vedle něj kvete země. Krásný bělorůžový květ, kytka pod ním není vidět. Je to přece jen albiflorus. Hosana, trpělivost přináší růže.Vidím další květy. Poledne pryč, slunce svítí, všechno kolem je růžové. Dnešní den se jmenuje satisfakce.Už hledám jen květy.Všechno ze mne spadlo a jen se bavím.

 

 

 

 Přelézám plot a velkým obloukem se vracím údolím po malých vršcích zpět do Tuly. Dlužno však podotknout, že ani zde se nejedná o panenský porost Ariocarpus kotschoubeyanus. Stanoviště navštěvováno je a  rostliny jsou vykopávány. Jamky, které po rostlinách zůstávají jsou jasně patrné.Toto tvrzení si dovoluji doložit fotografiemi.

 

Za Ariocarpus kotschoubeyanus je třeba se vydat z Tuly na východ po silnici vedoucí směrem na Santa María de Guadalupe a dále na Ocampo.Ve vzdálenosti rovnající se přibližně vzdálenosti mezi Tulou a autobusovou zastávkou na silnici č.101(tj. cca 3 km) se po levé straně cesty objeví kopec orientovaný  delší osou směr severozápad-jihovýchod.Tam je to. Pokud jde o Ariocarpus agavoides, jsou tři možnosti.Na východním okraji Tuly jsou dva  nízké kopce.Jeden ledvinovitého a druhý rohlíkovitého tvaru.Jejich východní úpatí je první možnost. Druhá možnost je obecně známá a je to okolí smetiště západně od silnice 101, zhruba na stejné zeměpisné šířce, jako kopce v první variantě.Třetí možnost je okolí obce Los Charcos, která se nachází ve vzdálenosti cca 7 km, jihozápadně od Tuly a východně od silnice č.101.

Zpět