Xichú ( 10 )

 

Oblast kolem obce Xichú ve státě Guanajuato pro mne bylo vždy magické místo dlouho předtím, než se v české kaktusářské literatuře o tomto území začalo psát.V předšpanělské epoše bylo  obýváno indiány kmene Chichiméků, kteří je nazývali jménem Maxichú, což v jejichž řeči znamená sesterstvo babičky. První sídliště zde bylo založeno v roce 1585 v koloniální epoše jako opěrný bod před tímto údajně bojovným kmenem a pojmenováno jako Xichú.V roce 1914 získalo status obec (pueblo). Municipio, jehož je obec Xichú administrativním centrem, se nachází v severovýchodním výběžku státu, na hranicích státu San Luis Potosí a Querretaro. Je součástí horského masivu Sierra Gorda, který je dnes prohlášen biosférickou rezervací a která se rozkládá  především na území sousedního státu Querretaro. Na území státu Guanajuato  jsou do této biosférické rezervace zahrnuta především severní území příhraničních municipií Atarjea, Xichú a Victoria, Santa Catarina a San Luis de la Paz. Okolí samotné obce Xichů je jen součástí nárazníkového území této rezervace. Nejcennější jádrová území rezervace tuto nárazníkovou oblast obklopují prakticky ze všech stran. Do Xichú se jezdí, jak známo, především za Turbinicarpus alonsoi, jehož známá stanoviště se nacházejí právě v tomto nárazníkovém území. Jakkoli jsem  znal výchozí místa k pouti za touto rostlinou, bezvýchodnost takového snažení bez podrobnějších informací jsem si uvědomil až v okamžiku, když jsem stál na vyhlídce nad obcí. Nádherné místo, jedno z nejkrásnějších, které jsem v Mexiku navštívil.

Dominantou obce je farní kostel Sv.Františka z Asisi z počátku XIX.století. Samotná obec leží ve výšce cca 850 mnm na řece Xichú, obklopena příkrými horskými hřebeny dosahujícími výšky až 2400 mnm. Podnebí je subtropické a tak tu v zahradách dozrávají mandarinky, banány, papáje, manga apod. K ubytování poslouží jednoduchý, ale čistý hotýlek Pancho Villa.

 Kdosi kdysi psal, že Xichú není nakloněno českým kaktusářům. S národností jsem se netajil, ale ani národnost, ani bílá kůže nevzbuzovala u domorodců žádné pohoršení, jen zvědavost a porozumění. Lidé jakoby čekali až je pozdravím a ochotně vždy reagovali.Děti tu zdraví samy a to není v Mexiku zase tak obvyklé. Jakkoli jsem nebyl motorizovaný, po silnici jsem neudělal prakticky krok pěšky. Jakmile jsem vstoupil na silnici při chůzi do terénu, nebo z terénu, první automobil mne spolehlivě bral na palubu. Když jsem se poprvé vrátil z terénu a chtěl do hotelu, uvědomil jsem si, že mám klíč jen od pokoje. Zvonek u vstupních dveří  není, bezradně stojím, z protějšího obchodu vyráží indiánka a dává mi instruktáž.Ve dveřích je vyvrtaná dírka, z té čouhá provázek, za ten se vezme, zatáhne, vevnitř se odstrčí západka a dveře se otevřou. Nevím kdo byl spokojenější, jestli ona nebo já. Každopádně z toho měli všichni kolem, a těch je tam vždycky dost, velkou srandu. Už druhý den mne všichni znali a byl jsem tam jako doma.
  Když jsem 1.listopadu vystoupal z náměstíčka porostlého palmami  po příkrých a nepočítaných schodech na zmíněnou vyhlídku nad obcí, těžko popadaje dech jsem tiše užasl a poprvé zapochyboval o svých fyzických možnostech v této krajině. Nasměroval mne Mexičan ze kterého se vyklubal absolvent univerzity v Monterrey, stavař, který jel do práce.To co chci je La Mina Aurora, staré měděné doly, dolů kopcem. Na dohled od zásobníků na rudu jsem se vnořil do vzhůru směřujících terénních zářezů. Kopce jak homole cukru, drolivý materiál pod nohama, když jeden kopec vylezeš, musíš hned dolů a za ním je další, ještě vyšší. Zkoušel jsem to koryty občasných potoků, které po  desítkách metrů končily několikametrovým skalním stupněm, který nešlo obejít.Vyřešilo se to nakonec jen zdánlivě schůdným, často hlubokými puklinami přerušovaným vrstevnicovým chodníkem, který spojoval již opuštěné zříceniny staveb roztroušené po kopcích. Bylo to o strach.

Ten chodník mne nakonec přivedl k rostlinám jako Mammillaria schiedeana, Astrophytum ornatum, Mammillaria parkinsonii, Ferocactus histrix, Coryphantha erecta.Turbinicarpus alonsoi mi bohužel zůstal odepřen. Pokud jde o kytky, nejsilnější zážitek byla Mammillaria schiedeana. Stovky rostlin na prudkých, neuvěřitelně kamenitých svazích, na skalních římsách, ale i vrostlé do trsů okolní řídké vegetace.Vlézt do toho bylo o zdraví. Přesto jsem to podnikl a se šrámy to i přežil.

Posléze jsem opustil myšlenku na Turbinicarpus alonsoi a protože mi přes noc otrnulo, rozhodl jsem se pro vrcholovou náhorní rovinu, pro Llano Grande. Na opačnou stranu, na jihovýchod, vzhůru na hřebeny hor. Tady dopravní součinnost s domorodci skončila, tentokrát od začátku a po celý den po svých. Je šest hodin ráno, ještě tma, zataženo, mraky leží jak deka na kopcích, v serpentinách zemní cesty sjízdné tak pro terénní vozidla se dá orientovat jen s obtížemi. Postupně se rozednívá, všechno je zelené, všechno kvete. Jsem v mracích. Svahy jsou stále stejně příkré, na jedné straně mnohametrové zářezy, na druhé straně téměř kolmý padák. V serpentinách jsou běžné rozsáhlé svahové sesuvy. Po čtyřech hodinách vystupuji z mraků. Nádhera. Modrá obloha, slunce svítí a vrstva mraků se z pohledu shora táhne do nekonečna  jak hladina moře. Pohled jako z letadla. Z toho moře vystupují jen vrcholky hor.

 Jdu stále vzhůru. Láká mne boční hřeben, orientovaný k jihu. Řídké porosty doubků, sem tam borovice. Jdu po vrstevnici, ze zářezu na mne civí krásná, úplně zlatá mammillarie. V tu chvíli stejný zážitek jako tenkrát v Actopanu. Je maličká, v průměru nepřevyšuje 5 cm, mírně stlačená, ostny jsou přímé, pichlavé, s pěti na bázi ztlustlými, barevně však neodlišenými středovými ostny. Celkový dojem zlatá koule. Zdá se, že roste v mlžném pásmu a vyhledává přítomnost borovice.V okolí, na hřebeni, jsem jich pozoroval jen deset. Pátrat se dalo jen dolů s kopce, ale terén je vražedný a po prvním pokusu, při představě zpáteční cesty vzhůru jsem to vzdal. S ní se tu vyskytuje ještě jiný druh mammilarie, zelenožlutá, diskovitá, šestiostná, s výrazněji co do délky odlišenými dvěma protilehlými ostny. Ani jednu z nich jsem do dnešního dne nedokázal identifikovat.

Vracím se na cestu a pokračuji vzhůru, míjím postupně dvě skupiny indiánských obydlí a ve 12.00 hod jsem nahoře.Užívám si to, ale čas tlačí. Zásoby jídla a pití jsem spotřeboval cestou vzhůru, naštěstí je tu kiosek. Kupuji pivo, mandarinky, sardinky, všechno hned slupnu a jdu zpět. Po mracích dávno ani památky, znovu nádhera, motýli monarchové všude kolem. Nevím čeho je víc, jestli motýlů, nebo kytek. Cesta dolů trvá 5 hodin, celkem 11 hodin na cestě, mám toho dost. Kupuji  a konzumuji kuře.Usínám a jsem rád, že jsem tu byl.

Do Xichú jsem se vrátil na jaře roku 2008, tedy v jiném ročním období. Ač lépe poučen minulými zkušenostmi i literaturou, Turbinicarpus alonsoi jsem opět nenašel, i když jsem pozornost věnoval i řece Xichú a k ní přilehlým svahům.Umanutě jsem na tom trval do té míry, že mi nezbyly síly, ani čas na cestu za zlatou mamillárií. Tak snad příště.

                                                                                       Zpět