Villa de Hidalgo. ( 9 )

 

    Obec Villa de Hidalgo je administrativní centrum municipia téhož jména ve státě San Luis Potosí. Území municipia bylo historicky obýváno lesními indiány kmene Guachichilů. Se španělskou kolonizací tohoto území zde byla založena obec, která se původně jmenovala San José de los Picachos, podle kuželovitých vršků rozprostírajících se v okolí a které jsou důkazem vulkanické aktivity dávného období.

Oblast nynějšího municipia byla postihována často zemětřeseními nejen historicky, ale i v období španělské kolonizace a jedno z nich obec úplně zničilo. Po rekonstrukci obec přijala současné jméno. Jedním z důkazů minulé tektonické činnosti je i slavný kráter „ La Joya “, o průměru cca l km a hloubce 300 m, nacházející se cca 3 km severně od Estacion Ventura, které leží na hlavní silnici San Luis PotosíSaltillo. Estacion Ventura je od Villa Hidalgo vzdáleno 16,3 km jižně. Samotný kráter vznikl výbuchem vápencového kopce. Vulkány tohoto typu vybuchují neočekávaně a prudce, tvoří obrovské krátery, neprodukují lávu, ale tvoří tufové pokryvy v nichž se vyskytují kusy vápence, lávového kamene, krystaly olivínu a kousky železa. Takovou náhlou gigantickou explozí svoji aktivitu končí.
    Území municipia je součástí širšího území tvořeného pohořím Sierra de Alvárez, které patří mezi oblasti navržené kvůli vysoké biodiverzitě k prioritní ochraně. V nižších polohách municipia je významným vegetačním typem crassicaulní matorral a pastizal. Měl jsem zde jediný cíl – Mammillaria tezontle. Ač jsem znal výchozí bod pro pěší putování za touto kytkou, bylo to málo. Příliš jsem spoléhal na své příslovečné štěstí a jeden den, jak se ukázalo, nestačil a to ani při opakované návštěvě. Pro ty, kteří by to chtěli někdy zkusit nabízím informaci, že v odborné literatuře uváděným pěším východiskem za Mammilaria tezontle je obec La Purísima. Od Estacion Ventura je vzdálena zemní cestou 7.4 km západně, ve směru na La Tinaja. Je to také možné východisko k výše zmíněnému kráteru „ La Joya “. Tezontle je červená vulkanická hornina, vyskytující se v pastizalu. Takže tato rostlina roste v pastizalu, na tezontle, na jediné známé lokalitě v blízkosti La Purísima, na ploše ne větší než 1 ha. V pastizalu roste také Leuchtenbergia principis, Mammillaria bocasana, aureilanata, nana, Pelecyphora asseliformis, Stenocactus coptonogonus. Specielně na tezontle pak roste Mammillaria bocasana a nana, vč.Mammillaria tezontle, která se jinde v pastizalu vyskytovat nemá. Je to ohrožený druh zejména proto, že tezontle je na jejím stanovišti systematicky těženo jako surovina na výstavbu cest a také jako substrát pro pěstování okrasných rostlin. Systematické odtěžování přispívá v půdní erozi a ztrátě vegetačního krytu. Důsledky půdní eroze jako výsledek lidské činnosti jsem viděl později na postupně mizejícím stanovišti Mammillaria solisioides ve státě Oaxaca, v okolí Huajuapan de Leon.
   
Mammilaria tezontle se mi tedy nepovedla. Objektivně řečeno, nebyl jsem na místní terénní podmínky vůbec připraven. Zdánlivě jednoduchý terén je ve skutečnosti strašlivý, kvůli vulkanickým kamenům volně rozptýleným v terénu. Jeden oblý kámen vedle druhého na tvrdém terénu. Kličkovat se mezi nimi dlouho nedá a když na některý člověk šlápne ( a to je vlastně stále ), letí v úplně jiném směru než zamýšlel. Území bez jediného kaktusu střídaly plochy, kde bylo překaktusováno. Ani tak nemohu nabídnout obrázky výjimečných druhů. Přesto nemohu říct, že to bylo zklamání. Viděl jsem zase souvislé porosty Stenocactusů, Ferocactusů, Echinocereusů a Mammillarií v jejich přirozeném prostředí a proto také člověk do Mexika vlastně jede.
Mammillaria gigantea je zde široce rozšířená, roste jednotlivě i v trsech a tvoří často velké kolonie. Vyskytuje se několik ekotypů co do délky i barvy otrnění.

 

 

Obr.5-l0. Stenocactus crispatus. Zdaleka si nejsem jist, zda se jedná jen o E. crispatus. I kdyby, pak lze vysledovat na obrázcích tři výrazně odlišné ekotypy a to na obr. 5 – 7, obr. 8 a obr. 9 – 10. Ekotypy respektují oddělená stanoviště, nemísí se. Rostlina na obr. 8 se vyznačuje na rozdíl od ostatních čtyřmi středovými ostny a odlišuje se barvou ostnů. Rostliny na obr. 5 – 7 se od ostatních liší zejména výrazně kratšími středovými ostny.


Obr. 5


Obr. 6


Obr. 7


Obr. 8


Obr. 9


Obr. 10

Echinocereus pectinatus. Na stanovišti rostou společně rostliny s rudě i světle zbarvenými ostny. Nicméně se zdá, že barva ostnů respektuje horninu na které rostliny rostou.

 

 

 

Ferocactus histrix. Vyhledává svažitý a  skalnatý terén od úpatí kopců až po nejvyšší partie. Z obrázků je patrná silná přítomnost sopečných tufů.

 

 

Ferocactus latispinus. Běžně se vyskytují obě barevné formy s převahou rostlin červenoostných.

 

 

 

 

Chůze v tomto terénu mě přiváděla v tiché zoufalství. Neodolal jsem a na památku jsem si to vyfotografoval.

 
                                                          Zpět