Miroslav Naxera
                                   Copiapoa

 Jen trochu o pěstování těchto složitých rostlin,

které jsou pro mě krásné, ale jedny z nejtěžších.

     Kdysi jsem měl velice rád chilské kaktusy rodů pyrrhocactus, neoporteria a copiapoa. Bylo to v době, kdy jsem miloval smutné a ponuré tvary a barvy. Pyrrhocactusy byly ty pravé, záhadné, temné až strašidelné. Už sám název, z latiny pyrrho- spálený, se vztahuje na barvy trnů. Pohled na skupinu těchto rostlin opravdu působil velice smutně. Tehdy jsem vše rouboval a ještě nevhodně pěstoval ve skleníku. Protože, ale nemám rád okurkovité rostliny ze špatného pěstování, předal jsem je na jiná místa. Nechal jsem si pouze bulbocalyx a umadeave, které považuji za jedny z nejkrásnějších.

                                           Pyrrhocactus bulbocalyx

 

 

Pyrrhocactus umadeave


     Ne, ale vše z Chile je ponuré. Některé rostliny rodu copiapoa jsou překrásné a mezi pyrrhocactusy působí jako safírek zasazený do starého dřevěného růžence.

Okruh Copiapoa cinerea, krainziana a  haseltoniana jsou  elegantní dámy i při tvrdém životě  v chilské krajině.

Když se dívám na obraz  domoviny copiapoí, jako by se tam čas pozastavil. Toto pomyslné zpomalení času má na svědomí nedostatek vláhy. Ty rostliny z těchto suchých oblastí jsou pomalé jako beduíni na poušti. Není ani kam spěchat. Musíme tedy počítat, že ani v našich sbírkách nejsou rostliny rychle rostoucí. Nemají ani divoké období jako třeba sclerocactusy nebo pediocactusy, které se mohou na jaře strhat. Ale v létě, nic. Oni si rostou nenápadně a zpomaleně a netrpělivé kaktusáře přivádějí do hrobu.

Kdo to nevydrží, nebo je lačný po semenech, roubuje. Nad beduíny z pouště mává bičem a oni se musí hýbat. Není to radost ani umění.

Pěstování pravokořenných copiapoí je obtížné pro toho, kdo spěchá a nemá ty správné podmínky. Jejich zpomalení času nedoženeme vodou ani živinami.       
     Substrát pro ně míchám z hrubé cihlové drti, plaveného písku, hrubé drti z dřevěného uhlí a přidám 30% staré zeminy. Je zajímavé, že tyto rostliny, které v domovině mají dostatek slunce a tepla jsou u nás velice háklivé na popálení. Nemohu je tedy pěstovat vedle echinomastusů nebo sclerocactusů. Když je, ale dáme do stíněného skleníku mezi gymna, po pár letech vytáhnou. Nejlépe je tedy lufťák, těsně pod  mírně zabíleným sklem. Odnímatelné boky dle potřeby
a být trpělivý.

Roubované rostliny v takovýchto podmínkách rostou mnohem rychleji. Také, ale brzy přejdou do trsovitého růstu a zaberou velikou plochu. Ořezávat odnože je možné. Ale nekonečné. Po ořezání spodních partií se odnože přesunou do horních. Je tedy lépe nechat je růst jak chtějí.

 

Delbata zakládá trs

Přesto, že jsem za poslední léta zjistil, že pasacana není nejlepší podnož, k rodu copiapoa patří. Rostliny na nich rostou příznivě. Eriocereus jusbertii je také výborný. Roubované rostliny v žádném případě nedávejte mezi gymna do stíněného skleníku. Neudělali by jste si radost do budoucna. Květy se na rostlinách objevují velice nepravidelně v průběhu sezony. A jen skromně. Vždy barvy žluté, vůně nevýrazné.

 

 

 

 

Naxera Miroslav

 

                                          I já vzpomínám na pana Šustra

Často jsem k němu  jezdíval na kole. Důvodem byly nejen nádherné rostliny, ale také kaktusová a lidská pohoda, která se povalovala všude po zahradě i v domě. Dokonce i ten čuník, kterého pan Šustr měl, byl vychován ke slušnosti a pohodě. A to byl prosím, kříženec z divočákem, který chodil s panem Šustrem  pejskovsky po zahradě. A v červnu již ty obří rajčata a papriky! A paní Šustrová, to byl stroj tou pohodou poháněný a k nezastavení. Až když pan Šustr odešel, jsem si uvědomil jakou těžkou nemoc vlastně měl a jak muselo být náročné udržet tu všechnu pohodu pohromadě.  To já bych se rozsypal.    

                           Tyto tři rostliny z jeho sbírky mám k jeho památce.