Pan Kalíšek

                                                         Opomíjené notocactusy byly mnohým z nás výučním listem.

    „Ten chlap má pánev širokou jako kdyby rodil státní úředníky kterejch není nikdy dost!“ „No jo a kolem pasu může nosit frajerskou kravatu!“ „Viděli jste jeho kaktusy? Ty stojí za to!“
Svatá pravda, pan Jiří Kalíšek nosil kyčle tak od sebe vzdálené, že drobné tělo sedělo na pánvi jako kamenná busta na širokém soklu. Když přecházel z místa na místo, paže formoval do velkého Á, aby si nepořezal žíly o ostří kyčelních hran. Směrem k pasu kalhoty obtékaly Kalíškovy boky jako pouzdro spací pytel. Tuhle kosterní raritu Kalíšek halil sakem, v létě pak plandající košilí. Kalíškova hlava, tedy její vnitřek překryl tělesný nešvar lépe než dlouhý těžký kabát. A hlava jej také usadila do křesla krajského hejtmana, ve kterém dokázal, že kdyby každý vysoký úředník vášnivě kaktusařil, ubylo by práce justiční. Mimo úřad Kalíškovo život málo spotřeboval. Nakrmil se vědomostmi, hodiny pročuměl ve skleníku a srovnával tu krásu s krásou zapovězených žen. Jen jedna obětovala doživotní ležení při hranatém boku, jen hodná a milovaná nebožka paní Kalíšková. Odešla dříve, než si Kalíšek zasloužil a bolestný odchod probudil vdovecké poslání být světu ještě prospěšný. Lidé měli hejtmana Kalíška rádi, vlastníci dravých firem ne. Kromě hejtmanské poctivosti trpěl okolní svět ještě jedním vdoveckým nešvarem, jenž nešel ruku v ruce s ohyzdně vzdálenými kyčlemi. Pan Kalíšek byl opravdový estét. Dodnes nikdo neví, byl-li jeho přehnaný smysl pro krásu ku prospěchu malého spolku kaktusářů tam nahoře v českém výběžku, jež se drží tlapkou sousedního Polska a jehož nebyl Kalíšek předseda, pokladník ani knihovník nebo revizní komisař. Tenhle řadový člen dokázal vyhotovit jednotný směr, svojí autoritou určil, co bude výhradně mužská dvanáctičlenná základna ve svých sklenících vzájemně očumovat. Kalíškovo kaktusy byly jako klobouky v průvodu viděné pěkně shora z tribuny. K smrti nesnášel vytáhlé, nepěkně pokřivené a slunci poklonkující rostliny. „A nejhorší jsou ty zapíchané hůlky, chlapi, to jsem jednou viděl sbírku notocactusů, div se nepnuly jako fazole. Ne! Jižani mně do skleníku nesmí!“ Ale i na severu si Kalíšek nadělal nepřátele. Coryfanty ohavně přerůstaly, echinocereusy „brr, pohozené smrkové šišky“, echinomastusy ty jsou jen na pár let a skleráky? Jsou jako cikánky, mladé hezké dospějí a v tu ránu jsou šeredy. Astrofyta, ferocactusy, echinocactusy, vybrané theláky a něco málo mamilárií s těmi se dá žít do aleluja. Obrůstají krásou a za vyšší věk se nemusejí stydět.“ A za ty se nestyděl ani Kalíšek. Vlastnil jedno tajemství. Dokázal „přerostlou“ rostlinu seřezat pod nejvyšším vrcholem, jenž byl po zákroku jako ulomená hlava velkého zdravého hřibu a ten ošetřil a zakořenil, že rostlina způsobila rozruch v každé kaktusářské duši. Seděly v miskách jako placaté buližníky, seděly mladě, ač staré, seděly bez křečových a kornatých žil, seděly hrdě s  páteří rovnou a tělíčkem bez poskvrny jako kolena sedících mladých dam. Byla to taková Kalíškova plastická chirurgie díky níž postupně a s hrdostí ovlivnil počínání jedenácti členů v severním výběžku. „Pane Kalíšku, seřízl byste mi tuhle mamilárku?“ „Jirko, potřebuju vyspravit ornátum, odšpuntovat ten korek!“ A pan Jiří Kalíšek řezal a řezal a svým chirurgickým umem získával úctu a vděk členů spolku. Jenom jižany odmítal spravovat. „Je zbytečné řezat noťáky, parodie a podobnou havěť!“ Tak vyhlásil ve spolku válku severu proti jihu.

 

       Brzy měli seveřané navrch. Zbraně v podobě placatých a širokých rostlin řinčely jižanům do uší tak mocně, že postupně rostliny z jihu končily v prodeji na klubových výstavách nebo za výlohou květinářství pana Mlíkaře. Za pár let byly sbírky ve výběžku jednotné a uniformní jako jsou plechové provozovny nadnárodních řetězců. Samá astrofyta, feráky, theláky, široké a placaté jako vdolky. Samí seveřani, jen tu a tam se někdo nemohl rozloučit s Jižní Amerikou, co byla posměchem již čistokrevných seveřanů. „Ty klejsťáky, Jardo, bacha na ně, ty už Diviš zkoušel jako hromosvody, máš je dobře uzemněný?“ „Kvůli jednomu saglionu stínit astrofytům? Máš rozum?“ A pod takovým nekonečným rejpáním vymřel poslední jižan tam ve výběžku na severu.  Až jednou „zprasila“ spolkovou uniformu čistokrevná jižanka. Přišla jen tak z ulice, přihlášku do klubu vyplnila ihned na místě vstoje u baru. Tehdy tento jedinečný úkaz Kalíšek okomentoval: „Vlasy má nazrzlé jako staré pražské potrubí, pusu širokou jako vlet do úlu vsadím se, že je celá zapatlaná medem a za okny má určitě pitomé zelíčko.“ V hlavách jedenácti kolegů zněla tehdy jiná srdcervoucí melodie. „Po dvaceti letech půstu a ješitného mužského handrkování najednou pěkně stavěná ženská.“ Po dvaceti letech se na pulty vrátil český česnek, „Pánové, to budou topinky!“ Nikdo tehdy nedbal Kališkovy kritiky když seděla úhledně na barové židli a ještě bez brejlí vepsala své kouzelné jméno do spolkové přihlášky. Dagmar Plachá narozena v roce 1967. S úsměvem předala listinu předsedovi a stala se nejmladší členkou spolku tam nahoře na severu. A s úsměvem na oplátku předseda listinu přijal. Jen nad jedním řádečkem přistrčil obočí ke kořenu nosu a ustaraný se rozhlédl do pevně usazené jedenáctky. Ti z výběžku totiž schůzovali v malém sálku hostince s útulným barem, který provozoval hospodský o zábavách. A o schůzích za barem s úvodním proslovem stával předseda.
Kdyby v té době směla spolková přihláška vědět víc, napsala by paní Plachá do kolonky stav: „rozvedená“ a kdyby nebyla statečnou dámou, připsala by do závorky „a podvedená“. Podvedl ji manžel, „vyměnil oddanou Češku z výběžku za bolivijskou poloindiánku a za jiné slunce“. Každý rok paní Plachá s důvěrou dopřávala muži cestu Jižní Amerikou. Tu poslední jihoamerickou pouť muže doprovázela a poznala krásu And, domovinu kaktusů, jež byly společným zájmem. Až před odletem z La Paz po měsíci nádherného cestování,  jí představil tu přehezkou divoženku, která byla už doprovodem cest minulých. Do Čech odletěla sama s krabicí semen, „ty že prej spolu vysejí!“. Tehdy nad oceánem, si přála „leť střemhlav“. Jenomže kapitán elegantně přistál a zodpovědný autobusák včas zavezl zpátky do výběžku tam na severu do českých stínadel. Až po měsíci smutného i vzteklého života zjistila, že je gravidní s mužem zrádcem. To co jim celých osm let nepřál výběžek, zvládly v prdu Andy. Přestože jí kaktusy připomínaly minulý láskyplný život, nevyházela je, byla opravdovou dámou, vysela tu krabici semen při kojení své, dnes kdy sedí na barové židličce před zvědavou jedenáctkou, pětileté dcery, dcery stvořené vědomou nevěrou.  Výměnou úsměvů s ostatními paní Plachá usedla jako třináctá ke schůzovním stolečkům. Kdyby tehdy oněch dvanáct chlapů spojilo ruce do série, na obou pólech krajních rukou by senzibil naměřil nadměrně těkavé napětí. Na úvod dostala ta třináctá přivítání s potleskem a po něm přestoupil předseda k radám na přípravu klubové výstavy, jež neměla třetím rokem pohlednější konkurenci v celé České a Moravské zemi. Přednáškou ze kterých lokalit vybírat a jak udržet nejširší myriostigmy splnil Kalíšek poslední bod a předseda schůzi s díkem ukončil. Že se nechtělo zvedat starým zadkům, nebylo divu, nezvedalo se ani mladší tělíčko paní Plaché i když je dvanáct pohledů dychtilo vyprovázet. „Tak to je konec schůze, slyšeli jste? Můžeme jít!“ Tak jako nevrlá uklízečka dal povel předseda. Chlapi se pomalu nadzvedávali a paní Plachá konečně pochopila, že má opustit sálek. A sotva opustila, celá jedenáctka se shromáždila kolem předsedy jako vítězné mužstvo kolem trenéra. „Tak co, co zazpívala? Ukaž, kolik jí zvoní. Je mladá? Je vocať?“ Předseda neubránil desky, nestačil ani palcem překrýt poslední řádek přihlášky. „Jo Dášenka Plachá, to zní hezky néé?“ „Šedesátejsedmej, tak čtyřicátnice?“ A dostalo se i na pana Kalíška. „Hlavně ten poslední řádek si přečtěte, chytráci!“ Kalíšek ustoupil, zavlnil širokou pánví a pozoroval deset chlapů, jak nechávají kolovat přihlášku a jejichž oči v nejspodnějším řádku pod otázkou „máte nějakou specializaci“ udiveně četly, „Notocactusy“. Jeden po druhém se pak dívali na Kalíška na jeho podmračené rysy. „Neříkal jsem vám, že bude mít doma nějaký svinstvo?!“ Předseda jej musel usměrnit. „Tohle Jirko neříkej, je mladá a to samo o sobě je přínos! Vždyť tu budeme za pár let jak v eldéence!“ Kalíšek oponoval. „Nikde není psáno, že mládí je přínos. Co ty noťáky, co s tím budeš dělat?!“ „Já nic! Přečti si stanovy, nikde není taky psáno, co smíš a nesmíš pěstovat!“ Do hádky zasáhl pan Koutník. „A všimli jste si, jak je ta ženská stavěná? Jak by jí to slušelo u kasy? Předseda má pravdu, vždyť se nás za chvíli na výstavách budou děti bát!“ Kalíšek, který jindy o ženách básnil a přirovnával jejich partie k některým rostlinám, tentokrát selhal. „A co ten rozkrok, nejezdí do práce na oslovi? Oči má černý, že nemůže vidět ani na cestu. Jen jednou jsem viděl sbírku noťáků a to mně stačí!“
     Kalíšek, člověk v práci plný kompromisů, tady na půdě dobrovolnosti tvrdý jako korund. Po schůzi nešel ani s ostatními do hospody. Rovněž paní Plachá nebyla cestou domů nadšena podáním přihlášky. „Samej dědek!.“ Jiná představa se jí honila hlavou, než podepsala. Mít po boku kamarádku kaktusářku, vypovídat se nad kaktusy, pochlubit se, poradit, nechat si poradit a oprášit někdejší elán. Následující schůze byla plná života, bohaté diskuse a přesných instrukcí o nadcházející klubové výstavě, významem pro klub něco jako dožínky či vinobraní protože ona presentuje kaktusáře před veřejností, je také zdrojem příjmu za výpěstky a je rovněž nepsanou soutěží s ostatními kluby.
Ona ta kaktusářská výstava je takový každoroční několika řezbáři poskládaný betlém, kde každý předvede svůj výjev, svůj kousek života s kaktusy, je také trochu trhem co pomáhá splatit řezbářům výdaje, aby nebylo doma zle. Je presentací kousíčku elegantní přírody uprostřed městského mumraje, březnový podběl co prorazil asfaltem. Jenomže výstava ve výběžku do svého betléma stavěla vzpřímené urostlé mladíky, dámy v honosných plesových šatech a nad nimi bděli vyžraní andílci hezouni.  Chyběl tu rolník s pluhem, hrbatá babka s otepí na zádech, vytáhlý hubený a potrhaný pasáček, zkrátka některé návštěvníky kakusáře doháněl tenhle výjev k pocitu vlastní méněcennosti. Jeden pán od Břeclavi si dokonce od meteorologů nechal poslat výpis slunných dní z výběžku na severu a porovnal se slunnou Jižní Moravou. Výčet byl žalostný. Pojal podezření, že širší než vyšší rostliny jsou nakoupené. Přestože nikdo nenašel jedinou chybičku, skalní kaktusáři se podruhé na výstavu nevraceli, neboť působila nepřirozeně jako příliš silikonu v prsou. 
Na dubnovou schůzi běžela paní Plachá dříve, aby stihla jedno či dvě piva na kuráž. Snad se s těma dědkama nějak popere. Vešla do lokálu, všimla si, že dveře do sálku jsou ještě zavřené a vpadla do náruče starému předsedovi. Přišel rovněž dřív, zvedl se a Plachou pozval ke svému stolu. „Musíme mladá paní chvíli počkat, ještě nepřišel vedoucí, aby odemkl, víte? Máme moc velkou radost, že jste mezi nás přišla, jestli tedy s námi vydržíte, nemám pravdu? Oni jsou chlapi trochu ješitní, ale každý s nimi začínal, namyslete si.“ Plachá nechápala o čem je řeč. „S čím že začínali?“ „No, s těmi notocactusy, můj první byl také noťák, tehdá ještě Eriocactus lininghausii, svítil jak kuřátko v jarní travičce, dobře si ho pamatuju.“ Plachá radostí ožila. „Tomu je asi let co, víte, že někteří jedinci ve stáří rostou do trsu? Vypadá to kouzelně, když u báze černajícího stonku vyraší vymydlení frajírci. Jako jesle když je vede stará učitelka. Docela ráda bych se na vaše kaktusy podívala.“ Předseda nechtěl mladou ženu zklamat. „Víte, mladá paní, vono je to dneska s těma noťákama, jako za starého režimu s válečnými veterány. Režim je zapřel, nehlásil se k nim a oni přitom odvedli tak skvělou práci. Ti naši kluci se k nim taky moc nehlásí, i když je jako začátečníky hodně naučily. Ale vkus se mění. Je to stejný jako s oblékáním, jednou modrá, napřesrok žlutá. Koukejte už je tu starej Hňaca, odemkne nám.“ Tentokrát schůze zabíhala do podrobností kolem výstavy, jež byla každoročně v pasáži na náměstí, kde vnučka předsedy vlastnila krámek s módním oblečením. Bylo třeba z jedné místnosti vynést navlečené figuríny, z malého sálku navozit čtverhranné stolky, kterých se vešlo šestnáct. Dvanáct výstavních, čtyři prodejní. „Pánové na dnešní schůzi je nás nějak poskromnu, celý rok máte účast stoprocentní, a když je před bitvou, klidně vynecháte.“ „Chybí Červený s Malinou.“ „Ty mají prostatu jako Brno, voni se dopajdají!“ Předseda se pohoršil. Zapomínáte, že už tady nejsme sami.“ Sotva doznělo napomenutí, vpadl do dveří Malina. „Vašek Červený jde na kudlu, zkrátili mu termín, mám vás všechny pozdravovat.“ „Tak a tady máte živoucí důkaz, jak moc spolek potřebuje omladit, proto ještě jednou děkuji paní Plaché, že mezi nás přišla.“  Kalíšek, jindy výřečný srandista, dnes nemastný neslaný, po Plaché se jen občas podíval, dráždilo ho její šeptáním s kolegy, zatímco on se strachoval, že jeho vliv povadne. Léta se snažil přivést kaktusařinu ve výběžku k vysněné dokonalosti, dokázat, že kaktus je ta nejúžasnější rostlina, jen proto vymítil všechny schoury ve sbírkách kolegů a teď to má běžet zpátky a ještě z kopce? Notocactusy tak vona má notocactusy. Ani v duchu nepřipustil, že Plachá je pěkná, dokonce moc pěkná, ale věděl na beton, že za nedlouho budou mužský zobat z její ruky. Z vnitřních úvah se Kalíšek probral, když předseda položil otázku. „Předpokládám, že Vaška hned tak z kudli nepustí. Zbývá nám jeden výstavní stoleček, losovat nebudeme, můžeme jej nabídnout naší nové mladé člence“. Tehdy Kalíšek vyštěkl, až ostatním zamrazilo v zádech. „Ne, ne, ten si beru já, mám pro letošek překvapení!“ „Jirko, každý rok máme po jednom stolku, bude spravedlivé když…“ Nenechal předsedu domluvit. „Já jsem mluvil s Vaškem, ten stůl přenechal mně!“ Všichni se po něm nechápavě podívali a paní Plachá v klidu řekla, „nechte, jak to je, já jsem stejně ještě na vystavování mladá holka, necháme to až po osmdesátce, to už budu holka vyzrálá“. Když předseda se studem schůzi ukončil, když Plachá bez váhání odešla, pustili se do Kalíška. „Tys tomu Jirko, dal! Co si o nás ta holka pomyslí?! Nemá jen noťáky, má lobivky i parodie!“  Kalíšek se osopil. „A viděli jste někdy sbírku parodií? Já naštěstí jo!“ Zbytečně dlouho ještě debatovali, Kalíšek byl jako bukový práh.
     Paní Plachá se neurazila a v den instalování výstavy přišla pomáhat vyklízet paňáci a přišla s elegancí neubírající na smyslu tomuhle krámku. „Vy jste ta nejelegantnější figurína tady z těch.“ Utrousil pan Malina, když šmejkal plastovou dvacítku v plesových šatičkách a předseda tu nejapnost napravil. „Ani jejich mládí proti vám nic nezmůže. Podívejte, tahle vypadá na patnáct!“ Kalíšek žijící doposud ve strachu, že předseda přece jen nabídne Plaché místo na její směšné noťáky, zle vypustil. „Jo, vono by se muselo vosahat voba povrchy a potom soudit.“ Ani tehdy se Plachá neurazila, jen si pomyslela při pohledu na jeho plandavou košili a pod ní těžko utajitelné boky, „nech se vosoustružit, maškaro“. Když prostřeli stolečky ze sálku, když vyrovnali faldy na pískově zbarveném plátně, jež je zakrylo do půlky nohou, nastal slavnostní okamžik, nošení skvostů od přistavených aut. Ochota Plaché pomáhat uvadala s ujištěním, že se svých miláčků tady nedočká. Tehdy naplno pochopila, kam se dostala. Musela na chvíli vypadnout, projít se po náměstí, utopit zklamání ve zmrzlině. Po návratu uviděla dokonané dílo, bylo sice dokonalé, ale tolik uniformní, že dostala nedobrý pocit, „národu zavládne opět jedna jediná strana“. K čemu dávali na stolečky jména majitelů, když je všechno na jedno brdo. I Plachá pojala podezření, že tihle pánové nepěstují, ale nakupují. Když prošla kolem obtěžkaných stolů nepřirozeně nízkých a širokých rostlin, pochopila, že tady zuřila válka severu proti jihu, nebyla tu jediná rostlina Jižní Ameriky. Tehdy se poprvé urazila a vyběhla bez pozdravu ven. „Jak může mít dvanáct chlapů tak jednotnej vkus, to by si všichni vybrali stejnou ženskou?“ Nešlo jí do hlavy, jak může tolik kaktusářů najednou opomenout krásnější část jednoho kontinentu tak bohatého na kaktusy. Doma se zadívala na ty své, položila jeden velký Notocactus apricus na stolek, posadila dcerku na klín, „myslíš, Aničko, že ty naše kaktusy jsou staré a ošklivé?“. Anička se culila. „Naše babička je taky stará a je hezká. Děda říká, že vrásky co má babička na čele, jsou ty nejchytřejší mozkové závity.“ „Aha, tak podle dědy, kdo si nechá udělat plastiku na obličeji, nikdy nezmoudří?“ „To já nevím, ale kdyby babička nebyla stará, ty bys nemohla být mladší a já bych nebylo tvoje škvrně s And. Potom se Anička zadívala na apricus, ukázala na část spodního vrásčitého stonku. „Tohle je babička, tohle jsi ty“, ukázala na hornější mladší část, „a tohle jsem já.“ Tu už její prstíky hladily mladé lesklé temeno s nejbarevnějšími trny. „Vidíš, a takhle jsme všichni pořád spolu.“ Plachá se neubránila slzám, když políbila to andské škvrně do vlasů.

 

Odpoledne paní Plachá zavolala Aničku. „Víš ty co? My půjdeme vystavovat naše kaktusy společně s pány, jak jsem tě o nich vyprávěla.“ K radosti Aničky Plachá vytahala dvacet nejhezčích notocactusů, uložila přepravky do auta, namontovala zahrádku, přivázala stolek a spolu vyjely k náměstí. Sobotní červnové odpoledne, na české poměry horké, honilo lidi do vody než na výstavu. Počet návštěvníků a pořadatelů v tu dobu kdy Plachá s Aničkou postavily před dveře výstavní místnosti stoleček, byl vyrovnaný. Osm členů výběžku, kterým se nechtělo domů na osm návštěvníků živě spolu debatujících a nevěřícně osahávajících ty úžasně široké myriostigmy, na jednu dokonce poklepali jako při nákupu melounu. „Ta je naducaná, pane Kalíšku, ta by přežila bez vody švédskou válku, jak vy to děláte?“ Nikdo netušil, že pod těmi kamínky kolem těla, je Kalíškův odvážný, drasticky široký řez. A že se jednalo o návštěvníky z řad kaktusářů, dalo se posoudit na první poslech. „Pánové, vy jste stále stejně zatvrzelí, nevidím tu žádné sulky, přitom právě ty dobývají Čechy jako zmínění Švédové.“ Kalíšek mu skočil do řeči. „Ty se rozlézají po Čechách jako španělští plži!“ Návštěvník pokračoval. „Vy jste prostě čistokrevní Mexičané, nemám pravdu?“ Všichni se pak pozastavili nad Malinovo heterochromusem. „Na tom vám asi za mořem přes noc stálo auto, ne?“ Tenkrát se rozvinula vtipná debata nad stářím heterochromusu versus věk pana Maliny. Najednou jeden z návštěvníků vykřikl. „Máte přede dveřmi nějakého jižanského vetřelce!“ To už ve dveřích stála malá Anička v náručí Notocactus magnificus přitisknutý  miskou k prohnutému tělíčku a s tvářemi rozpálenými tíhou se pokoušela o úsměv.  Snad každý, krom Kalíška její úsměv pod tíhou rostliny opětoval. A když se pak jeden návštěvník k holčičce naklonil, aby pochválil její nádherný kaktus a přitom uviděl po straně zárubní stoleček plný notocactusů a za nimi v bojovném postoji Plachou, neodpustil si, „kolegové, asi budeme svědky jižanského povstání!“. Potom vzal od Aničky magnificus, zvedl jej do výše obličeje, „a já pořád co mi tady na tý výstavě ještě chybělo!“. Zmatený Kalíšek div neodřel Aničku, jak prodíral široké kyčle hloučkem, aby uviděl tu pohromu. „Pro Kristiána, už je to tady! Tohle, pánové, k výstavě nepatří!“ Jako slepice do ohrady se směšně snažil nahnat návštěvníky zpátky do dveří, jenomže proti klidnému úsměvu paní Plaché nic nezmohl. Všichni chtěli vidět ty bizardní noťáky před rozhodným postojem a hezkým úsměvem a tak záhadně rovné. Ty kaktusy na stolečku byly opravdu rovné jako kostelní svíce, protože dávným příkazem od manžela zrádce se Plachá přísně řídila. „Holka, tam je to slunce o hodně výš než u nás, slabší kousky a hlavně ty noťáky musíme otáčet, aby držely lajnu.“ I Kalíšek si v rozčilení všiml pevně vzpřímených rostlin. Neoblomně ale prohodil, že tohle mu dovnitř nesmí. Předseda zatahal Kalíška za košili, „Jirko, alespoň té holčičce nekaž radost“. Tehdy se Kalíšek raději omluvil, že musí za svou politickou povinností, kde ve své pracovně rozčilením podepsal, co neměl a tak prodloužil život jedné krásné místní lokálce. Když Anička s maminkou sklidily ovace za krásné notocactusy, dostala nabídku, že její stoleček přestěhují dovnitř. „Nebojte, já si je dneska odvezu, to byla ode mne jenom taková malá vzpoura.“ „Nikam je odvážet nebudete, uvnitř je místa dost, von se ten Jirka nezblázní!“ K večeru před zavírací hodinou Anička umluvila maminku, „nevoz je domů, necháme je tady, mami“. Kdo zůstal, nabízel Plaché kousek místa na svém stolu. Malá Anička chodila s úsměvem od jednoho k druhému a nad jejich kaktusy se ptala, kde tady mají nějakou babičku. Nikdo nechápal, co tím Anička myslí. To andské škvrně najednou přineslo velký starý apricus, položilo jej mezi nízké fešáky z výběžku a moudře vykládalo. „Tohle je naše babička, vidíte?“, přitom ukázala na zkornatělou a hrbolatou část stonku, „dědeček říká, že babička má vrásky z moudrosti, že to se tlačí ven mozkové závity, víte? A tady nad babičkou je moje maminka, ta ještě vrásky nemá, ale to neznamená, že není hodná a tady nahoře to jsem já, andské škvrně“. Pak se Anička rozesmála, „a tak jsme všichni pořád pohromadě“. Z hloučku naslouchajících Aniččin výklad doplnil pan Malina. „Vidíte a my jsme ty naše babky, co nám celej život vaří, perou a zašívají, odřízli jako salám!“
     Když třetí den výstavy, ten druhý Kalíšek trucoval, zabočil do pasáže a přede dveřmi krámku s módním zbožím neviděl stoleček s noťáky, v duchu pochválil odolnost kolegů. Když ale radostí poskočil až ke dveřím, přehlédl i přeslechl pokladníka s jeho bujarým pozdravem. Hotová apokalypsa. Zůstal stát ve dveřích, kyčle rozhoupal od futra k futru a jako Ficko od Čachtické paní prohlížel výstavní stůl. Ne že ti pitomci Plachou nezahnali, oni si jí ještě rozdělili, každý si dal kousek na stůl, aby to bylo jo echtovní! Oči estéta Kalíška kmitaly z vlastních neposkvrněných stolečků na zhanobené starými notocactusy. V den, kdy to malé andské škvrně vysvětlilo, že na kaktusu má být i babička, nabídl Plaché každý kousek místa na svém výstavním stole, aby kaktusy nemusela odvážet. A tak stály mezi fešáky z výběžku jako vykotlané vrby na hrázi rybníka, jako stojící mezi klečícími. Kalíšek se posadil na židličku vedle pokladníka a spráskl ruce. „Kam dali oči, bolševníkem nechali zarůst golfové hřiště!“ Tenkrát, po velké debatě a inkvizičním soudu a hlavně na svoji a kolegů obhajobu vyprávěl pan Malina žertovně vysvětlení malé Aničky. „Jirko, copak jsme je mohli vyhnat?“ Kalíšek se zvedl, u stolu se zadíval na noťáky a pronesl nečekaně smířlivá slova. „Stejně, jak to ta ženská dělá, že jsou rovné jako gumovky.“ Poetičtější přirovnání se mu nedostávalo, ale i tak udělali pokrok tam ve výběžku na severu.

 

Ne že by se po skončení výstavy dostalo Plaché od Kalíška zadostiučinění, ani následující schůzi jí nepoctil přívětivým rozhovorem jako ostatní. Ale její noťáky mu vrtaly hlavou. „Jak může mít tak rovné, i ten mizernej rutilans ten co je schopnej se zauzlovat, nebo ten muegelianus bez zatáčky a tlustej jako gothaj.“ Oživil svůj dávný nápad, vzniklý ještě než se pustil do drastického řezání, zhotovit totiž stroj proti ohýbání kaktusů nizounkým jarním a podzimním sluncem, který doposud nebyl schopen realizovat, přestože je hračička, bavící se mechanikou. Kalíškovo hydraulické otevírání skleníku, kde jeden zvedák má pomocí lanek řetízků a táhel na starost vždy několik oken vzbuzovalo u kolegů obdiv a kolegy také pobláznil, že Plachá by se měla předvést, pozvat je do sbírky a ukázat ostatní kousky. „A mohla by ukázat i něco jinýho, Jirko, co?“
Stoprocentní účast na návštěvě u paní Plaché podpořil rovněž úspěšně odoperovaný pan Červený a  radost Aničce udělala velká oříšková čokoláda od předsedy. Skleník Plaché půdorysem 4x4m měl tři parapety, dvě na opačné straně ode dveří propojené uličky jej povýšily z couváku na výhodnější okružní. Jak se majitelka dověděla, že chtějí přijít ti zarputilí seveřani dokonce i podivín Kalíšek, narychlo zajela s Aničkou do Prahy vybrat dva nádherné chrysacanthusy, pro něž našly místo po obou rozích pravé uličky kde vytvořily jakýsi turniket. Nejprve do skleníku vešel s nůší humoru Kalíšek. „Tak se podíváme na ty tvoje babičky, na ty tvoje rodinky pohromadě, Aničko. Rodina je totiž základ státu.“ Tichou chvilku, než Kalíšek postoupil do půlky levé uličky, přerušilo jeho uštěpačné zvolání. „Opravdu žádná rozvodovost, rodinky pěkně pohromadě i s bábrdlema nad hrobem.“ Jak se ale Kalíšek, jenž se v uličce nevhodné pro široké kyčle natočil k notocactusům a rozhlížel, uviděl skupinky nádherně rovných rostlin. Ottonisy, ač měly u báze stonek dřevnatý a téměř beztrnný, na temeni a pod ním svítily nádherné červené trny naježené jako zadek dikobraza. Consinus, apricus, herteri, zpřímené a svěží, opovrhovaný svět Paraguaje, Uruguaje a Brazílie Kalíškovi téměř cizí, zapůsobil. To by ale nesmělo být mužské ješitnosti, aby přiznal. Zatímco ostatní chválili, Kalíšek mlčky postoupil do sousední uličky, jež byla dostatečně široká i pro jeho ohavné kyčle, rozhlédl se jako agronom v poli zralého máku a pronesl, „hezké, ale je nejvyšší čas řezat“, svižně pak opouštěl uličku, která ho na svém konci tolik zradila. Aby zdůraznil výtku, v půlce uličky, tím snad chtěl dát najevo, „tohle vidět nemusím“, zrychlil krok natolik, že se mu maskovací košile ohavných kyčlí rozevlála a po obou stranách se zachytila za oba ježaté chrysacanthusy. Na zvuk párající látky a utržených knoflíků Kalíšek dlouho nezapomněl. Z roztažených kyčlí lezl žížalí pas, jenž odhalil celou svou ohavnost.  Ve dveřích z té krásy Plachá otočila hlavu a smíchy prskla do dlaní. Kalíšek byl vzteky bez sebe, pokoušel se svůj neduh marně zahalit. Marně drbal s košilí, jež pevně držela na hácích ferocactusů. Tady, uprostřed jižanského světa jej zradili dva mizerové ze severu. Dva úplatní poslanci, co změnili politické rozložení sil. Kalíšek se styděl, najednou před tou jižankou Plachou věděl, že i on by potřeboval odřezat svůj tělesný neduh a ze studu rezignoval. Stál, díval se na Plachou, která ještě svírala rty, kamarády od nichž by očekával pomoc, měl za zády a jediná duchem přítomná byla Anička, která položila čokoládu a pomáhala Kalíškovi vyprostit potrhanou košili. Nakonec osvobodila Kalíška i maminka, která na rozdíl od Aničky před Kalíškem poklekla a neodpustila si připomínku, „tohle by vám notocactusy nikdy neudělaly“. Na závěr prohlídky vynesla Plachá dvě bedny piva a všechny, včetně rozmrzelého Kalíška, usadila do zahradního altánu ve kterém o odřezávání nepěkných částí rostlin, nepadlo k podivu kolegů ani slovo. Uprostřed pěkné zábavy ještě jednou Kalíšek navštívil skleník Plaché, aby se sám a v klidu rozhlédl po nefalšovaných rostlinách v bezzásahové zóně. Poprvé viděl tenhle dnes opomíjený rod v takovém cajku, řádné rozestupy a ta osa těl. Do dveří nakoukla Plachá. „Mám přinést naostřený nůž, pane Kalíšku?“ Kalíšek sebou škubl, zadíval se na Plachou, „není potřeba, ale řekněte, že vy s nimi točíte jako s čamrdami“. Když se Plachá usmála a jen ledabyle pokrčila rameny, tehdy se Kalíšek definitivně rozhodl, že stroj na rovnání kaktusů vyrobí přes letošní zimu.
      Za nedlouho po návštěvě ve skleníku Plaché si Kalíšek ještě jednou uvědomil, že i ta stará odrostlá část má patřit rostlině. Když první hrozny zesládly a Kalíšek navštívil moravské vinobraní, tehdy se s burčákem Iršaje  zadíval na průvod krojů, na tu barevnou elegantní nádheru. Vpředu šla mladá děvčátka v krojových sukních, hned za nimi děvčata starší, takové skoro maminky radost pohledět a za nimi ve svých skládaných sukních generace nejstarší, tety, babičky i prababičky. „Jak se ta ženská noha postupem času mění“. Položil si sám k úvaze, když viděl mladé vyzáblé nožičky vpředu, uprostřed ty elegantní nastávajících maminek a vzadu ušlé, strhané, obtloustlé, zformované do známých písmen, pro šířku uchozených chodidel obutých do pantoflí. Tehdy se Kalíšek pousmál, „no jo, ale bez jedněch by nebyly ty druhé“.
Jaro tlouklo do skleníku jako strakapoud do dutého stromu, když Kalíšek osadil poslední důležitou součást svého stroje, ten hydraulický zvedák, co nehonil okno větrání, ale spolehlivě popoháněl Kalíškův šestimetrový parapet plný kaktusů. Parapet, na nějž byl Kalíšek tolik hrdý, protože díky němu se jeho kaktusy nebudou poklonkovat nízkému jarnímu slunci, budou rovné jako podle zednické olovnice a bude si moci dovolit třeba i notocactus! Celou zimu se dřel na tom monstru, pečlivě jako kdyby vyřezával pohon k betlému, vyrobil dřevěné ozubí a dokonce využil  titul své politické funkce, když zavítal jako poslanec do strojírenského podniku, kde uviděl nádherný matně stříbrný nerez a kde si domluvil tak trochu prominentní zakázku. Již dvacátého února stál v uličce skleníku a přehlížel celý pohyblivý parapet, jenž se skládal ze šesti kulatých otočných stolů navzájem se dotýkajících dřevěným ozubím, jako šest kulatých bufetových stolků každý s jednou nohou uprostřed, stolků u kterých se hrbí dělníci nad drškovou polívkou. Každý stůl měl svojí nohu s otočným ložiskem a jakýmkoliv z nich ruka pootočila, otočila zároveň se všemi ostatními, ovšem každý soused jiným směrem. Když první třetí pátý doleva, druhý čtvrtý šestý doprava. Krom šestisetšedesáti bukových zubů zdobil všechny součásti matně stříbrný nerez. Tou poslední součástí co Kalíšek instaloval, byl hydraulický zvedák, který pomocí ráčny při zvýšené teplotě ve skleníku pootočil o kousek všemi šesti stoly. Dle Kalíškových odhadů asi jedna plná otočka během čtrnácti dnů. Tím Kalíšek zajistil nepatrné automatické pootáčení rostlin a on nikdy, nikdy nebude mít ve své sbírce žádné křiváky! A na tento obdivuhodný parapet nanosil počátkem března Kalíšek své rostliny. Dal přednost těm se sklonem k poklonkování slunci. Ostatní ukládal na parapet sousední. Jaká to byla nádhera, jaká jistota, ne jako ta Plachá co musí ručně pootáčet každou rostlinou zvlášť. A pochlubit se Kalíšek musel, hned po zkušebním provozu hned v dubnu kdy již spolehlivě oběhly dvě otáčky, protože slunce toho jara bylo dost a dost. Pozval celý spolek, pozval i Plachou, ke které měl stále nějaký nevysvětlitelný odstup i když se ta ženská tolik snažila. A pozval je v den, kdy jako naschvál od rána pršelo. Musel tu nádheru tehdy otočit ručně. Plachá i s ostatními byla u vytržení, hladila bukové zuby, proplétala do mezer prsty a snad měla i dojem, že Kalíšek opravdu nastoupil cestu k božské dokonalosti. Ve vrátkách „ta ženská“ projevila přání ještě jednou uvidět celý zázrak v „automatickém režimu“. Kalíšek se vzpouzel, „já počasí neporoučím, sama vidíte, jak to dneska dopadlo a většinu času stejně trávím v úřadě, musíte to zkoušet“. Plachou takové pozvání moc nepovzbudilo, zvláště když předseda za vrátky dodal, „ten Jirka je čím dál tím větší morous“. „A musíte přijít po ránu, ženská!“ zaslechli opožděné zvolání v dálce za sebou.

 

Nedělní obloha se prohýbala pod ranním sluncem, „na úřadu ten morous snad nebude“, dodala si Plachá naději, Anička je s babičkou a ona že zkusí „své“ štěstí. Při její eleganci, nemusela na návštěvu ke Kalíškovi vpředu i vzadu tak nažehlit puky svých bílých kalhot asi z toho nejjemnějšího plátna. „Jo pojďte dál, dneska to zafunguje, ale v jedenáct odjíždím do úřadu.“ Řekl chladně Kalíšek na uvítanou. „Jste dneska nějaká hydrodynamická, máte ty puky jako dva kajaky. A kde máte malou Aničku?“ „Mám štěstí, že má hodnou babičku, pane Kalíšku.“ „Vy na mě jdete s verši, pojďte do skleníku, zavřeme dveře, aby se to rychleji ohřálo. Tady na ten zub uděláme čárku a do patnácti minut se všechny stoly o deset centimetrů otočí, uvidíte!“ „Doleva, nebo doprava?“ „Ženská, to je snad jedno, ale tenhle s čárkou, zrovna doprava.“ Plachá zamyšleně přehlédla všech šest otočných stolů, popošla mezi třetí a čtvrtý, k nim se otočila zády, přitiskla se ke dřevěnému ozubí v místě kde se oba stoly spojovaly a Kalíška bavila svými zážitky z cesty po Jižní Americe. Poslouchal a při vyprávění urovnával kamínky kolem svých krasavců. „Tak a teď víte, proč mám k notocactusům takovou náklonnost. Až když je vidíte v nekonečném prostoru a divočině stanou se srdeční záležitostí. Vy byste také měl jednou vyjet a možná zjistíte, že takhle tam kaktusy nevypadají.“ Kalíšek nechal kamínků a zadíval se na Plachou. „Jak to myslíte, přišla jste mi sem kázat? Ani se nepodíváte, pootočily se už o pět centimetrů!“ Najednou pocítila horko z uzavřeného prostoru skleníku, pot stékal po šíji. „Stojíte tam jako uličnice, není vám horko? Donesu vodu!“ Když nepříjemný Kalíšek vyšel ze dveří skleníku, otočila hlavu tam, kde se střetávalo ozubí stolů kde jeden předával svůj pohyb druhému, potom se napřímila a ještě silněji přitiskla zadní část vytypovaného stehna do klínu zubů. „Vy jste se ještě nepřemístila! Notocactusy tu nemám, ale vám se nelíbí nidulans nebo rinconensis? Zahraju vám jako flašinetář.“ Kalíšk přejel středové trny nidulansu a oni opravdu zahrály nezapamatovatelnou melodii. „Nebo tahle myriostigma, v celém Mexiku nenajdete širší v poměru k výšce a to je estetika rostlin, to nemůže nikdo přehlédnout, to každého chytí za srdce.“ Plachá proti své vůli najednou položila Kalíškovi otázku. „Víte co se stalo jedné Američance po třetí plastice obličeje? Ztratila mimiku, vážený pane, slyšíte, ztratila dočista mimiku, směje se čtyřiadvacet hodin denně, směje se i v hlubokém spánku! Smála by se, i kdyby jí praskly žaludeční vředy!“ Kalíšek skočil Plaché do řeči. „Co tu plácáte? Ať se směje třeba v rakvi! Vy stejně jednou přijdete, abych vám ty vaše bábi z notocactusů odřezal!“ Plachá tušila, že rozhovor o samotě nedopadne dobře, dlouho měla chuť říci Kalíškovi něco ostrého, jenomže před ostatními ve spolku nechtěla. „Promiňte, já jenom že zapomínáte! Notocactusy naučily hodně lidí správně  kaktusařit, oni byly totiž v začátcích každému výučním listem, aby mohl jít dál, a na to už se dneska nekouká.“ „Vážená paní, já jsem začínal s mamiláriemi a nestěžuji si, a nestůjte tam jako svatá, už to popojelo deset centimetrů za čárku, nevidíte?“ Konečně se plachá pohnula z místa. Doslova se odtrhla, když zapraskala látka jejích plátěných kalhot a vzadu pod zadečkem zůstala díra jako láhev od mlíka. „Prokristapána, co to děláte, ženská, to vás mohlo trknout, že zuby naberou ty vaše metrové puky,… taková skoba!“ Plachá se smála, „vždyť mě to tam mohlo vtáhnout celou, Pane Kalíšku, vy byste si tu mohl zřídit mučírnu pěstitelů notocactusů,… ale jak já se s tímhle dostanu domů?“. „Jděte radši ven, než se mi tu zmrzačíte. Přinesu jehlu a nit!“ Kalíšek opravdu donesl jakési zpustlé šití. „Já se vám tu ale svlékat nebudu, pane hejtmane, co by vám potom řekli sousedi?“ „Laskavě se tedy otočte, já vám to zašiju, a když vám to přidělám ke kůži, nestěžujte si.“ Plachá se nepřestávala usmívat, Kalíška poslechla, ten zaklekl do trávy a díval se do té nádherné skoby jako do udírny plné hotových úhořů, po chvíli zvedl vytržený kus látky, co visel až k lýtku a začal od shora šít. Hřbety prstů levé ruky, kterou podstrčil pod plátno, ucítily dohladka vyleštěné ženské stehno, tu jedinečnou hmotu, která nemá ve světě konkurenci, každým nešikovným stehem se málo hlídaná ruka pootočila dlaní blíže k živé hmotě. Plachá kupodivu mlčela a Kalíšek nemohl vědět, že se potutelně usmívá do koruny nakvetlé višně. To oddané ticho, ten vypulérovaný kousek ženy proměnil chudáka Kalíška ve starého milovníka, najednou levou ruku otočil dlaní ke stehnu, pravou upustil jehlu, strhl mizerně přišitý cár plátna a obě dlaně objaly nohu té jižanky a nahou dírou přimáčkly hořícímu Kalíškovi k obličeji. Plachá se nevzpouzela, nepřestávala se usmívat do nakvetlé višně, pocítila vítězství a jako zkušená vědma si pomyslela, „do roka a do dne, pane hejtmane, budete mít ve skleníku metr čtvereční notocactusů, to vám garantuji“. A my paní Plaché tu ryze ženskou lest pro dobro věci odpustíme! Ještě dost let bude mít Kalíšek na to, aby si vyzkoušel, že i jižanské eriosyce může vypěstovat široké jako brigadýrky, macaté sagliony jako zadky kuchařek školních družin, a kardýnka? „To ještě uvidíte!“