Třikrát  prokletý lomeček

 

 

    Z Velhartic do Žichovic a při Otavě do Horažďovic, tam sednu na vlak. Plánoval jsem  v Nemilkově před hospůdkou zbytek trasy Šumavou. Krajina pošumavská vlastní jiné kouzlo, než-li Šumava nahoře. Dole jsou hezčí výhledy, nahoře je smutno. A pokud se nevyškrábeš na Poledník, nevidíš nahoře nikde do kraje. Dole jsou remízky, políčka a kopečky. A právě dole, kousek od Hydčic, v krajině bílého vápence, jeden kopeček,….ne! Byl to vlastně půlkopeček co pocuchal mi kousek života. Silnici k Horažďovicím zaplácla auta. Měl jsem sto kilometrů v pedálech a jejich motory mě rozčilovaly a já raději utekl do terénu. Objedu Pučanku, sjedu do Hejné, kam jezdíme pro vápenec a šup zadem, do Horažďovic. Ten půlkopeček, stál na úpatí chráněné Pučanky. Někdo si jej celý oplotil dřevěnou hradbou. Místo kun zatlučené armovací dráty, snad o průměru tři centimetry. Ten kopeček, do půlky kolmo ubrán dávnou těžbou, zářil z jedné strany vápencovou bělobou z druhé tmavl křovím. A právě na vytěžené straně, v tom malém lomečku, jsem v jednom místě na bílém vápenci uviděl ve výšce červené a fialové barvy. Jako když na bílou peřinu pohodíš barevné slaměnky. Jak já jsem napínal zrak, jak jsem natahoval krk. Kdybych mohl vysunout oči jako šnek, nebo alespoň uvidět myslivce a zapůjčit si dalekohled. Stoupl jsem na první lígr a přes hradbu nahrbil záda a natáhl krk. Ve snaze být ještě blíže, jsem horní lígr vahou prohnul a ten se i s plaňkami vyvalil a já spadl s polámaným plotem k zemi. Nikde nikdo. Zvědavost vítězila nad studem  drzosti. Kolo jsem nechal opřené na venku hradby a jako partyzán přeběhl pod bílou skálu. Roztroušené velké bílé kameny přecházely k úpatí na jemnější drolky a  v té hrubé suti jsem objevil povadlé trsy hrozivých opuncií. Popošel jsem na neosázené místo a pravá noha bez povelu nakročila na výstupek ve skále. Nemýlil jsem se. Nahoře na drobící  stěně kvetly trsy echinocereusů. Tímto  ne sebe prozrazuji, že jsem byl milovníkem kaktusů, jehož inventář měl tehdy jeden skleník a tři pařeniště na nožičkách. Byl jsem unešen. Bylo to něco nádherného. Ve volné přírodě, na rozpáleném vápenci a v pošumaví, divoké kaktusy. „Jen se chlapče kochej tou nádherou, tou zvláštností, tou raritou“. Mluvil jsem do skály a bez přemýšlení a bez povelu byl ze mne horolezec. Rychlému výstupu bránila drobivost skály. Musel jsem každý výstupek testovat, z každé prohlubně vymést suť, aby mé prsty nesjely. Dodnes nevím, proč jsem tam musel za každou cenu vylézt, proč jsem nepřemýšlel, proč mne neodradil strach. Ještě tři metry ke kvetoucím trsům a budu spokojen a cíl bude pokořen. Už jsem dobře rozeznával barvy trnů  a po chvíli stoupání, si povšiml dvou zvláštních kamenů zapasovaných do vápence. Nebyly vápencové. A když mé oči dosáhly jejich úrovně, uviděly vytesaný nápis. Vlastně jenom monogram s letopočtem. A v rozích, v rozích obou kamenů vytesán křížek. Teprve teď jsem začal přemýšlet, kde to vlastně visím. Ty barevné květy nebyly nic jiného, nežli výzdoba náhrobních kamenů. Trošku mě zamrazilo. Natáhl jsem volnou ruku, alespoň si jeden květ pohladit, když ne přivonět. To pohlazení byl poslední pohyb, směrem vzhůru. Když jsem byl tak natažen, že ruka tvořila přímku s hrudníkem, pod pravou nohou skála povolila a mě dva záchytné body na jedné straně nestačily k rovnováze a já přitisknut ke skále padal do náručí trsů velkých opuncií. Ještě si pamatuji snahu odrazit a dopadnout mimo jejich mizernou náruč, ale posledním vjemem pádu byla bolest ve stehně a otřesná rána do hlavy. A pak už ani bolest ani jiskřičky ani andělíčci  ani černá tma. Nic.

Myslím si, že první řízený pohyb těla, kromě funkcí základních, musel být pohyb nozder.Vzpomínám, jak prvním kratičkým probuzením moje nozdry rozhýbal pach  ajatinu a dezinfekcí, které známe z infekčních oddělení. Později jsem zjistil, že jsem těchto sraček ve Fakultní nemocnici dvorní odběratel. Jen chvíli jsem před dalším spánkem koukal bez myšlenek do tmy. Druhé probuzení provázelo světlo a já se pokoušel o vzpomínky. Přiběhla i zdravotní sestra a pochvala od primáře mě potěšila. Ještě dva dny jsem nedostával sílu k vyptávání, ale to již mne navštívil bratr a ten pomalounku, polehounku sděloval můj stav. A shrnutí jeho něžného podání zprávy? „Nic vážnýho tě není ty moulo. Jenom máš proraženou lebku, komplet rozbodané stehno, infekci v celém těle a budou tě trhat nejméně tři nehty. Dobrý, ne?“ Ve všem měl brácha pravdu. Pátý den přijela policie uzavřít protokol. Když viděli, že ledacos již beru s humorem mluvili otevřeně. Sdělil jsem hodinu mého výstupu na skálu a s údivem snadno spočetli, že jsem nabodnut na opuncie a s rozraženou hlavou ležel dvacet tři hodin pod skálou. Záchrance nechtěl být jmenován, ale zachoval se prý velmi dobře. Podpisem protokolu s vlastním zaviněním návštěva skončila. A kolo? O něm zmínka nebyla. Nenávratně zmizelo. Byl to nóbl bicykl. XT, XTR, samý karbon. Šestý den nastoupila krize vyvolaná mými představami. Zabalenou hlavu nechávali na pokoji, ale pravé stehno a levou ruku neustále převazovali a čistili. Ve stehně se drapali a hledali další trny. I když jsem to neviděl, představa a fantazie pracovala. Jako na monitoru jsem viděl jak sestřička trhá obvaz z rozmokvané nohy, jak pinsetou vyhledává trny v  černé kaši. A do toho představa třiadvaceti hodinové náruče příšerných opuncií. Nemohl jsem vidiny potlačit a to se mi vymstilo. Po tři noci jsem trpěl strašným snem. Každou noc stejný. Každou noc  stojím v lomečku a prohlížím stěnu od shora dolů porostlou opunciemi v květu. Najednou se ty červené a žluté barvy rozechvěly a z kolmé stěny  se valila vápencová drť i s opunciemi. Nestačil jsem utéci a po prsa mě ta směs hrozivých trnů a vápence zasypala. To bolestivé sevření bylo strašné. Každý pokus se pohnout znamenal  vtlačení trnů do těla. Ze spaní jsem řval a probudil půl oddělení. Ráno jsem se moc styděl. Třetí noc u mě zůstal brácha a když jsem začínal nabírat vrazil mně facku.

Po měsíci domácího léčení prodávám všechny kaktusy i se všemi potřebami, s výsevním aparátem, s literaturou. Nenáviděl jsem je. Protože o úhlednou sbírku byl velký zájem, za utržené peníze, kupuji obratem  nové kolo. Fešák stroj to je. Na karbonovém rámu, komplet XTR a s ním jsem na půl kopeček pomalu zapomněl. Až po dvou letech mě znovu přitáhl ten bílý vápenec. Jel jsem Krále Šumavy, jen tak bez registrace, jen pro radost. Při zpátečním okruhu jsem špatně odbočil a sjel  do Velhartic. „Nebudu se vracet. Jedu do Horažďovic na vlak“. Tak jsem se znovu dostal pod prokletý lomeček. Víte, že jedině čas všechno vyléčí. I já v Nemilkově zavzpomínal v dobrém a zvolil stejnou trasu. Když jsem přijel k půlkopečku, vidím krásný úkaz, dívám se na zvláštní ženu. Stála docela nahoře, na tom půlkopci, přesně vprostřed oblouku, za ní modrá obloha a s konví v ruce nad strmým lomečkem, vodopádem napájela trsy echinocereusů nad náhrobkem. Jako bych se  pohledem přenesl do dávné doby, kdy lidé ještě milovali  půdu. Nemohl jsem se vynadívat. Stála nahoře, na bílé skále jako moudrá věštkyně. Pak sešla po ostrém okraji půlkopce a kráčela ke vrátkům a potom dolů k oprámku, nabrala vodu a zpátky do lomečku. Nádherný zážitek pro mé oči. Uvidět v  době, kde čas je nesmyslně přeplácen, uvidět někoho tahat konve na kopec a polévat rostlinu, která není k sežrání. Když procházela kolem, zpoza křoví jsem uviděl zdravou ženu. Žádnou stařenku nebo  nepěknici, která utíká před světem. Měla snědé kulaté tvářičky, takový typ tváře, která ví, že ve špeku je síla pro náročný život. Taková, která nekoupí jogurt bez smetany. Nutkání vylézt z křoví a pozdravit a nabídnout pomoc jsem překonal. Když žena uzamkla vrátka sešla k oprámku a kráčela ke vsi, přes hradbu nahlédl jsem do lomečku. Byl k nepoznání. Na úpatí skály vyrostla jakási zmenšenina městečka dálného východu. Terásky z kamenů, z kamenů složené pilířky jako nosníky tabulek skla a v ulicích samé kaktusy. Některé pod širým nebem, jiné pod sklem. Když jsem nahlédl pod náhrobek a uviděl vyrostlé trsy vyzbrojených opuncií srdce mi rozbušilo a já dýchal jako bych vyběhl na Poledník. To bušení bylo k nezastavení. Zalehl jsem do trávy a silou  drápal  nehty do země. Jen ho neslyšet jak tluče strachy. Uválel jsem pár sudů a klidnější šel pro kolo. Následnou sobotu peláším opět pošumavím. Opět k bílému vápenci s přáním uvidět ženu s konví. Dlouho jsem čekal, chvíli i dřímal v trávě, než jsem zaslechl hlasy dvou žen. Přicházely od oprámku. Jedna byla ona, ta z půlkopečku. Druhá, ještě nedospělá, ta pusu nezavřela. Když přicházely, já byl jako zabrán do seřízení kola. Pozdravil jsem. Starší se udivená zastavila a očima přejela po mém těle od bot, po temeno hlavy. „Vy jste celý? Ta medicína dnes umí divy.“ Ta mladá, snad desetiletá se přimáčkla ke svému doprovodu. „Kristýnko, to je ten pán co tehdy spadl v našem lomečku. Neříkejte, že jste se přijel podívat na místo činu“. „Přišel jsem vám poděkovat za záchranu“. „Jakápak záchrana. Ani jsem nedoufala že to přežijete. Když vás odváželi, udělala jsem za vámi křížek.“ Odmítl jsem pozvání do lomečku. Usedli jsme do trávy a já musel vyprávět co jsem tenkrát hledal na skále, jak jsem přežil nemocnici, jak jsem prodal kaktusy a koupil nové kolo. Na oplátku, jsem vyzvěděl čí jsou oba náhrobky ve skále. Že jeden je pradědečka a druhý jejího manžela od pokusu s domácím rogallem. Že Kristýnka je po něm dvanáctiletá dcera. Že  zvěsti o mé hrůzné sebevraždě  z dluhů nebo nešťastné lásky, se šířily Hejnou.

Každý týden jsem se k těm dvěma ženám, pokud to počasí dovolilo vracel. Rád jsem je poslouchal, rád jsem jim pomáhal. Rád jsem je porovnával se svými kolegyněmi. A když jsem zjistil, že jsou docela jiné, chtěl jsem zůstat. Jednou, jsem se na ně díval  s podepřenou hlavou a přemýšlel, proč jsou jiné, proč jinak mluví, proč se jinak chovají něž-li mé kolegyně z práce. Vždyť i ony mají stejné výdobytky. Internet, přehrávače, LCD, mobily. Najednou ve dvoře divoce zabečela ovce a ony stejně divoce letěly k oknu. A já, já jsem se dovtípil proč jsou jiné. Husy a ovečky na dvorku mají u nich nade vším přednost. Zůstal jsem přes noc. Až někdy pojedete pošumavským krajem vápence, zajděte pod Pučanku stavte se na půlkopečku a možná, možná mě zastihnete jak se svou ženou  nosím  konve od oprámku.

                                                                                    Zpět