Letní stanoviště

           Rád jsem z mé první knihy o kaktusech četl kapitolu s lákavým názvem „LETNÍ STANOVIŠTĚ“. Od té dávné doby jsme v kaktusářství mnoho změnili a také se hodně naučili. O sklenících jaké dnes stavíme, se autorům zmíněné knihy ani nezdálo. Plastové, vytápěné plynovými kotli tolik šetrné k energii, v létě pak automaticky odvětrávané. Na straně druhé však stavíme všelijaké přístřešky, které si už nerozumí s pařeništi, jak je znali někdejší zahradníci i kaktusáři. Oproti dřívějšku jsme to nějak prosvětlili a to je velký pokrok. Vzpomínám na dřevěné skleníky starých mistrů kaktusářů, mohutné krokvice, malé tabulky skel překryté přes sebe a slepené řasou. Dodnes před očima vidím dvojité zasklení vytápěného skleníku plzeňského kaktusáře pana Krejčíka, zdvojená dřevěná konstrukce a mezi dvojím zasklením usazený prach a upečený hmyz. Trošku přítmí, hodně vlhka a z nedostatku větracích oken nehybný vzduch. Tenkrát jsem nevěděl, že je to špatně. Ale nic se nedělo, pan Krejčík byl zapálený gymnofil. Také si pamatuju na kaktusářský zájezd, kdy jsme pod vedením Jirky Krechovského dosáhli někde v pohraničí do jedné zapomenuté sbírky. Do zahrady jsme procházeli kluzkým slepičím dvorkem a kluzké byly i pohozené staré zemědělské stroje, co slepičkám a kachničkám sloužily jako rozhledny. V zahradě za dvorkem byl skleník, nad kterým jsem tenkrát kroutil hlavou. Byl dlouhý jako autobus, široký na tři parapety, ale děravý jako cedník. Tolik tabulek chybělo ve střeše i v bocích, že jsem byl tenkrát až pohoršen. Podle vzrostlé trávy střechou intenzivně pršelo. Kaktusů bylo v tomhle monstru poskromnu, jen kde byl zdravý kousek parapetu, postávalo několik rostlin. Dnes už nevím jakých ani jak rostlých. Ale jedno vím určitě, že děravý skleník je tím nejlepším skleníkem pro letní stanoviště. Sám jsem několik skleníků postavil, ale také dodatečně všem přidělával lepší větrání, tedy na léto zvětšoval díry.

     Pokud jsme prožili bezeztrátové jaro, do léta vklouzneme jako do kraťasů. Krom radosti z letních květů, má ale léto jedno úskalí. K dlouhé dráze slunce, musíme přičíst teplejší letní proudění a vyhřátou zem, což dohromady někdy přinese vysoké teploty. Už dopoledne někdy bývá až k zalknutí a hodina třetí, čtvrtá i pátá, kdy je všechno již rozpálené, nám může způsobit poškození rostlin vysokou teplotou. A nejhorší je, že takovéhle teplotní „štosy“ našeho léta, přichází po dlouhodobě zamračené obloze, kdy si rostliny od vysokých teplot odvykly. Nezbývá tedy nic jiného než mít v záloze připraveny stínovky, plechovku s vápnem, nebo výkonný ventilátor. A hlavně nezaspat a nelenivět! Ač to trvá třeba jen dva nebo tři dny, podceníme-li je, můžeme zničit dlouholetou práci. Takových adeptů na teplotní rekord může přijít za léto několik a záleží na každém, jak se s nimi vyrovná. Někdo trvale stíní, jiný si se stíněním pohrává jako dítě. A podle toho také rostliny v průběhu času vypadají. Samozřejmě, že nejlépe je rostliny umístit nejblíže čistému sklu a řádně prostor odvětrat. Pěstování těsně pod sklem je sice trochu riskantní, ale vyplatí se nám. Znamená to rostliny více hlídat, z jara a při velkých letních vedrech přistínit. Ano, je to honička. Jsou pěstitelé, kteří sází na jistotu. Já jim říkám tatíci. Tatíci mají trvale zastíněno a nic je nepřekvapí. V roce 2007, kdy bylo 37 ve stínu, jsem stínění podcenil a odepsal několik set semenáčků, na kterých mně nemálo záleželo. Vedra trvala tehdy celý týden. Když jsem si smutněl nad ztrátami, zadíval jsem se na skupinu uebelmanií. „Jak se mi na ně dostala křída, když jsem s ní nestínil? Ona to křída nebyla, po týdnu veder a slunce si začaly rostliny vytvářet stříbrný ochranný povlak, jaký známe z přírody. To se tatíkům nikdy stát nemůže. Rázem mě ztráta semenáčků přebolela.

 

 A ještě jedno úskalí přináší léto a jeho nárazová vedra. Zalít či nezalít? Vezmeme-li za letních veder v nestíněném skleníku do rukou mělkou plechovou misku se semenáčky, určitě si jí nepoložíme na rozevřenou dlaň, protože pálí jako voda s čertova kotle. A to je protkaná kořeny až těsně na plechovou stěnu. Ale i kořeny mají svojí předepsanou životní teplotu. Když misku v takovém horkém počasí zalijeme, vzniká tam něco, čemu kaktusáři říkají, že se rostliny podpaří. Já nevím co si pod tímto pojmenováním představit, ale můj názor je ten, že se kořeny v takovém prostředí prostě uvaří a po čase od jejich mrtvých částí shnije i celá rostlinka. Proto není vhodné za letních veder kaktusy v rozpáleném skleníku zalévat a raději počkat na ochlazení či teplý deštík. Navíc některé rody kaktusů prožívají v letních vedrech růstovou stagnaci, převzatou od rostlin z domoviny, kde  rovněž v nepříznivých vedrech nerostou ani nepřijímají vodu. Za těchto podmínek by kořeny v našich přehřátých nádobkách jen hnily.

      Kdo nechce, nebo nemůže mít skleník, může si vyrobit různé jednoduché i složitější přístřešky, které jsou mnohdy pro rostliny prospěšnější, než špatně odvětraný skleník. Vždy, když   přijdu   do    neznámé  sbírky  a  vidím  nějaký  takový  přístřešek (jak říkáme  vzdušník nebo lufťák), běžím nejdříve k němu, protože najdu většinou lépe otrněné  kaktusy než ve skleníku. Takováto jednoduchá pěstební zařízení jsou nejvhodnější pro chilské rody, pro gymnocalycia, lobivie, eriosyce, parodie ale i pro mexické thelocactusy, echinomastusy a další. Nevhodné jsou pro některá astrofyta. Tyto tzv. lufťáky mají i další výhodu. Kaktusy v nich neshnijí. A to ani, když na nějakou rostlinu trvale zakapává. Ona se na vzduchu a průvanu hnilobě ubrání. Výborným kompromisem je tedy menší skleník, ze kterého na léto odstraníme  boky nebo čela. Ať tedy žijí lufťáky, ty dokonalé i ty slepence.