Květinářka

 

„Dřív  plivali sliny, dnes flušou žvejkačky! Ty nespláchne ani pořádný  liják. Podívejte se na ty chodníky pane!“ Měl jsem dobrou náladu, tak jsem té paní odpověděl. „Oni to paní, myslí dobře, oni žvýkačkami chodníky spravují.“ „Prd spravujou pane, je to dobytek!“ A přesně tahle slova se mně hodila. Měl jsem ještě čerstvě před očima toho vypaseného vazouna, jak před hodinou odvážel mojí bývalou z posledního stání. Jeho vypasená huba bez přestání žvejkala. Kolik ten  asi naflusal na chodník? Asi moc ne, protože z terénního auta nevyleze. Ten pro změnu spravuje silnice. Capkal jsem po městském chodníku a po chvíli jsem musel dát paní za pravdu. Doposud byla hustota flusanců, asi jako fleků na Dalmatincovi. Ale najednou jsem  zastavil a díval na chodník, jenž byl tak náruživě vyspraven, že všechen asfalt byl pod vrstvou kaučukové pryže. Rozhlédl jsem se a uviděl vchod do květinářství. Snad to nelítá odtud. Za výlohou   vystavené kaktusy. Také jeden  důvod, proč jsem byl rád, že si ji vazoun odvezl na pořád. Neměla je ráda. Všude jí překážely. Majetkové vyrovnání bylo jednoduché. Ona auto já byt. Ona šla k boháčovi do baráku, já zůstal v paneláku. Ale pozor. Byt s velikým balkonem! Konečně těm pár rostlinám dopřeju.
Vešel jsem dovnitř a hodinu svobodný, jako bych uviděl kouzelné znamení. V zeleni rostlin, zády ke vchodu stála žena v proklatě krátké sukénce a z holínek koukaly nádherné nohy v silonkách a hadicí kropila exotickou zeleň. Nebýt zvonečku co cinknul o dveře díval bych se snad ještě dnes. Otočila milý obličejík, zastavila postřikovač a v těch žlutých holínkách ukázala i ze předu krásu nohou. Pozdravil jsem. „Trošku jsem jim dnes dopřála. Kdyby jste chtěl do deštného pralesa mám tu pláštěnku“. „Do pralesa určitě ne, ale do pouště rád. Obdivoval jsem kaktusy za výlohou“. „Aha, tak  přece jenom musíme projít pralesem“. Ochotně přiskočila k zeleni a setřásala vodu. „Nakape vám do holínek!“ „Voda mně nevadí, ale jednou mne bratr postavil k míchačce, půjčil jeho velké holínky a když jsem měla vyklopit maltu, nezvládla jsem ji a ona mi do  holínek natekla. Pojďte už nekape.“ „Připadám si tady jako někde na Havaji  ve vůni orosených květů. Nechcete koupit orchidej do vlasů?“ „Dejte pokoj s těmi nevděčnicemi s těmi mám jen starost. Leda pampelišku, tou bych se vyzdobila“. Došli jsem ke kaktusům. „Tak s těma starost není, to jsou zlatíčka. Ani ty holandské nechci brát a se slaměnkami už vůbec ne. Jenomže těch českých mám jako šafránu. Občas někdo přinese a nebo chce cenu, že ho pošlu pryč.  Jsem tu v nájmu a  musím pořádně přirazit abych to utáhla. Jó, vo patro výš tam se jim žije ty nájem snadno zaplatí.“ „A co že je tam za boháče?“ „Vy nevíte? Pamela. Neznáte?“ „Nic mně to neříká.“ „Známý bordýlek, pane. Ale já si neztěžuju, oni berou hodně květin na výzdobu i jejich zákazníci chodí často. Někdy ty květiny opilci rozhází na chodník z balkonu nade mnou. Tak, který si vyberete?“ Zmenšila se před nimi na bobek a na jejích kolenou se vypjalo jemné řádkování tkalcovského stroje. A já se tak hloupě díval. „Do pralesa, ale nejste vhodně oblečena.“ Na dveří cinkl zvoneček. „Proč ne? Já tu nemám hady ani hmyz, tedy až na jeden. Jdu toho moskyta obsloužit, a vy vybírejte“. „Irenko vy jste ta nejkrásnější květina z květinářství. A dneska obzvláště rozkvetlá. Jak to děláte, že i bez slunce  kvetete“. „Kvetu, protože pracuju od rána do večera. Vy nevíte, že práce šlechtí? Takže jeden puket nahoru pro slečnu Barbaru?“ „Kdyby jste byla tak hodná, něco…, hm…., něco do modra. Něco tajemného.“ Cinkilink. „A je pryč. Vybral jste?“ Vezmu si Gymnocalycium, vezmu si Parodii a mezi Astrophytum. Trojice tří králová.“ Z toho květinářství ne a ne odejít. „Kdyby jste měla zájem, já vám budu kaktusy nosit“ napadlo mě z nouze. „ Vy by jste…., když budou pěkné, levné a nejlépe s poupátky, budu moc ráda.“ S jistou nadějí na návraty jsem vyšel ven. Z odpruženého chodníku nakoukl na balkon. „Tam musí být náruživých dlaždičů.“
Moje sbírka byla malá, paneláková. Za tři návštěvy květinářství by padla za květinářku. K útěkům z domova,  od hádek a od žárlení mě před rokem posloužil spolek kaktusářů. Některé větší pěstitele jsem již dobře znal. Určitě rádi kaktusy prodají. Tak  počalo mé vymetání spolkových sbírek a náruživé nakupování vybraných kaktusů. Byl jsem hodně vybíravý a za to vysloužil nejednu přezdívku. Okna bytu již byla plná pěkných rostlin a expedice mohla začít. Naložil jsem celou pekařskou přepravku, z provazu umotal uši a autobusem jel do květinářství. Byla ráda ta krasotinka. „Už jsem si myslela, že jste mě tenkrát povodil za nos. No to jsou zlatíčka. A vy jste také zlatíčko. Máte to spočítáno?“ Kaktusy jsem většinou nakupoval za 25, některé za 30 korun. Když jsem viděl její radost, ten její kukuč a sukénku, řekl jsem si o dvacku za kus a to jsem ještě přepisoval všechny jmenovky. „Já vám je pomohu dát do výlohy.“ „To budete moc hodnej“ Byla nádherná, když se nakláněla nad parapetem ve výloze. Jak se její krásné nohy předklonem vytvarovaly. Nakonec jsem si ještě koupil poslední kaktus od minulého dodavatele. Když jsem, jí opojen, vyšel ven na kaučukový chodník, spočítal jsem zisk z transakce na -300Kč. A tak tomu bylo i další závozy. Okna byla téměř prázdná a já musel vyrazit na nákup. Ale to již jsem obratně smlouval a vysloužil  další přezdívku. Škemral jsem a sliboval, že odeberu všechno, když to bude za dvacku. Chtěl jsem být alespoň na nule. Do květinářství jsem chodil jako domů. Irenka ode mne přijala i pozvání na večeři. I víkend jsme spolu strávili. Jednou ale přišla pohroma pro mé závozy. Jeden člen spolku poznal své výpěstky ve výloze květinářství za 50 Kč. Zjištění rozhlásil ostatním a já měl po nákupech. A ještě jsem si vysloužil hanebnou přezdívku „Kšefťák“, kterou mi přisoudil sám předseda. Zbýval již jen  velkopěstitel Vaňek, ke kterému jsem si dříve netroufl. I ten mě ale odmítl. Těžko jsem to snášel, ani do spolku nechtěl docházet. Po Irence se mi stýskalo. Jednou jsem naložil do bedny sbírkové kaktusy a jel do květinářství. Když jsem přišel na gumový koberec před výlohu, uviděl Irenu, jak s Vaňkem aranžuje na parapet desítky kaktusů. Shrbil jsem záda a s bednou utíkal domů. Jak mi bylo, nebudu povídat. Ještě jeden pokus jsem udělal a zašel jen tak do květinářství. Tam mě Irena sdělila, že už kaktusy vozit nepotřebuje a mě se zdálo že její obličej, spíše než mezi květiny,  patří do Pamely. Opil jsem hlavu a na zpáteční cestě  uviděl Vaňka jak vychází z květinářství, za ním Irena, kterou si odvedl za ruku.
Žalem jsem daleko nedošel. Jen o patro výš. Ve dveřích Pamely mě vrazili do ruky slevový kupon za tři sta, u baru skleničku Veltlína za osmdesát a nakonec  jsem všechny ty ženský minul cestou na balkon. Podíval jsem se dolů před vchod do květinářství. „Ten chodník je třeba řádně vyspravit!“ Vrátil jsem se do baru, nakoupil žvýkačky a z balkonu náruživě spravoval. A nebyl jsem sám, kdo spravoval. I amanti flusali dolů na chodník. Ne s úmyslem mně pomoci, ale mít prázdnou hubu, na oblizování předplacených ženských. Za čas jsem se ke kamarádům do spolku vrátil. To již ale dobře věděli, jak to s mým obchodem bylo a dostal jsem přezdívku Okýnkář Dobrotivý. Jenom předseda mě neodpáral hanebnou přezdívku „Kšefťák“.

                                                                                     Zpět