Křišťálový domek

„To víte pane Rybo je jiná doba. Mládež se změnila, ničeho se nebojí, ničeho si neváží a s vámi soucit mít nebudou. Vy by jste si měl koupit někde malou zahrádku a tam si ten váš skleník přestěhovat. Věřte mi. Jinak vás utrápí. My jí s manželem taky sháníme. To víte, pozemky půjdou nahoru pane Rybo“. Tuhle radu, mně několikrát do roka předávala sousedka z bytovky, před kterou jsem měl pronajatý kousek zahrádky, bohužel bez plotu, což byla podmínka pronájmu. S příchodem svobody, jsem ale každou chvíli měnil sklo, protože jak říká sousedka, nic jím není svaté. A tak já, manželstvím zhrzený a propuštěný z práce konstruktéra železničních strojů jsem poslechl kolegu s konstrukcí, který měl větší štěstí a jel jsem okukovat inzerát ČD na prodej nádražního vechtru k němuž mě zavedl starý nádražák.

 

   „Vidíte ho? Vypadá staře, ale je to fesťák pane. Je už takhle stejnej co ho znám, protože pane, grunt má celej ze žuly. A kdyby ste chtěl, za babku je k němu dvacet árů. To víte, von to nikdo  u nádraží nechce. Já jim to říkal, že s tím budou problémy. Tak si to projděte a dejte včas vědět“. A moje první seznámení počalo divokým políbením, matičky země. Po páru kroků jsem zakopl a doslova hubou spadl do zarostlé šotoliny. Na zem mě porazila schovaná kolejnice úzkokolejky. Nevěřil jsem. Dráha prodává pozemek i s kolejemi? Zkoušel jsem rukou nabrat hlínu, ale nehty bych si ulámal. Byla to nějaká šotolina, jako kdybys kutal studnu ve skále a rozvážel po povrchu. Asi proto kolem rostly jen  plazivé bodláky a nad nimi jako kůly k rajčatům, stály stovky tuhých  velkokvětých divizen. Po uzounké koleji, jsem jimi došel před vechtr. Musím říci, že na dálku vypadal lépe. Avšak ten žulový základ z nádherných, ručně tesaných kvádrů, ty jsem musel s potěšením poplácat, jako za dobrou práci kobylu na statku. Ta vyhřátá žula i jako kobylka pomlaskala. Metr vysoký  základ, přecházel ve zdivo z pevných pálených cihel, tak jako se stavělo ve staré Anglii. Pohled na dřevařinu, mě  moc nepotěšil. Okna i dveře dosloužily. Jedno křídlo přezrálo a jím jsem ze žulového okraje vlezl dovnitř. Ač se mi venku nezdálo, uvnitř byly tři zachovalé a útulné místnosti a hned jsem se zadíval na staré petry a představil prosklená krbová kamínka a stoleček se skleničkou červeného a za okny mrazivé praštění. Šel jsem dál po zarostlé kolejnici, která kroužila otáčku kolem vechtru, až jsem zastavil o místo zarostlé keři a mladými osikami. Prodral jsem se zelení a v ně jsem uviděl zapomenutý nákladní  vagon. Vzpomínám na pohádku Vláček Kolejáček, který utekl z nádraží a když spálil všechno uhlí zarostl daleko od domova. Dřevěné části již vyhnily, ale železný skelet jsem našel ve výborném stavu. Holt stará dobrá ocel. Snad ten opuštěný vagon způsobil, že mé srdce kancelářského železničáře zůstalo tam, na úzké kolejnici, nad bezcennou šotolinou, v lánu hubených divizen větrem cloumaných, jako smutný zástup žlutých anorektiček, jimž lékař do kapsy, vhodil třicet deka tmavé tlačenky.

  

    A já, dne 20. června, podepsal kupní smlouvu na strážní domek s přilehlým pozemkem. Do konce srpna se střídali řemeslníci, aby mě v září předali překrásnou perníkovou chaloupku na kraji oploceného lánu hubených divizen. A hned v září, když jsem si na vechtr nesl první burčák, dostal jsem ten nádherný nápad. Na druhý den jsem přijel s pilou a sekerkou a s nádražáckou olejničkou, kterou jsem skladoval ve sklepě. Odřezal a odsekal  všechny dřeviny z kolejiště před a pod vagonem, očistil a promazal všechny jeho hybné součásti. Podvozek vagonku měl dokonce obě nápravy otočné. Všechen olej spotřeboval. A já, jako televizní silák  zkoušel tlačit. Ani o milimetr. Musel jsem se sám sobě zasmát. Vzal jsem dlouhou kulatinu a vagonek páčil. Ani o milimetr. Prohrával jsem, ale byla to prohra bezbolestná, protože jsem věděl, že to dokážu. Zítra, až olej vzlíná do všech částí, půjde práce lépe. Od vrátek na nádraží je jen kousek vyšlapanou cestičkou kolem kolejnice, která tam ode mne vedla. Nádraží bylo pěkné. Stavěné ve starém slohu a dobarvené truhlíky petunií na zábradlí peronu i za každým oknem. A fešný úzkokolejný vláček dodával železniční romantiku, zvláště když ve svátek vyvezli z depa malou parničku. A bufet? Moc se mě zalíbil. I dnes, po promazání podvozku jsem neúspěch zaháněl pivem. Tam jsem  také od kluků nádražáckých vyjednal hupcuk, kdybych nepořídil svojí silou. Ještě ten večer, opojen pivem, jsem svitem nedalekých nádražních luceren, rozvinul pletené dráty staré elektrické přípojky, které mi zanechali řemeslníci. Udělal jsem dvojité lano, jeden konec protáhl otvorem v podvozku, druhý pět metrů od vagonku pod kolejí a oba konce spojil zkrutem. Prostrčil kulatinu a rádloval. Snad sto otoček bylo, než-li se smyčka začala napínat. Přituhovalo. Točení  šlo již ztuha a dokonce ve vagonku zapraskalo. Měl jsem ale moc kuráže a najednou smyčka praskla a vymrštěný drát z roztřepeným koncem mě seknul do ramene. Na něm jsem  okamžitě nahmatal vlhko a dlaň zčervenala. Udělalo si mi zle. Zašel jsem do domku, sprchou opláchl rameno, které pálilo jako feferonka na jazyku a uvědomil si, že nemám ani kousek náplasti nebo obvazu. Omotal jsem jej čistým hadrem a šel na nádraží prosit o obvaz.

  

   Bylo liduprázdné, bufet zhasnutý a já zjistil na velkých hodinách, že bila jedenáctá. Tak dlouho jsem zápasil s vagonem.  Chvíli jsem pozoroval smutné kolejiště, kde se jenom jedna kolej leskla jako šerpa na hrudi. Ta byla hlavní, poté jsem  snad stokrát přijel do mého háje divizen. Ale nejtajemnější stejně jsou ta malá modrá světýlka těsně u kolejí. Hadr začal prosakovat, já vešel do čekárny a zaťukal na okýnko pokladny. Dlouho trvalo, než  za stůl usedla pohledná paní. „Tak kam to bude takhle na noc?“„Zpáteční na Špicberky zchladit hlavu“. Zavtípkoval jsem. „Vy by jste potřeboval zchladit celej, jak se koukám na vaše rameno. Ve které hospodě se to rve ve všední den?“ „Tohle byl paninko úraz pracovní a dokonce na železnici.“ „Nekradl jste náhodou do výkupny drážní kabely?“ „To ne, ale chtěl jsem odejet vagonem. Já jsem tady z vechtru za nádražím víte“. „Tak vy jste ten Zababa. Nelekejte se, chlapi z dílny vám takhle říkají“. Konečně se usmála fialovými masitými rty. Vůbec, celá byla do tajemných barev. Temně fialové nehty, fialové rty, lila stíny a modrou uniformu. Kdyby nebyla tak příjemně snědá ve tváři a natažená spala, člověk by si řekl, má to za sebou. „A víte, kdo to byl ten Zababa?“ Pokračovala úsměvem. „Kouzelník z říše lokomotiv v jednoho večerníčku. Celý tý vaší parcele říkají chlapi Zababov. Jednou prej tam po koleji vyrazí. Jinak o vás mluví pěkně, jak prej rozumíte mašinám.“ To mě potěšilo, ale hadr již byl tak nasáklý, že jsem začínal cítit nevolnost. Jí do toho telefon a jak dlouho se vykecávala, najednou se mi zamotala hlava. Sotva jsem se dopotácel ven na vzduch a zalehl na lavičku. Vrzly dveře a nade mnou ta fialová. „Co je vám pane Zababo? Mám zavolat doktora?“ Ne, to ne, jenom kousek obvazu. Neměla by jste?“ „A proč jste to neřekl hned, vy kouzelníku?“ Konečně mě ošetřila a já koukal, jak se  její temně fialové nehty míhají kolem ramene a zacítil jsem nádhernou vůni ženy. Potom, k mému údivu, nasadila červenou čepici a  rozloučením šla s plácačkou přivítat noční vlak. „A neříkejte, prosím vás nic chlapům“. Zavolal jsem na kolejiště. Jen se usmála a já  jsem si cestou říkal, je to fialová Borůvka.

  

     Ráno s károu a maskovaným ramenem, jedu pro slíbený hupcuk. Chlapi z depa se na mě z dálky smáli a já si říkal, ví to nebo  neví. Na montážní koleji měli zrovna tu krásnou úzkorozchodnou parničku. Jak bylo to čertovské děťátko nádherně vyleštěné, jak se mu červenala kola, ta geometrie ojnice a spojnic a rodné číslo na dýmnici přečetl by  poloslepý. Písty vyleštěné jako mušketýrské kordy. Zato když spustí z komína i lucifer by se zakuckal. „Jdete nám do rány pane. Když jste vod tý konstrukce pojďte nám poradit s tou naší černou krasavicí. Ne, že by jsme spěchali, když to dráha platí, ale  mě už z toho drní hlava!“ „Tak ukažte z čeho vám drní?“ „Hlavní mazací lis nefunguje. Všechno jsme rozebrali, pročistili, zbytečně“. A tak jsem místo hupcuku dostal modráky a v jednu hodinu byl mazací lis schopen provozu. Dostal jsem pochvalu a pozvání na zítřejší dopolední zkoušku. „S tím vaším vagonem si nedělejte starost a nechte to na nás“. Tím se rozloučili a já odjel domů. Když jsem ráno vystoupil z vlaku, krasavice již stála před depem a komínem vypouštěla černé zlato, jak se kdysi říkalo  uhlí, které dnes neradi vidíme. „Jdete pozdě pane. Už jsme jí prohnali a teď půjdeme na vás“. Za mašinkou jsem uslyšel zvolání. „Tondo, už je tady, postav výměnu do Zababova!“ Tak přece jenom měla Borůvka pravdu s tím Zababou. Jeden nádražák přehodil vyhýbku, tady správně výměnu a naleštěná mašinka se rozjela po vysekané koleji ke mně do „Zababova“. Šel jsem v té černotě za ní až k hradbě přes koleje, kde se zastavila. Tam  bylo připraveno dlouhé lano a chlapi se na mě culili. Hned jsem pochopil a běžel vrátky na druhou stranu plotu. „Tak si ho pořádně připřahněte a pojedem“. K vagonku bylo ještě dobrých třicet metrů. Zatáhl jsem lano, prostrčil do otvoru v rámu a koncovým okem protáhl železnou kulatinu. „Hotovo pánové“. Zavolal jsem. Parnička zasyčela, lano se napjalo, chlapi jej okem ke koleji zajistili aby nenadzvedlo hradbu a z vagonku se ozvalo snad desatero druhů zvuků. Jak se lano napínalo víc a víc, já poučen, utíkal daleko stranou. Přišlo mi, že chvíli kola parničky proklouzly na místě, ale najednou vagonek vyskřípal z vězení osikového porostu. Kousek před vechtrem, jsem dal pokyn k zastavení a on přesně proti mé chaloupce zůstal stát. A já byl moc spokojený. A proč jsem  všechno podnikal? V květnu příštího roku, stál na kolejích před mým malým domkem v diviznovém háji, moderní pojízdný kaktusový skleník, který jsem vlastnoručně postavil. Byl nádherný, jako z křišťálu. Boky skleněné, s možností přidání plastových desek na zimu a oblouková střecha rovněž z moderního dutého plastu. I podvozek jsem vkusně nabarvil a na zad i na předek,  pověsil historické drážní lucerny.

 

     Konečně jsem v půli května opustil starý byt a natrvalo přestěhoval do „Zababova“. Kaktusy v novém skleníku, jsem musel pomalu přivykat na ostřejší slunce. A na to jsem se moc těšil. Hoši z depa, prostříkali osy a ložiska vagonku tekutinou, která vše uvolnila a já byl konečně televizní silák, který utáhne vlak. V místě, kde jsem vagonek objevil, jsem prořezal vzrostlé náletové stromy a pří prudkém slunci celý skleník pod ně zatáhl. Byla to radost. Místo do upocené posilovny, tahat silácky skleník sem tam. Ale  kdo mě  uviděl, musel si poklepávat na čelo. A k téhle spokojenosti jsem si ještě dopřál nové kolo. Dlouho jsem o něm snil a  peněz nešetřil. Mladí  ať se rvou na těžkých bicyklech. Mají síly dost, ale já, já už přece budu jenom slábnout. Když jsem na tom novém oři strávil celý den, večer sedl utahaný na lavičku, blaženě pozorujíc všechen svůj majetek. Nové kolo, opřené o žulový základ malebného vechtru, ten  pro mě je tím nejkrásnějším stavením v okolí. A před ním, na staré úzké kolejnici, křišťálový domek na kolech, za ním osiková hala na stínění a všude kolem žluté hubené divizny. Kdybych jim navázal vodorovně klacky a udělal  z nich kříže, byl bych jako na válečném hřbitově. Nad stovkou hrdinů pod sedlou šotolinou jenž padli pro ty, kteří by můj vechtr nanejvýše proměnili v boudu, pro psa na hlídání. Večerem, rozsvítil jsem na vagonku obě staré lucerny, zhluboka  upil národního nápoje a štěstím vydechl. „Snad jen ta fialová Borůvka z nádraží, by mi ještě mohla sedět na klíně“. Občas jsem za ní večerem zašel poklábosit. Nikdy neodmítla.

  

     Jeden srpnový den, byl ale v diviznovém háji moc a moc rušný. Zrovna jsem ve vagonku pikýroval šperky z Duranga, když pod nohama cítím vrnění a škubání, jako kdyby někdo tloukl do kolejí. I kdyby nádražím projížděl těžký nákladní vlak tolik mě nohy nikdy nevrněly. Vstal jsem, vypnul rádio a podíval se k nádraží. Žádný vlak jsem neviděl. Najednou zvuk dorazil vzduchem a já rozevřel oči údivem.  Směrem od depa přijížděl osobní vagon. Začal jsem zmatkovat, nevědouce jestli vyskočit ven, nebo držet kaktusy, nebo přepikýrované semenáčky. A tak jsem neudělal vůbec nic. Jen se chytil parapetů a zaťal zuby. Rána nárazníků, vagonek přeskočil dubové klínky a pak jen nepříjemný šramot s parapetů jak z misek vyskočily nadrcené cihličky a kamínky a všechny kaktusy se natlačily na předek. Nárazem jsme popojeli do osikové haly, kde vagonek zastavil o dřevěný hranol přivázaný ke koleji. Osobák zůstal provinile před vechtrem. Bleskově jsem přehlédl spoušť, vyběhl ven a uviděl, jak proraženou hradbou přibíhal nádražák se železnou čubou v ruce. Byl to Tonda. Starý železničář, kterého jsem znal z nádražního bufetu. „Posral sem to. Nic se tě nestalo? Nic se nerozbilo?“ Volal na mě takovým hrdelním zvukem, který jsem od něho nečekal. „Nic se nerozbilo, ale kaktusy jsou na jedné hromadě“. Zveličil jsem. „Já tě to všechno nahradím neboj. Všechno si to spočítej. Jenom mě prosím tě nežaluj. Víš jak to dneska je. Já tě zaplatím opravdu všechno, věř mi. Musím honem hnát pro mašinu a vodtáhnout ho. A hradbu spravím hned zejtra“. Chudák celej upocenej, položil čubu za vagon a hnal do depa. A já hnal do skleníku. Štěstí bylo, že jsem hračička a všechny kaktusy  nasázel do misek. Díky nim se rostliny nepropíchaly, ale ty mizerný cihličky a kamínky. Ty se v miskách nahrnuly na jednu stranu a co jich přelítlo na parapet. Čekají mě dva dny nervování z blbé práce. Slyšel jsem motoráčka. Vyběhl jsem ven. Strojvedoucí na mě z okna jenom pokyvoval, jako by říkal „ ten tomu dal korunu, starej Bláha“. Tonda připřahl, ještě se na mě zoufale podíval. „Neboj všechno uhradím“. Byl jsem vzteklej z tý práce, ale jeho mi bylo líto“ Asi to chudák neutajil, protože: „Pane Zababo jste doma?“ Uslyšel jsem volání za vechtrem. Vyběhl jsem ze skleníku a u dveří do domku stála Borůvka. „Á paní výpravčí, paní borůvková výpravčí. Dobrý den přeji“. „Já vám taky přeju pane…“ Nechtěla říci Zababo a já si uvědomil, že jsem se nikdy nepřestavil. „Klidně dořekněte Zababo. Ale jsem také Tomáš Vlk a mám rád karkulky. A zajídám je borůvkami“. „Hm, tak to by jste si na mě pošmák před dvaceti lety. Dnes by jste mě nerozžvejkal. Jdu kvůli starýmu Bláhovi. Je z toho hotovej. Má dva měsíce do penze a je to jeho první kiksanec“. „Ale vždyť jsem mu říkal, že se ni nestalo. Jenom ty kaktusy se rozházely“. „Víte, to vám uhradí. To von jo, ale je to kiks profesní, s tím se těžko smíří. Jak ho znám, bude se užírat, co kdyby špatně přehodil výměnu na hlavní trati a užere se nám. Jestli se to dozví přednosta, určitě přijde za vámi. A když by jste mu řekl, že se nic nestalo, vadilo by vám to?“ „ Nevadilo paní výpravčí. A pojďte se posadit“. Dala si kolo za vrátka a já přinesl lahvičku Pálavy. Ta panečku uměla pochválit víno. Jak uměla prohlížet barvu a točit sklínkou, ale ta borůvková rtěnka na skleničce, tu jen tak nesmyju. „Vy jste z toho vechtru udělal pěknou chaloupku. A kde máte ten skleněnej vagon?“ „Počkejte já vám ho přivezu“. A z osikové haly jsem vytáhl křišťálový vůz. Mohla se ztrhat smíchy. Ona z nádraží, kde si pro každý prd pošlou mašinu. A tady vidí blázna v kšírech, oslíka táhnoucího skleněný domek, jako šnek ulitu. I já jsem si před ní připadal jako osel, když se řehtala borůvkovou pusou. Pak jsem se jí snažil vysvětlit celý princip.  Snad ho i pochopila, ale smích nemohla zastavit ani ve skleníku, když jsem ukazoval důsledky Bláhovo chybné výměny. Vzala smetáček do ruky, nametla kamínky a kaktusy rovnala. Nechal jsem ji být. To samé jsem dělal na protějším parapetu. Cítil jsem, jak se na mě občas otočila a dusila smích. A při takovém jednom výlevu jsem se otočil já, praštil se smetáčkem a tu její  smějící fialovou pusu políbil. Ani necekla. V rukou smetáček s lopatkou. To políbení bylo stydlivé a jen chvilku jsem cítil borůvkové rty. Ustoupil jsem a Borůvka se zavřenými oči, s lopatkou a smetáčkem obratem pokračovala v práci. A já, kromě rudých uší, byl zrcadlový odraz. Když se začalo stmívat, položila nářadí a  otočila se. „Tak jo, tak teda já jsem Alena a lecčemu jsem odolala, ale takovýmu oslovi, na to nemám dost sil“. Opřela se zády o sloupek a já neodolal jejím fialovým rtům. A v noci? V noci jsem navíc zjistil, že celá chutná jako vanilkovým cukrem posypaný teplý, borůvkový koláč. Když dopoledne odjížděla, Bláha se dlouze díval za plaňkami, na nových nosnících.

 
     Večer jsem za ní šel do služby. Uniforma jí slušela, i když byla jen nádražácká a lidem stotisíckrát proklínaná za věčné zpoždění ušmudlaných vagonů. A věděl jsem, co jiní ne. Že to co je pod ní, i když trochu opožděné, že za to se stydět nemusí. V bufetu jsem potkal Bláhu. „Tak máš hradbu jako novou. Jestli sis vůbec všiml ty dobyvateli výpravčích. No nekoukej, viděl jsem jí, tu jak jí říkáš Borůvka. A teď mi podej účet za škody“. „A víš ty vůbec proč Borůvka přišla?“ Zaútočil jsem. „Má tě ráda a přišla za tebe orodovat. Přece jsem jí za to nemohl vyhnat. Nebo snad jo?“ „ Ale ne, to já neříkám, tím to stejně nespraví“. Mávl rukou a pak se Bláha málem rozbrečel. A vysvětloval, co by se mohlo stát kdyby to udělal na velkých kolejích. Když jsem ho utěšil vyzvěděl jsem něco referencí na borůvku a spokojen, jsem šel do vechtru. Jednou přišel podzim a za to, že jsem si Borůvku tak hýčkal, mě vyjednala, představte si, zimování v depu. Přijel motoráček, vymontovali jsme celé pole hradby a chlapi odtáhli křišťálový vůz i se mnou do depa. A tam zůstal zastrčený na montážní koleji do jara. Jen občas jsem šel zkontrolovat teplotu a byl spokojený, že můj elektroměr to zimní břímě nemá na sobě. Do jara jsme s Borůvkou trávili pěkné chvíle. V květnu mě navštívili kaktusáři, ty šťastnější, co si jezdí po Mexiku. Musel jsem jim také předvést svůj silácký kousek a pochlubit co dopřávám rostlinám světla. „Kdyby jste byl v Mexiku pane, teprve tam poznáte co je to slunce a světlo. Tady jsme chudáci. Vám dráha místo osik měla prodat pozemek s točnou! Když už máte skleník na kolech a na ní ho točit  za sluncem“. Odjeli a já zůstal nabuzený  jejich vyprávěním, že jsem si pomyslel. „Kdybych měl koleje do kruhu, dal by se křišťálový vůz postrkávat podle polohy slunce i bez točny. Jinak   jarem situován, jinak létem. To se mi zalíbilo. Ale  koleje do kruhu? Na to nemám dost široký pozemek. Tak  mě ta myšlenka blažila, že jsem si říkal. „Mohl bych vagonek i přes den točit po oblouku za sluncem. Jo, za mým pozemkem, tam kam pokračuje kolej do staré fabriky, tam je otáčka jako luk před výstřelem. To by bylo natáčení“. S myšlenkou jsem se svěřil i Borůvce. Vyprskla smíchy. Do dnes se směje, když  tlačím nebo tahám křišťálový dům. Dokonce na to čeká a rýpe. „Dnes to nějak pálí, měl by si zajet do stínu“. A vyčkává až se opřu jako hovnivál do své koule.

  
     Jinak jsme se měli rádi a smáli se lidem, těm věčně nespokojeným co mají furt málo. Až jsem jednou dostal strach, že zrovna takový se usadí v mém sousedství. Najednou přijeli dělníci a začali oplocovat sousední pozemek. Tam kde je ta otáčka. Měl jsem hrůzu, že vedle vyroste  katalogový dům, vylepšený nějakou věžičkou, blankytným bazénem se řadou thují a  baumaxovou udírnou a grilem a po zahradě bude jezdit sekací traktůrek  na dálkové ovládání a na lehátku bude sedět pejsek s mašličkou a unuděnou paničkou. To by byli sousedé. Utěšoval jsem se. „Takový přece nebudou žít vedle nádraží“. A najednou přišla chvíle, ve které jsem úspěšně požádal Borůvku o ruku. 20. června, jsme od oltáře cupitali na vechtr, na velkou nádražáckou hostinu. Tam již bylo celé nádraží. I v té krásné atmosféře, mě neuniklo, že jsou vysazena dvě pole hradby. Na příjezdu od depa a na odjezdu do továrny. Po přípitku, mě chlapci z depa předali ten nejmilejší svatební dar. Na koleji od  nádraží přijížděl důchodce Bláha, na nádherné úzkokolejné šlapací drezíně. Když jsem jí uviděl, tu historickou krasotinku, utíral jsem potají oči. Bláha opatrně přirazil k vagonku a vší silou, až jsem měl strach aby se nestrhl, vagonek dotlačil do osikové haly. To ale nebylo vše. Z koleje byl odejmut jistící hranol a Bláha nás vyzval na drezínu, kde s prosloven předal šlapání nohám novomanželů. „Tak hochu vyraž do sluneční otáčky“. Byla  fuška uvést vagon do pohybu a ještě ta Borůvka mé nohy oslabila nekonečným smíchem. Projeli jsme osikami a já zaváhal. „Přidej, přidej!“ Všichni skandovali a já projel hradbou do otáčky. Tam Bláha vagon zapřáhl ke drezíně. „A honem zpátky do hnízdečka!“ Opačně jsem došlapal až před vechtr, kde Bláha vysvětlil osud drezíny. Přes půl století jí opatroval v depu v koutě s harampádím. Již dávno měl v úmyslu jí předat muzeu, nebo skalnímu fandovi. Ale nešťastným nárazem do vagonku se rozhodl, kde bude její místo. To ještě nebylo vše. Pozemek s otáčkou koupila moje Borůvka, a do dnes se směje, když na drezíně v oblouku koleje natáčím křišťálový vůz za sluncem. 
     I já jsem  přijel na kole k Borůvce. Vlastně k jejímu muži. I já jsem uviděl barevný vechtr a poznal, že dal dvěma dobrým lidem hromadu štěstí. I já jsem uviděl křišťálový domek na kolech a projel se po kolejích šlapací drezínou, povzbuzován smíchem Borůvky. Jen její rty už nebyly borůvkové, ale jahodové. 

                                                                            Zpět