Jak dědovo noťák oblétl svět.

                                                      Čtení 1. 

                                              Doma na statku

     Dědovo noťáci byli bizarní monstra, kterým jsem se někdy posmíval, někdy jsem je dráždil proudem vody z hadice a někdy mě k sobě doslova přikovaly. To v době kdy jejich staré hlavy ožily kyticemi květů. Oba měli tělo silné jako je komínová roura od kamen a stejnou, půlmetrovou výšku. Oba připomínali pařezy, ze kterých již odpadává kůra a počínají rašit choroši a  jejichž vrcholy obrůstají krásné barevné mechy a lišejníky. Ano, byli jen dva, stojící na ušlapané trávě před kamennou zdí na dvoře dědova statku, pevně usazeny do starých hliněných hrnců z ušima. Podle dědy, již nejméně dvacet let nepřesazených. Děda ale věděl, co dělá. Hrnce měly ve dně velké otvory a po jarním nastěhováním na trávu a slepičince si vždy utvořili nové kořeny, které prorostly do prohnojeného trávníku. Však to také na podzim  pořádně ruplo, když jsme je při stěhování trhali.
     Byli jen o málo mladší než je děda sám a ještě před válkou je se svým otcem koupili přímo na Božínce,  v tom kaktusovém ráji, na což byl hrdý spíše otec než děda, kterému bylo tehdy deset let. A protože  statek prosperoval, mohl si syn statkáře dovolit takový přepych, jakým kaktusy byly. Od otce měl plnou podporu i pro vlastní skleník.
     Dnes je děda postarší pán a vypadá stejně jako rolníci na starých obrazech s vesnickou tématikou. Nedbá ochranných faktorů proti slunci a je do bronzova. Není to, ale promaštěná solárková bronzovina. Ta jeho je opravdová patina slunce, větru, deště a stáří. Jak by asi pikýroval semenáčky s těmi od  chladu pokřivenými prsty. Mírně ohnutý jako věčný oráč, s předsunutým dobráckým obličejem, který je stále ve střehu, aby žádné zrno nezmařil. Když si ale v neděli oblékne svůj sváteční oblek, je z něj elegán a je ozdoba nedělního odpoledne v hostinci.
     Celá léta od roku 48 minulého století, kdy naší rodině byly odebrány polnosti, které ke statku patřily, žil děda uzavřeně až do roku 92 do jejich vrácení. Do důchodu pracoval na místní pile. Teď ožil a je s ním i velká psina. Hlavně, když si dá  svoji večerní slivovičku.
     V neděli, když přichází v podvečer z hostince, už  se setrou čekáme před vraty až děda spustí ty své vtípky a historky. Vyvrcholením někdy byly jeho pivní větry. To byly rány. My jsme dědu tlačili do kamenného rohu statku. Tam byl totiž náš kamenný zesilovač a prd letěl od stěny ke stěně. Jednou večer, si děda dopřál více slivovičky a pěkně se rozpovídal. Já jsem přinesl v bedýnce své kaktusy a rýpnul jsem do jeho noťáků. Dědovi se sice mé uhlazené kaktusy líbily, ale na ty své nedal dopustit. Ta tvá omladina. Co ta zažila? Nic. Jenom  tvé zářivky a ten tvůj automatický skleníček, kde jsou jak ve vatičce. Podívej na moje. Vidíš dole  rozšíření? To je z doby válečné, kdy vybouchl německý šrapnel a mě rozbil všechna skla. Jim se to asi líbilo. Od té doby jsem je měl pod širákem.
     A teď mi podej stéblo slámy a něco uvidíš. Děda se shýbl až k zemi za hlasitého prd, a stéblem začal píchat do noťáku. Najednou stéblo zmizelo a já jsem nechápal, jak jeho revmatické prsty dokáží takový mladistvý trik. Nevěděl jsem, že jsi byl ilusionista. Děda se šibalsky podíval s příkazem: Oči zavřít! Oči otevřít! A já jsem koukal jak na zjevení. Stéblo trčelo z obou stran noťáčku, jako kdyby ho propíchlo. To je ale přece vyloučené, aby to silné dřevo děda propíchl stéblem slámy. A  ještě k tomu na spodu. Já jsem zaklekl a za jeden konec stébla zatáhl. Na druhé straně stéblo provedlo stejný pohyb. Teď bylo jasné, že je kaktus propíchnut. Ještě jednou jsem se poklepem přesvědčil, jak spodek kaktusu je zdřevnatělý. Děda mě nenechal dlouho trápit. Tak toto je skopčácký průstřel, řekl děda. Celá léta udržovaný prostrčením kouskem ocele ze zlomených vidlí, který jsem vytáhl až před deseti lety, takže průstřel nezarostl. Je z doby, kdy se do našeho statku nastěhovali němci, pokračoval děda v historce.
To byli lotři. Všechno nám sežrali. Každý den museli mít maso. Jednou našli hluboko ve sklepě ukrytý otcův vinný archív a tak se tam ožrali, že stříleli po našem kohoutovi. Jeden fricek trefil i můj notocactus. Tehdy musela zavelet máma, před kterou měli ti pacholci respekt. Přemístili se do hospody, kde pokračovali v zábavě. Když po třech měsících odjeli na trvalo, mysleli jsme, že už nás nepotká nic horšího. To byl, ale omyl. Vidíš tuhletu rýhu? Ta je z osmačtyřicátého. Když nám rudí komisaři brali polnosti a odváděli dobytek. Mámě rvali i jejího oblíbeného berana Toníka. Ta v zoufalství hodila po komisaři kaktus, který byl při ruce. Prasknul po dopadu na kamennou podlahu. Já jsem ho, ale vyléčil.
     Bydlení jsme ale nedali. Jakou měli tenkrát lidi radost, že jsme přišli o majetek. A to bylo nejhorší. Horší než ti němci. To byli cizáci. Ale to potom, to byli našinci. Podívej na tohle zůžení. Když jsem se zamiloval do krásné Aničky, dal jsem ji tenhle, tenkráte v květu, z lásky. Neměla zahradu a kaktus chřadnul v cimře. Já jsem ji jednou řekl, že si ji budu muset vzít, aby byl kaktus zase doma. A tak jsem udělal. Ty jsi tak přišel k nejlepší babičce. Tehdy mluvil děda dlouho do noci. A my jsme ani nedutali.
     Druhý den, hned ráno, jsem běžel k noťákům a znovu je podrobně prohlížel. I stéblo jsem prostrčil do válečného průstřelu. Nemohl jsem se od nich odtrhnout. Bylo to asi mé první zamilování.
     Když děda neobvykle dlouho vstal, zatáhl jsem ho k jeho rostlinám. Dědo, tak je opylíme, semena vysejeme a uvidíme jestli budou lepší než ty moje. Děda nadšeně souhlasil.
    Od té doby, jsem každý den kontroloval rostoucí poupata. Dokonce jsem hliněné hrnce obložil starým hnojem, aby louhoval do trávy. Poupata narůstala každým dnem. Na obou rostlinách, jsem napočítal čtyřicettři poupat.
     Byl začátek června a slunce prohřívalo kamenné zdivo, které bylo teplé dlouho do noci. V pátek, když jsem přišel ze školy, od vrat jsem viděl tu nádheru. Děda seděl na židličce vedle kvetoucí krásy a v ruce sklenku slivovičky. Tuto hodinu bylo neobvyklé, aby nechal práce a popíjel. A já, počítačová generace, jsem uronil slzičku. Až jsem se zastyděl když mě děda pozoroval. On mě, ale přitáhl k sobě. Ty jsou viď. Dodnes nevím, který člověk z mého života by si zasloužil takovou kytici. Jdu pro  štěteček! Nikam nechoď! A děda vytáhl z kapsy plochý lakýrnický štětec. Než jsem se stačil rozesmát, štětcem přejel všechny květy obou rostlin najednou. Sem tam, sem tam, jako když lakuje. Z květů
se zvedal obláček pylu. To bude semen, usoudil děda a zapil úspěch slivovicí.

                                                        

                                                               Čtení 2.

                                                 Narození krevníčka

     Už po dvou týdnech jsem si ověřil, že děda provedl lakýrnickou práci dobře. Žádný suchý květ neodpadl a všechny byly pevně propojeny s temeny noťáčků. Na semena jsem čekal celé tři měsíce až do půli září, kdy se sami větrem začaly trhat a z trhlin  sypaly potůčky malých černých semínek. Každým dnem jsem několik plodů vyprázdnil a uložil do krabičky. Když děda viděl to množství, měl chutě osít kus pole. Já jsem mu řekl, že by bylo ale účelnější,  dát je do buchet. Měl jsem již více druhů k vysévání a tak jsem rozhodl, že zapnu svůj zářivkový výsevník již teď v září. Vše jsem připravil jako vždy.
    Děda nestrpěl moji horlivost a rozhodl se, že bude také vysévat. Nabídl jsem mu vše potřebné, včetně místa pod zářivkou. Děda hrdě odmítl. Vše si prý obstará sám, jako za mlada. Bylo mi ho trochu líto. Ty jeho prsty. Jak asi rozprostře  drobná semena. Děda přinesl z kůlny staré víko od nějakého aparátu, provrtal otvory ve dně a uřízl tabulku skla. Teď půjdeme k potoku na krtince. To je ta nejlepší půda pro výsev. Odpočatá, žádný humus, jemně narytá a od potoka dostatečně písčitá. Děda měl pravdu. Krtince od potoka měly to správné zrnění. Žádné nezetlelé kousky, voňavé a písčité. Sám jsem si také nabral do sáčku.
    Druhý den mi děda pozval na opékání vuřtů. Rozdělali jsme ohýnek, děda přivlékl starý hrnec na paření a po opečení jej postavil na plamen. Přece musím propařit ty krtince. Asi po hodině jsme hrnec sundali a děda vyndal plátno s krtincem. Z hlíny se kouřilo jako z ovaru. Když zemina vystydla, děda ji přesypal do provrtaného krytu a urovnal dubovým hranolkem. Já jsem přinesl semena a otevřená postavil před dědu. On si nasypal pořádnou hromádku do suché dlaně, zakryl druhou dlaní a nad zeminou vyséval mnutím rukou. Když jsem viděl ten nával semen, dal jsem se do smíchu. Rozprostřený krtinec byl obalený semeny, jako mákem loupáček   z porouchané linky. Já jsem nenápadně vyfoukal nejméně polovic semen z misky ven. Potom děda položil výsev na pekáček a přinesl strašlivý roztok. To je hypermangan. Dal jsem tam raději trochu víc. To ale byla fialová, jako ta jedna houba, ta lakovka ametystová, kterou se každý bojí sbírat pro  hroznou barvu. Děda umístil výsev na okno a zakryl jej ubrouskem.
    Ani jsem nevěřil, že mu něco vzejde. Každý den jsem ho provokoval vyptáváním. Jednou mi ale sám přivolal. Tak se tam podívej ty Mičuryne. Takhle se to dělá. Já jsem nakoukl pod tabulku skla a usměv vystřídal údiv. Vše bylo zelené, jen tu a tam se černal krtinec.
     Asi za týden mě děda volal. Podívej tamhle do rohu. Co je to? V jednom rohu byl naprosto rudý semenáček. Zářil jak barevný lampion do noci. Nikdy jsem neviděl  u semenáčků takové křiklavé zabarvení. Když jsem řekl dědovi, že je to nejspíše malý noťáček, zamyslel se. Tak to v něm bude asi krev. Válečná nebo horší, ta revoluční. Každý den jsem se na semenáček chodil dívat, jak se vyvíjí. Rostl stejně rychle jako  ostatní. Jak jsem na dědovi škemral, aby mi ho svěřil a dovolil dát pod zářivku. Nakonec jsem jel do města a koupil mu novou baterku. To dědu obměkčilo a konečně souhlasil. Vzal jsem pinzetou opatrně celý trsík semenáčků a přendal do malého květináčku, také s krtincem. Rostl dobře a již začal tlačit trníky. Říkali jsme mu Krevníček.
     Počal jsem pátrat a z knihy jsem se dozvěděl, že tyto barevné odchylky bez zeleného barviva, nejsou schopny samostatného života. Musíme je proto roubovat. A já jsem dostal o Krevníčka strach.
     Byl  březen a on měl již půl roku života. Mě se zdálo, že se už dále nevyvíjí a zaostává za ostatními. Poprosil jsem otce, a zajeli jsme k jednomu zkušenému kaktusáři na radu. Ten nemohl z Krevníčka spustit oči a neustále kroutil hlavou. Nabídl nám roubování.
     Za tři neděle jsme si pro něho přijeli. Byl nádherný. Vzorně naroubovaný na zelenomodré podložce, přesně uprostřed, seděl krevníček jako král na trůnu. Ostníky se mu již zlátly a jak říkal děda byl plný krve. Pan kaktusář projevil přání zhlédnout mateční rostliny. Když je uviděl, povídal si pro sebe. Takové pařezy. Tohle, že vykvetlo? Přesto je podle temene určil jako Notocactus magnificus. Krevníček rostl jako z hnoje. Rudé široké tělíčko, ostří žeber porostlé zlatými trny, které houstly a ještě více zlátly směrem k temeni. Člověk by mu skoro řekl Jeho Výsosti.
     Čas utíkal a s Krevníčkem jsme prožili již tři radostná léta. Ten náš panovník byl rok od roku krásnější. Buclatý, zářivý jak muškáty za vesnickým oknem a ta jeho zlatožlutá hříva mu moc slušela. Díky němu jsem poznal několik kaktusářů, kteří se přijeli ne krevníčka podívat. Někteří ani nechtěli věřit, že je živý a ne uměle vyrobený. Děda také nechal opravit jižní stěnu statku a naplánoval tam pro mě nový skleník. Opravu provádělo nedaleké stavitelství.  
   V půli mých posledních prázdnin jsem k svátku dostal pěkný Ferocactus acanthodes, celý žlutotrný. Posadil jsem ho vedle krevníčka. Ladilo jim to spolu. Krevníček vznešený, učesaný a ferák naježený a rozcuchaný. Ráno jsem nemohl dospat a běžel jsem se na ně podívat do skleníku. Dveře byly pootevřené a já jsem rozespalý vešel. První pohled měl být na  rozháranou dvojici, ale nebyl. Žádný pohled již nikdy nebyl. Bylo jen stažené hrdlo a doširoka otevřené rozespalé oči. Krevníčkovo místo bylo prázdné. Vyběhl jsem ze skleníku jako honící pes a pročmuchal celý dvůr a všechna zádveří. Nic! Zbývala poslední naděje. Všechny probudit a všech se zeptat co o tom ví. Jednoho po druhém jsem probudil se stejnou otázkou. U všech bylo jen kroucení hlavou a údiv. Sešli jsme se na dvoře a znovu vše prohledali. Bez výsledku. Jen děda postřehl, že zadní dveře od průchozí stodoly, které vedou na louku jsou otevřeny. Byl si jist, že večer je zavíral. Teď už jsem věděl, že je vše ztraceno. To, co jsem měl nejradši, zmizelo beze stopy. Zalezl jsem na seník a za brekotu usnul.
     Probuzení bylo jedno z nejhorších  v mém životě. Nebyl to sen, byla to pravda. V noci jsem vše probíral. Všechny kaktusáře, všechny návštěvy. Nikdo, ale o zadním vchodu nemohl vědět. Jen dělníci, kteří opravovali jižní stěnu. Byl mezi nimi i jeden Ukrajinec, který se mi na kaktusy vyptával a Krevníčka moc obdivoval.
     Ráno jsem vzal kolo a jel do sousední vsi, kde sídlí stavitelství. Tam jsem také našel ubytovnu, ve které bydlí zahraniční dělníci. Byla to stará jednopatrová bývalá vojenská ubytovna. Jel jsem domů pro dalekohled. Z křovin jsem  prohlížel jedno okno po druhém. Na zadní straně jsem nic neobjevil. Na přední straně nebyly žádné křoviny a tam jsem pozoroval z přístřešku pro popelnice. V prvním patře, ve druhém okně až v rohu jsem uviděl kousek červeně, ale nemohl jsem určit čemu patří. Musel jsem změnit úhel pozorování. Schoval jsem se za kryt pouliční lampy, opřel aparát a pozoroval. Dech se mi zrychlil jako ratlíkovi, který prohnal kočku. Byl to Krevníček. Nejraději bych jednal hned. V ubytovně vyrazit dveře, nebo vylézt po hromosvodu, který byl mezi prvním a druhým oknem, rozbít ho, skočit a utíkat. Bál jsem se. Na noc ale musí větrat a okno nechají otevřené.
    Doma jsem vše promyslel a připravil. K ubytovně jsem dorazil za úplné tmy. Staré kolo jsem nechal ve křoví. Okno bylo pootevřené a zhasnuté. Batoh na zádech jsem nechal rozevřen tak, abych do něj krevníčka vhodil. Od popelnic jsem pod okno přitáhl starou matraci a začal stoupat po hromosvodu. Z hromosvodu byl jen krůček na okenní římsu, který jsem dobře zvládl. Chybělo jen rozevřít okno, Krevníčka hodit do otevřeného batohu, seskočit na matraci a utíkat ke kolu. Sehnul jsem se a ruku jsem prostrčil do pootevřeného okna. Što tu hladáš ty  hajzel. A k tomu přibouchnutí okna na konečky mých prstů. Leknutím a bolestí, jsem ztratil rovnováhu a spadl na zem.
    Probuzení bylo bolestivé, ale milé, protože jsem uviděl tátu a sestru. Výsledek pádu, jak sdělil otec, byl otřes mozku a zlomená ruka. Vše jsem musel vyprávět. Otec se vůbec nezlobil. Ihned se sebral a jel z nemocnice do ubytovny. Bohužel, mě ještě ten den přišel povědět, že pokoj, kde Krevníček byl, oba Ukrajinci opustili ještě v noci mého pádu. Krevníček tedy zůstal již jen v mé mysli.

                      

                                                                   

                                                                      Čtení 3.

                                        Krevníček a studené psí čumáky

     Kancelář, zařízená v technickém slohu, bez květin, bez jediného obrazu nebo plastiky mrazila duši, ale vzbuzovala respekt. Naproti celoplošné obrazovce velký půlkruhový stůl. Na jeho levé i pravé straně vždy tři výsuvné monitory, kaskádovitě se snižující. Obsluha tedy může sledovat všech šest najednou. Další monitory od počítačů byly směrem ke středu stolu. Několik telefonů a elektronických diářů. Výsuvný ovládací panel stolu a  ostatních přístrojů kanceláře. Celý interiér laděn  do tří barev. Stříbrné, černé a zvláštního odstínu světle oranžové.
     A za tímto stolem sedával pohledný muž travolťáckého typu, ve věku třiceti let. Na místo ředitele byl před třemi lety dosazen správní radou akciové společnosti, jednoho z největších výzkumných a pěstitelských podniků Holandska. Neměl nic společného s oborem květinářským, avšak prodělal několik stáží na Americkém kontinentě. Byl dobrý ekonom se smyslem pro organizaci a uměl zapojit lidi do svých smělých plánů. Jeho vytříbený smysl pro krásu  mu napovídal, co je třeba uvést na trh a co ne. Rád četl. Přečetl již mnoho knih z beletrie, historie, bulváru i odborných. Knihami však byly krásné ženy. Jedno zda obchodnice nebo vědecká pracovnice. Četl vše co bylo krásné. Na duši nehleděl, vnímal jen krásu fyzickou. Po důkladném  pročtení odložil a již se nevracel. Aby cesty k novým knihám netrvaly dlouho, musel některé ženy obdarovat. Proto se uměl na krásu květin a zboží podívat i očima žen. Další výhoda při jeho rozhodování za velitelským stolem. Ze své židle dosáhl všude. Přes kamerové systémy viděl do výrobních skleníků, do odbytu, do skladů, do laboratoře. Ba dokonce věděl co právě zaměstnanci vidí v elektronickém mikroskopu.
      Od podřízených měl přezdívku Herbicid. Dobře věděli, že se v pěstební činnosti vůbec nevyzná a že by vše zahubil. On ale i ty obyčejné pracovníky uměl stimulovat. Nechal založit podnikový klub, kde si jsou  všichni rovni. Legitimaci ke vstupu dostává každý zaměstnanec, který se přičiní o prosperitu podniku. Pro každého bylo  držení legitimace velká pocta. Navíc do klubu docházela překrásná žena, s pověstí nejpevnějších ňader v celém Holandsku. Říkalo se, že má prsa z titanu. Tak dostala přezdívku titanová Tanja. Každý si chtěl sáhnout. Členové správní rady, laboranti, zahradníci, dokonce i manželky zaměstnanců chtěli poznat, zda jsou opravdu z titanu. A tak se každý snažil při tanci, v baru, v šatně, aby se alespoň jakoby z neopatrnosti otřel. Tanja ale dobře znala jejich cíl a nikdy nikomu ani zacílit nedovolila. Dráždilo ho, že i od něho měla Tanja odstup a že tuhle knihu, která je na dosah, nemůže otevřít.
    Jeden večer byla Tanja přístupnější a nechala se pozvat na skleničku. Seděli v baru blízko sebe. S žádnou ženou nebyl tak napjatý. Věděl, že nesmí udělat chybu neopatrným osahem, o který by se již jiní pokoušeli. Získat Tanju bylo mnohem obtížnější, něž řídit celý podnik ze svého elektronického ponku, kde věděl o všem. Byl si jist jen tím, že je opravdu krásná. Snažil se nemluvit o problémech a byl vtipný. Tanja se dobře bavila, ale v jejích pohledech nebylo nic, co by dávalo naději. Nebyl jediný vyzývavý pohled. Byla  pro něj žena, u které se projevila jeho neznalost duší. Snažil se, ale více a více tuhnul. Nakonec vytáhl svůj trumf, který s sebou nosil pro nejtěžší případ. Překrásný náramek, který vydražil za velký obnos. Tanja neodmítla. Výsledek, ale byl jen ten, že se od něj nechala odvést do svého domu. Už to, ale byla pocta. Ostatní přítomní stáli div ne v pozoru, když spolu odcházeli.
    Tanja usedla do jeho extra vozu na zadní lože. Do zvukové soustavy poslal příjemnou hudbu a na stropní obrazovku snímky nejbarevnějších květin. Tanja se vznášela, ale zůstala chladná. Ještě přejedeme  lesní křižovatku, potom z kopce dolů a budu doma. To bylo vše, co cestou pronesla.
   V momentě projíždění lesní křižovatkou po levé straně prudké oslnění a ohromný náraz do zadní části boku vozu. Vůz byl odmrštěn a druhým bokem se zastavil o lesní porost. Přední airbegy splnily svojí funkci. Po pár vteřinách šoku a ověření své životaschopnosti se otočil na Tanju. Žádná krev, žádný sten. Její hlava visela přes rameno, jako by byla na gumovém krku.
   Vyprostil se a přes rozbité okno zkoušel Tanjin život. Gumový krk byl jemný jako kostelní voskovice, ale bez srdečního rytmu. Druhé auto stálo rozbité v křižovatce. Podíval se dovnitř a tam o volant opřený chlapík s kapající krví. Zkoušel i jeho život. On s velkou námahou zvedl hlavu a nepříčetnýma očima hleděl někam daleko. Otevřel zakrvavená ústa – sory, zober originál. A nohou ještě přistrčil papírovou krabici a to bylo vše. Život vyprchal. Herbicid váhal. Pak, ale vzal krabici a při světle svého vozu otevřel. Tam byla nádherná rudá rostlina ze zlatou hřívou. I v téhle těžké situaci jeho smysl pro krásu zavelel ber. Uložil krabici pod přední kapotu a zavolal na tísňové volání kam vše stručně a jasně oznámil. Byl si jist, že nehodu nezavinil, ale uvědomil si, že vypil dva koňaky. Věděl, že dole pod strání je potok a že bude lepší na čas zmizet. Vyrazil.
     Po pár krocích, se ale zastavil a otočil směrem ke svému vozu. Došel k místu, kde bylo tělo Tanji. Chvíli váhal a potom kolem gumového krku zastrčil svou zkušenou dlaň pod Tanjiny šaty. Na jejích ňadrech ucítil tu nejjemnější kůži nádherného tvaru. Po chvíli čtení zmáčkl. Tanjiny ňadra jako by měly pod hebkou kůží ocelové naběračky. Vytáhl ruku a byl spokojen, že přečetl alespoň úvod z knihy, jménem Titanová Tanja.
     Již za houkání sirén  sešel lesem k potoku, zalehl a pil jako schvácený pes. Za necelou hodinu volal opět linku, že se právě probral z šoku. Vyšetřování dopadlo jak předpokládal. Veškerou vinu nesl Ukrajinec, který na křižovatce nedal přednost.
   
Opět seděl za svým stolem a před ním v technické architektuře a bludišti monitorů zářil Krevníček jako ohýnek na ledovém poli. Byl jeho nadějí obhájit a posílit své místo v podniku. Po odvedení si Tanji a následné smrti, na něho mnoho lidí pohlíželo jinak než doposud. Nikdo neví zda ze závisti pro odchod s Tanjou, nebo proto, že její smrt jim vzala naději vypátrat jako první její tajemství. Nikdo se ani nikdy nezeptal, zda on sám jej zná. Krevníčkův život bude odevzdán do rukou laboranta, aby ho probádal a rozřezal na života schopné dílky, výrobního inženýra, aby navrhl nejrychlejší postup výroby, ekonoma, aby propočetl budoucí zisk. Když správní rada vše odsouhlasí, tisíce Krevníčků zaplaví svou revoluční krví a zlatou hřívou nákupní centra, malé i velké obchody, aby spotřebiteli, chvíli zpříjemnil jeho nákupní život. Množství degraduje jedinečnost. Ta tam je útulný dědovo statek a laskavost. Již potká jen studené psí čumáky.    

                                                                       

                                                            Čtení 4

                                                    Podraz z Čech
 

    Nekonečně velký, rudý lán vlčích máků a mezi nimi  zlaté klasy žita. Řekl by romantik. Tolik krve nevyteklo za války, ani v rudé revoluci dohromady. Řekl by děda ze statku. Akcie půjdou nahoru. Řekl by ekonom. Na co ale myslel Herbicid, když se každé ráno chodil dívat do obřího produkčního skleníku, na zlatorudou nádheru, bylo záhadou všem zaměstnancům. Nebylo zvykem, aby se objevoval v provozu. Měl svůj elektronický ponk a viděl vše. Hodiny se mlčky a zamyšleně díval. Snad vzpomínal na Tanju, kdyby teď viděla tu krásu, která je jeho zásluha, padla by mu kolem krku. Možná se jen nemohl nasytit své  hrdosti. Možná prožíval proměnu. Dokonce i nové rozečtené knihy odložil. Ba ani si nevšiml nové pracovnice, zahradnice s přirozenou krásou od Karibských ostrovů, která nahradila Tanjino místo v klubu. Legitimaci obdržela za vysoké pracovní nasazení. Skutečnost, ale byla ta, že Tanja všem chyběla. A tak si kdosi z vedení všiml této sice prosté, ale mimořádné krasavice. V klubu začalo zdravé soupeření o její přízeň, pro některé to byl zajímavý druh sportu, pro jiné prestižní záležitost, pro někoho komedie. Ale zvítězit chtěli všichni. A tak se pánové až nepřirozeně předváděli, nedbajíce ani svých protějšků, které občas s sebou brávali. Tím dělali radost zahradnické krasotince, která ovšem měla ze své domoviny dosti přirozeného citu, aby situaci ohodnotila. Věděla, že je jen býkem v aréně a oni dráždící toreadoři. Herbicid, od skonu Tanji, již do klubu  nedocházel.
    Výroba jela  dva roky na plné obrátky a tisíce krevníčků rudlo, zlátlo a buclatělo. Použili  speciální, hybridní podnož, která  jak prohlásil výrobní inženýr, by uživila i sosnu. Vše přísně utajeno a kontrolováno. Vynesením rostliny z podniku by se pachatel vystavil pokutě padesáti tisíc eur.
    Správní rada rozhodla, že rostliny jsou již dostatečně veliké a atraktivní k expedici. Termín stanovili na listopad, čas předvánoční.
    Herbicid neustával ve svých docházkách do provozu a ve svém rozjímání nad zlatorudým lánem. Naopak, jak se blížil termín expedice, zajímal se více a více o pěstební činnost. Jednou ho však v jeho rozjímání přerušil horký telefonní hovor. Byl to příkaz k okamžitému svolání správní rady. Dostavil na obvyklé místo k jednání. Vstoupil do honosné místnosti, kde správní rada vždy zasedala. Ostatních pět členů rady již bylo na místě. Ale tak chladné přivítání se mu ještě nedostalo. Pohledy pěti pánů nevěstily nic dobrého. Na stole před nimi stála zlatorudá rostlina, kterou dobře znal. Krajní pán, konečně promluvil. Byl by jste tak laskavý, pane řediteli a podíval se na tuhle rostlinu? A podívejte se velice dobře. Herbicid vzal nechápavě rostlinu do rukou. Ano, je to naše nová řada magnificusů cv. rubra. Pane řediteli, v jednom se mýlíte. Tahle rostlina není naše. Tahle rostlina je konkurenční japonské firmy a právě teď je ve velkém množství expedována do celého světa včetně Holandska. Zajděte se podívat do některého obchodu a přesvědčte se sám. Herbicid chvíli nemohl ani mluvit po tomto nařčení. Pánové, vždyť přece víte, jaké bezpečnostní opatření jsem od samého počátku prosadil. Z podniku nebylo možno vynést žádnou rostlinu. Hájil se Herbicid. Pak vás tedy někdo napálil již při koupi originálu. To herbicid opravdu nemohl dokázat. Více se nehájil a rezignoval. Bylo mu sděleno, že do týdne musí opustit svůj post.  Aféra se bleskem roznesla po celém podniku. Zaměstnanci měli obavy, jak celá věc pro ně skončí. Co bude dál?  Bude se propouštět?
    Herbicid, kterému se vše zhroutilo, zůstal v podniku do pozdního odpoledne. Pak vypnul ze svého ponku kamerový systém a naposledy se šel podívat do provozu. Ve velkém produkčním skleníku se zastavil jako vždy a díval se na nekonečný zlatorudý lán.
    Kdyby tak věděl, že jakýsi kaktusář z Čech, který poprvé rouboval krevníčka ze statku, si ponechal tak zvanou prdelku, kterou  narouboval, vytvořil odnože  a  sám je pak prodal  japonské pěstírně, která byla rychlejší.
    Stál a z jeho hrdosti zbylo je nepotřebné smetiště. Mysl byla zacpána odporem k celému podniku. Ještě že Tanja  nevidí. Sednout tak do kombajnu a celý ten vlčí lán posekat. Mysl ucpanou odporem prorazila dívka ve službě, která myla pracovní stůl. Přistoupil k ní a ona se obrátila krásnými ňadry pod promáčeným tričkem . Neudržel se, padl na kolena a zuřivě ji líbal přes mokrý oděv. Ona jen divoce přistrkovala části svého těla do jeho úst. Po dlouhém divokém milování se  zeptal. Ty víš co se mi stalo a jak mi říkají? Ano. Odpověděla karibská kráska. Věděl, že tato dívka je románem na dlouhé čtení. V obětí ji nabídl, že si ji napořád odvede z tohohle hrůzného podniku. Aby má přezdívka byla zasloužená, pomož mě sklidit tenhle rudý lán beze zbytku. Nechápala jeho slova. Chci, aby tu po mě nic nezbylo. Dovysvětlil Herbicid. Ona pochopila. Zatáhla ho do skladu, kde vzali velký kanistr herbicidního přípravku. Potom ho odvedla do strojovny automatické závlahy. Obsah celého kanistru nalili do nádrže dávkovače hnojiva. Na přístroji nastavila největší koncentraci a přepnula závlahový systém na ruční chod, ve kterém deseti tisíce krevníčků tiše odumře. Spolu pak navždy opustily podnik. Byl, opět hrdý. Jen on věděl, že Tanja měla titanové, jen on zvítězil a odváděl si karibskou krasavici.

 

                                                             

                                                      Čtení 5

                                         Návrat domů

 Ani po třech letech nemohu říci, že jsem na krevníčka, na našeho panovníčka zcela zapomněl. Ještě dva roky po jeho zmizení jsem s dědou  lakýrnickou štětkou poctivě opyloval ty živoucí pařezy. Následující jaro pohodil  kvantum semen do třech pekáčů, na studeno nechal vyklíčit z nadějí, že se objeví druhý krevníček. On se již nikdy nenarodil a já musel  deseti tisíce zelených kuliček každým rokem pohřbívat.
Třetí rok tomu bylo jinak. Ani v pubertě jsem neprocitl ze své zaostalosti a šel jsem dobrovolně studoval hnojárnu. Jediný z naší třídy jsem netoužil po gymnáziu, po studiu práv, po znalosti pěti jazyků ani po studiu ekonomických oborů. Představte si! Na hnojárnu jsem se těšil a to byla ta má zaostalost. Místo lítání po našem statku s mobilem, notebookem a  empéčkem, koupil jsem  psa a po té kamerunskou kozičku.
Ve spolku kaktusářů, vzhledem ke svému věku, jsem byl veden jako zkušený kaktusář a tím mě dělali moc dobře. Dvůr našeho statku jsem uklidil, odplevelil, prostor kolem nového skleníku osázel vzácnějšími jehličnany a jinou zajímavou květenou, aby se kaktusářské návštěvy necítily jako na hnojišti. Netušil jsem, že ta moje černá kozička jménem Nigra, po spasení pampelišek a jiných plevelů najde zalíbení v novém arboretu. Dalo velkou práci naší fenku labradora se jménem Nelí, naučit kozičku od arboreta odhánět. Jenže časem si na sebe navykly tak, že jeden potřeboval druhého. Když Nelí utahaná odpočívala, Nigra se naschvál plížila k arboretu  a čekala až po ní Nelí vystartuje. Dlouhá honitba  vždy končila zalehnutím Nigry na záda a fena ji něžně okusovala panděro. Jednou po ránu, jsem otevřeným oknem skleníku uviděl kozičku, jak se plíží při kamenné zdi na trávník, kde stály dědovo noťáci. Podle jejích pohybů jsem tušil, že chce něco provést. Neli chrápala ne opačném konci zdi, kam již svítilo slunce. Když byla kozička kousek od noťáků provedla přískok, kopýtkama se opřela o temeno noťáku a do druhého se zahryzla. Ty mrcho! Zařval jsem. Neli lumpík! Fena vystartovala po kozičce a já běžel ke kaktusům. Té koze se dílo podařilo. V temeni  její ozubená huba  zanechala hlubokou rýhu. Když koza rezignovala obvyklým zalehnutím, chytil jsem ji, hodil přes ramena a s klením vynesl do zadní zahrady. Po obědě vidím  fenu  ležet u zadních dvířek a z druhé strany slyším mečení. Co jiného jsem mohl udělat, nežli otevřít. Byly to stejné dveře, ve kterých kdysi zmizel náš Krevníček.
    Léto ve třeťáku hnojárny vystřídal docela podařený podzim, který přál kaktusářům i nám jezeďákům, což byla z úst sestry hanebná přezdívka, kterou převzala od dědy. Já jsem ji, ale říkal, jednou mě drahá sestřičko budeš říkat pane statkáři. To jsem ještě netušil co samostatné zemědělství obnáší. Když podzim přešel v zimu, začal jsem se těšit na vánoce. Přál jsem si totiž malou laboratoř pro rozbor půdy a indikátor PH. Opět jsem si potvrdil svou zaostalost, kterou znásobila slova mé sestřičky když četla papírek se za okna: Tatí, jak si ten náš blbec může přát takový voloviny?
Když jsem chtěl dostat, musel jsem také dát. Druhý den jsme měli laborky a to  končíme dříve. V ten den jsem nejel ze školy rovnou domů, ale zůstal ve městě s úmyslem vybrat vánoční dárky. U stánku mě prodali nejen svařené víno, ale i medovinu, po které půjde vybírání snadněji. Cestou z náměstí potkám kamaráda ze základky a chtě nechtě jsem musel dát zpátečku a klábosit s ním u medoviny, prý že to není alkohol když je to od včeliček. Zavzpomínali jsme, probrali holky a já jsem již za šera vyrazil na nákup.
Rozhalený a rozjařený jsem procházel ulicemi s krámky. Když míjím  květinářství, kde jsem kdysi nakupoval kaktusy, jen okem mrknu na vyzdobenou výlohu a jdu dále. Najednou jakoby mě osvítil duch svatý a já  na moment ztuhnul. Cože? Přiopilý vykřikl a s čelem vzad jsem doskákal ke květinové výloze. Byla zevnitř mírně orosená, ale  mé oči viděly dobře. Prudce otevřu dveře a bez pozdravu  se propletu tím květinovým pralesem rovnou k zadní části výlohy. Přeješ si? Důrazně mě oslovil starý prodavač. Jasně, že si přeju! Kde jste ho vzal! Drze jsem řekl. Ty si ňákej nacamranej ne? Zamračil se prodavač. Trochu jsem se uklidnil a změnil tón. Kolik prosím vás stojí tenhle kaktus? No vidíš, jak tě to sluší. Chlapče, je to novinka a mám jen jediný kus. Je až ze zámoří. Zkoušel na mě prodavač. Pomyslel jsem si. Ze zámoří, ze zámoří, to kdyby tak řekl před padesáti léty  něco by to znamenalo, ale dnes? Dědek jeden. Řekněte mě kolik stojí já má o něj zájem. To jsem neměl říkat. Dědek  si začal drbat bradu a chvíli pokukoval ne mě, chvíli na Krevníčka. Víš, von si ho tu někdo  zamluvil. Zkus přít zejtra, třeba si to rozmyslí. Stejně, na tebe by byl moc drahej, je pro ty zazobaný. Nikdy jsem nesmlouval, ale dědek a medovina mě přinutili. Dám vám pět stovek. Nabídl jsem. Phe, je až ze zámoří. Jenom ta cesta sem. Naparoval se prodavač. Já jsem si připadal jak v seriálu Bylo nás pět, v prodejně pana Bajzi. Tak sedm stovek. Dépak, pod patnáct stovek nepudu, to by mě šéfík dal. Patnáct stovek za tuhle zmršeninu? Víte vůbec jak má správně tenhle kaktus vypadat? Je to notocactus magnificus a má být zelenozlatý. Tomuhle chybí chlorofyl pane! Pod patnáct nejdu. Opakoval. Vzdal jsem se a vytáhl žádaný obnos. Když ho prodavač balil, nechal jsem přidat hedvábné papíry, aby nenachladl.
Autobus jel až za hodinu a tak jsem šel ke stánku s medovinou. Tam jsem si vše probral. Nebyl  jsem již tak naivní, abych nevěděl, že krevníček je jiná rostlina. Byla i na jiné podložce. Na té pumpě co živý červené mihanoviče. A byla i placatější než náš Krevníček. Bylo mi jasné, že ji vypěstovali někde v teplé a slunné krajině. Ale radost jsem měl i při představě, že si někdo sakra  pomohl. U stánku jsem se nacamral a domů jsem přijel společensky unaven, jak pravila sestra. Krevníčka jsem uložil do skříně a zalehl. Před usnutím jsem si řekl, tenhle dárek bude dědovo.
     Podle přitroublých letáčků ve schránce, kde nejsou kaktusy ani zemědělské stroje, takže jsou na nic, měly vánoce začít již před třemi měsíci. Loni ve stejnou dobu  před dvěma, příští rok začnou možná již o prázdninách. Mě začali týden před, kdy děda, kdykoliv jsme se potkali zvedl revmatický prst a se slovy počkej ty budeš koukat, s ním zakýval. Vrtalo mě hlavou s čím se blýskne. Snad to nebude sečka nebo obracečka, to by bylo poněkud předčasně. Jednou, se ale sestra na mě zašklebila. Víš co dostaneš od dědy ty pitomečku? Hnojorozmetač a fůru hnoje k tomu. A ty dostaneš desetikilovou pikslu fialovýho laku na ty tvoje drápy. Říkával jsem ji: Ty, kdybys pracovala na poli, bude za chvíli bez půdy, protože ji vynosíš za nechtama.
     Ten opravdový Štědrý den začal hezky. Přes noc spadlo trochu poprašku, na který přes den i zasvítilo slunce, jehož nízká a krátká dráha mě ničila, protože skleník, ve kterém jsem topil, osvítilo jen na hodinu. Děda si od rána prozpěvoval a na všechny se usmíval. Po dobré večeři a zvonění jsme šli společně k ozdobené jedličce, zapěli tu nejjednodušší koledu, popřáli si a sestřička se ujala rozdávání tajemných balíčků. Já jsem krabici s Krevníčkem umístil až dozadu, jako velké eso. První jsem rozbalil laboratoř, po té vysněný PH metr, který byl ještě o třídu lepší než školní. Potom jsem rozbaloval dárek od dědy, který ze mě nespustil oči. Když jsem rozbalil barevný papír a otevřel víko krabice, uviděl jsem zářícího Krevníčka. A děda zářil stejně jako on. Co jsem já chudák mohl dělat, než předstírat obrovský údiv a nekončící radost. Neříkal jsem to? To čubrníš viď. Ozval se děda. To teda jo dědo! Musel jsem, ale zachránit situaci. Nalil jsem dědovi pořádnou štamprli slivovice a zesílil koledy. Sestra zachraň mě, topím se. Musíš mě dát něco pro dědu. A tamta velká krabice v zadu, jako že je pro tebe, tu nenápadně zdekuj. Na to jak se ze sestrou škádlíme, jsme si vždycky pomohli. Jeden její balíček předala dědovi, jako že je ode mne a ten velký ode mne pro ni. Potom jej nenápadně zastrčila.
Když skončila dárková horečka, děda vyprávěl jak náhodou objevil Krevníčka v jednom květinářství ve městě a jak mu starší, zkušený prodavač povídal, že má než jediný exemplář, který je až ze zámoří a že mu slevil z dvou tisícovek na patnáct. Pak jsme si na Krevníčka všichni připili a děda konstatoval: Tak vidíte, jak ten náš Krevníček, náš panovníček oblétl svět. A to měl děda ve své podstatě pravdu. Štěstí je, že  je soběstačný a nenavštěvuje supermarkety, protože o rok později byly Krevníčci za dvě stovky  v bednách, v oddělení zeleniny.

 

                                                                   KONEC

                                                              Zpět