Knihy v obilí
 

     Dne 20.8. 1996 jsem na své procházce polní cestou našel knihy v obilí. Ano, čtete dobře. Opravdové knihy, nikoli kruhy. Ty jsou již omleté a nudné. Jeden almanach a jednu knihu o kaktusech. Najít knihy v pšeničce bylo pro mne  záhadnější a tajemnější nežli slavné obilné kruhy.
    Hlavu jsem si dlouho lámal, jak se tam dostaly, kdo a proč je tam odložil. Kdo mohl spojovat verše a kaktusy, jak asi vypadal ten člověk, jak asi myslel. Žena nebo chlap? Časem jsem se však  sám  do knihy o kaktusech začetl. Ve čtení  mne pohánělo tajemno jejího původu. Květy, trny, tvary a barvy na obrázcích a zajímavý život kaktusů v textu si mne omotaly.
    Netrvalo dlouho a prvních pět rostlin stálo na okenním parapetu. Koupil jsem je na pouti od jednoho prodejce, který měl celý stůl jen samých kaktusů. Byla to nádhera. Dostal jsem  i několik pěstitelských rad a tím pouta na léta zaklapla.
    Jak všichni znáte, postup standardní. Holý parapet, předokenní skleníček, fóliáček v zahradě, skleník v zahradě. Rychlý služební postup mé sbírky až ke skleníku 4 x 2,5 m na zahradě mezi potůčkem a naším domem. Opravdová idylka. Klid, hezké okolí zahrady a potůček mě dával čisté vody k zalévání.
    Ale jen do roku 2002, kdy to potůček ze zalitím natolik přehnal, že jsem se chtěl vyrvat z těch kaktusových pout napořád. Bylo to v srpnu. Rodiče mne volali do Rumunska, kde jsem pobýval s kamarády v panenské přírodě, že je celý skleník i s kaktusy pod vodou. Návrat jsem urychlit nemohl a tak jsem trpěl ještě pět zbývajících dnů.
    Pohled na sbírku po návratu byl bolestivý. Vše dokonale promáčeno a zabahněno. Jen záhadná kniha o kaktusech v poličce byla neporušena. Pouze, zřejmě vlhkem, se objevilo na druhé stránce jakési věnování. Ke svá ku na   J     z Honusic, věnují rodiče. Jen jsem si pomyslel Honusice, to je ta ves nedaleko od nás, kde mě ukradli mé první horské kolo. A vzteky jsem knihu vrátil do police. Nejprve jsem se chtěl té pohromě vzdát, ale pak jsem se začal prát. Všechny rostliny jsem postupně vyndával z květináčů, hadicí vystříkával zeminu z kořenového balu a omýval těla rostlin. Čisté rostliny, jsem rozložil na chodník před domem. Počasí mě přálo a rostliny rychle vysychaly. Vyčistil jsem i zabahněný skleník. Rozhodl jsem, že rostliny již pro letošek sázet nebudu a nechám je na prázdných květináčích do jara. Celkové ztráty nebyly tak tragické. Pouze ty kaktusy, které napitím praskly, dostaly do rány infekci a nepřežily.
    Seděl jsem v trávě, pil zasloužené pivo a pozoroval  řady osychajících rostlin. Zatoužil jsem promluvit si s kaktusářem. Povědět mu o mém maléru, být trochu politován i povzbuzen. Honusice. Prolétlo mě myslí. Ta chmatácká vesnice. Kde je asi moje kolo? Co že bylo napsáno v knize na polici? Šel jsem do skleníku otočil první stránku, druhou, třetí, nikde nic.  Není vlhko, nemůže být ani věnování. Šel jsem s knihou pod hadici a tou nejjemnější tryskou jsem kratičce přestříkl rozevřenou první stránku. A vida. Písmo začalo odhalovat svůj obsah. Nevím čím bylo napsáno. Snad inkoustovou tužkou, že se vlhkem objevilo. J   z Honusic. To tedy znamená, že u těch chmatáků jsou i kaktusáři. Sedl jsem na kolo a jel.
    Honusice, malá, neznámá vesnička, ale malebná a příjemná. Cihlový kostelík na žulovém základu, starolipová náves, hospůdka a krámek smíchaného zboží. Zatím nezkažená novou zástavbou, dávající najevo, že na to mají. Žádné obludné modré bazény, thůjové ploty,  zámkové dlažby, skýňácké trávníky a  stereotypně navržené zahrady. Škoda jen té nemilé vzpomínky na ukradené kolo.
    V hospůdce jsem dal pivo a začal pátrat po kaktusech. Paní hospodská mě odkázala na žlutý dům s teráskou, tam mají nějaké kaktusy. Došel jsem k domu a za vraty uviděl dvě obrovské agáve. Zazvonil jsem a s omluvou za rušení, jsem se ptal po dalších kaktusech. Tahle rodina měla jen ty dva obří. Ale z ochotou mě poslala do jiného domku. Tam prý bydlí Bártojic a ti pěstují  kaktusy. Bylo to jasné, kniha nelhala. Zazvonil jsem. Otevřela stará paní a já jsem vyslovil přání vidět kaktusy. Počkejte mladý pane, já zavolám naší Jituš. Ze zahrady vyšla příjemná i pohledná dívčina asi mého věku. Jak slyšela o kaktusech zasmála se a vedla mě do svého skleníku. Já jsem byl spokojen, že vidím pěknou sbírku i pěknou holku. Ten den jsem jel domů skoro za tmy. A ty záhadné knihy v obilí? I to mě Jitka pověděla. Když jela na sobotu a neděli ke své kamarádce, na kamenité polní cestě se nepěkně vymlátila a její oblíbené knihy vyskočily ze zadního košíku do pšenice. Byla tehdy pálivě odřená a ztráty si všimla až u kamarádky.
    Postup byl rychlý, jako s mými kaktusy. První rande, první pusa, první cesta po sbírkách, první svatba, první velký společný skleník před naším domem, první ratolest a spokojené manželství. Kruhy v obilí mě nic neříkají, ale knihy v obilí?

Zpět