Kamarádi a neslavný odchod z klubu v Plzeňské kotlině

 

        Tak dobrá byla Žofinky genciána. Ty překvašené borůvky, zakonzervované lihem, to babiččino portské, vydrželo i teplo Hezounovo skleníku. Mladý Hezounek přinesl nóbl skleničky, ve kterých byla lahodná modřina spoutána do tvaru nejmodřejší vánoční ozdoby a na stole, v nízkém slunci, zasvítila čtyři tajemná světýlka. Nádherné zátiší pro mistra Špálu. „Tyhle sklenice měl otec nejraději.“ Představil jsem si Žofinky kulatou pusu, jak  se starým Hezounem připíjí na kuráž, aby  doskočila do postele a jako ložisko ve stroji, elegantně zachytila milostnou sílu. Myslím, že stejná síla proudila do Lucie. Nasadila tak svůdný obličej, který jsem na ní doposud neviděl. Mladá holka říkající, jedině s tebou chci přijít o panenství. Ani ten tupec Ivan neviděl její ústa, která se pomalu formovala k líbání, oba jen bavil svými inteligentními vtípky. Genciána, dělala z hezouna galantního šlechtice, ze mě prase, kterému začíná svítat, že jde na porážku a z Ivana televizního baviče. A z Lucie? Ta jenom klopila oči když jsem se vyčítavě podíval. Když jim Hezounek ukazoval studnu, do které prý za mlada spadl a kam bych ho nejraději shodil, zašil jsem jednu genciánu do ruksaku aby už  nemodrala jeho krev. Pak se rozpovídal o Londýně a jeho děvčatech. „Stejně ty nejlepší ženy jsou u vás. Angličanky moc krásy nepobraly. A když objevíte krasavici, zjistíte že je cizinkou. Najít takovou jako je třeba tady Lucinka, musel bych projít čtvrtkou Londýna. A navíc, studuji antropologii a vždy si u každé představím její kostru. Mám rád dlouhokrké a s rovnými zády. Tak na ty vaše krasavice.“ Zvedl modrou baňku a vyzval nás k pití.

Všiml jsem si Lucie, jak ta potvora nenápadně rovná záda a protahuje krk. Jak násilím stlačuje ramena. Za chvilku byla o deset centimetrů vyšší a záda rovná jako zednická lžíce. O to více vyniklo  popředí. Vycítil jsem, že je to jen k jeho vůli a začal jsem uvnitř hystericky žárlit. Moc se mi ulevilo, když Ivan řekl: „Bando zvedejte se, za deset minut jede poslední autobus!“ Vylítl jsem ze židle, popadl ruksak a obešel stůl, abych šel blíže Lucii. Podívala se na Hezounka, který řekl: „Škoda je to nedopít, co říkáte Lucinko?“ To byla výzva pro Lucii. „Jeďte sami, ta genciána je fakt moc dobrá.“ Ivan mě chytil za rukáv a tahal jako kat k šibenici.Vzpouzel jsem se, střílel po Lucii vyčítavé pohledy a když mě Ivan protlačil dvířky, zatemnělo se mi v hlavě. „Víš co si udělal ty pitomče?“ Zařval jsem na Ivana. „Proč si jí říkal aby šla s námi? Na co si jí tu potřeboval?“ Natlačil mě do autobusu kde jsem se třást vzteky a posměšně mě uklidňoval. „Kašli na to, za tři dny stejně odlítá. A potom, Lucie stejně o nás nestojí.“ Na první stanici jsem mu zakřičel do ucha „Seru na tebe!“ a vyběhl jsem ven.

 Šerem, až do úplné tmy jsem ťapal dva kilometry po silnici na odbočku k Hezounovu domu. Netroufal jsem si zazvonit ani bouchat. Obešel jsem neprodyšný plot do místa, odkud jsem tehdy ze stromu pozoroval Žofii a starého Hezouna. Po hmatu jsem vylezl na strom až nad živý plot a v dálce při světle nějaké petrolejky viděl ty dva v líbánkách. „Ty mrcho, ty děvko.“ Sípal jsem a slaná voda mě tekla do pusy. Sjel jsem ze stromu, nahmatal batoh a klackem zatlačil špunt od zašité genciány a jakoby to byla točená limonáda, pil co jen překážející špunt dovolil. Skolila mě a jak jsem se dostal na odbočku k domu už nevím. Ráno mě našla Lucie na štosu prkenných sněhových zábran, když šla na autobus. Při krátké jízdě jsem si vylil své srdce a nabídl jí odpuštění. „Není co odpouštět, jsem svobodná a bez závazků broučku. Vždyť víš, že by jste se s Ivanem rozhasili.“ „Kašlu na Ivana Lucie, já chci tebe!“ Škemral jsem zbytečně.

     Hnusný pocit žárlivosti a beznaděje zaháněla starost o kaktusy. Sotva jsem dostavil prozatímní kryt na sbírku, zvonil Ivan. „Tak kamaráde, mám bombovku. Pronajal jsem skleníky v zahradnictví naproti Ústřednímu hřbitovu. Jsou sice na spadnutí a děravé, ale jinak mají všechno potřebné. A neboj, je to za hubičku. Nějaká paní Majerová je dostala v restituci zpátky. Nechala je ladem. Ale když jsem řekl o kaktusech, ráda je prej zase uvidí. Za komoušů  to měl komunál právě na kaktusy. A víš kdo tam dělal mistra? Pan Blecha ze spolku. Nastěhujeme tam všechno co musíme prodat.“ Tak sebou hoď, musíme  poklidit.“ Každé kaktusářská srdce by při pohledu na tu spoušť krvácelo. Ze země i z parapetů rostly náletové břízy a některé prorostly ven z rozmlácených tabulek. Uviděl jsem soustavu šesti skleníků, vzájemně propojených, v každém dva parapety. Nebyly vysoké a pro kaktusy jako dělané. Dlouhé možná patnáct metrů. Na jejich čela navazovala kotelna a velká pracovna. První dva skleníky, ještě z války, moc zajímavé, konstrukcí  z betonu. Ano z betonu lité profily „T“. Jenomže ty utrpěly nejvíce. Jak v poslední době přestaly být skleníky vytápěné, rozdíly teplot cvičící s armaturou v betonu, vytvořily  vlasové trhliny a mráz s vodou je trhaly jako buldoci. Některé krotvice  byly propadlé a pod nimi les kopřiv a bříz. Ostatní skleníky z kovu byly použitelné. A tam, po uklizení parapetů jsme přestěhovali Hezounovo druhý skleník. Když jsem odmyslel  bordel okolo, připadal jsem si jako buržoust, jako opravdový velkopěstitel kaktusů. Hezounovy kaktusy i když byly pěstovány na prodej, byly kouzelné. Asi dva tisíce jich bylo nahrnkováno, zbytek, několika tisíc, bylo nutné nahrnkovat. Když jsem přehlíželi ten lán, povzdechl jsem. „Myslím Ivánku, že se z toho zblázníme.“ „Neboj, víš co je ve městě obchodů s kytkama? A za čtrnáct dní je výstava, tam  je nahrneme!“ Nesnášel jsem a dodnes nesnáším dealery. Hlavně ty co lezou s vysavači do bytů, ty co zastavují lidi na ulici. Vždy jsou tak divně navonění, tak aby přesmrděli pot ze vzteku a  neúspěchu. A teď? Sám jsem ve funkci dealera s kaktusy. S přepravkou vzorků jsme objížděli květinářství. Docela jsem se styděl, když Ivan ze sebe chrlil všechny výhody našeho zboží, množstevní slevy a prémie. Vždycky jsem se díval někam do fíkusů a oleandrů. Všude  bylo zasviněno Holandskem. Kde nebylo Holandsko  tam se křečovitě držel nějaký Čecháček. Ivánek měl radost, že všude byly jen ženy. Tak se mu jeho huba rozjela, že jsme slavili několik úspěchů. Když se blížil termín výstavy, rovných pět set nejlepších rostlin jsme polepili  cenovkami s monogramem. „A k tomu vystavíme ty nejlepší kousky od Hezouna.“ Rozhodl Ivan.

    Ráno, v den výstavy, jsme si hodně přivstali a jako první sestavili hned za vstupem do výstavního fóliáku svojí expozici. Asi každý nad Hezounovými kaktusy pokyvoval hlavou. Bylo co obdivovat. Když služba rozdala jmenovky vystavovatelům, ta naše byla společná a jen s našimi monogramy jak jsme chtěli, uslyšel jsem rozčíleného předsedu, jak říká službě. „Pánové, cizím zbožím se mi tu chlubit nikdo nebude!“ A ukázal na naší expozici. Zatrnulo mě. Po krátké poradě přišla služba. „Chlapi, předsedovi se to nelíbí.“ „A co se mu nelíbí?“ Zeptal se klidně Ivan. „Buď sem dejte jiné kaktusy, nebo jiné jméno“. Věděli jsme, že má ten člověk na nás pifku za Hezounovo dědictví. Vždycky chtěl mít nejlepší kaktusy a největší skleníky. A vždycky říkal, že kaktusy nedělá a nebude dělat na kšeft. A proto jsme mu přisoudili svatozář. „Tak je máme odvést?“ Zeptal se Ivan. „To ne, stačí když dáte vaše jména pryč.“ „Jak je libo.“ Vzal jsem cedulku a roztrhal. „To si nemusel, mohli jsme svatého vycukat,“ Pošeptal mi Ivan. Když probíhalo předávání prodejních rostlin a my nanosili dvanáct přepravek, to už nevydržel a osopil se na nás: „Pánové, podle klubových pravidel, kdo nevystavuje, nebude ani prodávat. Ty bedny si odneste.“ „Jak to, že nevystavujeme? A co je tohle?“ Ukázal jsem na naší expozici. „To nejsou vaše výpěstky. To si můžu navést rovnou  kytky z Baumaxu! Skončil jsem pánové!“ Byl to pro nás šok. Služba odmítla rostliny převzít. „Sereme na něj. Pojď.“ Řekl rozčílený  Ivan a bedny jsme nanosili do auta. „Vidíš tu jeho svatozář? Podívej se na něj.“ „Tady má svatozář, ale v Německých časopisech inzeráty na rostliny.“ „To holt se nepočítá. Jedeme.“

    Po každé, když neměla Lucie službu, jsem za ní večer chodil. Někdy jsem fňukal proč mě to udělala, jindy jsme se výborně bavili, ale vždycky večer skončil mým žadoněním, „vezmi si mě Lucinko“. Vždycky jen mlčela. Až jednou, právě v den instalace výstavy odpověděla. „Co by tomu  řekl Ivan ty blázínku?“ „Von se nepodělá.“ „Tak mi dej čas na rozmyšlenou.“ Chvíli se dívala někam do dálky, potom šla ke kalendáři, dlouho listovala. „Přesně za tři měsíce v tuhle dobu tě odpovím. Pamatuj si 25. září ve dvacet nula, nula. Neptal jsem se proč za tak dlouho. Byl jsem neskonale šťastný. Tu noc jsem se po dlouhé době s Lucií vášnivě miloval. Ani jsem si nepovšiml zbalených cestovních tašek. A  bylo to také naposledy, co jsem ve svém životě Lucinku uviděl. Druhý den večer, jsem dostal zprávu SMS: „Nevolej, jedu s Červeným křížem do Afriky. Čekej na odpověď ve smluveném datu. Vaše Lucie.“ Druhý den jsem Ivanovi sdělil zprávu od Lucie a už zcela klidní, bez choutky rostliny odvést, jsme šli na výstavu. „Hledal vás tu nějaký pán, tam u astrofyt stojí.“ Po představení nás moc prosil, jestli by mohl vidět ostatní rostliny po panu Preisovi, tedy Hezounovi. Nabídl nám, že nás odveze autem a opět přiveze. Moc rádi jsme nebyli, ale souhlasili jsme. „Tak já se ještě podívám do prodeje a vyrazíme.“ V tom foliálku na nás tak divně pokukovali, že Ivan řekl: „Víš co, pojď pryč.“ Šel jsem do prodeje a zavolal na pána: „My na vás počkáme venku!“ „Ne, tak já jdu hned!“ Vrátil prázdný košík a vyšel se mnou ven. Večer, když byla v hospůdce sešlost na průběžné hodnocení výstavy, kdosi se zeptal. „Tak jak hodnotíte pánové letošní výstavu?“ A to byla pro nás osudná otázka. Ze známých úst zazněla drsná odpověď: „Letošní výstavu hodnotím velice dobře, až na dva jedince, kteří nám drze odváděli návštěvníky za svým kšeftem.“ Prásk ho! Netušil jsem, že jsem byl viděn a slyšen jak říkám pánovi, že počkáme venku a ten položil prázdný košíček. Marné bylo naše vysvětlování, že to bylo na jeho žádost. Strhla se taková mela, tak na nás předseda křičel, že ostatní hosté čekali bitvu. Museli jsme zaplatit a odejít. No, po chvíli za námi vyběhl a omlouval se za ten křik, ale v podstatě  jsme byli odsouzeni. Na příští schůzi, jsme si zase my pustili huby na špacír a řekli co si o jeho počínání myslíme. A to byl konec. Po každé, když jsme přišli někam mezi kaktusáře, předseda se demonstrativně zvedal a odcházel. Do klubu jsme chodili s nechutí. Ale přesto jsme udělali ještě jeden pokus. Toho pána, který přišel ještě na jednu klubovou akci pro veřejnost jsme požádali, aby řekl předsedovi, jak to tenkrát doopravdy bylo. Rád tak udělal. A výsledek? Předseda jen srabsky mlčel.

    Od té doby jsme do klubu  již nedocházeli. Žili jsme sami pro sebe a jediné co mě drželo, byl blížící se datum Luciino rozhodnutí. 25. září, ne ve dvacet, ale v devatenáct, jsem dostal z jiného časového pásma stručnou SMS, „Ano, vezmu si tě. Tvoje Lucie“. Neodpověděl jsem abych nic nezkazil. Byl jsem ten  nejšťastnější člověk na světě do doby, než přišla oběma druhá SMS, „Milovala jsem vás, vaše Lucie“. Nerozuměl jsem tomu. Zkoušeli jsme volat, posílat zprávy, bez odezvy. Po dvou dnech, kdy už Lucie měla být doma, jsme vyrazili na Červený kříž. Tam si nás přeposílali, až jsme se dostali do dveří, kde seděla krásně opálená žena a tam se dozvěděli, že Lucinka je po smrti. Mladí povstalci, takřka děti, rozstříleli sanitní vůz kde byla i Lucie. A nejhorší bylo, že to byl omyl. Lucie zemřela v nemocnici. „Byla to moc hodná holka a chtěla se po příjezdu vdávat.“ Uzavřela ta žena zprávu. Při  poslední větě se mi tak srdce rozbušilo, že jsem nemohl popadnou dech. Byl jsem nepříčetný. Paní chtěla volat pomoc. Ivan mě přimáčkl na zeď. Cítil ty rány. „Co blbneš, dyť si tu pumpu roztrhneš!“ „A co má bejt!“ Vyběhl jsem ven a utíkal ze schodů. Když jsem běžel kolem vrátnice, rozbil jsem pěstí  sklo. Ve dveřích pak vidím Ivana, jak před vzteklého vrátného vysypal obsah peněženky a hnal za mnou. Po chvíli mě doběhl, srazil do trávy, přimáčkl k zemi a vlepil obrovitou facku. Pak se svalil vedle mne a dýchali jsme jako uštvaní psi. „Vidíš, nestála o nás, měla si někoho brát.“ „A víš koho ty pitomečku? Mě si měla brát! Mě!“ Po chvíli ticha se zeptal. A proč si mi to neřekl ty zvíře?“ „Protože by si se posral Ivánku.“ Po další chvíli zvedl k nebi peněženku. „Víš, kolik sem tam vysypal za to sklo? Dva a půl tisíce!“ „Neboj, já tě to dám.“ „Seru tě na to, ale na pivo mě teď pozveš. Samotného tě stejně nenechám.“ Ten večer jsme pili černé pivo a Lucii oplakali. Také jsme se rozhodli zrušit členství v klubu a dohodli, že budeme hledat jen ženské, které jsou v páru. A po roce jsme opravdu našli. A takové, které nás donutily zařadit do sbírek mrazuvzdorné kaktusy. Ale o tom možná někdy jindy.

     A ještě jsme zažili jednu zajímavost. Když jsme jednou projížděli na kole přes Sušici, najednou vidíme za stolečkem na náměstí známou tvář. Sám velký předseda prodával kolemjdoucím kaktusy. A jak uměl vychvalovat nafouklé grusony. Ale ta jeho svatozář. Ta utrpěla. Šmachťala, jako naražený ráfek z kola. A v Nepomuku, kde jsem ho opět náhodně uviděl prodávat na pouti kaktusy, už neměl nad hlavou vůbec, ale vůbec nic.

                                                         Zpět