Kamarádi a kachny

 

     Když městské kandelábry s lucernami rozsvěcejí  večer v šest, aby se lidi nepřerazili, a zlodějíčci zdravili se „práci čest“, aby zákazníci viděli na cestu do plechových hal, kde  se prodej točí dnem i nocí bez ustání, jako vodní turbíny, v tu dobu kaktusy již mají odzvoněno. Je listopad a ta hňupice zahradnice, místo aby elegantně košťátkem a dřevěnými hrabičkami uklízela spadlé plíce javoru, leze z hlučícím a páchnoucím fukarem, a  tlející  masu nahání do ocelové lžíce nakladače. Je nepěkná. Mává s tou hloupostí jako by hubila městské sviňky. Kdyby alespoň fukarem nadzvedala koljdoucím podzimní sukýnky. To by se mě líbilo. To bych  hlučící smrádek  omluvil. Nebo obrátila stroj proti nebi a rozfoukala nepěknou šeď oblohy, nepříjemnou a strašidelnou, tak jako byly uniformy lidových milicí a nebo „Šedého moru“ co pokutovali občany za černé skládky, za neuklizený sníh na chodníku, za psa bez řemínku.
Když vidím co ta nepěkná vyfoukala z trávníku za čurbes, možná by  i dneska měla ta strašidelná šeď uplatnění. Za kelímek z Mekáče  jeden tisíc blokové bez reptání. Dneska se mě vůbec nechce  z bufetu. Je tu nádherný výhled na starý most přes Radbuzu, chodí po něm jedna za druhou, mají tu dobré pivo a hrajou starou dobrou. Až Ivanovo zpráva mě narušila neokoukaný film. „Co děláš zejtra kolem druhý? Zvu tě na kachny. Pořádně se obleč, optiku a butilku sebou. V jednu před hospodou na Bílé Hoře.“
Ten blázen snad se dal k myslivcům. Nebo že by mě zval na kachní hody do hospody? Je to blázen ten náš Ivánek. Pravda, stará se o nás, tahá mě po všech čertech i andělích, po vesnických zábavách, houslových koncertech, po divadle i vědeckých přednáškách. Jenom, abychom konečně našli dvě spárovaný a vyhovující ženský. Tenkrát s Lucií, to že si mě měla vzít, byla pro něj rána. Ale nikdy mě to nevyčetl. Jen si uvědomil, že máme nejvyšší čas. Měl jsem akorát plnou pusu promaštěných staročeských brambůrků, když ta nepěkná podklouzla na malém svahu. Nohy jí podjely a ruce i s tím nesmyslem zvedla k nebi, přidala plyn, aby  rozfoukala tu milicionářskou šeď. Já trochu brambůrků vyprskl smíchy na sklo přede mnou. Nepěkná praštila s aparátem, otočila se ke mně zadkem aby se podívala po čem. „Po hovně ty fujarko.“ Řekl jsem si dříve než ona. Po psím granulovém. Kdyby si elegantně a nehlučně hrabala hrabičkami od shora dolů a po ulicích chodil Šedý mor, nestalo by se to. Musela smrdět chudinka. Hnala láteřit za kolegou. Naložili nářadí a odjeli.
A já, když jsem nakláněl půllitr, uviděl jsem na nebi modrou díru. Po týdnu monotónní šedi první modrá trhlinka. Pro tu chvíli jsem uvěřil na zázrak fukárku té nepěkné.

      Druhý den po obědě jsem se připravil na kachny. Dělá si ze mne srandu Ivánek, udělám si jí z  Ivánka. Ze sklepa jsem vytáhl starou vojenskou vzduchovku, přivázal k ní široký řemen, na tátův klobouk přidrátoval štětku na holení, na vojenské maskáče natáhl kožené holínky a vyrazil na Bílou Horu. V autobuse mě litovali. Ivan  čekal před hospodou ve vaťáku a opravdu s dalekohledem na krku. Bylo po idylce. Pořád jsem doufal, že zalezeme do hospody na kachní menu. „Co blázníš s tou flintou? Tohle bude lov beze zbraně. Ačkoliv, možná se nám hodí. Máš náboje?“ Sešli jsme dolů k Boleveckým rybníkům. Přešli hráz, co dělila ten menší od většího a zatočili k menšímu. Rybník, tvarem zahnutého rohlíku, do kola zalesněný až k hladině. V nejširším místě po obou protějších březích huňaté, jako člověk vysoké rákosí. V místě, kde se ta rohlíková hladina začala ohýbat a já ještě  doufal, že si dělá psinu, za malým křovím pod borovicemi zastavil. „Tak tady se utáboříme.“ Přitáhl kus rozštěpené klády a zasedl. „Jestli budeme mít štěstí, uvidíme ten nejlepší pár Boleveckých kachen.“ „A jak dlouho tu chceš vysedávat ty blázne? Kdybychom šli na Papírenskou lávku přes Berounku,  uvidíme sto kachen a labutí najednou.“ Vyprávěl jsem mu včerejší zážitek s nepěknou.
Dneska byla šeď trochu pestřejší, oddíly milicionářů střídali shluky šedého moru a mezi nimi trochu místa pro neposlušné civily. Cítil jsem sníh. Ivan se rozpovídal o trablech s matkou. „Přitvrdila a chce vnouče.“ Já na tom byl podobně. Do mě  nehučela, jen vždycky povzdechla a odešla. Seděli jsme jako dva bezdomovci s laciným alkoholem. Na druhé straně rohlíku občas někdo prošel pod dohledem Ivánkovo optiky. Po hodině souzvučného truchlení mě Ivan chytil za loket. „Už letí, nehejbej se!“ Dalekohledem pozoroval protější břeh. Zamířil jsem oči rovnoběžně s ním a tak poctivě pročesával pobřežní hladinu. Žádná kachna ani ta nejmenší lyska. Jenom dvě postavy zastavily na malé plážičce mezi borovicemi. „Jasně jsou to voni, podívej!“ Podal mě dalekohled a já znovu prohledával. „Nezlob se Ivánku, já vidím prd. Žádná kachna ve vodě ani ve vzduchu.“ „Ale kašli na kachny. Na ty dvě ženský na břehu se podívej.“ „Vidím je a co?“ Najednou jsem nevnímal vlezlou zimu a  pozoroval pohyb v  borovém boxíku. Ty dvě ženský sundaly batohy,  odložily bundy a když jsem uviděl, že svlékají kalhoty, sevřel jsem dalekohled pevně jako madlo v tramvaji. Ivánek se uchechtával. Ty dvě nakonec stáhly trika, nasadily koupací čepice a já rozeznal normální plavky. A když po pár krocích nastoupily do šedivé vody, zatajil jsem dech. „To nemyslí vážně.“ Myslely. Chvíli štěbetaly, potom se elegantně otíraly vodou, jakoby stály po kolena v Mattonce  před kamerou  a nakonec se rozeběhly a po hladině plavaly dvě malé, milující lysky. „Neříkal jsem tě, že vyrazíme na kachny?“ Nalodění sis užil s dalekohledem ty, vylodění patří mě. Pověsil na krk dalekohled a jen okem jsme pozorovali dvě malé kuličky na hladině a při tom mě Ivánek podával hlášení. „Jsou to kachny z Boleveckého klubu otužilců. Chodí se cachtat každou sobotu a potom mažou na grog do hospody. Já byl na vojně průzkumník, ty  spojař. Navázat spojení je  na tobě.“ Bránil jsem se, že za mě zrovna likvidovali R 108 a modernější aparáty jsem nestihl.
Když se ty kuličky zvedaly nad hladinu, když se objevila ramena, potom pas a zadečky, Ivánek mačkal dalekohled k očím. Kachňata vylezla na břeh a Ivan si z mého ramene udělal oporu aby ho nerušil třes. I bez dalekohledu jsem viděl jak jedna kachna zvedla roztažené ruce s dekou a sestrojila plentu od cesty. Druhá kachna si před tou plentou vysvlékla plavky a utírala důvěřivě tělíčko, že na druhém břehu nejsou žádná prasata. Slyšel jsem Ivánka jak skřípe zuby. Když se střídaly, nevydržel jsem a tahal Ivanovi dalekohled z rukou. Nadával, ale uvolnil. V mžiku jsem zamířil na druhou vysvlečenou kachnu. „Ivánku, to jsou držáky. Na ty vymalovat světadíly, byl by to nádherný globus.“ „Divíš se? Voda má čtyři a venku je nula. Už si viděl co udělá kachní sádlo, když ho vyndáš z lednice? Proteče  dírama ve chlebě. Jim to v teple taky povolí a Grónsko budeš mít na rovníku.“ Když ukládaly mokré věci do batohů, hnali jsme hrází, potom kousek do borového kopečku a zatočili do milované hospody.

   Tu hospodu jsem dobře znal. Byla jako všelidové museum.  Co kdo dal. Naplněné  stěny a police věcmi  zpátečnické doby. Od kýčových  mlýnků, obrazu Stalina, Husáka, cepů a moučných sít, železniční návěští, autobusovou zastávku až po lampová rádia. „Bude jim zima, přiletí k topení, uvidíš. Pojď, zasedneme.“ Ivánek měl pravdu. Přistály u topení. Sotva  usedly, hostinský přinesl dvě kořalky. „Pro ledové slečny, od věrného ctitele.“ Viděl jsem, jak z rohu pod rádiem zamával dvěmi kmitajícími prsty štamgast. Pomalu a nenápadně jsme pokukovali. „Ty jsi spojař. Je to na tobě.“ Zašeptal Ivan.            Popisovat obličeje, je pro mě moc těžké. Nebyly tak atraktivní jako Lucie. Jednoduše, byla to roztomilá  kachňata. Ale každá jinak. Ta menší okatá a druhá měla náhrdelníkové rty. Vždy, při každém pohledu o ně zastavily oči pozorovatele. Obě byly příjemně tělnaté, tak jako sváteční mešní víno. A co umím popsat věrně? Ivánkovo dalekohled prozradil, že jejich klíny, ušetřené ostří a zřejmě na radu starších otužilých kolegyň zůstaly módou  neporušené. A možná, možná  mají  v klubových pravidlech, „Každá přirozená ochrana proti chladu je výhodná!“ Objednaly svařené víno a já nebožák započal navazovat spojení. Držely horké skleničky v obou rukou, jakoby se navzájem k sobě modlily. A když vysvlékly svetry a ukázaly hladké paže, šel jsem koupit ty největší nanuky. Ty příšerně barevné a ledové, jako když na sebe na špejly napícháš žluté, zelené a červené koblížky. Z rozhalenými košilemi a vyhrnutými rukávy jsme za vedlejším stolem tu ledovou pouťovou nádheru chroupali. Samotnému mě byla zima a cítil, jak se mi po košilí ježí kůže. Okatá se  podívala a já uviděl jak na její hladké paži vyskočila ta nejhusovatější kůže. Pusaté něco pošeptala. Myslím, že  ve smyslu, „Podívej se na ty dva blbečky“. Druhá se otočila ve chvíli, kdy Ivan s rupnutím ukousl takové sousto, že jeho zuby nevydržely  chlad a do ruky musel  žlutou kru i s barevnou tříští vyplivnout. I z pusaté byl nejednou  opeřenec. „Mrkni, jak by byly naježené, kdyby měly brka.“ Pošeptal jsem Ivanovi, když jsem dotutlal smích. „Počkej, když otužovat, tak i zevnitř.“ Ivánek se zvedl a šel pro ledové slečny objednat zmrzlinové poháry.  „Trochu mateřského mléčka pro ledové slečny.“ S těmi slovy postavil hospodský před kachny vyzdobené poháry. Okatá ještě víc zokatěla a podívala se ke stolu štamgastů. Ti byli zabráni do karet. Otočila oči na hospodského, který stále čekal s úsměvem na reakci a potom prohlížela nás. Nevím, jestli tehdy svoje oči naladila bojovně nebo děkovně. „Mateřské mlíčko by v téhle formě nevyteklo.“ Pověděla s úsměvem pusatá, popadla poháry a dala je na topení. Okatá pošeptala něco hospodskému a potom se obě dlouho pochechtávaly.

   Byla nám zima z toho barevného svinstva a jako oni s dlaněmi na pivu jsme se modlili. Jenomže my to pivo ohřívali. „To chce alespoň pět piv a bude zase teplo, neboj.“ Pošeptal Ivan. Jenomže to další pivo se mě zdálo ještě studenější. Třetí bylo tak orosené, jako kdyby mi jej donesli v červenci do vyhřátého skleníku. A ze čtvrtého během chvíle stékaly dešťové kapky. Když kachny jedly rozehřáté poháry, všiml jsem si, jak nenápadně po nás pokukovaly. Že by zabraly? My jsme moc odvahy k prvnímu hovoru neměli. Páté pivo bylo téměř bez pěny a tak ledové, že jsem na povrchu našel krystalky. To už mě byla taková zima, že jsem se uvnitř rozklepal a měl co dělat, abych udržel třes na celém těle. Ivánek byl na tom podobně. Podvědomě jsme stáhli rukávy a dopnuli košile. Viděl jsem, jak se ty dvě na sebe bez přestání culí. „Ten hospodskej má rozbitý chlazení. Ať jde s tím do háje!“ Řekl  rozčílený Ivánek a navlékl svetr. Kachny se podívaly a vyprskly smíchem a mě bylo jasný odkud přichází mráz. Ivánka jsem zasvětil do mé domněnky, on sundal odhodlaně svetr, rozepnuli jsme košile, vypili ledové pivo a hrdě poručili další. To ale ani hospodský nečekal, nepředchladil jej v mrazáku a pivo mělo normální teplotu.Tehdy nám byla opravdu velká zima.
Ty dvě opustil smích a když platily, s penězi podávaly hostinskému dva aršíky papíru. Obě se na nás podívaly, uklonily hlavami a posměšně pozdravily nashledanou. Moc nás to rozmrzelo. Ale když přišel hospodský s otázkou, „Tak co pardové, nebudete mi stonat? Ty dvě ledové křepelky vám za tu srandu něco nechaly.“ Podal nám dva archy papíru. Na každém papíru byl propiskou večmáraný diplom s prvním místem za otužilecký výkon  v místním lokále. A dole bylo připsáno pozvání na Bolevecké otužilecké klání. „Tak teď si dáte opravdu něco pro zahřátí. Co říkáte pardálové? To už vám nepodchladím, nebojte.“ „Přece jenom si se jako spojař osvědčil.“ Liboval si třesoucí Ivánek.“ Tehdy jsme oba měli teplotu s neschopenkou, ale stálo to za to. Příští  chvíle s kachnami už nebyly tolik ledové.       

                                               Pokračování příště

                                                                                      Zpět