Jaro

Tak jako v docela jiných lidských i zvířecích činnostech, je jaro kaktusářům tím nejkrásnějším obdobím, je dlouho očekávané, je raketové a hlavně konečně světlo! Světlo světlejší než podzim a zima dohromady. Proto každý kaktusář se srdcem na dobrém místě spěchá s rostlinami ven. Někteří jsou jako splašení koně, tahají bedny ze sklepa při prvním teplém březnovém závanu, jenomže prásk, za tři dny je na nule, poletuje sníh, a oni shání nějaký teplý fukárek, aby o své rostliny nepřišli. Nad nimi stojí ti línější, co lenost naučila rozvážnosti, ti vyčkávají, až se počasí ustálí a klidně tahají bedny až počátkem dubna. Ti první, ti jako splašení koně, svůj spěch odůvodňují, že jejich kaktusy si lépe přivyknou slabšímu březnovému slunci než dubnovému, kdy už svítí i přes vysoké střechy a jeho paprsky přináší v uzavřeném prostoru nebezpečnou teplotu. Ti línější si řeknou „vono se to neposere“.

 

Jak splašení, tak líní, mají svojí pravdu. I já za svůj život zažil dost splašených jar na to, abych si moudro líných počátkem každého března zopakoval. Kolikrát jsem nastěhoval rostliny prvnímu březnovému slunci do náruče a kolikrát mě vypeklo, když celý další týden bubnovala do tabulek skel zmrzlá voda nebo sněhem zapadala celá střecha skleníku. Kaktusy nezmrznou, to ne, ale některým v dlouhodobém chladu nepěkně flekatí epidermis. Kolikrát já foukal zbytečně elektrické teplo pánubohu do oken. Dnes už se první půlku března ani nehnu a můj termín stěhování do děravých skleníků jsem posunul blíže dvacátému březnu. Pak ještě dlouho po vodě nesáhnu, rostliny musí projít několika denním teplem, aby se probudily a daly najevo, že jsou připraveny vodu přijmout, že po zalití nebudou kořeny jen ležet v mokrém substrátu a čekat na hnilobu. Rostliny nám musí důrazně sdělit, že jsou probuzeny a připraveny k růstu! A k jejich žádosti o první zálivku ještě musí klapnout pěkné počasí. Kaktusy, které jsou k napití připraveny, což ty jarně kvetoucí dají najevo tvorbou poupátek, ostatní jen mladinou přirůstajících trnů na probouzejícím se temeni, musí mít k transportu vody ještě teplo.

 Pravdou je, že některé rostliny se po probuzení dokážou napít už při deseti či patnácti stupních a to umí i choulostivé ariocarpusy, ale třeba větší astrofyta, nebo ferocactusy, ty jsou vděčnější za pětadvacet. Teplo musí být už jen proto, aby voda co rostlina zdravými kořeny nevypila, sama se teplem okolí odpařila. V opačném případě, kdyby substrát zůstane vlivem moc špatného počasí dlouho přemokřený, začne pracovat kořenová hniloba. A spravovat po ní kořeny, je někdy obtížné.

 

Kdo má přes zimu vytápěný skleník, z jara je na tom o mnoho lépe, než splašení i rozvážní sklepaři. V době kdy splašený sklepař běhá s bednami, ve vytápěném skleníku je už květů jako ve středomoří. Pán vytápěného skleníku si o měsíc, byť za velký příplatek, protáhl vegetační období. Když splašený sklepař běhá, on může poprvé zalít. Rostliny ve skleníku, kde díky lednovým a únorovým paprskům měly občas zvýšenou teplotu, jsou mnohem dříve a lépe připraveny přijmout vodu, než ty hluboce spící do března či dubna v chladu sklepa. A v tom smyslu jsou na tom o mnoho lépe i malé okenní sbírečky. A také popálení, to druhé jarní úskalí, je ve vytápěném skleníku méně pravděpodobné, než ve skleníku, kam jsme právě přestěhovali rostliny z temného sklepa. V takovém skleníku je ochrana proti popálení od samého začátku nezbytná. Způsobů je několik. Když dříve nebylo nic k dostání, řešil jsem to obyčejným nátěrem skel vápnem. Dnes používám netkané textilie, nebo stínící sítě v kombinaci s křídou. Z jara, hlavně ještě před napitím rostlin, stínění opravdu nepodceňujme. Sluneční paprsky v kombinaci s velkým teplem dokážou během odpoledne zničit naše třicetileté lopocení!