Jaro jako léto

 

Sudy již čtrnáct dní přetékaly, v trávníku čvachtalo jako na blatech a promoklí kosíci skuhrali prapodivné party. Jindy v  tuhle dobu, skákali o kvarty, kvinty  o milostné oktávy a trylky, letos jen pohekávali přecpaní dešťovkami. Žádné jarní bzučení. Z úlů jsem  slyšel  škrundání žaludků hladových včel, nebo snad červotoče? A všude, v trávě na kamenech na betonech, oranžoví plži. Alespoň objevit jediné prase, které tu havěť s radostí spase. Spořivý soused se pokusil využít potenciálu České země. Přesekal je, spařil a hodil slepicím. Párkrát zobly, pak utekly do kouta a do večera  otíraly zobáky slepené slizem. A ženské? Chudinky. Na místo  májových vnad, obalené cupitaly pod deštníky, jako by obrůstaly břečťanem.
Tak tohle, že má býti předmájí? Jaro, na nějž všichni čekali sedm tmavých měsíců? Ty ses mi odměnila přírodo. A já celou zimu topil jenom dřívím, ani jednou jsem nejel autem, všechno si vyšlapal na kole, odpad jsem poctivě třídil, málo jedl, moc se nemyl a ty na mě s takovou. Komouše i anarchisty  v  průvodu zklameš. A do toho ten zhýčkaný Kaliforňan. Přiletěl opálený, plný síly, elánu a energie. Po dvaceti pěti letech  nakoukl do své vlasti, do Plzeňské kotliny. Narodil se  ve Starém Plzenci pod Radyní, která tehdy vůbec neměla potuchy, že nočním nasvícením přijde o své tajemno. Za to přinesla Plzeňsku novou atrakci. Trochu si vzpomínám, jak v jeho pěti letech podfoukli  rodiče Jakešovce a zůstali za hranicemi. Bylo toho plné městečko. Kaliforňana ke mně přivedl kamarád kaktusář, tehdy jeho bývalý soused. Do našeho nastupujícího máje přiletěl na lehko. Alespoň, že uměl dobře česky. To mu bylo ke cti. Ale to jejich R to šišlavé, změkčilé a pokroucené R to cpal všude. Jak ho lovil zvráceným jazykem o patro, až se mu pusa křivila. A jak se mu líbila ta čvachtanice v trávě. Přešlapoval, jako by šlapal zelí. To oni doma nemají. Musí i trávu zavlažovat. Když vylezli oranžoví plži, ptal se, co že to pěstujeme za zvířátka. To jsou takoví naši národní miláčci. Pěstujeme pro ně zeleninu a oni hezky cintají. Jsou to poslové jara i léta. Viděl jsem na něm jak mu to nedalo, jak po nich pokukoval. Jednoho sebral a žmoulal  v prstech. Potom vrátil zpátky do trávy a jako ty slepice zobáky, otíral prsty o bahýnko. Marně. Potom vyndal ubrousek a otíral. Marně. Na prsty se díval a mnul jimi o sebe, pak se podíval do trávy na zvířátka. „A pRoč je nejíte, když jich máte tolik?“ „Kdyby se tě hochu povedlo vymyslet recept, navrhneme tě na Nobelovu cenu.“ Zasnil jsem se. Kolik by nasytily bezdomovců, jaká  vůně by se táhla krajinou z pod mostů  a  kolektorů z pečených a grilovaných slintalů. Kaliforňan byl kaktusář, ale ne takový jako my. Na fotkách se pyšnil dekorativní skalkou před domem. Obrovské feráky a echinocactusy proložené vápencovými kameny v pozadí, v předu echinocereusy, mammillárie i astrofyta jsem zahlédl. Pochopitelně, že nic nestěhuje. Zažárlil jsem, když řekl, že mají 300 dní do roka slunce. Podíval jsem se na zvířátka v trávě. „Tak to by jste potřebovaly vy potvory.“ A vzpomněl si na výčet meteorologů pro Čechy, jenž činil 40 slunný dnů do roka. Trochu jsem se zastyděl před  snědým rodákem.
Další dny jsme ho paprskovitě vozili po kaktusářích jako medvěda. Jako medvěda doslova, protože si přikoupil svetr, bundu, pláštěnku a deštník. Byla mu zima. Po třech dnech se zeptal. „A jak u vás vypadá léto, když jaRo je takové bRR?“ Stejně jako jaro kamaráde. Šedivo nad hlavou a zvířátka pod nohama“. Jediné místo, které se mu zalíbilo, byla naše hospůdka a v ní hezká Markétka. Ta jediná, odhalila májové vnady v teplíčku hospody. Každý večer zatopila do krbu  uvařila  večeři a povídala. Ten Kaliforňan byl kulinář, dokonce profesionál. Jeden večer nabídl, že  na druhý den sám večeři přichystá. Domluvil  s Markétou kuchyni, přes den po vyjížďce nakoupil a večer navařil. Markéta odbíhala do kuchyně a v lokále referovala, jak mu jde vaření od ruky. A ta hustá vůně, jak se vznášela lokálem. Štamgasti pivaři zvedali hlavy od půllitrů a seděli hezky vzpřímeně jako školáci, aby je pivo nerušilo. Markéta začala servírovat. Nádherná pečená skopová rolka zabalená do koření, pouštěla voňavou páru do lokálu. Na míse bramborové placičky složené do kupky. A kouřící omáčka, voněla exotikou. „Pánové dobRou chuť.“ I Markéta přisedla k našemu stolu, tak zaujatá chutí, že nechala štamgasty bez piva. Prskali pod fousy, ale nechali jí dojíst. To jídlo bylo tak silně kořeněné, ale tak harmonické, jako akordy hezoučké harfistky. Všichni tři jsme skládali poklony a vyslechli zážitky z kulinářského umu. Tu dobrotu jsme prolévali rubínovým Merlotem. Když odcházel poslední štamgast, my přisedli blíže ke krbu, Markétka zamykala za posledním pivařem a já pověděl  Kaliforňanovi. „Když se tak vyznáš v mořskejch potvorách a šnecích a hmyzu a hraboších, zkus ty naše národní zvířátka a já tě zařídím  Nobelovku.“ Vzal mi za slovo. „Když mi půjčí paní MaRkétka kuchyň, proč ne.“ Vůbec jsem nepředpokládal, že se nechá nachytat. „Tak mi je doneste vaše náRodní zvířátka.“ Markéta se konečně s oddychem  usadila a já hnal na zahradu sbírat cintaly. Do půllitru jsem jich nasbíral asi padesát, strčil do černého pytlíku a předal Amíkovi. Nic netušící Markéta dala souhlas k vaření druhého chodu. S kamarádem jsme na sebe mrkali a zkoušeli chytat vůni z kuchyně. „Ten je tam nějak dlouho ten váš Kaliforňan. Jdu se podívat jestli se nepodřezal.“ „Seď a nikam nechoď! Vaří kalifornskou specialitku a to je velké tajemství.“ „I já se mu na ní vyprdnu.“ Nemohl jsem ji zadržet a s kamarádem jsme se v očekávání krčili. A přišlo hned. To pravé ženské, pronikavé ječení. Uječená Markéta vyběhla. „Vy pitomci! Von tam krájí ty hnusné plže co lezou ve chcánkách před hospodou!" „Klid Markétko, to je jen sázka“. „A kdo bude mejt nádobí? A co z toho chce udělat? Leda  protektorovat pneumatiky! Vy Jankové. Mám tohle za potřebí?“ „To jsou plži z naší zahrady Markét. Dobře krmení. Kapustičku, salátek, všechno sežraly. Když se to povede, budeš bohatá.“ „Jo? Že by mi sem chlapi chodili na plží gulášek, nebo  výpečky ze slimáků?“ „Třeba. To by byla hospoda z nejčerstvější surovinou. Ráno vyběhneš ven, nasbíráš a hned s nimi do kuchyně. To nemají ani v mekáči, Markét“. Trochu mně jí bylo líto a koupil jsem láhev portského. My tě to nádobí s Járou umyjeme. Za chvíli přišel náš kulinář. „Tak tohle je ten nejtvRdší oříšek kulinářský. Je to samá voda a sliz. Vařit to nejede, péci to nejde, nevím si Rady. Potřebuju další suRovinu“. „Ne!“ Vykřikla Markéta. Nakonec ale svolila. Když jsme s Járou odcházeli, oba byli zabraní do vaření. A přiopilá Markéta nám jen stroze zamávala. Druhý den, se ani Kaliforňan nedostavil na smluvenou cestu. Uviděli jsme ho až večer v hospodě. Omluvil se, že vařili až do rána, ale ta Nobelovka, z toho nic nebude. Potom nám Markéta o té hrozné slizké hmotě vyprávěla. Kaliforňan se k ní nějak moc měl a vzbuzoval nevoli štamgastů.
Když druhý den, ve smluveném čase zazvonil, hned mi bylo jasné, že dostal nakládačku. Rozseknutý ret a mončl  pod okem. „Tak se podívej! Zavolám na ně policii na ty ochlasty“. „Na koho?“ „Na ty z hospody“. „Nikoho prosím tě nevolej. Kluci žárlí na Markétu no. Co jsi čekal? Jsi přece hrdý, nezranitelný Američan ne? Podívej se na Batmana, na Supermana, na ty vaše hrdiny, nebojácné krásné komisařky a agentky. Ovládají všechny druhy zbraní, umí řídit ponorky a raketoplány. Do celého světa  vyvážíte svoje hrdiny v pokleslé kinematografii. Celý svět  ví, že Američan je neporazitelný, nesmrtelný, nejlepší  a ty chceš na dva staré opilce z Čech volat policii? Večer tam zajdeme a ukážeš, že jsi Američan. Večer jme ho strčili do hospůdky a dívali se oknem, připraveni pomoci. Kráčel hrdě k výčepu jako pistolník z westernu. Opřel se o pult a prohlížel  lokál. Dva štamgasti se zvedli a směřovali k výčepu. Z kuchyně vyšla Markéta s talířem horké polívky. Ti dva  Amíka chytli za ruce a chtěli ho vyvést ven. Markéta uviděla jeho zranění, neváhala, polívku šplíchla štamgastům na nohy a vrhla se Kaliforňanu sladce do náruče.
Druhý den zůstala hospůdka zavřená. Za pár dní posmutněla nápisem „Na prodej“ a za další měsíc, jako by držela národní smutek, když nový asijský majitel začernil okna  své pajcovny. Věděl jsem, že kam šlápne Američan z jeho penězi, objeví se muniční sklad, lidi nakynou cocacolou a fast foodem,  obrazovky a plátna  zčervenají Jánského krevními skupinami. Ale že zavře tu naší hospůdku a odvede si milou Markétku, to jsem věru netušil. Žij tam blaze Markétko a drž se, ať tě zkazí co nejdéle. A vzpomeň si někdy na tvém novém horkém slunci, jak deštivým jarem, lezli tě do sklepa na sudy oranžoví slimáci. 

                                                                                      Zpět