Hrad

 

       „To se ví, že na hradě straší,  ne nějaká bílá paní, nebo bezhlavý rytíř,  asistent Křižíka s obloukovou lampou chodí po hradbách a Jánský   po sklepích s krvavým džbánem“. Tohle jsem odpovídal spolužákům základní školy, kam jsem  nastoupil jako deváťák po nastěhování naší rodiny na nedaleký hrad, protože otec, dlouholetý zámecký kastelán, sem byl převelen. Tím  služebně sestoupil a jeho budování lásky k hradu trvalo celé mé střední studie. Mě hrad  okouzlil hned od počátku a zvykl jsem si okamžitě. Zámek byl nudný, na rovině jako kapří rybník a parkové okolí nemělo  tajemství ani romantiku. Hrad byl na kopci na zarostlé stráni a dlouho bylo co objevovat. Na zámek jezdili papaláší a já jsem nesnášel jak jim otec posluhoval jak se klaněl. Když odešli, zanadával kolik toho ten dobytek zase sežral. Kdyby  radši přidali na novou střechu.


   Ano, na zámku jsme byli za totáče, ale na hrad jsme přišli za kápošů. Tedy hned po sametové. K hradu se do dnes nikdo nepřihlásil. Asi zůstane navěky  i s naším bytem na erár. Začátky byly opravdu kouzelné. Uteklo času, než jsem prolezl neoficiální sklepní chodby, půdy a nakonec starou kamennou věž, která byla podle předešlého kastelána několik let  zamčená. Jaký byl z ní nádherný výhled po zalesněné krajině. Nedaleké město bylo utopené v dolíku a z věže jsem viděl jen hluboké lesy. Tenkrát ještě žádný vysílač a zesilovač mobilních operátorů. Ten pohled byl panenský jako někdy za dob krále Jiříka a bandy lapků. Tři neděle  trvalo než na zastrčeném zadním dvoře objevím v pralese bezinek, za troskami starého žebřiňáku skleník. A  tam byly také stopy lidské civilizace patrné z obdělaného záhonku a v něm zapíchnuté kůly jako  k rajčatům. Jako by tu žil Defoeho robinson. Ale to největší překvapení bylo na ztrouchnivělé poličce na zdi, ke které byl skleník přistaven. Na ní stály v hliněných květináčích tři kaktusy s trny jako ševcovská šídla.

Na kaktusy jsem trpěl od mala. I na zámku jsem měl malou sbírku,  tu ale věnoval nejlepšímu kamarádu před stěhováním. Nemohl jsem se vynadívat na ty tři husitské zbraně. Přivázat je místo cepů pouštěly by dvojnásobnou hrůzu. Opravdový skleník, ten jsem ani na zámku neměl. Dostal jsem takovou chuť do práce a ještě týž den běžel za otcem a na dvůr, o kterém ani on sám nevěděl, ho zavedl a vychrlil své plány. Dal mně souhlas. Celý týden jsem po škole řezal a pálil bezinky a zbytky ztrouchnivělého vozu. Za jedním keřem jsem dokonce nalezl zahrabaný metrový lauf z opravdového kanonu. Otec mě pomohl lanem za autem vytrhat zbytky bezinek a ke konci týdne byl dvůr uhrabán i vyseta travička. Bylo  po romantice, ale skleník mě jí vynahradí. Další týden jsem se pustil do opravy skleníku což mě šlo daleko pomaleji. Hlavní konstrukce byla zřejmě z nějaké litiny, protože neměla žádné šupiny rzi. A tak jsem postupně  na očištěnou litinu zasklíval volné tabulky. Skleník jsem uvnitř i venku umyl a byl jsem v sedmém nebi. Tím počala  má divoká honba za kaktusy.
A u trnitých kaktusů jsem zůstal. Celé střední studie jsem sháněl lobivie podobné těm třem ze skleníku. Sehnal jsem hodně literatury nechal se zatáhnout do číselných  přívlastků. Když jsem pak pokračoval studiem na lékařské fakultě, skleník byl již plný krásně kvetoucích lobivií a já začal snít o cestě do jejich domova. Všední dny jsem trávil na studentské koleji v Plzni a díky tomu můj skleník byl dnem i nocí naplno otevřen.
    Na hradě se hodně změnilo. Otec se už do něj zamiloval a téměř každý víkend pořádal kulturní akce. Někdy bylo na nádvoří až moc živo a já jsem mu říkal. „Hlavně sem prosím tě nepouštěj Vietnamce já ty jejich hadry a boty tady čuchat nechci“. Můj hlavní obor byla ortopedie a nesnášel jsem  jejich levné boty, ve kterých se zdeformuje noha a proroste plísněmi. V těsném sousedství hradní brány si zřídila malebný stánek paní Sklenářová. Měla také dole v podhradí večerní hospůdku pro těch pár místních. Všichni jí říkali Skleněnka, od toho také hospoda nebo stánek U Skleněnky. Byla sama a nevadilo jí trávit den ve stánku a večer s místními v hospodě. Mně se její boží stánek náramně hodil. Jak bylo kouzelné opřít se o stolek před stánkem, ztlučený z obyčejných prken a nad pivem pozorovat dámy, paní a hlavně slečny jak se trousí dovnitř a ven. Díky hradu jsem občas i nějakou důvěrně poznal. Se Skleněnkou byla  sranda, dokonce na mě někdy volala „pane doktore pote sem  ta by se vám určitě líbila.“ Jednu slečnu z po studijní doby znám dodnes  dokonale.

        Za úspěšnou promoci jsem si přál cestu do Argentiny. Dalo mi trochu práce než jsem sehnal kaktusářskou partu, která mezi sebe vezme cizího nováčka  bez řidičáku. Nakonec jsem se dostal k lidem, o kterých mohu říci, že byli po celou dobu výpravy výborní. Když jsem poprvé uviděl jak kaktusy rostou v přírodě, ty obrovské prostory v horách, toho světla a vzduchu kolem sebe a v jakých prapodivných horninách  rostou, řekl jsem si, že ty moje tam na hradním dvoře, kam slunce přestane chodit po druhé hodině, jsou chudáci uvěznění  sklem, kam se ani vánek   nedostane a bylo mě jich i sebe, jenž si myslel jak to dělá dobře, líto.

Když jsem přijel do našich, jak jsem si tam uvědomil, vlhkých stínadel, hledal jsem místo, které by se co nejvíce podobalo těm nádherným horám. A to místo jsem našel na naší kamenné věži, kde pohledem do kraje nejlépe vzpomínám na argentinskou pohádku. Již v půli března jsem nahoru vynesl  největší lobivii, kterou jsem tehdy našel ve skleníku na dvoře. I když kamenné zdivo nahoře trpělo mrazem a sluncem, chybělo jen několik kamenů. Do jedné prohlubně, která měla spáru pro odtok vody jsem kaktus s očištěnými kořeny vložil a obsypal kamenitým substrátem. Byla nádherná a seděla tam jako na úpatí argentinských hor. Celý duben neměla chuť růst, ale když slunce zdivo vyhřálo a povedl se teplý květen, trny, které ta kráska vytvořila, měly dvojnásobnou sílu než dosavadní. Začátkem června vykvetla deseti bílými květy. Skoro každý den jsem za ní vybíhal na věž.

       Ke konci června mě otec svěřil kastelánství  a s matkou odjeli po deseti letech na letní dovolenou. Konečně jsem si vybral náhradní volno a na nejvyššího z hradu jej rád obětoval. Ráno si pospat, chvíli do vyhřátého skleníku, ke Skleněnce na jedno  točené ranné a potom při výkladu mrkat na hezký holky. K nezdravému obědu znovu do stánku, většinou na klobásu s křenem, opřít se lokty o stůl a s obručí klíčů za pasem, nad pivkem, pozorovat další zájemkyně výpravy. K večeru jsem vyběhl na věž, zavzpomínat na Argentinu, zahrát na ostny lobivie a šupajdy do hospůdky U Skleněnky. Boží flákání. Středa, ale byla středou černou, jako ten černý mrak, který se přehnal nad věží, jako ten větrný vír, který se zatočil na nádvoří,  nabral prach a vichr nad hradem jej protáhl do tvaru helikoptéry se šíleným pilotem, aby proletěl kolem věže a způsobil bolest  lidem. Stál jsem zrovna u Skleněnky, když se to stalo. Horké ticho a jen smích holek z výpravy, které čekaly venku pod věží na školní autobus. A na nebi mraky divoké jako nekonečné hory v Argentině. Najednou jsem viděl poštolku jak se vrhla střemhlav někam na zadní dvůr a nato se špice smrků rozhoupaly. Skleněnce bouchly dveře stánku a z horkého nádvoří se zvedl ten příšerný vír. Díval jsem se za ním, jak ho pohlcuje vichr nad hradem a najednou vidím černou kometu s chvostem, jak padá z okraje věže k zemi. Ještě  zavadila o horní klenbu okna, trochu odskočila a potom už jen nabírala rychlost, aby dopadla na záda dívence, která se shýbala pro batoh. Ze zad skočila do trávy a tam zůstala ležet jako nášlapná mina.  Dívenka se svalila na zem a kolem ní se shlukly spolužačky. Rychle jsem přiběhl  utlumit paniku, která by mezi děvčaty vypukla. Když jsem ale sám uviděl co se stalo, tu sténající holku a vprostřed nicotného pasu, přesně v místě páteře zabodnutý trn, tlustý jak ševcovské šídlo a kolem další bodance, které se již plnily červenou rosou, bylo mi zle. Dříve, než  mi sdělila, že necítí nohy. Teprve po té jsem pohledem na mou lobivii z věže dostal na moment šok a zatemnění. Hned jsem se probral, děvče natočil do předpisové polohy, nařídil ostatním, aby jí přikryly a volal jsem pohotovost. Představil jsem se titulem a prosil aby nechali všech žlučníků a podobných  a přijeli okamžitě. Z města je to jen kousek a záchranka přijela do osmi minut. To již i do závětří za věží do na nás tloukl déšť. Ještě před příjezdem, přiběhla ta dračice, ta bláznivá učitelka. Vyštěkla na mne, jestli jsem také přivolal policii. Já na ní. „K čemu nám to bude? Teď potřebujeme hlavně záchranku. „Vy jste tady kastelán na vás je všechno a já chci zápis do školy!“ Nedala pokoj a já musel sám na sebe policii přivolat. Autobus nepřijel a déšť nás začal tak bičovat, že jsem jim nabídl úkryt v hradní konírně a sám jsem zůstal s děvčetem. Ani jsem si nevšiml Skleněnky jak mě smutně obhlíží ze svého božího stánku. Po příjezdu záchranky jsem předal informace a šel  do konírny. V dračím ječení jsem si uvědomil, v jakém jsem průšvihu. V zápětí do konírny vešla Skleněnka a přivedla dva strážníky a začalo vysvětlování. Dračice běžela pro lobivii a mávala s ní vzduchem a že můžeme být rádi, že to takhle dopadlo. „A máte na někoho podezření?“ Zeptal se mě strážník. Skleněnka se na mne podívala a předběhla mou odpověď. „Pánové tady bylo na nádvoří lidu a na věži parta  kluků s batohy, ale ti hned po úrazu odešli“. Hryzal jsem si nehet palce když mluvila. „A nevíte jestli v okolí někdo nemá takovéhle potvory?“ Strážník ukázal na mou lobivii. Kroutil jsem hlavou a Skleněnka se přidala. Bouřka již přecházela, policajti nafotili místo úrazu i kaktus, prolezli věž, něco sepsali a odjeli. Studenti nastoupili do autobusu a dračice drze sebrala za kořeny lobivii, prý aby jí to uvěřil ředitel. Zůstali jsme se Skleněnkou sami. „Děkuju paní Sklenářová, ale nevím jestli mě to pomůže. Dyť vy za to doktore nemůžete, takovej vichr“.

Ještě večer jsem sedl na kolo a jel do nemocnice, kde jsem pracoval. Od kolegy jsem vyzvěděl, jak na tom ta dívenka je. „To se stalo u vás na hradě kolegáčku?“ Bohužel. A dokonce za mé dobrovolné služby lidu. Nemějte strach, je to jen povrchní, projelo to mezi obratlem. Je mladá za pár týdnů bude fit“. Byla to slova útěšná, ale já jsem se šel přece jen podívat do pokoje a tam uviděl  její studentský  spánek. Jmenovala se Klára Krásná. Každý den jsem volal do nemocnice a zjišťoval od kolegy její stav. Nedělí jsem otci předával hrad a pád kaktusu  zatajil. Ani Skleněnka se nezmínila.     V pondělí, po nástupu do práce, místo oběda jsem hnal do jejího pokoj. Poznala mne  a dokonce se usmála. „Myslela jsem, že jste kastelán na tom hrozným hradu. Jenom jsem  zaskakoval. Myslíte pane doktore, že mě říkají pravdu? Budu brzo chodit?“ Tak smutně se podívala, jako bez koruny malé děvčátko na stánek se zmrzlinou. „Je vám osmnáct a to se  tělo rychle hojí. Doktor Čada mě ujistil, že to nic není. A myslíte, že policie chytne toho zmetka?“ V tu chvíli jsem cítil jak rudnu a krátce se mi zatemnělo. Neodpověděl jsem, jen jsem jí natřásl peřinu a odpověď zamluvil odkazem na výborné rehabilitační centrum v nemocnici.

Druhý den jsem ji přinesl pomeranče a dobré zprávy, které jsem vyzvedl od kolegy. Začal jsem za ní chodit i po práci a vozil jí chodbami nemocnice, později i do parku. Za měsíc již chodila o berlích a dávali jsme si, již tykající, schůzky před jejím domem, odkud jsem jí proháněl městskými překážkami. Jednou projevila přání, projít se okolím hradu. Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsme vystoupili stanici před hradem a já jí vodil po lesních cestách dále od hradu. Když jsme došli lesem k průseku, odkud bylo vidět na věž, dívajíc na ní chtěla něco povědět. Já jsem jí ale předešel. „Až tě jednou budu moci vzít tam nahoru na věž, bude už dobře“. Za to jsem dostal od té  krásky první dlouhé políbení.

      Po měsíci tvrdého cvičení a zápasu se zraněním, ten den přece jen přišel. Sama už chtěla přijet autobusem a já čekal dole pod hradem. Dnešní srpnové horko ji dovolilo jen slabé triko s výstřihem a tříčtvrteční slušivé kalhoty a i toho bylo dost. Dali jsme si pusu a tím jejím, krok sun krokem jsme došli na nádvoří. Odemkl jsem věž a pomalinku po kamenných schodech krok sun, jsme vystupovali nahoru. Ona první a já připraven jí jistit, kdyby nohy selhaly. Na těch kamenech byla jako poraněná ještěrka. Když jsem si představil  její uzounký pas, jak by se zachoval, kdyby spadla dolů, dostal jsem strach a přitlačil jí blíže ke stěně. Z prvního patra do druhého již bylo na dřevěných schodech se zábradlím dobře. Na poslední dubovou podestu jsem postavil žebřík a ona se na mne tak dětsky zadívala, že bych ji nejraději povalil na tvrdý dub a zakousnutý bych s ní válel  sud. Vystupovala opatrně a já v těsné blízkosti za ní, div jsem jí nelíbal lýtka. Po výstupu jsem ji nechal mlčky rozhlížet po kraji. Nahoře byla tak šťastná a když  teplý vítr poručil jejím vlasům vzad a odhalil tváře, když přivřela proti větru víčka, aby očím, ten rošťák, neubíral vláhu a přesto se dívala někam do dáli, já roztouženej blbec jsem ji vzal za ruku a ze ztemněného mozku vylezla ta nešťastná slova. „Víš….., tady nahoře, ten pitomej kaktus stál“. Ty její úzké štěrbinky se roztáhly do  velikých oliv, ústy nabrala teplý vítr, vytrhla svou ruku, od konce nosu k vlasům svraštila čelo v  úzkou kolejničku a raněná ústa vydechla slova, která jsem si nosil desítky dní i nocí. „Co to povídáš? Chceš mě snad říct, že ten kaktus…Ty blbče. Odveď mne domů. Hned mě odveď pryč“.

Večer jsem si konečně uvědomil, co za blbce jsem. Komu to přiznání vlastně pomohlo? Dříve doktory učili neříkat pacientům v těžkých případech pravdu o jejich nemoci. Kdo se ale na to měl dívat? Chodit kolem jakoby nic a usmívat se. Dnes je tomu opačně, pacient by měl o své nemoci vědět vše, aby mohl proti ní bojovat. Co jsem ale docílil já? Prd. Akorát jsem ji podruhé ublížil a ještě vědomě. Nebylo to žádné hrdinství. Jó, kdybych se přiznal hned na místě a nesl všechny důsledky. Já měl mlčet a pomáhat jí k úplnému uzdravení a vinu si nosit pěkně v sobě, trápit se a třeba se přetvařovat a třeba i nadávat na toho zmetka, kterej  kaktus hodil dolů.  To by snad bylo větší hrdinství.
    Hrozných čtrnáct dní jsem prožíval očekáváním příjezdu policie a každý den lezl do kaslíku, není-li tam poštovní vzkaz o vyzvednutí zásilky, jak jinak než soudní. Až třetí týden od hloupého přiznání jsem vzkaz ve schránce opravdu našel. Sedl jsem na kolo a jel do místní pošty. Předložením lístku, chtěla paní občanku a já přesto, že jsem byl připraven, jsem se nervózou rozetřásl. Dala mi podepsat papír a dveřmi podala velký balík. Jméno odesílatele, Klára Krásná. Hnal jsem na hrad a hned na nádvoří krabici rozbalil. Uvnitř byla hromada novin, které jsem nedočkavě vyhazoval na zem a najednou zasyčím bolestí v prstu. Nakonec jsem krabici obrátil a obsah vyklopil na zem. Z pomuchlaných novin se vykutálela ta ježatá mrcha co spadla na Kláru z věže. Nevěděl jsem, jestli se dostaví smích nebo pláč. Ale hned jsem si uvědomil, že předmět doličný mi byl vrácen a tím žaloba se zřejmě nekonala. Tak dlouho jsem jí převracel v rukách až jsem našel místo zlomeného trnu. Kaktus dal v krabici za dveře a hnal  ke Skleněnce na pivo. Kdyby mi nalila pivo do žlabu, tak jsem ho vypil.
Jenomže druhý den se mi začalo stýskat a když to jen šlo, postavil jsem se v parku v její hodinu před gymnáziem a koukal jak odchází domů. Jednou mě na dálku  uviděla. Dívala se na mne, kroutila hlavou a já v duchu slyšel, jak si říká, ty blbče. Asi páté postávání ke mně přece jen stočila  kroky. Když jsme se setkali, mile pověděla. „Tak mi je teda ukaž ty tvoje bodláče. Vím  dávno, že je máš“. Na druhý rok jsme spolu sázeli na věž místo lobivie, plný koš nakvetlých rebucií, do kterých se zamilovala.

 

    I já jsem na pozvání pana doktora, po dvou letech od letu komety, navštívil věž, na kterou mě doprovázela hezká paní doktorová, rozená „krásná“ Klára. Trošičku měla problém se stoupáním do schodů. Ne již následkem zranění, ale tíhou předsazeného bříška ve štíhlém pase. I já jsem  nahoře uviděl v kamenném lemu skalku paní Kláry. Snad stovka  placatých rebucií rozkvetla tisícem barevných květů a já musel paní doktorové složit hlubokou poklonu. I já jsem si nechal načepovat pivo ve stánku U Skleněnky a po rozloučení na kole pokračoval Jižními Čechami za pánem, který má ten nejzvláštnější skleník co znám. Ale o něm  příště.

                                                                                         Zpět