DRÁTENICE

 

       Drátenice s malým „d“ jsou ženy posedlé uměleckým drátováním, vylepšují skleničky, hrníčky, vázičky, misky, vajíčka, vánoční ozdoby, poradí si i s výrobou drátěných šperků, protože jejich šikovné prsty neúnavně vede drátenický kumšt. Ale Drátenice s velkým „D“ je jen jedna. Docela hezká paní od rodiny, která nedrátuje, ale přidrátuje, co je třeba, aby to vůbec drželo pohromadě. Manžel Drátenice pan Fín, je v domácnosti k ničemu, přestože titul před jménem má o písmeno víc než samotné příjmení. Předejmení paní Fínové je kratší, jen kratičké ing., snad proto ona drátuje a chrání před rozpadem společnou domácnost. Když praskne důležitá věc, nebo se z části odlomí, pan Fín to řeší jednoduše „tak se koupí nové“. Jenomže paní Fínová dobře ví, že samo se „to“ nekoupí, někdo to musí vyhlédnout, přivést, nainstalovat a to už je pro pana Fína nesplnitelný úkol. V závěsu manželovo návrhu proto ihned nastupuje se svými dráty Drátenice paní Fínová. Poškozené věci nedrátuje jen tak na oko jako drátenice s malým „d“, ale fest. A v pevném přidrátování je manželčino nedoceněné umění. Ulomené ouško oblíbeného hrníčku nelepí, ale přidrátuje tak, aby drát nepřekážel a zároveň festovně ouško přitáhl. Prasklou hajzlmísu spravila paní Fínová tak, že neprosákla ani kapka. Každý tah drátu, omotávka, každý zkrut kombinačkami má svůj smysl, svojí pevnost. Tak jako jiné ženy mají šitíčko, paní Fínová provozuje navíc dráteníčko, skříň, kde jsou uloženy nejrozmanitější dráty, každý kompozit v několikeré síle, měděné elektrotechnické, hliníkové, mosazné svářecí, vázací, dráty cínové, niklové i bronzové křehule co nesnáší zlom, vzácný drát z titanu z toho nebeského kovu lehkého jako plevy, ale s pevností skoro rovnou oceli. A v tom se paní Fínová vyznala, protože práce laborantky ve Spojených drátovnách a.s. dala téhle drobné ženě nahlédnout do duše vyráběných drátů. Znala přesné složení slitin, znala pevnost ve zkrutu, v tahu, ve zlomu i presu, odolnost proti korozi i chemikáliím, znala měrnou váhu i elektrickou vodivost, teplotu tání i krásu nového, panenského povrchu. Taková měď za čerstva, než jí nevhodné okolí krásu vezme, předčí leckteré drahé kovy, je houževnatá, a poddajná jako spící dítě. Tou paní Fínová spravovala nejraději. Ale titan! To je kralevic, jen jedinkrát táhli titanový drát, to ještě svítilo ve státním podniku mžouravé společné světlo, ukradla jim tenkrát celou cívku. Dlouho až do promlčení ji ukrývala v laboratoři. Až tři roky po roce devětaosmdesát vytáhla toho lehkého a pevného elegána na zářivé světlo před nedávnem zprivatizovaného podniku. Nesla jej hrdě domů a spolu s ním táhla novou funkci, kterou se doma musela pochlubit. Provozní úspory podniku přiměly vedení přidělit paní Finové k profesi laborantky ještě vedoucí provozu Spojených drátoven a.s.. Ona ta funkce laborantky, připadala nové době tak trochu povalečskou. A paní Fínová novou funkci ráda přijala. Větší pracovní vytížení a hrdost z nové práce neubralo paní Fínové chuť drátovat vadné věci. Stalo se jí navíc zábavou, co všechno ten netečný manžel vydrží. Kdy se konečně jednou dočká manželovi nabídky „Magdi, zítra zajdeme koupit nový, tohle už se nedá vydržet“. Namísto toho stále více zjišťovala, že pan Fín je nenapravitelný nezmar. O zem rozbitý a manželkou zdrátovaný holicí strojek okomentoval „víš, Magdi, že se ten strojek na holení daleko líp drží? Teď už mi jen tak nevyklouzne!“. Tohle bylo na paní Fínovou moc. Když přišla do domácnosti nějaká spřízněná návštěva, schválně servírovala na zdrátovaném nádobíčku doprovázeném komentářem „tak takhle je to u nás se vším, nic se nesmí vyhodit, protože nové už by nikdy nebylo, nemám pravdu, muži?“. Pan Fín se jen usmál „alespoň vidíte, jak Magdička miluje svojí práci i v domácnosti prosazuje Spojené drátovny, protože jejich dráty spraví nejen porcelán, ale i rozbité duše a možná rozpukaná srdce“.

       Pan RNDr. Fín měl milou výhodu, že jeho práce ve Šlechtitelském ústavu rostlinářském slavila úspěch, a byla mu koníčkem, na kterém jezdil denně domácností i společnou zahradou z větší části podřízenou rostlinářskou profesí. Na rozdíl od souseda, jehož zahradu do půlky hyzdila zámková dlažba kolem ohromného koupacího prostoru, zahradu Fínů zdobil ječmen, žito, bob a květiny kolem dvou skleníků, které stály vedle sebe jako otec s nevlastním synkem, vysoký a široký vedle nízkého, ušlápnutého mrněte. Vnitřek vysokého byl celý k snědku, to ušlápnuté mrně hýčkalo překrásné kaktusy, jež byly, i když nepoživatelné, Fínovi přezrálým mangem, sladkou odpočinkovou dobrůtkou v říši rostlin. Kaktusy proháněl do mohutných spletitých ostnů, jež si mnohdy zavdaly s dráty Spojených drátoven. Proto miloval hlavně ferocactusy a nad nimi si často říkával, jaké to je štěstí mít práci koníčkem. Paní Fínová kaktusy ráda neměla a krom svého kousku se stolečkem, ohništěm a sušáky na prádlo, nejásala ani nad obilnou zahradou. Ale nikdy neprotestovala, protože respekt před manželovými pracovními úspěchy a s nimi spojenými honoráři působil blahodárně. A takové tolerance si Fín moc považoval. Naučen od doby, kdy se výplatní peníze nadělovaly ve výplatních sáčcích, po každé mzdě a mimořádné odměně vyšvihl před manželkou opravdovou mladickou stojku, aby z kapsičky vypadly narafičené peníze a s nimi výplatní páska, se které si Fín brával jen zanedbatelnou částku. A vděk za toleranci a pochopení se přenášel i do manželčiných drátů. Moc přál ženě, aby si také s radostí nosila práci domů. Jenomže její profese takové štěstí neposkytovala. Proto miloval, když paní Fínová, alespoň zdrátovala rozbitou věc. Jenomže paní Fínové někdy lezl manželův vděk krkem, někdy trochu záviděla, jak muž může nerušeně pokračovat doma ve své práci. Když Fína nevyvedl z míry ani zdrátovaný holicí strojek, zalátala jednou Fínovi díru na patě jemným cínovým drátem. Večer s napětím čekala na manželovu odezvu, kdy snad konečně poručí „tohle už přesahuje meze, zítra mě koupíš nové ponožky!“. Dočkala se úplně jiných slov „tak jsem si, Magdičko myslel, že budu muset doktoru s patní ostruhou a tys mně zatím tak hezky festovně spravila ponožku“. Ještě jeden pokus ze zoufalství provedla paní Fínová. V tom nejspodnějším rozkroku rozstřihla kalhotky a několika kruhy se silnějšího měděného drátu znovu spojila. Páteční večer byl u Fínů léta pravidelným milováním. V ten den paní Fínová s mezerkou mezi stehny dobře hospodařila, skoupá a trochu nevrlá herečka, jenž pro hanbu nechce prozradit, že její prádélko je dávno vysloužilé. Pan Fín, ale ze svého natěšeného pátku neustoupil. Když se dolíbal ke skrytému měděnému drátování, herečka si povzdechla a pustila manžela k mědi s milostným slovním doprovodem „pozor, elektrotechnicky čistá měď o průřezu čtyři milimetry s elektrickou vodivostí 6,07.107, teplota tání ve stupních celsia 1083, tvrdost podle Mohse 3“. Jestliže do poslední chvíle doufala, že se jí manželovi konečně zželí, mýlila se. Pana Fína kroužky nesmírně vzrušily, hryzal do nich jako do sušenek a paní Fínová si konečně uvědomila, že čím více bude drátovat, tím více jí manžel bude milovat. „Ty bys asi nejraději, abych si rozmlátila hubu na motorce a v nemocnici mě zdrátovali výrobky ze Spojených drátoven, viď?“ 
     Ještě jedna důležitá bytůstka žila v tolerantní rodině Fínů. Na pohled ještě holčička, po mamince drobná, po tatínkovi hodná a po obou rodičích chytrá. Hlavička, co doma nesáhne na povinné učení. Dcera Gabriela, jež v čase, kdy maminka vzala novou funkci, podléhala dívčí pubertě a trochu se za rodiče styděla. Za tatínka, když stála na zahradě jako strašák mezi pokusným ječmenem a žitem a pozorovala tu sousedovic plovárnu „takoví burani a co jim tam chybí?“. A maminka? Ta dělá ostudu před každou návštěvou tím svým zdrátovaným nádobíčkem, shazuje tátu a myslí jak je vtipná“. Jednou šla do podniku mamince naproti a ve vrátnici slyšela dva chlápky, jak přicházející paní Fínovou hodnotili „člověče, ta Drátenice vod doby co dělá provozní je docela rajcovní, nemyslíš?“. „Mami, tobě v podniku říkají Drátenice? Není to trochu hloupý?“ „To nevím, ale tomu přede mnou, jsme také říkali Dráteník a taky byl vedoucím provozu, ten Pan Wolf, co odešel do důchodu, víš?“ „Vím, ale táta nemusí vědět, že tě říkají Drátenice“. Tak jako maminka nesměla vědět, že tátovi říkají sousedé vidlák. Zahrady a zahrádky v okolí majitelé kvapem měnili na ryze odpočinkové, nikomu už se nechtělo hyzdit je zeleninou a lajdácky stříhanými stromy, když si na svobodných porevolučních pultech vybrali, co hrdlo ráčí. A Fínovic, ti blázni tam sejou vobilí!
Gabriela byla směšná i ve škole před spolužáky „kdypak budete mít dožínky, Gábi?“. „A těch pět kilo žita jako svezete do mlejna?“. Gábina pokaždé našla pohotovou a vtipnou odpověď, ona byla totiž moc chytrá, což některé spolužačky těžce nesly, zejména Štruncová, ta vlasatá zbohatlická hloupost, co nejraději stála čelem k průvanu, aby své dlouhé jemné vlasy nadnesla a otevřela výhled na lícní kosti, měla odzkoušeno, že tohle jí sluší, proto milovala vítr nebo vlasy alespoň svázané za krkem. Jednou někde vyslídila informaci, o které Gabriela jen málo věděla. Hned při první ranní školní přestávce nechala kolem sebe nahromadit hlouček spolužáků a na Gabriele mlsala „tak co Gábi, matinku povýšili? Tak už nehnije v laborce? Víš, co nejvíc živilo tu slavnou drátovnu za komoušů? Ostnatej drát, Gábi, ten svinskej ostnáč, co byl vomotanej kolem hranic, víš? A tvoje matinka v laborce zkoušela, jestli ho nešidí, víš? Ta si povýšení zaslouží, Gábinko“. Tehdy se nenašel jediný zastánce, jediný spolužák, co by si neskříval posměchem a opovržením hubu. Gabriela se nezmohla na slovo. Ani doma se jí nechtělo mluvit a pídit po tom jak to doopravdy bylo. Že byly hranice zadrátované, to věděli a odsuzovali všichni. A našla se další, nepříliš vzdělaná dobračka, rozpoutala mezi spolužáky představu jak asi paní Fínová zkoušela v laboratoři kvalitu ostnatého drátu „to si udělala ostnatou ohrádku, do ní naházela hladové krysy a zvenku ohrady položila dobrý žrádýlko. Nebo, víte co? Já si myslím, že měla někde vopičí dráhu z ostnatého drátu a na ní naháněla vězně! Anebo zavírala do ohrady nadržený psy a kolem chodila s pěknejma fenama. Co Gábi? Pojď nám o tom něco povědět“. A nejvíc Gabriele ublížila hodina dějepisu, když si povídali o proměně státní hranice, o tom jak ta západní byla nekompromisně zabezpečená hraniční stráží a dvojí hradbou s ostnatého drátu a ta prokletá Štruncová při vyučování pokřikovala „však mi tu máme jednu drátenici z drátenické rodiny, ať nám poví kdo to má na svědomí!“. Po téhle ostudné ráně neřekli spolužáci Gábině jinak než Drátenice. Nechápala chování spolužákyň, žádné nelezla do zelí, i když dospívala, ladné ženské křivky v bocích ani na prsou se ještě nedraly, byla křehká a rovná jako mosazný svářecí drát. A už vůbec nechápala počínání kluků, nenašla jediného zastánce. Gabriela zavírala poraněné nitro a jediná obrana spočívala ve vědomostech. Hlásila se na každou gymnasijní soutěž, ve třídě odevzdávala provokativně brzy bezchybné písemné práce, při zkoušení odpovídala, jakoby stroj prováděl běžnou operaci. Svým počínáním se dočkala jen úcty kantorů, spolužáci Drátenici ignorovali. Ta hloupá přezdívka nešla Gabriele z hlavy, maminka s tou svou je na tom lépe, Drátenice v drátovně to se dá pochopit, ale ta její gymnasijní tu zplodili ze sousloví zadrátované hranice a to je ostudné, co má s tím Gabriela společného? Ostnatý drát nenáviděla.
Ani Spojeným drátovnám a.s., nepřinášel ostnatý drát klid. Odbyt prudce klesl, nově otevřené hranice nepotřebovaly dřívější údržbu své ohavné neprodyšnosti. I nově vznikajícímu soukromému kapitálu, tedy jeho ochraně, byl ostnatý drát příliš omšelý, degradovaný, okoukaný a tak trochu pro letitou strnulost neúčinný, nevkusný a hlavně jaksi z měkkého masa. Celá dlouhá desetiletí jej československá drátovna od války ani o píď nevylepšila. A že to v minulých letech byl hlavní artikl drátoven, to měla Štruncová pravdu. Proto vedení podniku naznačilo, že pokud nemají zastavit výrobu, musí slávu drátu obnovit, a tento záměr se paní Fínová dověděla na provozní schůzce. Vypracovaný graf výroby ostnatého drátu, jenž pan ředitel předložil, by alpinistovi připomněl dlouhou pouť horami. Jako kdyby se od pobřeží šplhal do srázu někam na strmou třítisícovku, tam vylétla výroba šedesátých let, kdy se prohluboval distanc dvou politických táborů, potom nekonečně dlouhá náhorní plošina s menšími vystouplými skalisky, která se mírně svažovala k létům osmdesátým a léta devadesátá se lámala do porevoluční strmé a hluboké propasti. A nad grafem se pan ředitel rozpovídal „sami vidíte historii naší výroby toho neblaze proslulého produktu. Podnik byl zprivatizován za utlumené výroby, to se nám podařilo nahradit ušlechtilejším sortimentem. Jenomže analýza, kterou jsem nechal vypracovat, jasně napovídá, že růstem počtu majetných, poptávka půjde prudce nahoru. Řekněte, kdo si ale nechá zabezpečit pozemek drátem s takovou minulostí?“. Pan ředitel vytáhl z kulatého pouzdra letitý vzorek. „No, vždyť se na to podívejte, vzorek z roku 1952 je dodnes ve výrobě. Nehezký, okoukaný, hrůzu nenahání, je prostě vyžilý a zastaralý. Na druhé straně nemůžeme dopustit, abychom do nové republiky drát, který jsme léta exportovali, najednou importovali. Proto nám rada dala za úkol ostnatý drát inovovat na co nejmenších nákladech a pokud možno jen s upravenou starou technologií. Chápu, úkol je to nelehký, ale nechte si jej projít hlavami.“

Zatímco kolegové po skončení provozní schůzky mávli nad problémem rukou, paní Fínová jej přiložila ke svému srdci. Úkol byl jasný, drát ne-li krásný tak alespoň vkusný, aby nehyzdil nová sídla, drát vzbuzující respekt, aby odradil a drát nebezpečný, aby nemilosrdně likvidoval. V elegantní uniformě za válečného stavu velící důstojník. Musí budit respekt a zároveň mít právo za zradu zastřelit. Tohle se honilo té křehké utrmácené ženě hlavou, když zaopatřila domácnost a utahaná večer usedla k televizi a k nově koupenému nářadíčku s klubíčky měděných drátů, ze kterých snadněji zhotoví nové vzorky.  Zatímco většina stejně utrmácených a zodpovědných žen by začátkem století za dlouhých večerů paličkovala, v půli století pletla a v letech osmdesátých, tavila dekorační chemlon, paní Fínová jako jediná v nově rozdělené republice roku 1993 splétala v domácím křesle obývacího pokoje vzorky inovujícího ostnatého drátu. Toužila po jediném zlepšováku, když manžel jich má tolik na kontě. Zpočátku Gabriela večerní rodinné sedánky milovala, byla ráda, když byli všichni pohromadě a povídali si, někdy měla i chuť svěřit se o svých problémech se spolužáky „mami, co kdybych přestoupila na jinou školu?“. „A proč, prosím tě?“ „Já nevím, jsou tam takoví divoši, někdy jsem mezi nimi sama.“ Rovněž pan Fín miloval pozdní společné večery, kdy si jeho žena pohrávala s drátky a pletla ty zvláštní útvary, netušíc co vlastně znamenají. Paní Fínová svou horlivost tajila. Jednou se Gabriela s úsměvem zeptala „mami, vždyť ty doháníš ty hrozné taťkovo bodavé kaktusy“. Oba rodiče dobře věděli, že Gábina, po několika nešikovných dětských bodnutích, neměla kaktusy ráda. Pan Fín zareagoval „vždyť je to jediná jejich zbraň, jak v přírodě přežít, kdyby je trny nebránily, každý žíznivý tamní býložravec by si na té vodnaté dužině smlsnul a už by dávno vyhynuly“. Tehdy Gábině ulétlo „a nebýt ostnatého drátu, komouši už by taky dávno vyhynuli?“. Paní Fínová se úlekem v křesílku napřímila, ruce i s posledním modelem upustila do klína, že sama sebe pobodala o hroty šikmo ustřihaného drátu a podívala se podezřívavě na dceru. Gábinu její nevlídný pohled vyvedl z míry a pan Fín ochránil večer před možnou roztržkou moudrem „Gábi, naopak, ostnatý drát je zahubil, v kleci se život nevyvíjí, ale chřadne. Ale možná by časem vznikl nějaký endemit zajímavý pro okolní svět. Jako například ten Ferocactus chrysacanthus, co jich mám ve skleníku nejméně deset, ten je zase endemitem na ostrově Isla Cedros kousek od Kalifornie, ty rostliny mají trny, kam se hrabou dráty z maminčiny drátovny, nemám pravdu paní provozní?“. Paní Fínová nevěděla, kam rozhovor sklouzne, v tu chvíli by nejraději roztáhla stehna a ten bodavý vzorek s bolestí ukryla. Vždycky měla zdrátovaný jen malý kousek, nikdo nemohl poznat, jde-li o ozdůbku, nebo jen o nějakou praktickou věc. Předešlé vzorky schovávala a pan Fín stejně smysl její práce nevnímal. Gabriela, s dušičkou rozbolavěnou spolužáky dívala se na maminčiny motaniny podezíravě, ale přesto jí láska k oběma rodičům dodala odvahy k odvážné otázce „mami, ty když si nastoupila do drátoven, to se ještě ostnatý drát vyráběl?“. „Vyráběl Gábi, ale jestli si myslíš, že jen na klec kolem hranic, to ne. Víš, co tenkrát bylo vojenských posádek, muničních skladů, každý větší podnik se jím bránil proti zlodějům ale ani ne proti těm zvenčí, jako proti vnitřnímu nepříteli. Jednou jsem šla jako studentka kolem Favoritky v Rokycanech, najednou přes cihlovou hradbu chráněnou ostnatým drátem přeletělo jedno kolo, potom druhé, obě zapadly do bezinkového keře. Když jsem se po pár krocích zvědavostí ohlédla, z brány vyšli dva vietnamští zaměstnanci, skočili do bezinek, popadli stroje a odjeli. Nemysli si, že toho drátu už třeba nebude, v takovém souladu, holčičko, lidstvo nikdy nebude, my máme na zahradě žito a ječmen, ale až tatínek vyšlechtí nějakou vzácnou rostlinu“ paní Fínová mrkla koketně na manžela „třeba makovice, se kterých se budou rodit makové panenky, také dostane strach, aby mu na ně nikdo nechodil, nebo se mu panenky nerozutekly“. Gabriela se na maminku odměřeně podívala „jo, mami, tak tam napneme ostnatý drát, nemáš tak trochu hloupé přirovnání? Umíš si představit, jak krásné makové panenky s těmi nádhernými červenými šatičkami visí na hradbě z ostnatého drátu a bědují?“ Paní Fínová tehdy opravdu samou ostudou sevřela malý pichlavý vzorek mezi svá něžná stehna.
    Větší a větší propad výroby „starého ostnáče“, donutilo vedení k celopodnikové pobídce a na jeho inovaci při nízkých provozních nákladech vypsalo soutěž s lákavou odměnou, což rozhýbalo i řadové zaměstnance a přimělo je zamyslet se na ostnatém znovuzrození a slávou. Pobídka prolétla podnikem zrovna, když paní Fínová své dráteníčko na pár dnů před Gabrielou odložila. Zkoumavý pohled dcery do jejích rukou a divné otázky, paní Fínovou odradily, že sedávala jen tak s humorem na rtech a s dráty jen hluboko v mysli. Zato dělníky z provozu pobídka rozesmála, i když je „ostnáč“ léta živil, přece jen omezení výroby znamenalo jistotu svobody a protože se nikdo z nich nechtěl podílet na znovuzrození, pojaly pobídku s humorem. „Paní inženýrko, pojďte se na něco podívat!“ volal na paní Fínovou dělník Antonín Brázda, když procházela provozem „tenhle bejt tenkrát na východní hranici, tak by zadržel i sovětské tanky, podívejte!“. Brázda se smíchem ukázal na zem za navíjecí stroj, kde ležela hrozivá spletenina z těch nejsilnějších drátů „proboha, jak jste to zohýbal?“. Ptala se udivená Fínová. „Je to vůl, paní inženýrko, já mám lepší návrh, podívejte, ten by zachytil za pačesy i Lenina!“. To už se smíchy nad dalším vzorkem paní vedoucí provozu nezmohla na odpověď, jen za zády uslyšela posměšné „ale jestli chcete vidět vostnatej drát budoucnosti, jukněte údržbářům, ten zaručeně půjde do výroby!“. Z téhle konkurence paní Fínová strach neměla, ale co ti, co mlčí a motají si tajně do šuplíku, s čím ti vyrukují? A co kancelářští? Ti se snad drátu štítí a jsou nešikovní a návrhář profík v podniku není. Tak smýšlela manželka pana Fína, když procházela kolem údržbářské dílny. Oba kluky, co udržovali tu starou techniku v pomalém chátrání, dobře znala, proto otevřela dveře už předem zadržujíc smích. Samozřejmě, že ti dva vyskočili ze židlí do pozoru a zahlásili „během naší služby se v provozu doposud nic nerozpadlo“. Tohle hlášení paní Fínová znala, zavelela pohov „ale asi se rozpadne vaše dlouholeté manželství, pane Nováku, a možná i vaše, pane Lorde, kde máte ten úchvatný vzorek ostnatého drátu, ať jej ukážu vaším manželkám, těm neúnavným bojovnicím proti totalitě, alespoň jste jim tenkrát za to vyznávali lásku. Pochlubte se, pánové!“. „Ale, paní inženýrko, tohle je přece hospodářské tajemství, to my nemůžeme, pochopte nás.“ „Víte, že já budu v posuzovací komisi coby technička? A ta má nějaký slovo, tak ať nejste zklamáni.“ „Lumčo, vokaš jí to!“ Lumír, čtyřicetiletý tlouštík otevřel dveře skladu, rozsvítil a nemusel více upozornit na dvou metrový drát, napnutý mezi starými stroji a hrozivě vyzbrojený dalšími po pěti centimetrech navinutými závity vedle závitu, jejichž rovné a dlouhé zašpičatělé konce budily respekt, ale zároveň úsměv na rtech paní Fínové. Něco tak dětsky jednoduchého nečekala. Už se s povzdechem obracela k odchodu, když jí tlustý Lumča zadržel „to není ledajaký drát, paní inženýrko, je inteligentní, přeskočil několik vývojových stádií, řekni, Fando“. „Lumír má pravdu, paní inženýrko, podívejte, když jde krást dělník, zadrží ho a zapíchne.“ Fanda překračujíc drát, předváděl, jak mu probodl rozkrok. „A když jde krást politik, inteligentní drát to pochopí a uvolní cestu, podívejte!“ Fanda se znovu přiblížil k drátu, nakročil a najednou se všechny ty nakroucené dráty s hrozivými bodly shrnuly k jedné straně a Fanda hladký drát snadno překročil tam a zpátky. Za ním se opět ta hrozivá bodla, tak jako na kroužcích odhrnutá záclona, vrátila na původní místo. Teprve teď si paní Fínová všimla, že všechny ty zkruty s bodáky jsou propojeny silonovým vlascem, který z dálky úsměvně ovládal vypasený Lumča.
„Je dobře, že si lidi nechali humor z minula“ řekla si ten den ve své kanceláři paní Fínová a večer se také s humorem a bez obav opět vrátila do křesílka ke svému domácímu dráteníčku. „Dneska jsem si v tom blázinci užila i srandu. To naše vedení chce modernizovat ostnatý drát, starej už je nám jen pro ostudu. Lidi na dílnách to neberou vážně, kdybyste viděli co z legrace zplodili, nevím jestli je trumfnu v jejich fantazii. On má být totiž, hezkej, zlej a levnej.“ Podezíravá Gabriela si neodpustila otázku „nemyslíš, mami, že toho drátu už nebude třeba? Lidi už nebudou jako dřív a hranice má být čím dál zelenější“. „Gábi, národ se utrhl ze řetězu, běží ke štěstí a co stojí v cestě, to smete a zadupe, nemyslím, že ten ostnáč je už historicky znemožněn.“ „Gábi, maminka má asi pravdu, ale vymýšlí vymyšlené, co tady motá, je už dávno umotané a když mě bude následovat, dostane inspiraci jako Michelangelo v Sixtinské kapli.“ „Gabriela se na otce podívala „tatí, jak můžeš říct takovou hovadinu, nebo snad zveš mámu na pervitin?“ „To ne, jenom jí ukážu, co dávno vymyslela a ověřila sama příroda.“ A můžu se, tatínku s maminkou, mezi vás vecpat?“ Pan Fín se na Gabrielu usmál „když necháš připaženo, pro mě za mě, vecpi se“. „Já už vím, mami, kam nás táta vezme. Za město na kraví ohradníky s elektrikou, ty nás hlídaly, když bylo Československou jednou velkou pastvinou pro Rusáky, nemám pravdu, tatí?“ „Máš, dcerunko, ale maminka potřebuje inspiraci uměleckou, a jak jsi slyšela hezkou a vtipnou.“

„Co si z tohohle má vzít chudák máma vtipného? Kozám by to rozedralo čumáky a tvoje ruce musí bejt na ně taky pěkně natěšený“ komentovala Gabriela, když všichni tři stáli v uličce do země zapuštěného skleníku s divoce otrněnými kaktusy, kam pozval Fín svojí manželku za inspirací, legrací a krásou. Paní Fínová, oproti jindy sledovala kaktusy se zájmem, jinak než když jí manžel zahnal do skleníku v době hojného kvetení, dnes do dívání jemně zapojila ruce, dokonce i něžné dlaně, nevykřikla bolestí, když na ostny přitlačila bříška prstů, chvíli je přidržela, pak nehty zkoušela, jak hrají, nakonec položila celé dlaně na Echinocactus grusonii. „Mami, tebe to baví nechat se píchat?“ zeptala se Gabriela a hned si uvědomila, že její otázka může mít i jiný smysl „myslím do prstů?“. „Maminka, Gábi, zkouší, jak je příroda mazaná a v mazanosti ještě nádherná.“ „A proč si mně nikdy neřekl, že se mám také dívat po trnech, vždycky si mě ukazoval jen květy.“ Postěžovala si paní Fínová když ručkovala k ferocactusům „tyhle mají úplné kudrliny, nikdy jsem si nevšimla, že není osten jako osten, barvou ani tvarem.“ Panu Fínovi nastávaly zlaté časy, jeho žena obdivuje kaktusy, dokonce natolik, že si osahává to, co jemu bylo tolikrát bolestivé! Gabriela se dívala na tu scenérii, jak maminka zkouší ostří a pevnost ostnů divně, sama v prstech ucítila zvláštní chtíč sáhnout si, zapíchnout trny do dlaní, necuknout jim a ještě se hrdě dívat do neznáma. Najednou se probrala „mami, máme snad mezi předky fakíra?!“. Pan Fín se na Gábinu otočil „holčičko, každý kaktusář, musí být tak trochu fakír“. Ještě ten večer paní Fínová zkoušela nový vzorek a zkoušela jej v křesílku sama dlouho do noci.
Gabriela ostnatý drát nesnášela, ne kvůli mamince, trápila jí ta zbohatlická Štruncová, co  neřekla Gábině jinak než-li Drátenice. Do Gabrieli rýpala, že jen kvůli její mámě tady hnila celá naše rodina. Kde mohl být tatínek s jeho schopnostmi, maminka, ona sama by určitě nehnila s nějakou Fínovou tady na gymnáziu, nebít zadrátovaných hranic. I když to tak úplně vážně nemyslela, štvala tím proti Gabriele ostatní spolužáky. Štruncová byla totiž moc majetná. Její otec minulý režim nepodporoval, ale uměl v něm chodit, uměl si získat důležité osoby a stejně tak se mu dařilo i po roce devětaosmdesát. Gabriela putička nebyla, pohotově se bránila  všem slovním výpadům, ve všem Štruncovou usadila, ale jak šlo o drát a o matinku která na něj v laboratoři věšela krysy, došlo Gábině střelivo. Jedinou útěchou jí byla historie. Našla si všechno o těch neprodyšných hranicích, zapamatovala si statistiku pokusů nelegálních přechodů, zatčených i postřílených. Znala technické parametry zdvojeného později ztrojeného plotu, jak se dala spustit výstražná světlice, znala rozmezí let, kdy bylo do plotu pouštěno vysoké napětí a hlavně datum prvního slavnostního přestřižení hraničního ostnatého drátu. Gabriela, ale nebyla rozmrzelá jen ze spolužáků, trápilo jí i její tělíčko. Spolužačkám se dráždivě kulatily boky, koulila prsa, kluci měli co očumovat, drzejší co osahávat, ale ona zůstávala klukům rovná a šedivá, jako svářecí elektroda. Na tajemných ženských místech, kde už měly spolužačky první žně, Gabriele vyrašil jen nesmělý ozimek, ten porost co studený podzim svým chladem zarazil a nakonec na dlouho přikryl sněhem. Jednou když přišla ze školy otevřela mámino dráteníčko a dívala se na spletené vzorky z lesknoucí se mědi, nad nimi jí proběhla hlavou  statistika zadržených, raněných a postřílených na tehdejších hranicích. Ta nedospělá holka místo jiných slastnějších starostí, najednou pocítila ve dlaních opět ten zvláštní chtíč jako tenkrát s rodiči ve skleníku, když maminka přikládala bříška prstů na ostny kaktusů. Gabriela sevřela jeden pichlavý vzorek pevně do dlaně.
V manželově skleníku paní Fínová získávala nekonečnou inspiraci, jednou, když manžel nebyl doma, přinesla si plátěný hadr, chytla jej za jeden konec položila na parapet s kaktusy a látkou prudce přejala po temenech rostlin. Byla to tuhá a hloupá práce, kdyby viděl Fín jak kaktusy hadr drásaly, jeho snahu  strhnout některé s sebou, jiné jej trhaly, ale zcela zastavily jen jeho velké Ferocactusy chrysacanthusy. A právě od nich paní Fínová okoukala zlé háčky. Kaktusy urovnala, aby manžel to řádění nepoznal a dlouho do noci motala vzorek o kterém byla přesvědčena, že bude vzorkem vítězným. Ten večer Gabriela maminku zkoumavě pozorovala, poznala, že mamince už nejde jen o legraci a v duchu si myslela „jak se mami tady s námi můžeš klidně bavit, smát se a při tom myslet, co komu způsobí ten mizernej ostnáč“. Jenomže chudák paní Fínová tak trochu zaspala. Se svým nejlepším kouskem se objevila u pana ředitele v době kdy jí sám chtěl seznámit, že nový většinový majitel rozhodl o koupi licence na zcela revoluční ostnatý drát. Do kanceláře paní Fínová vstoupila se svým papírovým tubusem už po funuse. Na stole ležel drát o jehož tvaru a lesku neměla ani potuchy. Na první pohled viděla, že prohrála. Ležel tam jako vymydlení nahý mladý panic. Něco tak jednoduchého a na první pohled účinného, paní Fínovou srazilo na kolena a na kolena, místo na stůl položila i své pouzdro. Pan ředitel jí seznámil s mužem, se kterým byl podepsán kontrakt a který rovněž dodá výrobní stroj. „No, tak co na to říkáte, paní provozní? Myslím, že tenhle drát splní očekávání nových zákazníků.“ Podal paní Fínové půl metru dlouhý vzorek s nafoceným katalogem jeho využití. Paní Fínová převzala do ruky vzorek s opatrností. Zatímco ona se patlala v duchu staré technologie, tady držela v rukou jednoduchou a tak účinnou věc, na jeden jediný silnější ocelový drát byly nabodovány jakési zahnuté pichlavé lopatičky ostré jako žiletky, co zároveň zachytí, rozřežou a rozpíchají. Paní Fínové nezbývalo nic jiného, než souhlasně pokývat hlavou. Když odcházela pan ředitel se zeptal „a co vy jste mě přinesla ukázat?“. „Teď, pane řediteli, už vlastně nic, bylo to jen na papíře pár návrhů k vylepšení  starého drátu, vidím, že už nebudou třeba.“ Paní Fínová vzala papírové pouzdro, ve kterém to divoce zachrastilo a zaškrábalo na to, že se mělo jednat jen o papíry. Pan ředitel se na Fínovou s pochopením podíval „víte, oni se nám žádné dobré nápady nesešly, lidi holt nechtějí s tím prevítem už mít nic společného“. 

Doma paní Fínová nenechala na sobě nic znát. Večer usedla jako obvykle s příručním dráteníčkem a spravovala poškozené věci, které v minulosti zanedbala. Gabriela byla ráda, že nevidí tu ohavnost. I ve škole nastal zvrat. Štruncová měla hlavu plnou stěhování do nového rodinného sídla a pro samé chlubení Gabrielu nechala na pokoji. Dokonce za ní jednou sama přišla a oslovila pravým jménem „Gábi, teď jsme tak trochu příbuzní, víš to, že můj fotr koupil akcie drátoven? Koupil je i s tvojí matinkou, tak tě jdu pozvat na velkej večírek, co pořádám v našem novém domě. Přijdeš?“. Tehdy Gabriela nevěděla, jestli nejde jen o vtip. Když ale Štruncová rozdávala honosné pozvánky s pestrým programem a jídelníčkem, uvěřila. Ten večírek se opravdu konal na uvedené adrese v novém honosném sídle Štrunců, kolem jehož vysoké zdi Gabriela oťapávala s otázkou mám nebo ne? Měla strach, co když bude Štruncka opilá a bude rejpat jako dřív? Byl už večer „určitě všichni chlastali“ alespoň podle pištění a pokřikování, co přehlušilo hlasitou hudbu. Černá kovaná brána byla natočená směrem, že Gábině neposkytla výhled, odkud přicházel hluk. A vylézt na zeď vyskládanou z barevných betonových dílců si netroufala, co kdyby jí uviděli z okolních, skromnějších domů? Obešla zeď k místu, kde byla jen louka a tam si troufla vylézt po střídavě vysunutých dílech. Když dávala ruce přes samý horní okraj, najednou ucítila velkou bolest, rukou chtěla ucuknout, ale nemohla, protože rukáv se za něco zachytil. Gabriela se druhou rukou chytila samého horního okraje a popolezla o další stupeň, aby se dostala hlavou do úrovně vrcholu hradby a najednou se zděsila při pohledu na dvě řady jako struny napnutého ostnatého drátu, který se leskl v zapadajícím slunci po celém obvodu zdi. Jen chvíli viděla roh velké zahrady vyzdobené třásněmi a lampióny a za nimi snad celou její třídu v bujaré zábavě. Vůbec nebylo lehké vyprostit rukáv ze spárů drátu, který znala, protože jej jednou maminka přinesla ukázat otci se slovy „tak tohle je, prosím, náš nový výrobek, tohle si nezavdá s ostny tvých kaktusů, ani s tím naším vysloužilým ostnáčem co střežil hranice, tohle je kabrňák co bude chránit naší novou svobodu“. Gabriela toho prevíta proklela, protože bez roztrženého rukávu nepustil. O trávu si otřela trochu krve z dlaně, potom se posadila, opřela o tu monstrózní zeď a poplakala si „jednou mě narostou kozy větší, než máš ty, Štruncko, a boky se zakulatí zrovna jako má maminka a potom mi budeš volná“. Zvedla se, obešla louku sahající až k lesu a pomalu a hrdě se vracela kolem monstrózní hradby, za kterou už bylo vidět velký oheň a tmavou oblohou začaly létat první rachejtle, první rány petard do opileckého ječení. Najednou, Gabriela, která už opouštěla tuhle honosnou okrajovou čtvrť, uslyšela obrovskou ránu o mnoho větší než dosavadní petardy, ohlédla se a uviděla  Štruncovic honosný dům v jasném světle obrovského bengálského ohně, které sílilo a k tomu a to se jí nezdálo, na monstrózní hradbě viděla pohyb, jako kdyby tam horda lidí prováděla řeckořímský zápas, popoběhla zpátky a pochopila. Někde za zdí hořel obrovský oheň, to opilecké pištění slyšela úplně v jiné tónině a hlavně viděla zoufalé spolužáky, co se nejkratší cestou chtěli dostat z dosahu požáru přeskokem zdi, jak skončili ve spárách dvojitého ostnatého drátu. Gabriela křičela na první sousedy, co rána vytáhla z domu „zavolejte hasiče, hoří!“. Potom zkoušela opatrně vylézt na zeď. Opět se vrátila na zem a zakřičela na čumili „podejte mi starou deku nebo kabát!“. Tu potom přehodila přes ostnaté dráty a na zdi se postavila do jejich podélné mezery. V tom zmatku ještě vyhrnula nohavice a snažila se pomáhat zbědovaným spolužákům ve vyprošťování. Hlavní oheň  byl na štěstí dost daleko, šířil se směrem k domu, pod zdí zahoříval jen dřevěný nábytek, někomu se tedy po vyproštění povedlo skočit zpátky do zahrady a běžet k bráně, ti co byli při útěku svižnější a nemohly z hradby tam ani tam, těm Gabriela pomáhala  vysvléci se z pevnějších hadrů, hlavně nesměla sama ztratit balanc, to by se chudák zachytila za kotníky a z roztrženými padla dolů. Nejlépe udělala, když na ostnaté dráty navrstvila sundané roztrhané hadry, přes ně si klekla a pomáhala. Moc se jí ulevilo, když slyšela několikeré houkání hasičů i záchranek a hlavně když se na zdi postavila a na prvního hasiče zavolala „musíte rozstříhat ostnaté dráty tady nahoře!“. Zatímco většina hasičů projela bránou a prováděla zásah uvnitř zahrady, někteří zůstali vně a vystřídali Gabrielu v její nebezpečné lopotě, napřed jí jeden snesl po žebříku, potom zajistili ty, co ještě viseli z hradby a nakonec dráty za každou podpěrkou přestříhali. Potom opatrně i s tím prevítem snesli poslední zoufalce. Zranění to byla různá, ten kdo v úprku napřed přehodil nohu přes hradbu, byl na tom hůře, kdo se chytil jen za rukávy a vysvlékl je, lépe. Přes to musel být hořejšek zdi nepěkně zakrvavený, všechno ale později odnesla voda z hasičských hadic. Gabriela i s rodiči, kteří nezvěstné přišli naproti, zůstali dlouho do noci. Po prvním ohledání bylo hasičům jasné, že vybuchla propan-butanová bomba pod grilem. Nikdo nebyl smrtelně ani těžce raněn, celá ta fagule se odehrála vysoko ve vzduchu. Nejhůře na tom byli ti potrhaní z hradby a největší štěstí měla Štruncka, která se cachtala v době výbuchu se svými ctiteli hanbatá v bazénu, kam za nimi naskákali v obleku i někteří prchající. 
Tahle událost navždy vymazala ze života Gabrieli přezdívku „Drátenice“ a vložila úctu spolužáků. Za rok, když si šla uličkou mezi lavicemi pro vysvědčení, houpaly se jí v popředí…. „podívejte Gábina ty pěkný kozy a zadeček, pánové, kulatý jako pánvička“. „A na ní dvě zlatavé, křupavé kotletky.“ Štruncové na dlouho spadl hřebínek a celá třída si lépe uvědomila, co byla zadrátovaná hranice a co je nynější ochrana nadbytečného majetku.