Dědkové
Čtení 1

    Jedno obyčejné, prošedlé, české, příhraniční městečko, dočasně proměnil pád  nudného,   Jakešovského režimu v malé  české Las Vegas. Všichni chtěli otevřením hranic podnikat ve výnosném oboru. Každý musel mít alespoň night club, hernu, butik nebo směnárnu. Každá pohlednější a svobodná chtěla být tanečnicí na diskotéce, hosteskou nebo povalečkou v nočním klubu za pěkný peníz. Mnohé z nich, ale život zavedl jen mezi pouliční štětky.
    A tak celé městečko zářilo barevnými neony a poutači v němčině, aby rakouský turista nic nepřehlédl. Jen historické náměstíčko bylo stejně šedivé jako dříve za starých časů. První, svobodně zvolený starosta v městečku byl  umělecký malíř, maestro Morávek. Nedopustil, aby historie na náměstíčku poskočila mílovým krokem jako v okolních ulicích. Za jeho starostování náměstíčko povýšilo na historický celek. Vydáním vyhlášky, zakazující herny a noční kluby, si vysloužil velkou kritiku majitelů domů. Věřil ale, že jeho plány jsou ušlechtilé, a že jednou z Las Vegas bude krásné, ryze české městečko. Majitelům  náměstních domů nezbývalo nic jiného, než pronajímat přízemky na cukrárnu, hospůdku, vinotéku, koloniál a drobné krámky. Městská rada nechala opravit kašnu, morový sloup, dláždění a po domluvě s církví i kostelík. Uražení majitelé domů již také vystřízlivěli z porevoluční euforie a postupně opravili i své domy. Náměstíčko prokouklo a bylo čisté a barevné, jako otevřená krabička nových vodovek.
    Také život ve městečku lidi proměnil. To, co přežilo i za šedého Jakeše, vymřelo za Las Vegas. Rozpustili spolek zahrádkářů, vymřeli včelaři a zanikli i modeláři. Kdo by měl čas na takové hlouposti. Peníze by utíkaly. Zázrakem přežili jen kaktusáři.
    A jak ta naše  koruna česká sílila, zájem o služby v Las Vegas ochaboval. Některé neony již nezářily, nebo jen osamocená písmena, štětky byly ještě štětkovatější, trpaslíci mizeli a s přibývající vietnamskou komunitou se do ulic vracela původní šeď a zatuchlina.
    O to více zářilo barevné náměstíčko. Hospůdky a krámky byly stále plné zákazníků.  Lidé si počali maestra  vážit, že tehdy za jeho starostování dokázal ubrzdit vývoj v srdci jejich městečka.
    Jednu takovou útulnou hospůdku vlastnila slečna Váchová. Pro štamgasty, slečna Blanka. Kdysi maestra ráda neměla, pro jeho vyhlášku. Teď, když vidí úpadek nočních klubů, který si tenkrát také přála, byla maestrovi nakloněna a mile si ho předcházela. Zdarma mu poskytovala salonek, kde se schází členové místního kaktusářského klubu, jehož je maestro členem. Nutno říci, že tím nejmladším členem. Vždyť je mu teprve 47 let. Z ostatních členů může mít maestro dvacet jedna otců. Byly to prostě dědkové. Slovo dědkové,  ale není v jejich případě hanebné. Oni byli dědkové jen na pohled. Jinak to byli chlapíci. Maestro je měl rád. Když seděl v hospodě s mladejma, řeč byla jen o penězích, o motorkách a kdo má jakou ojetinu. S dědkama klábosili o všem. O kaktusech, o umění, o ženskejch i o přírodě. A když spustili jejich nekonečný seriál o výši  důchodu, maestro se smál v jednom kuse. Další nekonečný seriál byl o omlazení klubu. Tento  neřešitelný problém tížil všechny. Nejvíce ale předsedu, který pro nemoc odstupoval již pět let. A vidíte! Málem jsme zapomněli ještě na jednu členku. Předseda klubu, pan Jiří Brejcha, ve snaze omladit členstvo, přihlásil jako členku svojí nejmladší dceru, milou Andulku. I té nejmladší je nyní třicet pět let. Ale Andulka se před třemi lety zamilovala na své dovolené do Řeka a v jeho zemi i zůstala. Členství však nikdy nezaniklo.
    Na březnové schůzi, pan Brejcha trval na předání funkce. Všichni směrovali pohledy a hlasy na maestra. Maestro zachraňte nás. Jardo vezmi to, jseš na volný noze. Dyť toho není tolik. Jseš slavnej, přitáhneš k nám omladinu. Maestro byl dosti vytížený člověk, robustnější, svalnaté postavy. Tmavou, věčně pocuchanou kštici často zakrývala malířská čapka a jeho příjemné oči jako by viděly  do nitra druhých. Krom svých obrazů, které je možno vidět na vernisážích, měl jednu hluboce uměleckou odchylku. Maloval rád nahé ženské zadečky. Ale jen těch žen, které mu byly příjemné na pohled i na duši. Takové objekty těžko nacházel. Když byl vybraný zadeček nalezen a vymalován, pravé umění bylo v pozadí obrazu, které maestro kolem zadečku maloval. Vždy obraz dotvářelo to, co vybranou ženu charakterizovalo. Před malováním bylo dlouhé poznávání. Všechny zadečky měl maestro v jedné, strohé místnosti svého domu. Nikdy žádný veřejnost nespatřila. Pouze on a ženy, které maloval. Ale svoji galerii, stejně neutajil a umělecká i jiná veřejnost o ni věděla. Pro některé ženy by byla malování  velká čest. Dokonce jednou u maestra zazvonila panička  krajského zbohatlíka a nabízela  svůj objekt. Štíhlounká, vypasované džíny tříčtvrtky, výstřih až pod prsa bez, ale také bez duše. Odjela svým letním kabrioletem odmítnuta a zklamána. Co by asi maestro do pozadí namaloval? Snad jen bankovky.
    A tak březnovou schůzi zakončil opět pan Brejcha. Ještě po schůzi u piva, přemlouvali maestra. Bez výsledku. Tak naučíme pěstovat kaktusy nějakého Vietnamce a zvolíme ho. Stejně se tu jenom flákaj. Z legrace navrhl pokladník pan Černý. Tak zadal podnět k dlouhé debatě o neoblíbených Vietnamcích a nízkých důchodech.
    Dubnová schůze byla velice neobvyklá. Do plného salonku u Blanky vstoupila mladá žena, drobnější postavy, tmavé vlasy smotané do drdůlku, ozdobeného velkou sponou. Bílá halenka nechala vyniknout zdravě opálené šíji a temně tmavé oči klenulo obočí, ve tvaru křídel letící  labutě. Ticho jako v hrobce. Všichni ji znali, ale z mlčení se probral jen pokladník, pan Černý. Dobrý den Andulko. Přivítání bylo bouřlivé a nekonečné. Poklony, této hezké ženě, nebraly konce. Ani ji nenechali povědět hlavní důvod její návštěvy klubu. Andulka Řecko opustila na trvalo, po zklamání se ve svém řeckém druhovi. Přece jen více tíhnul k ženám své krve. Příjezd urychlila i otcova nemoc a tak přišla do klubu se zprávou, že otec  nadobro složil funkci předsedy.
    Jako vždy i dnes, přišel maestro opožděně. Andulku poznal okamžitě, i při její řecké proměně. Oči umělcovy, hltaly příjemno, vycházející z této ženy. Barvu pleti, tmavost očí, nezvykle vyhlazené rty a ledabylý drdůlek, jako by vše na sebe pasovalo s dokonalou přesností. Jeho očím neunikla ani prosvítající halenka, a pod ní ty dva krásné body, ty vyzrálé olivky. Ne on se na ně díval, ale oni jeho zvědavě pozorovaly,  jako oči za záclonou. Kam se vrtnul, tam ho našly a dívaly se na něho. Nebylo úniku. Až se maestro  neudržel a utrousil. Na tom řeckém slunci ty olivky tak krásně dozrály. Andulka hned nevěděla a až z jeho očí pochopila. Sklopila své oči a viděla to, co maestro. Půvabně si opřela lokty o stůl a spojila dlaně pod bradou.
    Andulka, jako by spadla z nebe a všechny přítomné povzbudila naděje, že ona by mohla nahradit nemocného otce. První tuto myšlenku vyslovil gymnofil, pan Barták. Andulce slibovali hory doly, když se jich ujme. Slečna Blanka nestačila běhat s pivem a kořalkou. Pan Benda, výborný muzikant, běžel domů pro harmoniku, aby zahrál a všichni zazpívali Andulku Šafářovou. Přestože Andulka neřekla ani ano, ani ne, schůzi si protáhli dlouho do veselé noci. Jen usměvavá Andulka, měla celý večer lokty jako přikované ke stolu a dlaně pod bradou.  
    
Květnová schůze voněla mužskými parfémy. I maestro přišel neobvykle včas. Dokonce i jeho černá kštice přešla účesem. Tváře všech dědků byly vyholené a usměvavé, jako k natáčení reklamy zaručeně omlazujícího preparátu. Andulka vešla do salonku, držíce kancelářské desky s písemnostmi, milá jako v dubnu. Pouze přes košilku se již nedívaly na maestra dvě zvědavé temné oči. Do tichého napětí všem oznámila, že ji otec požádal, aby alespoň dočasně převzala předsedování. Potlesk ukončila předaná kytička panem Černým. Andulka otevřela své desky a po milém úvodu, spustila výčet. Již pět let jsme neudělali výstavu, před třemi léty byl poslední zájezd, bál jsme přestali pořádat s rozpadem zahrádkářů,  přednáška byla před rokem, knihovna je poloprázdná, promítačka nefunguje a v pokladně je dvanáct stovek. Co s tím? Co jste tu pánové dělali? Uzavřela výčet Andulka. Čekali na jednu řeckou, olivovou královnu. Pronesl maestro. Andulka nechtěně opřela lokty o stůl a sepjala ruce pod bradou. Hned si však uvědomila, že není třeba a na maestra se pousmála. Jako první navrhuji obnovení zájezdu. V červnu je výstava v Plzni, pojedeme se podívat jak to dělají, co prodávají a za kolik. Je tam i pivovar a prý i pěkné sbírky. A příští rok musíme začít  naší výstavou. Tak si připravujte prodej,  ať není pan Černý bez práce. Za výtěžek, snad, koupíme již digitální promítání.  Půjčte od dětiček digitály a foťte, co se dá.Tak rázně, stručně a jasně začala Andulka své velení. Vše ji bylo s nadšením odsouhlaseno a večer u piva padlo několik dalších návrhů.
     Jako vždy, šel maestro ze schůze poslední. Blance již také únavou nebylo do klábosení. Po dobrém víně se mu domů ještě nechtělo. Vzal to oklikou. Třeba poklábosí s Mariánou. Mariána byla jediná štětka, kterou maestro uznával. Nebyla sice moc chytrá, ale srdečná, vtipná a obrázková. Měl ji jako poslední štaci nočního klábosení. Byla na svém místě. Dobrý večír maestro. Tak co ten zadeček. Takovej tam eště nemáte. Ať mám ňákou radost. A vystrčila na maestra ten svůj. Mariánko, jseš sice moc pěkná štětka, ale při tvém řemesle, to by ani barvy na plátno nechytaly. Tak koupíme čtvrtku a balakryl. Chytne na všechno. My jsme natírali doma radiátory a jaké jsou.
     Jako na potvoru, zřejmě ještě z noční návštěvy, šla kolem Andulka. Překvapením nevěděla co říci, tak se jen podivně pousmála a přidala do kroku. Maestro se zastyděl. Vypadalo to, jako by byl Mariánin zákazník. Ale běžet za Andulkou, již nemělo smyslu

 

Dědkové
Čtení 2

Zájezd

     Na zeď cihlového kostelíka s novým barevným mozaikovým oknem zasvítilo ranní slunce a zbarvilo ji do meruňky. Olovo v okně dělící barevné sklíčka stříbřilo novotou. Být tak uvnitř kostelíka a vidět okno proti kolmému slunci, člověk by uvěřil i v nadpřirozeno. Pan Benda tento okenní barevný barvotrysk dobře znal. Často chodíval hrát na varhany při mších nebo jen tak pro radost. Červeň střech vyšších domů již také zazářila a meruňkovým ránem se scházeli dědkové před hospůdkou u Blanky. Odjezd v pět hodin ráno si  odsouhlasili sami. Plní elánu dokonce klepali na dveře hospůdky, že prý  to chce  jedno rezavé. Jo, Blanka tam stojí v pozoru a čeká vod čtyřech na vás. Prohodil pan Benda, když přicházel i s harmonikou. Oni už by chlastali takhle po ránu. Raději se podívejte na ten náš kostelík jak je nádherný za východu. To byla slova přicházejícího pastora, pana Farky. Byl  členem klubu teprve pátým rokem. Jako jediný nekaktusář. Pěstoval pouze litopsy, pro které měl obzvláštní cit. V jejich barevných tělíčkách asi viděl boží znamení. Klub pro něj byl spíše společenskou záležitostí a ubíral jeho samotě.
     Jak tam ti dědkové stáli a klábosili, posloužili i jako přehlídka dobového ošacení. Oni se tak zvláštně na zájezd vymódili, že se Maestro musel smát, když přicházel. Pan Farka pastorský límeček, gymnofil pan Barták kraťasy a pod nimi tmavohnědé šlachovité nohy trochu do o. Pan Jeník černé šaty a klobouk padesátá léta. Ti, kteří chtěli omládnout, se oblékli sportovně. Nechyběla ani kravata a brilantina. Příchodem Andulky všichni zbystřili, nejvíce však Maestro, kterého zaujaly její bílé, plátěné, mírně průsvitné a trochu volné kalhoty. Ty byly tím nejsprávnějším oděvem na odhalení kvality zadečků. Nerad ohodnocoval ženské pozadí v obtažených džínách. Říkal o nich že je to novodobý korzet, který zadeček pěkně tvaruje. Po odejmutí  však mnohé změní.
     Mohutný Maestro v plandavých kalhotách a rozhalené košili předal Andulce, co by vedoucímu zájezdu, láhev vína i se  skleničkou pro lehčí velení. Andulka spočítala účastníky při nástupu do mikrobusu. Kromě jejího otce, nastoupili všichni členové.          
    Z východního podhůří Novohradských hor, je do Plzně asi dvě stě kilometrů. Cesta s harmonikou a kořalkou rychle ubíhala a podle hluku a veselí vezl řidič spíše pátou třídu základky.
    Pro pořádání výstavy mají Plzeňáci velký foliák, v délce asi dvacet pět metrů. Když do něho dědkové jako první ranní návštěvníci vcházeli, služba nemohla uvěřit, že přišel spolek kaktusářů. S ochotou se jich ujal pan Musil. Po pár minutách zase služba nemohla uvěřit jejich znalostem o rostlinách. Andulka a pokladník se drželi pana Musila a ptali se na vše kolem výstavy a spolkové činnosti. Vše jim ochotně vysvětlil a přidal i dobré rady.
    Chlapi, vidíte tu někde nějakou schouru? Ptal se pan Benda ostatních. Opravdu, všechny rostliny dobře rostlé a bez kazu a to je v tomhle množství obdivuhodné.
A vidíte ten prodej? Žádné kelímky od jogurtů jako to bylo u nás. To si zapamatujte. Křikl na ostatní pan Čejka, zvaný Niveák, někdy i Nivelák. Miloval astrofyta a nejvíce právě niveum, kterých měl několik desítek.

Nivea u pana Čejky


    Maestro vyčkával až Andulka ukončí rozhovor a půjde korzovat mezi výstavní rostliny. To uvidí ze všech úhlů a vzdáleností a bude moci hodnotit. Dočkal se. Andulka se procházela v tom osvětleném dlouhém tunelu jako na  molu módních přehlídek, ne však strojeným krokem manekýnek, ale krokem nízkým až šoupavým, vždy s otočkou k rostlinám, tak jako se otáčí figurky na orloji  ke zvědavým turistům. Maestro se přepnul do světa umění, Andulku odstrojil a  maloval. Ty už zase maluješ zadnici, Jarouši! Vše rozdupal pan Černý. A dokonce! Snad ne! Nedokončil. No jiná tady není. Odpověděl nasupěný Maestro. Kdypak nám je ukážeš! Slíbil jsi to. Maestrovi se udělalo špatně z toho vytržení, jako kdyby ho o půl noci probudila střelba do oken. Zavrčel. Takhle nikdy. A odešel  ven do ulice.
     Do obřího foliáku se nahrnuly školní dětičky a dědkové se museli prodírat ke vchodu. Tak vznikla nesmrtelná fotografie, kterou pořídila paní Černá ve službě. Obratně zachytila postavičky přes  padesát let od sebe vzdálené, ale  těsně natlačené. Dědkové z prcků vyčnívali jako bludné kameny na pastvinách. A všichni se usmívali. Prckové nahoru na dědky, dědkové dolů na prcky.
     Ve vchodu všichni výstavu pochválili a Andulka si povzdechla. Tak nějak, byť v malém, si to představuji. Další návštěva byla u pana Musila, který odjížděl s nimi. V autobuse přišel  Černý za Maestrem s omluvou. Járo promiň. Nevěděl jsem, že si tak zakouslej. Nechám si to pro sebe. Maestro jeho slova přijímal. Od té doby však Černý Maestra po očku pozoroval, a když v duchu maloval, maloval s ním. Přesto mu Andulku přál, Maestra dobře znal a věděl, že je férový chlap.
    Návštěva u pana Musila byla pro dědky velice přínosná. Zde viděli, co  znamená mít ve skleníku uklizeno, jak vypadá zajímavý solární skleník a jeho výhody.

Solární skleník u Musilů

 

Všechny rostliny krásně narostlé a bez pěstitelských omylů. Dostali i pohoštění.

Sbírka je umístěna ve staré vilové čtvrti se vrostlými  stromy, kde nikdo nepocítil městský mumraj.

 

     Poslední sbírka byla v Třemošné, jen kousek od Ledec. Její vlastníkem je pan Šklebený, bývalý předseda plzeňského klubu. Když se to Andulka náhodně dověděla, měla hodně dotazů. Pan Šklebený byl výborný vypravěč a vše kořenil nádherným humorem, že všichni bez rušení poslouchali.
     Sbírka není velká, a tak chodili do skleníku po skupinkách. Dědkové si lebedili. Viděli tu i pamětní rostliny a potvrdili si, že mnoho rostlin roste stářím do krásy.

Možná ani při přesazování  svých obřích pamětníků, neztrácí pan Šklebený humor.

     Andulka se utrhla, když slyšela samou chválu. Dokonce měla i jedno přání. V malé misce uviděla tři šedomodré zploštělé a zcela beztrnné semenáčky s názvem E. horizonthalonius, Rancho la Campana. Ptala se pana Šklebeného, zda jsou k prodeji. Bohužel ne, je to dárek. Dědkové nemohli vidět smutné Andulčiny oči a přemlouvali. Neúspěšně. Zajímavé vyprávění se na dlouho protáhlo. Po rozloučení odjeli na zaslouženou večeři na pivovarskou Spilku.
   
Spilka je bezedná, rozlehlá restaurace, která bez problému nakrmí i několik zájezdů najednou. Všem se tam líbilo. Dokonce je uvítal šéfkuchař pan Loose, také člen kaktusářů Plzeň. I ten mohl na Andulce nechat své oči. Jídlo jí přinesl osobně. Zábava se velice rychle rozproudila. I jinak nemluvný pan Kovařík přišel  k Andulce a chválil ji. Potom ji pod stolem podal malý novinový balíček. To aby jste u nás zůstala napořád. Andulka pod stolem balíček rozbalila a zčervenala. Byla tam malá šedomodrá rostlinka a papírek s názvem E. horizonthalonius, Rancho la Campana.     
    Andulka byla zoufalá a nevěděla, co  má udělat. Byla jak na trní. Najednou se zvedla a řekla Maestrovi, že jde jen něco zařídit. Nechala si zavolat pana šéfkuchaře a prosila o radu, které taxi zavolat. Zapomněla si prý něco u pana Šklebeného. Počkejte chvilku.  Dal příkazy v kuchyni a přišel k Andulce. Jedem.
   Panu Šklebenému s omluvou vysvětlila co se stalo a proč. Když se tak na vás dívám a poslouchám, já bych to pro vás také udělal. Šli do skleníku a opravdu, jeden semenáček chyběl. Pan Šklebený rostlinku odložil a vytáhl jiný ze dvou zbývajících. Váš tu necháme. Ten by vám štěstí nepřinesl a podal jí jiný. Andulka se neudržela, dodala mu hlasitou pusu a vyběhla ze dvířek. Zábava na Spilce byla v plném proudu a chyběla jen harmonika.  

 

 

                                                                 Dědkové
                                                    Čtení 3

                                           Výstava                                      

      Bylo to v době nejdelších dnů v roce, když dědkové po dlouhé odmlce  připravovali klubovou výstavu. Místo jednoduše zvolili v domovské hospůdce U Blanky.Blanka ráda potvrdila svou přízeň k panu malíři. Její hospůdka měla dvě místnosti. Větší lokál s výčepem a nesmělým barem, jeden salonek a pro kaktusáře to nejdůležitější, totiž větší dvorek s velkou krytou pergolou. Dvorek byl vlastně jakousi zahrádkou ve vnitrobloku, v sousedství dalších trpasličích zahrádek. Celý vnitroblok uzavíraly  nízké domy. Nevýhodou bylo, že zahrádku mohl  po přeskočení plůtku navštívit s okolních domů každý. Bylo tedy nutné pergolu hlídat přes celou noc, nebo vše večer uklidit do lokálu. Do hlídání nikdo chuť neměl. Nakonec se obětoval Maestro, prý si s sebou vezme malování a spaní venku mu nevadí. Po obvodu pergoly umístili stoly, pouze dvoukřídlé dveře do lokálu zůstaly volné. Po vzoru plzeňských, utvořené pulty zakryli jutovou tkaninou. Vše bylo jednoduché, vše pasovalo a bylo v krátké době připraveno na ráno.


     Když v mírném opojení opouštěli hospůdku, uviděli náměstíčko pastelkově probarvené, pro tentokrát sluncem západu. Barevné okno kostelíka ozářené přes protilehlá okna bylo jako krasohled. Pan Benda, měl klíče od kostela a zval k návštěvě. Andulka, Maestro a pět dalších se nechali nalákat na varhaní hru, kterou Benda přislíbil, když otevíral dubová dvířka. Kdo v ten večer vešel, spatřil neskutečně krásný výjev. Všechny ty kostelní cetky, ty pozlátka a stanioly ozářené třemi západními gotickými okny  se slily v jeden barevný, svatý svět, o kterém v tu chvíli  nemohl nikdo pochybovat.  Ateista pan Janouch, jemuž se nechtělo domů a  raději přicupital za kamarády do kostelíku, i ten byl ohromen svatým výjevem. Maestro více obdivoval řezbářské práce a kamenné klenby, nežli svaté obrazy, ale úctu ke světu a harmonii kostelních cetek nezapřel. Benda spustil  varhany. Ten  nebeský stroj, který uměl odlehčit pozemským strastem. Stroj, který rozechvěl cetky i mohutnou Maestrovu hruď. V omámení stáli  po celou dobu Bachova dílka.


   Když Benda nebeský stroj zastavil, Maestro s úsměvem popadl Andulku a odvedl ji do šera ke zpovědnici.  Teď se mi ze všeho vyzpovídáte. A strčil Andulku dovnitř. Překvapena neodporovala a když usedala na ztemnělé sedátko, pod sebou ucítila něco měkkého, živého co ji vylekalo natolik, že do ticha zděšeně vykřikla. To něco ji najednou přimáčklo na dřevo zpovědnice a prolétlo závěsem ven. Kolem již ztemnělých lavic prolétl malý hrbáč. Výkřik probudil všechny z rozjímání ve svatém světě. Již opět ateista, pan Janouch podkopl hrbáčovi nohy. Ten se skutálel a dobíhající malíř mu dupl na ruku. Z hrbáče se okamžitě stal malý, mrštný Vietnamec máchající mačetou ve zdravé ruce a ustupující k východu. Nikdo se již neodvážil mu v útěku zabránit. Na zemi nechal pouze svůj hrb, jímž byl pytel s ukradenou dřevěnou sochou panenky Marie.


     Časně ráno se sjížděli k hospůdce a nosili své výpěstky přes lokál na dvorek. Nutno říci, že rostliny byly moc pěkné. Oni se vlastně na výstavu připravovali celý rok. Tak jako v Plzni, zavedli vždy v týdnech schůze, nedělní návštěvy u některého člena spolku a to se jim moc zalíbilo. Stalo se pravidlem, že navštěvovaný člen připravil vždy nějaké pohostinství. A tak debatovali, rýpali do sebe  a zdravě kritizovali. A stále někdo připomínal pravidlo, které jednou vyslovil Maestro: Dej nízkou misku a kaktus zvelebíš, jako vysoký kramflíček dámskou nožku. Většiny návštěv se účastnila i Andulka a proto chtěl mít každý své rostliny omyté, přesázené a každý se snažil dodržovat Maestrovo pravidlo. Ze sbírek zmizely různé lavory, kyblíky plechovky a jiné nevzhledné nádoby.
     Vše již bylo pod dozorem Maestra naaranžováno, prodejní stůl plný a Blanka mohla dokořán otevřít dveře  lokálu pod velkým kaktusovým poutačem. S počátkem pátečního rána propadala služba beznaději nad malou návštěvností. Když, ale kuchař provoněl okolí hospůdky  specialitkou, svými novohradskými řízečky, což byly řízečky z jedné strany na roštu a z druhé smažené, hosté si zkracovali čekání na jídlo prohlídkou výstavy. Řízečky opravdu moc voněly a každému zůstalo záhadou, jak strouhanka mohla držet jen z jedné strany. Ale to bylo velké tajemství pana kuchaře. Odpoledne službu napadlo vyhotovit velký poutač a umístit jej na hraniční přechod. Maestro tuto práci přijal rád  a vymalovaný plakát nikdo nepřehlédl.


     Odpoledne již návštěvníci přibývali  a naopak, při příležitosti návštěvy výstavy si pochutnali na řízečkách. Sobotní ráno, již bylo službě lépe. Návštěvníků přibývalo z vůní řízečků a odpoledne byl celý prodejní stůl prázdný. Maestrem vymalovaný poutač přilákal Rakouské turisty. Večer pan Černý hrdě převzal svou památeční dubovou pokladničku. A opravdu, poklad tam byl. Měl radost, že jeho nuzná skříňka ožila a z radosti si nechal přinést dobrý koňáček. Večer svěřil pokladnu Maestrovi, který již druhou noc hlídal. Blanka mu důvěřovala a ponechala mu klíče od lokálu.
     Maestro měl s sebou trochu malování a láhev dobrého vínka. Dvoukřídlové dveře vedoucí pod pergolu nechal otevřené dokořán, aby se celou noc do lokálu dostával vlahý vzduch provoněný vůní zimolezu, který obrůstal ploty  vnitrobloku. Jeden stůl prostřel pro čtyři lidi, talíře, talířky, misky, příbory a doprostřed uložil obrovský asterias. Do misek vložil trsy kvetoucích echinocereusů, jako kompoty. A skicoval si obraz, který bude vždy oživení výstavy. Když maloval pomyslné, vykrojené plátky asteriasu na talířích, slyšel odemykat vchodové dveře, do kterých vstoupila slečna Blanka. Musím vás zkontrolovat Maestro, aby jste mě nevypil celý bar. Slušivě se pousmála. Dnes byla obzvláště slušivá. Kratičkou skládanou sukničku v barvě medu a světlounce červenou krajkovou halenku. Rozpuštěné dlouhé, světlé vlasy kousek pod ramena a černé střevíčky na úzkých podpatcích. Koukám, že jste prostřel pro čtyři lidi. To je mexická specialita? Maestro natočil obraz aby pochopila. Hodně neobvyklé zátiší malujete Maestro. Obešla bar, nalila si koňak a sedla si na barovou židličku vedle malíře. Její jemná vůně se v místě obrazu setkala se silnou, vlahou vůní zimolezu a Maestro byl opojen. A když přehodila nohu přes nohu, ten nezdravý, ale nesmrtelně krásný posed, ukončil malování. Otevřel láhev svého Iršaje a nalil to voňavé zlato do sklenky. Ještě, aby tak spustila dobrou hudbu a je se mnou konec. Pomyslel si malíř a přestal se
z tolika svůdných vjemů cítit klidně. Jak je ten život pestrý, přišel jsem hlídat kaktusy a musím hlídat sebe. Prohodil. Bojíte se mě Maestro? Já vám nic neudělám. Vždyť víte jak to s námi je. Přes den mě přehlížíte a večer, když jsem tady z toho unavená, tak by jste klábosil do rána. Jsem jen vaše vrba Maestro. Usmála se Blanka. Ale vrba léčivá. Dveřmi, které Blanka nezamkla tiše vstoupila Andulka. Nedala najevo překvapení. Dobrý večer Maestro, dobrý večer Blanko. Tak takhle hlídáte kaktusy? Myslela jsem, že budete mít dalekohled na krku, vzduchovku přes rameno a dýku za pasem a vy, s něžnou drzostí přivoněla k malířově skleničce, popíjíte Iršájek  po boku krásné Blanky. Dala se do smíchu Andulka. A vůbec, neruším vás? Jen se posaďte, nabídla ji židličku Blanka, která viděla v malířovo očích radost s Andulčina příchodu. Já jsem již na odchodu. Maestro  nalil Andulce víno a jakoby se vrátil k malování. Po očku však pozoroval ty dvě krásné ženy. Blanka byla svůdnější, vypadala trochu mlaději, ale přece jen kdyby se odlíčila, omšelost z denního pobytu v její hospůdce by se projevila. A cpe se pořád masem, Andulka zase  olivami. Blanka je pracovitá, ochotná a výborná společnice po večerech.  Tmavé oči Andulky jsou hlubší, citlivější a více napoví. Jsou přirozenější a mohou být bez líčení. Blance mohl říci vše, před Andulkou byl opatrný. Byla křehčí. Blanka poznala, že je páté kolo u vozu a rozloučila se.  Cítil se před Andulkou trochu provinile, jako tehdy, když stál v noci vedle Mariány.


   Nabídl ji obchůzku dvorku a noční prohlídku kaktusů. Rostliny měly při umělém světle své kouzlo. Rozkvetly echinopsisy, nějaké discocactusy a jejich vůně se smíchala z všudypřítomnou vůní zimolezu. Některé trny vypadaly v přítmí hrůzostrašněji než ve dne. Po prohlídce Maestro nalil vino a spolu probírali  budoucnost spolku, životem odstrčenou  lásku a umění až se nakonec dobrali k věčně nenasytným lidem. Víte Andulko, většina nešvarů mezi lidmi, je pro peníze. Povzdechl malíř. To ale bylo od jak živa. Již Sokrates prosazoval umírněnost. Skočila  mu do myšlenek Andulka. Ano, ale dříve bylo více půtek  pro lásku, pro víru a ze žárlivosti. Podívejte třeba na politiky, ty jejich aférky, úplatečky, nekalosti. Je někdy mezi nimi boj o lásku, víru, nebo ze žárlivosti? Uznávám, že hnací silou všeho jsou ženy. Jen si Andulko představte, co by nastalo, kdyby ženy změnily své hodnoty a chtěly by jen skromné, poctivé muže, jezdící z batůžkem v MHD a kteří jsou zbláznění do zbytku přírody.  Už vidím ty boháče jak prodávají auta a cpou se do bytovek. Maestro, chcete říci, že za všechny nešvary mohou ženy? Do určité míry ano. Každý chlap, chce před ženami něco znamenat, něco předvést. Když nemá na sepsání poutavého románu, nebo složení srdce rvoucí písně, či pokoření evropského maratónu, hledá další možnosti. Nakonec většina skončí u drahého auta a ohavného domu s modrým bazénem. Je to jednodušší, nežli napsat nesmrtelnou báseň. Když, ale na to nemá hned,  přikrade si. Myslíte, že žena některého politika má špatné svědomí za jeho finanční aférky? Nebo, že řekne vrať to? To se Andulko, nikdy nestane. Já nerad maluji dnešní mladé ženy. Oni mají spotřební oči a ty se dívají jinak. Není v nich ani gram  inspirace. Maestro se odmlčel. A proto raději malujete zadečky? Nesměle se zeptala Andulka. Tak vy už také víte?  Zadečky maluji z jiných důvodů a jsem si jist, že žádná,  které patří, nemá  oči spotřební. A Maestro, mé oči jsou také spotřební? Smála se Andulka roztahujíc do široka víčka. Dlouze se zadíval do její temné hnědi a ona nemohla zastavit smích. Vy nemůžete mít oči spotřební, už jen proto, jak se  staráte o ty naše dědky.


    Zajímavý rozhovor, přerušilo klepání na dveře lokálu. Kdo to může tak pozdě klepat? Ptala se Andulka. Maestro se zvedl a šel otevřít dveře. Nemilé překvapení. Do lokálu vtrhli tři Vietnamci a hrubě se dožadovali piva a hracích automatů. Maestro jim vysvětlil, že zde není herna a již je dávno po zavírací době. Dva z nich prošli lokálem až pod pergolu. Třetí zůstal poblíže dveří. A tu si Maestro všiml, že právě ten má rozstřižený rukáv od košile a pod ním je nehybná ruka. Tím bylo dané oč jim jde. Najednou ti dva malí pancharti začali převracet stoly s rostlinami. To již maestro nevydržel přiskočil ke stolům, popadl první velký kaktus a mrštil jej Vietnamci na pupek. Prcek se chytil za břicho a kvičel. Druhý chtěl vystartovat po malíři, ale ten již měl připravenou další rostlinu k vrhu. Útočník se zalekl a místo výpadu táhl kvičícího druha ke dveřím. Jednoruký vytáhl ze za košile mačetu a předstírající bojové umění, kryl ústup. Když vypadli ze dveří bylo slyšet startující vůz a než Maestro vyběhl, ujížděli pryč z náměstí. Po návratu, uviděl vystrašenou Andulku, dívající se na tu spoušť. Teprve teď viděli rostlinu, kterou Maestro vrhl. Byl to pořádný Ferocactus glaucescens. Z toho se vietnamský prcek  jen tak nevyhojí. Maestro přistoupil k Andulce a chtěl ji pohladit po ruce, po vlasech nebo po rameni. Startoval jak stará škodovka na osmkrát až se baterie vybila. Nenašel k tomu odvahu. Zhruba vše uklidili, rostliny postavili na stoly s tím, že ráno svolají úklidovou posilu. Maestro dolil zbytek vína a ještě se pokusil chvíli startovat ten ojetý stroj až do úplného vybití. Odvahu nenašel. A kde je pokladna? Zeptala se náhle Andulka. Maestro se podíval na zadní stůl, kam ji položil pan Černý. Prázdno. Ty mizerní skrčkové. Zaklel Maestro. Vidíte, panenku Marii jsme zachránili a ten rošťák si ji vybral v penězích. Pronesla hořce Andulka. Tohle si ti naši dědkové nezaslouží. Dopověděla. Teď abych pro boháče namaloval  nějakou patlaninu a manko uhradil. Řekl již úsměvně. Jestli chcete patlaninu, ráda vám postojím modelem Maestro. Ten Andulčin kouzelný úsměv oživil zdroj, maestro nastartoval a došoural se  k políbení její dlaně.
    Ráno zavolali jako prvního pokladníka. Popsali mu přepadení a Maestro jej poslal koupit novou skříňku a sám běžel domů pro peníze. Na úklid se sešlo pět lidí, vše očistili, ometli a dosypali kolem rostlin místní, barevný kačírek. V devět hodin byla již výstava otevřena a noční přepadení si odnášela jen Andulka ve svém fotoaparátu, jehož spoušť tajně a bez blesku, mačkala při Maestrovo obraně. O ztrátě pokladny věděl jen malíř, Andulka a pokladník. Když se ti tři loučili, pokladník zatahal Maestra za ruku. Jardo za ty peníze díky. Seš kabrňák. Ale ta historická pokladna, víš, to bys měl nějak odčinit. Ukaž nám ty zadky. Maestro chvíli váhal. Jsi vyděrač pokladníku. Tedy ve středu v pět. Kdo nepřijde včas, neuvidí nic. Sbohem.


     Přesně v pět Maestro otevřel tajemné dveře galerie,  protější obrazovou stěnu  rozehrál několika světly a světýlky v barevný koncert. Místnost byla široká a obrazy na stěně pravidelně poskládány, jako dílky v tabulkové čokoládě a barevné jako otevřené album známek  nejkrásnějších  motýlů. Vše vkusně nasvíceno. Dědkové se nahrnuli, jako báby do  řeznictví, kde budou dávat  maso zdarma. Rozestoupili se, brady předsazené a mlčky zírali.  Ze strachu, se  nikdo  neodvážil promluvit, aby jeho slova chvály nebyla chabá. Jen  obraceli hlavy, jeden po druhém k Maestrovi, měli roztaženě zaťaté rty, a kývali hlavou. Tak tohle je ten nejkrásnější oltář, co jsem kdy viděl. Být tu varhany, hrál bych  každý den. Řekl první pan Benda. Černý popošel k Maestrovi a zatahal ho za ruku. Je tam? Kdo. Vždyť víš kdo. Nevím. Černý se nalepil na jeho ucho a pošeptal. No přece naše Andula. Není. Odsekl Maestro. Jardo přísahej že ne. To již Maestro nevydržel a zvolal, že jde pro pivo.
    Hned jak se vzdálil, začali remcat. Pro boha, takovejch zadků, takovejch pěknejch zadnic a já viděl jenom tu mou starou. Buď rád za ní! Farka z jeho celibátem neviděl ani ten. Myslíte, že je Maestro taky vošahával? To víš, že si šáhnul. Kdo by to vydržel si nešahnout. Chlapi nechte toho je to umění. Já se dám taky na malování ať si  užiju. Pro samé vzrušení zapomněli na podstatu obrazů, jímž  bylo pozadí, okolo pozadí. Jak slyšeli zvonit přicházejícího Maestra utichli. Každý dostal otevřenou láhev a s tou se usadili na lavice u protější stěny. Jardo, která z nich je ta nejlepší. Zeptal se Černý. Nemám žádnou nejlepší. Každá je jiná a každá měla jinou duši. Ta první, to je Veronika. Uzounká v pase širší a kulatější v bocích, byla jak cylindr od petrolejky. A stejně tak hlaďoučká? Rýpnul si Černý. Byla hladká jako mouka pokladníku. Odsekl Maestro. Tohle je Marcelka, ta měla nejrovnější záda a oblouk k zadečku tak prudký, že ho jakoby odhazovala. Byla moc hodná.  Dědkové seděli na lavicích jako sedávají obžalovaní a poslouchali tu Maestrovo rajskou řeč, jako by byl jejich obhájce, který dojista přesvědčí porotu o jejich nevině. Ten večer Maestro nemohl dědky dostat domů. Dokonce proběhlo i hlasování o nejhezčí zadnici a to protáhli až do půl noci.

 

                                                   

                                                       Dědkové
                                           
čtení 4

                                           Blanka

     Týden po  výstavě svolal Černý prodejce rostlin k výplatě. Samozřejmě, že k Blance, do toho klidného zázemí, kam utíkali pře babkami pro svoji zábavu za svým klábosením. Po výplatě to roztočili. Blanku a Andulku posadili mezi sebe a poroučeli jim to nejlepší. Benda přitáhl harmoniku a do tmy byla  velká zpívaná. Těžko se jim odcházelo z útulného salonku. Maestro s Andulkou kousek provázeli Černého  se zbytkem pokladu. Na rohu se rozloučili a Černý cupital šikmou ulicí k domovu.
     Připadal si důležitě, jako člen podnikové ochranky, který má za úkol předat tržbu  peněžnímu ústavu. Měl z té pokladny radost. Vždy jí doma obřadně položil na stůl a před ženou a vnoučaty přepočítával klubový poklad. Kvůli tomuhle požitku se bránil uložit peníze na bankovní konto a vymlouval se na mizerné úroky a vysoké poplatky bankovních vydřiduchů.


     Cupital ulicí, a když si začal pobrukovat, skočil mu do cesty malý skrček, vyrobil pár zbrklých bojových motanců a lapil po tašce s pokladnou. Tak, jak je Černý nesnášel o to více vyvinul síly ve svém pamětním těle. Tašku vytrhl a máchal s ní kolem vietnamského skrčka. Vždy říkával, až nikdo jednou nebude chtít to jejich harampádí, trpaslíky a neprodyšné kecky, ze kterých musíš po každém kilometru vylévat pot, vytáhnou na nás mačety. Dočkal se. Když skrček viděl, jak se Černý brání, tou jejich hatmatilkou vykřikl, zřejmě povel pro kolegu a najednou pokladník ucítil ránu do hlavy. Chvíli vrávoral než spadl k zemi. I po té křečovitě svíral uši plátěné tašky s pokladem.
     Chudák se probral, když jej ukládali na lehátko před sanitkou. Přitáhl si pěst k obličeji a v ní  uviděl  odříznuté plátěné uši. Ráno zavolal pokladník Bendovi co se mu přihodilo a ten operativně svolal ostatní k návštěvě nemocnice. Jdete akorát! Zrovna čekám sanitku na odvoz, radostně vykřikl pokladník na chodbě, kam přicházeli kamarádi. My mysleli, že budeš v komatu a ty pokukuješ v hale po sestřičkách. Zavtipkoval Benda. Potom ho všichni oplácali a ujistili, že se na ukradené peníze složí všichni dohromady a odvezli jej domů. Večer přišel ještě utěšovat Maestro. Až půjdeš pro  novou pokladnu, vezmi o něco větší, protože tolik peněz co vyděláš na příští výstavě, bys do tamté nenacpal. Co tím myslíš? No nech se překvapit, mám plán. S těmi slovy se Maestro rozloučil. Černému malířův plán nedal spát.


     Na druhý den odpoledne Andulka zazvonila u Maestrových vrátek. Když přišel odemknout, poprvé ji spatřil v kratičké letní sukni. Poprvé uviděl její nohy jen tak, v lehkých pantoflíčkách sluncem obarvené, jako kdyby vystoupila z fotografie ze studentských let. Dobré odpoledne Maestro. Dobré odpoledne děvčátko. Jak bylo ve škole? Snědla jsi svačinu? Zavtipkoval Maestro, dávajíce najevo údiv nad její sukní. Aha, myslíte tohle? A sukénku ještě mírně nadzvedla. Vy přece máte rád ženy v sukni, jak jsem si naposledy povšimla. Vedle krásné Blanky jsem si v kalhotách připadala  jako portýr. Vám sluší všechno Andulko, ale suknička je nade vše. Odvedl ji na zahradu a usadil na dřevěnou lavici. Nesu vám něco ukázat Maestro. Tak  honem jsem nedočkavý jako panic. Tím vás ale moc nepotěším. Jsou to moc špatné fotografie jednoho hrdinského obranáře proti dvěma útočníkům. Nafoceno za špatného světla. Podívejte.
     Maestro vzal do rukou neopatrně sáček s fotografiemi a vysypal je před sedící Andulku. Vidíte ty mé stárnoucí ruce? Poklekl a jako slepý obr Kyklop z řeckých bájí, ohmatávající vycházející ovečky, sbíral foto ze země. S hlavou jen kousek od Andulky byl nečekaně, jako běžící ocelová kulička kolem silného magnetu, přitažen za rty na její koleno, to hladce kulaté, ozdobné, křišťálové těžítko s poletujícím sněhem, sněhuláčkem a zasněženou krajinou. Kdesi šípkový trn pronikl pod kůži  Růžence a vše ustrnulo. Andulka nehybně seděla, ruce v klíně, zadívaná na jeho hustou kštici a Maestro oči zavřené, rty na jejím koleni, ruce přitaženy k zemi, připraven ke startu na dlouhý běh. Tok němého, oškubaného tetřeva. Nic více. Nikdo na světě ani oni nevěděli  kolik času trvala pohádková nehybnost.
Pak kdesi princ políbil Růženku a vše pokračovalo jako by nikdy nic nebylo. Maestro mlčky dosbíral foto a odskočil do domu pro láhev vína. Donesl ji zabalenou v papíru. Tak a teď si vás vyzkouším, když jste  brilantně poznala Iršájek U Blanky. Maestro, kdo by nepoznal tak osobité a excelentní vínečko? Nalil jej do sklenek a Andulka přivoněla. Usmívajíc, mírně roztočila obsah skleničky a krčící rameny znovu přivoněla. Dnes mám těžký úkol. Napila se a víno podržela v ústech. Maestro nahrbený a pln očekávání ji hleděl tak zblízka do rtů, že se Andulka  neudržela a smíchy vyprskla obsah úst na lavici. Promiňte Maestro, když vy do  mě koukáte jak na výjev do trouby. Maestro si uvědomil co udělal a hromovým hlasem převzal její smích.
Maestro, zapomněli jsme na mé foto. Usadil se na lavici vedle Andulky a ona mu podávala jednotlivé obrázky. Vždyť je to naše výstava. A tohle skrčkové co převrátili stoly, tady je ten velký hrdina, co je zahnal. Kde jste je objevila? Maestro to vaše hrdinství jsem fotila od baru. A tohle je ten jednoruký z kostela? Ano. Myslela jsem, že by jste si mohl vzpomenout a namalovat jejich obličeje na plakát. Šlo by to? Andulko vždyť to jsou stejňáci. Jak to mám udělat? Zkuste si je vybavit Maestro. A k čemu vám to bude? Když je policie na nic, vezmu to do svých rukou. Rozvěsím plakáty z hledanými zločinci. Snad nám dají pokoj. Dobrý nápad jak skrčky zastrašit. Všecek se vynasnažím Andulko. Ale ještě jste neodhalila obsah skleničky. Cítím růžičky Maestro, je to snad tramínek? Ó uhodla jste, vás nám seslalo nebe Andulko. Děkuji vám Maestro, ale kaktusářské předsedávání není jen o víně, teď běžím vrátit naši novou promítačku, které nechodí několik funkcí. Maestro vyprovodil Andulku ke vrátkům a dlouho se díval opřen o hradbu, na odcházející školačku. Nechceš s tím pomoc Jarouši? Křikl protější soused, rovněž opřen o hradbu a dlouho pozorující Maestra i vzdalující slečnu. Nechci! To by jsme nezvládli ani ve dvou Toníku.


     Když Andulka odešla, pokračoval v dokončení obrazu Křížové cesty, který byl na zakázku obecního úřadu, jenž všech dvanáct kapliček nechal opravit. Byly roztroušeny podél cesty na téměř holý kopec z velkou kaplí na vrcholu. Mezi jednotlivými kapličkami stály nepravidelně mohutné solitérní duby se širokou korunou. A po celém kopci jen fialově kvetoucí vřes,  nic více. Maestro se na obraz zadíval a vzpomněl si na Andulku, na to co ji provedl. Ucítil na rtech její koleno a zastyděl se. Proč mě neodstrčila, nevynadala, nebo naopak nepřitáhla k sobě, co si asi myslela? Dnes večer více myslel na ženy než kdy jindy.  Neměl ani chuť do spaní, oblékl se a cupital k Blance na dvoudecinku.


Měla dnes dobrou náladu, usměvavá a upovídaná. Poslední hosté již odcházeli a po zamčení Blanka donesla Chenin Blanc výběr z bobulí, méně známé víno, se kterým jednou chtěla Maestra překvapit. Malíř láhev otevřel a již vůně korkového špuntu pronikla do smyslů milovníka vín. Blanka pozhasínala světla v lokále a ponechala jen výčepní světýlko. Usedla k baru vedle maestra, elegantně vyrovnala záda, aby nechala vyniknout šíji. Přišel jste dnes za vrbou nebo za ženou Maestro? A nežli mě odpovíte, aby jste se nemusel trápit napovím vám. Ta žena je upracované stvoření, které je denně deset hodin v dýmu, tahá půllitry s pivem, hádá se a vyhání opilce, kazí si oči z těchhle světel a touží jen po smyslu plném pohlazení. A vrba? Vyslechne, poradí, vytrpí a snaží se ještě vypadat k světu, aby se zpovědník cítil dobře. Maestro váhal, nečekal takový útok, i Blanka najednou zvážněla. Netrapte se Maestro já vám napovím. No přišel jste přece za vrbou. Ach na co jsem si Maestro rovnala záda a vypínala poprsí? Schoulila se do ranečku. Znovu se elegantně napřímila a rozesmála tak divoce, že Maestro již pochopil její hru. Její hořce pravdivou, životem psanou komedii.
Oba se pak zadívali na svou sklenku a Blanka vyzvala k ochutnávce. Vy jste mě Maestro naučil poznávat dobrá vína tak hodnoťte první. Maestro přivoněl a byl ohromen. Tohle, že dokázal moravský vinař z francouzské odrůdy? Ti Franckové by k němu měli přijet na školení. Co říkáte Blanko. Vy hodnoťte Maestro. Vůně je až bonbónová. Maestro ochutnal. Má milá, vy nám chcete dnešní večer osladit. Tolik zbytkového cukru jsem nečekal. Ale Maestro, pijete výběr z bobulí to přece k ním patří. Jak jste řekl vůně do bonbonů, pamatujete na pouťové žužu? Malíř znovu přivoněl a radostně pokýval hlavou. Vy jste ho odhalila a já se připojuji. Spolu pak probrali atmosféru dřívějších poutí, jak vůně cukrové vaty zápasila o stupínek s vůní klobás na dřevěném uhlí a klobásy s praženými mandlemi a v jednom uchu Michal David, ve druhém Bonni M.


Otevřeli další láhev, ne již tak výbornou, ale s větší razancí. Maestro, dnes jsem se zdokonalovala ve znalosti němčiny. Ptal se po vás zájezd rakouských umělců jestli jste zpřístupnil vaší utajenou galerii. Pracujete na ni? Poslední dobou na ni nemám myšlenky ani náměty. Tady máte Maestro jeden. Svezla se ze židličky a provedla několik svůdných tanečních variací. Ale Blani, takhle tuctově se podbízet a věci nerozumět i ta Mariána byla přirozenější. Já vím chudáčku Maestro, vy k tomu potřebujete lásku a romantiku a vzrušení a náhodu a přirozeno a čisto v duši a plno citu a a a. A víte co ? Jdeme se vykoupat na Kačák. Vzala ho za paži a vytlačila ke dveřím. Maestro naříkal jako dítě. Nakláněl se dozadu a Blanka ho tlačila před sebou. Vystrčila ho ze dveří, vzala dva ubrusy a spolu cupitali přes vyhřátou dlažbu náměstí, pak ztemnělou uličkou dolů ke Kačáku.           
Maestrovi se do vody nechtělo. Víte Blaničko, že se opilci nemají koupat. Blanka namítla. Teplá červnová noc s úplňkem, žáby kuňkají, ryby kroužkují, dobré víno v krvi, koupající víla, Maestro, vy že jste umělec? Jste morous! Rozesmála se, odhodila šaty a vběhla do vody. Co jiného mohl dělat něž následovat její počínání. Odhalil mohutné tělo a rozvážně kráčel do vody. Když voda z Kačáku oblila malířovo choulostivé  místo, plující Blanka pokřikovala. Maestro, raději dál ne stoupá voda! Když o kousek popošel, zavolala. Už přetéká čap Maestro. Protrhne se hráz! Alespoň lépe najdu tu drzou vílu. Odpověděl Maestro a celek se potopil, podplul pod Blankou, vzal jí za pas, nohy ji stlačil hlouběji a za zadeček přitiskl  na sebe. Když ucítil na hrudi  dobře vyvinutá  ňadra  nadlehčená vodou, celé tělo si přálo nepustit. Přesto porazil slabost, potopil se a vzdálil  pokušení.      
Na břehu se vysušil ubrusem a oblékl. Když Blanka beze studu vystupovala z vody, v pozadí od měsíce stříbrné vlnky, byla opravdu jako štíhlounká noční víla. Maestro civěl na ten úkaz s ústy dokořán a raději se slušně otočil. Jste galantní Maestro, ale jestli odbýváte práci na obrazech tak jako na mě v Kačáku, z čeho jste živ? Vy, ale umíte drze provokovat Blaničko. A to jsem si myslel, že jste opravdová víla. Třeba jsem. Ledabyle se obalila bílým ubrusem a začala poskakovat kolem malíře.


Když maestro doprovázel Blanku přes náměstí zatahala ho za ruku. Maestro vám v Kačáku nevyhládlo? Pojďte se mnou někam na večeři. V tuhle dobu vám dají leda utopence Blanko. V Hradu mají do dvou, tam nás nakrmí. Jdeme. V Hradní restauraci bylo opravdu otevřeno a výběr jídel lákavý. Dokonce ve vedlejším lokálu hrál taneční orchestr. Blanka poručila jídelní a nápojový lístek, vybrala Muškát moravský výběr z hroznů od pana Tetura. K jídlu si poručili jen velkou mísu zeleninového salátu. Co říkáte na muškátek Maestro? Dnes máte šťastnou ruku Blaničko, je výborný. V tančírně spustili svižnou hudbu a Blanka lákala k tanečku. Když se Maestro s bručením zvedal, najednou v polostoje ztuhl, vykulil oči a pootevřel ústa. Co je vám Maestro, chytil vás išias? Maestro nepromluvil, dosedl zpátky na židli a díval se soustředěně ke vchodu, kde byl jednoruký skrček. Chvíli hovořil se svým našincem a po předání balíčku šel do zástění, kde byly hrací automaty. Maestro se Blance omluvil a odešel za ním. Usoudil, že skočit po něm by nemělo význam, i když měl velké nutkání. Zahrál si na detektiva a stoupl si k hracímu automatu. Vhodil nějakou minci, naslepo mačkal  blikající čudlíky a při tom na plno zaměstnával svou fotografickou paměť. Pěkně z profilu, chvílemi částečně ze předu, všechny detaily si uložil do paměti. Najednou rachot z toho ďábelského stroje jako někde v třídírně brambor a do kaslíku se valilo obrovské množství mincí. Všichni se na něho otočili a Maestro rudý a vystrašený odskočil do přítmí na bok automatu. Opřel se jako opilec o zeď a rukou ze za rohu vybíral plný kaslík a cpal mince do kapes. V přítmí zůstal do doby než se zvědavci začali věnovat své hře. Pak nenápadně vyvrávoral ven.
Blanka u stolu nebyla, chvíli čekal a pak se šel podívat do tančírny. Samozřejmě, že ta ďáblice byla uprostřed parketu a kolem ní kruh tančících. Její tanec byl jedinečný a slušivý. Když viděla malíře, neváhala a vtáhla jej k sobě na parket. Maestro sic mohutný až sloní, ale přesto elegán ukázal pár variací, ale jeho kalhoty obtěžkány mincemi se sunuly k zemi. Blanku k sobě přitáhl a vytančili se z parketu ven. No vidíte Maestro, jak se tancem dá rychle zhubnout. Už vám jsou i kalhoty velké. Usadil ji ke stolu. Nastavte šatičky a dívejte jak se malováním vydělává. A ani jsem ten obraz ještě nedokončil. A házel hrsti mincí do Blančiny sukně. Maestro, vy jste andílek. Po vysvětlení objednal nejstarší víno z nabídky, jímž bylo Portské 1993. Když se oběma přestěhovalo do hlavy, Maestro z ničehož nic zavelel: Jdeme malovat! Blanka chvíli nechápala, ale pak se rozzářila jako sirka a dala malířovi štípanku na tvář.


V ateliéru rozsvítil světla a horlivou Blanku připravil k malování. Stála na nízkém stupínku s přehozem přes ramena a před ní jen bílá zeď. Byla pěkná, Maestro si pochvaloval její tvary, ale přesto musel její postoj upravit a k tomu ji dával odborný výklad. Někdy stačí jen pokrčit nohu, přenést váhu, nebo mírně prohnout záda abychom se propracovali k dokonalosti. Blanka plnila beze zbytku jeho příkazy a  snažila se nehybně stát, přesto že víno ještě působilo. Maestro ji načrtl opravdu půvabně, ale co namaluje  do pozadí obrazu, vůbec nevěděl. Snad proto nebyl s malováním spokojen. Položil štětec a přistoupil vedle ní s omluvou. Promiňte Blaničko, ale už mě to nějak nejde. Otočila se k němu. Věděla jsem to Maestro. Poprvé uviděl její oči tak vážné a zavlhlé. Odhodila přehoz, postavila se do pozoru jako podřízený vojín a dívala se na malíře. Jsi krásná jako holubička, řekl Maestro a odnesl ji v náručí z ateliéru.


Když ji ráno vyprovázel ke vrátkům, zadívala se na malíře a pohladila jej po tváři. Vidím tě na očích Maestro, že by jsi mě nejraději řekl, jako by se nic nestalo. Maestro, se slovy jsi anděl Blaničko, pokýval hlavou. Když došli ke vrátkům, právě se chystal zazvonit Černý. Dobré ráno pane Černý. Pozdravila Blanka. Dobrej, zabručel. Když se kousek vzdálila, Černý se naklonil k malíři. Proč to děláš Jarouši. Myslel jsem, že ty a Andulka. Nech toho. Odsekl Maestro. Patříte k sobě Jardo. Zklamal jsi mě. Sbohem. Maestro se za ním díval. Možná máš pravdu, dědku. Šel do ateliéru tam oživil svou paměť a dokonale, se všemi detaily namaloval jednorukého skrčka. Zbalil pingl se spacákem, malou trhačku, pár tužek a vyrazil do světa.

 


                                                           
Dědkové
                                                čtení 5

                                          Marta

Maestro měl rád jízdu vlakem a dívání se do krajiny. Bylo to bezstarostné pohodlí, které omlouvalo i věčné zpoždění. Asi dvacet kilometrů před Budějovicemi uviděl pěkný kopeček s kapličkou pod velkým dubem, téma omšelé, ale Maestro jej miloval. Na příští stanici vystoupil a vydal se zpátečním směrem kopeček vyhledat. Po cestě přemýšlel o Blance, Andulce i o sobě. Vyčítal si předešlou noc. Nikomu nepomohla. Když kapličku vyhledal, usadil se na nejlepší místo a maloval. Po dokončení, přišel až ke kapličce a tam spočinul na jejích schodech. Před sebou uviděl větší obec s kostelíkem, kde všechny domky měly  červené střechy. To patří do české krajiny, tak to má být. Pochvaloval si malíř. Podíval se do mapy na jméno obce a vzpomněl  na svou velkou lásku a kaktusářku Martu. Vše si zpětně vybavil, jak ji poznal na sjezdu starostů obcí. Jak si vymýšlela služební cesty aby se mohli scházet. Trvalo to dvě léta. Touha ji uvidět, jej zvedla ze schodů a vydal se jejím směrem.
 

     Maestro zatahal opatrně za řetízek a vyčkával. Žádný pohyb po zahradě ani za okny. Zatahal po druhé a zaslechl pár vzdálených melodických tónů. Zatahal po třetí již rázně a slyšel že rozhoupal jakousi soustavu zvonečků znějících ze všech směrů v zahradě. Jak blahodárný zvuk to byl. Hned to bude! Už jdu, jen doházím kompost, vyčerpám žumpu a dobarvím okapy! Zaslechl z nitra zahrady. Tak to jsem asi rozhoupal i Zikmunda. To nemůže být nikdo jiný. Pomyslel si Maestro. A již byla k vidění přicházející žena oblečena do sepraných a mírně prořídlých modrákových kalhot na kalounek, v nich zastrčené obtažené hnědé tričko. Vosí pas a Venušiny boky. Kdyby bylo šero, člověk by si řekl, že přichází Napoleon. Její černé a jedinečně husté  vlasy byly načesány opravdu do tvaru klobouku slavného císaře. Když uviděla za vrátky Maestra,  korálově velké, modrozelené oči pod stejně jedinečně hustým obočím, předstíraly, že špatně vidí. Žena si jakoby oči protřela a po té přískokem otevřela vrátka. Jsi to ty Jaroušku? Oči mám zatím zdravé, ale mám jim věřit? Palcem a prsty zmáčkla Maestrovi tváře, takže se jeho ústa násilně otevřela a tato divá žena jej na ně svými tmavými, velkými a doslova masitými rty políbila. Ještě pro jistotu osahala jeho ramena. Co tě sem tak nečekaně po pěti letech  přivedlo? Staré lásky nerezaví Martičko. Žena ustoupila v cestě Maestrovi. Staré železo jde nahoru. Chceš mne snad odvést do výkupu? Rád bych. Tys celá z mědi a ta jde sakramentsky nahoru. To Maestro trefil. Její pleť, ruce i nárty měly barvu zašlé mědi. Přišel jsem se podívat jak žiješ  a  jestli ještě kaktusaříš. Žena rozšířila  ústa do milého úsměvu se slovy, jdeš jako na zavolanou malířku. Pomůžeš mě přesadit letitého grusona? Vzala Maestra pod paží a vedla jej  do zahrady za dům. Jen se podívej jak kaktusařím a rukou jako kněžna Libuše opsala ve vzduchu dráhu od východu k západu.Tady je moje kaktusové království. Pravila hlubokým hlasem. Maestro se díval na to království trochu rozpačitě.
 

Viděl v dálce jeden skleník  tři pařeniště a jen tu a tam u cestiček nějaký kaktus. Zahrada jako taková byla krásná. Barevná políčka bylin a mezi nimi nízké pokroucené a s citem formované jehličiny. Altánek s prapodivně rovnou střechou, na které bylo snad skladiště květináčů a bedniček. Od severu stěna vzrostlých smíšených stromů. Tak kde máš toho velikána Martičko? Vidím jen samé léčivky. Špatně koukáš malířku. Tvé zázračné oči již slábnou, bude to chtít  odvar z bylinek. Maestro popošel po cestičce z kamínků, které vedly všude mezi políčky s bylinami. Překročil jsi gymno Jaroušku. Podíval se pod nohy, a jeho zrak přitáhlo placaté gymnocalycium velké jako talíř od polívky, které rostlo na okraji záhonku s mateřídouškou. Údivem mírně couvl. Pozor na ten noťák za tebou Jaroušku. Otočil se a uviděl krásný ottonis na okraji políčka s mátou. Již se zorientoval a řádně rozkoukal. Na okrajích některých políček z nízkými bylinami, tak jako rostou netřesky, rostly volně vysázené kaktusy.


Malíř chvíli zapomněl na svoji hostitelku a nedočkavými kroky chtěl projít a zmapovat celou zahradu. Ty všechno přehlížíš můj milý. Podívej se tady do meduňky. Maestro se vrátil a na jejím okraji, v mírném polostínu uviděl tři obří temně zelená denudáta s přilehlými, jantarovými trny. O kousek dál zploštělé sagliony, žluto i černo trnné.

Kolem dalšího záhonu pungensy a několik zelených Maestrovi neznámých  gymen. A kde máš cedulky? Nebo si vše pamatuješ? Žena chvíli šmátrala kolem jedné rostliny až nahmatala malou stříbrnou destičku. Podívej. Všechny, jako vojáci, kteří jdou do bitvy, mají nerezovou známku kolem krku. Za cedulku zatáhla a když ji pustila skočila zpátky na své místo. Maestro tohle musel vyzkoušet osobně, aby poznal, že destičky jsou na gumičce. Žena mu vysvětlila. Gumičky jsou silikonové a tudíž nezničitelné. Maestro se zamyslel. Když je ten silikon nezničitelný, znamená to, že když pohřbí nějakou tu Holliwoodskou hvězdu, zůstane po ní na věky její implantát? No ani myši to nežerou, tak asi ano. Pojď raději dál ty kreslířku.


Tak došli až k prapodivnému altánu. Tam jej žena vyzvala aby ji následoval po žebříku na střechu. Vážím devadesát devět kilo Martičko, bereš na sebe tu zodpovědnost? Neboj se jít se mnou do nebíčka. Nebudeš litovat. Když malíř zdolal poslední příčku, vystoupiv na  záhadnou střechu, dostalo se mu nevídané odměny. Na té střeše bylo několik set gymen, ne velkých, ale tak zpleteně otrněných a nízkých, jako obrácená ptačí hnízda.


Uprostřed té nádhery bylo omšelé houpací křeslo a v něm  již usazena průvodkyně. Tak co jím říkáš můj hostíku. Maestro prohlížel ty skvosty. Když se dostal k sérii spagazzinii, nemohl oči odtrhnout.


To nejlepší tě ještě čeká Jaroušku, ale později. Malíř se posadil na zem vedle pohupující Marty a zvědavě se vyptával. Měla jsi tolik ráda astrofyta a já vidím samá gymna. Měla jsem je ráda, ale zkus je zasadit do záhonu nebo nechat tady nahoře. Z těch nic nevykřesáš, jsou to bábovky, chtějí hýčkat sklem. Až uvidíš ta armáta, která sbíral Slaba zamiluješ se taky. Jsem prapodivná hostitelka viď, ani jsem tě nic nenabídla. Na ty tvé očička si dáme trošku bylinek. Posaď se u mne. Uvolnila Maestrovi houpací křeslo a skočila za střechy do kopy sena. Maestro zaslechl její hlas. Takhle je to rychlejší, ale ty to nezkoušej! Usedajíc do křesla zakroutil hlavou a v něm si připadal  jako v opravdovém ráji.

 Po chvilce se žena vrátila. Z jedné kapsy vytáhla láhev z oranžovou náplní, z té druhé malé skleničky. Obojí položila na  stoleček kousek od křesílka a nalila tu zářící tekutinu. Na naše shledání Jaroušku. Maestro navyklý hledat jiskru ve víně, pozvedl skleničku k obloze a zaujatě prohlížel obsah. Jako bych měl ve skleničce vestu cestáře. Zabrumlal Maestro, před ochutnáním. Po napití povýšil očekávaný sirup na velmi chutný likér. To je rakytník Jarouši. A co ten šedesáti procentní líh? To je pouze konzervant malířku.
 

 Oba se po té usadili na přepravky a Maestro svou přítelkyni nechal vypovídat. To víš, že je s nima práce. Ty, které jsou venku v záhonech, v dubnu rozložím s holými kořeny před dům. Mám tam takový plácek ze staré černé strusky z Ejpovic u Plzně. Je to výborná drenáž a ta její černota přitahuje dobře teplo. Na ní nechám rostliny ležet někdy až do května. Oni se tím teplem pomalu probudí, nasadí čekací kořínky a poupata. Když je příznivě, začínám vysazovat. Koncem záři postup opačný. V půli října je naskládám do beden a odnesu zazimovat. Ty co jsou v květináčích, jako tady nahoře, ty postavím také hned v dubnu na betonový chodníček před domem. Je k jihu tak se tam mají dobře. Když se počasí ustálí, přenesu je sem. A nebo také ještě jinam. Ale to bude překvapení na závěr. Ještě do druhé nohy? I to víš, že to musím vyrovnat. Jak bych jinak slezl?


Na té střeše bylo oběma dobře, ale malíř se  trochu netrpělivě díval dáleji do zahrady a hlavně byl zvědav na Martino překvapení. Koukám, že bys již rád dobýval tobě neznámé končiny. Tedy popojdem? Zastrčila mu do kapes jeho plandavých kalhot příjemné občerstvení a sama skočila do sena. Máš nejrychlejší eskalátor na světě Martičko.


Popošli k dalšímu záhonu, kde byly jen  gymna. Tady jsou ty choulostivější. Pod nimi je poctivá drenáž ze starých tašek a na vrchu jen trochu písčité zeminy. Ty tvoje gymna jsou placaté jako diskáče nekřížíš je spolu? Dej pokoj s takovou havětí. Ty mě nesmí do domu.


 Konečně se dobrali až ke skleníku. Maestro nakoukl nejdříve do otevřených oken a potom předběhl svoji průvodkyni. Ve dveřích zastavil a přehlížel celý parapet. To, ale nejsou gymna co? To tedy nejsou malířku. Tohle je moje obloha. A opravdu, celý čtyř metrový parapet se barevně pohupoval od světlešedé k šedomodré, od šedomodré k modré a naopak. Byla to, jak řekla hostitelka, májová obloha. Ten parapet nesl pouze tři druhy kaktusů s názvem Echinocactus horizonthalonius, Thelocactus hexaedrophorus a Coryphantha valila.

 

 

 

Souhra této trojky byla obdivuhodná. Těmi si dělám velkou radost Jaroušku. Stále jsou nedostupné, naučí tě naslouchat a hlavně stárnou mnohem pomaleji nežli my. Tak tohle je opravdu veliké překvapení. Není. K němu jsme ještě nedošli.

 Maestro se od oblohy nemohl odtrhnout. Vzpomněl si na občerstvení a s dovolením, nalil skleničky. Proč ty nejsi v nějakém spolku. Tohle se přece jen tak nevidí. Ty se nechceš pochlubit? Kroutil hlavou Maestro. Občas někdo přijde a to mě stačí. Tak ještě do druhé nohy a jdeme na to.

Vedla maestra do domu. Snad nemáš kaktusy v bytě. V bytě ne, ale na bytě ano. Usmála se Marta. Vystoupali po schodech ke dveřím na půdu. Půdou jej zavedla pod velký, otevřený světlík ke kterému vedl krátký žebřík. Žena má přednost, jdu první. Maestro si připadal jako v blázinci. Když vylezl za Martou, musel vstoupit na jakési kominické prkno, které dříve sloužilo k vymetání komínu. Z levé strany se přidržoval jednoduchého zábradlíčka. Na straně pravé byla zabudována dřevěná deska lemovaná prkny a na této desce bylo něco, co zastaví  dech i tomu nejlepšímu pěstiteli. Asi sto armát se tu peklo na celodenním slunci, vystaveno větru i dešti. Tomu také odpovídal jejich zevnějšek. Zakroucené trny, některé jako pochroumané pružiny, jiné jako rybářské háčky. Barvy od černé, přes medovou až po žlutou. Nikde nevidno tělo rostlin. A ty myslíš, že je tohle ještě naživu? A to je vše co mě poví přední výtvarný umělec? Musím to nejdříve strávit Martičko. Vždyť to přece není možné aby tohle, Maestro zvedl ruce, prudce se zhoupl a staré prkno v půli prasklo. Oba dopadli na sedlovou střechu z tašek. Do prdele. Vykřikla sjíždějící Marta, která zarývala prsty do mechu. Ten se, ale trhal a žena se zastavila jen kousek před okrajem střechy. Maestro se stačil zachytit ulomené poloviny prkna, které se jen vychýlilo ve směru pádu, ale ještě drželo šroubem na konstrukci. Jaroušku, pode mnou jsou ve vaně v hydroponce obrovské monvilejky, tys ještě neviděl. Maestro se pokoušel postavit a přitáhnout pomocí prkna ke světlíku. I to se, ale utrhlo a on burácivě popojel na úroveň Marty. Kdeže jsou ty monvilejky? Pod tebou i pode mnou. Chvíli se na sebe koukali jako holoubek s hrdličkou a potom se malíř pokusil nadzvednout jednu tašku. Jeho prsty pod ní ručkovali až se zachytili střešní latě. A to bylo vyhráno. Druhou uvolněnou rukou odundal další tašky a postupně vytvořil ve střeše schůdky. Martě podal ruku a na schůdky ji navedl. Tak se došourali až ke světlíku a to byl již  kousek na pevnou zem. Maestro si vyžadoval provaz, aby se mohl přivázat a střechu vyspravit. Nato mám lidi Jaroušku. Ne nadarmo mě říkají Rychtářka. Tak a teď se pojď podívat jak bychom na tu naší trnitou krásu doplatili. Zavedla Maestra do míst, kde se před chvílí na sebe v nesnázích dlouze zadívali. Tam v jakési vaně, v hydroponce, jak řekla Marta, rostlo pět obrovských předivoce otrněných monvilejek.
    Když Marta přijala Maestrovo pozvání na večeři, snažil se očistit  kalhoty s košilí od střešního prachu a mechu. Převlečená Marta vyšla z domu a malíř nevěřil. Císařský klobouk docela zmizel a  černé huňaté vlasy sčesala  k temeni a svázala modrou stuhou  za níž byl obrovský kuželový racocháč. Místo trika elegantně šitou košilku, oddělenou od hrubo plátěných kalhot  modrým páskem s černou přezkou.  Postavou pevná a soudržná, jako skok pumy  pro mladou antilopku. Já jsem se na té střeže odřela Jaroušku. Rozepnula košilku s ukázkou ňader. Bezesporu nejkrásnějších a nejpevnějších, jakých si lze v lidových podmínkách představit. Maestro zatuhl a zatuhlý se od nich na patě celou svou postavou otočil, jako pózující krasobruslař na ledě. Od žen byl zvyklý na ledacos, ale tohle bylo příliš. Nepostřehl ani drobné zranění prsního obloučku. Matra s otázkou dopnula košilku. Co je na tom  špatného,  nestydět se před bývalým milencem, na kterého nemohu zapomenout? Nic, ale tohle nemáš dělat. Nevlídným tónem zodpověděl Maestro  lehkomyslnou otázku. Marta se zarazila a po cestě na večeři proměnila prostořekost v diplomatický tón.

 


     Vyřiďte panu kuchaři pochvalu za výbornou večeři. Pověděl Maestro vrchnímu, když objednával druhou láhev vína. Marta byla snad středem pozornosti kde se objevila. Již po cestě bylo uctivých pozdravů i tady v lokále každý příchozí ji pokynul. Tobě asi každý kádrovák  musí vepsat, v kolektivu oblíbená. To je z dob mého starostování. Hodně jsem pro všechny dělala. A chlapi  se taky mohou zbláznit když něco potřebuju. I střecha bude zítra opravená a prkno co jsi zlomil bude zářit novotou. Já jsem jej zlomil? Ty zodpovídáš za svůj majetek. A tohle? To bylo obecní ohrožení. Za to jsou až tři léta kriminálu Martičko. Neudávej mě malířku prosím, prosím. To si ještě rozmyslím. Chvíli se mlčky díval na její obličej, přímo ideální k malování. Vše měla tak výrazné a sladěné že musel položit otázku. Maluješ se Marti? Od té doby co jsem utekla z toho mizerného podniku ne. A to je již dva roky. Z jakého podniku? Teď ne, ale jednou tě to povím.

Najednou se divoce rozesmála. Představ si Jaroušku, jednou u mne zazvonil dealer oriflame. Takový ten navoněný oběšenec víš. Kdo je to oběšenec? To je kravaťák víš, já jsem ho usadila pěkně venku ke stolu a nechala jej rozložit ty jeho kašičky a vodičky a když se vypovídal, přinesla jsem svojí galerku. Tak podívejte mladý muži. Tohle je čisté vepřové sádlo. To je dobré, když si upracuju ruce. Tohle je sádlo s měsíčkem, to když si uchodím  nohy. Tady je mladý muži řecký panenský olivový, to je denní doktůrek  mé pleti. A kdyby měl přijít sám pan ministr práce na kontrolu, jestli se neflákám, tady je barevné sádlo od šípků. Tím si udělám tvářičky jako Marfuška. A abych mu nesmrděla, mám v čistém špiritusu, říkám v čistém mladý pane, naložený pustoryl. Podívejte! A cákla jsem na něj. Začal se oprašovat jako by ho posraly slepice. Vidím paní, že jsem vstoupil do pralesa, povídal a shrnul ty jeho smrádky do kufříku. Ve vrátkách málem zakopl, jak mi pořád koukal na prsa. I já jsem ve vrátkách pokukoval na tvé vnady. Po celá léta nespoutané? Jaroušku vždyť víš, kdybych je spoutala, jako by byly babičky o hůlkách. Maestro si vybavil minulou scénu a v duchu si huboval za  hloupou otázku.


     Zpáteční cesta teplou nocí a za svitu měsíce byla poetická. Když stanuli před domem, Marta odemkla vchod a počítala, že maestro bude jejím nočním hostem. Když viděla, že se malíř nemá ke vstupu, zeptala se. Vypadáš, jako kdybys ke mě nechtěl. Já jsem již polepšila. Nezlob se Marti, když dovolíš, já už mám nocleh vyhlídnutý. Kam chceš odejít? Rád bych spal ve tvém křesle na altánu. Marta kroutila hlavou. Tobě je dvacet let viď. Pojď, já tě doprovodím. Nahoře si Maestro křeslo podložil, aby více leželo. A ve spacáku zalehl. Měsíc byl zrovna nad hřebenem střechy, tak otočil hlavu do tmy na opačné straně. Ve tmě si vybavil Martiny překrásná ňadra. Přemýšlel, kde vzniká ta síla přitažlivosti, ta touha mužů po ženských tělech. Měl smůlu. Jeho partnerky, vždy musely být duše spřízněné. Musely zaujmout nejen krásou těla. Nikdy nebyl s žádnou ženou jen tak ze chtíče. V polospánku se mu zdálo jak po paměti maluje Martiny ňadra na plátno v nadživotní velikosti, jak místo bradavek vybarvil makové svatební koláčky s připálenou kůrkou,  uprostřed s velikou hrozinkou. Najednou silný vítr porazil plátno a za ním stála Marta v rozhalené, nadouvající se košilce. Probudil se. Sakramentský kozy. Zabručel a otočil se na měsíc, který právě zářil v místě Martiných armát. Když usnul, zdál se mu sen, jak Marta v napoleonské čepici stojí na štítu domu a přehlíží bojiště kde jsou šiky jejích armát se vztyčenými bodáky a ona velí. Zvedající rukou,  dala povel k palbě. Obrovská rána probudila Maestra. Otevřel oči a oproti měsíci viděl na hřebeni přihrbenou kočku. Shodila si tašku ty mrcho viď. Otočil se zpátky do tmy, kde čekaly překrásná ňadra a s těmi tvrdě usnul.

 

 

 

                                                        Dědkové
                                             čtení 6

                                           Panenka

 

     Idylické probuzení do vůně kávy, hřejícího slunce a krásné ženy v montérkách. Jak je ten boží svět nádherný. To byla první slova probouzejícího Maestra. Jen si mě užij ty bezdomovečku. Až budeš  někde na slámě, tam tě kafíčko nepřinesu. Tam tě může jedině olíznout kravička. I to má své kouzlo moje milá. Jako tohle snové křesílko. Marta nechala obírání kaktusů a přistrčila stoleček s kávou. Zatím co ty se povaluješ, já mám střechu opravenou a pochozí prkno nové. Podívej. Maestro otočil hlavu ke střeše a uviděl zářící chodníček kolem armát. Já jsem konec konců ráda, že jsi tak dlouho spal a ze střechy byl vidět jen ranec. Asi by se to chlapům nelíbilo vidět takového siláka jak se povaluje. Ty máš k těm chlapům nějaký vztah. Ach, kdybys tak na ně žárlil. To bych se rozplývala. A je proč žárlit? Jaroušku, nikdy jsem si nevzala a nikdy nevezmu místního chlapa do postýlky. A přespolního ano? Pij, stydne tě káva.


Maestro se vymotal ze spacího pytle, protáhl a usadil  na dřevěnou přepravku. Tak co se ti zdálo na křesle, které jsi tak hezky pojmenoval? Jenom o tobě a tvých armátech ze střechy Martičko. Včera jsi zmínila pána, který je sbíral. Mě tvoje gymnocalycia tak překvapila, že bych rád uviděl ještě nějaké. Tak vidíš, že jdu správným směrem. Zajásala Marta. Sbíral je pan Slaba z Tálína. To je kousek od Písku. Má hodně gymen a moc pěknou zahradu. Hned bych jela s tebou, ale odpoledne nemohu. Na nádraží je to necelé dva kilometry. Musíš do Budějovic a potom do Protivína. Z Protivína pěšky stopem nebo autobusem do Tálína. Dám tě číslo na pana Slabu. Vlak jede v 11:42. To jsou služby. Jak to víš? Vím to. Teď se mě na nic neptej. Vše tě řeknu až se zastavíš na zpáteční cestě. Ve vrátkách se políbením rozloučili. A zastav se určitě, čekám tě. Volala za ním mávající Marta.

 

Vlak z Budějovic, které Maestro dobře znal, jel  za hodinu a půl. Zašel tedy do jedné klidné restaurace s terasou na oběd. Usadil se pod velké slunečníky a objednal pivo. Po chvilce  k vedlejšímu stolu usedla žena. Ne, ale ledajaká žena. Tohle byl výrobek nebo výlisek  Bárbíny. Dokonale stvořený pro dětský svět a reklamní kampaní vstrčen do mnoha rodin. Někteří rodičové se před ním trápili  svým vzhledem. I Maestro byl nesvůj z táhle ženy. Navíc, jako by ji někde již viděl. A když se na něho podívala a ještě s úsměvem, skoro by se byl začervenal. Kde jsem ji jen viděl. Marně zaměstnával obrazovou část paměti.

 

 Žena si objednala kávu. Když se věnovala sypání cukru a jeho míchání, konečně ji chtěl nerušeně prohlédnout. Ona, ale i přimíchání v šálku, pokukovala okolím. Až když se zvedla, zřejmě doupravit na toaletu, až když uviděl její Barbínovskou postavu, vítězně se usmál. Ano byla to žena novohradského zbohatlíka, která přijela svým kabrioletem z jistotou, že ji bude malovat pohublé pozadí. Jak se tehdy urazila odmítnutím . Když sebejistě přicházela, když asi  doplnila chybějící vrstvičku rtěnky, zastavila se u Maestrova stolu. Dobrý den mistře malíři. Dobrý den mladá paní. Odpověděl odměřeně Maestro. Vy už si na mě asi nepamatujete. No nevím odkud. Já jsem ta drzá a namyšlená co od vás jednou chtěla vymalovat. To jsem  neřekl. Odpověděl Maestro. Ale myslel jste si to. Ano. Vzpomínám si. V tom máte pravdu. A dnes už tomu tak není? Mohu se k vám na chvíli posadit, pane Morávku? Co mohl Maestro dělat. Stejně jako tehdy ji odmítnout, stejně dát najevo své opovržení? Teď, když dokonce pronesla slova jakési pokory? Posaďte se. Nebojte mistře, nebudu vás obtěžovat malováním, ale ráda vám pochválím vaše obrazy. Vy jste nějaký již viděla? Ve volné chvíli chodíme s přáteli po vernisážích a tak je znám. Maestro si pomyslel, to se asi s přáteli  musíte hodně nudit. Kam máte namířeno mistře? Vidím že máte tulácký batoh. Touláte se snad po kraji a hledáte zajímavé náměty? Ještě aby mě navrhla, že se bude toulat se mnou. Pomyslel si Maestro. Uhodla jste. Právě jedu hledat náměty do  pěkné Tálínské zahrady. My máme také pěknou zahradu. Je prostorná velice příjemná, je tam pěkný relax. Nechali jsme ji udělat s manželem když začal úspěšně podnikat. Maestro si v duchu pomyslel. Chtěla si snad říci Bárbí, když začal uplácet všechny starosty v okolí ten tvůj mužíček. U mě tehdy nepochodil. Žena pokračovala. Nechali jsme přivést obrovské kameny na tahačích. To místní koukali. A máme tam veliký krytý bazén s vyhřívanou vodou. Maestro  v duchu oponoval. A jestlipak jsi se také Bárbí byla podívat ve vašem skladu chemikálií, které do té vody sypete. A jestlipak jsi viděla bolavá bříška zpěváčků, kteří se náhodou z té vaší vody napili? Máme tam velké sezení pro mnoho lidí a automatický gril na selata. Kolikrát sedíme s přáteli až do rána. Maestro již měl dost její slohové práce a bez oběda chtěl odejít. No budu muset zaplatit, jede mě vlak. Řekl dost důrazně. Ten Tálín je u Písku mám tam cestu vezmu vás. S radostí řekla žena. Maestro se již chtěl s rozloučením zvednout, ale pak si řekl. Takhle  možná ještě dnes stihnu zpáteční cestu a překvapím Martu a hlavně její křesílko. Když vám to nabude vadit, rád tím vyšetřím čas na malování.

 

Tálín- Lázně

     Do zahrady vcházeli přes stodolu a Bárbí se hrnula s očekáváním architektury k obrazu svému. Musela být zklamaná, když v první chvíli neviděla luxus z amerických filmů, podnikatelského prostředí a zbohatlický stereotyp.

 Pan Slaba zavedl hosty nejdříve do velkého skleníku se sbírkou kaktusů. První pohled Maestra okouzlil pestrými barvami. Velká plocha skleníku zářila, jako by pokryta novým perským kobercem.

 

Všiml si, že rostliny nejsou na stolech jako u většiny kaktusářů, ale leží přímo na zemi a tvoří jakési ostrůvky a poloostrůvky,  mezi nimiž jsou nepravidelné, hluboké uličky, připomínající vojenské zákopy s odbočkami pro  střelce a granátometníky a zpevněné  vyzděnými kameny. Každý ostrůvek, připomínal útes, na kterém rostly endemické kaktusy jednoho rodu.

 

I Bárbí byla unešená a poletovala  bludištěm uliček jako motýlek. Sbírka překvapila  svojí druhovou rozmanitostí. Od vzácností až po opomíjené a ve sbírkách vymírající notocactusy. Všechny rostliny krásně zapěstované o otrněné. Zejména ostrůvek ferocactusů a gymnocalycií. Po prohlídce uvedl pan Slaba hosty do zahrady, nemající nic z představ motýlkové Bárbí.

 

Maestro trnul, aby nemluvila o svém pojetí a  o svých představách. Ku podivu, ona jen poslouchala poutavé vyprávění pana Slaby, který popisoval založení zahrady, jak všechny ty kameny a kamenné výrobky natahal  ručním vozíkem. Popsal i některá svá zranění při přepravě velkých kamenů.

 

Dominantou zahrady byla rozsáhlá sbírka kamenných koryt, žlabů, vodotečí, mlýnských kamenů, kamenných kanálů a dokonce i velkých kamenných van. Byla to přehlídka mistrné a trpělivé práce dřívějších řemeslníků.

 

Malíř musel obdivovat jak vkusně a s citem pan Slaba vše poskládal. Jak zdánlivá maličkost jako je položení dvou vybraných kamínků na sebe nahradí oku nákladnou složitost, která nikdy nedocílí stejné elegance. Nikde nenašel kouska nevkusu. Nikde nebyl baumaxový prefabrikát.

 

Když Bárbi uviděla zákoutí s bonsajemi pookřála a jako krásná beruška z Ferdy mravence vlétla mezi ně. Přece jen  jí byly blízké. Ty asi vídávala co by průmyslové rychlobonsaje u svých přátel.

 

 

A mezi nimi měla také Bárbí několik naivních otázek. Pan Slaba trpělivě napravoval její představy. Maestro si vyžádal souhlas k malování jedné zajímavé partie. Fotografů jsem měl již několik, ale mistra malíře ještě ne. Budu potěšen. Odpověděl pan Slaba a Bárbínu si odváděl do zahradního sezení. Když Maestro maloval, myslel na Bárbí, co z ní asi leze za myšlenky. Udělal chybu, že Slabovi neřekl jak se náhodně potkali, že nejsou duše spřízněné. Podle dvojího smíchu, ale usoudil, že se  baví dobře a plně se soustředil na svojí kresbu. Když byl hotov k oběma si přisedl a obraz věnoval tvůrci zahrady.  Bárbí se napřímila a do očí vyslala smutek nad jí nedodaným obrazem. Tolik si najednou přála mít od Maestra dílko. Malíř byl udiven jak Bárbí všemu pokorně naslouchala jak rozumě mluvila. Pomyslel si. Ty by jsi jsem Bárbí, měla jezdit na léčebné kůry jako do lázní. Po malém občerstvení se rozloučili a Bárbí panu Slabovi zamávala.
    Když usedli do vozu malíř ji oslovil. Jak se vám líbilo u pana Slaby? Moc. Po chvilce ticha, Maestro jen okem pohlédl na její hezoučký profil a nemohl nevidět drobnou slzu v obloučku tváře. Otočil se na stranu okna, a jako malý kluk tutlal dojetí, které působilo nitrožilně. V tu chvíli jakoby na Bárbíno místo, usedla malebná česká panenka.


     Po cestě do Písku Maestro přemýšlel co se asi odehrálo v té hezké hlavičce. Jak dlouho jí vydrží jedna léčebná kůra. Jak dlouho pocítí úctu k práci vedenou smysluplnou vášní. Úctu k jedinečnosti, úctu k malému kousku země, kterou její pán nezprznil, ale povznesl. Po očku se na ni díval. Již se mu nezdála tolik odpudivá. Díval se jak mlčky ovládá řízení, jak elegantní střevíčky hladí pedály. V malířovo očích se měnil rozměr její krásy. Hned po vjezdu do Písku zastavila. Smím vás mistře pozvat na večeři? Nebo snad ještě na pozdní oběd? Maestro vůbec neměl pojem o čase. Když se podíval na hodinky a zjistil, že je již po páté hodině, jeho plány na zpáteční cestu vzaly za své. Není u mne zvykem nechat se zvát od ženy, ale dobrý oběd, byť opožděný určitě přijde vhod. Panenka se zaradovala. Znám tu jeden malý hotýlek na břehu Otavy. Navrhla. Přijímám s radostí. Odpověděl Maestro.

 

    Dřevěný hotýlek na břehu Otavy byl malebný. Stejně jako interiér restaurace, byl ze starého dřeva  ještě z dob poválečných. Na stěnách lokálu zavěšeny dobové obrázky otavských  rybářů,  náměty starých plováren i valící se masy ledových ker v době otavského tání. Maestro nechal po pozdním obědě panenku vypovídat. Bylo od ní hezké, že vzpomínala na dalekou minulost, na studentská léta, na pěvecký soubor, na rodiče, kteří měli také zahradu s alpínkou a to je přivedlo zpět do Tálínské zahrady. A chtěla by jste po dnešku takovouto zahradu? Zeptal se nešťastně malíř. Panenka sklopila svoje hezké oči do stolu. Pak se zvedla a odběhla. Přicházela  veselejší a s omluvou. Za malou chvíli přinesl vrchní láhev červeného vína. Viněta Maestra velice překvapila. Cabernet  savignon, pozdní sběr, ročník 1998. Malíř na oba hleděl nechápavě. Po předpisové ukázce vrchní láhev otevřel a rovněž předpisově nalil k ochutnávce. Maestro byl vyveden z míry. Takovéto víno se nadá jen tak během páru vteřin ohodnotit. Nebudeme ochutnávat pane vrchní. Věříme a výsledek vám povíme později. Panenka se podivně koukala, ale Maestra pochopila. Mám tomu rozumět, že jste dnes zakončila spanilou jízdu? Uhodl jste. Zůstanu dnes na noc v hotelu.


Panenka vyzvala malíře k ochutnání a připití na zdraví. Víno bylo rudotemné. I ta jiskra v něm se sotva rozzářila. Stářím vína ztěžklá vůně s nádechem  ostružin  vycházela z jeho temnot jako z chladného okna staré kaple obrostlé vonícím rdesnem. Přípitek s tímto vínem je pro mě velikým zážitkem. Vy jste jej vybírala? Ano, ale nechvalte mě vsadila jsem na cenu. Vidíte jak jsem zkažená. I já jsem jednou použil past vysoké ceny při prodeji jednomu zbohatlíkovi, který ze mne chtěl za každou cenu něco vypáčit. Když jsme došli k nějaké patlanině řekl jsem cenu, že se mě samotnému panenky protočily. Za deset minut si obraz odnášel. A já se ze studu rozesmál. To, ale neplatí o tomto víně. To si chválu zaslouží. Za tu pochvalu vás zvu mistře k baru na něco plamenného. Maestro na ni viděl, že ji něco trápí, že se potřebuje vypovídat a neodmítl. Když odmyslel starobylost baru, připadal si jako u Blanky. Ale tahle žena, byť o mnoho atraktivnější, měla do ní daleko. Pila schváceně a při třetím koňaku smutněla. Maestro ji raději odvedl ke stolu. Panenka se zhluboka napila  toho těžkého vína a její hezoučké oči žadonily o politování. Umíte se tak smutně podívat, vás něco trápí? Ze slušnosti se zeptal Maestro. Já se mistře,  musím  umět dívat smutně. Musím se
také na povel  smát. Musím umět všechno co se mu hodí. Povinně do fitneska, abych neměla bříško, povinně chodit na jeho rauty kde mě ukazuje jako opičku. Proč myslíte že jsem k vám tenkrát přijela škemrat o obraz? Nakázal mě to. Chtěl mít od vás vymalovanou mojí zadnici aby se mohl chlubit, že je právě od vás. Aby mu vysela v kanceláři a vnadil na ni ty jeho kumpány. Já jsem se na ně musela usmívat a být jim povolná. Mistře, vždyť já jsem té havěti kolikrát  dělala matraci! Jak jsem se jich štítila. On pořád nemá dost. On ani jinak nemůže. Kdyby se s nějakým  kumpánem rozhádal a ten promluvil všechno se mu zhroutí. Najednou se zarazila. Uvědomila si kde je a s kým je. A plačíc vyběhla ven před hotel.

Maestro upřel pohled na starý obraz otavského tání a poeticky se zamyslel. Již otavské ledy se protrhly a s obrovskou silou dunivě se valí průrvou v jezu, aby nebránily ochucení a přisolení kyselých vod šumavských mořem i oceánem. Vše se pak očištěno procesem destilačním navrátí v podobě bílé duchny do šumavských hvozdů. Kdy ty panenko podrobíš se destilaci a odlehčíš tělu i duši?

Do lokálu přicházeli muzikanti a za nimi zklidněná panenka. Vy jste zařídila i hudbu? S úsměvem řekl malíř. Volala jsem do filharmonie. Podívejte, samé akustické nástroje. Odpověděla panenka. Byla jak na trní. Chtěla moc tančit. Když se malíř k ničemu neměl, předešel jej nějaký mladíček a panenku si odvedl na parket. Zřejmě to byl velice vyspělý tanečník. To, co s panenkou  předvedli bylo na taneční soutěž. Panenka byla šťastná. I muzikanty svým tancem podpořila a ti spustili jakési letité rockenrolly, že panenka místy poletovala vzduchem. Pozoroval tu hezoučkou bytůstku. Tu hříčku přírody. To umělecké dílko, které je vláčeno od jedné dražby ke druhé. Ale i když je zkažená, přece jen je jedinečná a je pěkné, že je právě tady. V malém obyčejném hotýlku na břehu Otavy, tančící před touhle kutálkou. Se svojí jedinečností, se dá dopadnout mnohem hůře. Mohla se zařadit do aleje celebrit. Do toho stromořadí, kde jen každý pátý strom za něco stojí. Kde ostatní jsou podpírány bulvárními tyčemi, aby se nezřítily na kolemjdoucí neboť jsou prožrané červotočem a trouchnivinou. Maestro dostal chuť skočit do řeky a plavat ztemnělou Otavou. Vypůjčil si od panenky klíč od pokoje pro potřebu ručníku, a vyšel před hotel. Svlékl se a po schůdkách ťapal do vody. Studená byla Otava, ale osvěžila vínem rozpálené tělo. Maestro plaval podél břehu hotelu. Před sebou uviděl dalšího nočního plavce. Raději se otočil a plul na opačnou stranu. Když se již dotkl dna a postavil, uslyšel za sebou panenčin zadýchaný hlásek. Jste jako motorový člun mistře. Maestro se překvapeně otočil. Co vy tady? Z parketu rovnou do studené Otavy? Panenka se odrazila ode dna a vyskočila na malíře. Objala jej nohama i rukama a zakousla se mu do krku. Tělem malíře projela energie slastného blaha od hlavy až po kotníky. Energie, která se rozlévala do všech směrů, jako elektrický proud ve vodivém prostředí. Kdyby však elektrická energie působila takto blaženě přibylo by nekonečno sebevrahů. Po chvíli nehybnosti se Maestro vzchopil a silou se celý i s přikousnutou panenkou potopil pod vodu. Panenka se vylekala a svižně se odrazila od malíře. Když se oba vynořili překvapená panenka křikla. Dobře jste setřásl tu zhýčkanou maškaru mistře. Otočila se a odplavala do tmy za svými šaty. Maestro se otřepal a rychlými tempy plaval  dále do nitra Otavy. 

Když přišel na pokoj vrátit ručník, panenka ležela přikryta v posteli a dívala se na malíře. Nezůstanete na noc mistře? Děkuji něco si najdu. Pohladíte mě alespoň na dobrou noc? Maestro se posadil na okraj postele a přinutil se k veršům. Kdybych byl z pekla kde to tuze hřeje, ulehl bych k tobě do postele. Ale že jsem přišel od armády spásy, pohladím jen tvoje mokré vlasy. Po pohlazení panenka položila ruku na jeho a dlouze se mu dívala mlčky do očí. Když únavou usnula, Maestro rovněž unaven, otevřel dveře do malé sousedící místnosti, do jakési bývalé kuřárny rozprostřel spací pytel, přivřel dveře a tvrdě usnul. Časně ráno oba probudilo bouchání na dveře a poté, již uvnitř pokoje hrubý mužský hlas. Co tu děláš, ty Náno. Já tě scháním po všech čertech a ty se tu válíš. Koukej se dát do gala a jedem. Mám bezva kšeft. Jak si mě tu našel ty slídile! Bránila se panenka. Ty nevíš co je  GPS? Mě se neztratíš. A ten telefon si koukej zapnout. Za deset minut ať si dole. Maestro se vysoukal ze spacáku a vešel do pokoje, kde panenka plakala na posteli. Co vy tady Maestro? Myslela jsem, že jste obsadil nějakou lavičku. Slyšel jste tedy všechno, úsudek si uděláte sám. Musím už jít, nechám vám tu klíč. Až se prospíte vrťte jej na recepci, vše je placeno. Byl to krásný den s vámi. Ale já už takhle žít nebudu. Brzo vám přijedu říct jak na tom jsem mistře. Sbohem. Když se Maestro prospal, vrátil klíče a v čase oběda pozoroval z kamenného píseckého mostu rybáře na loďkách.

                                                   

                                                      Dědkové
                                          
čtení 7

                             Za hrdinství na výstavu

 

První zářijová schůze byla historická. Byl to zlom, který každý dychtivě očekával. O členství v klubu, požádal třicetiletý mladíček. Docela pohledný, promaštěné černé vlasy sčesané k nebi, jednu náušnici, opálený a sympaťák. Otevřel dveře do salonku, nakoukl, protáhl spodní ret a vycouval zpět do lokálu. Sedl si na barovou židličku a poručil si vizoura. Nevíte, kdy se tu schází kaktusáři? Asi jsem si popletl datum. Zeptal se Blanky. A jak si ty kaktusáře představujete? Jak si je mám představovat. No, nejlépe ve vaší podobě. To bych docházel každý den. Vaše představy o životě jsou mě neznámé mladý muži. Tam je realita. Blanka ukázala na dveře salonku.
Do hospůdky, po dlouhé vynechávce vešel Maestro. Blanka se za barem rozzářila. Měla připravenou černou vlaječku na půl žerdi, kterou hned strčila do pivní sklenice na barovém pultu. Maestro je ještě na živu! Vykřikla Blanka a zatleskala. Ostatní štamgasti se přidali a uvítání kořenili průpovídkami. A hned se dej do práce Maestříčku. Máš tu zájemce o členství ve spolku. Pronesla Blanka. Malíř byl překvapen a mladíka hned vyzpovídal. Když Blanka procházela kolem, položila půllitry na nejbližší stůl a vrátila se k malíři. Přistoupila těsně k němu a ještě více odklopila jeho rozhalený límeček. Tam v záři barového světýlka  zcela jasně uviděla stopy po dvou drobných čelistech. Napřáhla se mokrou rukou, jako když zabíjí dotěrný hmyz a plácla Maestra po krku. Přesně do místa panenčina skusu. Měl si tam nějakého ováda malířku. Přes zuby procedila Blanka. Vzala sklenice s pivem a sedla si zády k malíři ke štamgastům. Maestro dopnul límeček a odvedl mladíka do salonku. Ten se však za ním plížil šoupavým krokem a skoro se bál rozhlédnout. Když uviděl úřadující Andulku, mírně přidal do života. Malíř hrdě všem sděloval, že přišel nový člen. Mladík postavil tělo do pozoru a skočil Maestrovi do řeči. Tak tedy. Jmenuju se Hrníček, jsem bejvalej skýňák, je mě svobodných třicet, kaktusy dělám deset let, nejvíce echinocactusy, byl jsem dvakrát v Mexiku a přišel jsem se jenom podívat. Ještě nevím jestli si vezmu přihlášku. Takhle rázně a stručně se mladíček představil. Přitom se díval stranou na dveře do dvorku. Ani okem se nepodíval do obecenstva. Ten se nás nějak štítí. Zašeptal Barták Černému. Andulka jej vyzvala, aby se posadil a seznámila všechny s programem. Máme tu návrh na dva mimořádné zájezdy. První je za odměnu a za hrdinství pana Černého. Je na Rakovnickou výstavu. Druhý do Chrudimi na zamykání sezóny. Který chcete raději? Aniž dala hlasovat, pan Farka navrhl oba. Jo, jedem na voba. Znělo ze všech úst salonkem. Andulka se podívala na Maestra a pokrčila rameny. Tak máme zase starost navíc. Tedy schváleno. Teď promluvila Andulka jakoby k mladíkovi. Posledně jsme si dali za úkol každý nafotit své kaktusy. Vím, že to bylo těžké, že jste si mnozí poučeli digitál od dětí, nebo mezi sebou. Ale fotky jsem stáhla od každého. A ne ledajaké. Připravte se. A do předu se již Andulka zasmála. Po projednání dalších věcí, připravili plátno a projektor. Tak začneme podle abecedy. Pan Barták první. Jediný, kdo nefotil je náš Maestro. Ten to, ale nemá za potřebí. Dokončila Andulka úvod k umělecké přehlídce. Jarouš má jiné objekty a taky ne ledajaké. Zvolal Benda. Dvou hodinové promítání všechny pobavilo. Někdo byl i smutný, jak se jeho dílu ostatní zasmáli. Nejvíce pan Holý. Ten ve snaze zachytit svůj nočně kvetoucí echinopsis, vzal jej na noc do ložnice. V noci se vzbudil, popadl fotoaparát a věčnil. Když Andulka jeho dílko promítala, mladík vybuchl ve smích, který nemohl zastavit a musel do báru na vizoura. Ve dveřích se ještě otočil a zvolal. Tu přihlášku tedy beru! Pan Holý měl totiž kvetoucího psíka na nočním stolku se sklenicí na zuby. Záběr byl úžasný. Vedle květináče, bleskem osvícená sklenice vody a v ní zakousnutá lidská čelist. To bylo silné kafe pro všechny a mladíčkovo výbuch tím byl omluven. Po schůzi mladík sám daroval pivní zápisné, při němž proběhlo první seznámení. I Blanka byla zvědavá a psaní každé čárky nekonečně protáhla. Jen Maestro dnes nebyl obdařen Blančinými svůdnými pohledy. Ba ani čárka na jeho účet nepřibyla.


 

    První sobotní zářijové ráno bylo ještě provlhlé po pátečním deštíku. Malý autobus projel lesknoucím náměstíčkem v sedm hodin. Byl teprve začátek září,  slunce již  na osmou vysušilo silnice a dědkové byly rádi, že se jejich rostliny i oni ještě prohřejí. Do města keramiky přijeli v půl desáté. Vyhledali gymnázium, kde každoročně rakovničtí výstavu pořádají. Když procházeli chodbou té dávné, ale pěkné budovy, pan Farka se zastavil a zhluboka nadechl. Cítíte ten pach mládí, je stále stejný. Barták se přidal. Viď, úplně vidím tu mou první lásku, Aničku Macků a její dlouhé copy. Neblbněte chlapi dyť to smrdí úplně jinak než tenkrát. Oponoval Černý. Je to stejný! Já docela mám na pejzech prsty učitele Ježka, který nás za ně tahal. Hájil Farku Holý. Není to stejný. Tenkrát vy poserové všude smrděla desinfekce. A cítíte ji tady? Uhájil své stanovisko Černý. Tak vidíte. Podle něj, moje Anička páchla desinfekcí. Rezignoval Barták. Na uvítání asi nikdy nezapomenou. Ty dvě milé dámy v pokladně byly podle jejich gusta. Každý prohodil nějaký ten vtípek, který byl opětován.

Výstavní místnost  krásně klenutá a útulná. Uprostřed velký stůl s ubrusem a na něm samé rakovnické skvosty.

Při troše fantazie by člověk uviděl svatební stůl plný barevných dortů, koláčků, perníčků, bábovek a jiných pamlsků. Na klenutých stěnách visely tématické obrazy.

Další rakovnické skvosty byly krásně tvarované sukulenty před nimiž i pan Barták, jejich velký odpůrce, složil slovní poklonu. Podívejte, jak  i ten špenát je pěkný, když se to umí.

Andulko, tak tímhle jste mě udělala velikou radost. Pravil Černý, na jehož počest byl tento zájezd navržen. Najednou, jeden po druhém se z výstavní síně dědkové vytráceli až zbyli jen Rakovničtí, Maestro a Andulka. Kde jsou? Zeptal se malíř. Andulka zvedla hlavu a očima zamířila do otevřených dveří k pokladně, kde byl veselý hlouček. Podívejte na ty naše dědy. Pošeptala. Ne dědy, ale děti. Také šeptl Maestro. Děti přece nechlastají, podívejte. Přes otevřené dveře uviděli jak si  Benda a další připíjí s paní pokladní. Po cestě k autobusu se Černý  nechal slyšet. Pánové, mládí je krásný, ale vemte si kdyby v  pokladně místo těch dobrých dam, seděly mladé krasotinky, prsaté, voňavé, dělaly by na nás jako voči a cpaly nám letáčky Škoda Auto nebo Mountfílda. Zač by ten život stál. Za prd! Potvrdil Benda.
     Pozvánka do dvou kaktusových sbírek, přišla všem vhod. Ta první byla u Pepíka Galla a byla ukázkou, že astrofyt není nikdy dost, že rostou jen a jen do krásy. Jak se ty pocukrované kvetoucí bábovky domluvily, převoněly i Andulčin příjemný parfém. Pan Čejka, milovník astrofyt a zvláště nivejí si pobrukoval text rozhlasové píseň, tohle je ráj.

     Druhá sbírka nezapřela, že jsme ve městě dlažby a obkladaček. Celý skleník Martina Poura byl jakoby keramický. Byl ukázkou, jakým zážitkem je pohled do sbírky, kde se člověk s rostlinami mazlí. Když vešel pan Farka, prohlásil k ostatním. Tohle je kaktusový chrám. Kdyby takhle bylo čisto ve vašich duších vy hříšníci. To není chrám, to je operační sál. Přebyl Farkovo údiv Barták.

 

Opravdu. Kaktusy jak z automatického provozu, kde je jakýkoliv pěstitelský omyl vyloučen. Dědkové nenašli nic, co by se dalo zdrbat a ze skleníku vycházeli jako oněmělí.

 

Pan Pour nabídl Andulce připravené pohoštění. To dědkové ožili. Usadili se pod velkou pergolu a teprve u piva rozvázali jazyk a skládali majiteli poklony. Zábava se hned rozproudila a vydržela až do pozdního odpoledne.

Jako by se všechna moravská pohostinnost přesunula do Rakovníka. S touto větou se spokojení dědkové s Martinem rozloučili.
Dříve jsme o sobě říkali, zlaté české ručičky. To si o dnešních tlapkách již tvrdit netroufáme. Mnohým zčernaly chmatáctvím, jiným zlato opadalo v cizích montážních halách a nové generaci již nezezlátnou, protože dělat nechce. Rakovnickým kaktusářům a Martinu Pourovi to zlato vydrželo.

 

     Druhý podzimní zájezd byl na zamykání sezony do Chrudimi, kam přijeli v půl osmé. To již bylo v burzovní hale živo. Prodejci přinášeli své výpěstky a rozkládali na očíslované stoly. Dědkové se navrátili do mladých let, kdy byly ještě tržnice běžné. Zavzpomínali, jak museli časně ráno vstávat, jít pomáhat nakládat brambory, zelí, jablka na tratar, nebo je potkávalo těžké loučení z domácí zvěří. Pak dotlačit tratar na tržnici a tam s rodiči či  prarodiči obsluhovali vybíravé zákazníky. Na takové tržnici člověk uviděl vše. Na stolech zářily pestré barvy květin, ovoce, zeleniny i barevné hrnce, hrníčky, pro sladomily několik druhů medů, marmelád a džemů, pro masorády domácí klobásky, vše v doprovodu pípání, kňourání, bečení a mečení prodávaných zvířat. A nad tím se vznášela nekonečná zpěvohra vychvalování zboží, ale i bojová dueta  smlouvající o ceně. Po deváté hodině, jako by strojník zvedl stavidlo a napustil velkou plavební komoru hustou labskou vodou. Tržnice se naplnila kupujícími a  odstartoval nefalšovaný, neredigovaný mumraj, kořeněný přátelskými pozdravy v češtině, němčině i polštině.

A představte si, do toho zdravého mumraje zavoněly řízky z přilehlé kuchyně. Kuchařinky od výdejního pultu pozorovaly ten shluk kaktusářů. Kde by jinde měly možnost uvidět tolik sympaťáků? Když Maestro procházel uličkami zadíval se na jednu  pěkně stavěnou prodávající a všímal si, jak elegantně doplňuje prázdná místa na stole. Černý, který byl vždy Maestrovi v patách jej obešel, aby zjistil, kam se zakoukal. Když viděl, že pozoruje místo kaktusů hezkou slečnu, zatahal jej za rukáv. To jsou Rysovi se svou dcerou. Moc fajn lidi. Cítíš ty řízky Jarouši? Zvu tě. A zahnal malíře do oddělení s proviantem. Ovšem co se odehrávalo v hlavách prodejců, když soused měl plnou bednu stejných gymen ten rošťák o deset korun levnějších, to nevíme. A na tom všem je nejhezčí, že kupujícím k radosti z pěkné rostliny, přibyla radost z ušetřené mince od levnějšího stolu. Žádná kartelová dohoda, žádný cenový diktát. Ani žádné kódy na kořenáčích, žádné pípající elektronické pokladny, žádné platební karty, žádná rychloobsluha. Jen normální teplo z lidského pokecu. Jen normální dívání se z očí do očí. A zde by se vývoj burzy měl zastavit. Po poledni, když měla většina již prohlédnuto a nakoupeno, ti nejlepší vyprodáno, tvořily se hloučky přátel, kteří společně projeli Mexikem nebo Argentinou a spolu zavzpomínali. Po druhé hodině dědkové přejeli k Pavlíčkům. I tam byla pěkná atmosféra provoněná klobásami, pěkné rostliny a setkání se starými přáteli. V pět hodin potrápila Andulka dědky odjezdem. Musela je vyhánět ven, jako děti od počítačů.

                                                                 Dědkové      
                                         
  Čtení 8

                                         Hadrnice

 

Kdo by měl rád konec léta. Kdo by měl rád podzim, kdy den se rovná noci, kdy klouby začínají povrzávat strachem před zimou, kdy ještě v polední  mlze na šípkových keřích bez listů visí rosou obtěžkané pavučiny, jako prsa starých žen. Který kaktusář tohle miluje? Je ale kratičké období, kdy dá se vydržet i kousek podzimu.  Indiánské léto a barvy lupení.

 

Letos, to krátké období přesunulo na začátek října. Maestro mu říká, "můj třináctý plat". Těšil se na něj jako kdysi škodováci na vánoční přilepšení. Radoval se z barev mohutných javorů, buků a dubů a honil své oči z koruny do koruny, jako ten škodovák po penízkách z výplatního sáčku. Letos prvně vytáhl své kolo, aby zjistil, je-li čas barev na vrcholu. Sjel dolů ke Kačáku, přejel hráz a po kořenové cestičce projel posmutnělou smrčinou až na širokou cestu, vedoucí smíšeným lesem na kopec se starou rozhlednou. Potěšil oči, když opustil smrky a uviděl barvící se buky. Ještě ale nebyl pravý čas. Ještě zelená nechtěla docela uvolnit místo zlaté. Maestro jel dále z hora otevřenou lesní cestou a díval se na barevné koruny pod modrým nebem. V dálce na rozcestí objevil nehybně zahleděnou postavu. To určitě je Hadrnice. Pomyslel si. Ta záhadná, podivně oblékaná žena, chodící  lesem se dvěma psy. Hubeným světlým labradorem a bílým pudlem. Několikrát ji uviděl, ale jen z dálky a na kratičko. Pokaždé se hned ztratila. Jen jednou měl štěstí, když byla nucena zout si vojenskou kanadu a vysypat klacík či kamínek. Místo kalhot, bavlněné punčochové kalhoty s tučnými švy dávných let. Sukni pod kolena, na těle hadrovou vestu a šátek. Tak ji vždy před tím na dálku vídával a v duchu si říkal, Hadrnice jde. Když, ale tehdy měla botu vyzutou a neměla možnost se ztratit, povšiml si obličeje. Maestrovi se při pohledu rozbušilo srdce.  Za ten krátký čas i pod šátkem i v nemožných hadrech uviděl mladičkou ženu, uviděl vysněnou Madonu. A dnes měl možnost  kontrolního pohledu. Přišlápl a funící dorazil na rozcestí. Žena již, ale byla zády k němu a vybočila z cesty do volného lesa. Maestro se zadíval, kam byla zahleděna ona, když byl ještě daleko. Uviděl statný buk, celý osvícený sluncem a zlatohnědě zbarvený. To byla barva, kterou malíř miloval. Když oči odtrhl, Hadrnice zmizela v porostu. "Tahle cesta vede do Chudonic. Podívám se na Bartáka a jeho gymna". Řekl si malíř a po chvíli vyjel z lesa do malé vesničky.

Gymnofil Barták přišel otevřít. Jak jinak, nežli v kraťasech na óčkových nohách. Nazdar Jarouši. Co se to děje, že si sám mistr udělal čas na svého tovaryše? Přivítal jej Barták. Jsem poblázněný gymnama Václave. Odpověděl Maestro. To jsi asi viděl gymno u nějaké křepelky, která tě zachutnala co? A nebo jsi jí nějaké slíbil. Jestliže čtyřicetiletá žena může být křepelkou, pak máš pravdu. Pro mě Jardo i padesátka. Musíš si tu křepelku z ní udělat. Dá to sice  fušku, ale pořád to stojí za to. Pojď na ty gymna a na lahváče. Maestro vešel do starého, dvojmo zaskleného a řasou pokrytého skleníku v němž žila samá pamětní gymna. Sagliony velké jako melouny. Tolik gymen pohromadě, absence teplých barev a zahradnická vůně  nízkým sluncem prohřívaného skleníku, malíře přinutila, vybavit si armáta na Marty střeše. Jestlipak už je snesla dolů na chodníček před dům. Jestlipak už vyrýpala denudáta z meduňkového záhonu a nechala je proschnout na černé šmandě. Barták donesl pivo a nad ním se zapovídali. Když opouštěli skleník, Maestro se zaptal. A ty nemáš venku žádná gymna? Venku mám něco jiného. Pojď se podívat.

Zavedl Maestra ke starému kurníku, kde byly schůdky na střechu a zahnal malíře nahoru. Tam nebyly gymna jako u Marty na altánu, ale samé drátenické lobivie. To jsou teda lehátka pro fakýry Václave. Z těch trnů můžeš dělat vidle na seno.

Čím to prosím tě zaléváš? Barták s úsměvem ukazoval prstem na nebe. Ale nemysli si, mají pohnojeno. Starým kravincem. Když se loučili, Maestro se zeptal.

Chodí tě tu po revíru nějaká mladá ženská. Má dva psy a je hrozně voháknutá. Neznáš jí? Barták chvíli promýšlel odpověď. Hm, to bude mladá z hájenky. Tam bylo velký neštěstí. Říkají, že její sestra byla na drogách, něco provedla a otec, bezvadnej chlap se jim pověsil. Jeho ženu odvezli do blázince. Mladá ji nechala přivézt domů a stará se o ni. A na živu je ještě její babka. Přes osmdesát. A prej tam řádil exekutor. Víc nevím. Ale nedívej se na ní, nebo se pomineš. Je to andělská tvář.

   Zpáteční cestou  Maestro zastavil u zlatého buku kde přes poledne stála Hadrnice. Slunce již dopadalo z jiného úhlu, ubylo zlata, přibyl stín a z mohutného šedého kmene hledělo na Maestra velké otevřené oko. Zacelená jizva po dávném zranění.

    Na říjnové schůzi proběhla první přednáška s výukou přípravy rostlin na fotografování. Hrníček dodržel slib, který dal minule u piva a přednášku pečlivě připravil. Učil dědky kam rostliny umístit, jaké zvolit světlo a úhel focení. Velkou část věnoval pozadí. Předvedl různá. Od černého plátna, barevného štěrku, vrat od stodoly napuštěných vyjetým olejem, až po obyčejnou pálenou cihlu z červené hlíny. Bylo poučné jak správné pozadí uvolní a zvýrazní krásu rostlin. Přednášku zakončil obrázkem a slovy. Ale to nejdokonalejší pozadí pánové, je pozadí. Na plátně se objevil nádherně tvarovaný ženský zadeček a souměrně s jeho osou modrý uzureocereus. V salonku to zašumělo. I Maestro zbystřil. Jarouši, fušuje tě do řemesla! Tak vyrušil Benda zahleděné obecenstvo. Pánové, ale varuju. Toto pozadí si vyžaduje extra výběr. Jinak se vše změní v peklo. Doplnil Hrníček a Benda přidal: Jo a ne aby ste tam nacpali svý starý. To by bylo horší než  Holýho zuby. Ale, ale. To si nechte na jindy, teď se sluší zatleskat panu Hrníčkovi. Přerušila uměleckou debatu Andulka.  Rozdala úkoly na příště a Blanka začala nosit pivo, při kterém dědkové vyprávěli Hrníčkovi své panenské  zážitky s digitálem.

 

                                                                   Dědkové
                                                          Čtení 9

                                                Madona

 

Na sobotu  Maestro naplánoval barvovýlet do bukových a  dubových lesů. Předpovídači naladili lid na slunný den a možná i teplotní rekord, který padne. Ne ale v Novohradských horách. V sobotu opravdu slunce vysvitlo a Maestro nasedl do autobusu, který jel okolo Hrádku, oblíbeného místa, kde rostou smíšené lesy se spousty starých buků. Kdysi tam byla rozlehlá obora na jejíž jižní straně je usedlost Hrádek. Dnes je vkusně a s citem opravena a majitel, pan Folk, občasně pořádá kulturní akce. Na nádvoří je i malá hradní hospůdka, tam v nájmu hospodaří manželé Koubkovi. S těmi příjemnými lidmi se Maestro znal ještě z dob starostování. Oplocení obory, kde jsou právě bukové pásy zkrášlené bludnými kameny a občasnými skálami vzalo za své. Zbyly jen kamenné pilíře obrostlé od shora barevnými lišejníky a  při základu zeleným mechem. Škoda až majitel oboru oplotí. Možná drátěným pletivem s plastem, možná zůstane u dřeva, kdo ví. Maestro došel  ke skalnatému místu, které připomínalo rozvalinu  veliké skály a kde stromy rostly jen ze skalních puklin do obrovských křivolakých bonsají. Namáhavě se vydrápal na nejvyšší vrchol a spokojeně vydechl. Viděl až nad koruny stromů, které  utvářely rozbouřené, zlato žluté moře z něhož tu a tam vyčnívaly jako doverské skály špice smutných smrků a na jihu, co by spásný maják, zářila červená věžička Hrádku. Díval se na ten úkaz jako mladý pilot, který prolétl houní šedých mračen nad bělostné chuchvalce osvícených oblaků. Oči klouzající po zářivé žluti  jako plachetnice po hladině, vždy ale zastavily o  věžičku usedlosti. Jak je ten svět nádherný, když člověku stačí  málo k radosti. Pomyslel si malíř, kterému zněl v uších úvod Z českých luhů a hájů.


Bylo po poledni a Maestra přitahovala věžička nejen elegantním tvarem a červení, ale také představou hradní hospůdky manželů Koubkových. Sešel na cestu, která vedla  směrem na Hrádek a přidal do kroku. Když míjel starou lesní kapli, všiml si pootevřených dveří. Zamířil k nim, ale hned se zastavil. V zamřížovaných otvorech oken spatřil na něho hledící mužské tváře. Když ze strachu zastavil, tváře zmizely. Věděl, že kaple je prázdná a že není co zničit. Dodal si odvahy a dveře nohou otevřel.  Uviděl zaparkovanou krosovou motorku a na ní přilbou maskované dva jezdce. Maestro se otočil a pokračoval směrem k Hrádku.


Lesní cesta končila klenutou kamennou branou, jenž je součástí oplocení obory. Když jí prošel, zděsil se. Parkoviště pod Hrádkem bylo plné obludných terénních automobilů, kterými se musel prodírat na první nádvoří, rovněž znetvořené obrněnými vozy a skandujícím davem. Rozhlédl se, aby pochopil smysl celé akce. Na nádvoří bylo dlouhé dřevěné molo po němž se procházela manekýnka. Zapózovala a nacvičeným krokem  opouštěla molo po schůdkách  k připravenému modelu terénního auta. Nastartovala, s úsměvem obkroužila dav a projela branou na druhé nádvoří. V tu chvíli vstoupila další manekýna a ke schůdkům byl přistaven jiný model. Maestro již celou akci pochopil. Prach bídná předváděčka podzimní módy a modelů terénních vozů. Ty vychrtlé, strojeně chodící a smějící light jogurtové manekýny musely ukázat, jak snadno může křehká žena ovládat  řízení velkých terénních vozů. „Brr. Nic horšího jsem na Hrádečku nemohl očekávat.“ Řekl si malíř. Vše mu bylo najednou  cizí, otočil se a odešel před hospůdku Koubkových.


I ta se mu zdála cizácká. U dveří stál portýr, který pouštěl do hospůdky jen pikolíky roznášející nápoje. Malíř se dožadoval vstupu, ale byl odkázán k výdejnímu okénku. Když objednával pivo, ucítil na rameni cizí ruku. Otočil se a  uviděl černě oděného bouchače, který vyžadoval propustku. Maestro by mu nejraději vrazil políček. „ Dám si jen jedno pivo a z radostí vás opustím.“ Řekl smířlivě malíř. „ Žádné pivo si nedávejte a opusťte prostor pro pozvané.“ Naléhal černý bouchač. „Jsem tady na pozvání pana Koubka z hostince.“ Zalhal malíř. Hlídač si jej nechal zavolat. Když se objevil v okénku, Maestro neváhal a bouchače  předběhl. „Nazdar Josefe. Tak jsem konečně dorazil.“ Posunky naznačil nepříjemnou situaci s hlídačem. „Vítej Jarouši. Posaď se, hned jsem u tebe.“ Bouchač, se slovy dobrý, dobrý odešel. Pan Koubek se posadil ven k Maestrovi. „Kam se ten svět řítí, když i poctivý umělci chodí na takováhle akce? Snad si nejdeš koupit tereňáka? Nechtěli tě pustit viď.“ Maestro se napil. „Tak tohle moc potřebuju. Vidět tebe a napít se tvého piva. Teď už  aby jen zmizely ty obludy a bude dobře. Ty jen tak nezmizí Járo. Mají to  pronajatý až do rána.  Tu hostinu, kterou jim chystáme ani raději nechtěj vidět.“ Spolu pak zavzpomínali na minulé výstavní a koncertní akce. „Bylo to dobrý. Sice jsem moc nevydělal, ale člověk měl rád lidi, kteří sem chodili. S těmahle se ani povídat nedá. Jsou to trotlové.


Podívej, tohle je jediný co tu za něco stojí.“ Maestro se díval směrem Koubkova zasněného pohledu. „Nevím co myslíš. Tam na tý dřevěný posadě. Podívej se na tu dlouhovlásku. Nechala si u nás batůžek a já nemůžu dočkat až si pro něj přijde. Ale nevykoukej mě jí. No musím už jít pomáhat. Pošlu tě sem nějaký prima pití.“ Pan Koubek se omluvil a odešel za svou prací. To ale již Maestro nevnímal, jako náměsíčník se zvedl a tlačil se  zástupem před dřevěnou posadu. „ Kam se cpeš ty drbane“. S bouchnutím do zad ho napomenul muž v koženém kvádru. Malíř nevnímal a díval se jak věřící na zjevení Panenky Marie. Ta žena na posadě, neměla nic svůdného co by na první pohled oslovilo každého samce. Jen jednoduché, pletené bavlněné šaty ke kolenům. Nenápadný hranatý výstřih odhalující nádherné klíční kosti nad nimiž tvořily stíny hluboké důlky, jenž by snad i déšť rád naplnil. Temně hnědé, jemně vlnité vlasy sahající  hluboko pod ňadra splývaly jako Tilansie z jarně kvetoucích stromů a svíraly malebný obličej překrásné Madony. „Hadrnice“! Nevědomky vykřikl Maestro. „Co to blábolíš starouši? Zajdi  na voční, nebo na panáka ať se tě rozsvítí“.  Malíř vycouval z davu nepříjemných lidí a zasedl k nedopitému pivu. „Hledal jsem vás pane. Tohle vám posílá pan Koubek“. Pikolík postavil na stůl skleničku dvojitého koňaku. Sotva odešel, malíř ji rázně zvrátil  a vydechl div ne plamenem.


Když se z povzdálí díval na celou tu hastrošádu, pozbyl jistoty zda je to opravdu ona. Zda ta žena z lesa by byla schopna moderovat tenhle nesmysl. Navíc tak krásně zpěvným a sebejistým hlasem, jenž se odrážel od zadního traktu a vytvářel jemné echo.  Povšiml si, že vlastně celá mužská část obecenstva je natlačena v rajonu Hadrnice a ženská u mola pro korzování manekýnek, které ostatně ve srovnání s Hadrnicí, vypadaly i se svými oblečky a stabilními úsměvy jako kostnaté nestvůrky. Maestro zašel za roh hospůdky, tam strhl plakát a tužkou  tu záhadnou krásku na zadní stranu maloval.


Začal neobvykle od pasu dolů. Jednu nohu smutnou jako dušičkový den. Tak jak ji viděl v lese, shrnuté bavlněné punčochy a vojenskou kanadu. Druhou nohu v elegantním střevíčku. Pak si vypůjčil od pikolíka tác a obličej  domaloval  stoje v davu. Pracoval tak soustředěně, že ani strkance nevnímal. Když se na hotové dílko zadíval, musel se pousmát jak její nohy působily  komicky. Jako upocený havíř vedle pana Taua s buřinkou. Obličej, ale za tu krátkou chvilku drcavého malování vystihl věrně. Najednou za sebou uslyšel výkřik „Ty vole! Podívejte se“! A muž v koženém saku mu kresbu sebral z tácu a zvedl ji nad hlavu malůvkou do davu. Pak ji poslal  dalším čumilům. Maestro se vzteky ani nepohnul. Malůvka doputovala z ruky do ruky  až k dlouhovlásce. Obraz jí někdo podal a ona se dlouze  dívala. Pak se zahleděla do davu a její oči se střetly s malířovými. Natáhla ruku a jako by mu obraz podávala. Všichni se otočili a nejbližší ustoupili. Malíř si přišel pro obrázek a třesoucí rukou jej odnesl ke svému stolu. Již věděl s jistotou, že dlouhovláska je  lesní Hadrnice.


Objednal si další koňak a chvíli pozoroval ty strojené domalované nestvůrky na molu. Měl rád krásu žen, ale ne její zneužití v podobě Top modelek a  královen Miss, ze kterých se po vyhlášení stane spotřební zboží a jsou vláčeny od jedné reklamy ke druhé, aby ta jejich krása byla výhodně směněna za přihlouplé výrobky.


Najednou dlouhovláska vyhlásila nejnovější a nejdražší model vozu dnešní akce. Na molo vystoupila modelka, která se lišila od předchozích. Neměla  strojený krok ani naučený úsměv. Po předvedení šatu nasedla do luxusního vozu a odstartovala. Nejela však okolo davu na druhé nádvoří, ale stroj otočila k parkovišti. Najednou Maestro ze svého místa uviděl, jak projela velkou rychlostí kamennou branou do lesa směrem ke kapli. Z místa davu ani pořadatelů, není brána k vidění a tak uběhla notná chvíle od vyhlášení únosu. Na posadu vběhl černý bouchač, vytrhl dlouhovlásce mikrofon a vyhlásil honičku za ztraceným modelem. V zápalu akce ještě stačil zahlásit. „ A odměnou za dopadení vám bude naše kráska“. Celá mužská část běžela k parkovišti do svých vozů. To již Maestro ze své pozorovatelské pozice uviděl branou projet jezdce na motorce. Ten vjel na parkoviště a artistickou jízdou ohrožoval běžící pány vozů. Po té blokoval cestu k bráně, kde prováděl smyky a otočky. Když viděl převahu, kterou již nemohl pozdržet, projel velkou rychlostí branou do lesa. Kolona terénních vozů za ním.
I ženská část obecenstva opustila molo a hnala se na parkoviště shlédnout napínavou honičku. Ba i manželé Koubkovi vyšli před hostinec. Na celém nádvoří, na vyvýšené posadě zůstala jen překvapená Hadrnice. I ta se proměnila na malou chvilku se svými skromnými šatičky v pohádkovou bídu. Hned  však procitla a pochopením akce se dala do smíchu nedbajíc, že mikrofon snímá a rozlévá její hlas do velkého prostoru opuštěného nádvoří. Když pak opustila dřevěnou posadu, zamířila k hospůdce. Vyzvedla si batůžek a zastavila u Maestrova stolu.  "Doprovodíte mě prosím vás?“.  Byl šťasten. K odchodu zvolili jinou cestu nežli tu s bránou. Maestro byl celý vyveden z míry. Nevěděl jak se má chovat o čem povídat. "Obdivoval jsem, jak jste celou akci zkušeně moderovala". Promluvil jen tak ze slušnosti. "Vám se ta maškaráda líbila?" Maestro zčervenal. "Ne! Nebýt vás, bylo by mě na zvracení. Tak proč mě hned neřeknete pravdu?" Tón v jejím hlase Maestrovi propůjčil podobu bojácného a třesoucího se ratlíka v čekárně zvěrolékaře. "Protože se vás bojím. Té vaší krásy. Protože jste stvořena pro obraz  který všude hledám". Řekl na rovinu Maestro. "Pomalu se s vámi přenáším do doby velikána Buonarotiho, když tak přesvědčivě mluvíte". S úsměvem pravila Hadrnice. "Co byste ze mě chtěl malovat. Kterou partii mého těla jste  vybral?" Maestro nevěděl kam míří její otázka. "Promiňte já jsem se vám nepředstavil. Není třeba já vás znám. Znám i vaši kdysi tajnou zálibu. Snad si nemyslíte, že bych si troufl vám navrhovat". Maestro  studem nedořekl. "To mě v nejmenším nenapadlo". Pokračoval. "Naopak chci vám pomoci ve vašem neštěstí. Co vy o neštěstí víte!" Hadrnice změnila barvu hlasu, změnila výraz v obličeji a přidala do kroku. Maestro naléhal, až se žena dala do běhu.Vybočila z cesty a ty krásné střevíčky cupitaly borůvčím někam na zdařbůh. Maestro zadýchán ve vleku. Kdyby potkali houbaře, určitě by pomyslel, že jí ten hromotluk chce znásilnit. "Zastavte! Já vám mohu opravdu pomoci. Já o nic nestojím!" Vykřikla Hadrnice. Maestro se překonal, prudce se odrazil, chytil ženu  za paži a zastoupil cestu. Ten vyrovnaný a samostatný chlap, který netrpí nedostatkem ani nadbytkem majetku nebo žen, si klekl na kolena a Hadrnici prosil aby se mu svěřila, aby o ni věděl vše a směl ji namalovat jaká je. Ne! Křikla  Hadrnice. Vyprostila se, Maestra odstrčila a běžela na skalnatý výstupek. Pominutý malíř za ní, ale dech nestačil jejímu šílenému běhu. Najednou ji Maestro uviděl, jak se zastavila  na skále a oči  zakryla dlaněmi. Ten stárnoucí muž se bleskově vydrápal na skalku a ženu z výkřikem, Hadrnice bláznivá, povalil na zem. Chvíli leželi  zadýcháni na tvrdé plošině. Pak se oba zvedli, maestro ji podal galantně ruku a svedl ji ze skály. Mezi borůvčím se omluvil. "Promiňte, tohle se mě za celý život nestalo. Asi dorazilo stáří v trochu jiné podobě než jsem očekával". Pak spolu ťapkali širokou lesní cestou nevědouce kam.


Když míjeli osluněné místo, kde zůstalo několik nesvezených kmenů, Hadrnice vyzvala malíře. "Neposadíme se? Rád". Žena si sedla proti slunci na bukový kmen a maestro naproti. Její tvář byla osvětlena přes řídkou korunu osamoceného buku a maestro se díval jako na zázrak.  Pousmála se. "Jak jste mě to řekl na skále. Hadrnice?" Maestro viděl, že je již klidná, a vysvětlil jak přišla k přezdívce. "To je přezdívka moc krásná a já opravdu Hadrnice jsem. Už rok takhle chodím doma i po lese". Malíř vycítil, že bude mluvit o svém trápení a mlčel. Jen se upřeně díval na tu krásnou tvář podle větví v koruně střídající světlo i stín. Ani si nepovšiml nádherně zaoblených kolen z části ukrytých ve vlasech a potažených jemně upředenou punčochovou tkaninou.To nejelegantněji využité umělé vlákno v éře lidstva. "Vy určitě víte co se stalo na naší hájence. Že jsem ztratila otce i sestru". Malíř se jen díval bez náznaku souhlasu či porozumění. "Sestru jsem měla ráda. Když jsem dělala v Praze novinařinu, často mě maminka volala, že se sestrou se něco děje. Vynechává zaměstnání, nechodí na noc domů a rodičům se ztrácely peníze. Nemohla jsem od novinařiny stále utíkat, tak jsem si začala hledat práci v Jindřichově Hradci. To už bylo jasné, že sestra propadla drogám. Byla hrubá, vše museli před ní zamykat, nepřišla třeba celý týden domů. Jednou provedla hroznou věc, o které nemohu mluvit. Tak, jak ji otec měl rád, vyhnal ji z domu. Ta věc byla pro otce tak strašná, že si sáhl na život. Maminka se zhroutila a na čas ji odvezli do léčebny. Já jsem nechala práce a začala se o ni a o babičku starat. Po půl roce se sestra vrátila s prosíkem o odpuštění. Trvalo mě dlouho než jsem ji uvěřila. Nakonec oznámila, že se bude vdávat za vysokoškolského studenta. Chce si založit rodinu, aby odčinila, co provedla. Mladíka přivedla ukázat. Pak přišla s prosíkem jestli bych ji neručila na koupi domku a já souhlasila. Vše jsme vyřídili a to bylo naposledy co jsem ji uviděla. Pak už byly jen obsílky a exekutor. Musela jsem slíbit, že budu pravidelně splácet, abych nepřišla o naší hájenku. Prodala jsem i auto. A teď vymetám maškarádní akce jako byla ta dnešní.  Jsou dobře placené a nezaberou moc času. Oni ti unuzení bohatci po mě šílí a všude mě zvou". Domluvila.


Maestro se očima vezl po jejích dlouhých vlasech ke kolenům, na nichž se jemně třpytila oranžovým sluncem osvícená silonová tkanina. Vzal její ruku do své a něžně políbil. "Jste Madona. Ne mistře Michelangelo. Jsem a budu Hadrnice". Oba se smáli svým novým titulům nevnímajíc, že slunce má jen krůček k západu a poslední autobus je dávno ve vozovně.

 

 

                                        

                                                                 Dědkové
                                              
   Čtení 10

                                     Obraz Třetí generace

 

Andulka nepřestala doufat, že Maestro ještě přijde, že se s ním poradí o věcech kolem bálu, výzdoby a tomboly. Bálu, který se měl po odmlce znovu zrodit a do kterého dědkové Andulku mermomocí uvrtali. Moc si přáli, aby nový bál navázal na předešlé, které vždy dobře organizoval její otec. Zůstala v lokále vlastně poslední i ti karetní mistři odešli. Jen Hrníček na židličce u baru a  opřený o lokty u svého vizoura veselil Blanku. Ta se dívala  očkem  po osiřelé Andulce. Nevydržela se jen dívat a Andulka ráda přijala její pozvání k baru. Tam si postěžovala na starost s bálem a Hrníček v sevření dvou krásných žen a nad dobrým vizourem chrlil návrhy jako by byl zaměstnanec bálo-plesové agentury. „No jo, ale kdo to všechno zařídí pane Hrníčku“. Vzdechla Andulka. „Vždyť máte na to lidi šéfová. Mám, ale kolik je jim let? Vůbec nevadí, stačí aby jste při vyhlášení úkolů o malinko přizvedla sukýnku a uvidíte, že se budou hlásit jako v první třídě“. Úsměvně navrhl Hrníček. „Blázníte? Podívejte kolik je těmhle nohám let“. Andulka seskočila ze židličky a opravdu svou sukénku popotáhla o více než kousek. Hrníček sám málem sjel ze židličky jak se nahrbil aby byl co nejblíže nádherné estrádě. Andulka vyhopla na židličku a zaútočila na Hrníčka. „Tak co vám mám přidělit. Zajistíte muziku, sál nebo tombolu. Za tuhle dobrou muziku šéfová, muziku i sál“.

V té noční době ve shonu dokončení nasmlouvané práce, Maestro ani na schůzi nepomyslel. Chtěl mít všechny zakázky ukončené, kdyby přece jen zavolala. Dokonce i telefon, který neměl rád vytáhl ze šuplíku kde ležel věčně vybitý, doplnil energií a strčil do pohotovostní kapsičky. Téměř každý den musel docházet na zámek. Z jakou nechutí tam cupital, malovat ty novodobé majitele, ty restituenty kdysi šlechtického rodu. Jak nudné je malovat portréty, které mají viset v řadě předků po šedesáti letech násilného přetržení šlechtického páření. Jak měli nevýrazné obličeje,  přemaskované navlečením historických hadrů s klobouky a k tomu nějakou  zbraní jako kdysi prarodiče. Oč by bylo zábavnější malovat  práci starého vinaře s vráskami na čele hlubokými jako řádky ve vinici, oči zjemnělé touhou vyrobit to nejlepší víno, po kterém by sósedovo Mariána vyčinila muži, že  takoveto co má Jožka nikdá nedokáže. Kolikrát té maškaře s mizernou krví, kterou by  nevzali k šlechtickému odběru, kolikrát jí během malování zazvonil telefon, aby dala instrukce svým právníkům, aby dala pokyn ke kácení a znetvoření starého zámeckého parku na golfové hřiště, přestavění pravého křídla na hotel se třemi hvězdičkami jako pan nadporučík a zámecký skleník, kam Maestro chodil co by začátečník pozorovat kaktusy, zahubit  letní restaurací a další a další zvonění ohledně státních dotací, do toho nějaká milenka a zámecký pán ještě chtěl být na obraze hrdý a objektivní. Maestro by raději maloval komix s tímhle ukecaným člověkem. Tolik zazvonění měla ta šlechtická pomáda a on čekal jen na jedno jediné cink, které bude za všechny dotace a  právníky světa. Na ženu, která byla vrcholem vidění stárnoucího umělce. Na druhý den, když maloval šlechtické maškaře oči do kterých by nejraději zapravil všechny ty majetkoprávní telefonáty a milenky, konečně hlasité zvonění a na displeji  slůvko Hadrnice. Bylo to vytoužené pozvání do hájenky. Jen bystrý pozorovatel hotového obrazu by si povšiml,  že po ukončení hovoru, obloučky víček hrdého pána zámku prozrazují  třesoucí  malířovu ruku.

Odpoledne Maestro sedl na kolo a kolem Kačáku a přes les jel nevlídným  říjnem do Chudonic, kde při vesnickém boku stála hájenka. Nebyla již tak malebná barevnými muškáty na římsách jako za života pana hajného, ale byla kouzelná a pro mnoho lidí tajemná tou andělskou krásou, která se jen tak mihne a hned je pryč. Maestro zazvonil. Neklepal se zimou, ale napětím jako by se držel vedení. „Dobrý den mistře Michelangelo. Dobrý den slečno. No dořekněte přece Hadrnice“. Usmála se ta andělská. Zavedla malíře ke stolu ve své komůrce a podala připravenou láhev vína. „Máte vkus slečno. Slečno Hadrnice“. Když ochutnali ten temný Alibernet, Hadrnice si povzdechla a opřela o tvrdé opěradlo. „Nebudu dělat hrdinku Maestro ani ukřivděnou chudinku, ale řeknu vám po hospodsku, že jsem po krk ve sračkách. Milovaná nezvěstná sestřička s mužíčkem navštívila hájenku když jsem byla v lese běhat. Poprala se s mámou a vybrala co se dalo. Nouzové úspory, mámino pár šperků i brokovnici po tátovi. Kdyby se alespoň střelila do hlavy, mě by se snad i  ulevilo. Ani na ty strašné rauty už nechodím Maestro a kdyby přišel ten čert ten exekutor tak bych asi hledala ještě otcovu kulovnici. A tak jsem si myslela…“. Maestro jí nenechal doříci co tušil a co tolik toužil slyšet. Zvedl skleničku a s přípitkem na obraz té nejkrásnější Madony umlčel  překrásné  rty. Pak sáhl do tlumoku, vytáhl další láhev a balíček peněz ledabyle spoutaný roubovací gumičkou. „Tady je záloha na obraz, který si sama vydražíte a který, pakliže mě vaši ctitelé nepřelámou ruce si koupím sám. A nebojte,  jsou to peníze za portréty nových a tuze nechutných zámeckých pánů a ty mě vůbec netěší“.  Dívala se mu tak dlouho do očí a když jí začínaly vlhnout rychle se zvedla. „Pojďte Maestro představím vás mojí mamince a babičce“.

Zavedla malíře do kuchyně s původní roubenou stěnou a trámovým stropem i podlaha byla ještě dřevěná avšak nově vybroušená a nalakovaná. Na straně moderní linky zůstala menší kachlová kamna, která hřála již  pohledem. Pár obrázků  mysliveckých námětů a za stolem dvě neobyčejné ženy. Maestro pozdravil a ženy se mírně a pomalu uklonily. Malířovo oči těkaly z jedné na druhou, tam zpátky, tam, jako když s napětím kontroluješ zapomenutý sázkový tiket. Pak se chvíli zahleděl na Hadrnici a zase zpět. Ta dobrota v očích i plamínek moudrosti zahořel u všech žen stejně, i když byly nestejné generace. Po seznámení seděli všichni u stolu. Z hovoru Maestro vycítil  utrpení z posledních událostí. Po lehounké večeři požádal Hadrnici jestli by se neposadila vedle maminky. Na tu trojici se pak nemohl vynadívat. Hadrnice se zvedla, přistoupila za babičku a rozpletla její šedivé vlasy. Ty orámovaly obličej a zastavily se hluboko pod rameny. Potom Hadrnice přešla za maminku  i vlasy té chuděry předčasně šedivějící rozpustila pod ramena. Usadila se a upřeně pozorovala Maestra. Obraz, který před roubenou stěnou vytvořily tři generace překrásných žen dlouhých vlasů neměl dosud v Maestrovo životě místo. Byl to ideál, jenž předčil i vysněný obraz samotné Madony, který již mohl započít. Maestro  byl neklidný. „Nezlobte se Hadrničko, ale tohle musí mít přednost, Obraz Třetí generace mu předčasně dávám jméno“. Teď teprve Hadrnice pochopila  Maestrovu myšlenku a byla šťastná. Od toho večera Maestro denně jezdil do hájenky na bok Chudonic.

Telefon opět vybitý a umělec ponořen v kádi barev a  křivek třech žen. Ta zleva, dcerka s pletí hladkou jako varhaní píšťaly, prostřední, maminka, měla pleť jako omšelý notes básníka, jenž zklamáním se nechal naverbovat. A ta pravá žena, jako pomuchlané žluté listy za starého památníku a na každém věnování, „Mojí milé Aničce“. A duše všech třech zněly jako mollový akord třech varhanních píšťal. Maestro si pomyslel, když je žena mladá a povedená, je krásná od hlavy až ke kotníkům. Jak stárne jen  obličej si zapisuje život jako  tachograf. Zatímco prsa jen uvadají, oči více a více promlouvají. Celé dva měsíce Maestro míchal barvy jediného obrazu a výsledek? Dílo tiché, protože tři ženy u něj nekecaly jako atrapa šlechtice ze zámku, ale dílo u kterého postojí i barbar. Konečně mohl vyměnit plátno a trochu vyčerpán malovat Madonu. Měsíc zavřený v komůrce pro něho té nejkrásnější ženy světa. A výsledek? Ten obraz, který nakonec dostal jméno Hadrnice, by měl viset na všech místech vedle obrazů presidentů, protože ty oči jdou příkladem celému národu. Týden před kaktusářským bálem byly oba obrazy převezeny do dražby.

                                                     

                                                                  Dědkové
                                           
Čtení11

                                             Bál


Pan Hrníček splnil co slíbil. Na třetí lednovou sobotu zajistil sál i muziku.  Andulka obíhala všechny žijící spolky ve městě, navrhovala jim připojení k jejich bálu, aby zajistila naplnění sálu.  Tak se zrodil kaktusářsko-hasičsko-včelařský bál. Když bude úspěšný, za rok připadnou starosti s tombolou a organizací, pokud nevymřou, hasičům a za další rok těm nejohroženějším, včelařům. Výtěžek ze vstupenek a tomboly půjde vždy do pokladny pořádajících. S tombolou Andulka starost neměla. Dědkové navrhly pokračovat v tradici heslem „Každý do tomboly, přinese gratis dary“. I ten obyčejný bál, je ale starost a Andulku mrzelo, že je Maestro k nezastižení, vždy ji ze vším tak pomáhal. Ani Černý neuspěl častým zvoněním u jeho domu.

Malíř však měl jiné starosti. Poslední týden žil ve velkém napětí co obrazům, které považoval za svá nejlepší díla řekne odborná veřejnost. Seznam dražených děl byl opravdu skvostný a sál nabitý zvědavci. V listině pod dvěma  díly, byla jako prodávající uvedena Irena Drahná, pro nás  Hadrnice. Pátým draženým obrazem byla právě ona. Když obraz položili na prohlížecí stojan v sále nastal šum a Maestrem zacloumala nervóza. Kdyby nebyl zájem a musel jedno dílo koupit jak slíbil, rozhodl se pro obraz Třetí generace. Po ohlášení vyvolávací ceny zájemci přihazovali sumy tak živě, že Hadrnice chytila Maestra za ruku. Konečná cena o desítky tisíc navýšila hodnotu dluhu, kterou musela ta dobračka za  sestru zaplatit. Byla šťastna a  mačkala malířovu ruku střídavě  silou i něhou. Osmým obrazem bylo opět Morávkovo dílo, s názvem Třetí generace. Teď Maestro rozmačkával její ruku. A to byly vlastně první doteky mistrových rukou, krom odborných úprav vlasů a ramen při malování, které tato věkem rozdílná dvojice spolu prožila. Představením obrazu  se velká část zájemců natlačila  ke stojanu. Sál  šuměl jako v aleji stromů a licitátor pověřil službu ke sjednání pořádku. Maestro byl připraven na určitou sumu, ale doznal, že se z obrazem  bude muset rozloučit. Již ve třením kole ztratil naději. Zdálo se, že osmé kolo ukončí číslo dvakrát větší než byla cena  obrazu Hadrnice. A právě teď, ta opravdová Hadrnice  vyprostila ruku z Maestrova sevření o přihodila sumu, kterou byl nucen licitátor ohlásit jako konečnou a  Morávkovo dílo přisoudil právě jí. Maestro nemohl být  jejím činem více dojatý. A tak si naše kráska odnášela sebe, svou maminku i babičku. Když malíř vyslechl všechna blahopřání objednal taxíka a s obrazem vyčkával venku. Za ním vyšli dva mladíci a šoupavým krokem se přesunuli za Maestra. „Hele ten zbalil nejlepší babu a ještě si za to nechal zaplatit co? Uvidíš, příště ji tu bude nabízet v rouchu Evino pamatuj.  Ty starej, co ste to tam na nás hráli s tou babou? Hele, asi je už nahluchlej. Trochu ho proberem“. Jeden mladík přistoupil před malíře a ocelovým boxerem mu dal ránu do žeber. Maestro se chytil bolestí za žeberní oblouk a mlčky se díval na mladíka, ve kterém poznal toho syčáka, který mu vytrhl skicu Hadrnice tenkrát na Hrádečku. Měl strach o obraz, proto ze sebe dělal chudáka. „Tak co nám povíš vo tý svý krásce co? Kdypak nám ukážeš tu její vymalovanou pipinu co?“ To Maestro nevydržel, přehodil  dekou obalený obraz do levé ruky a hřbetem pěsti vší silou zamířil do mladíkovo huby. Rána to byla pořádná, protože mladík spadl do silnice kousek před přijíždějící taxík. Druhý  ho zvedl  a nešetřil vybraná slova. Maestro vsunul obraz do vozu a znovu se k nim bojovně obrátil. Ty se již dívali na přicházející krásku a z výhružným bručením provedli čelem vzad. Cesta domů byla dlouhá, ale pro oba příjemná. Hadrnice popisovala své prožitky, své rozhodnutí obraz neprodat, které v ní zrálo dlouho před dražbou. Rozhodla se když bylo jasné, že první obraz splatí sestřino dluh. Před hájenkou Maestro vytáhl dílo a doprovodil krásku ke vchodu. Do poslední chvíle umělec věřil, že dostane pozvání do hájenky, očekával pusu, pohlazení, objetí, ale nestalo se nic. Hadrnice se rozloučila jen úsměvem.

Po chmurném týdnu zašel na bál, o kterém se dozvěděl z plakátu. To bylo řečí od dědků, to bylo rýpanců. Sál Hrníček zvolil dobře. Ani velký ani malý, ve staré restauraci U Hurtů. Maestro se rozhlédl a trochu litoval že vůbec s ničím nepomohl. Na stolech na krátkých březových kmínkách svíce, po stěnách chvojí, nad parketem ze stropu visela veliká včela, otáčející se proudem vzduchu a u vchodu do sálu na každé straně paňáca v historické hasičské uniformě. Najednou malířovi poklepal na rameno Hrníček. „Pojďte si sednout k nám ke stolu, máme místo“. Právě za tím stolem seděla Blanka, Andulka a Černý se ženou. Nemohlo být horší sestavy, před kterou by se cítil provinileji. Po přivítání Blanka spustila rejpavou. „Já myslela, že Maestro na první bál vyzdobí freskami sál a on raději maluje hraběcí milost na zámku. Nebyl jsem na zámku, ale v podzámčí malovat poddané, Blaničko. A jak vypadají ti poddaní, mají hezké zadečky Maestro? Nebo je ta lůza moc hubená?“ Hrníček zachránil situaci a vyzval Blanku na tanec. I Černý s paní se zvedl na parket. „Stýskalo se mě po vás Maestro, myslela jsem, že nám přispějete malůvkou do tomboly a vy se ztratíte. Pojďte se podívat na ceny“. Když malíř uviděl tombolu, byla jako z války.  Domácí medovina, pálenka, sklenice barevných medů, proutěný košík s naleštěnými jablky, bábovka, dort, slané pečivo různých tvarů a do toho voněly špalky uzeného na bukovém dříví. „Tak tohle by se mě malovalo lépe než-li nadutý pán ze zámku a k tomu umět zachytit tu vůni“.  Pochválit Maestro. Ani dědkové nevyvedli malíře ze zklamání minulého týdne, přesto že byl stále s nimi na štamprli. Nejvíce s Hrníčkem. Ten se mu svěřil jak ho Blanka rajcuje a šéfová, ta taky vůbec není k zahození. Klovněte ji mistře, neprohloupíte. Když byla hudební pauza a všichni se usadili, Hrníček vytřeštil oči. „Ty vogo to je baba. Podívejte“. Celý stůl, vlastně celý sál upřel oči ke vchodu, kde mezi hasičskými paňáci, stála  Hadrnice. I přiopilý malíř se vylekal, ale hned se vzchopil a prázdným parketem šel krásce naproti. Ticho bylo v tom sále. Políbil jí ruku a uvedl  ke stolu. Všechny hlavy se točily za dvojicí. V jedné části sálu doprava, ve druhé doleva, jako ozubené převody při zvonění věžních hodin. Když Hadrnici představil jako slečnu Irenu z hájenky, neměl dobrý pocit. Raději by s ní utekl pryč. Muzika hodila záchranné lano a Maestro poprosil o tanec. Jenomže právě to byla past. Na parketu zůstali docela sami. Hadrnice i v prostých šatech zářila a dávala příliš najevo svou přízeň ke svému tanečníku. Po písničce ji Maestro vedl do výčepu. Byla šťastná v tom normálního prostředí, z těch obyčejných lidí, kteří si na nic nehráli. A půllitr piva v ústech ji slušel více než bůh ví jaký šperk. Nechtěl se s ní již vrátit k ostatním. Dobře viděl pohledy Blanky, která by se neudržela a vztekle rýpala i smutné oči Andulky přitlačené do nuceného úsměvu. A o Černém ani nemluvě. Odejít spolu také nemůžou. Zbýval jen tanec v houfu a zastrčený stůl ve výčepu. Když stál ve frontě na něco dobrého pro zahřátí, uviděl Černého v rozmluvě s kráskou.   Po zaplacení se otočil a Hadrnice nikde. Položil pití na stůl a  šel ji hledat. Najednou její varhaní hlas zaplnil sál. Vtrhl mezi hasičské paňáci a uviděl Hadrnici s mikrofonem na podiu. Sladce se omlouvala, že sem vlastně nepatří, že přišla jen poděkovat tomu nejšlechetnějšímu muži, kterého poznala a který jí vytáhl z těžké životní situace. Pak všechny pozvala na parket a nechala zahrát tu nejsvižnější píseň pro mistra Morávka. Celý parket se zaplnil, jenom sám malíř zůstal stát mezi paňáci jako hasič, který dorazil po požáru. Moc dobře poznal práci Černého. Když hudba dohrála, krásku již neuviděl. Skoro do konce bálu zůstal ve výčepu u prťavých sklenek. Nejednou zavrčel, vstal, v šatně vyzvedl kabát a vyšel do mrazivé lednové noci.

Domů nešel. Ve svých polobotkách, po ušlapaném sněhu kráčel směrem na Kačák. Za Kačákem do lesa. Cestou sníh přestával být uchozený a Maestro se začínal bořit. Každé vytáhnutí polobotky znamenalo nabrání sněhu do boty, který se pomalu měnil ve vodu. Po třech kilometrech motavé chůze začal malíř prochladat. Padl i několikrát  na zem jak nohy ujížděly v čerstvě napadlé vrstvě sněhu pod kterou byla zrádná ledovka. Nevzdával se, protože ho hnala touha být s ní chvíli o samotě a možná vyškemrat trochu víc než jednu píseň. Co jí asi ten Černý nakecal za nesmysly v tom výčepu. Nejradši bych na něj vymačkal všechny barvy na toho pacholka. Byl již unavený, chvíli si i lehl na zem ale chlad ho poháněl k cíli. Ve čtyři ráno dorazil zmrzlý před hájenku. Našel okno komůrky a ztuhlou rukou zabouchal. Za oknem se hned objevila dlouhovláska a otevřela. „Maestro zešílel jste?  Jo, zešílel“. Uložila ho do postele zaplácla dvěmi peřinami a promrzlý umělec okamžitě usnul.

Až v jedenáct hodin se Maestro do přetopené místnosti probudil, aby zjistil, že je a byl sám. Chvíli se z postele díval po pokoji z pod toho kopce prohřátých duchen a nebýt tichého pootevření dveří, kterými nakoukla kráska, spal by dál. Vešla dovnitř a Maestro se z  postele díval jako paša na objev svého harému. „Dobré poledne dědečku Mrazíčku. Dobré, co tě ke mně přivádí Nastěnko? Zlá macecha mě poslal pro siveny a lahvičku rýňáku. A ven by psa nevyhnal. Co si mám počít dědečku?“ Odsunula kousek duchen a usedla na okraj postele. „Musím vás prohlédnout jestli nemáte omrzliny Maestro“. Sklonila se nad ním, vše se najednou zatemnilo a v temnotě jejích voňavých vlasů  dostal štípanku na čelo. Než stačil vymotat ruce z duchen, aby tu rajskou tmu na chvíli pozdržel, byl zpátky bílý den a v něm usměvavá Hadrnice. „Jdu vás pozvat na večeři Maestro. Na večeři v tuhle dobu? Ošidit dědečka o oběd a snídani? Kam ta mládež spěje. Snídani si vezmete do ruky a oběd si dáme cestou. Dnes pojedu domů autobusem. Přes les v polobotkách ne! Říkám vám, že mě macecha poslal pro siveny. Doprovodíte mě? Vás třeba pro tuleně Irenko“. To bylo poprvé co ji Maestro oslovil jménem. Usmála se a přinesla nějaké prapodivné pracovní  oblečení.“Tohle si vyzkoušejte. Boty jsou na chodbě a chleba máslem máte tady v pytlíku“. Celé odpoledne pak strávili cestou na sádky do sousední vesnice, kde měla u pana Bořka objednány vzácné siveny. Cesta byla mrazivá, ale nádherná. Sádkař pan Bořek trpěl na Irenku již za jejího ranného mládí, když se navštěvovali s otcem. Tak fajnovou ořechovci jim nalil na zpáteční cestu a ještě  siveny vykuchal. Doma ve vytopené hájence pak provoněly i komůrku. Večeře se třemi ženami byla pro Maestra příjemná. Babička s maminkou již po vyrovnání dluhů tolik netrpěly a Maestro je rozveselil párem malířských příhod. Když je ženy nechaly o samotě, Hadrnice donesla slíbený rýnský ryzlink, víno patnáct let zrající ve sklepě pod hájenkou. A tohle dokonale vyzrálé víno se zjemnělou kyselinkou bylo dochuceno polibky dvěmi dokonale vyzrálými a spřízněnými dušemi ve tmě Irenino komůrky. V noci nepřestával Maestro již unavenou a polospící  Hadrnici líbat na každý kousek těla. To, ale nestačilo, nahmatal lampičku, zakryl jí košilí a rozsvítil. Pomalu v tom slabém světle odkrýval Hadrnici a do své malířské paměti si ukládal každý detail překrásné nahoty. Zdálo se mu, že o všem ví, že se dokonce její rty něžně usmívají. Ráno, když se loučili, oba věděli, že tahle noc již nikdy nebude. Před hájenkou si tohle ztvrdili poslední políbením, při kterém se spojily jejich slzy. Maestrovými, co by  stará voda Labe s potůčkem z lesní studánky. Maestro ťapkal lesem domů  v darovaných hadrech po starém lesníkovi. Kdyby jej někdo potkal v tom zasněženém stromoví, řekl by si, Hadrník jde.

Když přišel domů roztopil krb dal na stojan plátno a týden zavřený maloval milování stárnoucího muže s překrásnou Madonou. Po dokončení obraz zabalil do kusu látky, odšoupl tu nejtěžší almaru a obraz zastrčil. Do dnes jen jednou vytáhl Maestro obraz ze za skříně. Když po dvou letech jel  na kole létem kolem hájenky v domnění, že pouto je již přetržené a na lavičce před roubenou stěnou seděla maminka s babičkou a  pohupovaly staromódním kočárkem. Na kraji lavičky seděl muž vnořený do novin a nad nimi v okně zářivých muškátů, měla nad vším rozhled  ta překrásná, štěstím usměvavá žena z vlasy jako tilandsie. A někde uvnitř, na roubené stěně vysel  Morávkův obraz Třetí generace. Maestro se otočil a jako pominutý pádil  hrbolatou lesní cestou, aby slzami osolil vodu Kačáku. Když přijel domů, odšoupl těžkou almaru, rozbalil obraz a dlouho se díval na stárnoucího milovníka a milující Hadrnici. 

 

                                                    

                                                      Dědkové
                                          
Čtení12

                                         Zásnuby

 

Přiražením almary s obrazem, počalo malířovi divné období. Věděl, že namaloval a ochutnal to nejlepší co mu život dal. Přemýšlel, co by mohl najít víc, než-li mladou ženu andělských očí, bezúdržbové tváře, s  tělem houslových klíčů, která odolává všem penězocinkalům a sladomluvům. Kdyby její povedená sestřička měla jen trochu  jejího povrchu, jako kometa by na billboardech obletěla svět. Nejdříve přes auta, přes kosmetiku, až by vylízala smetánku, zurčela by na plakátech počůráváním a novým preparátem hubila inkontinenci. A nakonec šup do bulváru. Proč si Hadrnice nezjednoduší život, byť jen jediným vkusným plakátem. Ale byl tu přece  jeden prohřešek. Obraz Hadrnice, do kterého jí sám uvrtal pro jeho malířskou vášeň a vydražením  andělské krásy k zaplacení dluhu. Co ho ještě čeká. Slavný Maestro stárne a když bude srovnávat s Hadrnicí,  žádné ženě již nepovolí aby šeptla a on šel mrazivým lednem v polobotkách plných sněhu. Ne, nesmí srovnávat. Jeho věku přece sluší tolerance a v každých ženských očích najít kousek Hadrnice a s tím kouskem  umět hospodařit.

A tak sedmého května, na kaktusářské schůzi, Maestro oznámil dědkům své zásnuby s jejich šéfovou, Andulkou Brejchovou. To ohlášení mělo prapodivný průběh. Když si Maestro před koncem schůze stoupl za Andulku a oznámil dnešní den jejich zásnubní a poprosil, aby všichni zůstali na oslavu, zrodilo se ticho jaké ještě nikdy za schůze nebylo. První se zvedl Čejka. Dnes nemůže, má doma vnučku. A za ním lavina dvaceti dědků právě dnes neměla čas. Když to uviděl Černý, vběhl do výčepu a chytil Blanku za ruku. „Blaničko drahá, jdou na nás Vietnamci, honem uzamkněte dveře“. Blanka se zalekla a svazkem klíčů uzamkla dveře do lokálu. Dědkové nevěděli co se děje. „Blaničko dejte na stůl dvě láhve vizoura a skleničky a pište mi to na futro“. Poručil Černý a prosebně promluvil. „Chlapi co blázníte, vždyť vás zvou, nebo snad žárlíte? To má Andulka kvůli vám zůstat na vocet? Kdo jiný z města by si Andulku více zasloužil než Maestro? Je to přece férovej chlap". "Je, ale je to sukničkář“. Namítl Benda. „A co ty jeho prdele! To bude žít s Andulou a kreslit si mladý prdele?“ Neudržel se Čejka. „To mu zatrhneme!“ To již se i Blanka dovtípila o co jde a třesoucí rukou  přelévala skleničky na stole drahým vizourem. Ve schůzovní místnosti zůstala jen smutná Andulka s Maestrem. Chytl jí ze zadu za ramena a do vlasů ji pověděl. „Brzo je to přejde, já je znám“.

Jen chvíli se dívali na prázdné židle ve ztichlém opuštěném salonku, do něhož se najednou samočinně otevřely dveře z lokálu a z té hranaté díry ke snoubencům, jako z hranatého amplionu, doléhalo dvacet hlasů v jedné písni o Andulce Šafářové a všem dvaceti hlasům udávala tón Bendovo hospodská harmonika. Andulka s malířem vešli do lokálu a dědkové zatloukli do stolů um ta ta, um ta ta.

  

    Ti dva spolu žili zvláštním životem. Jako by ona chodila někde  olivovým hájem za ruku se svým Řekem a Maestro kupoval siveny na sádkách u pana Bořka, pro Hadrnici. Andulka začala více popíjet a oba život převáděli ve smích. Našli si i jinou hospodu, protože U Blanky se necítili dobře jako dříve. A jednou v létě, zeptala se Andulka v opilosti, proč jí vlastně nemaloval do své utajené galerie. Je snad nepěkná? Maestro si přebral její otázku jako přání a jednoho dne tlačili oba dvoukolák s plátnem, malířským stojanem, dvěmi lahvemi ryzlinku, na prosluněný cíp lesa vbíhající do kukuřičného lánu. Ale i tohle malování postrádalo atmosféru předešlých předloh. Vysvlečená Andulka pusu nezavřela a bavila malíře tak lehce a nerušeně, že se u obrazu pořád usmíval. Pozadí, které již měl promyšlené domaloval v ateliéru. Andulky krásný zadeček, jako by se topil v olivách. Jako by po kolena stála v široké řece zelených i černých oliv. Vlastně přímo stála v olivové peřeji a její zadeček se  usmíval, tak jako se usmíval Maestro na její ryzlinkové klábosení. Obraz to byl moc pěkný, líbivý, oči na dlouho přitahoval, ale pro Maestra neměl velkého významu. Jejich život byl život prosmátý, bez větších emocí a něžného tulení a když chvíli smích váznul, Andulka otevřela láhev, aby jej vzkřísila. O spolek už tolik zájmu neměla a pokladna Černého chudla. Maestro ale stále byl skalní kaktusář a navrhl Černému, co měl již dávno v plánu. Kaktusářskou výstavu spojit s výstavou jeho tajné galerie, která vlastně již tajná není, neboť si o ní šuškala celá odborná veřejnost. Díky Hrníčkovi, kterého Blanka začala mít ráda a který s ní trávil daleko více času než-li by se dočkala od malíře, ráda souhlasila s doplněním výstavy kaktusů ukázkou obrazů.

Vše bylo již nachystáno k zítřejšímu zahájení. Kaktusy nebyly venku pod pergolou, ale v salonku a Maestrovi obrazy v lokále na stěně proti baru. Pravidelně zavěšeny, tak jako v galerii doma. Byly jako arch těch nejkrásnějších známek, dokonale nasvíceny, dílo opravdu skvostné. Do služby na noční hlídání se také přihlásilo patnáct dědků, aby mohly nerušeně diskutovat nocí, před dvaceti skvostnými obrazy ženských zadků. Když i Blanka odešla, dědkové začali slídit a přemýšlet, jestli je mezi nimi jejich Andulka. Čtrnáct jich lítalo před stěnou a typovalo, který obraz, pakli-že tam vůbec je, to může být. Jedině Černý se již dávno dovtípil. Věděl, že Andulka miluje olivy a tak od samého počátku byl její obraz ten nejkrásnější. Když se dědkové nemohli dobrat výsledku, Barták znervózněl. Pak si všiml Černého jak sedí u baru, usmívá se a straní se pátrání. „Podívejte na pokladníka, jak se směje. Že ty to víš, ty holomku“. Zvolal Barták. Dědkové se k němu natlačili a žadonili jako děti. Černý se jen usmíval a nakonec řekl. „Je tam, ale hledejte si sami“. To Bartáka namíchlo a vyběhl k obrazům. Z místa před obrazy poručil. „Všichni do salonku a zavřít dveře. Já to vypátrám, ale chci tu bejt sám“. Ještě chvíli přesvědčoval, než sama zvědavost vyhnala dědky za dveře, kam odtáhli i Černého. Když Barták osaměl, přistrčil stoly k obrazům a jako policejní pes očuchával horní řady pláten. Potom stoly odstrčil a za židle očuchával řadu spodnější a  nakonec, ze země, řadu spodní. Potom se vrátil na židli a očuchával Andulčin zadeček, pak sousední obrazy a znovu peřej oliv. Pak se chytil za rám olivového obrazu a přitiskl tvář na Andulčino tělo. Zhluboka se jej nadechl a zvolal, mám ho! Dveře se rozlétli a dědkové se nahrnuli před obrazy. Barták hrdě ukazoval prstem. Po chvíli ticha se všichni otočili na Černého. „Jo, je to von“. Potom Barták musel obeznámit postup své pátrací metody. Jak bylo jednoduché najít nedávno malovaný obraz, podle vůně nevyzrálých barev. Za to sklidil velký potlesk. Po půlnoci dědkové rozbalili deky a zalehli tak, jako se kdysi spávalo ve společných ubytovnách a s očima  na obrazech, jeden po druhém usínali.

 

                                           

                                                       Další osudy dědků příště.

Zpět