Kamarádi a nečekané dědictví

 

     Za to, jak nám Lucie elegantně, chytře, bezbolestně a s hrdostí vrátila naše klubové postavení, jsme jí pozvali na ochutnávku vín Moravy. Ivan říkal na vytloukávku, protože: „je třeba Lucii africká vína z její ostříhané hlavičky vytlouci. Přece nad Moravu není.“ Objednali jsme osvědčená z Moravská Nové Vsi a přikoupili dvě vybraná jihoafrická. Já jsem si dal navíc práci a sehnal stejné, jaké jsem pil s Lucií. Už samotinká láhev, jenom pohled na vinětu znásobil pomyšlení na Lucii, ucítil jsem její první pohlazení. Málem jsem sahal po vývrtce, když zazvonil Ivan. „Jdeme?“ K vytloukávce jsme zvolili neutrální území  lesního altánu v okolí  plzeňských rybníků. Dřevěný, šestiúhelný altán na kraji borového lesa, neměl stůl, ale jen lavice při stěnách. Byl odtud výhled na areál Sofronky, letité sběratelky cizokrajných borovic.  Železitý potůček za altánem, posloužil na chlazení igelitky s vínem. Když Lucie přicházela, uvědomil jsem si jaká je to nádherná bytost. Ale proč si brala sukni do lesního altánu? Proč si raději nevzala ty prožrané hnědé tepláky! Řekl jsem si, když Ivan vystrčil bradu a vypoulil oči. „Podívej se jak jí to sekne. Za tu bych poslal všechnu krev do Afriky.“ Sklopil jsem oči. „Proč si musela brát sukni. Proč si musela zrovna sem brát sukni.“ Odříkal jsem v duchu, ale jako bych hulákal na celý les. Ivan se postavil a šel Lucii naproti. „Ahoj krásko. Tak takhle jsem si vždycky představoval lesní vílu.“ Já jsem také vyrazil a nevrle navázal. „Kdyby takhle chodily lesní vily, ty moulo, tak mají nohy samé klíště!“ Tenkrát se Lucie trochu zakabonila na můj tón. Chtěl jsem to napravit políbením  ruky. „Lucie není hraběnka ani velebníček ty moulo.“ Odstrčil mě Ivan a dal Lucii pusu na tvář. „Tak dost mládenečkové, jsme tady kvůli docela jiným hodnotám. Kde máte tu vaší  moravskou pýchu?“ Oba jsme hnali k potůčku a přinesli dvě láhve. „Jedno je moravské, jedno jihoafrické Lucinko!“ Při vytloukávce s Lucií a Ivanem, jsem si uvědomil, že víno není jen o chuti, vůni, barvě, ale také o vzpomínce, o procházce krajinou jeho původu, o zážitcích. Jak bylo těžké přesvědčit Lucii o Muškátu moravském z vinice U Křížku, vonícím košem bezinek, ze které máme vzpomínku na trampoty s Žofii. Jak bylo těžké vytlouci jí z hlavy její Sauvignon Blanc, když nám tak poutavě vyprávěla o Africe, o slunci velkém jako ruské kolo a jejích zamilovaných prožitcích. Sám, jenž jsem válčil po boku Ivana, jsem nakonec nevěděl po kom vystřelit. A když jsem z potoka přinesl Luciino oblíbené, při kterém jsem ochutnal díru v teplácích, nemohl jsem stát za Ivanem. Ivan šel pro další láhev, já přiskočil  k Lucii a dlouze jí políbil. Musel nás od potoka vidět ten holomek. Přišel zamračenej, moc nemluvil a pil jednu sklenku za druhou. Moravské, africké, moravské, africké, jako by zajídal salám rohlíkem. Když si dostatečně šlapal na jazyk, klekl  před Lucii, před její oblá kolena, před ten zaoblený splav rybníka, z něhož stéká po hebkých řasách teplá, podvečerní voda vonící rybinou. „Tak dobrá Lucinko…., obojí víno je výborné…., vzdávám se. Ale ty nám slib, že budeš pro nás jenom platonická…., jako Žofinka…., že ani s jedním ani s druhým. Slibuješ?...Slibuješ?“ Díval se tak hloupě, oči mu těkaly po splavu a já si v duchu říkal: „já nic slibovat nepotřebuju ty pitomečku.“ Lucie se chvíli dívala jak žadoní, chytla ho za pačesy a odtáhla mu hlavu od kolen. „Tak tedy slibuju, slibuju.“ Tehdy jsem ještě žil v naději, že Lucie slib nemyslí vážně.

    Hned od druhého dne, jsem ale prožíval nekonečná muka, protože Lucie  slib nechtěla porušit.. A tahle muka a všechny pokusy tajného a bezvýsledného chození za Lucií, všechen vztek na Ivana, přerušila jedna událost, která znovu zamíchala našemu postavení v klubu. Bylo to, jak už jsem se zmínil, oznámení úmrtí našeho tajemného člena s oprávněnou přezdívkou Hezoun. Ti starší, kteří jej znali a dobře věděli, že Hezounovi žádná neunikla, ti se  dovtípili, když se dohadovali zda Žofii vzal někdy  do sbírky. Nechali jsme je při dohadech. Nás, o týden později, zaměstnaly zcela jiné starosti.  Přišly z místa, které oběma vyrazilo dech. Přišly prosím, od státního notářství a to v záležitosti zasnulého, pana Jindřicha Preise, našeho Hezouna. Dohady o Žofii, tím přemístily i na naše hlavy. Co mu zůstalo po Žofii, co nám mohla u něho zanechat, co on o nás věděl? „Víno!“ vykřikl u piva Ivan. „Možná mu nechala putovní ovocňáky, možná genciány na poslední cestu. Pamatuješ přece.“ Rodiče nás obou zdrávi, všichni příbuzní v rozkvětu, žádný bohatý strýček z Ameriky a přesto jsme, v jeden červnový den, zasedli k notářskému stolu. Po úředním úvodu, nám oběma,  napnutým jako dráty v mostním oblouku, předala paní notářka dopis a sdělila: „Protože jediní příbuzní žijí v zahraničí, záleží jen na vás, na vašem rozhodnutí, jak rychle bude celá  záležitost v zájmu zahraničních dědiců  vyřízena. Prosím čtěte, ponechám vás  v klidu a o samotě.“ Myslím, že se nám oběma třásla ruka při přebírání opisů dopisu, zvláštního a srdcervoucího znění:

    „Za všechno může ta tvoje huba. Nebejt tý tvý huby tak jsem s klukama, protože ty jim nasaháš ani po pás. Jenomže mě ta tvoje huba tolik přitahuje.“ Protože už tady vážení pánové nejsem, přiznám se vám, že takhle mě ta vaše Žofie často vyčinila. Potvora, do které jsem se po desítkách milenek tolik zamiloval. Potvora v dobrém slova smyslu. Co já jí všechno sliboval pánové. Asteriasy jako kobylince z valacha, jenom aby neběžela za vámi. Ne! Přišla, vynadala mě, skočila do postele a vzala nohy na ramena. Jak já jsem pro tu žábu trpěl. Byla jako smontovaná z cíněnek, míčů a trubek. Vy jste byli její rytíři, já atrapa do postele. Věřte, nevěděl jsem, že jsem v té době už byl nemocen. Když jsem se od lékařů dozvěděl, Žofii jsem hned napsal. Čekal jsem velké scény a výčitky. Ona se už neukázala. A co mě přivedlo k napsání dopisu, který čtete? Manželka utekla před milenkami  pět let zpátky, a můj jediný syn studuje za Atlantikem. Má hubu po mě, brzo ho tam polapí bulvár, reklamy a ženský. Ten už se nevrátí. O dům ani zahradu zájem nemá, o kaktusy už vůbec ne. Sehnal jsem i dobrého kupce na dům. Ale kaktusy, mou životní lásku neprodám. Reference od Žofie mě dovedly k vám. Vím o vás vlastně všechno. Nabízím vám oběma, jako malé odčinění za Žofinku rovnocenným darem celou sbírku. Záleží jen na vás jak se rozhodnete, zda  dar přijmete. I když už  nejsem, přeji vám vše nejlepší a pokud se rozhodnete, velkou radost z rostlin. Žofie vás milovala.               

                                                                                          Jindřich Preis

Šokující dopis. Radostný i smutný. „Měl si jí jeden z nás vzít, mohli jsme se přece nějak domluvit, třeba o ní losovat nebo něco a nestalo by se to.“ První jsem promluvil a přiznám, myslel jsem i na Lucii. Kdyby mě jí tak Ivan po tomhle  podstoupil. „A co teda řekneme? Víš co je to za sbírku? Vždyť je to učiněný poklad. Viděl jsi ty perfektní rostliny ne?“ Mlčeli jsme, když paní notářka vešla s dotazem, jak jsme  rozhodli. Podívali jsem se na sebe a Ivan pokýval hlavou. „Ano, rozhodli jsme, že sbírku převezmeme.“ „Říkáte to nějak smutně pánové. Bude vám to dělat nějaké problémy?“ „Ne, jen s tou sbírkou přebíráme novou vzpomínku na jedno noblesní děvče.“ „Dědic mne požádal, aby záležitost byla vyřízena, včetně prodeje, do čtyř dnů. Z Kanady má přiletět zítra. Mohu tedy smluvit schůzku na pozítří?“ Souhlasili jsme. Cestou domů, jsme zapomínali na Žofii a viděli před sebou Hezounovy nádherné rostliny. „Vždyť je to nejlepší sbírka u nás. To předseda neunese.“ Ani jsme zaslepením nepřemýšleli kam s nimi. Až doma jsem hledal místo, kde případně rostliny umístit. Alespoň dočasně, nějaký slepenec vybudovat, než bude nový skleník, který jsem měl stejně v plánu. „Tady by to šlo. O hradbu opřu dlouhé latě, na druhé straně připevním ke kůlům v zemi a natáhnu folii. Jen aby to vyšlo. Když budou rostliny jen tak v trávě, donutí mě začít se skleníkem.“ 

   Ve smluvený den, jsme přijeli ke stavení po Hezounovi. Přišel otevřít mladíček, ale s takovou hubou, že se mi až dech zatajil. Jakoby od dětství byla jeho huba v péči chirurga a na rady estéta tu hubu modeloval. Nebylo pochyby o jeho původu. Předložili jsme notářskou pozvánku a otcův dopis. „Pojďte dál pánové. Přiznám se vám, že když už otec není na živu, vidím ty rostliny z jiného pohledu, ale bohužel za tři dny odlétám zpět do Kanady a tam mám úplně jiné starosti. Včera tu byl nový majitel. Oba skleníky stejně bude bourat, kvůli kurtům a bazénu, až mne je samotnému otcovi práce líto.“ Ani jsem od něj taková slova lítosti nečekal. Když jsme vešli do skleníku, díval jsem se, jako by tam přebíhaly a mávaly na nás nahé ženy. Ta překrásná ornáta, ty ferocactusy a blankytné horizonthaloniusy. Široké myriostigmy, co zakryly by celé hlavy biskupům.

Uvědomil jsem si co je to za majetek, za velkorysý dar, za odpovědnost. Hezounek nás zavedl před feráky a nějak zbožně se na ně díval. Až jsem dostával strach, že bude žadonit. „Podívejte na ty barevné trny, člověk by myslel naopak, ale čím jsou zakřivenější tím jsou hezčí.“ Ale hubu by jsi zakřivenou mít nechtěl co? Pomyslel jsem si.

Dohodli jsme, že zítra začne velké stěhování. Ještě ten den, si Ivan půjčil od rodičů auto, objeli jsme naše kaktusáře  zapůjčili štosy beden a naskládali u Hezounka. Na odpoledne Ivan objednal přepravní službu. Ráno přišel  na stanici v doprovodu Lucie. Na co jí sebou ten cvok tahá? „Tak vedu rozhodčího na ten zápas kamaráde.“ Křikl na mě Ivan. „Na jaký zápas?“ „No, na to utkání o rostliny. Lucie bude spravedlivě soudit sporné případy přece.“ „Ne, že bych Lucii nerad viděl, ale to se nedokážeme domluvit sami?“ „Sám si přece říkal, že s Žofií…..“ Včas se zarazil. „To sem netahej. Žofie nebyla rostlina.“ Mrzutě jsem odsekl. „Pánové, nemám jít raději za pacienty?“ Navrhla Lucie. „Ne Lucinko! Tam uvidíš tak nebeskou hubu, že určitě nebudeš litovat.“ Tys tomu dal korunu Ivánku, pomyslel jsem si.

Ucítil jsem její dech na rameni a jedno kůzlátko pod lopatkou, jak se za mě napůl schovala když hezounek otevřel. Dokonce se chytla za zády mého lokte a když jsem se otočil, uviděl jsem oči děvčátka pozorujíc prvního hanbatého muže. Připomněl jsem si Žofii. Jak prvně uviděla starého hezouna, jak nám  vynadala, kam se za ním oba hrabeme. Lucie mlčela. A mlčela celou cestu ke skleníku. Tam se nádherou rostlin probrala. „Tohle má být všechno vaše? Na tomhle chceš Ivánku dělat svoje pokusy?“ Spojila ruce k modlení. „Pokusy má Ivánek přísně zakázané, Lucie.“ Řekl jsem a ona se na Ivana posměšně podívala. „Ivánek se nám usadí, přistíní, koupí  sudy na vodičku a pět kilo kristalonu, že?“

Bylo by nejjednodušší, kdyby si Ivan vzal jeden parapet a já druhý. Jenomže Hezoun, měl srovnáno přísně podle rodů. Tak by se jeden z nás trápil Jižní Amerikou, ke které jsme moc nepřirostli. Začalo tedy nejednoduché dělení, handlování, smlouvání, jako na koňském trhu a na řadu přišlo i losování. Lucie se výborně bavila. A když jsem objevil ten placatý a široký horizonthalonius, ten spoře otrněný šedomodrý baret, chtěl jsem jej, když jsem viděl to těžké smlouvání, zašít. Lucie viděla jak jsem zakoukaný. „Teda ten je! Ivane pojď se podívat!“ „Lucie buď zticha, prosím tě mlč.“ Pozdě. Ivan přiběhl z venku a vykulil oči na modrý zázrak. Jak jednoduchý tvar, jak prostý byl. Jen několik přilehlých trnů k širé modři, jen takový nápadný piercing. Soupeři přitvrdili hru. Ivan oběhl oba přebrané parapety, hledaje něco rovnocenného, aby mohl šmelit. Přišel s nepořízenou. „Pánové, bude se losovat.“ Rozhodla Lucie. Jako poslední naději jsem  navrhl. „Nech si ho ty Lucie, za pomoc.“ Ivan souhlasil. Lucie jej zvedla. Byl jako modrý velikonoční bochánek. Zářila a já na ní zkoušel mrkat. Bez odezvy.

    Když dělení, jakžtakž v míru skončilo, vynesené rostliny jsme balili do novin a ukládali do beden. Po dvou hodinách opatrnosti jsme se ještě podívali do prázdného skleníku. Vzadu na parapetu, zůstaly dvě rostliny. „To jsou noťáky, vem je čert!“ Mávl rukou Ivan. „Ivane, podívej se na ně. Není tě jich líto? Jsou tam na infekčním, jako  my byli v klubu.“ „No jo!“ Nakonec jsme  i noťáky přibalili. Jak jsme si oddechli, když měl každý ten velkorysý dar doma. Jak jsme trnuli na křižovatkách, na koskatých cestách městem. Jak to bolelo v každé prudké otáčce. Řidiči jsme slíbili prémii za opatrnou jízdu. Když jsme přijeli k Hezounkovi vrátit nějaké vypůjčené věci na zabezpečení, když jsme chtěli poděkovat a rozloučit se, on přimhouřil hezké oči. „Pánové a co ten druhý skleník. Ten vyveze na skládku?“ Ani ve snu nás nenapadlo, že součástí daru jsou rostliny prodejní. Dali jsme údiv najevo podlomením kolen. „No, promyslete to. Byla by škoda tolika rostlin.“ Zatvářil se zklamaně Hezounek a odešel. Představa tisíců semenáčků různých stádií  a stovek hrnkovaných rostlin nás děsila. „Berte to. Přece to nenecháte nějakému snobíkovi, aby je nechal vyvést na smradlavou skládku. Podívejte jak jsou všechny pěkně rostlé. Ivánku..., Ivánku..., přece byste neměli tak chladné srdce!“ Žadonila Lucie. Ivan chvíli mlčel, potom vzal telefon a objednal na pozítří stejného řidiče, který sotva dojel domů. „Ivane a co ty nerezové plata na podmáčení. A co ty zásoby květináčů pod parapetem.“ Lucie otevřela jednu bednu, něco popadla a pelášila ven. Tam si stoupla otočena k nízkému slunci, zvedla ruku a dlouze se dívala k nebi. „Co tam děláš Lucinko?“ Mlčela. Vyšli jsme za ní a dívali se ke slunci jako k zázraku. „Genciána!“ Vyhrkl jsem. „Kdes to vzala?“ „Tam, ve dřevěný bedně s víkem. Jako splašení jsme letěli do skleníku a na boží světlo vytáhli dřevěnou bedýnku se šesti láhvemi babiččino borůvkového. Postavili jsme se vedle sebe, každý jednu láhev proti slunci, fascinováni tou modří, tou modrou jiskrou a vzpomínkou na Žofii jsme stáli jako Tří králové. Pak Lucie  zatřepala láhví, dívala se na stovky modrých bublinek jak stoupají  deputátním cukrem hustou modří k obloze. „Je to zázrak pánové.“ Oba jsme se dívali na její láhev. Ani jsme si nevšimli, že z opačné strany, proti Lucii, nejednou stála hezká mladá tvář. „Co jste to objevili pánové?“ Vyzvídal Hezounek. „To je nějaký postřik na škůdce.“ Pohotově odpověděl Ivan. Hezounek se nevěřícně pousmál. „Tak to bych ho sám rád ochutnal.“ Prokoukl nás holomek. A Lucie z vervou rozhodla. „A to já taky a hned!“ Ten večer mě radost z překrásného daru pokazila jen Lucie, protože Žofinky genciána rozmíchala karty docela jinak než jsem potřeboval.

                                                   Pokračování příště.

                                                            Zpět