Dědek Špína

 

Kdyby bylo málo ženskejch a já bych si musel ze dvou jednu vybrat pro život a kdyby jedna byla nádherná, ale místo srdce regál z Teska a druhá nepěkná, ale za dobré slovo, její srdce vykvetlo a provonělo celý byt, chtěl bych jí. Kdyby bylo málo kaktusů a já bych si  musel ze dvou jeden vybrat a  kdyby jeden kvetl jako jabloň a druhý měl jen trny jako březové koště, vybral bych si jeho.

   Pivo tehdy dělalo zázraky, když jsem ho pašoval pivovarskou branou, kam jsem chodil jako sládek. A když bylo nastřádáno, vyjel jsem po kaktusářích objevovat extremně vytrněné rostliny a tím pivem otevíral majitelům dušičky, aby se smilovali a prodali je. Někdy to šlo jako po másle, jindy jako po škváře, někdy se ložisko úplně zadřelo. To ještě nebyli Heřtusové a všichni měli jen co si sami vypěstovali. Tak jsem v krátké době nahromadil sbírku, jenž neměla trnitější konkurenci. Pořád jsem ale neměl dost, pořád jsem slídil a kradl pivo. Ve spolku mě říkali Suprák. Vždycky jsem o novém přírůstku básnil, jaká je to super kytka. Ale to bylo v době, kdy tohle slůvko používali jen kruhy vědecké a já. Dnes, kdy  jej omšeli výrobci, moderátoři a hulváti, kdy super je i hovno, už bych se za něj styděl. Jednou jsem ve spolku rozpoutal debatu, jak docílit na rostlinách delší a mohutnější vytrnění. To nebyla debata, ale konference. Tolik názorů, tolik postupů, od kravinců, nakvašených slepičinců, ovčinců, vylouhovaných kopřiv, skořápky do substrátu, speciální hnojiva, více  drasla, stopové prvky, málo zalévat, hodně zalévat, sušit a vypékat pod sklem, hlava mě šla kolem. „A ty největší trny jsem viděl v Blatné.“ Urval pro sebe slovo bývalý předseda. „Člověče, to byly trny, že by z nich mohli vybrušovat nože. Jenomže ty rostliny byly ušmudlané, jako ten dědek co je měl. Já mu říkal dědek Špína. Člověče, zahrada samá švestka a pod nima smetiště a šrotiště dohromady. Tam nebylo kam šlápnout. Jak ty švestky trhal, to ví Bůh. A ten smrad, bejt jeho soused tak tam má hygienu. Já tam byl se starou a ta utekla na ulici. Ale ty trny, to sem ještě neviděl. Nechtěl prozradit, čím to krmí. Furt mlel, že  všechno se musí zužitkovat. Tam by ses měl jet podívat. Jestli teda nezemřel na otravu.“

Jezdil jsem opíjet dušičky na jih i sever Moravy, proč bych nejel 60 km do Blatné. O týden později jsem podle instrukcí hledal Okouní ulici. Projel jsem kolem zámku, pak náměstíčkem  a na jeho výjezdu jsem se raději zeptal. „Okouní? Jo. Pořád rovně za nosem a před krematoriem doleva a to je Okouní.“ Musel jsem se smát. Před léty, když jsme začínaly jezdit do Buzic, do malé vesničky za Blatnou na ryby, také nás poslali kolem krematoria. Ta ulice byla moc dlouhá, vystoupil jsem a hledat zahradu plnou švestek. Samej pěknej baráček. Podle popisu tam má být ruina. Až docela na konci jsem zavětřil. Takovej divnej pach, jako ze zvěřince. Šel jsem za ním a najednou vidím modro. Ale jak modro. Jako z katalogu od Stárkla. Jenomže když jsem přišel blíž a viděl, před čím jsem byl varován, na místě jsem zarazil. Elán vyprchal jako vzduch z propíchnuté kapří duše. Pod  osmi filmově modrými stromy, kruté bordeliště. Ve sběrném dvoře alespoň mají šrot a dřevo a sklo zvlášť. Ale tady? Na pračkách ždímačkách a lednicích dřevěné palety, demižony, necky, vanička o kmeny opřena stará okna a prkna. Jak se na ty nádherné švestky dostane, nevím. Měl jsem po chuti na trny.  120 km projedu zbytečně.

Po chodníku přicházela paní se psem. Už jsem jí chtěl oslovit, ale najednou přešla na druhou stranu. Beze psa. Ten se naježený plížil  kolem hradby. Přeběhl jsem. „Prosím vás, bydlí tady někdo?“ Oslovil jsem paní. „Myslíte na tom smetišti? Eště ho šlak netrefil toho drbana. Ale jednou shoří i s těma potkanama. Raději tam nechoďte. Tam to voní akorát čoklům. Dagu k noze!“ Chtěl jsem to opravdu zabalit, ale pak jsem objevil vrátka. Bez zámku, bez kliky, zavřené jen okem z drátu, žádný štítek, žádný zvonek. Bál jsem se i zavolat, ale nakonec jsem oko nadzvedl a otevřel. Od vrátek vedl, představte si, žulový chodník do bezinkového porostu. Když jsem  vstoupil, viděl jsem, že to jsou vlastně žulové náhrobky. Sem tam byl nápis s letopočtem. Před bezinkami stála otevřená trouba a v ní spal tlustý kocour. Když jsem jí míjel, vyběhl proti mně potkan a v tu chvíli po něm ze švestky skočila kočka. Potkan ze zoufalství zaběhl do trouby a kočka za ním.  Z leknutí jsem vzteky kopl do víka a velká trouba se zavřela. Nikdo si neumí představit ten příšerný řev v zavřené nádobě. Ta trojice musela bojovat na smrt. Svíralo se mi hrdlo a strachy jsem se rozhlížel. Najednou se víko trouby rozletělo a pocuchaná kočka vypadla ven. Udělala kotrmelec a pelášila pod hradbou pryč. Hned za ní se vybelhal potkan. Tahal za sebou krvavý zadek  a v troubě zůstal kocour s prokousnutým hrdlem. Bylo mi na zvracení. Zaslechl jsem  šoupavé kroky a ze zoufalství jsem se skrčil mezi dvě pračky. Kroky došoupaly až k troubě, chvíli bylo ticho a potom  zaslechnu: „Tak pojď ty blbečku. Za chyby se platí.“ Když se kroky vzdalovaly, vykoukl jsem a uviděl strašlivě vymóděného dědka jak odnáší za zadní packy vypaseného mrtvého kocoura a ztrácí se v bezinkách. No to je výlet. Kdybych mohl alespoň panáka na kuráž. Otevřel jsem vrátka a vešel do civilizace. Chtěl jsem obejít zahradu z druhé strany abych měl jistotu, že uvidím skleník, ale tam byl nějaký sklad blatenských rybářů. Nevzdám to. I kdybych měl přespat ve spacáku v autě.

Našel jsem hospůdku a pil na kuráž. Znovu jsem zvedl drátěné oko a už svižnějším krokem ťapkal po náhrobcích. Prošel jsem až k bezinkovému porostu, kde jsem uviděl zdechlého potkana a zaschlou krvavou stopu. V bezinkách chodníček zatočil k  dědkovu sídlu. Kdyby tak bylo po druhé válce, a já přišel o všechno, nouzově bych se zabydlel. Když jsem míjel oprýskaná okna, zavolal jsem: „Je tu prosím vás někdo!?“ „Né! Šrot už neberu, slivovici nemám!“ Ozval se hlas za rohem. Došel jsem až tam a nakoukl. Před domkem, z převisu střechy, visel za nohy přivázaný kocour a dědek ho stahoval. Myslím, že jsem byl až dost drzý, když jsem řekl: „Dobrý den ve spolek. Něco vám nesu k té pečínce.“ Podíval se na mě zkoumavým pohledem, jakoby těžkal nůž namířený na mě a potom pokračoval ve stahování. „Všechno se musí zužitkovat, všechno. Byl to pitomec, nechal se zahryznout potkanem. Ani na něj nemám moc chuť. Neseš mi česnek nebo Bazalku?“ Konečně jsem zahlédl skleník. Sundal jsem batoh a na stoleček vysázel šest exportních dvanácteček. „Tu plzeňskou sračku ke kocourovi?“ Ztvrdly mě rysy. To se mi ještě nestalo. „Vám tohle pivo nechutná?“ „Chutnalo, když leželo šedesát nocí ve dřevě. Ale nech to tu, všechno se musí zužitkovat, všechno. A co chceš ty? Ledničku, pračku, nebo ždímačku? Klidně si vyber mám všechny značky. Všechno třída „A“. Doufal jsem, že si dělá srandu. „Slyšel jsem, že máte pěkně vytrněné kaktusy, proto jsem přišel.“ „Jó, a kdo tě to nakukal? Na kaktusech tu nikdo nebyl deset let.“ Sotva to dořekl, to jeho prapodivně vymóděné tělo nadskočilo a při dopadu jako jeden sval obrovskou rychlostí máchlo rukou. Ve vzduch krátce zašumělo a dobrých šest metrů od dědka hrozivě zapištěl potkan proklátý nožem. „Fuj.“ Vydechl jsem leknutím. On se jenom pousmál. „Vidíš, nevydržel pitomeček. Navnadil jsem mu kocouří jatýrka.“ Sebral ho a z nože setřásl do rezavého šroťáku. Točil klikou a dole  o plech pleskaly cáry masa a rozdrcených kostiček. „Všechno se musí zužitkovat, všechno. Krmím s nima kocoura.“ Najednou zastavil kliku, zadíval se na obnažené zvíře a pousmál se. „Nojo,…. když se ten blbeček nechal zakousnout. Nevadí. Pojď se podívat.“ Docela vysekaným paloučkem sešel dolů k hradbě. „Dívej se.“ Z plechu nabíral cáry masa a mrskal je přes hradbu. Ty dopadaly na hladinu obdélníkové nádrže. Hladina začala vařit a voda stříkal půl metru nad. „Hladoví duháci vidíš? Blateňáci je tu mají zakomorované.“ Když jsme šli zpátky, povídal si. „Všechno se musí zužitkovat, všechno.“ Odvázal kocoura a odnesl do domu. Čekal jsem půl hodiny. Potom se vyšoural naskládal piva do košíku a na stůl postavil uměleckou karafu a skleničku. „Nalej si“. Zase mě nechal samotného. Neměl jsem chuť tady něco požít, ale skleničku jsem nalil. „Tak tohle je asi nejlepší slivovice na světě.“ Za chvíli vykoukl z okna. „Tak jdi na ty kaktusy, běž. Já musím hlídat troubu.“ Nalil jsem ještě jednu a vyrazil.

   Už jste někdy viděli mumii Ferocactus latispinus?  Tak nějak vypadalo asi třicet kaktusů v dědkovo skleníku. A ještě k tomu nastříkané černošedivým sprejem. Pro člověka, který má rád barvy trnů, pohroma. Když jsem se ale zadíval na jednotlivé rostliny, užasl jsem. Opravdu trny, ze kterých by se daly vybrousit nože. Snažil jsem se prostrčit prst  ke stonku, jestli je vůbec naživu. Na prstu mě zůstala vrstva prachu. Proboha, kde ten je skladuje? Foukl jsem do jedné rostliny. Hrůza. Oblak prachu odkryl alespoň nějaké svěží barvy. Potom jsem drze vzal jednu rostlinu k hadici a ostříkal. Zatajil se mi dech. Byl to nádherný latispinus. Takový, jaký snad ani v přírodě nenajdeš. Trny sice ještě zčernalé od sladkých šťáv, ale jinak excelentní rostlina. A to jsem vzal do ruky tu méně vytrněnou. Vrátil jsem ho na místo a zkoumal pěstební podmínky. Pominu-li ten nepořádek, je to stejné jako u mě. Zálivka podmokem, rostliny pod sklem, dobré větrání, jedině do substrátu jsem neviděl. Sedl jsem do trávy a koukal na tu jeho chatrč. Najednou jsem ucítil takovou vůni, že jsem polykal. Dědek vycházel s pekáčem. „Tak pojď na toho pitomečka. Je na česneku a bazalce.“ Přišoural jsem se. Zvedl poklici a já uviděl voňavé kocouří tělo. Nikdy bych nejedl kočku nebo psa. Navíc krmenou a zakousnutou potkanem. „Moc děkuju, voní to nádherně, ale já nebudu.“ Nepřemlouval mě. Přiklopil poklici a zaklel. „Ty mě sereš. Pojď za mnou!“ Došli jsme na pravý bok domu, tam mě podal svazek tučných bambusů. Pak ze stolu ulomil kůrku chleba. „Pojď.“ Sešli jsme paloučkem k hradbě. „Pořádně se rozhlídni, máš lepší oči….. Nikdo?“ Vsunul do sebe tři nestejně silné bambusy a vytvořil asi osmi metrový bič. Na špici byl kousek  saturny s háčkem. Na něj napíchl kůrku chleba. „Jsou hladový, žerou i těsto.“ Zbylou kůrku mě podal. Potom přeručkoval k silnějšímu konci, ten si zapřel o břicho a jako jeřáb při stavbě vysokých domů otočil se s prutem nad pstruží komoru. Potom jej opřel o hradbu a přes ní prut naklonil  špicí k nádrži. Jen se chleba dotkl hladiny skočil po něm pstruh. Ani moc nesekal. Zvedl špici a jako jeřáb s nákladem se otočil. „Jdi ho vyháknout, prašti ho a napíchni chleba.“ Při třetí otočce se zeptal. „Máš dost?“ „Jestli mám sníst všechny tři, tak prasknu.“ Odpověděl jsem. „Moc vod nich načekej, jsou to granuláči, kocour je kocour.“ Po lahodné večeři mě vyprávěl jak začínal kaktusařit, jak byl brzo středem pozornosti právě unikátním vytrněním. Ale jak jej docílil, jsem se nedozvěděl. Na každou mou záludnou otázku jen odpověděl: „Všechno se musí zužitkovat, všechno.“ Ráno, když jsem se přišel rozloučit, zrovna nesl konev z vodou. „Vždyť já jsem ty kytky letos ani pořádně nezalil.“ Uprosil jsem ho, aby mě alespoň jednu zapůjčil domů. A to se mě povedlo. Byl to také latispinus, ale se stovkou abnormálně širokých trnů. Měl jsem v plánu jej restaurovat. „Tak za týden nashledanou pane Mládku.“

                                                

                                             Restaurování

       Možná, kdybychom byli na to tří, každý s kartáčkem z jedné strany a ucucávali dědkovo slivovici, bylo by to zábavné. Věděl jsem, že restaurátorská práce není automatická mycí linka, že je to zdlouhavé nimrání, ale drbat kartáčkem na zuby každý trn jsem nevydržel. Nejdříve jsem dědkovo latispinus ostříkal proudem vody abych opláchl mour. On ty nádherné kaktusy zimoval ve vlhkém sklepě na uhlí. A ještě razil teorii, že se  zaprášené kaktusy nespálí a nezabydlí se tam pavouček. Holt mu chybí naše oči estétů. Nejen mourem, ale plísní byly potaženy ty široké vroubkované trny ty zámečnické pilníky. Po oplachu jsem rozdělal jar a dlouhovlasým smetáčkem latispinus drhnul. Kolik chlupů jsem z košťátka vytrhal. Ale když začala zářit  červená, kterou mám na trnech tolik rád přitlačil jsem. Po oschnutí jsem zjistil, že to ještě není ono a kartáčkem na zuby drhnul trn po trnu. Hlavně u báze, kde  plíseň držela jako latex. Dlouho jsem nevydržel, sáhnul po peroxidu, postříkal  celou rostlinu a pozoroval jak se ta černá potvora mění v chomáčky pěny.  Rostlina šuměla jako ve vodě aspirin. Opět jsem jí postříkal hadicí a nechal oschnout. Ještě jsem byl nespokojen. Ještě chyběl krok k dokonalosti. Nakonec jsem se odhodlal  k jednomu drsnému přípravku. To jsem ale rostlinu vyklepl z květináče a kořeny od krčku obalil igelitem a zajistil provázkem. Znovu jsem jí tím drijákem postříkal. Tentokrát to šumělo jako pěna pod jezem. Až jsem dostal strach a rostlinu naposledy opláchl proudem vody a nechal oschnout na slunci před domem. Když jsem se vrátil, zářila na tom betonu, jakoby tam přes poledne vyrostla červená, pohádková muchomůrka s bílými tečkami. S neporušeným balem jsem jí zasadil do misky, obsypal cihlovou drtí a postavil venku na stůl.

    Když přijela moje družka, má vášnivá rybářka, se kterou se již dva roky nenudím, mohla na něm oči nechat. „Jako když jsem tenkrát, v Malechovském náhonu, chytila toho zbloudilého potočáka. To byl nejhezčí pstruh co jsem kdy viděla.“ Všechno jsem jí do podrobna vyprávěl. Ani potkani jí neodradili a já  musel  slíbit, že za týden pojede se mnou. Je otrlá, když jí vidím v broďákách v proudu pod jezem říkám si, tohle by jednou měla být paní Rovná? A nosit jméno mé? Díky ní se k rybařině pomalu navracím a docela dobře snáším, že na tu divošku nikdy mít nebudu. Jinak je pohledná a v civilu, ve svých pětatřiceti i svůdná. Ale myslím, že i pod tím jezem jí to moc sluší. Na dědka se vyzbrojila zbraní hromadného ničení. Uvařila pravou svíčkovou s knedlíkem a ke krátké sukni a k  nejjemnějším silonkám obula fialové střevíčky na vysokém. „Neboj, on tě ho nechá. Já to na dědka nějak skoulím.“ I mě rozptylovala v řízení. Naposledy jsem jí takhle viděl na kaktusářském bále kde pokladník prohlásil: „Tohle je v ranním slunci rozkvetlá marsonerka“. Zajistili jsme si ubytování nedaleko od dědka. „Vidíš, to je ta trouba kde se servali.“ Dělal jsem jí průvodce po náhrobním chodníčku. „A podívej ty švestky. Modré, jako byla svazácká košile. Řekni mi, jak je může v tom bordelu trhat?“ Najednou  za zády slyším psí funění a rozezlená slova. „I coury už k tomu drbanovy chodí. Dagu, k noze!“ Zase ta vzteklá baba. „Toho si nevšímej.“ Tak hluboce se nadechla a rozevřela oči. „Kájo, to bylo na mě? A já si vzala ty nejlepší střevíčky. Aby jí sumec stáhl pod vodu!“ Zasmáli jsme se tomu. Jak ty její střevíčky něžně klapaly o náhrobky, slyšel jsem jak si povídala: „Ouklej jedna mizerná, kdyby tě štika drapla.“ Vešli jsme do bezinkového porostu a já zavolal. „Pane Mládku, jste doma?“ „Šrot už neberu a slivovici nemám!“ Známá odpověď, ale odkud? Před domem jsem se rozhlédl a viděl dědka jak krmí ryby. „Dobrý den, přinesl jsem ten latispinus. Copak, skolil jste potkana pro pstruhy?“ Ani se neotočil a krmil dál. Sešel jsem dolů. „Co se ten blbec nechal zakousnout je mi tu smutno. I ty pstruhy vylovili a vyklopili sem pár nějakejch velkejch potvor. Jsou zmlsaný, nežerou ani pomletý potkany. Tak kde ho máš? Já tě taky něco ukážu.“

Přešli jsme palouček, najednou se zastavil, polkl slinu jako kdyby viděl pečenou kachnu, tím krvavým plechem od šroťáku si přikryl nahý hrudník plný šlach. „A to má být co!“ Když si proměřil Alenu, podíval se na mě. „Nevíte, kde se to tu mohlo vzít?“ Polilo mě horko. Alenka stála skoro v pozoru, jen v ruce držela tašku se svíčkovou a dívala se tak strnule, ale přes to promluvila dříve než já. „My patříme k sobě…..jako…, rozhlédla se, jako štafle ke švestce.“ Podíval se pod stromy.  „To nevim, kam bych je asi postavil. Nech mě ho na stole, mám ještě práci.“ Otočil se, zahodil plech a šel do skleníku. Přišoural jsem k Aleně. „Nezabrala si holka, už si staré koště.“ „Ještě ty mě dráždíš? Napřed baba, potom dědek a teď ty. Mám to za potřebí? Zlatý broďáky pod jezem.“ „Říkal jsem ti, že je to tu drsný.“ „Zvěř, ale ne lidi. To si neříkal.“ Pořád držela svíčkovou a mě jí začalo být líto. „Zvu tě na dobrou večeři pojď.“ Tvrdošímě stála. Jenom nadzvedla tašku, aby mě dala najevo, na svíškovou? „Nechal jsem vám ho na stole, pane Mládku. Nashledanou.“ Ani jsem dovnitř nenahlédl a zklamaný  odcházel. „Počkej,…. pojď se podívat.“ Jako voják jsem otočil a vlezl do skleníku. Na parapetu to hrálo barvami a já se až vylekal, že nic nevyprosím. Kaktusy byly čisté a dokonce k prasknutí napité. I po napití, byly trny na rostlinách abnormálně husté. Začal jsem poznávat taxony. „Jak jste toho docílil?“ „Koukáš, co? Měkká voda z hadice a ze stříkačky tvrdá slivovice.“ V tom skleníku jsme se zapovídali až jsem se vylekal. Vždyť jsem jí tam nechal čekat. „Pane Mládku, to je moje už dvouletá družka tam venku. Je blázen do rybařiny a uvařila vám svíčkovou.“ Orodoval jsem. „Tahle a rybářka? A svíčkovou? Já vím, z mizernýho kuřecího a knedlík z vývařovny. Vona ještě neutekla? Tak ať se posadí.“ Vyběhl jsem za Alenou. „Můžeš se posadit.“ „Děkuju já postojím, jen si tam klidně kecejte.“ Běžel jsem zpátky do skleníku. „Pojďte se podívat na ten latispinus.“ Moc se mu nechtělo. Ty jeho kaktusy byly očištěné, ale s plísní si slivovice moc neporadila. Věděl jsem že ten mnou restaurovaný je v jiné kategorii. Došoural se ke stolu. „A proč se neposadí?“ Podíval se na mě, jako bych byl tlumočník mezi znepřátelenými mocnáři. „Máš se posadit Alenko.“ řekl jsem s úsměvem. Latispinus ale vychvaloval a dokonce donesl karafu se slivovicí a dvě skleničky.  Jako někde před zkušební komisí seděla Alena a já na ní pokrčil  rameny. Trpěla, když nalil jen „do dvou“. Je to hulvát, pomyslel jsem si. Sedl si tak, aby Alenku neviděl. Představit je, bylo nad mé síly. „Vyprávěl jsem  Alence, jak jste posledně úspěšně nachytal pstruhy.“ „Říkal jsem tě přece, že už je slovili. Tak ať si vezme prut a zjistí co tam ti koumáci nasypali.“ „Může?“ „Jo, v sobotu sem nikdo nepříde.“ Zavedl jsem jí za dům, ke složenému bambusák. „Jak mám na dědka dělat voči, když se na mě ani nepodívá?“ Zoufale mě řinčela do ucha. „Kašli na to, von se chytí.“ Když jsem sundal bambusák z hřebíků, pookřála. Hladila tu kulatinu, jako by to byl  nejjemnější kožich. „Je nádhernej, ještě jsem na bambus nechytala.“ „Bodejť, když je z války. Sešli jsme dolů k plotu a sestavili to rybářské bidlo. „A chytá se na potkaní masíčko, holčičko.“ „Nemluv mě do toho.“ „Je přece mojí povinností seznámit nováčka s místním rybářským řádem.“ „Jdi už se vykecávat s dědkem ty porybnej. Stejně je to, jako kdybych chytala v akváriu.“

Nechal jsem jí a šel k dědkovi. Mládek byl pryč. Jak jsem se usadil, vyšel v čisté košili a mě se zdálo, že je   načesaný. Posadil se, tentokrát jako v divadle, aby pobral pořádnou šponu z hlediště. „A na co chce chytat?“ „Nebojte, ona si vždycky něco najde.“ To už jsme viděli jak zvedala kamen pod bezinkami. Potom  napíchla nástrahu a ne jako otáčející jeřáb, ale přes hlavu sklopila prut do nádrže. Opřela jej o plot a krátkou saturnu spustila pod vodu. Stála  nádherná, jen občas musela přešlápnout, protože jehličky zajížděly do vlhké trávy. „Chytne prd, ale provzdušní mě trávník.“ Moc jsme nemluvili, jen  hltali  tu její eleganci. Chvíli vodila nástrahu, potom  bidlo přes hlavu vytáhla a běžela k nám. Dědek se najednou natočil na mne a povídal  o kaktusech. Alenka sáhla do tašky, vytáhla koláček knedlíku a zamířila oči na dědka. „Vezmu si tohle. Stejně je to jen pro potkany.“ „Kuřecí svíčkovou nechci.“ Zabručel na stranu otočený Mládek když se vzdalovala. „To vážně není kuřecí, pane Mládku. Je pravá a knedlík vařila doma.“ Když zvedala prut, natočil se do hlediště a mlčel. Neuběhla ani minuta od náhozu a viděli jsme Alenu, jak divoce přes hradbu zasekla a páčila tou jednoduchou, školáckou pákou. Jenomže ve vodě začal tak divoký tanec, že prut  jezdit jako přenoska po vyšoupané desce. Přitáhla  prut více od hradby, aby se zvětšila páka a chodila s ním, jako když ve stoje na korábu pádluje obrovským veslem. Pak ryba změnila směr a plula kolmo od hradby a když byl prut úplně otočen špicí k vodě a Alena měla ruce už nad hlavou, najednou se svalila na zem  a v rukou jen dva díly prutu. Dědek se  rozchechtal, a s otevřenou hubou dlaněmi plácal do kolen. Bylo mi moc trapně a chtěl jsem běžet na pomoc. Chytil mě za ruku a silou vrátil do židle. Když se postavila na střevíčky a slyšela ten jeho smích, rozkročila  co jen sukýnka dovolila a v bojovném postoji vyplázla na dědka jazyk. Pak  prudce otočila, vyskočila na hradbu, po dřevěných plaňkách se přetočila a dopadla na pozemek rybářů. Vykopla střevíčky a běžela k nádrži. Tam, jako torpédo po hladině jezdila zbylá část prutu. Viděli jsme jak se natáhla, při tom mě dědek sevřel loket, drapla prut a kolem nádrže musela pobíhat za rybou a  co nejvíce zvedat prut, aby tlumil trhavý odpor ryby. Příliš krátký vlasec zapříčinil, že při jednom výpadu stáhl mou rybářku do vody. To už se dědek nadzvedl a mě bolestivě sevřel. Když se Alena vydrápala na břeh, aby mohla za rybou běhat a unavit jí, nevydržel, zaběhl do domu a po vteřině vyběhl ven, potom k plotu, který jako kočka zdolal  a doskočil k nádrži. „Zvedni ho! Zvedni ho!“ Zařval tak, že se Alena zapřela a silou, což byl obrovský risk, zvedla prut. Rybu zastavila a když ta chtěla udělat bojovný výskok, který by vlasec nevydržel, dědek máchl rukou a jeho kudla prolétla skřelemi do obrovské hlavy ryby. To už jsem byl u plotu a  viděl vyčerpanou Alenu, jak přitahuje rybu ke břehu aby jí dědek mohl za kudlu vytáhnout na břeh. Byl to neskutečně velký Amur. Dědek se napřímil  a s úsměvem podával Alence ruku. „Gratuluju. A ty nekoukej a přines štafle pro dámu! Jsou za domem!“ S radostí jsem hnal splnit rozkaz. Když jsem přiběhl a roztáhl je vydal další. „Uraž ten řetízek a dej je přes hradbu. Nepřemýšlel jsem, že mám také nohu a pěstí jsem vší silou praštil do řetízku.  Ukrutná bolest mě projela zápěstím, ale rozkaz se musí splnit a až potom bědovat. A já moc dlouho bědoval. Štafle jsem rozkročil přes hradbu a dědek vyzval Alenku. „Prosím dámo.“ Ještě jí podal střevíčky a pak se jen zaujatě díval jak stoupá promočený zadeček, nad stehýnky, kde bylo na desítku silonových ok. Ten Amur měl 95cm a než se Alena uvnitř domu zrestaurovala, pošeptal mě. „Tý se drž jako klíště chlapče. To je stroj do nepohody.“ Až později, u dolité karafy jsem pochopil jeho pohádkovou proměnu.
 

                                                 Jasmína

       Jako kdyby se přehnala šedivá bouřka, zastavil se vzduch a slunce vysušilo vlasy a  z boudičky na okně vyběhla panenka. Z té laické meteorologické stanice a zahlásila vysoký tlak. Tak vyběhla i  převlečená Alenka z dědkovo dveří. Dvakrát se zatočila a vypůjčenou sukýnku zvedla nad kolena. Skládaná z černých a červených pruhů, z látky, z jaké jsme za mlada měli trenýrky.  Černý pas posetý stovkami třpytivých korálků. „Koukáš, co?“ Houpavým krokem se nesla, aby pověsila tu svou vymáchanou. „Kde jsi takovou vyštrachala? Moc tě sluší. Takové měly dříve Baráčnice, ale to ty nemůžeš znáš.“ Ze dveří vyskočil dědek a oponoval mě. „Ne, ne, kdepak Baráčnice, ta k žádnému kroji nepatří. To je pravá cirkusácká! Jediná na světě! A byla jenom Jasmíny.“ A co uděláme s tím vaším Mobydikem? Maso bude ztučnělé je to generačka. Co takhle vyudit? Bukem a švestkou provonět váš rybářský talent?“ Při věšení hluboce vykrojených kalhotek odpověděla. „Chytat hladové ryby v betonové nádrži bez kořenů, kamenů a vázek, na to nemusí být talent. A vyhledat je tam? To je jako kdyby jste postavil hledače kovů s detektorem do kovošrotu! Ale zážitek to byl. To ano. Hlavně  vaše kudla. Ta už musela natropit neplechy. Najednou dědek ztratil úsměv a mě se zdálo, že v jeho očích je právě po dešti. Sedl si, podepřel hlavu a drbal si rýhy na čele. V tom máte pravdu ta mizerná kudla i mě rozkuchala  život a kuchá do dnes. A nejhorší je, že její rukojeť drží ženská.“ Utlumil hlas až skoro šeptal. „Ta nejkrutější ženská na světě.“ Najednou se zvedl, ze dlaní udělal hlásnou troubu a zoufale zařval. „Ta rocna vod naproti, co mě každou noc ve spánku užírá mozek!“ Zadíval se na Alenu, zasmál se a zmizel v pastoušce. „To jako myslel mě?“

Ani jsem nestačil do Aleny rýpnout a dědek jí podával třpytivě červené sáčko. „Oblečte si to a jdeme.“ Nevadilo, že mělo krátké rukávy, že nešlo dopnout přes prsa, dědek jí chytil a táhl po náhrobním chodníčku k brance, potom na chodník a přes silnici na protější chodník a tam jí vzal pod paží a korzovaly kolem hradby. Tam, zpátky, tam. Slušelo jí to, i dědkovi to slušelo a já nic nechápal. Ani když se od srdce smála, možná dědkovo lichotkám. „Ta baba za plotem, ta je taky pěkně zvědavá.“ Pomyslel jsem, když  z bezinek zahlédnu v protější zahradě ženskou, co ráno ječela na Alenu. Když jí ti dva míjeli, rozklepala se jí brada, skočila k hradbě, pěsti zarazila mezi plaňky a spustila. „Jen se tu vystavuj ty,…ty.… potkane! Ty myslíš, že mě nasereš špíno?“ Dědek něco Aleně pošeptal, zastavili, ta ho chytla kolem krku, nastavila pusu a dědek jí líbal jako by byl v mém zastoupení! Baba vytřeštila oči, stejně jako já dala ruce v bok, potom se otočila a běžela k domu. Už jsem chtěl na oba žárlivě zakřičet, když mě  předešla. „Takhle se to dělá, když mladá fena skřípne prašivýho čokla!“ S hadicí přišla až těsně k hradbě, zkroutila hubu a proudem vody  stříkala na zakousnutý pár. Měl jsem radost a fandil jsem jí. Jenomže ti dva stáli jako  nejzatvrzelejší demonstranti co do sebe nechají mlátit vodním dělem. Až když byly na kůži promočení, až když sukýnka těžce vysela a baba jim stříkala přímo do líbání, oba se k ní otočili  zády, drželi se v pase a pomalu, poháněni proudem vody a jako když se do zátěže roztáčí naleštěné lopatky Kaplanovi turbíny, hrdě došli až k bezinkovému porostu z dohledu babyce a dostřiku vodního děla. Já jsem hnal před pastoušku a v klidu se usadil, jako bych nic neviděl. Ti dva přiběhli tak rozesmátí, že se svalili do trávy a mačkali si hubená břicha. Dodnes nevím, co jí tam dědek nakukal, že mu byla oddaná jak nevěsta o svatební noci. Dělal jsem hloupého a kroutil nad nimi hlavou. Nejdříve se do svého převlékla Alena a potom dědek. „Od kdy si tykáte?“ „Nabídl mě to. Je to špatně?“ „A co jste dělali  venku?“ „Dráždili tu babu co mě řekla, že jsem coura. Je to špatně?“ Mlčel jsem a v duchu  si říkal, dobře tě tak řekla. Byl jsem mrzutý do doby, než Mládek podal u slivovice vysvětlení. „Jsi nějakej zaraženej chlapče.“ Usadil se naproti nám, a my se zaposlouchali do jeho vyprávění.

     „Už je to čtyřicetpět let a viděla jsi jak řádila. Tehdy jsem byl dokonce s ní zesnoubenej! Z vypočítavosti našich rodičů. Chtěli spojit krámky na náměstí. Ty dva krcálky. Naše zelinářství a jejich drogerii. Udělat velkoprodejnu! Kdyby tak viděli dnešní monstra. Nebyla nehezká, naopak. Ale zamilovaný? To jsem nebyl. I když jsem byl jen novopečený učitel měšťanky, byl jsem romantik. Snadno jsem zabral na neprobádanou návnadu. A když jsem šel jednou v podvečer kolem rybníka a uviděl mladičkou ženu zápasit s rybou jako ty, byl jsem u vytržení. Byla taky v šatičkách a na klacíku měla kolečko s vlascem a prsty ho brzdila aby zastavila rozjetého kapra a když se celý vlasec vytočil, vykopla střevíce jako ty a šla za ním  do vody. Nakonec ho vytáhla, praštila, dala do koše, přiklopila a šla po svém. Já na ní vybafl, že jsem porybnej. Zdrhala jako závodní chrt. Já jí nadběhl a chytil. Zacinkalo jako v tramvaji a potkalo mě zamilování na první pohled. Jmenovala se Jasmína a já jí doprovodil až domů. Jenomže ten domov byl moc a moc velkej. Byl to cirkusový stan a ona umělecká jezdkyně. Ten večer z maringotky vonělo jako z hotelu a my seděli na schodech do noci. A proč ta kudla? Od mala mě bavilo mrskat s nožema a jednou jsem se jí pochlubil. Začala básnit, že spolu uděláme nějaké číslo. Hejbat jsem se uměl, učil jsem i tělocvik. A tak jsem tu mou snoubenku zanedbával, až to prasklo. To už znárodňovali a do škol chodily takový hloupý nařízení. Podle řečí starších učitelů jsem pochopil, že bude zle, že dojde i na náš krcálek a já se rozhodl, že s tou láskou pojedu kamkoliv. Cirkus nezaberou. Zrušil jsem zasnoubení, utekl  z domova i ze školy a odjel s tou velkou rodinou.

Za týden, toho nejlepšího života, pro mě přijela kriminálka a před všemi mě zatkli. Nebyl čas na obhajobu, na vysvětlení, na rozloučení. A ještě ten den jsem byl obviněn z úkladné vraždy politického činitele. A svědek? Moje bývalá snoubenka. V den mého útěku, přímo na vejboru otevřeným oknem, někdo vrhl z parku kudlu na komisaře pro správu majetku. Přímo do srdce. Ta rocna se to dozvěděla a šla mě udat, že prý mě viděla. Byla to velká aféra. Takovou přesnou a tichou zbraň načekali. Proto se jim hodilo, že mají viníka pro exemplární trest. Nikdo si neumí představit ten pocit beznaděje a hořkosti. Nikdo na světě. Bez rozloučení, bez možnosti obhajoby. Věděl jsem, že takhle s kudlou uměl zacházet jedině uzenář Janda, kterému zabrali živnost. Jenomže ten jim i s rodinou foukl ven. Nikdy jsem nepochopil, proč ta její zloba dostoupala takových výšin. A je dodnes pomstychtivá. Celých osm let zoufalého života na dole a mezi mordýřema jsem psal odvolání. Šly do šuplíku. Až po osmi letech, když se trochu politika oteplila, někdo promluvil, že moje snoubenka, tedy bývalá, byla v čase mordu ve vlaku do Plzně. Našla se dobrá duše, která otevřela nový proces a já byl zproštěn viny. Rodiče se ještě dočkali, ale za těch osm let hanby a nenávisti k její rodině onemocněli a brzo odešli. Obchod dávno zabrali a mě po nich zůstaly jenom ty švestky. Já se o ně začal starat a pálil  jako divej. Do školy jsem se nikdy nevrátil. Dělal jsem ledaco, ale do důchodu jsem odcházel,…..promiňte, já se nepředstavil: Libor Mládek, spalovač mrtvol místního krematoria ve výslužbě.“ Uctivě se uklonil, já se podíval na Alenu a pomyslel si: Vidíš s kým si se líbala? To čumíš. Nespustila z něj oči, jen si ohlodávala nehet na palci a dědek pokračoval. Díky věhlasu mojí slivovice, jsem poznal moc dobrých lidí. Herců i vědců, chtěli vidět kde se ta dobrota pálí. Až jednou, to už bylo po sametové na mě ta rocna poslala kontrolu ze živnosťáku. Musel jsem to zlikvidovat. Vzteky jsem pod švestky natahal  bordel, aby si užila potkanů když to chtěla. Dlouho jsem nevydržel, stýskalo se mi po lidech a dal dohromady novou palírnu, ale stojí za to.“ Pokynul rukou a zavedl nás do zadní místnosti  pastoušky. Když otevřel dveře, oba jsme koukali jako na zjevení. V místnosti čisto jako v operačním sále a na vyleštěné podlaze stál nádherný stroj z bronzu, mědi a ušlechtilé oceli. Hrdý a nablýskaný, jako stará auta v museu. Oči jsme nemohli odtrhnout. „Jenomže viděli jste. Trhejte v tom bordelu švestky. Připadám si jako tatranský kamzík. Ale má to výhodu. Nelezou mi sem z úřadu, bojí se potkanů. Tak se pojďte napít.“ Zůstali jsme sami  a ještě chvíli prohlíželi nádherný stroj. Chytila mě za loket. „Víš, nezlob se, já na něj jako voči dělat nemůžu. Musíš si ten kaktus vydyndat sám.“ „Tak tě děkuju, Alenko.“ Když jsme vyšli ven, dědek stál a zase v očích po dešti. „A Jasmína? S tou se propadla zem. Když jsem se vrátil, nikde jsem jí nenašel…. Nějak mě z toho  vyhládlo. Co ta vaše svíčková. Dáte si? Půjdu jí ohřát.“ „A já napařím knedlíky.“ Hlásila se do služby Alena. Zůstal jsem u stolu sám a myšlenky na ty dva, přehlušila hrůzostrašná padesátá  léta.

     Po večeři jsme pozorovali stmívání, proměnu nebe a tentokrát za vydatné pomoci Alenky jsme z dědka páčili čím kaktusy krmí. Ani po druhé karafě slivovice, nebylo jiné odpovědi, než že vše se musí zužitkovat. Když byla úplná tma, ode dveří rozsvítil na nejbližší švestce asi deset hřbitovních luceren. Když jsme se loučili, byl spokojený s dnešním dnem. „A ten kaktus, co jsi tak vyleštil, věnuju tobě Alenko, za dnešní výkon.“ V přítmí bezinek jsem viděl, jak dostal od Aleny pusu. Delší než by bylo zdrávo, ale já nevšímavě nesl naježený latispinus. Další dva víkendy jsme jezdili pomáhat trhat švestky a pokaždé jsem odvážel pět rostlin k restaurování. Zbývala ta největší švestka, trochu pozdnější. Prosil nás abychom ještě jednou přijeli. Byl jsem trochu líný a umluvil Alenu, že pojedeme až za týden. Po příjezdu, byl ale na vrátkách místo oka omotaný řetěz se zámkem. Nechápavě jsme se po sobě podívali a střídavě volali. Ona Libore a já pane Mládku. Svinskej hlas za zády nás zarazil. „Na krchov si děte volat! Tam vás možná uslyší! Tady nám nehulákejte!“ Otočili jsme se a uviděli svinskou babu. Neměli jsme slov. Až v hospodě jsme se dozvěděli, že  Mládek je opravdu po smrti. Spadl nešťastně z velké švestky do harampádí a zlomil si vaz. Těžko můžu povídat jak nám bylo. Někdo nám poručil slivovici a ti místní zavzpomínali. „Byl to dobrák, ale měl velkou smůlu.“ „Vidíš a ta mrcha ho přežila.“ „Jo, po tej jeho slivovici se bude moc lidem stýskat.“ „Byl to hospodář, všechno zužitkoval.“ „To jo. Z čeho myslíš, že měl takový švestky? Ten nosil domů pod stromy i přebytečný popel z krematoria. Z toho je ta vaše báječná slivovice!“ „Ať je z čeho chce, lepší už tu nebude.“

    Ten večer jsme zůstali na noc. Za tmy jsme šli naposledy k jeho plotu. „Tak vidíš Alenko. Teď to  koupí úspěšný mladík, nechá odvést bordel, vykácí švestky, pastoušku srovná se zemí, postaví velký dům s věžičkou, před domem modrou plovárnu, zaparkuje tři auta a našmejká sem nekonečně nových věcí. To je přínos pro společnost. Pro stát. A nevadí, že nikoho v ulici nepozdraví. A co měla naše vlast z dědka? Zaplatila mu učitelské studie a on učitele nedělal. Osm let se o něj starala v kriminále. Potom pálil mrtvoly, na tom nic nevydělala. Na černo pálil slivovici. Málo nakupoval. Všechno do mrtě zužitkoval. Teď se teprve zhodnotí pozemek s novým majitelem.“ Celou dobu mého proslovu mě svírala ruku a na konci se zeptala: A k čemu nám to  bude?“ "K hovnu Alenko…. K hovnu.“ Až druhý den, když jsme ukládaly do skleníku kaktusy, které si už nestačil převzít, mě Alenka vyrazila dech. „Ty Kájo, myslíš, že  náš dědek dával ke kaktusům taky ten popel jako ke švestkám?“ Chytil jsem se dlaní za obličej, a pomalu jsem rozevřenými prsty sjížděl přes pusu až k hrdlu. Až po chvíli pocení jsem ze sebe dostal. „Je to možný… Je. Všechno se musí zužitkovat, všechno.“

                                                           Zpět