Děda Jiříček

Začalo to u popelnic před modrým kontejnerem, když děda Jiříček odlehčil obtěžkaná řídítka tříděným odpadem a zrovna jak házel balík papírů, tak divně se mu udělalo, že nechal zmačkané plasty, co vyvažovaly starý papír, kolo opřel o žlutý kontejner a sedl si na žulový obrubník. Ten mizerný dech „ohni v rozhořeném kotli zarazili vzduch“. V tom jedinečném skoro předsmrtném okamžiku, na koho a na co dřív myslet? Na shledání s nebožkou Jiříčkovou? A co syn se snachou? Nebo na tři vnoučata? Dospívajícího Honzu o dva roky mladší Petru, nebo na opožděné šestileté škvrně, co se s maminkou rádo cachtá do podzimu pod zdejším jezem? Na tu jeho malou vnučku Alenku? Jako bývalý internista Jiříček nespekuloval s diagnosou. Opotřebení! Osmasedmdesátileté opotřebení. V praxi předepsal valník léků, určil tisíce diagnos, ve stáří ten lakomec, kolegům vydělat nedal. Už kolikrát cítil, že bubínek pod hrudníkem vynechává, jako v tanečních když při povinné polce vypadnou učednické nohy a strnule čekají na první dobu, um …. um …. um ta, um ta až se najednou mladý pár roztančí.  Raději bude děda Jiříček sedět na obrubníku, předstírat pohodu a zdravit kolemjdoucí, než volat o pomoc. „Dobrý je to, paní Žáková, asi mi střep propíchl tu obrozenou baťovskou podrážku až na chodidlo…, kontejner je přeplněnej jako věznice na Borech, přepadává jim. Je čas přetavit obsah na pivní lahvičky!“ „Nebo na skla do brejlí, pane doktore, za nové po mně chtěli tisícovku a tady se jim válí skla ladem!“
Jo, pane doktore, to říká už jen stará Žáková, taky se jí něco předepsal, když ještě na léky doplácel socialismus. Je moc a moc těžké maskovat slabost srdce u popelnic, v trávě kolem řeky by zalehl a nechal staré tělo osudu. „Opravdu vám nic není? Jste bledej jako sloní kel, nemám skočit pro vaše mladý?“ Tenkrát měl Jiříček štěstí, že se bubínek pod hrudník rozehrál a děda na první dobu nasadil stařeckou polku. Přešel s bicyklem ulici, otočil se na barevné kontejnery a vydechl „ve kterém že skončí kaktusy? V zeleném na bio odpad?“ S chůzí si nebyl jistý, kolo mu pro dnešek pomáhalo třetí nohou. K nedalekému rodinnému domku neměl děda daleko, přesto šel dlouho a opatrně jakoby měl v kalhotách. Myšlenky nestojí za nic, když si člověk namlouvá, že vlastní život končí. „Nakonec osmasedmdesát roků bez závad, bez vážné poruchy na tom nejsložitějším strojku světa, možná i vesmíru není přece zlé. Oč je jeho tělo složitější a tajemnější než nejsložitější elektronické cetky, jimž propadl syn, snacha i vnoučata? A doposud vydrželo! Hold ještě není Made in China. Až jednou bubínek pod žebry zahodí paličky nadobro, chvíli bude dědovo tělo světu překážet, potom ho spálí, nebo zahrabou do země jen tak. Může být rád. Po někom zůstane v peci nebo v zemi nepořádek, ocelový kloub, umělá chlopeň, někoho po autonehodě ztlučou nerezovými hřeby, sešroubují šrouby, jiná je nadmutá silikonem, ale po něm zůstane jen trocha toho vápníku. Hlavně aby ti mladí prožili život ve zdraví jako on.“ Ve vrátkách se děda zadíval na rodinný domek,  na zahrádku k počtu obyvatel domku nicotnou, potom se došoural do moderního skleníku s nehezkým pocitem, že po dnešku mu pomalu přestává velet.
Rodinná zahrádka Jiříčků, neměla větší půdorys než samotný domek, polohu však v místě, kde rádi koupili parcelu mocní, protože tenhle kousek země, ten poloostrov, ten pěti hektarový přílepek k městu Plzeň, obtéká řeka Úhlava jako šála kolem útlého krku. Silnice tu klidně končí a kdo konec nerespektuje, sjede do náhonu, nebo do chladné Úhlavy. Že klid ve městě je drahý, to pár majitelů budoucích stavebních parcel vědělo moc dobře. Jiříčkovi vlastnili pozemek již od roku 1962, tehdejší klid ještě nakoupili lacino a v něm za babku postavili svépomoci dům.
Děda chodil do nového skleníku dolů po schůdkách jako do krechtu na brambory. Dneska šel jako do hrobky, nejistý slepec, kterému za fenou zdrhnul asistenční pes. „Moc dlouho jsem si tě neužil, ty moderní umělohmotná nádhero, zanedlouho se pod tvojí střechou budou mladí cachtat jako kachňata.“ Děda prohlédl polykarbonátové oblouky, zrovna jakoby civěl na duhu, obhlédl ty čtyři odsuvné segmenty. Před pěti lety ještě sedával ve starém dřevěném skleníku, jenž byl výhradně jeho. Tahle novota, je od samého počátku společná. Když starý dřevěný skleník dohníval, když už měl tolik podpěr, tu shnila další krokvice a k tomu hlášení meteorologů „do rána napadne dvacet čísel sněhu“ a ten starý nemožný sklenářský kyt co byl už jen pro zlost, tehdy děda oznámil mladým, že si ještě na stará kolena přeje nový skleník. Jak tenkrát syn se snachou zaryli do sebe pohledy, to děda nemohl nepřehlédnout a snacha, jinak ženská hodná se ozvala první „dědo, na té naší zahrádečce, vždyť je jako větší puzzle, co tam, prosím vás, chcete ještě stavět? Člověk se tam cítí jako ve vepříně. Za chvíli bude Alenka běhat, dopřejete jí přece trochu místa“. Rozmrzelý Jiříček se zeptal „a kam dám kaktusy, až skleník spadne, až se prolomí shnilá střecha? Mám je nechat zmrznout?“. „Podívejte, dědo, co máte kaktusů venku na podezdívce pod hradbou, a taky vám nezmrznou a jak si je pochvalujete, místa je tam dost.“ Děda Jiříček se tenkrát osopil. „Za chvíli budeš říkat, že do nich Anička spadne, to já už znám!“ „Prosím vás, ta ještě než bude běhat, bůhví co do té doby bude.“ Jako kdyby dědovi napověděla, že to už jim překážet nebude a kaktusy půjdou z domu. Neodpověděl, zalezl do svého pokoje a trucoval. Dobře věděl, že kaktusy v téhle rodině nemají následníka, syn, rovněž lékař, dokonce pracující s životadárným a někdy i moc hezkým materiálem, ten gynekolog nikdy neprojevil o kaktusy zájem. Snacha, učitelka tělocviku a přírodopisu, ale kaktusy? Všichni čumí do počítačů! Všichni! Vnuk i vnučka. Je to jednodušší a bezstarostnější, není to dřina a nezabírá to místo. Nebude první ani poslední, jehož sbírka půjde z domu hnedka za nebožtíkem. Už tohle zažil třikrát. U Melicharů, tu nejhezčí sbírku kraje, mladí rozprodali do čtrnácti dnů, obchody už sjednávali  za Standova života. U Janků obdobně a vdova po Vaškovi Slámů? Nechala jeho nádheru zmrznout. Byla tak nenasytná, když říkala „Venda se s nimi za léta nedřel, to jo, ale co u nich pročuměl! Kdo to mně zaplatí? Všechno jsem si musela udělat sama, nakonec i v posteli“. Vdovička měla jednoduché počty, když obojí sečetla, výsledná suma odradila všechny zájemce. Raději nechala Vendovo kaktusy zamrznout. Až téměř k ránu děda z černého stropu vyčetl, že starý skleník ještě raději poopraví. Ráno šel koupit sklenářský kyt, byl docela jiný než ten před lety, když sám zasklíval. Nechal nařezat na dva metry střešní latě, s těmi bude donekonečna podpírat a podpírat dokud nepodepřou jeho samotného. Když se pak v poledne podíval ode dveří do opraveného skleníku, jakoby jej zrovna opustili tesaři, co zhotovili podšalování skleněného stropu. Bylo to trapné a nedůstojné, takové nádherné rostliny zalaťovat. Jen ať mladí vidí, jak dopadl!


Večer, když volali k večeři, neodpovídal, nakonec přišel vnuk Honza „dědo máš jít, máme pro tebe překvápko!“. Důstojně usazená rodina sjednotila úsměv, když děda usedl, syn objasnil včerejší nedorozumění, a sdělil dědovi nejnovější rodinné usnesení. „Dědo, tak jsme to vymysleli, skleník bude! Tady se podívej na tu nádheru, a když to zadáme hned, bude třetinová sleva.“ Na stole vedle mísy bramborové kaše a talíře pohledných karbanátků ležel barevný prospekt krytých bazénů. Děda jej zvedl, v rychlosti prolistoval, pak všechny strávníky včetně malé Alenky na separátním stolečku pro miminka prohlédl, prospekt odložil, zaťukal si na čelo „to jako myslíte, že si uděláte chlorovanou cachtárnu a mně v tom mokru necháte kousek na kaktusy? To by mně poděkovaly! Dejte si tam vokurky, já dám kaktusy na podezdívku, nebo je vůbec nechci“. Syn gynekolog v klidu dědovi vysvětlil „ale dědo, nech mě domluvit, žádnej bazén nebude, i to jsem domluvil, jenom pod krytem zůstane díra, do které položíme stoly a na ty si dáš kaktusy jako ve starém a navíc, celá střecha se dá odsunout jako v planetáriu!“. „No a mluv dál synku, co bude dál? Kdo tohle monstrum zaplatí?“ „Dědo, ty dáš, co bys dal na obyčejný skleník, a my zbytek.“ „A co tak najednou? Zahrádka vám byla malá a tohle určitě bude větší než starej skleník.“ Ve věci udělala pořádek snacha. „Mysleli jsme, dědo, až vás kaktusy jednou omrzí, chci říci někdy třeba za deset… nebo za padesát let, vsadíme tam bazén a bude to sloužit dál.“ Co měl tenkrát děda říci, když viděl ty dychtivé tváře. „A co když tu budu do sta jako starej Bíba? Co uděláte? No?“ „Nic dědo, budeš tam mít kaktusy do sta.“
Celé stavbě, kromě demolice základů starého skleníku, přihlížel děda se zájmem, kaktusy uklidil o měsíc dříve, a v půlce listopadu mohl již hromadit teplo z paprsků chabého zimního slunce pod čtyřmi plastovými segmenty. Nebyl nespokojený, nikdy nedával kaktusy do skleníku již v únoru. Ty čtyři plastové oblouky skoro ještě zamrzlé do sněhu, který přes zimu každým paprskem sjížděl a hromadil se na bocích, ty průhledné půlkruhy probouzely kaktusy s vervou jako hlučný budík. Dědovo mamilárie předstihly v kvetení ten nejranější lýkovec, ancistocactusy  porazily mamilárie, koncem března rozkvétalo první ornátum a v půlce dubna ve skleníku zavoněl obří trs dolichothele. Bylo to hezké jaro, jenomže později se děda nezbavil názoru, že tu jsou kaktusy jako nedochůdčata v inkubátoru. Proto už v květnu nenechal segmenty na pokoji, jezdil s nimi jak s důlními vozíky, protože na čerstvém vzduchu, to je přece jen jiné žití! Skleník nemá být přetopený špitál!
Dneska, po doposud největší srdeční slabosti, tu sedí pod obloukem, prohlíží rostliny, ty nejstarší staré jako půl jeho života. Co bude příště? Možná už ten rozháraný tlukot bubínku neutají, co když ho odvezou rovnou doktorům, ty neoblafne jako Žákovou u popelnic. Kdo bude jezdit s vozíky a pouštět rostlinám čerstvé povětří? Vždycky si připadal v téhle plastové nádheře jako cizí, nikdy se nezbavil nečistého svědomí, že už dávno měl ustoupit a přenechat ji mladým na cachtání. Malá Alenka vyrostla rychle jako hrách, a jednou koncem září, kdy se ještě každý den s maminkou koupaly pod jezem, přišla ta otužilá holčička za dědou „dědo řeka už je studená jako tátovo pivo, až budeme mít jednou na zahradě bazén, budeme se koupat až do Mikuláše, to uvidíš“. Děda zpozorněl „ty jedna kachničko divoká, na to jsi přišla ty?“. „Ne maminka to povídala.“ Od té doby se děda cítil jako nájemník, trpěl „každou chvíli přijde spolumajitel oznámit další zdražení a to bude už neúnosné“. Cítil se vinen, když Alenka běhala po kousku těsné zahrady, když Honza s Petrou seděli nalepeni v křesílkách, v uších nacpaná sluchátka, a snacha se synem přehlíželi z malého balkonu, jak starej pod odsunutými oblouky očumoval svůj nekonečný prostor s kaktusy. Vždycky když se někdo díval, jak očumuje, nejraději by zalezl jako sviňka pod kámen. Co si o něm asi mysleli? Největší kus zahrady zabral dědek pro sebe? Kdyby našel v rodině jediného spojence, kterému by do očí lahodil temně fialový květ bicoloru, kdo by s ním trpělivě čekal, až po letech konečně vykvete nejmilejší Eriosyce rodentiophyla. Ne, ani ta netrumfne ty jejich elektronické krabičky, s nimiž snídají i chodí spát. Elektronika ovládla svět mocněji než podvazky. Každý si nosí všudypřítomnou bedýnku, stejně nezbytně jako plíce nebo játra. Tak děda Jiříček účtoval se svojí vinou, aniž by tušil, že on sám bude elektronickou krabičku k životu nezbytně potřebovat. O co více si namlouval, že mladým překáží, o to více se mu odcizili. Kdyby alespoň rýpali, pořád měl ještě sílu kaktusy ubránit, pořád tu byl trumf nádherných tvarů a barev přírody, ušlechtilé a mírumilovné zábavy v jeho věku příkladné, ale oni byli nestvůrně zticha, nikdo mu nic nevyčítal, nikdo jej nevyháněl, a to bylo nanejvýše podezřelé.
Jednou, to už bylo Alence šest, přišly s maminkou od řeky, plavky ještě mokré, i když červencové slunce pálilo do kaktusů pod odsunutými oblouky, jakoby koni vypalovali cejch, ty dvě cachtalky se na sebe smály, občas se podívaly dědovi, kterému narušily polední klid, do okna, potom snacha hopla na betonovou podezdívku skleníku, naklonila se nad kaktusy a jako že skáče šipku do vody. To se zalíbilo Alence, maminku následovala, pokrčila tělíčko, předstrčila spojené dlaně a jako že taky skáče. Potom se napřímila, seskočila, přeběhla nad velké grusony, vyskočila na podezdívku a znázornila seskok. Děda, jenž koukal na ta třeštidla za záclonou zavřené půlky okna, zaslechl Alenku „mami, tady je to nebezpečný, jako bych skákala do útesů!“. „A tady u mě, Alenko, jako do rozvodněné Úhlavy!“ To škvrně přeběhlo nad ferocactusy „a tady mami jako do Niagarských vodopádů!“. Chechtaly se na té podezdívce, že sotva udržely balanc.
A nejhorší bylo jejich pokukování do dědova okna a ty výčitky co se mu proháněly hlavou! Nevydržel za záclonou, seběhl dolů a docela rozčílený na ta třeštidla vyštěkl „už mně nemusíte předvádět divadlo, už dávno chápu, že vám na zahradě překážím!“. Ty dvě se nepřestaly chechtat „dědo, vy nemáte fantazii, zakuste si to jen představit! Když skočím sem, zrovna jako bych skočila do sinic v rybníce“ ta pominutá snacha ukázala na kouličky rebutií „jo dědo“ přidala nad obřími ornáty maminčino moudrostem Alenka „a tady skáču jako do vln Tsunami!“. Dědovi bylo ze všeho najednou horko. Provokujou, alespoň už konečně provokujou, sám pak vyskočil na podezdívku „a tady, vy dvě třeštidla, skočím jako do gumových medvídků! Pojďte si sáhnout, jak jsou heboučké!“ shora ukázal na krásné, velké lophophory. Alenka pohladila jejich štětečky „dědo jsou hezké, ale to není žádné nebezpečí“. Děda, aby obě rošťandy zaujal, vyprávěl historky z krásné knihy Karla Crkala, o soužití lophophor s indiány, o A. V. Fričovi, když s jejich pomocí udržel balanc při nacházení kaktusů ve skalách, jak ta malá měkká mrška zbaví člověka závratí z výšek, jak umí zahánět únavu. A to bylo poprvé, co mladší a nejmladší z dědovy rodiny, vydržely tolik času očumováním kaktusů. Děda byl moc rád „a kdybych vám vyprávěl tu pohnutou historii o objevení asteriasů, podívejte, jsou jako z mořského dna“.  Děda zvedl jeden z nejhezčích, co měl vločky pravidelně, jako má dírky čajové sítko a když jej podával Alence, ucítil zase tu zradu v těle, jako kdyby bubínek pod hrudníkem odhodil jednu paličku. Děda si musel sednout do trávy. Najednou měl vzduch u Jiříčků tak málo kyslíku, jako někde v šesti tisících. Teď, když s ním rodina dobrovolně očumuje, zradí ho staré srdce. Maskovat zadýchání by ustál jen herec, který je ochoten na prknech vypustit duši. Děda položil asterias na zem a vydechoval „nějak se mi…, Alenko, z té nádhery…, zamotala hlava, to bude dobrý“. Snachu děda neoblafl jako Žákovou. „Hezkej kaktus to je, dědo, ale vždyť ho okukujete celé dny a nejednou jste z něj zadejchanej, jako kdybyste vyděl nahou dvacítku. Ukažte ruku, já si vás změřím.“ Děda se nevzdával, mezi každým slovem se ale musel potajmu nadýchnout „nic neměř…, je to určitě z hladu…, zkusil jsem tu hladovku…, tu na pročištění….. organismu. Mluvili….. o tom v rádiu.“ „Dědo, vy tak potřebujete něco pročišťovat, copak já špatně vařím? A co si uklohníte vy, to samo je očistec! Zítra půjdete k doktoru!“ Špatně to děda odehrál. Zanedlouho za ním do pokoje přišla snacha se synem. Přinesli mu kopec rýžového nákypu. „Posypala jsem to hroznovým cukrem, dědo, tak to nenaházejte strakám!“ „Syn položil na stůl krabičku „nelekej se, to jsem si vypůjčil ze špitálu, vím, že Jiříčkové nejsou mrzáci, ale tlak tě změřím, když nikam nechodíš“. Děda se kroutil, nakonec se ale podvolil, položil ledabyle ruku na stůl a pokračoval nevšímavě ve čtení novin. Tehdy strojek jasně ukázal mizerný, sotva znatelný tep, jen občas zapípal, jen občas dal bubínek o sobě vědět větším úderem. Snacha kroutila hlavou „dědo, vy jste docela bez srdce, nebo máte zabahněné trubky“. „Cože, kaktusář a bez srdce? To si říkej politikům. My máme srdce jako kovářské buchary!“ Ani tlak mladé neuspokojil, a děda jim musel slíbit návštěvu lékaře. Po hromadě příjemně sladkého jídla Jiříček usnul. Probudil se až po setmění, otevřel strop a na jeho šedi četl černá písmena. „Co se stane, až tu nebudu? Prd. Mladí se o sebe postarají, zvolili dobré zaměstnání, kluk čumí ženském do děr, to bude vždycky potřeba, snacha prohání  nutelou vykrmené obézní dětičky po tělocvičně a to je taky důležitý, Honzovi s Petrou to ve škole jde, tak co? A ta nejmladší, Alenka, to je šídlo, ta nikam do škvíry nezapadne. Zbude jim dům a zahrádečka. Ostatní harampádí vyhodí společně s kaktusy, ke kterejm nikdo nepřirost. Prodám je, prodám, dokud jsem živý a pořídím jim tu jejich cachtárnu když si jí naplánovali. Prodám je všechny najednou, pěkně vcelku, žádné kouskování! Ještě teď dokud jsou ve formě. Ať se ta malá cachtá třeba až do čertů, ať se otužuje, i to bude k něčemu. Jenomže kdo to koupí vcelku? Vím, jak velké sbírky dopadají. Celé koupit nikdy nikdo nechtěl, to bych musel mít samé manekýny. První zájemci se budou kroutit, vyberou to nejlepší, pak budou fňukat, že nemají místo a ti opoždění dostanou zbytek zadarmo, jen aby už to bylo co nejdříve z baráku, tak je to vždycky. To je raději rozdám, udělám radost kamarádům ve spolku. Honza si vezme mamilárie, Jendovi přihraju feráky. Jenomže oba, jak říkají, jsou taky jednou nohou v hrobě. A mladejm kaktusářům nic dávat nebudu. Chtějí všechno s občankou. Každej kaktus musí mít občanku! Vodkud je, kdo a kde se na kterém pahorku sehnul pro semena. Bez občanky nic. Bezdomovce na byt neberou. Na to jsme si tehdy nehráli. Všechno se posouvá. Za chvíli mezi sebou budou mluvit jenom v číslech. A jestli si myslí, že tím jejich furt lítáním do Mexika nebo Argentiny něco zachrání, pletou se. Akorát to vyrabujou, roztáhnou díru do ozónu a na světě bude hůř. Proč jsem nesbíral vína? Nemusel jsem je každé jaro tahat ze sklepa na podzim zandávat a umřel bych bez starosti. Pěkně by leželoregálu, na rozdíl od kaktusů čím umouněnější tím tajemnější, mladí by se snadno o něj postarali. Ráno až bude snacha chystat děti do školy, natáhnu tepláky a budu cvičit, alespoň na oko, aby dali s doktorem pokoj.“


Děda dobře věděl, v jakou dobu si po ránu snacha pročesává vlasy, jemnou modří maluje horní víčka a potom hned Alence přichystat snídani, dobře věděl, že z kuchyně je zahrádka jako na dlani a po ní také v mladistvém triku poskakoval, sem tam nějaký dřep a hlavně se po očku díval do okna, jestli se nenamáhá zbytečně. Alenka tehdy vyběhla, že bude cvičit s dědou, jenomže to bylo na dědu moc poctivé cvičení, chvíli se opřel o bok skleníku a jako že něco důležitého pozoruje. Alenka se k němu natlačila, zvedla jakýsi japonský hybrid „dědo tenhle je jako rachejtle ze Star Treku a tohle je ramenatej Rambo v pětkách cvičkách, podívej, nechtěl by náhodou přesadit?“. Jiříček se zastyděl, když Alenka ukázala na obří kyjovitou Denmozu v mrňavém květináčku. „To by teda chtěl, ty ale máš přirovnání. Co třeba tenhle, nepřipomíná tě čepici, co sundal z hlavy pan biskup?“ „Možná. A tenhle zas dědu Vševěda!“ Alenka se smála, když tahala za vlasy cephalocereusu. „Stejně, dědo, mají ty tvoje kaktusy tvary jako ze scifi. „Dědo, dneska si s Olčou budeme po škole u nás hrát, ty budeš doma?“ „No kde bych byl jinde, neboj, já vás rušit nebudu.“ Odpoledne děda opravdu v polospánku slyšel dva veselé dětské hlasy, v jejichž smyslu poznal, že pokračuje včerejší skokanská a plavecká zábava. Poznal Alenčin hlas, jak vytrubuje, že skáče do vln Tsunami. Po té ohlásil hlas kamarádky Olči „Ali a tady do Macochy!“. Děda byl rád, že alespoň k něčemu jim jsou kaktusy, představoval si jejich bosé nohy na rozpálených kolejničkách pro pojezd oblouků, jak se naklání nad kaktusy a jako že skáčou do divokých hlubin a ukolébán dívčími ječivými hlásky opět usnul. A to sladké popolední spaní najednou přervalo Alenčino volání „dědo, dědečkuuu, Petra spadla do kaktusů!“. Bez sedu rovnou do stoje vylétl děda z gauče a skokem k oknu, pod nímž uviděl, jak Alenka vyprošťuje plačící Olču z ohavných ferocactusů. Co jen tělo bylo schopno, seběhl ze schodů, rozrazil dveře do zahrady a zbývajících pár metrů přes trávník mu bylo osudných. Když viděl tu hrůzu, jak je Olča přišpendlená k rostlinám, nemohl s předešlého výkonu popadnout dech, najednou se chytil za krk a poroučel se k zemi. „Dědo, dědečku, co je ti?!“

      Pan doktor Jiříček se probudil až v drápech kolegů a navíc, tak jako ti jeho mladí nechtějí žít bez elektroniky, on bez ní žít nemohl. Už když se pomalu probíral v nemocničních, světlezelených peřinách, ucítil jen kousek od levého ramene bolest, jejíž ohnisko vycházelo  pod klíční kostí. Vůbec neměl odvahu se toho místa dotknout a jen se při první příležitosti zeptal sestřičky „je tam?“ „Je, pane doktore, ale jste tísícátej desátej kdo si ho od nás odnáší a to ještě lidičky mnohem mladší.“ Kardiostimulátor, ten srdeční bičík na baterky, nebyl jediný neduh, co kolegové dědovi našli. Ještě ta mizerná zúžená aorta v tříslech, co může každou chvíli prasknout, pak bude konec rychlý a ten hloupej bičík bude prohánět mrtvé srdce ještě v pitevně. Velký vesmír se Jiříčkovi zúžil na jedno jediné rodinné souhvězdí s pěti velkých a jedné malé hvězdičky,  celé světelné století vzdálené, ale k němu patřící jako vápno k jejich kapličce přes ulici. Myslel na malou Alenku, na tu nejmenší hvězdičku, jak sama zvládla zachránit jeho i kamarádku Olinu. Teď bude jeho rodina kaktusy tuplem nenávidět. Sotva se děda trochu zotavil, páni doktoři usoudili, že jeho srdíčko je schopné operace aorty. Dopadla dobře, ale dědovo probouzení z narkózy, trvalo v jeho letech věčnost a srdíčko také moc nedbalo bičíku pod klíční kostí. Po dvou měsících bezvýsledného domácího léčení převezli dědu pod stálý dozor sestřiček v zařízení LDN.
V té poslední štaci uložili dědu do rohu pokoje se čtyřmi lůžky vedle pána, co už zapomněl dlouhé kroky, zato z břichu mu trčel osobní počítač s přetěžkanou pamětí nahatejch ženskejch. Od prvního setkání mu nebylo hloupé natáčet obrazovku k novému sousedu, jako kdyby mu tím napovídal, „užívej si, než tě podpálí“.  Těžko odhadnout věk štamgastů z eldéenky.  Tenhle požitkář neměl snad ani pětašedesát. Rozjařenýma očima kmital mezi dědou a nahotinkami, Jiříček se k sousedově nelibosti netečně obrátil ke zdi, požitkář sklopil monitor a uraženě, aby byl i nebyl slyšen utrousil „no jo, další vyhaslej“.  A stejně jako děda byli vyhaslí i oba další spolu ležící. Unylé pokoje tohohle zařízení upatlané pachem stáří žádnému nemocnému nepřidají, nepřidají ani zdravému co se z lásky nebo jen tak ze slušnosti přišourá na návštěvu. Zatímco venku se život překotně zrychluje a pokřikuje, na pokojích eldéenky se táhne jako klihové lepidlo. Tyhle pokoje jsou nepříjemné lidským tichem. Jen tu a tam pošlou šťastní z hlučného světa nějaký dáreček. Zato pokoje nemocných žen přece jen občas zašvitoří, nemocní chlapi jsou bábovky, rezignují, podléhají. Ale někdy se vyskytne výjimka chlapa, co doživotním ulehnutím neztrácí legraci. Byl jím dědův soused, štamgast pan Divíšek s hanbatým displejem. Jako přívalový déšť vyplavuje z polí ornici, tak nenávratně mizel Divíškovi z těla nevzácný, ale tolik důležitý prvek, ten co chmatákům prodlužuje prsty, nechává vyniknout rovným ženským zádům a kaktusáři jej podstrojují v roztodivných podobách. Kalcium! Vápník co vybudoval Velký bariérový útes, bolestivou patní ostruhu i moravskou Pálavu. A na tu nádhernou vinařskou oblast pod Dívčím hradem své neštěstí, svou kosterní erosi Divíšek s humorem sváděl.  Málokomu přijde na chuť investovat do zvelebení zařízení jakým je eldéenka, k čemu obrázky na chodbách nebo pokojích, kalendář na stolečku, eldéenka je zařízení umění prosté, stejně jako psí útulek. Jen brýlemi, u šťastnějších knihami, jsou nazdobeny noční stolečky nemocných. O to očividněji budil pozornost návštěv, sester i pana primáře jediný obraz na pokoji č. 117.  Velkým a neodbytným přáním pana Divíška bylo pověsit nad postel velký kalendář, dáli se ještě v dnešní hanbářské době říci uměleckých aktů. Retuš fotografa vyrobila z  nahých slečen téměř plastové produkty. To panu Divíškovi vůbec nevadilo, hlavně že nad hlavou místo kříže, který by chudák moc potřeboval, sloužily barevné nahotinky, což byla v léčebně dlouhodobě nemocných personálem úsměvně trpěná rarita. Pan Divíšek si jí za jeho mysl, ještě tak mládenecky vnímavou, zasloužil, ale Divíškovu kostru by nechtěli semlít ani do kostní moučky. Tak záhadným tempem mu z těla mizel vápník. Jen málokdy se posadil na postel nebo s oporou dobelhal k oknu, aby nahlédl do zarostlé stráně.


    
Nešťastnému dědovi nepomáhalo ani přilepšení, co mu snášeli snacha se synem, tolik vitamínů, dobrot a pití. Kdo má obtěžovat ulítané sestřičky s věčně plným bažantem? Raději z trucu nepil. Starší vnoučata, Honza a Petra, těm dělalo radost, když přinášeli elektronické krabičky a dědu pokaždé naučili je ovládat, přinesli vysloužilý laptop a ukázali dědovi zajímavé hry.  Po návštěvě ale všechno končilo ve spodní skříňce nočního stolku. Děda se oddával jen lůžku, na kterém zemřeli jiní. Odmítal povídat si se sousedem, odmítal sdělit svá trápení a přijímat jeho, odmítal mladým položit otázku „jakže se mají kaktusy? Jak o ně pečujete? Kdo otevírá oblouky?“ odmítal ze strachu, že uslyší rodinnou lež. A rodina, jinak upovídaná příběhy všedních radostí i starostí, o kaktusech sama mlčela. Nenašel odvahu zeptat se, kdy bude bazén, nenašel ani odvahu k formálnímu souhlasu, aby si mladé předešel. Všichni byli na dědu hodní, dokonce tak hodní, že jednou soused neudržel jazyk za zuby a Jiříčkovi pověděl „ta vaše snacha je jako proklatě hezká karmelitánka, udělejte jí taky někdy radost hezkým slovem, zas tolik nemocí nemáte“. Děda si místo odpovědi pomyslel „kdybys ty věděl, co je navždycky přijít o trny co tě třicet let píchaly do bříšek prstů, o květy co se jimi stěží prodíraly, a když se potom pro tvůj štěteček otevřely, a ty ses rozhodoval, těm dám další život, ty za to stojí…., kam se hrabou ty tvoje pipiny“.
V zařízení jakým je eldéenka, ubíjí nemocné pramalý rozdíl mezi dnem a nocí. Nemocní prospí část dne a v odvetě část noci probdí. Pokud jim přes den neměří teplotu, nepodávají barevné tabletky, pokud nezaparkuje přede dveřmi vozík s jídlem, je jedinou pružinou sestřička, co řekne milé nebo vtipné slovo. A na to byla sestřička Bláhová mistryně. Když člověk přičetl, že nebyla anoretičkou, ale že by její tuky vystačily sotva na pár krajíců, že zadeček s pasem jí byl uměleckou karafou a že by na kříži nad Divíškovo hlavou byla i bez retuše pozoruhodná, snadno si získala nejen nemocné. Mile a vtipně drzý andílek poletující  od postele k posteli jako od náhrobku k náhrobku. Nikdo se nemohl divit, že Divíšek se svým apetitem i s tělem téměř bez kostí, Bláhovou miloval. „Sestřičko, vy jste taková…., taková bio.“ „To se vám teda povedlo, pane Divíšku, to jste zaspal dobu, dneska jsou bio i šlapky v ulicích.“ „Tohle neříkejte a víte…., víte že jsem pro vás napsal básničku? Poslouchejte.“

„Daničko, hladké máte paže

hladké jako svíce

co hoří v chrámu za papeže.

Vaše ústa políbit si netroufám,

je to  cesta z nebe do pekel

přesladily by mně hubu

a já bych se dole upsal Belzebubu“

Ta dobračka se rozhlédla po pokoji „pane Divíšku, vy máte štěstí, že tihle neslyší“.  „Bodej, aby slyšeli, voni jsou tu na dožití, ale já na doživotí a to je sakra rozdíl sestřičko!“
Děda Jiříček, aniž by otevřel oči sevřené falešným spánkem, nejednou lehounce s útrpným výdechem zašeptal „já to slyšel, ty čuně“.  Překvapený Divíšek otočil oči na souseda. „Co si slyšel ty svatej? Nevypustil von duši, sestřičko? Píchněte do něho“. Dědův profil s pootevřenými ústy opravdu naznačil, že jimi právě prolétá duše. „Nebo děláš moralistu? Nebo mě zveš na souboj?“ Jiříčkovo mlčení natahovalo Divíška na skřipec a sestřička raději zakončila doposud trpně přívětivý rozhovor odměřený tónem „nechte si to na jindy, pane Divíšku, pan Jiříček má vážně nemocné srdíčko! Možná vám jednou tu rukavičku hodí!“.  Taková slova Divíšek neustál. „Za co sestřičko? Že jsem vám složil básničku? Von tady není sám, kdo má nemocné srdíčko.“ Po Divíškových slovech o složené básničce se Jiříček sotva znatelně pousmál, ale to poznala jen sestřička na odchodu. Divíšek dostal vztek na tu studenou mrtvolu, co mu přerušila milostný tok. Aniž by se otočil, pohrozil do nemocničního stropu „tak co jsi slyšel, ty nádhero, že jsem ještě k světu a umím pochválit pěknou ženskou? Tak pěknou, kterou nikdo nikam nevotiskne jako tu vopranou Hanychovou a která nám tu z lásky vytírá zadky? Ta by měla dostat Řád bílého lva ty chytrej! Kdybys mně radši votočil kalendář, vopravil ten kříž nad hlavou už je červenec, jestli to nevíš!“. Tehdy děda, dá-li se tak říci o pohybu nemocného v eldéence, vymrštil tělo z postele do Divíškovi uličky, nohu nakročil na podhlavník, z hřebíku sejmul velký nahý kalendář, na spirále obrátil okoukaný červen a do pokoje zasvítila polonahá červencová kráska. Vytřeštěný Divíšek se snažil o sed nemohoucích a při tom vykrucoval hlavu na opravený kříž. Než stačil dědu i novou krásku pochválit, Jiříček už byl pod peřinou otočený ke zdi, zadýchaný k zalknutí a roztřesený, že když na polštáři slyšel ty ohromné údery bubínku, očekával srdeční infarkt. Ohromné bubnování, ale na dědovo nemocné srdce kupodivu pravidelné jako vesnický dupák. Ten den děda zaspal i večeři.
Jednou, na místo celé rodiny, otevřela dveře pokoje eldéenky samotná Alenka. Jen kousek nad zemí vláčela k dědově posteli plátěnou tašku. Ale už od dveří šibalsky hlásila „
dědo tohle tě určitě udělá radost“. Postavila tašku před noční stoleček, přehrnula plátěné stěny, vytáhla zmuchlané noviny, co jimi byla obalena překrásná Eriosyce rodentiophyla, ten kaktus co nutil dědu natahovat věk, protože si moc přál, aby vykvetla ještě před jeho odchodem. To bylo jiné kafe, než elektronické škatulky a Alenka si toho byla vědoma. „Dědo, celé rameno mám svěšené a podívej tu červenou dlaň. Musíš mít radost, i kdybys jí neměl!“ Po takové době uvidět tu nejoblíbenější krásku s ostny v barvách všech druhů medů s dědou zacvičilo. Podíval se dolů z postele, potom na Alenku, z Alenky na okno „no jo, kam já jí dám, tady jsou samá hloupá okna“. „Co je to hloupá okna, dědo?“ „To jsou ty, do kterých nezasvítí za celý den sluníčko, víš? Ale je krásná, radost si mi udělala a víš co? Když máš tu tašku, já tě naložím ty elektrické nesmysly ze stolku, dej je někam do sklepa, ať to nikdo nevidí.“
Jenomže jak může být kaktusáři se svým nejoblíbenějším kouskem tady v tmavém pokoji? Děda Jiříček se styděl, že má kaktus na tak hloupém místě. Kdyby přišli na návštěvu kamarádi kaktusáři, kam by spadla jeho čest? Styděl se i před sestřičkami a nakonec i před Divíškem, který mu to jednou vpálil. Dobře vypozoroval, co má děda schovaného v nočním stolku a v noci při lampičce potají vyndává, moc dobře pochopil z rozhovoru Alenky, že  Jiříček je kaktusář a jednou udeřil „jenom sprosťák může mít kaktus zavřenej v nočním stolku, zavíráš ho jako rodinný šperky, jenomže těm by to nevadilo, ale tomu tvému naroste dlouhej krk!“. I před Divíškem se děda zastyděl „nevím, od kdy si tykáme, ale kam bych ho asi měl dát? Parapet je úzkej jak drát a venku o nic větší“. „A ty nemáš hubu říct sestřičce Bláhové, aby ho dala někam na světlo? Třeba přes chodbu do jižního pokoje?“ „To jo, ale tam jsou samé ženské. A stejně, tenhle kaktus chce světla víc, než dá jedno okno.“ Divíšek se pokoušel o sed. „Vždyť ty nejsi takovej lazar, abys mu v celé budově nenašel vhodné místo!“ Děda se k Divíškovi otočil zády „a co ty, co je vůbec tobě? Ještě jsem neslyšel na tebe žádnou diagnózu. Akorát se chlubíš tím svým apetitem!“ Jiříček slyšel místo odpovědi jen dlouhé šustění peřin, pyžama a pomyslel si, je od něj pokoj, od hypochondra. Najednou šustění ustalo a Divíšek slabým hlasem zakoktal „tak se podívej, kdo je tu lazar“. Jiříček se bez zájmu otočil k Divíškově posteli a málem si přikryl hlavu peřinou jako bojácné dítě. V postelové uličce stál v příšerném postoji vyčerpaný Divíšek, snažil se o jakýsi stoj spatný, ale vypadal jako vyholený opičák. Nohy do velkého Ó, kotníky téměř u země, pánevní kosti ohnuté nahoru a do nich zapadalo neforemné tělíčko s propadlými a prověšenými žebry, placatý hrudník obtékala svěšená ramena a do nich jak do propasti padal krk s obrovitou hlavou, která ovšem byla velikosti normální, nebýt neforemného tělíčka. Jiříček se neudržel „prokristapána, ty vypadáš“. Na chvíli zavládlo ticho, potom se Divíšek únavně nadechl „tady vidíš kostru bez vápníku a tělo bez kostry. Obojí zůstalo na Pálavě“. Potom Divíšek dobrodružně vyprávěl o své třicetileté vinařské činnosti ve Věstonicích, a s humorem o suchých vínech, co mu vyplavily vápník z těla a tím posílil Pálavské vrchy o novou geologickou vrstvu. Tak nastalo mezi dědou Jiříčkem a panem Divíškem nouzové a útěšné přátelství.


Oba měli rádi sestřičku Bláhovou. A jednou se Divíšek svěřil se svým chytrým pozorováním. „Tahle sestřička je jako barometr, když svítí slunce má je níž, za deště a pod mrakem jsou nadmuté, ale není to atmosférickým tlakem. Já tuším proč! Já tu jejich šifru rozluštil. Jednou řekla druhé sestře „teď bude chvíli klid, skočím si nahoru pro déčko, jsem na telefonu“.  „Viděl jsi jakou má pěknou barvu? Chodí totiž chytat déčko na střechu, když je hezky je pod pláštěm bez.“ Divíšek se olízl jako po jitrnici a děda ztlumil jeho vášeň. „Divíš se Divíšku, když má chudák holka dvě zaměstnání? Utíráním tvého zadku si na živobytí nevyběhá.“
Když se děda dozvěděl, že sestřička leze o pauzách na střechu, podnikal v době nedělních návštěv poznávací cesty kudy. Šmejdil v pyžamu a županu dokud jednou neobjevil poslední schodiště ke dveřím staré nefunkční strojovny výtahu a odtud jen skokem rovnou do nekonečného prostoru ploché střechy. Oproti Jiříčkovic zahrádce a nemocničnímu pokoji se zdál dědovi prostor nekonečný. „Tady je světla! To se té mršce bude líbit ani doma tolik neměla. Dneska už ne, už toho mám dost, ale zejtra tě sem vynesu, i kdybychom se už nikdy neměli vidět.“ Když se došoural zpátky na pokoj, nohy se mu únavou podlamovaly, ale byl hrdý, že odvedl kus práce pro záchranu milé rodentiophyly. Divíšek vyzvídal „co je ve světě nového? Kdes byl tak dlouho?“. „Nic, buď rád, že jsi tady, takový jaký máš na obrazovce, takový tam nepotkáš, ukaž mně nějakou fajnovou, ať se spravím.“ A děda se díval na Divíškovo nahotinky,  dokud neusnul jako unavené dítě ještě před koncem večerníčku.  Následující odpoledne, když těm co déle nesloužili, padla, děda potají nasoukal rodentiopfylu do tašky, zvědavému Divíškovi namluvil, že jde do krámku pro vincentku, aby prorazil zácpu a pomalu, jako kdyby se klestil hlohovím dolezl k výtahu. Výtahem do posledního kde k velkému zklamání našel dveře do strojovny zamčené.  Divíškovi děda nalhal, že nemohl vystát frontu a na zpáteční cestě usnul únavou na lavičce.  Ve středu byl děda poctěn pravidelnou návštěvou rodiny s vitamíny a až čtvrtek byl den, kdy krásná rodentiopfyla přimhouřila na střeše spolu s dědou oslněné oči.  Divíšek nechtěl Jiříčka na vejšlap pustit, „kam dneska lezeš? Včera jsi měl závoz tak lež na zádech a hoduj! Dneska slouží Bláhová, koukni z okna, je tam vymetýno, určitě bude dneska bez“. Dědu nezadržel.  Dnes byl jeho velký den, dveře do vyrabované strojovny našel odemčené, a na střeše vytáhl z tašky rostlinu, kterou postavil na okraj střechy nízké strojovny a pro jistotu ještě raději na opačnou stranu druhých dveří kterými se ze strojovny na střechu vstupuje.  „Tady tě bude holka dobře, a kdybychom se už neviděli, nezlob se na mě, nezlob se ani až přijdou první mrazy, co tě uspí a připraví ve spánku o život.“ Sotva dozpíval tuhle labutí píseň, uslyšel ze strojovny plechový zvuk „dveře! Někdo sem holka leze“.  To jeho líné srdce najednou tolik zabušilo a děda přitisknutý na rozpálenou stěnu strojovny dýchal jako postřelený kanec.  Když pak uslyšel dveře vedoucí ze strojovny na střechu, dech násilím zadržoval. Po chvíli si dodal odvahu a jako indián za skálou vykoukl přes ostrý roh. Jen pár metů před jeho očima si sestřička Bláhová stáhla plášť a polonahá s prsy namířenými ke slunci usadila tělíčko do skládacího křesílka.  Prokristapána, Divíšek měl pravdu.  Jako potápěč zaučený v českém žabinci se děda poprvé podíval na korály v Rudém moři. „Tohle kdyby viděl Divíšek.“ Sotva se krasotinka stačila nahřát, zazvonil jí telefon. „Cože? Krása že není v posteli?  No tak se už konečně došoural na záchod! Tam taky není? No jo, já už letím!“ Děda se po uklidnění s rhodentiophylou zamaskovanou na střeše strojovny rozloučil „tak se měj, krasavice, tolik otevřené oblohy já tě nikdy nedal a kdybychom se už neviděli, nezlob se na vysloužilýho doktora Jiříčka“.
Když přišel Jiříček na pokoj, Divíšek byl jak posedlý „před chvílí si tu měl bejt, živá meteorologická stanice hlásila slunečný den, panenky pod pláštíkem vyráží na bronz, neříkal jsem, že bude Bláhová bez? Jenomže ty musíš na nákup, copak tě mladí dost nenasypali? Ty…, co já bych za to dal, dívat se na střeše, jak tam leží, jak se jí teplem rozjíždějí a potom“ rozplýval se Divíšek „potom vzít kýbl ledový vody a chrstnout jí na ně a voni by se sevřely jak dělnické pěsti!“. „Jo a pak bys dostal takovou nakládačku, že by ses sesypal jak trouchnivej posed.“  Tři dny vydržel v sobě Jiříček nosit tajemství. Čtvrtý den, kdy malá Alenka dovlékla dědovi druhou tašku s nádhernou lobivií a také se čtyřmi ležáčky se děda pochlubil. Z piva měl radost, ale z kaktusu jí před Alenkou předstíral. Zase nebude mít klid, znovu to svědomí, že rostlinu trápí ve tmavém pokoji. Po večeři to dvakrát syklo, když děda otevíral ležáky Prazdroje. „Tu máš, je zásaditej, tvejm kostem neublíží.“ „Chlapče, mě už by na nohy postavila jen sestřička Bláhová, víš, když tu přeběhla s těma volně loženejma, stejně si myslím, že mám s tou střechou pravdu. Kam by jinam chodila chytat déčko? Přece ne do labobrky nebo do lékárny a na balkoně se ukazovat nebude.“ Ležák byl tak opojný, že se Jiříček pochlubil. „I to víš, že tam leze ty Holmesi, ale nemysli si, že je nějaká bohyně, má je stejný jako vostatní.“ Tady se děda zarazil, protože Divíšek vytřeštil oči k nepoznání. „Ty vo tom něco víš? Něco si slyšel?“ To jeho gumové tělo najednou spustilo nohy do uličky, chodidla jakoby vážila tunu, padla k zemi a jako těžké vahadlo převážila Divíškovo zubožený trub do sedu. „Von někdo něco povídal?“ „Lehni zpátky, ať to s tebou nepraští! Já jí viděl! Ale jak ti říkám, v tom tvém archívu máš jinčí ňadra.“ „A co je mi do nějakých……. Tak ty si takhle užíváš a kamaráda necháš chcípat na posteli? Ten typ jsem tě dal já, nemyslíš?“ Divíšek se tak vztekal, že děda musel moc bojovat o klid „vůbec jsem tam nešel kvůli ní, ale kvůli kaktusu. Tys do mě rejpal, že ho tu trápím ve tmě!“. Divíšek rovněž dál bojoval „a co tě dneska přinesla tvoje Alenka? Pochlubíš se?“. „Pivo, který pijeme, přinesla!“ „V tažce bylo ještě něco jinýho! Byl tam kaktus, že jo?!“ Děda musel přiznat barvu „jo, byl tam kaktus“. Dlouho bylo mezi oběma ticho, až pozdě večer, když už děda usínal, přistálo mu něco na peřině. Už podle hmatu poznal, že vzduchem přilétl malý fotoaparát. „To je co? To mě jako budeš odstřelovat?“ Divíšek se na dědu ani nepodíval „ne, ten si vezmeš sebou, až polezeš s druhým kaktusem na střechu. A radím tě, abys tam lezl za azura a za odpolední služby sestřičky Bláhové.“ Ani přes Jiříčkovy úpěnlivé námitky už Divíšek do noci nepromluvil.
Druhý i třetí den bylo s Divíškem k nevydržení. Odmítal dědovy námitky „vždyť tohle by byla prasárna, za to jak se vo nás stará?“. Divíšek neustoupil, sledoval počasí, vyzvídal harmonogram denních služeb sestřiček, dokut to jednou neklaplo. A byla to i dědova šance odnést krásnou lobivii za světlem a potom si vydechnout. Když Bláhová po běžné kontrole zavřela pokoj, Divíšek zajásal „neříkal jsem tě to? Koukal si jí na pláštík? Ta už je přichystaná, kamaráde. Ve tři je měření teploty, to ona neošidí, já řeknu, že se belháš dolů pro šaratici, ty mezi tím vylezeš na střechu. A kdyby něco neklaplo, nechám si Bláhovou přivolat a hlavně si neber telefon, kdyby tě zazvonil, tak je všechno v háji“. Divíškův plán tenkrát vyšel. Když děda položil kaktus vedle své nejmilejší rodentiophyly, kterou před tím důkladně prohlédl, zalehl k úpatí odvrácené strany strojovny, ne té od slunce, ale odvrácené od křesílka, které tu asi přes léto mělo pobyt trvalý. I potom Divíškův plán hladce procházel. Když děda uslyšel rychlé krůčky a otevírání i zavírání plechových dveří, najednou se mu srdce tak rozbušilo, jako kdyby někdo na dálku přeladil tu jeho elektronickou krabičku pod klíční kostí. Dlouho klidnil děda srdce, než se pomalu přiblížil k rohu a vykoukl. Stejně jako posledně seděla Bláhová s ňadry namířenými ke slunci a odpočívala. Děda vyhodnotil situaci „kdyby se něco přihodilo, bude oslněná sluncem, a ten permanentní městský hluk je také prospěšný a tohle není stará flexaretka, aby spouští burcovala“ popolezl, zacílil a Bláhovou zachytil. Sotva zalezl, sestřičce zazvonil telefon. Děda se vylekal „ježíšimarijá, snad někdo nebonzuje?“. Hned se ale uklidnil, protože poznal, že hovor je milostný „no to víte, že pracuju, mi sestřičky nejsme jako vy doktoři, my musíme přinášet modré z nebe a vynášet hnědé…… nejsem nechutná, pane doktore, my to děláme z lásky k vlasti…… to víte, že jsem vlastenka…… že už se vlastenectví nenosí? Tak si myslete, že jsem vlastenka k tomu vašemu českému, vlastně moravskému vínu, protože posledně bylo moc dobré“. V tu chvíli si děda opět zahrál na indiána a pomalu při zemi vykoukl. Bláhová měla hlavu zakloněnou a prsty volné ruky škádlily ňadra. Ani by Divíšek nemusel chrstnout kýbl ledové vody, jak měla škádlením ty mateřské napáječky zpevněné. Děda neváhal a fotil. Když byl zpátky v bezpečí, pomyslel si „kdyby někdo viděl, co dělám za kulišárnu, šup se mnou z eldéenky rovnou do Dobřan“. Sotva sestřička Bláhová zakončila milostný hovor, přijala hovor provozní. „Cože, Divíšek spadl z postele? Ten bude polámanej, už běžím!“ Děda s úlevou a vítězstvím uslyšel zabouchnout plechové dveře, ale neslyšel jejich uzamčení. Naposledy si stoupl na špičky, aby se podíval na oba kaktusy a hurá s kořistí na pokoj. Bral za kliku prvních dveří, mechanismus zámku byl neúprosný, dědu nepustil a plech každým trhnutím tolik rachotil. „Zamkla! Bláhová mě tu zamkla, odizolovala mě jako nepřizpůsobivého občana. Do hajzlu!“ Děda myslel na Divíška, jak to asi sehraje, hlavně aby nic neprozradil, nebo aby ho nakonec nevezli do nemocnice na vyšetření. „Měl jsem si nechat v kapse vypnutý telefon.“ Až do večera čekal Jiříček v naději na záchranu. „Slunce už nepálí, Bláhové už by za to nestálo a v sedm stejně končí službu. Mám potom bouchat do plechu nebo křičet ze střechy dolů? To by bylo panečku vyšetřování, co jsem tu dělal.“ Děda se utěšoval, že Divíšek něco vymyslí. Ten o zámku nepřemýšlel. Sestřičky tu hromadu gumy sebraly, a když je ujistil, že mu nic není, uložily do postele. Těšil se ze svého povedeného plánu a navíc měl chvíli Bláhovou na dotyk! Před večeří už byl Divíšek nervózní, po Jiříčkovi se už sháněla sestřička. Musel to uhrát, že má dneska běhavou, jídlo mu přendal do náhradní misky a schoval. Když druhá sestřička sbírala nádobí, zalhal „sotva se ten Jiříček nacpal, už musel, to bude nějaká nervóza“. Jen kdyby věděl, jak nahoře dědovi vyhládlo a hlavně na suché střeše vyprahlo! Slunce už dávno zapadlo za daleké paneláky a děda s prvními hvězdami trochu prochládal. „Jak tohle přežiju, nevím. Hlavně si nestěžovat, kdy jsem naposledy viděl tak otevřenou noční oblohu? Souhvězdí jsou ještě na letním místě a co ty rodentiophylo? Tohle bys v pokoji nezažila.“ Byla už úplná tma a děda si troufal až k okraji střechy, aby nahlédl do městského nočního mumraje. V zamyšlené chůzi přehlédl drát hromosvodu, zakopl, kde se křižoval jeden drát s druhým a pádem si o jejich podpěrky narazil koleno a rameno v místě, kde je ta vystrčená klíční kost a životadárný stimulátor. „Do prdele! Tak to dopadá, když člověk vzlétne ke hvězdám!“ Na okraj střechy nedošel, protože ve staré strojovně zarachotily plechové dveře.
Ve stejném čase, kdy děda pocítil první chlad, a na obloze zřetelně uviděl to veliké roztažené dvojité W, Divíšek byl natolik ustaraný, že své gumové tělo donutil vstát, klidnou a téměř noční chodbou eldéenky se plížil při stěně, nohy roztažené jako opilec a stejně jako opilec využíval každé opory. Dorazil k otevřeným dveřím, kde zůstal od večeře zaparkovaný proviantní vozík. Zlomil se v pase, trupem zalehl na vozík a nohama co visely dolů, se odrážel. Dětem by připomínal leklou pohozenou sépii. Tak se dopravil až k přepravnímu výtahu, kam s vozíkem zajel a podobně v posledním technickém patře do tmavé chodby vycouval. Technické patro na noc sestřičky zhasínaly a první Divíškův úkol byl zorientovat se při chabém nočním okenním osvětlení. Chudák, z výtahu na úrovni schodiště to couvání přehnal, vozík najel až na první schod do nižšího patra, na jehož okraji Divíškovo krátké zakřivené nohy neměly oporu a provianťák i s Divíškem se řítil ze schodů. Divíšek se silou držel okrajů vozíku, trub přitáhl břichem na jeho horní plošku. To hrůzné noční rachocení zakončil náraz Divíškovo zadku do stěny na podestě. Chudák myslel, že má z pánve třísky. Takovou bolest ucítil a do jeho šoku najednou světlo a splašené cupitání po schodech. Nejprve sestřička myslela, že má vidiny „proboha, co to je? Divíšku, vy jste se zbláznil! S tou vaší vypelichanou kostrou, vždyť já jsem tu na celou eldéenku sama! Stalo se vám něco? Jste polámanej?“. Divíšek už trochu procital „to vám…., sestřičko…, řeknu za chvíli. Teď musíte, prosím vás, na střechu asi je tam Jiříček“. „Mluvíte z cesty, pane Divíšku, mám zavolat pohotovost?“ „Sestřičko, opravdu zajděte na tu střechu, já vám to tu pohlídám!“ „Vy byste toho tak uhlídal! Můžete se postavit?“ Divíšek se s pomocí sestřičky narovnal, ta popojela s vozíkem, potom se potají rozesmála, jak se Divíšek snažil o jakýsi ohavný vojenský stoj v pozoru. „Teda vy mi dáváte, prosím vás, řekněte, co jste tu dělal?!“ „Trénoval jsem, trénoval, abych jednou mohl vylézt na střechu jako Jiříček a čumět na hvězdy!“ „Co to plácáte? Pan Jiříček je opravdu nahoře?“ Sestřička ukázala palcem do stropu. „Jak se tam dostal, střecha se zamyká!“ Sestřička chvíli přemýšlela a najednou podezíravě vyjela. „Řekněte mi od kdy je tam?! Snad ne od odpoledne?! Vy tady čekejte a ani se nehněte!“ Seběhla dolů pro klíče, hned s klíči, svítilnou a židlí zpátky. „Sedněte si a čekejte!“ Prolétla dveřmi do strojovny, odemkla vstupní dveře na střechu a zavolala „pane Jiříčku, jste tady?“. „Jsem tu, jsem tady!“ Sestřička se do Jiříčka obula „a co vy tu děláte, jak jste to odemkl a co to roztržené rameno?!“. Svítila Jiříčkovi do očí. „Teda, takovejch neřádů mít víc! Jestli jste zdravej tak mně pojďte pomoct s Divíškem, ostatní vyřídíme zítra s panem primářem!“ Ráno na místo primáře, přišla na pokoj rozezlená sestřička Bláhová. „Tak co tu včera bylo za extempore?! Máme to nahlásit, nebo nám to vysvětlíte?!“ Oba dva výtečníčci zarytě mlčeli. „Tak bude to? Jste jako malé děti!“ Když oba, bez jediné hlásky hloupě koukali, Bláhová sebrala Divíškovi laptop z břicha, posadila se na prázdnou postel, do vyhledávače souborů zadala své jméno, v tu ránu zpřísnila výraz, nedovřený počítač si přitiskla na hruď a ostře vyjela „jste obyčejný prase, pane Divíšku! Já už vím, kam se vám vrazil všechen vápník z kostí! Do toho vašeho péra! A pak že zpevnil Pálavské vrchy! A vy se styďte, pane doktore! Vám se asi stejská po vočumování ženskejch v ordinaci co?!“.
Takové bouchnutí dveří v eldéence ještě Divíšek nezažil. „Ty vole, to byl průvan.“ Jiříček se nezmohl na slovo, styděl se. Dokonce tak, že se otočil k Divíškovi zády a přikryl hlavu peřinou. „Nezadus se, posero!“ Dlouho pod peřinou děda opravdu nevydržel, najednou se prudce posadil „že já blbec tě naletěl na takovou volovinu! Všiml sis tý holky, jak byla nešťastná? Nedivil bych se, kdyby s tím počítačem mrskla z vokna na beton!“. „Ale na vobrazovku si koukal, když jsme jí hodnotili co?“ Do pokoje nakoukla sestřička „pane Jiříčku, sestřička Bláhová vás prosí, jestli byste za ní nezašel“. To Divíška popudilo „a je to tady, pan Jiříček dostal obsílku ke zpovědi! Tak to všechno vyklop, ať se očistíš, ty starej kaktusáři!“. Bláhová seděla za stolem v sesterně, před sebou Divíškův počítač, dědovi se krátce podívala jen do výšky brady, oči minula. Když se děda usadil, sestřička vzala rtuťový tlakoměr „já si změřím váš tlak, vážený pane“. Takové komisní oslovení od Bláhové ještě neslyšel. „Aha, 170/100, nedivím se, po tom co jste udělal.“ Bláhová si najednou s klidem přisunula židli před Jiříčka a zakoukala se mu přímo do očí „já jsem jen obyčejná ženská, co se tady s vámi pachtí, utírá vám zadky, má jednu mizernou garsonku, na kterou padne půl její gáže, mámu s tátou už pohřbila a ještě si beznadějně troufá zamilovat se do jednoho doktora odnaproti. Za vámi dochází celá rodina, mají vás rádi a ta vaše vnučka je kouzelná. Můžete mi říci, proč jste to udělal? Ten doktor ze špitálu od naproti za mnou občas přijde, vy mi přejete, aby se ta vaše práce po špitále roznesla?“. Tenkrát dědovi hlava šrotila jako při atestaci. Hodit to na Divíška? Dobře věděla, že ten na střeše být nemohl. Tahat do toho kaktusy? To by považovala jen za kamufláž. Děda vzal sestřičky ruku, políbil jí „já to, sestřičko, napravím, nezlobte se“. Bláhová pokývala hlavou a na odcházejícího Jiříčka zavolala „to doufám, jinak bych vás dva musela rozsadit! A dědo, tohle vezměte Divíškovi!“. S důvěrou mu podávala zavřený laptop. Ten děda hodil v pokoji Divíškovi na postel „kdybys neměl rozmlácenej zadek, tak tě do něj nakopu! Taková hodná ženská a my to takhle posereme“. „Jsem rád, že říkáš my, teda jako my všichni, tím pádem tedy my oba, ty i já.“ Když Divíšek počítač rozchodil, povzdechl si „no, to jsem si mohl myslet, je pryč i z koše. Ale není všechno ztraceno i my lazaři mimo svět si umíme poradit“. Z nočního stolku vytáhl Divíšek fotoaparát s kablíkem „ještě tu máme originál, tak jak jej stvořil ďábel Jiříček“. Když děda viděl, že Divíška nezastavil, skočil od okna do uličky a Divíškovi fotoaparát vytrhl „tobě to nestačilo? To jsi tak nadupanej? Já tě sem asi pošlu nějakou z ulice! Ta tvoje Bláhová je totiž až po uši zamilovaná do nějakýho doktora ze špitálu! Tak si, prosím tě najdi jinej idol! A hlavně nikomu neříkej, co jsme provedli“. Divíšek svěsil spodní ret „myslíš, že mě tím naštveš? To vím, že taková ženská nezůstane na vocet!“.


Na druhý den přivlékla Alenka v tažce u země další kaktus „dědo, ten ale je, toho by byla škoda. Děda se na chvíli zamyslel, před čím by ho byla škoda? Před vyhozením, neodbornou péčí, nebo prodejem? Netroufl se zeptat, ani říci vnučce už mi žádný kaktus nenos, co já tady s nimi? „Místo toho vytáhl ze stolku Divíškův fotoaparát „Alenko, tady pán si neví rady jak odstranit fotografie z tohohle přístroje, uděláš mu to?“. Alenka bafla přístroj „podívejte, to je jednoduchý“ přistoupila k Divíškově posteli „sem si najedete, tohle zmáčknete“ nejednou se zarazila, podívala se šibalsky na dědu i na Divíška „no a potom takhle potvrdíte a všechno je pryč“. Divíšek navenek neprotestoval, ale uvnitř se bouřil. Když Alenka odcházela, děda jí taktně požádal „donesla bys mně příště místo tohohle kaktusu nějakou malou kytičku?“ Alenka se znovu na oba šibalsky podívala „dědo ty tu nějakou máš, že jo?“. A kytičku Alenka opravdu přinesla, jenomže takovou, o které se děda moc a moc rozmýšlel, má-li jí dát sestřičce Bláhové na usmířenou, jak původně myslel. „Dědo, tobě se nelíbí?“ řekla smutně Alenka, když Jiříček prohlížel její neobvyklou tvorbu. „No, je jak vod marťanky, ale na druhé straně proč ne?“ I Divíšek se divně díval na tři velké lophophory natlačené k sobě ve tvaru trojhránku a bez květináče usazené v hezkém ozdobném kornoutu. „Tak jakpak si pořídil s tím puketem? Uchlácholil si sestřičku?“ rejpal Divíšek když děda vešel do pokoje s prázdnou. Bláhová tehdy opravdu nevěděla, jak dědovi za ty tři brambory poděkovat. Nakonec jí děda přesvědčil, že její kytička jednou vykvete a přinese jí štěstí. Vykvete ale na velkém světle tam nahoře. „To jako myslíte, dědo, až v nebi?“ „Ne, na střeše.“ A z Jiříčka vylezlo, proč vlastně tenkrát na střechu lezl a při té příležitosti…. A tahle Alenčina tvořivost pomohla dědovi, že občas zašel se sestřičkou podívat se na svoji rodentiophylu a ona na své lophophory, protože děda jí přesvědčil, že až vykvetou, doktor od naproti, ji vyzná lásku.
Blížila se česká topná sezóna ta, dlouhá a šedivá. Zatímco Divíškovo kosti nadále křehly, dědovo srdíčko chytalo druhý dech, ještě nechtěl rodentiophylu na střeše nechat zmrznout a ani sestřička Bláhová nechtěla přijít o svoji bláhovou naději a rostliny spolu s dědou snesly do teplého pokoje. V listopadu už bylo v eldéence nesnesitelně. S kohouty starých radiátorů nešlo pohnout a tak se nesnesitelné teplo mnohdy vyhánělo otevřenými okny. „Tady vás přece nemohu nechat, ve dne i v noci stejně blbě přetopeno, tohle je proti kaktusářským předpisům!“ Tak jako v létě hledal Jiříček světlo, s příchodem zimy hledal předepsaný chlad. A to byl v téhle nehospodárné budově úkol těžký. Nakonec se svěřil sestřičce Bláhové. A opět mu pomohla Alenky prapodivná kytice. „Uvidíte, sestřičko, z jara vám vykvete, ale přes zimu si musí odpočinout někde v chladu, a až se vrátí březnové slunce, vykvete a vy se budete vdávat.“ „Hezky se to poslouchá, dědo, vy máte štěstí, že jsem tak trochu, jak se postaru říká romantická. Ale v tomhle vám neporadím, jedině tak místo svačiny položit je do lednice.“ Když děda zklamaně ze sesterny odcházel, Bláhová Jiříčka najednou posměšně zavolala zpátky. „Dědo nejchladnější místnost v téhle přetopené boudě je stará márnice dole ve sklepě. Ale tam už dávno mrtvoly neskladujou. Dneska jsou nebožtíci podpultovky, perou se o ně jako tenkrát o uherák a hned si je odváží. A dole je taky moderní chladicí box, jenomže je pořád odstavený, když se funebráci přetahujou. Do márnice to ale nejde“ smála se Bláhová. Jiříček pookřál „no a v čem je problém? Těch pár rostlin místo nezabere“. „Říkám vám, dědo, že to nejde.“ Jiříček byl neodbytný „a proč by to nešlo? Komu by to vadilo?“ Bláhové docházela trpělivost „třeba doktorům by to vadilo! A už mi dejte svatej!“. „A proč zrovna doktorům, sestřičko? Co mají doktoři společného s márnicí?“ Bláhová už dědu odsekla „protože tam mají svoje rakve, víte?“. „Sestřičko, mluvte se mnou chvíli vážně.“ „Mluvím s vámi vážně! Ve staré márnici mají doktoři plné rakve vína! Jo! Každý má svou a pěkně popsanou jménem. Oni tam tomu vínu přisuzují nadpřirozenou moc, je to prý ten nejlepší vinný sklep, to říkali i vinaři z Moravy. Sama jsem jednou ochutnala Tramín, kterého tam má doktor Bedřich plnou rakev a jedině ten má od márnice klíče, takže chápete, že Bedřicha si kvůli vám nerozházím?“
Jak podzim přecházel v zimu v pokojích i na chodbách eldéenky bylo nesnesitelněji. Jiříček se nevzdával plánu, svojí rodentiophylu uspat. Nebyl den, aby sestřičce nenamluvil, že její kytička, aby k jejím vdavkám vykvetla, musí důkladně odpočívat a nejlépe ruku v ruce tam, kde zraje víno milovaného doktora Bedřicha. Tak dlouho Jiříček dorážel, až jednou sestřička Bláhová cinkla o futra klíčkem na mosazném kroužku „tak pojďte, vy jasnovidče, pojďte si uložit ty vaše ježky k zimnímu spánku“. Když střička v té nejspodnější chodbě budovy otevřela ocelové dveře staré márnice, jakoby se protrhla hráz rybníčku a po kolena dědu zaplavila. Takový chlad se valil nad podlahou do přehřáté chodby plné bídně odizolovaných topenářských trubek, a když Bláhová rozsvítila starodávná drátěná světla, děda si připadal jak v opravdové márnici s nebožtíky. Na podlaze z velkého hliněného dláždění leželo několik rakví. Každá si na skoseném boku nesla své jméno. Ta místnost nabyla vysoká a její strop, směrem od dveří obloukovitě padal, že docela vzadu v konci místnosti už by bezpečně stál jen trpaslík ze skalky. I při bídném osvětlení četl děda jména na rakvích „Žorna, toho jsem přece znal, Kubát, Krejnická, podívejme i ženy pijí víno s umrlčí komory, Bedřich, ten váš tu má rakve dvě a kdo je tohle? 35? Kdo je to pětatřicet, že má čtvero rakví?“ „Dědo, to je vinotéka u Pětatřicátých Kasáren, to je ale pro prominenty, tohle víno je tam třikrát dražší než jiné, ale teď mi pojďte s něčím pomoct. Kaktusy položte a zkuste odemknout tuhle rakev, je Bedřichovo, já se jdu dívat po chodbě. Bláhová vrazila dědovi do rukou několik nestejně zahnutých hřebíků a plíšků různé síly „ je to prachobyčejnej zámeček, zkuste to odemknout, máte přece ještě doktorský ruce, ne?“. Potom zmizela na chodbu a dědu nechala trápit odemykáním obyčejného visacího zámečku. Naštěstí trápení netrvalo dlouho „mám to, pojďte!“. Bláhová se přiřítila, otevřela rakev, popadla snad ze stovky láhví jedinou, přirazila víko, zámeček zaklapla a láhev hodila do blůzičky pod pláštěm „ty kaktusy dáme, dědo sem“ zavedla Jiříčka ke sníženému stropu, kde ležely obyčejné papundeklové rakve „tyhle jsou k ničemu, sem kaktusy uložíme“. Když dovřeli víko, Bláhová dědu chytila za ruku a táhla jej ven. „Tuhle láhev mě pod pyžemem vezměte nahoru, já ženu vrátit Bedřichovi klíč, řekla jsem mu, že si jen skočím pro jedno svoje víno. Já mám v rohu taky jednu nesmělou bedýnku od pacientů, víte? A pozor, studí to!“ „K čemu já jsem se to v poslední štaci ještě dostal“ s úsměvem konstatoval děda jen sobě samému.
Později se Jiříček od Bláhové dozvěděl, proč si počínala jako obyčejná zlodějka alkoholička. „Víte, jednou mě doktor Bedřich pozval na to samé. Mělo zvláštní účinek na mě i jeho, skoro jsem si myslela, že mě konečně požádá vo ruku. Po druhé už se s ním nevytasil, myslím s vínem, dědo, tak mu ho naordinuju v jiné podobě já, třeba jako tramín ne z Moravy, ale ze země Habsburků.“
Zima v eldéence se od léta liší jen mizerným vzduchem a krátkým denním světlem. Ale dědovi se zdála už nesnesitelná, přál si ještě dožít se jara, přenést rodentiophylu na střechu strojovny a chodit pozorovat, jestli té krasavici vyrůstají v areolách chomáčky vaty, ze kterých vytlačí pevná poupátka. To ale narušilo jedno dědovo lékařské vyšetření „kolego vám srdce tluče jako zamlada, ještě proměříme stimulátor a vypadá to, že si vás odvezou brzo domů“ povzbudil dědu vyšetřující lékař. Další lékař v přísném špitálu naproti se jen divil „pane Jiříčku, nechtěl vy jste náhodou někdy to vaše srdíčko přiškrtit, nebo docela umlčet?“. Děda nechápal, o čem pan doktor mluví „to jako myslíte z nešťastné lásky?“. „Třeba! Co ta vaše krabička, co ta vaše neodborná jizva pod klíční kostí, to jste se praštil kladivem? Tan váš stimulátor nefunguje! Jedete výhradně na svůj pohon! A jak koukám, nejezdíte si špatně. Jenomže co tomu řekne zdravotní pojišťovna?“ To už se doktor na starého kolegu smál „tak si to, kolego, alespoň vyjmeme jako předmět doličný pro další učedníky“.
         Prvního prosince oznámila celá Jiříčkova famílie, že na vánoce chtějí už mít dědu doma. Boží hod se blížil a děda zoufale prosil Bláhovou, aby něco udělala, že bez kaktusů neodejde. Ač děda přeháněl, něco v tom přece jen bylo. „Říkala jsem vám, že už Bedřich nikomu klíče do ruky nedá, ani mně ani ostatním doktorům, nemohla jsem vědět, že měl láhve tak úzkostlivě spočítaný, že bude dělat takovej teátr pro jeden zdekovanej Tramín! Všichni tam smí chodit jen v jeho doprovodu jako…, jako někam…, do Bastily!“ Takové odmítání bylo pro dědu moc špatné a tečku za řadou návrhů jak Bedřicha obelstít, udělal Divíšek. „Uděláš to jako hrabě Monte Christo! Zahraješ si na nebožtíka!“ Ti dva spolu vymysleli manévr, za který by se nestyděl ani James Bond, a s ním sestřičku Bláhovou seznámili. „Vy jste se zbláznili! A co má profesní hrdost? To mám rozjet Pendolino schválně na červenou?! Co když mi tam, dědo, exnete a mě zašíjou za pohřbívání živých pacientů? Já už vím, proč říkají, že se dědkové vracejí do dětských let. A s těma vašima ženskejma, pane Divíšku, to je puberta.  Jo, to je prachobyčejná druhá puberta. Tohle, pánové, pošlete do televizních bakalářů, tam vám to možná sežerou.
Nebýt toho, že srdíčko sestřičky Bláhová netlouklo jen pro krevní oběh, z Divíškova plánu by nezbylo nic. Svým nápadem byl posedlý, všechno by řídil z dispečerské postele „ je to tak jednoduchý, prostě jako někdo natáhne bačkory, chladicí box bude jako porouchaný, vy, sestřičko, zavoláte vašemu doktoru, že v důsledku havárie potřebujete uložit jednoho nebožtíka do staré márnice, protože tuhle noc pohřebáci nejezdí, ty budeš v rakvi, kterou tam šoupne zřízenec, to je jasný, že se teple voblíkneš a budeš na spojení. Až doktor zamkne dveře, vylezeš, přendáš si kaktusy do své rakve, složíš se k nim a sestřička zavolá doktora, že šikovný zřízenec chlaďák opravil. No, a doktor Bedřicj odemkne, zřízenec vyveze rakev a je to! Ovšem Bedřich musí mít ve špitále noční službu! A to přece von má!“. „Teda, pane Divíšku, vy byste vážně mohl psát do Bakalářů, jenomže lékařské zařízení není holubník, tady jde všechno přes papíry, dvakrát se ověřuje, to přece vy víte, pane doktore Jiříčku.“ Znovu to chladné oficiální oslovení, které děda neměl rád. „Sestřičko, někdy jsou ale případy, kdy porušení předpisů pomůže. Jednou jsem pustil mladého hocha s angínou na rozhodující šachový turnaj, neodolal jsem jeho prosbám a dneska je šachový mistr, každý rok mě posílá přání k vánocům a pěkné papírové pohledy ze světa kde všude díky šachům byl a to je nádherné, sestřičko.“ Sestřička Bláhová se na odchodu otočila „víte co dědo? Že jste to vy, já zkusím ten klíč vyprosit, ale jen jeden pokus!“. Divíšek se položil na polštář „no, a máme po legraci. Ale slyšel si? Že jste to vy! To jako myslela nás oba, tedy tebe a mě!“. Jiříček se jen pousmál „to víš, že jo“.


Na druhý den sestřička Bláhová usedla na Jiříčkovu postel „je zásadovej, dědo, ani heverem, klíče mi prostě do ruky nedá. Půjdete domů bez kaktusů, a když to někdy vyjde, zavolám vám a vy si je vyzvednete“. Divíšek se s námahou posadil „řekněte mi, sestřičko, jaký předpis tím porušíte? Vždyť je to jenom prospěšná legrace. Víte co? Já vám nechám poslat víno z malé vinice tam pod Pálavou, kořeny má v Keltském pohřebišti, kamarád dělá jen pár lahví. Uvidíte, že takovému vínu ten váš doktůrek podlehne, jenomže to už do Vánoc nestihneme! A my musíme jednat hned! Kdy má doktor Bedřich noční službu?“. Tenhle rázný dispečerský pokyn, zvedl sestřičku z postele. Nočku před Štědrým dnem máme spolu a toho vína budu chtít pět lahví, jasný?!“ Děda se těšil, že si rodentiophylu sám nadělí doma pod stromeček. Vůbec netušil, jak doma jeho kaktusy skončily. Z rodiny o jejich osudu nikdo ani nehles. Jen Alenka občas něco nakousla, ale to děda nerozvíjel.
Ten večer před Štědrým dnem se Divíšek sám ustanovil do řídící funkce, na noční stolek položil prázdný papír, to byl provozní deník, a hned v sousedství v pohotovosti čerstvě nabitý telefon. Do provozního deníku zapisoval posloupně operace, ke kterým vydával pokyn.
„Že já vás, dědo, tady podporuju v takovéhle skopičině. Vám na tom kaktusu opravdu tolik záleží, nebo si chcete zpestřit poslední noc?“ Ptala se Bláhová, když na moderních márách vyvezla z chladírny na chodbu papundeklovou rakev. „Sestřičko, s tím kaktusem už žiju 30 let, je to vlastně můj nejmilejší a vlastně jemu vděčím, že mně vyndali ten umělej srdce budič.“ „Dědo, jste pořádně oblečenej? Nebude vám zima? Teď si hlavně vypněte telefon, jak se za vámi zavřou dveře, tak ho zapněte a po mé poslední zprávě ho zase musíte vypnout. Tu hodinu to v márnici vydržíte. A hlavně mějte do poslední chvíle pootevřenou rakev, ať se nezadusíte a neusněte.“ Když se děda složil do rakve, sestřička zavolala doktoru Bedřichovi, že jim vyplivl chlaďák a že potřebuje otevřít starou márnici a uskladnit alespoň do rána nebožtíka. Kupodivu, tohle doktor Bedřich přijal jako potěšující zprávu. „Hned jsem tam, to bude alespoň ve vinárně o čem diskutovat. Do staré márnice se navrací nebožtíci!“ S chutí potom odemkl a máry zavezl těsně k rakvím s označením 35. „To zase ve vinárně U Pětatřicátých stoupne tohle víno v ceně, to se budou ti blbci z divadla dohadovat, co v něm je. A když nepřijedou pohřebáci na Štědrej den, necháme ho tu přes svátky?“ „To si nedělej iluze, mrtvolky si funebráci ujít nenechají.“ Když děda uslyšel zavřít ocelové dveře, rozsvítil čelovku a vysoukal se z rakve. Bylo to pro něj úsměvné dobrodružství, to až bude vyprávět doma. V  kuželu světla co mu trčel z čela, viděl rakve s bílými jmény doktorů, s kuželem se otočil kolem dokola, potom zašel pod obloukovitě se snižující strop a své dva kaktusy přenesl do rakve na márách. Lophophory sestřičky Bláhové nechal na místě. To nejdůležitější měl Jiříček za sebou. Teď už jen čekat na vysvobození. Čekání mu zkrátil telefonát od dispečera Divíška a starostlivé sestřičky Bláhové. Chvílemi padla na dědu tíseň, když si připustil kde vlastně je, kolik nebožtíků tu mělo přestupní stanici. A co to víno, má vocať vopravdu zvláštní moc? Kuželem světla zamířil na Bedřichovy rakve. „Hm, na starou márnici tu je moc uklizeno, stěny bez pavučin, žádné kosti, sakra, ale to víno, to bych se sestřičce přece zavděčil.“ Vzal do ruky ten obyčejný zámeček, co hlídal nadpřirozenou moc Bedřichova Tramínu. Potom se děda důkladně prošacoval a v náprsní kapse svého saka, které už dovezla snacha na zítřejší propouštěcí den, našel klíče od zadní branky jejich zahrádky. Klíč sejmul z kroužku, kroužek roztáhl a pomocí malé spáry v dlaždicích, vyrobil malý šperhák a jako posledně se dobýval do mechanismu zámku. A to čas ubíhal rychleji a zábavněji. Jenomže hřebíčky Bláhové dávaly tenkrát více možností, trvalo hodně dlouho, než zámeček povolil a jeho pružinka vyhodila třmínek, co svíral petlici. Víno leželo ve čtyřech řadách na sobě a děda se snažil tu jedinou lahvičku vyjmout ze spodní řady, aby na pohled nebylo nic znát. Opatrně vysouval směrem od korku krajní láhev ze spodní řady. To byla práce pro doktorské nebo hodně vycvičené zlodějské ruce. Ale povedlo se, povedlo se dědovi vytáhnout divotvorný Tramín pro milovanou sestřičku Bláhovou. „Ať vám tahle lahvička nažene vašeho doktůrka k oltáři, sestřičko!“ Děda byl spokojený, pomalu se chystal do truhly, když zavibroval telefon od Divíška. „Tak co ty umrlče, nežerou tě červi? Heleď, sestřička už je tady celá nervózní, končíme to. Zabouchni víko, vypni aparát, voláme Bedřicha.
Když doktor Bedřich otevíral márnici, děda už byl dobrou půl hodinu naložen ve vypolstrované truhle. Sestřička Bláhová neváhala, popadla máry a chtěla vycouvat. Doktor letmo okoukl rakve, potom se zadíval na sestřičku „víš, že tě tohle moc sluší? Netušil jsem, že sestřičky mají takové pole působnosti. Pojď sem, jsi moc hezká. Posledně s tím tvým Tramínem to bylo moc fajn, ale tenhle“ doktor ukázal na rakev se svým jménem „tenhle rozpaluje jako šamotky“. Sestřičku chytil kolem pasu, Bláhová pustila máry a přitulila se k Bedřichovu bílému plášti. Dlouhé políbení najednou přerušila prapodivná rána vycházející z doktorovy rakve. „Tak tomuhle se říká tajemné síly. Slyšelas?“ Nebýt toho, že rozsušená rakev ztvrdila svůj obsah malou loužičkou, ti dva by s líbáním nepřestali. „Prokristapána, snad ten Tramín nepraská jako kaštany na plotně?“ Doktor netušil, že nastal tak trochu dominový efekt, když do prázdného místa po Jiříčkem odcizené láhvi, sjela z ničeho nic sousední a dala do pohybu několik dalších Tramínů, z nichž jeden náraz nevydržel. Sestřička využila situace „tak tady já nebudu, tady bych dostala opar!“ popadla máry a vyjela na chodbu. Snad by tenkrát všechno dobře dopadlo, kdyby Bedřich nebyl doktor přehnaně podezíravý „Dano, počkej ještě, prosím tě!“. Sestřička už brala za kliku chladicího boxu, když jí Bedřich dohnal a s trochou nuceného úsměvu se zeptal „Dani, má tenhle nebožtík vůbec lékařské ohledání?“ při tom šibalsky nadzvedl lehké víko vysloužilé papundeklové rakve. Obsah truhly doktora překvapil natolik, že víko spustil k zemi a díval se chvíli na sestřičku, chvíli na nebožtíka. Děda i přes stěny rakve z útržků vět celý ten malér vytušil. Na poslední chvíli ještě zahrabal Tramín do polstrování pod sebou, nasadil posmrtnou grimasu, jenomže chudák zapomněl sejmout  čelovku. „To jako, aby viděl na cestu do nebes, Dani?“ Bláhová, jinak vtipná a výřečná nebyla schopna odpovědi. To už bylo doktorovi jasné, že tu někdo dělá levárnu. Už jen pohled na prapodivně vymóděného nebožtíka vzbuzoval nedůvěru. Děda měl docela štramácké kostkované sáčko, ale pod ním pruhované pyžamo. Mezi nohama, od kolen dolů, svíral dva hrozivé kaktusy a pod dědou svítily podložené zelené nemocniční hadry. Doktor vzal dědu za ruku „tak si tu mrtvolku ohledáme! Hm, teplota sedmatřicet, tep sedmdesát“ to už děda rezignovaně otevřel oči a docela nevině pozoroval doktora „tak se postavte, pane nebožtíku, ať vás mohu řádně ohledat“. To už sestřička zasáhla „prosím tě, já tě všechno vysvětlím, to..hle je pan doktor Jiříček, těžký pacient, zítra má propouštěcí den, myslel…, myslel, že tady v eldéence exne, na tu márnici se moc těšil, jenomže my jsme ho vyléčili a von si jí neužil“ blekotala Bláhová. „Vy jste tu vůbec šikovný a vtipný kolektiv, Danuško. Tak se postavte, pane doktore“ trval Bedřich na svém. Děda se nejdříve posadil, podal kaktusy sestřičce a potom se splnil lékařský příkaz. Na Jiříčka byl pohled k popukání. Stál vymóděný uprostřed rakve, ještě k tomu položené na márách a hlavu jen kousek pod stropem. Bedřich sevřel spodní ret mezi zuby, aby nevyprskl. Potom se ale podezíravě zadíval na bouli v polstrování, nadzvedl jej a jeho rysy ho rázem proměnily v černokněžníka. „Tramín! Tak panu nebožtíkovi se zachtělo voňavého Tramínku, helemese, jaký mají mrtvolky vytříbený šmak!“ Podíval se na stejně překvapenou Bláhovou. „Dlužíš mi vysvětlení, teď musím do špitálu, škodu sečteme po sedmé.“ Naposledy se podíval na hastroše Jiříčka, zakroutil hlavou a odešel. Jiříček si sednul zpátky do truhly, vzal víno a podával je Bláhové. „Sestřičko, tohle je pro vás.“ Bláhová se na Jiříčka prosebně zadívala „dědo, kdybyste neměl tolik mojí úcty, řekla bych vám, vy vole“. Nikomu z těch třech do řeči nebylo, ani dědovi, pro kterého měl v devět hodin přijet syn. Sestřička Bláhová se mihla pokojem před koncem služby „dědo už mi třikrát volal, jdu na kobereček vysvětlovat“.  
     A tuhle hezkou, ochotnou i rajcovní ženu děda uviděl ještě těsně před svým propuštěním, když s Divíškem rekapitulovali svůj pobyt. Už z chodby slyšely nádherné klapání ženských podpatků. Usměvavá a svůdně oblečená Bláhová vešla do pokoje v doprovodu doktora Bedřicha. „Dědo tak už jsou tu pro vás. Bude si mi stejskat, ten Tramín od vás byl kouzelný, co?“ Bláhová obrátila oči na doktora. Ten se na dědu mile podíval „no, jen jeden tu vaší návštěvu dole nevydržel, ale vezmi ho čert, kolego“. Pak podal Jiříčkovi ruku a sestřičku si odvedl. A další milé překvapení čekalo na dědu doma. Ještě než si odložil, Alenka jej zatáhla do zasněžené zahrady „dědo podívej“ ukázala na odsunutý oblouk jeho bývalého království. Modrá nádrž tam sice byla vsazená, ale na jejím dně stály nové dřevěné kozy a ty nesly dva parapety připravené pro kaktusy. Alenka chytila dědu za ruku „to budeš koukat, jak brzo tady zjara pokvetou“.