Andělská ulice

Když český národ dozvonil, nové zapálené tváře prvního obecního zastoupení dávali za pravdu paní Elišce Čilé, rozené Zachové, aby ulici s nepatřičným jménem Družební po právu přejmenovali na Zachovu. Zachova, to je nejspravedlivější řešení, protože všechny vysoké uliční činžovní domy navrhl a vystavěl Eliščin otec, pan stavitel Zach. Jenomže jednotné hlasování narušil předložený písemný návrh paní Petry Syrové, „Andělská, dejte jí jméno Andělská, protože ani v Římě není tolik andělů na domech jako v naší ulici. A vzpomeňte si na jednoho bez křídla, jak a kdy o něj přišel. Není snad hezké a přiléhavé jméno ulice Andělská?“.
      Předválečné činžovní domy svíraly Andělskou jako nedovřený dílenský svěrák. Navíc tak vysoké, že pád z posledního pátého by přežili jen hrdinové z Holywoodu, ostatní by se zpřeráželi jako pivní tyčinky. Andělská byla ta nejchudší ulice na městskou zeleň, nikdy nerozkvetla růžovými sakurami, ostrůvky zlatého deště, chyběl jí obyčejný trávník, psi značkovali puklice aut, kosící neměli schovávačky ani klidný nocleh a jedině střechy zaparkovaných vozů, co se táhly obousměrně jako novodobý růženec a jež měly zelenou před zelení, by možná zabránily fašírce po pádu. Čelisti nesvíraly samotnou ulici, svíraly stejně tak sluneční světlo, co posvítilo dolů na růženec až někdy hodinu před obědem a hodinu po, už stoupalo jako ten nejlínější, přetížený výtah jakoby s motorem na dvě fáze. Nebýt barevného růžence, zůstávala by Andělská černým vlakem sokolovského uhlí. A proč se paní Petra Syrová prala za Andělskou? Proč naštvala a otrávila Elišku Čilou z téhle a téže ulice? Měla se přece jmenovat po Eliščino otci, panu staviteli Zachovi, co před válkou zaměstnával tak rád štukatéry, aby každé stavbě co navrhl, vdechli kapičku zbožnosti? V Andělské to nebyla kapička, ale celá řeka. Na každém domu na každém patře, vždy mezi okny bytů, byl vsazen do fasády anděl. A rozličných andílků tam bylo možná jako rybích konzerv v regálu rybárny na křižovatce Andělská-Borová. Jeden andílek plachtil jako káně, druhý seděl na křížku a počítal na prstech, kolik hříšnic Andělskou prošlo od rána. Pozorný pozorovatel zjistil, že ve stejné  sérii tak jako člověčí historie se andílci opakují. Opravdu pozorný. Protože andělíčci, stejně jako fasáda byli za léta pozemského života umounění jako uhlí. Zvláštní, že za stejná léta nikdo nezkřivil andělům, krom jediného, kudrlinku ani peruť i když domy zohavily plechové čtverhranné mřížky plynových kamen. Jen jeden andílek dole v přízemí, co zapisoval do notýsku hlášení, byl neduživý. Místo letu do nebes plácal by jedním křídlem o žulu v Andělské, než by beznadějí a únavou pochopil, že bude lepší po české zemi zasrané Sověty chodit pěšky. Ač nebyl pravoslavný, krom paní Elišky, mu říkali Rusáček. Teď, po třiceti letech od zranění a mimo toho, že na jednadvacátého srpna pod ním leží vždy na chodníku pár kytiček položených nejstarší generací, upadl v zapomnění. Ale v osmašedesátém, kdy sovětský tank zkoušel v ulici čelem vzad, při němž urazil andělovi křídlo, tehdy byl zraněný anděl symbolem pokořeného československého národa a nikdo, ani v dlouhé době normalizace si netroufl ulomené křídlo opravit.  A čím že je Andělská kromě Rusáčka zajímavá? Pro kutili a chalupáře obchodem s čerpadly, pro hravé modelářskými potřebami a pro labužníky poctivým, „zatím poctivým uzenářstvím“. Dalším obchodníkům se do úzké ulice s mizerným parkováním nechtělo. A čím je zajímavá tahle vlhká šerá soutěska, pro nás kaktusáře? Vůbec ničím, naopak nás odpuzuje, hrubneme z ní husí kůži! Nezajímá nás, protože nikdy jsme nezvedli hlavy nahoru do pátého do oken bytu paní Elišky Čilé, staré dámy, vdovy po panu Čilém a přestárlé dceři dávno zesnulého stavitele Zacha. A právě tam nahoře, jen kousek pod střechou je místo, které nás zajímat mělo, protože parapety oken paní Elišky přetékaly kaktusy. A kdo by se rozhlédl ještě pozorněji, jako v zrcadle by uviděl pod střechou přes ulici v bytu paní Petry Syrové stejně tak kaktusy, ale takové začátečnické, čerstvě nakoupené ještě s cenou na jmenovkách. Paní Petra, rovněž vdova, měla na rozdíl od Elišky čtyřokné, jen okna dvě. Po smrti manžela, vyměnila velký byt za malý ještě v plné síle, když si troufala na páté. A obě tyhle staré ženské se potkaly v krámku uzenáře ještě v době, kdy parapety paní Petry chytaly jen městskou špínu a kdy uzenář pan Sova nechtěně popudil Elišku. „Podívejte, paní Čilá, támhleta ženská se tenkrát před lety postarala vo jméno tý naší ulice. Uzenářství v Andělské, no nezní to zrovna biblicky, ale dobře se to zapamatuje, co říkáte?“ Tehdy se Eliška podívala na Petru přes výlohu se spravedlivou nenávistí. Můj otec vystavěl celou ulici, tak co si se do toho srala? Eliška uzenáři neodpověděla a Sova si postěžoval. „Vona nikdy nekoupí kus masa, vždycky jenom sádlo a to musí bejt bílý jako leknín! Uzenin se bojí jako proudu, že prej jí ty soli doma světélkují. Vždyť já dávám jenom sůl, co máte doma ve slánce, paní Čilá, ani žádné glutamany! Pozor už jde.“ Petra vešla do řeznictví jako obviněná k soudu. Chyběla jen pouta na rukou, když se zařadila s očima do země za Elišku. Vůbec se nepodívala na dvě půlky prasete na hácích za Sovou, doprava ani doleva na skleněné vitríny s lákavými uzeninami a snad ani vůně jí nedonutila zhluboka dýchat. „Další přání, paní Čilá?“ Eliška poodstoupila, „Obslužte zatím tady paní, já si ještě rozmyslím, jestli mi nakrájíte dvě kila poličanu, nebo tři kila výrobního k večeři“. Sova pochopil Eliščin žert, „Bodejď a když si vymačkáte tadleta jelítka a budete si v nich kolečka salámu máčet jako ti pitomci hranolky v kečupu, zhubnete jako Hajdy Janků. A to je prosím babička!“. Eliška si tu ženu, co nedopřála ulici spravedlivé jméno, prohlížela a v duchu hanila, „no tys vymóděná, že se nestydíš ukazovat takový nohy jak z márnice, určitě jsou plochý a ještě si vezme pásečkový sandály, celá se předkláníš, holka, na hrudi plochá jako dole chodidla, možná si byla za mlada hezká, ale teď si vyschlá jako kancelářská omítka“. „A dáme ještě něco k tomu sádlíčku, paní? Špekáčky co byly přes noc v udírně? Ne?“ „Ne, je to všechno, už se mi tu dělá zle, nezlobte se, nashledanou.“ „Tak jste to slyšela, paní Čilá? Jenom čistý sádlo a jak si vybírala. Některý lidi prostě vošidila příroda vo vjemy.“  Podruhé se staré ženy potkaly v oknech, když Eliška přehlížela svoje stará masitá gymna, parodie, lobivie a sem tam ne příliš vyvinutá astrofyta. A Petra mladistvou řadu sotva květuschopných a na venkovní parapet nedávno postavených kaktusů ještě vymóděných  cenovkami. A zrovna v poledne kdy slunce podělilo oba domy spravedlivě a sluneční výtahy co tak líně jezdily sem tam po uhelných fasádách obou domů, zůstaly pár minut mimo provoz, Eliška zacílila, „Je to možný? Je to ta vyschlá z řeznictví?“. Běžela pro dalekohled, co používal její muž na toulkách a pěkně zevnitř bytu, zastrčená, aby se čočky nezaleskly, zaostřila. „Krindapána, ty se budeš hrabat i do kaktusů?“

Elišce nedaly kaktusy z protějšího okna spát. Na stáří měla smůlu, manžel odešel po dvou letech české svobody, navrácený dům, jež v poválečné nesvobodě zabrali otci, obě děti hned po „sametové“ pronajali a jí koupili tenhle nadměrný byt v pátém, snad aby matce ztížili docházky k nim. Pár velkých kaktusů si přinesla sebou z minulého bytu, ostatní posháněla během pěti let. Eliška také trochu přibrala a stoupání do schodů už jí tolik netěšilo. Zato kaktusy měla moc ráda, ty nevysychavé bizardní dužiny, co vydrží rok i více bez vody a ještě si dovolí vykvést stejně razantně jako uchlastané hledíky. Denně špehovala protější okno, jestli něco přibylo, vykvetlo, a když jednou objevila velký fialový květ a na tu dálku neuměla rozeznat, o jaký kaktus jde, cloumala s ní nervóza a chtěla tu ženskou, která tak drze Andělskou pojmenovala, poznat. Jenomže ta přeschlá kancelářská omítka, se v okně na chvíli objevila a sotva si Eliška dodala odvahy přes ulici zavolat, už někam v hloubce Andělské pelášila na plochých nohách pryč. Dvakrát za ní Eliška vyběhla, ale nikdy nedoběhla. Bylo jí hloupé oťapávat chodník než se omítka vrátí. Až jednou se staré ženy znovu setkaly v uzenářství. Jak se Eliška radovala, když otevřela dveře a před pultem vyschlá žena s plochýma nohama. Ptala se po pěkném sádle a Eliška se přihlásila, „Mě můžete také říznout, tady paní dobře ví, co jsou teplé škvarečky a měkkej chleba, nemám pravdu?“. Dychtivě čekala na odpověď, kterou rozvine, převede na jiné téma a oklikou šupito ke kaktusům. „Zkornatíte a nevylezete do schodů, když to budete jíst.“ Odpověď, za kterou by si zasloužila omítka zakroutit krkem. Eliška se celá vytřeštěná podívala na Sovu, potom znovu na vyschlou ženu, „Vám to tu ani nevoní co?“ Žena se na Elišku neotočila, „Nezlobte se, mě už to tu elektrizuje, nashledanou.“ To už Eliška za odcházející ženou vyjela, „tak mně řekněte, co mám jíst, abych do schodů vyběhla jako ten zvoník vod Matky boží s Esmeraldou v náručí!“. Vyschlá žena zahuhňala do skleněných dveří, „nejlepší je nežrat nic“. Eliška se otočila na řezníka, „slyšel jste? Podle ní to tady můžete zabalit!“.
Denně špehovala Eliška protější okno, jestli něco nepřibylo, denně počítala kaktusy a dívala se dolů na vchod, jestli omítka někam nevyráží. Jedno pozdní odpoledne, když Eliščino okno bylo od jedné hodiny po obědě zastíněno vlastním domem a sluneční výtah v podobě rozhraní stínu a světla na protějším baráku, stoupal líně do třetího, napočítala pět kaktusů navíc. To už Eliška nevydržela, a protože bylo zrovna jednadvacátého srpna, kdy před třiceti lety udělala tanková hlaveň z andílka v Andělské, mrzáčka, z touhy po seznámení jí napadl takový ne moc pěkný žert. I když je srpen na kaktusové květy chudý, našla na svém okně jeden Thelocactus bicolor, co právě kvetl dvěma velkými fialovými květy, vysledovala, až půjde omítka ven, seběhla do ulice a rozkvetlý kaktus postavila na chodník pod Rusáčka, kde již byly od rána dvě kytičky. Andílek byl jen pár kroků od vchodu vyschlé ženy a ještě ve směru kam před chvílí pelášila. Eliška se držela co nejblíže poraněného andílka, aby odháněla nežádoucí nenechavce, rozhodnuta, že se před vyschlou ženou přikrčí za zaparkovaná auta. Hodinu bloumala chodníkem, dvakrát zadupala na podezřelé děti, co si tu barevnou hromádku na chodníku nějak moc dlouho prohlížely. Dočkala se. Znervózněla, když tu ženu uviděla letět prázdným chodníkem. Jako malá holka uskočila za vůz a přes okna se dívala na vyschlou ženu, jak míjela Rusáčka, jak zpozorněla, zastavila, znovu se dala k nelibosti Elišky do chůze, potom se vojensky otočila, přiskočila k hromádce květů, popadla kaktus a pelášila do svého vchodu. A to bylo přesně podle plánu Elišky. Vystartovala ke dveřím, jež se jí zabouchly před nosem. Honem zazvonila na dva zvonky najednou. Když dveře zabzučely, rozrazila je a brala schody po dvou. První patro, druhé, zlodějka nikde, ve třetím nevystačila s dechem a do čtvrtého se už dýchavičně přitahovala za zábradlí, v pátém se najednou chytila za prsa, a jak nemohla popadnout dech, padla celou vahou na podestu. Dostala strach, tohle se jí ještě nikdy nestalo a ze strachu, kopla nohou do dveří bytu. „Co tu vyvádíte, ženská?!“ Eliška se pokoušela vstát. „Běžela jsem za vámi, že má Sova pěkné bílé sádlo a na posledním schodě, jak vidíte, jsem se přerazila.“ „Mně se nezdá, že byste se jenom přerazila, podívejte, jak z vás leje! Zvedněte se, já do vás naleju čaj.“
Větší konvici Eliška ještě neviděla. Skoro jako zahradní kropáč. A hrnek co postavila před Elišku na stůl, takový mívala maminka na utopence. Do moc divné kuchyně vyschlá žena usadila Elišku. V době, kdy nejnovější mobilní telefony nebyly větší než krabička olejovek, tady byl jen plynový sporák nad plynovou troubou, na kuchyňské lince nenašla mikrovlnku ani rychlovarnou konvici. Zato nahoře na skříňce řada popsaných skleněných nádobek s bylinky, hotová apatyka. V kuchyni a obraz na plátně? To jsem ještě neviděla. Podmořský korálový útes, vybarvený jako vystřelená růže. Chtěla bych vidět malíře ve skafandru a s paletou pod vodou. Eliška se zaradovala, když na malém stolečku na boku okna uviděla knihu o kaktusech. Chtěla navázat, když zlodějka z obrovské konve nalévala hrnec a musela ten kropáč druhou rukou nadlehčovat, ale při nalévání čaje Elišku předešla, „máte třicet kilo navíc, nedivte se, že se do schodů zapotíte a nevystačíte s dechem!“. Eliška se usmála a rty už zformovala k dychtivé otázce, když jí žena znovu předešla. „A to vaše srdce, taky nějak moc tluče, měla byste víc chodit pěšky, ale ne k uzenáři, ten vám akorát zasere žíly! Píte!“ Jako omámená byla Eliška, když pod dozorem dopila litrový hrnec. „Máte z toho motolici co? Je to lepší než dostat mrtvici.“ Eliška se podmračila. Co pořád má, co do mě reje jako do záhonu? „Vona ta mrtvice je hned, dneska jí dostanou i psi na kanapi.“ Jdi už do háje s mrtvicí, pomyslela si a urvala si slovo. „Že my tady jsme v okně, co jsou na něm kaktusy, na které se dívám vod naproti.“ „Jo, to jsme a vy jste ta co má slunce vod šesti do jedný a může dělat hogofogo?“ „A vy ho máte vod jedný do osmi, je to tak?“ „Jo, ale vod podzimu do jara jsem tu jako v pivovarským sklepě. Kdo stavěl tyhle domy, nemyslel! Proč neudělal byty s okny do obou stran, jako je to jinde? Jediný, co je na těchhle barácích dobrý jsou andělíčci, ale stejně jich sem nasraly zbytečně moc. Vám se to pěstuje, ranní slunce je vždycky lepší než odpolední, má úplně jinou energii, víte? Odpoledne už jenom pálí jako svářeč starý trubky. Mně se kaktusy moc líbí, představte si, jeden vydržel i pád dolů do  Andělské. Jednou mně spadlo gymnocalycium na chodník a co? Vůbec nic! Myslela jsem, že bude natlučené, že shnije jako hruška a pojďte se podívat.“ Nadšená Eliška skočila za záda hostitelky, jež otevírala okno, jednu půlku pro sebe, druhou pro hosta. „Tak mně to vomrkněte a zdrbejte, no jsou popájený jako vod vitriolu, mít okna jako vy a nechat je tak probouzet východním sluncem. Mám tu holt blbej byt!“ Tu poslední větu zařvala hostitelka až do protějších oken. Eliška prohlédla řadu nováčků s cenami na jmenovkách. „Anebo jste měla zvolit jiné kaktusy, vždyť vy tu máte samé jižany, nedivte se, že je spálíte. Tohle gymno, to jste ale nemohla koupit v krámu, kdo by takový parádní prodal?“ Že to bylo gymnocalycium, Eliška poznala, ale jaké? Placaté, bělostné, k tělu přilehlé trny a všechny obrácené dolů, jako účes na blbečka, jako pačesatá hlava co vykoukla z vody pod jezem. „To už sebou vláčím dvacet let. Bylo tátovo nejmilejší. Já v kaktusech vyrůstala, paní. Ale teď musím jít koupit kytičku Rusáčkovi, já ho vobrala vo jeden kaktus. Nějakej dobrák, ho tam položil, počkejte“, běžela do předsíně pro kvetoucí thelocactus, „tohle podívejte, není to pro Rusáčka škoda?“

Tak začalo přátelství dvou starých, a kdo ví jak odlišných žen, Elišky Čilé a Petry Syrové. Eliška se cpala uzeninami, Petra je nesnášela, škvařila sádlo jen na zhotovení mastí. Eliška se zařekla, že žádného dědka do domu a ctila vdovství. Petra byla na dědky. Eliška měla nadváhu, Petra nenosila na těle nejmenší zásoby, žila z ruky do huby a schody brala po dvou. Eliška se táhla jako těsto na buchty. Petra chrastila jako křídla vážky nad rákosím. A když bylo Petře smutno, šla lovit dědky. Eliška si nahoře v pátém připadala jako stará desetikoruna znehodnocená tou podrazáckou měnovou reformou padesátých let. Zeťáček se nevyvedl, zavřel jí do věže! A vnoučata? Přerostlá, samé studie a moderní koníčky, na které Eliška nestačila. Byla ráda, že poznala Petru a hleděla si jí. Jenomže jak stačit tý přesušený ženský? Eliška jí nestačila do schodů ani na chodníku. „Jestli chceš se mnou chodit sbírat bylinky a za dědkama, Eliško, koukej zhubnout, zdržuješ mě!“ Tak jí Petra přikázala na svátek věrozvěstů. „Vo dědky, Petruško nestojím, to víš dobře, ale jinak bych s tebou moc ráda.“ „Já taky nestojím vo to, abych si nějakýho zahnízdila. Jak začne bez zábran lézt do lednice a válet se na kanapi, pryč s ním. Ale ty námluvy a to jejich dvoření, to není špatný, věř mi. A dědek, kterej mě nedohoní do schodů dřív, než odemknu nahoře byt, ten ať jde k čertu. Dejchavičný dědky nesnáším. Dlouho Eliška nechápala, co na Petře dědkové vidí, až jednou když sama projevila zájem s Petrou vyrazit, pochopila. Pochopila, že se ledacos dá napravit, předělat, vylepšit a zamaskovat jako to dělají ti na věky mladí z obrazovky. Petra zamaskovala svůdnými silonkami shluk žilek, ten žilný flek co Elišce tvarem připomínal mapu od Slovenska odtržených Čech a Moravy, ploché nohy zahubil decentní kramflíček, šediny přeliv. Co zmohla Eliška? Sebe svůdnější nylonky a kramflíčky neopraví otylé lýtko a prasečí koleno. Tehdy se rozhodla, „dám košem uzenáři a zhubnu!“. Celý měsíc, k radosti Elišky, odhazovala Petra dědky jak lopatou uhlí do sklepa. V nejbližším okolí si už pánové šuškali o tvrdém Petřině požadavku a báli se infarktu. Až jednou závěrem srpna se objevil dědek Vichnar. Dědek, co měl nohy jako ženské copy. Omotané kosti šlachami a žílami. Petru dohonil už ve třetím a ze čtvrtého do pátého jí vynesl v náručí! Byla unešená. „Eliško, vůbec mně nevadí, že má Vichnar hřbet pravý ruky modrej a zjizvenej po zásahu vysokýho napětí!“ Tohle vyznání Elišku zamrzelo, od samého začátku jejich mladého přátelství si Petra na elektriku stěžovala, jak jí to všude tluče a brní, jak se bojí v zimě nastupovat do trolejbusů, jak na sobě nesnáší umělotiny a najednou je tu Vichnar se spálenou prackou vod vysokýho napětí a Petra věčně v silonkách. „A víš, že už jsem Vichnara vpustila i do lednice? Tedy ne do tý v márnici.“ A ještě tohle. Eliška musela, chtě nechtě dědka Vichnara snášet. A kupodivu snášela jej dobře, i když ne bez žárlivosti, protože dědek byl ještě ve fázi nevyhasínajícího dvoření. Nosil Petře kytičky a do lednice nahlížel ostýchavě, dokonce provinile a vždycky s vtipnou průpovídkou. Na kanape si netroufal. Zato životních historek to se jim navyprávěl. A svou popálenou pravou ruku hrdinně opěvoval, „nemohl jsem za to, kolega provozní elektromontér špatně zajistil zařízení a já to chytil. Dvaadvacet tisíc voltů mnou projelo. Vidíte a dodnes jsme kamarádi. Jo, když jsem dělal provozáka na městské elektrické služebně, tam jsme zažili. Dneska je to docela jinej podnik, už bych tam zpátky nechtěl“.
Podzimní slunce si nadbíhalo letní cestu tolik, že to bylo až ke vzteku. Petře už olízlo jen bok okna a podle kaktusářského lexikonu končilo všeobecné stěhování kaktusů pod střechu zimoviště. „Já husa, zima je v ulici a já nemám na těle zásoby. Petro, vydržím to?“ Postěžovala si pohublá Eliška. Obden chodila na návštěvu nové přítelkyni, lezení do schodů už tolik nebolelo, do druhého dokonce vybíhala. „Máš tam ještě patnáct kilo navíc, holka, horší je to se mnou, jak já vydržím ty půlroční šedé cáry na nebi a tu slanou břečku, viděla si tu naší temnou ulici? Promiň, byl to tvůj táta, ale taky jí mohl jinak natočit a udělat širší. I ten můj byt posral. Eliško, co kdybychom si pořídily malou zahrádku, někde těsně za městem, jenom takovou na dlaň, co by nás nezruinovala, jen na kaktusy a bylinky?“ Eliška radostí vyšponovala rty, „Ty bys do toho šla, Petruš? Neumřeme? A zaplatíme to? Víš, kolik chtějí v okolí města za pozemek? A jak tam budeme kaktusy šmejkat?“ „Nepřemejšlej vo tom, Eliško, nebo se nerozhoupeme!“

Moc těžké, jak záhy zjara zjistily, bylo sehnat laciný kus země v městském okolí. Co toho zběhaly, naprosily, nikdo se nad stařenami neslitoval, naopak je podezírali, že báby spekulujou. Eliška to nevzdávala, běhala docela sama, když Petra byla s Vichnarem, dávala inzeráty, aby se Petře zavděčila. A jednou se přece jen Eliška dočkala telefonu od neznámého, kterému z radostí odpověděla, „ano, pořád mám zájem o zahrádku, byl byste moc hodný, pane“. Tehdy nedočkavě pelášila na jižní okraj města, tam kde jsou zatím nedotčené louky, kde se už tolik investorů pokoušelo prolomit nepříznivé územní rozhodnutí, kde se Elišce vždycky líbilo. Potají bez Petry stála na malé loučce sevřené dvěma pruhy hlohovím a od severu chráněné divokým porostem, stála s pánem, kterému by nejraději políbila ruce. „Tak co tomu říkáte, paní Čilá? Jak říkám, jedinou nevýhodu to má, že se tu nesmí nic stavět, ale to jste vy v inzerátu nechtěla.“ Tehdy Eliška nesmlouvala, byla unešená sluncem, světlem, neviditelné město za zády, východ po levé ruce, západ po pravé a před Eliškou otevřený široký jih, výhled na dalekou přehradní nádrž, třpytící se jako slída ve fasádě a ty tmavé krtince pod nohama, „tohle, pane, beru okamžitě!“. Potřebné vyběhala, zaplatila a Petru konečně zasvětila do posvátné loučky. „Ne Petruško, peníze mi dáš, až to uvidíš, to vůbec nespěchá, já se moc těším, co na to řekneš, holka!“ Elišce přál hezký slunný den, když s Petrou přicházely k jejich posvátné loučce, když vstoupily mezi nízké hlohoví, „tak tohle je naše, Petruško, tamhle je jih, podívej na přehradu, tam je východ a tady západ, takže slunce celej den, holka a podívej na tu zdravou černou hlínu!“ Petra chtěla nabrat černý krtinec do dlaní, ale najednou se napřímila a tak divně se na Elišku podívala. „Co je, ty nemáš radost? Tobě se tu nelíbí, Petruš?“ „Já nevím, je mi tu nějak divně, jako u toho uzenáře.“ Petra opravdu nevypadala dobře. „Ale co se ti tu nelíbí, podívej, od severu jsme chráněni, bylinky tu porostou, uvidíš.“ Jak popošly kousek na sever, Petra se najednou začala ošívat. „Eliško, mě to tu kouše, nedá se tu chodit, bojím se.“ Eliška se podívala na Petřiny nahé nohy obuté jen do sandálů, jak se bála udělat krok. „Čeho se bojíš, kobylky tu skáčou, škrtají tě vo nohy!“ „To nejsou kobylky, Eliško, to je elektrika! Já jdu pryč!“ Moc byla Eliška zklamaná, když se otáčela za vzdalující se posvátnou loučkou. „Příště si vezmeš do trávy pořádný boty, Petro, tady nejsi ve městě na asfaltu!“ „Nevím, jestli bude nějaké příště.“ Osopila se Petra. „To přece nemyslíš vážně, Petruško, chtěla si zahrádku stejně jako já!“ „Ale jo, no tak uvidíme zejtra, třeba mám blbej den.“
„Nejde to, Eliško, nezlob se.“ Jako oslice, se kterou nikdo nepohne, stála na druhý den Petra v půli posvátné loučky, oči vytřeštěné k nebi. „Já to věděla, Eliško, podívej!“ Prstem ukázala nahoru nad severní porost, nad jehož vrcholem visely, jako mrazem obtěžkané šňůry na prádlo, dráty vysokého napětí, a v dálce se ztrácely obrovské ocelové stožáry. A do tohohle zjevení zarachotila motorová pila. Petra se otočila a utíkala na prašnou cestu, aby z bezpečné dálky viděla, jak severní porost, chránící jejich loučku padá k zemi. Eliška naopak běžela k porostu, za nímž uviděla pracovní četu s motorovými pilami. „Zastavte to! Hned toho nechte, není to vaše!“ Ječela Eliška s rukama nad hlavou. „Copak, babičko, tohle nejde zastavit, to je předpis!“ A tam se také Eliška dozvěděla tu šokující zprávu. „Tady jste v ochranném pásmu vedení, zvláště vysokého napětí, paní, a tady se musí likvidovat vyšší stromy, to je bezpečnost, paní, ostatně pana majitele jsme uvědomili.“ Eliška se chytila za hrdlo a dráždivě kuckala. „Jak to, já jsem tu majitelka! Mně jste nic neřekli. „Nám dal souhlas ke vstupu pan Řežábek a to nám stačí.“ „Řežábek mně to před týdnem prodal!“ „To jsme nevěděli, paní, ale prořezat to musíme tak jako tak, bránit nám nemůžete!“ „Stejně si na vás budu stěžovat, až si všechno zjistím!“
Eliška měla divoké spaní, kus noci probrečela, kus provztekala, ráno se hnala přesvědčit na městský katastr, jestli nebyla podvedena. Od úřednice se dozvěděla, že má všechno v pořádku, ale zároveň jí hodná paní z úřadu celou věc vysvětlila. „Jak vám to mám říct, podvedena jste nebyla to ne, ale jistá spekulace tu proběhla. Zkrátka pan Řežábek, koupil pozemky lacino v době, kdy se uvažovalo o přeložce vedení vysokého napětí, pro výstavbu obchodního centra, to bylo ale definitivně zamítnuto a pánovi jsou louky na nic. Buďte ráda, že jste tak lacino koupila, je tam klid.“ „No jo, klid to jo, ale když to tam mojí kamarádku tak tluče.“
        To vedení o napěťové hladině 400 000 voltů za posvátnou loučkou, opravdu mohlo citlivé Petře působit potíže. Při tak vysoké hladině napětí je běžné, že bosou nohu v trávě pod vedením to jaksi kouše, i ten kdo projíždí pod vedením na kole, může jí „koupit“ od řídítek, protože v kovovém rámu kola se indukuje elektrické napětí. Nezabíjí, to ne, opravdu jen nepříjemně štípne. A protože bylinářka Petra bylo citlivé stvoření, na loučku se bála chodit.

     Elišku trápil smutek, na loučku chodila sama a sama nechala oplotit dvě kratší strany mezi hlohovím jež samotné bylo hradbou neprodyšnou. A na pletivu na severní straně co drželo jen na dřevěných kůlech, Eliška zjistila, že tu opravdu něco tluče, ale jen někdy podle toho jak je tráva vlhká a jak ona jemně hladí drátěné pletivo. Na druhé straně od cesty pletivo vůbec netlouklo a Eliška správně usoudila, že kouše to blíže hroznému vedení. Petra se tvářila, jakoby zahrádka vůbec neexistovala, nemluvila ani o penězích, jež přítelkyni slíbila. Eliška se nevzdávala a do zahrádky našmejkala polovinu kaktusů, sama se pak radovala z jejich nového domova a po měsíci krásných přírůstků přemluvila Petru k návštěvě. Pozvání přijala, ovšem jen s doprovodem zkušeného elektromontéra Vichnara. Dědek byl v sedmém nebi, když předával nastřádané profesní zkušenosti. „Bodejť by to pletivo netlouklo, když se v něm indukuje napětí a není uzemněný! Ženský, vždyť vy máte kus zahrádky v ochranném pásmu! Dvacet metrů od krajního vodiče tuším, že je! Milé dámy, abyste věděly, tyhle dráty za vámi je nadřazená soustava, tohle je nejdůležitější vedení v naší zemi, čtyřista kilovoltů, tedy čtyřistatisíc voltů. To víte, že i tráva občas kousne, ale nemusíte se bát, podívejte, jak je tu dobře krtkům a kobylkám. No a s tím pletivem? Já vám ho uzemním!“ Jen pozvolna získávala Petra důvěru, jen krůček za krůčkem chodila po zahrádce ve vysokých botách, jež si sebou přinesla a chodila, jak pravila Eliška, celá připosraná. Zato jak se podívala na kaktusy vprostřed zahrádky na barevné přírůstky dosud nevídaných trnů, Elišce pokývala hlavou, „Já ti, Eli, ještě něco dlužím, viď?“.
Petra překonala bázeň a v půli července zdobilo zahrádku pár záhonků s vysázenými bylinkami a uprostřed velká brož vyskládaná z Eliščiných a Petřiných kaktusů. Dědek Vichnar se jim zavděčil zhotovením uzemnění plotu, při němž se nemálo nadřel, kopal poctivě a podle předpisu do hloubky padesáti centimetrů. Celý měsíc trávily ženy, jakoby odjely na tichomořské ostrovy. Ale nezapomínejme, že jsme v Čechách v lůně našinců. První srpnový den Eliška s hrůzou zjistila, že chybí třetina kaktusů, že v trávě je vyšlapaná cestička ke spodnímu pletivu, kudy ony s Petrou přece nechodí. Pochopila, že zahrádku navštívil zloděj. Na takovou návštěvu nikdy nepomýšlely. Eliška se zoufale rozhlédla do otevřené krajiny. Vždyť tu není na blízku jediné stavení, velké město je za zády, chodí sem na procházky  pejskaři, cyklisté, běžci, to se ví, že si někdo všimne, že to nějakého mizeru napadne. Odpoledne s Petrou vymýšlely co s tím, jak tomu zabránit, „kdyby tak tloukly obě pletiva a pořádně, jako ohradníky pro dobytek!“. „Eliško, to já bych tam nemohla.“ Až zkušený dědek Vichnar dodal ženám trochu naděje. „Tak tam uděláme elektrickou provozovnu, na hradbu rozvěsíme výstražné tabulky, „Pozor elektrické zařízení, životu nebezpečno“, není problém je sehnat a nějaký starý vyřazený cajky z rozvoden mně kluci z provozu taky nechají. Vždyť jsem jim tam nechal tuhle pracku!“ Nadšený Vichnar zamával popálenou rukou nad hlavou. „Zejtra to zařídím.“
Vichnar svůj slib dodržel. Za čtrnáct dní zdobilo drátěný plot několik výstražných tabulek a po celé délce dědek naaranžoval vyřazené vysokonapěťové izolátory, dokonce sehnal měřící transformátor, postavil i staré dřevěné sloupy a natáhl vodiče. Denně od rána do večera dřel jako mezek. Po měsíci stála za plotem malá elektrická provozovna, co laikům naháněla strach, odborníkům usměv na rty a oběma ženám klid do duše. „Já vám garantuju, že už sem nikdo nevleze!“ Tak vítězoslavně předal Vichnar ženám zařízení, které jejich zrak nepotěšilo, ale dušičku uklidnilo. A dušičkám přidal klid jednoduchý nápad Petry, „a na vrátka, Eliško, necháme zhotovit ceduli „Elektrárna je v majetku ČEZ“, toho se každej bojí, co ty na to?“.
Nápad, jak se bránit zlodějům, to byl výborný, ale následky přinesl nepředvídatelné. Sám Vichnar když ceduli uviděl, smíchy padl do trávy. Tohle zařízení, tenhle elektrický skanzen s takovým majitelem asi byl k smíchu všem kolemjdoucím, přesto se zloděj už nevrátil a obě přítelkyně si dopřávaly klidný měsíc.
Až jednou, když Eliška navštívila rodinu a chtěla se pochlubit mladým, jak je se zahrádkou spokojená, uviděla na stolku s novinami reklamní letáček, jehož obsah jí nebyl docela neznámý. Ten letáček na křídovém papíru byl rozdělen žlutou vodorovnou osou na dvě poloviny a v polovině horní uviděla to něco ne neznámého, ve spodu pak moderní elektrickou rozvodnu s červeným nápisem na modrém nebi:

Naše zařízení nezradí,

 s každým odběrem si poradí.

Síla E.onu je v elektrickém pohonu.

Podívala se zpátky na horní polovinu, na zakaboněné nebe s vepsaným nápisem:

Kdo bere elektriku z jejich zařízení,

riskuje, že mu mrazák roztaje.

A na fotografii pod šedým nebem poznala společnou zahrádku, Vichnarův rozháraný elektrický skanzen a ceduli se zřetelným Petřiným blafem:

Elektrárna je v majetku ČEZ

Nejdříve se Eliška pousmála, v zápětí si ale uvědomila, vždyť je to válka dvou gigantů dodavatelů a jejich zahrádku jeden zneužil jako odstrašující případ. Korunu tomu dodal Eliščin zeť, když se na Elišku osopil, „nečtěte ty jejich keci, snad si nemyslíte, že vám dá někdo elektriku levnějc!“. Eliška sbalila leták a pelášila za Petrou. Ta vyprskla smíchy. „Kdes to, prosím tě, vzala?“ „U mladejch, musí to bejt všude! Petruško, z toho bude průser!“ „Ale prd, vždyť je to sranda, podívej.“ „Ale co ta cedule u vrátek, ten ČEZ, víš, jak se všichni dneska soudí. Musíme běžet na zahrádku a sundat to.“ „Nech bejt jak je a buď ráda, že tam zloději nelezou. To až ukážu Vichnarovi!“ A dědek se také bavil, „no vidíte, jak jste ženské slavné!“. Co si ale opravdu v nitru myslel, když při opětovném prohlížení letáčku polykal nekonečnou slinu, to nikdo nevěděl. Svobodná media, nenechala žhavou věc ležet ladem. Na druhý den četla Eliška na pultíku rohové trafiky titulek, „Energetický gigant Evropy nadmíru rozzuřen!“. Pro Elišku v tu chvíli nebylo lepšího projímadla, schody brala po dvou až do pátého a na prkýnku si celá zadýchaná přečetla o možné podané žalobě na zlobivou konkurenci. Bála se, že do sporu vplují jako opilí vodáci do rozvodněné peřeje. Kdo bude mít slitování se starou ženskou, kdo pochopí, že to byl vtip, kterého někdo zneužil, bála se prohraného soudu, může přijít o byt a mladí jí nechtějí a co bude se zahrádkou? „Petruško, já mám strach, že přijdu o všechno.“ „Neboj, lítáme v tom obě. Co si na starejch ženskejch, prosím tě, vezmou? Teď to sundat nemůžeme, mysleli by, že v tom opravdu jedeme! Ať se porvou dva tygři!“ Eliška strachy nepouštěla televizi ani rádio, Petra měla klid, neměla ani prvé ani druhé. A díky médiím vlastníci akcií žalujícího podniku zuřili. Zuřilo i celé vedení, „Přece svoje zařízení neustále modernizujeme, automatizujeme, aby byl provoz levnější a spolehlivější, i malé rozvody chráníme proti poranění ptáků, jak chtějí ornitologové, a takového podrazu se dočkáme?“ Ve vedení podniku to nanejvýš vřelo. Technici vzdušných linek dostali za úkol vypátrat možnou lokalitu, neboť z fotografie letáčků bylo zřejmé, že tohle zvěrstvo provedli v blízkosti vedení nadřazené přenosové elektrické soustavy a představenstvo podniku dalo k dispozici helikoptéru, která se v pravidelných cyklech najímá na letecké revize takovýchto důležitých elektrických vedení. A k velké smůle obou žen míjela helikoptéra stožár číslo 215 v době, kdy se chystaly opustit zahrádku a kdy technik nařídil pilotovi přistávací manévr. Ještě dvakrát zakroužili kolem zahrádky, aby pořídili snímky ze všech stran a představenstvu předali svědectví. Eliška držela strachy Petru za ruku, druhou si clonila vystrašené oči jako by letělo rozzářené UFO. O trochu klidnější Petra, ramenem přitulená k Elišce, volnou rukou spravovala větrem od vrtule rozházené vlasy.
Když skončil hluk i vítr od vrtule, když technik s pilotem odložili přilby, když bylo slyšet jen jejich posměšky a technik, ještě než si vzal slovo, přišel k pletivu a přehlížel tu Vichnarovo elektrickou stanici, ten ukrutný nefunkční spletenec, jak kroutil hlavou, napínal zároveň rty smíchem. Potom provedl úřední obrat k vystrašeným dámám, představil se služebním průkazem, „mám tomu rozumět, že jste majitelkami téhle strašárny?“. „Jo, to jste řekl dobře, to strašárny, vona to strašárna je, na zloděje a ksindl, pane.“ Vyštěkla Petra. „No, kdo je tu zloděj nebo ksindl, to budete muset, milé dámy, upřesnit někde jinde, teď vás poprosím o průkaz totožnosti, pro operativnější vyřízení.“ Vystrašená Eliška už otevírala kabelku, když jí Petra chytila za ruku a znovu vyštěkla, „to tak, nejste policajt, vy nám s nima uletíte, nakoupíte na ně uhlí do elektrárny a nás zavřou, to mi známe, pane“. „V tom případě mně dovolte, dámy, udělat s vámi ještě pár ctěných snímků.“ „Tak to ne, milej pane, nejsme žádné manekýny, ani celebrity!“ Bránila se Petra a odváděla vystrašenou Elišku k městu. Celou cestu jí konejšila, „co si, Eliško, vezmou na stařenách? Hadry z nás nestrhají, voni mají peněz, že by s nima v Mostě zasypali díry po uhlí. Neboj se, já tě v tom nenechám.“ Ten den vzala Petra Elišku k sobě domů na nejsilnější bylinný likér. Pily, vymýšlely, kombinovaly a až k večeru Petra Elišku uklidnila. „Eli, dyť voni jsou akciovka, všimla sis? Mají tam a.s., mi jenom ČEZ, přece nemůžou říci, že je tím poškozujeme!“ „No jo, ale co ty letáčky, kdo je udělal, Petruš, vždyť je tam vyfocená naše zahrada a Vichnarovo elektrika!“ Kašli na to, to nic neznamená, pojď, lehneme si, dneska přespíš u mě.“  I když se obě vešli na jednu postel a Petra jen nepatrně rušila Eliščin spánek pochrupováním, nemohla Eliška obavou usnout.  

Zatímco Petra připravovala snídani pro doposud spící Elišku, do města, jež bylo rozhraním dvou energetických velikánů, se sjela vrchní část vedení Čezu k urychlenému vyřešení podrazu. Velký bukový stůl zdobily obložené mísy a zároveň hanily letáčky s Vichnarovým skanzenem. Každý usedající byl nad míru pohoršen. Taková nehoráznost, takový podraz, přísedící právník se chystal přečíst žalobu, zrovna když slečna sekretářka předala předsedajícímu čerstvé poselství, v němž se německá konkurence E.on rezolutně distancuje od zhotovení letáčků. Poselství zaskočilo podnikového právníka s jeho připravenou adresnou žalobou. Když se pak na velkoplošné obrazovce objevily snímky z helikoptéry i snímek z matičky země, jenž zachytil dvě suché stařeny a v pozadí ten směšný energetický slepence, tu urážku oznamující veřejnosti, že tohle je v majetku ČEZ, nad stolem zašuměly nechápavé a opovržlivé povzdechy. A právě v době kdy právník přemýšlel, na koho má vlastně podat žalobu, přijeli na Vichnarův skanzen pobavit se městští provozáci ti obyčejní kluci, co lezou po žebříku, oddřou každou kalamitu, ale pro akcionáře jsou zcela bezvýznamnými lidmi.
Za pouhé dva dny brala vystrašená Eliška schody po dvou. Nepřečtené rekomando v levé ruce, pravou se přitahovala zábradlí, jak se řítila do pátého za Petrou. A vřítila se do bytu dobré nálady, Vichnar za stolem s borůvkovým likérem a upravenou Petrou. „Ty už si zase zadejchaná jako za mlada, hlavně se mi tu neulož, jako tenkrát, Eliško.“ „Mám bejt z čeho zadejchaná, našli nás, podívej!“ Eliška hodila rekomando na stůl před Vichnara. „Á, pozdrav z Čezu, můj bývalý přejmenovaný podnik, moje ztracené mládí a taky tohle.“  Dědek zamával popálenou rukou. „Tak nám to přečti, Vichnare!“ Poručila Eliška. „Panečku, to je paragrafů, to je zákonů i ten 458, to je ten Energetickej.“ „Vynechej zkrouceniny a čti!“ A dědek četl a při čtení brunátněl, Elišce se rozklepala brada a Petra sahala po silnějším likéru, když písmo svaté promlouvalo o nedovolené stavbě v ochranném pásmu energetického zařízení, kterou je nutno s okamžitou platností odstranit, o poškozování dobrého jména podniku a hlavně o odcizeném měřícím transformátoru proudu, jež byl identifikován podle výrobního čísla a který byl po poruše vyřazen k ekologickému zneškodnění. Hlavně těmito slovy byl Vichnar zaskočený. „Děvčata, to mám shodit ty kluky provozáky, že mně to harampádí navozili?“ Tehdy se zadíval na svoji popálenou ruku, „tak na tohle, dámy, ani ta zmrzačená pracička nestačí“, dědek se smutně rozloučil a pokorně odešel. „Je to srab, Petruš, nechá nás v tom, uvidíš!“ „Vzalo ho to, Eliško, to jo, ale já mu rozumím, jeho já nikdy neshodím, ať se stane cokoli, víš, dohonil mě už ve třetím a do pátého vynesl v náručí. Do lednice chodí s výčitkami a na kanape nezaleze dříve než po sedmé.“ Stařeny samy pak přečetly, že se mají dostavit k vysvětlení. „Petruško, já mám strach, že přijdeme o zahradu, já už nechci mít kaktusy na okně, viděla jsi, jak se tam na zahradě rozšířily a ty jejich trny? Nesmí zpátky na okno, zase by se nakláněly a zúžily, byly by jako ty vohyzdy co přeženou plastiku pysků. Řekni, co budeme dělat?“

O dvě rána později vstoupily stařeny do hlavního vchodu pod velkým oranžovým éčkem. Vedení podniku rozhodlo neprotahovat tuhle nepříjemnost, která by se mohla obrátit proti. Vybraní pánové tvrdě na ženy zaútočili, vyžadovali okamžité odstranění stavby v ochranném pásmu, navrácení ukradeného měřícího transformátoru a ukončení zneužívání firemní zkratky. Když viděla Petra zoufalou a vystrašenou Elišku, nebojácně vystřílela všechny obranné argumenty, které měla připraveny. „Tak za prvé, ochranné pásmo je dvacet metrů od krajního vodiče, naše strašácká stanice je třicet a zkratka ČEZ znamená Čeňková Eliška rozená, Zachová. Nemám pravdu, Eliško?“ O těchhle trumfech překvapená Eliška neměla ponětí, pookřála a pánům rovněž ukázala zoubky. „Jo a ten transformátor vám přivezeme, opatříme si ho jinde!“ Takový vzdor od stařen pánové nečekali. „Ty letáčky nás mohou připravit o stovky zákazníků, i když jste je vy nezhotovily, máte na nich určitý díl viny. Proto vám navrhuji rozumě se s námi domluvit.“ Petra se osopila, „nám to pomáhá proti zlodějům, na ničem se domlouvat nebudeme!“.
A ve stejné ráno před honosnou stavbou s velkým oranžovým E oťapával nerozhodně a s patřičnou nervózou človíček, jenž se za život něco natahal drátů, nautahoval svorek, nastoupal po žebříku, nadřel se při poruchách od vichřic, blesků, silných mrazů, z výšin sloupů viděl do tajemných dvorků, paničkám do výstřihů a vždycky jej hnala čest, aby po poruše i ta poslední babka co nejdříve svítila, ne aby jen platila, človíček z modráků, kterého si lidé vážili, a babky ve frontě pouštěly pro svačinu. „Tenhle pan Vichnar, ten se vám vyzná a je ochotnej, ten nás na hůl nevezme“. Takhle si šeptaly babky, když se svačinou odcházel. Dnes tu dědek bloumá a marně mezi mladičkými příchozími patrně samými ekonomy vyhlíží spojence v modrákách, někoho od opravdové elektriky, co by mu poradil za kým zajít, komu může vylejt srdce. Oťapával s dávno popálenou pacičkou od vysokého napětí, zoufalý jako podobně poraněný orel na svém křídle. A stejně jako zraněného orla jej tenkrát nenapadlo soudit se o miliony po té, co mu kolega milně řekl, „Jardo, můžeš, je to bez napětí“, po půl roce nastoupil zpátky na stejné místo, se stejnými lidmi, jen na té pracičce zůstala dodnes velká fialová jizva, která v chladnu moc studí. Dneska tu stojí a bojí se honosné budovy s oranžovým éčkem, už tam nikoho nezná. Nezbývalo než se svěřit a nechat si poradit od vrátných, tedy recepčních. A jedna hezká jej zavedla do kanceláře s mladíčkem, jenž byl za monitorem sotva vidět, kde na stěně svítil obrovský display burzovního vývoje cen elektřiny a firemních akcií. Do kanceláře co připomínala hernu videoterminálů. A tady se Vichnar zasekl, nebyl schopen před mladíčkem promluvit. Co ten ví o životě, umí vůbec vyměnit pojistky? Vichnar znovu vysvětlil, že hledá někoho opravdu z provozu, někoho zkušeného. Mladíček, jej odvedl do jiné kanceláře k jinému mladíčkovi, ani tomu se Vichnar nedokázal otevřít. Nakonec ho zavedli do místnosti, která se sotva kanceláři podobala. A právě v takové Vichnar pookřál, když uviděl člověka padesátiletého, člověka, jenž měl za zády stojan se sbírkou vysokonapěťových zkoušeček, fázovacích tyčí, těch co byly historií už za mládí Vichnara, rovněž stěny vyzdobené bezpečnostními pomůckami a obrazy starých elektráren, dodaly dědkovi kuráže. Tomuhle člověku se Vichnar svěřil od a do z, pro koho a proč postavil tu elektrickou kamufláž, kdo mu navozil vyřazené harampádí, o letáčcích ve kterých nemají prsty ženy ani on a hlavně si přál, aby ti kluci provozáci kvůli odcizeným vyřazeným věcem nebyli popotahováni. Nakonec oba zavzpomínali na odešlé časy a Vichnar se pochlubil, jaké měl tenkrát štěstí při zásahu vysokého napětí. „Tenkrát si proud našel milosrdnou cestu.“ S ujištěním, že všechno dobře dopadne, Vichnar spokojeně odcházel.
Komu a jak měl předat tenhle Vichnarem vyvolený člověk tak důležitou zprávu, aby zachovala dojetí, aby nebyla zkreslena, překroucena a pomohla? Jeho nadřízení jsou rovněž o generaci mladší. Nakonec se tenhle moudrý člověk rozhodl pro nejrychlejší řešení. Sedl ke klávesnici a ještě dojatý ze setkání, provedl přepis Vichnarovo výpovědi a zprávu odeslal všem zaměstnancům celého podniku, včetně vedení v Ostrvě, odeslal zrovna v době, kdy se o patro výš bránila Petra s Eliškou před komisí.
Zpráva o Vichnarově výpovědi způsobila rozruch celému podniku, někteří se zastyděli, jiní pousmáli a ti nejvyšší okamžitě jednali. Přesně ve stejném čase, kdy Petra s Eliškou řekly neohrožené ne, obdržela z míry vyvedená komise nařízení, „nabídněte těm ženám jiný pozemek, vyžádejte si okamžitý souhlas a ukliďte to do ztracena“.
Eliška s Petrou souhlasily, pro svoji zahrádku vybraly pozemek v sousedství města na největším výsluní a v nové zástavbě moc bohatých občánků, v zástavbě kam si jen tak nějaký zlodějíček netroufne. A tohle byl ten nejekologičtější počin elektrárenské společnosti, neboť uprostřed ohavného nevkusu, ženami vybraný pozemek zůstal milou zahrádkou naplněnou bylinkami a jinými překrásnými květinami, Eliška měla radost z kaktusů a dědek Vichnar, který se nesměle přihlásil a na kterého už Eliška nežárlila, ztloukl ženám útulný dřevěný altánek.