Ach, ty zpětné háčky.

 

Jsem Západočech, pěstuji kaktusy chodím na ryby a rád jezdím na kole. Tahle svatá trojice zálib mě nezařadila mezi občany spotřebitele, kterým jsou obchodní domy řekou, kostelem i lesem. Některým i márnicí do níž jej pomalu a po tichoučku vyprovází ještě máslovější a chřupavější  pamlsky, kterých  k televizi vozí plné kufry svých vozů a ten poklad ukládají  do tepen a žil jako do dlouhé černé truhlice. 
Má svatá trojice, má ale jedno společné. Tím jmenovatelem je pěkné počasí. Západní Čechy jsou však vrtkavé a na slunce skoupé. Snad proto miluji Jižní Moravu, kde si připadám jako v exotické krajině. Každý rok naložím bicykl se spacákem na vlak a jedu se toulat po vinicích, po Bílých Karpatech a Chřibech, které jsou svými bukovými lesy  černou perlou Jižní Moravy. Jenomže to mé každoroční  toulání obnáší sto dvacet  až sto padesát kilometrů denně a tak se pokaždé strhám a jedu domů předčasně. Loni jsem vše vyřešil. Rozhodl jsem vzít sebou plavačkový prut a občas odpočinout rybařinou.
Srpnovým ránem jsem vyjel z Břeclavi po oblíbené trase mezi vinicemi do Bílovic a odtud na Dyji mezi Podivínem a Bulharami kde mám vždy zastávku na koupání v proudu pod jezem a kde jsem si každým rokem  jen rybařinu  představoval. Z mostu jsem prohlédl vodu. Ani málo ani moc a čistá k tomu. Po pěšince při levém břehu jsem jel k jezu. Bylo poledne, rybáři nikde a já se těšil do vody. Když jsem přijel k místu jezu, na louce ležel ručník a ke stromu zamčené kolo. Snad ne rybář. Lekl jsem se. Seběhl jsem dolů pod jez, kde  bylo volno. Oči, mě ale zavedly  deset metrů pod těleso jezu. Tam jsem uviděl zády ke mně obrácenou ženu, které z vody koukaly jen krásně rovná ramena a část zad až pod lopatky. Hlavu měla  skloněnou k pravému rameni a jakoby pravou roku v bok. Vypadajíc že sedí na židli pod vodou se mírně  pohupovala zleva doprava. To nejlepší místo na rozhraní proudu a vracečky obsadila. Pomyslím si. Za chvíli půjde na oběd. Abych ji nerušil šel jsem se vycachtat raději nad jez. Když přijdu nazpět, vidím ženu na stejném místě, stejně se pohupujíc a stejně pozorujíc pravé rameno. To víte, že mě hlavou vrtalo co ji tam tak zaujalo a proč se tak pohupuje. Na uších sluchátka neměla a žádná hudba také slyšet není. Počkám si. Vybalil jsem prut a chytal jen kousek od tělesa jezu. Hned první ryba byl jesen. Tlouštík a plotice po jesenovi a po nich nic. Postoupil jsem tedy do větší hloubky dále od břehu. I tam zabrala ryba a ne malá. Můj jemný proutek byl pořádně ohnutý. Přitáhl jsem brzdu a zvědavý jsem rybu přitahoval. Najednou jakoby se tah ryby mnohokrát znásobil a já uslyšel zasténání záhadné ženy. Otočila se na mě. Byla krásná, ale v obličeji zoufalá a zamračená. Dostal jsem strach že jsem ji snad chytil na háček, ale vlasec směřoval kousek přede mě. Znovu jsem vlasec přitáhl a žena opět zoufale vykřikla. Stalo se vám něco? Mohu vám pomoci? Zeptal jsem se ji. Prosím vás neměl by jste kleštičky? Zeptala se žena. Kleštičky nemám. Povězte co se vám stalo. Odpověděl jsem. Já jsem se pane hloupě chytila na háčky a hrozně mě to bolí. Běžel jsem na břeh, položil prut a spěchal ženě na pomoc. Když jsem k ní zabrodil, pokoušela se o úsměv, ale moc se styděla. Ukázala mě co se jí přihodilo. Ve spodním obloučku pravého prsu měla přes plavky zapíchnutu třpytku a k tělu přitaženu hasičskou hadici do které byla třpytka rovněž zabodnuta. Zoufalý pohled to byl. V rychlosti jsem vyhodnotil situaci. Hadice vlála v proudu ještě dva metry za ženou. Nahmatal jsem další třpytku a woblera. Na opačné straně, proti proudu se hadice táhla  někam k jezu. Mezi proudem a vracečkou se vlnila a chudák žena s ní. Bylo jen dvojí řešení. Třpytku z hadice vyříznout, nebo trojháček kleštěmi uštípnout. Nástroj jsem neměl žádný. Žena se na mě tak spoléhala a mě jí bylo moc líto. Vydržíte ještě chvilku? Zajedu do vesnice pro kleště. Navrhl jsem. Byla moc ráda. Nechal jsem prut prutem, sedl na kolo a upaloval do Podivína.
Zazvonil jsem na první stavení a s vysvětlením poprosil o pomoc. Ochotný pán zapůjčil kleště a já se hnal zpět. Cestou jsem si promítal jiný případ, který jsem zažil v mládí, když jsme s kamarády o prázdninách chodili pytlačit. Kamarád napichoval na břenu  hrouzka na štiku. Prut měl položen na zemi. Třetí parťák procházel kolem nás a zakopl o vlasec, který směřoval do rukou kamaráda s hrouskem. Dvojháček se mu zapíchl i s rybkou hluboko do bříška prsteníčku. Když jsme řekli, že musíme ihned k doktoru, dostal strach, ukousl vlasec a  přes mělký úsek řeky nám utekl do zalesněné stráně. Tehdy jsme museli jít  domů pro rodiče  a další kluky z vesnice a udělat na pacienta hon. Podařilo se a zdárně jsme jej odvezli na pohotovost. A ještě jsem si vzpomněl na jeden nedávný případ, kterému jsem byl svědkem. Ale o tom až později. Již jsem přijel k jezu a vstoupil do vody. Žena  mě vyhlížela. Kleštičkami jsem odštípl část háčku a ona si se slzami v očích oddychla. Doprovodil jsem ji na břeh. Vrátil  se k hadici  vzal ji do ruky a obtížně vyzvedl část nad hladinu. Ručkoval jsem směrem k jezu až k mé vázce, kde byl mírně připíchnut větší jesen. Osvobodil jsem jej a šel na břeh.
Žena byla již v pořádku a oblečena. Znovu mě děkovala. Zabalil jsem prut a nabídl té hezké ženě doprovod k lékaři. Jeli jsme spolu na kole do Podivína, kde jsme vrátili zapůjčené kleště a ještě dostali na cestu sklenku hruškovice. Po cestě jsem ženě vyprávěl obdobný příběh který jsem zažil. Můj syn, spolu s o rok mladším kamarádem začínali s rybařením na základní škole. Celou zimu se připravovali na první sezonu s prvním  rybářským lístkem. Jeho mladší kamarád si dokonce třpytkami a splávky vyzdobil rybářský klobouk. Nemohli se dočkat zahájení. Šli jsme tehdy společně všichni na Klabavku do Nové Hutě u Plzně. Břeh k řece byl strmý a pod ním si již mladší kamarád v sedě připravoval nástrahu. Syn za ním seběhl, ale dole uklouzl a instinktivně se při pádu opřel o kamarádův ozdobený klobouk. Ten vykřikl a klobouk si chtěl sejmout z hlavy. Jenomže nesejmul. Jeden háček třpytky měl celý zapíchnut do temene hlavy. Zachoval se chlapsky. Žádná slza žádné výčitky. Jenom mě prosil, abych mu háček vytrhl a on nepřišel o chvíle lovu. Měl jsem snahu mu pomoci, ale nebylo v mých duševních silách háček vytrhnout.Vždy, když se kůže vytáhla do určité výše operaci jsem vzdal. On navrhl zajet známé paní doktorce nedaleko od nás. Zazvonili jsme před jejím domem a předvedli co se nám přihodilo. Ani ona si netroufala na vyjmutí a odkázala nás k lékaři na poliklinice v Plzni. Sedli jsme na kolo a jeli na Doubravku k lékaři. Ani tam jsme nepořídili, neboť kamarád neměl kartičku, která tenkrát byla novotou. Odmítli nás. Jeli jsme tedy do soukromé nemocnice U svatého Jiří. Protože byla slunná neděle lékaři měli venku siestu. Když viděli co se nám přihodilo, ani se po kartičce neptali a jeden lékař odběhl pro kleštičky a dezinfekci. Během vteřiny obratně háček vyjmul a ránu ošetřil. Poděkovali jsme a nabídli dodatečné předložení kartičky a hurá zpátky k řece.
Žena mlčky naslouchala a cesta k lékaři příjemně uběhla. Doprovodil jsem ji až do čekárny a počkal na ni. Za necelých deset minut s úsměvem vycházela. Chytla mě pod paží se slovy. A jdeme to zapít.  Dál již vám nemohu nic povídat.

Zpět