Kamarádi a Žofie
 

Ivan si popis moc zjednodušil. „Podívej se na ní, je nádherná jako asteriásek“. Nakonec měl  pravdu. Hezká jako kulatý asterias to jo, ale byla štíhlá. A co bylo kulaté na tom štíhleti? Všechno, kromě zad. Ty byly rovné, jako vyleštěný žulový dekl na hrobu. Tvářičky, ramena, kolena, kotníky, lokty, rty, všechno kulaté, že kdyby jí tělíčko nějakou tajemnou silou povolilo, rozkutálelo by se po zemi jako obrovské ložisko jenž prasklo přetížením stroje, nebo rozhozené koule v biliáru. Ale přece jen měla něco z kaktusů. Když si ode mne na schůzi kupovala semena, hleděly na mne tmavé kulaté oči a já v nich viděl dvě Frailei chiguitany. Tak to je zase popis můj, ze kterého asi nikdo moudrý nebude, popis nové členky našeho spolku kaktusářů. Konečně opačná mladá krev. Zůstaňme tedy raději s Ivanem   a jeho krásným asteriáskem.


    S Ivanem jsme vstoupili do spolku kaktusářů jako dobří kamarádi. On čerstvý student vysoké,  já čerstvě vyučen a věčně čerstvé bylo i naše přátelství požehnané spolkovou prací a zájmem o kaktusy. Ivan byl knihomol. Co o kaktusech přečetl, zůstalo v jeho paměti jako schod  vytesaný do skály. A co jsem přečetl já? To byl jen ptačí trus na větvi pod hnízdem, jenž neustále splachoval déšť do země a hnojil hostitelský strom. Nebylo  dáno mé paměti. Ivan byl hvězdou klubu. Každého opravil, každému poradil. A po jeho schodišti, jenž ve skále tesal schod po schodu, tlačil se dav kaktusářských vazalů. „Jméno toho kaktusu mě vypadlo z paměti“ Slýchali jsme často z úst přednášejících. „Ivan tady není? Ivane co je to?“ A Ivan správně a pohotově odpověděl. Ivan uměl španělsky, Ivan uměl anglicky a latinské názvy kaktusů, pro zpestření doplnil češtinou. Kdo ale přišel Ivanovi do sbírky, v duchu strnul v rozpacích. „Má to tak být, nemá to tak být, co je vlastně správně“. Někdo byl  i jeho sbírkou zklamán. Já to rozhodně nebyl. Pro mě byla zvláštní, vědátorská, plná experimentů, ale do očí neladila. Ivan dokázal v jednom skleníku nasimulovat několik mikroklimat. Co bylo z Nevady, Utahu, Arizony, ty chudáky skleráky, sušil nalepené na vyblýskané sklo, jako by je připravoval pro lékárníka do  mosazného hmoždíře. Chudinky homolky černajících trnů. Z jara vykvetly, utvořily na temeni trnovou barieru a hned upadly do  spánku asketů. Ale gymna, na druhé straně skleníku, co rostou pod keři ve vlhkých oblastech, ta se měla dobře. Nad nimi stínící roletka, v mísách napuštěna zelená voda a rostliny napité jako flákoty masa, jenž nepoctivý řezník naducal vodou, aby  uzením neztratil na váze. Nesnášel roubování, protože tam přece roubované nerostou. Dovolím si říci, že Ivan byl ten nejtvrdší kaktusář, jakého jsem poznal. Jednou jsem se nechal strhnout estetickou vlnou a vše přesázel do žardinkových misek a zasypal barevným kačírkem. Když jsem přišel od Ivana, zděsil jsem se. „Pro boha, vždyť je to jako z Baumaxu“.


     Následující schůzi jsme s Ivanem čekali s napětím. Dokonce jsem zašel za předsedou. „Pane Jurásku, ta nová by se měla představit né?“ „Jaká nová, nemám od nikoho přihlášku.“ „Myslím tím tu mladou jak přišla minule.“ „Jo? Aby nahlásila míry, stav panenství a pro Ivana íkvéčko?“ „To ne pane Jurásku. Myslím jestli zelíčkaří nebo kaktusaří a tak“. Až mi dá přihlášku tak to zjistíme.“ Přišla na poslední chvíli. Ve zvláštní sukni, jakoby omotaná kusem deky přes kulaté boky a rovnou s kusem papíru předsedovi. Ten se na ní usmál a spokojeně založil list do desek. Ona si sedla až do poslední židle, jako za trest zlobivá žákyně. „Dovolte mi, abych zahájil dnešní schůzi milým přivítáním patrně nejmladší“ podíval se pro jistotu do desek, „ jo, nejmladší členky našeho spolku, slečnu Žofii Andělovou. Žofie, to jméno mě zaznělo jako zvuk tajemné hoboje. „A pro zvědavce by jste mohla říci co vás do spolku přivádí, jaké rostliny máte ráda a  kolik  jich máte na starost?“ Odpověděla stroze v té zadní lavici a jen na dotaz, jako nezbednice před ctihodným soudem. „Mám asi dvě stě kaktusů.“ A bylo ticho. Všechny pohledy čekaly co bude dál. „Vám se to zdá málo? Můžu vám zapůjčit své kozy a budete na tom stejně jako já.“ To ticho před letní bouří trvalo jen zlomek. První vyprskl Ivan a všichni se přidali. Viděl jsem, jak se jí kulatá tvář prokrvila, jak chudinka sklopila kulaté oči do lavice, jak se jí  sevřeli pěsti do kulata. Pak se přece jen pousmála. „Pánové, mám na mysli Capra hircus, čili kozy stepní, Anku a Zorku, které mi sežraly půl sbírky“. „Tak tohle byl bombastický nástup.“ Zašeptal Ivan. „Podívej se na Anku a  Zorku. Jsou kulaťoučké jako naběračky z kantýny“. Šeptl jsem Ivanovi a oba jsme civěli na její oblá ňadra. Oběma nám bylo hloupé otáčení, židle jsme nenápadně stáčeli opěradlem v bok sálu a chodili na malou, jako s vyvinutou prostatou. Schůze končila a Ivan do mě strčil. „To jí chceš jen tak nechat odejít?“ Když předseda poděkoval za účast, šel jsem hned za ní. „Smím se zeptat jak vám klíčila semena ode mne?“ „Děkuji za optání, moc dobře, ale nic z nich nebude.“ Do kulata se pousmála. „Copak? Anka se Zorkou mlsaly?“ A přitom jsem se nechtěně zadíval ne její oblá ňadra, na naběračky z kantýny. „Nikdo se na ně nedostane, je tam silikon!“ Zdůraznila dívčina. Ivan, který stál vedle mne si dal ruku přes pusu a držel pevně, jako když ho bolí půl huby zubů. Mě chvilku trvalo, než se má pusa roztáhla. I Žofie už pochopila. „Neměla jsem gumy, tak jsem tam nacpala silikon.“ Vylepšila odpověď. Ivan již nevěděl jak zadržet tu obrovskou sílu mimických svalů. „Kam pro boha?“ „No do těch starých sklenic po babičce, do těch rexovek na Fleischerovku. Našla jsem je ve sklepě bez gum, tak jsem tam před zavřením vymačkala sklenářský silikon. No a nejde to otevřít.“ Teď už byl smích snad oficiálně povolen a my jsme si s Ivanem museli sednout. Kroutila nad námi hlavou, ale i její tváře  kulatěly. Když šel kolem předseda s pokladníkem zaslechl jsem: „Ti chlapci to ale berou hopem, to za nás nebylo.“ Bydlela kousek za městem a tak jsme jí za podrobného vyprávění výsevní metody a s nabídnutím gentlemanské pomoci při odstranění silikonu, doprovodili na autobus. Pak hurá za ostatními do hospůdky.


    V pátek odpoledne jsme jeli za Žofií. Ivan svůj botanický kufřík a já vysloužilé zubařské nářadí od otce. Žofie bydlela v posledním  domku první obce za městem. Zavedla nás na dvůr ke svým kaktusům, jenž rostly na  dřevěných stolech pod sklem v ocelovém rámu. Ze stran jen řídká ocelová síta. Žofie zvedla oba skleněné kryty a podepřela dřevěným hranolem. Oba jsme mlčky prohlíželi nádherné výpěstky. Žádné vědátorství, žádné séparé. Rostly tu gymna vedle astrofyt, feráky vedle parodií, ale takové, na které jsme s Ivanem byli krátcí. Z otevřených vrátek do zahrady najednou přiběhly dvě lotrandy. Anka se Zorkou běžely za Žofií. Poklekla a obě kozy se postavily, každá z jedné strany, vedle ní. Tři páry očí se na nás dívaly,  dva krajní s čárovým kódem, ale ten uprostřed byl kulatě svádivý. A já věděl, že to děvče je k pomilování. Podíval jsem se na Ivana a poznal, že jeho myšlenky nebyly jinde. „Tak tyhle rošťandy nám zanechala babička s bednou rexovek a plným sklepem ovocných vín.“ Žofie zesmutněla a podrbala obě kozy pod krkem. „Tak se dáme do toho silikonu ne?“ Navrhl Ivan a otevřel botanický kufřík. Žofie přinesla v tašce čtyři sklenice, dokonale zapečetěné. Znovu jsme se museli smát, jak Žofie poctivě zavíčkovala sklenice, kolik vymačkala silikonu pod víčka. Boj o dobytí semenáčků přeměnil smích ve vztek. Každý jsme měli na klíně jednu sklenici a speciálním nářadíčkem, jako kasaři sejf, dobývali víčka. Zubařské, ani botanické nářadí nedokázalo odříznout silikon, jehož větší část byla schována za skleněnou obrubou. Viděl jsem na Ivanovi jeho zoufalost. Tohle knihomol nikde nevyčetl, jak se dostat  Žofii pod víčka. Všechny teorie k ničemu. I já jsem byl zklamán svým řemeslným umem. Rodilo se v nás doposud něco neznámého. Oba jsme prahli po vítězství, protože tu byla Žofie.   Vystřídali jsme všechno nářadíčko než došla  řada na potupné kladívko, o které Ivan požádal. Pokoušel se rozbít víčko, ale semenáčky po každém úderu nadskočily a některé dokonce přeskočily do sousedního políčka. Žofie měla s námi slitování. „Tak už toho nechte. Není tam nic vzácnýho. Až budou větší, rozbíju to sama.“ „Jedeme sklenáři!“ Rozhodl jsem. „Jedeš ty potvoro!“ Zařvala Žofie na kozí hlavu mezi kaktusy. Všichni tři jsme běželi ke kaktusům a našli překousnutý asterias. „No, jak se mám takhle k něčemu dopídit.“ Povzdechla Žofka. „A zrovna asterias. Ty mám tolik ráda.“ Sklenář se moc podivil nad nápadem přilepit víčka silikonem a chtěl znát viníka. Přiznání Žofky, mělo blahodárný vliv. Rozložil sklenice na stůl, pravou ruku s řezačem položil na dřevěný špalík, levou rukou uchopil sklenici za víčko, přimáčkl k řezači a točil sklenicí . Lahodný zvuk se linul od řezače. Potom sklenář odsunul špalík, třikrát jemně poklepal na sklenici a elegantně sejmul celou horní polovinu s víčkem. Byl jsem hrdý na svůj nápad. Sklenice jsme složili dohromady, zajistili izolepou a honem na zpáteční autobus. „A jdeme ochutnat věno od babičky!“ Žofie nás zahnala do sklepa. „Tak tohle bylo její nejmilejší místo.“ A babička měla staromilecký vkus. Na podlaze, z nejčerveněji pálených cihel, stál uprostřed dubový stůl na vyřezávaných nohách a čtyři panovnické židle připraveny k usazení. Tři stěny kryly lakované dřevěné regály naplněné lahvemi vína. V každém fochu ležících lahví, stálo vždy pár vzorků na okraji. Žofie přepnula druhý vypínač, rozsvítila světla na stěnách za regály, zhasla stropní lucernu a barevný úkaz, jenž prosvícené láhve vykouzlily byl úžasný. Od světle žluté k jantarové, od oranžové přes růžovou po temně červenou. Každá láhev, i s trochou prachu, jiskřila svým plamínkem jako  barevná světýlka na svátečním oltáři. „Tak tohle je moje věno. Půlka je zkažená, druhá půlka se zkazí než se vdám. A proto pijme ho, až do rána bílého!“ Žofie se zatočila, prohnula kulaté boky, oběhla regály. „Je libo šípkové, bezinkové, jeřabinové, višňové nebo rybízák?“ Všechny barvy plamínků byly svádivé, já ukázal na ten nejtemnější. Ivanovi padla do oka oranžová. Žofie sáhla do řady ležících láhví, otřela dlaní a zvedla proti světlu. „Zkažené. Zase kus věna v prdeli.“ A místo ní, namátkou vybrala náhradní. „Ta hoří oranžovým, podívejte!“ Otevřel jsem poctivě zavoskovanou láhev a rozlil do sklenek. „A nedivte se, všechno je sladké jako turecký med. Babička dělala v cukrovaru a ve všem je tady uložen její deputát. Tak teda já jsem Žofie.“ Připili jsme si na tykání. „ Tohle je rakytníkové. Babičce by tím cukrem zakvasilo snad i kamení.“ V noci, když jsme dobíhali poslední autobus, mohli nespavci zaslechnout: „Ivane, já jsem se asi zamiloval!“ „Ty vole, já asi taky!“ To byla poslední důvěrná slova, která jsme si o Žofii pověděli.


   V tom sklepě, po babiččině víně, jsme jí  slíbili, že seženeme  větší asteriasy. Žofie chtěla shánět s námi a tak jsme prošli všechny větší sbírky našich členů. Byly to kouzelné výlety s Žofií. Jak žadonila, když my jsme byli neúspěšní, jak prosila očima, když uviděla velký asterias. Disciplína našich členů byla příliš pevná na to, aby velký asterias pustili z domu. A tak nás osud zavedl do sbírky, do které jsme si s Ivanem nikdy netroufali. Za městem, v osamoceném stavení, pěstoval kaktusy člen našeho spolku, kterého jsme nikdy neviděli a znali jen z doslechu. Říkali mu Hezounek.  Jo, ten málo koho vpustí do  sbírky. Jezdí k němu nakupovat samá cizina! Je na ženský! Ale to je sbírka, pánové! Tohle jsme o něm slýchávali.  Zvědavá Žofie nás tam přitáhla za uzdu. Sama i zazvonila a my stáli nesměle na boku vrat. Otevřel chlap, který nebyl jen hezoun, ale i seladon. Dlouho stál a koukal na Žofii, nežli dal souhlas k návštěvě. Táhli jsme se za ní, jako bychom tlačili tu nejtěžší káru. „Hned přijdu, počkejte u skleníků.“ „To je řízek! Kam se za ním hrabete vy holomci.“ Tohle nám ta drzá Žofie klidně řekla. Když přicházel, přišlo mi, že  ještě více načesal a napudroval svou dokonalost. Co ten může mít společného s kaktusy?  Má stát někde fotografům a jenom inkasovat za tu svou hubu. Mýlil jsem se. Když jsme vešli do prvního skleníku, chytl jsem se za hlavu, jako bych si konečně uvědomil svojí vinu. Rostliny, uspořádání, misky, kamínky, čisto a dokonalo, jako ta jeho huba. Dostal jsem vztek, že jsme sem lezli, protože se nějak moc věnoval Žofii a na nás se jen občas  ohlédl, jak za nimi tlačíme těžkou káru. Za celou dobu prohlídky jsme s Ivanem nepromluvili ani slovo. Když jsme odešli, Žofie byla nadšená, že jí slíbil dva velké asteriasy a jiné skvosty za brigádu na pikýrování. Měl ještě jeden hangár a tam nekonečné množství semenáčů. Myslím, že jsem na Žofii divoce žárlili. Jednou nám zavolala, že zítra nepřijde na schůzi. Musí Hezounovi na nějakou rychlovku a budeme koukat co za to dostane.


Celou noc jsem se topil v představách, že tam Žofie nechodí jen na práci. A druhý den, místo schůze jsem ťapal k Hezounově vile. Celý pozemek  ten darebák obehnal neprodyšnou hradbou  vysokých prken a já kolem běhal jako čmuchající hafan cítící fenu a značkující každý roh. Každý otvor po suku jsem prohlédl, za všemi jen druhá bariéra habrového plotu, jako totalitní hranice. Od severu vedla kolem polní cesta a mezi ní a hradbou řada vzrostlých stromů. Tam prkna hnila, že bych nějaké i prolomil, jenomže  za ním je neprůhledná řada tují. „Větrolámek sis vysadil seladonku.“ Podíval jsem se do korun stromů. Představa, že jí někde za tujemi  Hezounek osahává, že jí  masitou hubou ochutnává, mě dala sílu  vyskočit na první větev, nohama obejmout kmen a vysoukat  tělo na strom. Ani jsem nevnímal jak  zelenám od řasy z kmene. Vyšplhal jsem až nad špice tují a uviděl střechu domu. Zdolal jsem ještě pár větví a měl co jsem chtěl. Před domem zahradní stůl, za ním Žofie a snad, jestli jsem se na  dálku nemýlil pikýrovala kaktusy. Že by tam opravdu byla jen na práci? Ne! Určitě ne! Z domu vyšel seladonek, v ruce láhev a skleničky. Co se dalo čekat jiného? Nalil víno a z masité huby určitě vypouštěl lichotky, určitě Žofii oblboval. Viděl jsem, jak si ve stoje připíjí jak se  přiblížil. Z té výšky jsem ještě uviděl zvenčí hradby  temeno hlavy. Hned zmizelo aby se objevilo o kus blíže ke mně. Po chvíli jsem zahlédl na rohu zahrady  důvěrně známou tvář. Tak známou, že jsem propadl panice. Ivan! Chvíli se hrbil, chvíli stál napřímený, jak prohledával suky a praskliny v hradbě. Jak já jsem se vylekal, když vyčmuchával fenu kolem hradby  stejně jako já. Kdyby mne uviděl, je se mnou konec. Objal jsem kmen jako veverka, a sledoval jeho snaživost najít otvor. Rozehrál mě všechny nervy, když se podíval do korun stromů stejně jako já, když  se vyhoupl  na jiný strom a šplhal. Nikdy bych to do něj neřekl. Jestliže já jsem byl Koala, on byl Panda. Pomalu a rozvážně vyšplhal do mé úrovně a  musel jí uviděl, protože se předklonil a díval se upjatě do zahrady. I já jsem se podíval a uviděl, jak seladon Žofii  drží za paže a  sladí jí třtinovou hubou duši. Najednou praskla větev a nemotorná Panda padala ze stromu. Na spodu rána a Ivanův bolestný hlas. Ležel chudák na boku a pravou rukou osahával stejnou nohu. Pro mne komická situace, ale on nebyl schopen vstát a každý pokus končil bolestivou grimasou. Chvilku jsem váhal, mám, nemám slézt. Výčitky bych těžko snesl. Slezl jsem dolů a šel k Ivanovi. „Zdar ty moulo“ pozdravil jsem jako by nic. Zrudl. „Ty tady slídíš?“ „Jo, ale na nic se mě neptej“. Pomohl jsem mu vstát a přes záda  ho vynesl na polní cestu a po té s častými odpočinky k silnici, ze které jsme oba zelení od řasy jako vodníci, zavolali sanitku.


     Každý druhý den jsme navštěvovali Ivana a jeho zlomeninu holeně. Jednou, když jsme odcházeli z Ivanova domu, chytla mě Žofie za ruku a táhla do cukrárny. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem Ivana za záclonou. Druhý den nebral telefon ani mě neotevřel. Až čtvrtý den, sám zavolal, že ho navštívila Žofie a na zítra domluvili promítání. „Stěžoval sis Ivánku viď?“ Pomyslel jsem si.  Sejmutím sádry nás Žofie pozvala na oslavu do sklepa. Po těžkém víně, když seděla jako Venuše na panovnické židli, za zády hořely barevné plamínky, mrkli jsme s Ivanem na sebe a jako tenkrát ty dvě kozy, jsme poklekli, každý z jedné strany, položili hlavy na její kolena a Ivan se opatrně zeptal. „Tak co Žofinko, koho z nás si vezmeš? Ať se nám to věno docela nezkazí.“ Ona nás podrbala pod krkem. „Tak věno se vám zachtělo? Ani jednoho z vás si nevezmu vy holomci.“ „A máš nás alespoň ráda?“ „Mám a dokonce moc. O moc víc než ty moje kozy. Ale s těmi se klidně  ve chlívku vyspím. S vámi, vy holomci, ne. Ani s jedním ani s druhým.“ Tenkrát jsme byli za ta slova šťastni. Ale oba jsme dobře věděli, že kdyby řekla: „Tebe si vezmu“, ten šťastný, by za ní druhého oželel. Za to jsme pozvali Žofii, odchovanou babiččino deputátním cukrem v ovocných a bylinných vínech,  na Jižní Moravu ochutnat vína, kterým Žofie říká citrónky.


     Přijela na nádraží na kole nejen s plným nosičem, ale také s ruksakem na zádech, který jsme jí důrazně zakázali, ve prospěch  pohodlné jízdy. „Žofie ten bágl na zádech je zakázanej! Co tam máš?“ „Jenom svačinku. Nestarej se.“ Noční vlak do Břeclavi vyjížděl z podmračené Plzně v 22:55. A desáté zářijové ráno v Břeclavi nás uvítalo hvězdami. Odpoledne už mě jí bylo líto jak se tahá s ruksakem. „Tak už si dost vytrestaná  tím báglem Žofinko? Dej mi ho prosím tě. Zdržuješ.“ Ani slyšet nechtěla. Svačinku prý nám nikdy nesvěří. Když jsme zastavili na jedné pěkné vinici, tam na Hradišku u Velkých Bílovic, viděl jsem Žofii, jak si prohlíží hrozny, jak je hladí a těžká, jak se usmívá. Pak se rozhlédla do rovné krajiny, zastavila se až o Pálavu a já věděl, že Žofie prorůstá do země. Než jsme navštívili první vinařství, divoká Žofie dostala od Ivana školení o hroznovém víně, o jeho výrobě, o významu přívlastků o vůni odrůd. Samozřejmě, že to Ivan vyčetl před odjezdem a uložil do paměti. V prvním vinařství nám Žofie ztropila ostudu, když vynadala sklepmistrovi za ty jeho kyseliny co jí rozleptají hrdlo. „Žofinko milá, nedá se nic dělat, ale  pro další sklípek tě musíme udělit zákaz mluvit s majitelem o víně. Jinak nám nic nenalijí.“ Nedovedl jsem si představit jak Žofie bude školit vinaře o deputátním cukru babičky, o sladkých vínech, která lepí jako smola z borovic. Trochu se urazila a v příštím sklípku, nepromluvila slovem. Jenom odborně točila skleničkou a přikládala k nosu. Majitel byl nervózní a snažil se zavděčit. Sáhl tak hluboko, že se na stole objevil bobulový výběr gratis a já viděl na Žofii, jak se jí tváře kulatí, jak oči nad skleničkou vlhnou a září a poznal jsem, že je lapena do hroznů, které těžkala tam na Hradišťku, nad červenými střechami Velkých Bílovic. Z ničeho nic se zvedla a dala  vinařovi takovou pusu, že se mu až hlava zamotala. „Tihle dva mě zakázali mluvit o víně, tak tohle je moje němá pochvala.“ Takhle drze, ale sladce, potvora vrátila náš zákaz. Druhý den, když jsme jezdili teplou a malebnou krajinou, všude jsem se doptával na vinařství, kde umí dobrá sladká a polosladká vína. Reference nás přivedli do Moravské Nové Vsi, do oblasti Podluží. A trefili jsme. Jejich bílá vína byla naprosto jedinečná a Žofie žadonila a potajmu prosila, aby směla promluvit. Ivan souhlasně pokynul a Žofie spustila, jako zkušená básnířka. Potom mě požádala abych jí podal ruksak a já byl hrdý, že alespoň na okamžik jsem měl čest nést její svačinku. Zděsil jsem se. Ten bágl měl dobrých pět kilo. „S tímhle si se Žofinko dřela celé dva dny?“ Ani jsem nestačil domyslet co je tam, když Žofie vybalila z hadru první láhev ovocňáku. „A je to tady.“ Zděsil jsem se. „Já jsem vám také přivezla něco ochutnat.“ Postavila víno na stůl a pan vinař se s nedůvěrou podíval na svítící oranžovou. „Kdo vám toto namíchal? Což o to jiskru tó má, ale ta barva…..“. Musel jsem potupně víno otevřít a nalít. „Pre bohá to přeca nejní z hroznů, co je té.“ Přivoněl ochutnal, dvakrát opakoval. „A jak je té husté, jako z cukrováru.“ Viděl na nás jak jsme napnutí jestli pozná surovinu. Zavolal manželku, ta zavolal syna se snachou a nakonec ochutnávala i vnoučata. Jak se krásně dohadovali, jak diskutovali, co toho všeho vyjmenovali. „Tak to bylo rakytníkové.“ Prohlásila Žofie, když byla láhev dopitá a vybalila další ovocné. Žofie odstartovala mezi nimi prestižní zápas, kdo pozná první výchozí surovinu. I ta desetiletá vnoučata dychtivě upíjela ten sladký lep. A tak se stalo, že všech pět lahví vinařská rodina zázrakem vypila. Tři vína správně odhalila. A naše Žofinka byla tak spokojena.
     Následující rok, jsme si tu překrásnou cestu zopakovali. To už ale byla Žofie milejší, ale unavenější, to už by svůj bágl neuvezla. Nevěděli jsme proč. Nikdy příčinu své stále častější únavy neřekla. Jednou, když nebyla dlouho k zastižení, nás Žofie  pozvala do sklepa a my jsme pelášili do té Faraónovi krypty s obrovským nasazením. Dnes nalévala jiná vína. Temná, z malých sérií, nebo z osamocených láhví záhadného obsahu. Dnes  byla i milejší než kdy jindy. Tancovala na domažlické hudlání. Brzo se ale unavila a moc se omlouvala. Každému dala na cestu víno z nejspodnějšího fochu, kam ještě nikdy nesáhla. „To je borůvkové, vzácné, modré jako genciána. Ale pozor, je v něm líh. To bylo  takové babiččino portské, to si otevřela na poslední cestu. Tak ahoj kamarádi. Já tu ještě poklidím.“ Ani nás nedoprovodila. Ráno našli rodiče, ve Faraónově kryptě, Žofii bez života. S nedopitým borůvkovým, s dopisem na rozloučenou, a vyloučením naší viny na nemoci HIV. 
    Nikdy jsme s Ivanem, po našem oplakání, neřekli křivé slůvko, jedinou výčitku, že s námi nikdy, s jiným ano. Oba jsme tušili, že se tenkrát vybíjela s Hezounem. Věděli jsme, že celou svou duši rozdělila jen mezi nás. Ale to svoje štíhlé, kuličkové tělíčko mezi nás rozkutálet neuměla. Nemohli jsem se divit. Byla to jenom  ženská a dáma jak má být.
    O rok později, zemřel na nemoc HIV jeden člen našeho spolku, kterému říkali  kaktusový Hezoun.

                                                                               Zpět