Zakázané  delirium

                                   Parodie na vládní nařízení

 

Rád jsem četl zažloutlé, cestopisné knihy, i ty staré od Zikmunda a Hanzelky. Jednou jsem ruku zvedl ke knize o „Lovci kaktusů“, o našem cestovateli Fričovi a do toho chlapíka  se doslova včetl. Jak jednou nemohl pro závrať ze skály dolů,  jak pozřel  záhadný kaktus a po chvíli seskákal elegantně  jako ještěrka. Co je to za rostlinu? Indiánům dává dlouhý, zdravý život, čistí těla i duše, dokonce ta rošťanda přináší halucinace, vidiny, předměty a osoby jsou legračně deformované v jejím objetí.
Věděl jsem, čím si spestřili domorodci život za Hanzelky, a letošním podzimem jsem vyzvěděl čím indiáni za Friče. „Musím tu  záhadnou rostlinu poznat. Tajemné, spletité trny, jak chutná, co  asi se mnou provede? Jistě probouzí v lidech posvátný respekt.  Její ctěné jméno, poslyšte, „Lophophora williamsii“  už  to zní lahodně a posvátně. Tu rostlinu musím mít!
Tehdy jsem ještě nepoznal kaktusářskou vášeň, neznal  nikoho z  dobrotivé kasty, až jednou mě kamarád ukázal cestu ke kaktusáři, zjevem zrovna jako Frič před svým mizerně náhodným neštěstím. S prosíkem jsem škemral o lophophoru. „A proč zrovna jí? Jiné kaktusy tě nezajímají? Podívej na tyhle, nebo tahle gymna, ty jsou pro začátečníky! Neslevil jsem, a zmínil Friče. „Snad bys to svinstvo nechtěl žvejkat mladý muži, to si raději zajdi  do  hospůdky za rohem na pravej kubánskej ze třtiny, to máš desetkrát lepší, po tom se nebleje.“ Kroutil hlavou a prsty protahoval šedivé fousy. „Tamhle je máte…, no ty zelené bez trnů. “ Byl jsem zklamaný, seděly jako nedozrálá zelená rajčata. „Moc posvátně nevypadají.“ „Říkal jsem tě, abys vzal gymna.“ Nakonec jsem  odnesl tři větší semenáče, ty nejošklivější, beztrnné a měkké jako starý brambor. Položil jsem je za okno a vydatně zaléval. Dnes vím, že  snad nejzrůdnější kaktus je vyčouhlá, bledá a za světlem ohnutá lophophora. Postupně všechny  umřely a za nimi odešel i starý vousatý kaktusář. Kamarád mě zavolal, „pozůstalí sbírku rozprodávají“ a já si honem stoupl do fronty. Byla to ta nejhezčí a vzpomínek plná fronta mého života. Sešli se tří kaktusáři a já nevědomky budoucí. Jak si povídali s pozůstalou ženou, jak si pohrávali se slovy  mezi sebou, moc jsem stál o jejich kamarádství a také vyprosil posledních pět lophophor z poličky.

      Kvůli  těmto třem lidem jsem se přihlásil do spolku a začal opravdově kaktusařit. Na indiánský mezkalin jsem zapomínal a věnoval se začátečnickým kaktusům. Předokenní skleníček více nepobral a já si domluvil pronájem pozemku kousek od naší vesnické bytovky, tam u potoka, kde pro špatné podloží zakázali výstavbu. Ta naše džínová starostka slíbila, že mně místo na zahrádku  beze všeho pronajme. A do mé radosti přišlo to vládní, kocourkovsky úsměvné  nařízení. A hned za ním petice, valila se na mě ze všech stran. Nepodepsal jsem a nepodepíšu. Nebyla  nepodobná zprávě, „občané nebude mouka “ a občané začali strachem šílet a nakupovat nesmyslné zásoby až všechnu mouku vykoupili. Neuměl jsem si představit, že bude někdo někoho stíhali za držení pěti posvátných rostlin. Dlouho jsem kroutil hlavou, až jsem sám dostal strach a co když opravdu jednou přijde úředník? Musím jich mít zrovna pět? Na co pět, k čemu pět, stačí pohádková trojice. Sežeru je! Sežeru, jako Frič na skále! Ať nedráždím úředníky. Kolik jím může být? Dvacet, možná třicet let? Vyklepl jsem jednu z květináče,  stará obézní žena, bez boků i krku, tlustá stehna samá celulitida.  Stejně silný kořen jako tělo jsem odřízl. Brr, jako bych řezal do masa  mrtvého věrného psa. Myslel jsem, že bude uvnitř lososově růžová, slizká a zelená byla! Obřadně zbavenou epidermis jsem jí položil na stůl. Nejdříve s úmyslem  najemno nařezat tou novinkou, tím keramickým nožem a rozdělat  na tatarák. Nakonec jsem jí nedočkavě popadl, a jako přezrálé jablko z odporem hltal. Nemastná, neslaná podobná starému agaru. Pocit štěstí, že jsme jedno tělo, že jsem pozřel to co Frič vysoko ve skalách mě naplnil po okraj. Chvíli jsem pozoroval řadu cestopisných knih než se rty počaly napínat tichým a nejniternějším úsměvem. Vzpomněl jsem na zahradníka, který tehdy varovně zvedl prst a poslal mně za roh na třtinový rum. „Mýlil ses i když jsi měl vousy šedivě ušmudlané jako  holuby z náměstí. Nasnášel jsem křeslo ucháče. Jak já se ale tenkrát do něj rozvalil, opřel blouznící hlavu, jdoucí po bílé vymetené cestičce z vápence plné uválcovaných mušlí. Na první zastávce, na naší malebné radnici mě džínová starostka podala smlouvu na zahrádku a odmítla i po lístkových oříškách  hrbatou čokoládu. Políbením ruky se červenala jako pionýrka odrazem vlastního šátku. Šťastný jsem po té vápencové cestičce doskákal až na okres, požádat o další povolení. Za přepážkou v šedém plášti, jako v myším kožíšku princezna se zlatou hvězdou na čele seděla a listovala v kladně vyřízených žádostech uřednička a když ke mně zvedla nádherné oči, byly samá čokoláda! Devadesát devět procent kakaa, i kakaové slzy by musela ronit, zeptal jsem se. „Co to prosím vás vyváděli za človíčka?“ „To už je dneska třetí pane, já už jsem na ty obálky s penězi alergická. Lidé jsou pořád ještě tak zkažení. A co vy si budete přát?“ Po té jsem musel ještě něco zařídit na pražskou radnici. Ve vchodu s lampiónem mě přivítal rozjařený vrátný. „Mladý pane, mladý pane, dneska mají velkou oslavu, konečně vyhodili posledního ze starých radních, jsou už tam samí noví a slaví tu slavnou Opencard. Zadali to nějakýmu Láďovi Maříkovi z Dolní Lhoty, najal studenty ten chlapec a pár zámečníků, udělal jim to za pětinu a funguje to pane! Funguje!“ Měl jsem radost s ním a návštěvu odložil. Najednou, bolest v žaludku přerušila mé nádherně snivé delirium a já letěl na hajzl. I z prkýnka jsem bolestí spadl a studené dlaždice chladily tekoucí pot. Známá křečovitá bolest v břiše mě zavedla zpátky k rostlině. Pro boha, kolikrát  zahradník stříkal proti svilušce, podmáčením hubil kořenovku, kolik kristalonu a wuxalu vypila. Já pitomec! Do rána mně bylo zle, jako po jedovatých houbách. Stálo za to  pěti minutové delirium? Stálo! Když bolest polevila, uvědomil jsem si co mám v rostlině za zbraň. Po pozření vidinu úředníků, kteří neberou úplatky! Ani kdybych vypil půllitr rumu se taková vidina nedostaví.
Jak já si hryzal nehty, až k té věčně skryté kůžičce. Jak mě tenkrát bolela bříška prstů. Myšlenka „a co když to byla jen náhoda“ mě moc trápila. Trápila druhý, třetí i čtvrtý den. Když už nebylo co ohryzávat, když jsem ani svou milou  bolestí  nemohl osahávat, napadla mě taková sobecká myšlenka. Mám tě moc rád Jituško, všechno k nohám tě snesu, ale ty pro mě taky něco musíš udělat. V duchu jsem si tohle dokola přeříkával, až  obruč praskla a já Jitušce naservíroval tatarák. Se strachem a soucitem jen z půlky lophophory. Osolil, okořenil, připravil brufen a černé živočišné uhlí.  Moc mou pohostinnost nechválila. Říhla si jako krásná Indka a za chvíli hnala do ušáku. Viděl jsem, jak napíná úsměvem  rty, jak jí pomalu klesají víčka, jako jazýčky váhy kam řezníkovi padají kolečka salámu přímo z nářezáku. Určitě byla chvíli šťastná než hnala na záchod tu dobrotu zvrátit.  A když jsem chudince, propocené podával vodu na zapití živočišného uhlí, postěžovala si na ten vlašák co si před chvílí dala v bufetu. „A víš co se mně zdálo v tom křesle? Představ si, já jsem hubila myši na chalupě s ministrem obrany, s tím jak má knírek. Fakt! Šla jsem po bílé cestičce až na hrad, že prej dneska vláda slaví. První rok  bez státního dluhu, bez mizerných státních zakázek a úplatků. Zrovna přijel ten knírkatej, vylezl nacamranej a chytil mě kolem pasu. „Slečinko, víte co by vám nejvíc slušelo?....Bříško, kulaté bříško!“ „Chtěla jsem ho plesknout za ten vopruz, ale von se mi zeptal, jestli mě něco netrápí, že mě pomůže. A já řekla myši! Myši na chalupě po babičce. Všechno nám rozcupujou. Dal povel šoférovi, nakoupili pastičky a jeli jsme na  chalupu a najednou jsem musela běžet vyblejt ten vlašák. Na to snad nikdy nezapomenu.“
Nemýlil jsem se. Účinek mezkalinu z českého slunce byl úžasný. Úředníci a politici v tom nejkrásnějším božím světle a bez braní úplatků. Na druhý den jsem Jitku doléčil a vydal se přímo na ministerstvo spravedlnosti požádat o povolení držení většího množství posvátných lophophor a také s nabídkou, že vyrobím lék pro  státní aparát. Ať v tom krátkém delíriu poznají slušnost. Abych měl jistotu rychlého jednání,  paní v podatelně jsem strčil pětistovku. Jako o závod zabouchla a hnala nahoru. Byla to snad nerychleji vyřízená žádost. Ještě v  ten den, ne pošta, ale sám posel z ministerstva donesl zamítnutí bez možnosti odvolání. A já se dovtípil. Ne my, ale oni mají z účinku posvátné rostliny panický strach. Dole ani v delíriu  nesmíme vidět, jak nahoře mají vypadat. Škoda, myslel jsem, že na hrad do parlamentu i na úřady dodám každému lžičku denně, jako před léty do školek přiváželi rybí tuk. Aby nezvraceli, bio lophophorky jsem chtěl napěstovat.

     Smutně jsem šel na náš obecní úřad pro sepsání smlouvy na pronájem. Ve dveřích jsem potkal toho mizeru Háka, co sviní celou vesnici kamionama. Bez zaklepání jsem vrazil do úřadovny, šťastná paní starostka měla zrovna na prsou přitaženou obálku, cukla sebou, jako bych zatáhl za záchrannou brzdu a hodila jí do šuplíku. „Nezlobte se, ten pozemek jsme pronajali panu Hákovi na odstavnou plochu pro kamiony. Vy jste nám nepodal nic písemně.“ Když jsem zabouchl dveře, zakřičel jsem. „Ty bys měla spolykat dvě lophophory najednou ty kozo!“