Zájezd

 

Moje žena je bordelářka. Když přijde domů, svůdné letní botičky nezouvá, ale vykopává. Až si je jednou poplete se zimníma bagančatama bude na chodbě co spravovat. Ale ty letní, slušivé, jen  sklouznou po dlažbě nebo klapnou o věšák. Každý den zůstávají v jiné poloze.

A když vaří? Nádobí má roztahané po celé kuchyni, vločky a mouka na zemi a ona si čte a míchá omáčku. Když jsme se nastěhovali do domu, přenechaného jejími rodiči, měl jsem snahu nepořádek regulovat. „Jak můžeš za sebou nechávat tolika krámů Verunko. Ty, pracovnice odboru lesního a vodního hospodářství. Co by tomuhle řekla zvířátka v lese?“ Zadíval jsem se na kuchyňskou linku. „Nemám čas na uklízení, vařím. A divil by ses, jak je pěknej smalťáček v lese nebo v řece po patnácti letech.“ Co víc jsem mohl říci. Ona má ale v tom bordýlku řád. Nesnáší plasty. Ty v přírodě patinu nikdy nedostanou. Hrníček od čaje nechá ležet třeba týden, ale kelímky od jogurtu  musí být ihned ve tříděném.

Tak jako já v kaktusech, ona má velkou vášeň v tanci. Mírnou žárlivost, kterou mám na její partnery z tanečního souboru si mě udržuje ve střehu a  pozornosti. A kdybych měl říci jaká je? Kdyby se dala na vojančení a velitel by dal nástup podle velikosti, stála by ve čtvrté pětině řady. Kdyby dal nástup pro nic za nic, jen aby ukázal, kdo je tu velitel, stála by  nahrbená jako kočka. Ale kdyby byl nástup na přehlídku, stála by v tom nejpozoruhodnějším pozoru, že by zkoprněl i velitel. A kdyby dostala za něco pochvalu, vrněla by. A od té doby co jezdí se souborem na Moravu, je pohostinná. Jednou to ale s  pohostinností přehnala. To když přijel kaktusářský zájezd. Loni byla s naším spolkem na Jižní Moravě, tam, kde nás pan Knésl pohostil kořalkou a paní Knéslová bábovkou a  to se jí moc líbilo. „Nenecháme se přece Moravou zahanbit.“ Já jsem s radostí souhlasil. To bude vizitka celého klubu. Když někoho milujete, milujete se vším všudy. A já jí miloval i s tím domácím bordýlkem. Když jsem přišel domů a uviděl rozházené svůdné botičky, srovnal jsem je a měl radost, že je doma. Nádobí jsem poklidil, abych udělal místo pro další hrnce. Ale ve sklenících, tam jsem nepořádek nestrpěl. To byla zase vizitka genů mé mámy. Můj skleník byl přijímací salón, do kterého směly jen jeptišky a  do kterého někdy přišla jako abatyše,  moje tchyně. „Co ta Veruna dokáže udělat za paseku. Ty musíš mít svatou trpělivost. Když vidím  tvé kaktusy, jak jsou srovnané a čisté, musíš s ní trpět viď?“ Ale já už  dávno netrpěl. Mámino genové dědictví jsem vybíjel ve skleníku. „Máš to tu jako na lince ve výrobně Brufenu. Alespoň prázdnou láhev od piva si někam postav.“ Takovými průpovídkami komentovala Verunka návštěvu skleníku. „Tohle už není příroda, to jsou naletované součástky na tištěném spoji.“ Řekla mi den před zájezdem, když jsem obíral poslední uschlé květy. „Hlavně neber nikoho zítra  do kuchyně Verunko, víš, že každá dobrá kuchařka má mít své tajemství. A to tvoje, je úžasné.“ Ještě večer upekla bábovku a ráno hnala na nákup. Já zatím douklidil zahradu. „Budete mít dneska zmrzlinu, paní Jandová?“ Křičela Verunka na sousedku přes ulici. Vlastnila malou výrobnu cukrářských dobrot a aby o víkendu nelenila, uvařila výbornou zmrzlinu a když bylo počasí, prodávala v malé boudičce vsazené do hradby. „Dneska bude malinová a vanilková, zastav se!“ Nemohli jsme se dočkat našeho prvního zájezdu.

A když jsme poznali zvuk autobusu, honem ke vrátkům vítat. Jak zástup procházel vrátky, Verunka hlásila. „Kaktusáři doprava, nekaktusáři na občerstvení doleva. A jako  vojenský regulovčík v krásném postoji tanga ukazovala pažemi směr. No, musím říci, že mnoho lidí chtělo zbloudit na  hříšné cestě, ale nakonec zbloudily  jen hříšné manželky. Sbírkový skleník mám průchozí, ten na semenáčky je couvák. Kaktusáře jsem rozdělil. Když jsem se ale v uličce ohlédl a viděl jakou uzounkou jsem tehdy postavil a do ní se tlačilo dvacet urostlých kolegů a jako partyzáni se samopaly a granáty, ověnčeni mobily, fotoaparáty  a pouzdry, začal jsem trnout. Jak jsme to obézní národ a co krámů s sebou taháme. První drcanec pouzdrem převrátil Echinomastus. Druhý kolega, jehož břicho nabralo Ancistrocactus, se moc omlouval. Rána a na zem dopadla kracíkovka. Nervy mě hrály, jako telegrafní dráty. Nemohl jsem se soustředit na dotazy a všechny posílal na občerstvení, aby pivo nezteplalo. Od sbírky mě tahali dloubat semenáčky a já lítal sem tam. Všechny jsem odesílal Veruně na pivo a buchtu. Skleník byl již skoro prázdný a já viděl jen dvě děti se zmrzlinou. Ty nemají břich, jdu na pivo.

Verunka se bavila výborně a držela všechny   od skleníku dál. Vonělo kafíčko, viděl jsem nalévat kořalku a slyšel i slova: „Tady je vidět pečlivá ženská ruka. Jak asi musí vypadat vaše kuchyňka, když máte tak čisto v zahradě a skleníku.“ Veruna se chechtala. „No, to si ani nepřejte.“ Když poslední „host“ odcházel, nakoukl jsem do skleníku. „Pro boha!“ Z mého nejlepšího chrysacanthusu stékala malinová zmrzlina. Ani mě nedalo zamávat odjíždějícímu autobusu, jako Veruna. Jen jsem se objevil ve vrátkách a hnal  do skleníku omývat zasychající zmrzlinu. Sotva jsem popadl kropáček a štětec, zatnul jsem zuby. Celá krajní řada velkých polyancistrusů byla splesknuta do sebe. „Veruno!“ zařval jsem ke vrátkům. „Podívej, co mi tu udělali.“ Řekl jsem tak nepříjemně. „Já za to nemůžu, že sis to neohlídal!“ „Nemělas jim tolik nalejvat! Teď to rozpleť, ať víš co je to!“ Usedla a snažila se, háček po háčku rozplétat, jako rybářské třpytky z pleteného svetru. Já věděl, že je to strašný zápas, ale nechal jsem jí trápit a omýval malinovou zmrzlinu. Po chvíli  uslyším  zvuk, jako když rozepínám  velký suchý zip. Ona dělala jakoby nic a zápasila háček po háčku. Další zvuk, až mě zatrnulo. Dál se tvářila, že trpně zápasí s háčky. Při posledním zvuku  zakašlala a zvedla se. „To bylo řečí.“ A odešla ven. Přiskočím ke sklerákům a nemohu uvěřit. Za tu chvíli byly naprosto neporušené na svém místě. Přemýšlel jsem, jak to potvora dokázala. Ten zvuk, mě přivedl na správnou myšlenku. Smrsknul jsem dva k sobě a když byly háčky spojené, trhem, jako ten suchý zip se oba, bez jediného odlomení háčku oddělily. Verunka vyřešila past, která mě po léta naháněla hrůzu. Jdu za ní.

Měla zapálený ohýnek a koukala  do plamene. Přisedl jsem. „Verunko, možná se tam těm kaktusům ani nelíbí. Možná jsou tam jako v nemocnici. Ale ty spojené háčky to jsi vymákla. Bezbolestně, jako když strháváš náplast z chlupaté ruky. Tak se na mne nezlob. Něco jsem vydělal půjdeme to protančit?“ Ožila. „Jo! Ale mám v sobě pět kořalek.“ Když nebyla v souboru, když nemusela předepsané sestavy, tančila tak živelně a já, když jsem odpočíval, přemýšlel odkud tu nádhernou živelnost znám…… Z kuchyňské linky! No přece na kuchyňské lince namrskané barevné kytičkové nádobí, pohozené pokaždé jinak a mezi ním lžíce a měchačky, sůl a mléko. V noci, když nevykopla svůdné botičky, když je odejmula  a urovnala, vyběhl jsem ven, vzal dvě láhve od piva, šel do skleníku pocuchat ty nejpravidelnější řady kaktusů a mezi položil prázdné láhve. Druhý den volala na oběd. Já vešel do kuchyně, kde voněla svíčková a kde nebyla hromada nádobí. Cítil jsem provinění. „Co, že tu máš tak divně uklizeno Verunko?“ Smutně se dívala. „Já jsem se včera  styděla, když mě ten pán chválil.“ Dojedli jsme, nádobí jsem namrskal ledabyle na linku. „Pojď se podívat do skleníku, něco tě ukážu.“ Vešla jako první. „Panečku, ty tě tu fakt udělali chaos. Toho jsem si ani včera nevšimla.“ Vzala láhve od piva a položila je do trávy. Potom urovnala řady kaktusů. „Tak co jsi mě chtěl ukázat?“ Musel jsem se smát. „Vlastně jsem tě chtěl pozvat na zmrzlinu. Pojď.“

Za týden jsme dostali děkovný dopis, od vedoucího zájezdu za pohoštění, které bylo to nejpřívětivější v jejich historii. Co je vyklopená zmrzlina proti takovéhle pochvale. „Verunko! Pojď si to přečíst! Trumfli jsme Moravu!“ Byla moc šťastná a oba jsme se těšili na další kaktusářskou návštěvu.

                                                                              Zpět