Xena

 

     Říkají mu modrý kopeček, je šikovně položený, tak jako  nad  Bílovicemi Hradištěk. Musel být nádherný, když před hodně lety zmodral, jako cibulový porcelán. Jeden krejčí si ho propachtoval a tvrdošíjně tam nahoře, na jeho plošině pěstoval len. Tři roky se mu posmívali dole ve vesnici, až na počtvrté plošina zmodrala a dodnes jí říkají Modrá planina,  na Modrém kopečku. A není to pověst. Výhled na Brdy od jihu a na zbirožské lesy od severu stál za námahu vyjet klikatou a kamenitou cestičkou, abych se upocený a udýchaný usadil a dlouho rozhlížel po nádheře vojenského újezdu. Stejná myšlenka se mi proháněla hlavou. Vojáci, nebo podnikatelé? Co je pro tuhle krajinu lepší? Vojáci jednou za čas ve tvaru přijedou, zastřílí si, přerazí pár stromů, vyhloubí do země díry, naštvou hajnýho a ve tvaru odjedou. Díry zaplaví voda,  naskákaj žáby a stromy přiloží v hájovně do kamen. A podnikatelé? Cílevědomě hnětou krajinu, aby jim platila.

    O rok později jsem měl jasno. Vojáci jsou zlatíčka. Rok stačil jednomu podnikavci, aby Modrému kopečku vzal všechna kouzla. Jako kdysi krejčí si ho propachtoval. Cestičku „vyspravil“, natáhl a nahoru vyvážel turisty, jako ve špitále výtah nemocné. Jenomže oni se mu tam nahoře podívali doleva, doprava, za dvě minuty to odbyli a co teď? Odpočatí sháněli se po zážitcích, po pamlscích. Podnikavec vystavěl kolibu, kde hnětl steaky tlusté jako školní houba. Aby jim vyhládlo, nakoupil motokáry a kolem Modré plošiny uhnětl terénní okruh. Rozkřiklo se to. Na steak vyjížděli i hordy motorkářů. Ještě jednou jsem si troufl vyjet nahoru na Modrý kopeček. Z výhledu před zvířeným prachem a smradem  přepáleného oleje nebylo nic. Člověku holt narostla hlavička a v ní mozeček, ten důmyslný stroječek, neustále chtivý prožitků, požitků a zážitků. Dodnes nevím, jestli ten můj je špatně vyvinutý. Ale zato vím bezpečně, že chtiví turisté tu naši malinkou Zemičku vyčerpají desetkrát rychleji než já. Co se ale dělo ve stroječku mladé ženy, která u mě jednou přistála jako v scifi románu, dodnes nevím. Před vraty to zabublalo, jakoby basista prohrábl prázdné struny  kontrabasu, uvolněná tabulka na skleníku sametově rozechvěla  přetavený křemen a já se chystal zanadávat „posranej motorkář“. A byl to tu. Ve skafandru se díval na vrátka a já si vzpomněl na jejich sleziny na Modrém kopečku. „Táhni k čertu.“ Pro sebe jsem rozjížděl vybraná slova útěchy. Pak si ta havěť odmontovala přilbu a já uviděl ženskou s vlasy jako ušmudlané zlato. Složené lajdácky pod přilbou, dopadly na ramena černé kožené bundy. Jemná žahadla nádherné medúzy. Přehodila černou nohu, obrovitou Hondu zajistila a stála na jejím boku otočená ke vrátkům. Já uskočil za magnolii a hledal houby, jenomže  moc řídký ten keř magnolie. „Halo, pane, jste tam?“ „Jsem i nejsem!“ „Tak se mi ukažte, pane! Hledám pana Blechu!“ „No, to jsem já.“ Konečně jsem vylezl a uviděl to stvoření v poloviční kráse. Nad vrátky vykukoval jen obličejík lemovaný blonďatými vlasy padajícími do neznáma a v opáleném obličeji velké oči s řasami obalenými mosteckým mourem. Rty tmavé a masité jako dva voňavé řízky na sobě. Ani jsem neotevřel a jen o něco vyšší, vystrčil  hlavu nad vrátka. „A proč za mnou? Já nemám rád motorkáře.“ „Ale já jsem motorkářka, jestli jste si nevšiml.“ Zamračila se a myslím, že podupla nohou. „Tak vás snad potěší, že jsem  dostala doporučení podívat se vaše na kaktusy. Ale jestli se vám nehodím, zajedu panu Martínkovi do Újezdu.“ Jo, tomu prasákovi přihrát takovou ženskou. I když byl z našeho spolku neměl jsem ho moc rád, právě pro jeho slintání na ženský. I jeho kaktusy se mnou cloumaly. Rozvedl se a každým rokem jezdil do Mexika a pokaždé něco dotáhl a chlubil se, jako by to bylo vyznamenání za chrabrost. Kvůli ženským i zelíčkařil. „Já mám čas, ale jestli chcete kaktus jako dárek před počítač, nic na prodej nemám.“ Stoupla si na špičky, předstrčila bradu a ty dva voňavé řízky ukázaly, že mezi nimi je krajíc z té nejbělejší mouky. „Vy si myslíte, že všichni motorkáři jsou blbci?“ Odzbrojila mě, a jako když chci načapat smilníky v ložnici, prudce jsem otevřel vrátka. Ani vteřinu nezaváhala a rozhodným krokem dupla na můj pozemek, jenž se otřásl. Potom se v motorkářském otočila, za pasem kožená pouzdra s kudlou, pistolí, vysílačkou, nebo s piškoty a houskou máslem? Nevím. Pokynul jsem, že je cesta volná.
Koho mě připomíná, tahle žena? Jo, Xena. Ano, jednou jsem omylem přepnul na svinskou Novu a tam byla vyzbrojená, nebojácná žena jménem Xena a tahle, až na blonďaté vlasy to je přesně ona.
Byl kaktusový den a slunce z nejvyššího postu spouštělo kolmo paprsky ke sklu a jí bylo ve skleníku moc horko. „Nebude vám vadit, když si stáhnu bundu?“ Tak jako ona před vrátky jsem se k ní naklonil. „Vy myslíte, že všichni antimotorkáři jsou blbci?“ Čas se posunul v její prospěch a v můj neprospěch, když si stáhla těžký, černý oblek. Z vycvičené ženy tvrdou vojenskou školou a pár lety praxe, se stala holčička před maturitou, plašící prakem špačky na vinici. Chvála tomu, kdo vymyslel jednoduchá, obtažená trička. Byla nádherná. Úzký pas a pod ním tlusté motorkářské kalhoty, jako kdyby uličnice vylezla z kanálu i s litinovou obručí zaklíněnou kolem boků. Tak abych se k něčemu dobral, zlatá střední cesta, dvacet pět. Pookřál jsem a nabízel vodu, kávu, čaj, domácí uzené. Nechtěla nic, jenom mlčky zkoumala stoly s rostlinami a prd tomu rozuměla. Když jsem mluvil o božských trnech acanthodesů, dívala se na theláky a když jsem básnil o vůni myriostigmy přivoněla k asteriasu. Musel jsem jí nosánek navést. Co je to za kaktusářku, když neví, jak vypadá myriostigma? Zato jak se nakláněla nad grusony, přál jsem si, aby si poranila nektarinky pod trikem a já je musel dezinfikovat, protože trny grusonů jsou přece „jedovaté“. Najednou mile vyzvídala. „Musí to být nádhera, tak jako Jestřábník rudokvětý na šumavské louce, uvidět kaktusy v divoké přírodě. Jezdíte za kaktusy?“ „V září mám premiéru po Mexiku, je to za dva měsíce a už mám skoro zabaleno.“ Otočila se a bylo vidět, jak se usmívá. Ještě jednou obešla stoly, poděkovala za oběť drahocenného času a loučila se. Když usedala ve skafandru na kosmický stroj, přál jsem si sedět za ní, držet se jejích boků a doprovázet jí po kaktusářích České země. V tom pobláznění jsem netušil, že bych udělal tu nejhorší věc.

   Na červnové schůzi se mizera Martínek chlubil, jaká kočka u něho byla. „Chlapi, Honda za čtvrt melounu a na ní baba jako z Lea. Bloncka a k tomu černýmu vohozu, no prostě paráda. Ve skleníku si sundala bundu, pas jako vosa a kozičky akorát do dlaně. Hoši, a když se zeptala, jestli mám taky tak voňavou myriostigmu jako vona, já byl hotovej. Z těch posledních  importíků  byla na větvi.“ „A co tvoje zelíčka Láďo, na nějakej hrách si jí neutáh?“ „Člověče, zelíčko obešla jako pokladnu na fotbale.“
Neřekl jsem ani slovem, že u mě byla, že tu myriostigmu pochytila ode mne. Nežárlil jsem na něj, byl to slizoun. Zato na Xenu jsem myslel každý večer.  Ne, že bych se za tu chvíli zamiloval, takový Janek nejsem. Ale ten pas a nektarinky, a kdybych rozřízl kanálovou obruč, však víte.
    Co sejde z očí, sejde z mysli. Po měsíci jsem si tohle rčení potvrdil. Vzpomínka odumírala do doby kamarádových narozenin. Najednou jsem v té příjemné hospůdce zbystřil zrak i sluch. V televizním rohu, kterého si nikdo nevšímal, běžely zprávy a já na tu dálku uviděl Xenu. Vyběhl jsem pod obrazovku, abych zachytil slova. Ve zpravodajství ukazovaly ekologické aktivisty bránící demolici staré vodárenské věže. Zcela zřetelně jsem uviděl Xenu, jak leze po hromosvodu na cihlovou věž a jeden kravaťák se jí snaží stáhnout.  Potom už byl jen krátký rozhovor s investorem, který si nebral servítky na adresu ekologických teroristů. Byl jsem na začátku a možná daleko silněji. Ke kráse přibylo hrdinství. U stolu jsem uhryzával nehty palců a zapíjel ležákem. „Co je s tebou chlape, snad nejdeš do politiky, že tě ty zprávy tak rozházely?“
Příprava mé panenské cesty do Mexika zatížila telefon nekonečnými dotazy. Jeden hovor, mě ale trochu rozladil. „Chlape a ve vší počestnosti, žádný rabování. Víš, že chtěli vybrat Honzu Mařáka? Z životního u něj zvonili, že se jdou podívat na rostliny. Dokonce mávali papírem, ale znáš ho. To víš, že je vyhodil. Za to na Moravě řádili. Barčuk, ten vůl jim otevřel skleník.“
Neměl jsem v úmyslu rabovat. Nikdy jsem to neuznával. Vždycky jsem si vzpomněl na dědovu louku, na fialově kvetoucí ocúny, dokud je zahrádkáři nepřemístili. Dnes není po nich ani památka. Zbývaly dva týdny do odletu a s chutí jsem šel na pravidelné kaktusářské pití kolem ohně. O prázdninách, v té době kaktusářského nesetkávání, to moc potěší. Ještě střízlivý jsem zaslechl zprávu. „Chlapi víte, že vybrali Martínka? A ten blbec se jim ještě chlubil. Znáte ho přece.“ „A proč je ten vůl pouštěl?“ „No,… napálili ho.“ V tu chvíli jsem ustrnul a civěl do ohýnku, jakoby dohořívaly zbytky, ještě před chvílí živé čarodějnice. „Xena“.  Myšlenka na ni mě zchladila záda, že jsem je musel natočit k ohni. „Xena.“ Na mihotavé, ohněm osvětlené stromy jsem promítal souvislosti a přišel mě na mysl ten zvláštní, neurčitý výraz z televize, ekologičtí teroristé. Proč by to taková pěkná ženská dělala? Proč by práskala kaktusáře. Z uvědomění, z pomsty, pro dobrodružství? Vytáhl jsem telefon a stranou zavolal Mařákovi, dobrému známému. Rovnou jsem se zeptal na pěknou blondýnku, nemá-li na ní kontakt. „Před měsícem si u nás zapomněla pouzdro s mapou.“ Zalhal jsem. „Jó,…. Myslíš tu na motorce? Chlape, s tou bych sám potřeboval spojení. Víš, jaký spojení mám na mysli, ne? Nemůžu jí dostat z hlavy. Takový ženský by měly kaktusáři znárodnit.“ To bys tomu dal Honzíku. Ta by s námi zatočila. Pomyslel jsem si.
Ani za týden jsem se k ničemu rozumnému nedobral. Proč zrovna kaktusáře, ty duše šlechetné, zdravě zpátečnické, oddané a trpělivé? Začal jsem tu ženskou idealizovat. Při usínání jsem viděl, jak někam pádí na své Hondě, aby zabránila další katastrově. Jednou přivázána ke stromu, po druhé staví kamion s nelegálním odpadem. Za pár dní jsem se v myšlenkách do ní vžil, až jsem jí hrdinně, za sladkou odměnu pomáhal. I po Mexiku jsem jí tajně doprovázel.

      Týden po příjezdu jsem žil  vyprávěním o trnité zemi a plány, jak nepěstovat hloupě kaktusy. Byla mi trochu hanba, porovnáním svých rostliny s divokými. A zrovna, když jsem třídil co je na odpis, slyším to blahodárné zabublání. Byl povedený říjnový den. Od začátku měsíce jsem žil v naději, že se jednou objeví, jestliže je pravdivé mé nařčení. Rovnou jsem běžel ke vrátkům, poblázněný předlouhým sněním. Stahovala přilbu a já čekal, až spadne ušmudlané zlato na černá ramena. Jako ve snech mě táhla udělat přískok a obejmout jí. Na místo přískoku jsem se jen zklamaně díval na krátký, černý, oválný účes, podobný nádobce v urnovém háji. Byl jsem zklamaný. Ha, aktivistka dostala na čumáček a musela změnit vzhled. Její úsměv, mě ale znovu povznesl, otevřel jsem a vzal astronautce přilbu. „Projížděla jsem kousek od vás a vzpomněla na vaše pěkné kaktusy. Nevadím vám?“ „Nevadíte, jste mou prémiovou výplatou, pojďte dál.“ „A co motorkáři, trochu jste se smířil?“ „Od šestnáctého června, co jsem vás poznal, tak jo, ale moc trnitou cestičkou a hluboko vymletou a bolestnou.“ „A co ještě? Nedivím se, že trnitou, když jste jezdil po Mexiku. Nebo jste nejel?“ „Jel.“ „A dobrý?“ V tom okamžiku mě napadla taková věc. Počkej, já tě sejmu, ty dobrodružstvím chtivá krasotinko. Postavil jsem se vzpřímeně přede dveře skleníku, zasalutoval a hlásil: „Cesta Mexikem mne nadchla, i když byla trnitá. Udělala ze mne muže, který se dokáže stejně tak vzepřít svodu krásných Mexičanek, jako nádherným rostlinám čeledi Cactacae. Nepřivezl jsem si žádnou Mexičanku, ani jednu nejmenší rostlinku. A kdyby z naší party, přece jen podlehl někdo svodu, nahlásil bych to do úřadu!“ Sotva jsem domluvil, udělalo se mi zle. Ale když jsem uviděl, jak jí je zle, jak oddechuje, jak nervozitou svírá a povoluje pěstičky pod bundou, udělalo se mi dobře. Musela jejími nervy proletět nevšední energie, včetně míst nejženštějších. Pak se pokusila o úsměv. „Děkuji za raport, mladý muži až jste mě překvapením zhusovatěl kůži.“ Dostala se do formy. Ustoupil jsem z  futer skleníku, ještě jednou si mne změřila a nesměle, jako k zubaři vstoupila. Je to bystrá hlavička. Dělá pokroky, už rozezná feráky od theláků. Chvíli jí nechám odpočinout, pak to z ní dostanu. Byla hezká a nejistá. Mourovýma očima těkala, mě jakoby kontrolovala kde stojím co si asi říkám. Myslím, že prožívala něco, jako první seskok padákem. Dvakrát se kousla do palce. Mé odhalení bylo  zřejmě součást  dobrodružství, to nejdobřejší krmení jejího stroječku, tak odlišného od tuctových turistů z Modrého kopečku.  Dokonce mě požádala o vodu. Teď bude spekulovat, jak z toho ven. Za záclonou okna bytu jsem viděl, že bez bundy naklání tělíčko z kanálové obruče nad zadním parapetem a bere do ruky jmenovky. Nejraději bych k tomu citrónku ve vodě, přimíchal účinný opiát, nějaké čarodějné byliny, protože ty její řízkové rty, obalené strouhanku ze žitných rohlíků, a oči prosypané mourem,… darmo mluvit. Převezla mě. Když jsem vešel se sklenicí, stála usměvavá, daleko od zadního parapetu. „Moc hezké rostliny, nezklamala jsem se ve vás. Sháním semínka Ferocactus fordii, Coryphatha valida, Discocactus albispinus a velkou radost bych měla z Mammillaria perez de la rosae.“ Panečku, ta má makovici. Musí znát alespoň pět řečí. Latinu tak pěkně vyslovila. Věděl jsem, že všechny jmenované rostliny vyčetla na zadním parapetu. Je to profesionálka tahle ženská. „Ta semena vám rád dám.“ Chvíli jsem povídal o Mexiku, a když zaujatě poslouchala, když se mnou přecházela hory v Durangu a já byl jen kousek od ní, dopověděl jsem zážitek a záludně se zeptal. „Tak od jakých rostlin, že mají být ta semena?“ Po druhé jsem jí zaskočil. Viděl jsem, jak tápe, jak otočila oči zbytečně k zadnímu parapetu, potom chvilenku těkala po skleníku, a když se nadechla, aby se promyšleně vykroutila, přitlačil jsem jí ke stolu, chytil za černý účes, jako bych posvátně ukládal nádobku do urnového háje a políbil. Políbil na rty černošského typu, o polovinu větší než moje a tuhé, jako nateklé od žíhadel. Plaval jsem po nich, tolik možností mě dávaly, než jsem od koutku ke koutku jako včela posbíral nektar s citrónovou vůní. Přišlo jí vhod tohle záchranné trubčení, ale ruce ta potvora po celou dobu nechala za zády na parapetu. Když vycítila, že se dostatečně vykoupila, zvedla je a něžně mě odstrčila. „Musím jet, nezlobte se.“ „Vydržte chvíli, skočím odsypat ta semena. Tuším, Ferocactus fordii, Coryphatha valida, Discocactus albispinus a Mammilleria perez de la rosae.“ Vylétlo ze mne a slavil jsem druhou výhru.
Vběhl jsem do baráku drapnul telefon a volal kamarádovi sousedovi, motorkářskému fandovi. Rozuměl strojům. „Zdeňku, potřebuju pomoc, jde o život. Vidíš tu Hondu u nás před vraty? Musíš něco udělat, aby nejela.“ „Seš nalitej, nebo co? Dyť je to stroj za tři sta táců. Neblázni.“ Zdeňku já nemám čas na vysvětlování, nějakou pitomost udělej a pak se zdejchni a nelez ani po zahradě. Máš u mě basu ležáku. A hlavně si to pamatuj, zejtra to budeš dávat dohromady. Zdar.“ Celej propocenej jsem odsypal semena, popsal a upaloval do skleníku. Našel jsem chudinku nad zadním parapetem v pokání za svůj neomluvitelný výpadek paměti. Zdržoval jsem a zavedl opět řeč na Mexiko, jaké tam jezdily nádherné Choppery. Můj plán byl povedený a soused moc šikovný. Chudinka se snažila startovat svojí raketu zbytečně. Sundala přilbu a alespoň pohledem stroji domlouvala. „Copak, nejede?“ Hrál jsem hloupého. Chvíli se snažila stroj osahávat a potom se smutně na mě podívala. „To je poprvé co zklamala.“ Nabídl jsem sousedovu výpomoc, ale až ráno až bude doma. Smutně přijala pozvání na večeři a nabídku na přespání. V hospodě jsem se cítil jako král. Nemohli se vynadívat na to stvoření a kamarádi mně souhlasně kynuli. Rozpili jsme se a já z ní vytáhl televizní záběr z vodárenské věže. Byla to ona, to přiznala, ale nesnáší mediální akce. „Kdybych věděla, že tam aktivisté přizvou televizi, nelezla bych tam.“ Měla ráda samotářské zákroky, tajuplné a riskantní. A když hospodu zavírali a my byli v nejlepším, vzpomněl jsem na toho špindíru Kodla.
Tomu blbci říkali Rafaelo. Bylo na místě, že pro sebe choval dobytek. Jak ale jeho tělo chřadlo věčným nasáváním, neměl chuť o zvířata pečovat. Na boku chátrajícího domku vlastnil zahrádku, jako „malovanou“. Kopřivy a bezinky chyběly jen pod Škodou 120 bez kol, zčernalou bezinkovou medovicí a v  malé ohradě, nacpané zvěří. Jednou zubožené husy, jindy vypelíchané a zablácené kachny. Doposud jsem nejvíce litoval možná třiceti vyhublých krůt, tak vtěsnaných, že musely přecházet po zádech svých kolegyň. Jestli v té době ještě byl myslivec nevím, ale jednou do ohrady vypustil selátka divočáka. Vždycky jsem měl k divočákům sympatii. Někdy jsem překonal smrad a na sedm selátek se lítostivě zadíval. Neměla pod sebou kousek suchého. Když chodila, panděra jim klouzala po výkalech. Přesto ve svých sračkách narostla a v den našeho nasávání, byla již dospělá. Ten večer, po boku Xeny, jsem dostal odvahu udělat čin, o němž jsem dávno přemýšlel. Zavděčím se nádherné ženě a prokážu společné zájmy. „A víš co  teď uděláme Dorko? Vypustíme Rafaelovi prasata, protože dost bylo tejrání, ať si užijou jako my. Jdeme!“ Cestou jsem jí popisoval opilce a vysvětlil smysl záchranné akce. Domek strašil na úplném konci vesnice, na Rafandě tam říkají. Nekončící neshodu mezi opilcem a nejbližšími domky živil smrad ze zahrádky. I naše nosy s odporem nasávaly, když jsme přicházeli k  domku, obloukem, po temné louce mezi zahrádkou a kukuřičným polem. „Počkej, nalámu jim kukuřici.“ Zbytečně jsem osahával prázdné stvoly. „Jasně, nejlevnější krmení. Kombajnista bude čubrnět na výtěžnost z lánu.“ Kdyby byl červen a namísto smradu vonělo seno a mladičká kukuřice v teplém nočním větříku jemně ševelila a po boku takovéhle ženy, nemělo by smysl chtít víc. Okrajem pole jsme došli na roveň zahrádky, přeběhli dvacet metrů loučky a já nahmatal vrátka. „Ty používá, Rafaelo na polní pych.“ Prasečí chrochtání zesílilo. Nahmatal jsem zámek na řetězu. „Že se ten mizera tak zašpéroval.“ „A co poplašné zařízení a kamerové systémy, zajistil si?“ Zavtipkovala. Hledal jsem jiné řešení. Ve světle daleké lucerny jsem viděl, jak Xena rumpluje  dvířky. Oba jsme zabrali a  dvířka vysadili z pantů, já je otočil jako by byl řetěz pant a opřel o hradbu. Prasata do nočního ticha chrochtala natolik, že jsem dostával strach při pohledu na temné stavení a zpustlou zahradu. Nikdy nebyla přece v noci slyšet. Příchodem k ohradě zvířata sborově ječela a čvachtavé bahno plnilo noc příšerným plynem člověčí nadvlády. Pletivo, uchycené ke stojatým železničním pražcům, cvičilo jako rybářská síť s obrovitými tuňáky. Hladová prasata do něj narážela a vydávala mučednické zvuky. Nervozita mě honila rychle pracovat. Xena se jen smála. Nahmatal jsem ocelový rám dvířek, osahal a narazil na petlici se dřevěným lígrem. „Tak Dorotko, na stranu, vypouštím divou zvěř.“ Pohromu jsem nečekal. Prasata ucítila lehký volný pohyb, pod packami hebký zelený kobereček, skákala a ječela jako nezkrotné koně. Těla jsme přimáčkli na pletivo. „Měl si udělat radost myslivcům a pozvat je na hon.“ Najednou zahradu osvítilo světlo ze štítu domu a chrochtavý Rafaelův hlas mě rozbušil srdce. „Co je svině svinský, měli jste kukuřici néé?!“ Vynořil se z bezinek a šel k ohradě. „Doro k zemi.“ Chytil jsem jí za ruku a strhl ke dřevěné hradbě zahrádky. Opilec zjistil, že prasata jsou volná. „Vy svině smradlavý vy jste mně utekli!“ Popadl klacek a zbrkle mával kolem sebe, jako mačetou v pralese. Vzteky tloukl do kopřiv. V malé zahrádce se mu povedlo majznout i nějakého divočáka a výsledek byl naprosto scestný. Jenom prasata rozdráždil. Jeden divočák přiletěl a jak jsme seděli na bobku, přimáčkl nás na dřevěnou hradbu a my tou shnilotinou vypadli i s divočákem na louku. Za prvním prasetem vyběhlo druhé a třetí a útěku si v amoku povšiml  Rafaelo. „Jarmilo! Jarmilo, podej mi kulovnici a brašnu!..... Honem ty Káčo, nebo se rozutečou!“ V okně jsem uviděl světlo a ženuška podávala opilci zbraň. „Doro, do kukuřice, poběž.“ Louku jsme přeběhli a skokem do pole vyšla první rána z kulovnice. Oba jsme padli na zem a vyčkávali. Kukuřicí přeběhlo světlo a já dostal odvahu se podívat. Sborové kvičení svobodou pominutých prasat znělo ze všech stran. Viděl jsem v zahrádce svítit baterku a slyšel hlas opilcovo ženušky. „Stando, někdo vyboural dvířka.“ „Která sviňa tohle provedla. Pojď ke mně a sviť!“ A jako vojenským světlometem prohledávali kuželem baterky louku a okraj kukuřice. Ještě jsem na palouku před námi postřehl přebíhat dva kvičící chuchvalce, potom záblesk a kule kousek od nás proletěla kukuřičnými stvoly. Rána a další kule se prohnala zelení. Byl to mizerný zvuk, jak kosila kukuřičný porost. Najednou jsem přes víčka zavřená strachem, vnímal světlo a sotva dva metry od nás skočilo do pole zvíře.  Za ním rána a praskaly přerážené stonky. Zvíře kvičelo nedaleko. „Netrefil si!“ „Nekecej, koupilo to. Tak hledej ho a nečum. Ta sviňa svinská.“ Už jsem slyšel kroky trávou a klení a první krok do kukuřice a Rafaelovo zadýchané chroptění. Jak já jsem se bál, všechny svaly a hlavně ty hýžďové vypnuté jako blána na bubínku. Kdybych byl sám, vzdal bych se. Vůbec jsem nevěděl jak je na tom Xena. „Tak polez s tím světlem, nebo s flintou praštím vo zem. Za tohle někomu rozstřílím prdel!“ Kratičké ticho přerušilo kvičení a další obrovská rána mě rozkmitala bubínky. Slyšel jsem, jak se prase hlučně vzdaluje. „A je v prdeli. Tohle příde někomu draho. Já si ho najdu!“  Poslední větu chraptivě zařval do kukuřice. Po ní jsem slyšel vzdálené plenění kukuřičného lánu svobodnými divočáky, vzdalující se klení a za sebou něžný hlásek. „To bylo do mého žaludku, jako steak na Modrém kopečku.“ Já myslel, že tu ženskou budu utěšovat, že ke mně přitulí tělíčko a najde zázemí. „Ty jsi ještě živá a při smyslech?“ „Jó…. Ještě by na závěr měly zatroubit lesní rohy.“ Zašeptala. Je lehkovážná tahle Xena. Mě se třásly ruce a pomalu mi začalo docházet, co všechno mohlo nastat a Xena?  Prožívala jedno obyčejné, filmové drama. Nebylo mi do řeči cestou z „kina“. Co jsem to za blbce, co jsem to provedl. „Snad aspoň ta prasata dožíjou pěknej život. Co myslíš, Doro?“ „S tím si hlavu nelámej, to už nám může bejt jedno. Účel to splnilo, zážitek jedna báseň. I za to jak smrdíme, to stálo.“ Tak takhle smýšlíš, krasotinko? Jestli prasata přižijí je tě jedno. A stejné to bylo s kaktusářema. Užít si radosti z odhalení, nahlásit a jít si spokojeně po svých.
Byl jsem mrzutý z celé akce.  Zazvonit tak na souseda. „Musíš spravit tu motorku, ať jede do háje.“ To jsem neudělal pomyšlením na to, co má pod brněním. A když jsme se umyli a kráska chystala se na spaní, do třetice jsem jí odzbrojil. „A ještě mi řekni, jen pro klidné spaní, proč si honila kaktusáře?“ S jistotou potlačila leknutí. „Ty jsi takový pohádkář. Pojď ke mně a už nic nepovídej.“ Vykoupila se ta potvůrka. A zaplatila mě štědře, tím nejryzejším zlatem. Tak štědře, jako by v ouzkých zaplatila britská agentka důstojníku Wermachtu.
Ráno, při odjezdu, ještě než nasadila skafandr, mě vrátila drzost. „Možná bych včera zůstala i bez výpomoci tvého zručného souseda. Já se někdy ozvu.“  Jednou, jedinou řízkovou pusou voňavé loučení odbyla. Bylo jasné, že noc je jen vykoupením, kydnutí flastru na mou drzou hubu. Dlouho jsem žil opojením. Ale když jsem přišel mezi kaktusáře, bylo šibeniční. Radost z nepovedené popravy.  Mizerný provaz se utrhl a platné konvence zajistily odsouzenému život, i když všichni věděli, že je vinen. Ale jedno mě těšilo. Věděl jsem, že mou zásluhou Xena boj s kaktusáři prohrála. Dlouho jsem čekal rozhodnut, kdyby snad jednou přijela, „Musíme zastavit Dukovany“, pro jednu jedinou noc bych se posadil na Hondu a jel.

     Jako kulatý měsíc, zatemnil sousedův satelit březnové slunce. Loni i rok před tím jsem při tomhle jevu stěhoval. „Skleník je připraven, hurá všechno ven.“ Pobrukoval jsem verš, když repete přerušil telefon. „Xena!“ Jak já přitiskl vymoženost na ucho. „Ahoj, dlouho jsem se neozvala viď, měla jsem moc starostí. Ale dobří holoubci se navrací…. i holubičky však víš. Co dělá Rafaelo? Pamatuješ? A jak se daří tobě?“ Málem se rybník protrhl a zaplavil jí mým vyznáním. Mlela tak rychle, že jsem nestačil vůbec nic. „Víš, s těma čuníkama to bylo moc pěkný. Já bych potřebovala taky s něčím pomoc. Můžeš zítra a pozítří?“ „Tobě vždycky pomůžu všechno, co budeš chtít.“ Pak jsem dostal jen instrukce a ještě ten večer vyjel s teplým prádlem, spacákem a velkou svačinou po kolejích na hlavní pražské nádraží. Jak já si přes den i ve vlaku do Prahy všechno maloval. Hezká Xena, moje milá Morava, po práci víno a Xenino objetí. Měli jsme jet nočním vlakem do Břeclavi, takže Dukovany mineme. Čekala na smluveném místě, v pohovu a v úboru jako vojanda, tak trochu vojenské maskáče, trochu v obleku  bojového umění. Mačkal jsem jí k sobě jako snoubenku po dlouhém odloučení. „Musíme už na peron, za deset minut odjíždí.“ Teprve teď jsem si všiml velkého báglu. „A s tímhle jedeme snad až … na Sibiř?“ „Trochu blíž, jen do Karpat. Ale neboj, do Rumunských za Drákulou ne. Do Bílých, kde zpívají Horňáci, tam ve Velké nad Veličkou víš?“ To mě ještě více povzbudilo, téměř každým rokem jezdím na bicyklu do těch míst. Jen pár cestujících vezl vlak a já byl rád, že máme kupé sami pro sebe. Kdyby byly lístky na mě, koupil bych lůžkový vůz a vmáčkl se Xeně na pryčnu. Chtěl jsem jí dávat pusy, ale spánek je prý potřebnější. Zalehla sedadlo. „Hlavně nezaspat! V Břeclavi přestupujeme na Zlíňák.“ Chvíli, mě pozorovala a s vědomím, že nad sebou má strážného anděla, kousek za Prahou usnula. V nádražáckém teplu ležela nepřikrytá na boku, ten druhý, ten nahoře, oblý jako Říp, byl vysoko nad údolím Xenina pasu. Díval jsem se až do Kolína, až docela očím uniforma zprůhledněla a někde v Náměšti nad Oslavou, odkud je jen kousek do Ivančic jsem usnul a zaspal i velké brněnské nádraží, všechny ty staničky, Hrušovany, Šakvice, Zaječí, Rakvice, které jsem znal z couráku a z bicyklu a v Podivíně jsem dostal teplou pusu na tvář. „Vstáváme, bude Břeclav.“ „Co? Já jsem zaspal i noční Pálavu?“ Ta moje představivost, do jakých výšin se až dostala. Bylo chladno a hvězdičky na černých bálových šatech oblohy mrazily. Jen Xena a vytopený Zlíňák mě prohřály. Několikrát jsem jím létem jel, ve všední den byl plný ospalého dělného lidu. Hodonín, Bzenec, Moravský Písek jako konečná vlaku a honem na autobus ani čas na teplé rohlíčky nezbyl. Ostroh, Blatnice, Velká nad Veličkou, konečná autobusu a honem, to už za světla, pěšky přes Hrubou Vrbku do Malé. Na návsi sáhla do pouzdra za pasem pro GPS, udala směr a konečně, jen kousek od cíle prozradila poslání naší cesty.
„Ty asi znát nebudeš, raubíře s pilou. Málokdo má štěstí tu opici načapat. Je to nejlíp placený dřevorubec. Gáži mu dávají samá hovádka. Takový, co bez povolení, nebo přes protest potřebujou konat. Dobře zaplatí a ten magor začne kácet třeba o půl noci. Než přijede orgán, je hotovo. Loni, na Štědrej den, když z kostela zněla půlnoční, zporážel remízku u Horažďovic. Už tam bzučí vysílač. Mezi ekology má přezdívku Katr. Je to opičák a hovado v jednom a je nepřemožitelnej! Ještě včera to chtělo pár nadšenců zastavit, do posledního odpadali. Pro nějaký bohatý hovádko likviduje  bukovej  výběžek lesa na stavbu rekreačního zařízení, teda rekreačního v uvozovkách. Prachobyčejnej čubčinec v panenský přírodě pro zbohatlíky to bude.“

Krásu buků jsem objevil před pár lety, tam na brdském hřebeni u Dobříše a dozamiloval se ve Chřibech. A teď mám možnost, po boku nádherné Xeny, chránit je statečně před lumpem. Záda mě nemožně bolela od její těžké krosny, ale za ruku jsem jí vzal a políbil. „Zmákneme to,…neboj.“ Tady, v místě obrovských buků a zasvěcen do jejich obrany jsem pochopil, proč mě nedovolila chlemtat pivo, ani se moc cpát, jednoduše proto, že tam nahoře, musím to říci od pusy, se nesmím posrat a pochcat.
Borovou, smrkovou a jinou chamraď co lemovala bukový výběžek, už dávno Katr zpracoval a tím odhalil mohutné stříbrošedé kmeny buků. Pět jich, v ohbí výběžku, leželo bez větví na zemi, jako po železničním neštěstí nádrže vykolejených cisteren. „Podívej ty kmeny a pařezy, co s tím chtějí dělat?“ „Tím si hlavu nelam.“ Otevřela krosnu a vytahovala z útrob harampádí. Sekerku, lano, klubo provazového žebříku, vojenské khaki helmy, zohýbaný plech s řemínky, dva vysloužilé elektrikářské opasky. „Takže my se nepřivážeme ke kmeni jako k indiánskému totemu před skalpováním?“ „To udělali včera a vidíš, všichni odpadli. Já už zažila dvě Katříčkovo akce. Je schopnej přebrousit řetězy. Nahoru do korun musíme. Máš strach?“ „S tebou ne Doro. I když….“ „Co jsi chtě říci, dopověz.“ „Ne… nic, jen že se mi moc líbíš.“ Ale v duchu jsem si říkal, proč to vůbec děláš, Dorko, máš tolik ráda ty statné buky nad námi, nebo chceš pokořit Katra, aby tě ležel u nohou jako čokl? Nevěděl jsem a neměl odvahu se ptát. Podívala se na hodinky a přidala do tempa. „Tak kdo půjde do první linie, na první buk? Měla bych jít já, jsem samice.“ Von na ženský neútočí. Má to daný pudem, jako se pes nerve s fenou.“ „Ne, já tam vylezu.“ Nabídl jsem. „Musíš si ale vzít brnění, helmu a hlavně opasek. Ten plech si dej pod bundu na záda. Ukaž, já tě ho přivážu. To kdyby po tobě střílel, víš? Neboj, jenom prakem a gumovými projektily.“ Přehodila plech přes záda a zpředu vázala řemínky. Slunce  osvítilo  její řízkové rty a já se neudržel a hladově jsem do nich kousl. Vyprostila se. „Ne, teď ne! Až potom.“ „Až tě Katr bude ležet pokořen u nohou?“ Neodpověděla. „A co když nepřijede?“ „Ten nikdy nenechá práci rozdělanou.“  Na několik pokusů jsme přehodili provaz s kamenem přes první vysokou větev, vytáhli provazový žebřík a zajistili. S báglem jsem vylezl do bukové koruny. „No a teď tě vezmu spojení se zemí.“ Zakřičela na mě a stáhla žebřík. Ten samý postup provedla ve druhé linii. Jen ten žebřík vytáhla, smotala a já nevěřícně koukal, jak jej odhazuje daleko od svého stromu. Chvíli jsem zapochyboval, jestli není šílená. Ne, byla jenom nádherná. Od sebe nedaleké stromy nám umožnily povídání. „Nesmíš se nechat vytočit, prostě tady bydlíme a hotovo.“ Asi ve dvanácti metrech jsem našel pohodlí a poslouchal Xenin vzrušený hlas. Po poledni, když moravské slunce hřálo, zajistila se opaskem a jako had se položila na větev, aby svou hubinku zkrášlila blahodárným zářením. A mě ta její uniforma, stejně jako ve vlaku průsvitněla.


Najednou jsem zbystřil, jako jestřáb na stožáru. Slyšel jsem motor. Po polní cestě přijížděl obrovský teréňák. „Doro, Katr asi jede!“ Posadila se a kšiltem ze dlaně  zaclonila oči. „Je to von, já  věděla že ho Rovenskej nezastaví.“ Radostí na větvi nadskakovala, jako po českých silnicích na zadním sedadle autobusu. Dřevorubec odbočil z polní cesty, přejel loučku a zastavil, aby vůz nebyl ohrožen pádem stromů. „To je gorila viď?“ Měl pracovní oblečení a vypadal jako ragbyový hráč. Zadíval se do odhalených kmenů, nasadil rukavice, přilbu se štítem, z korby popadl pilu a přeskákal  pod buk v první linii. Xena dobře věděla, že ostatní stromy kácet nemohl, aniž by se zaklínily. Jako kukačka, zazněl její medový hlas. „Kdopak to k nám přišel bez klepání? Vidíš ho, Martine?“ „Vidím, asi nám nese med, pan včelař.“ Gorila chvíli tápala, než jí napadlo podívat se do korun. „Co že? Slyším dobře? Vy jste tu ještě? Tak vám jedna lekce nestačila! Co děláte tam nahoře?!“ „My tady bydlíme.“ „Jóó,… voni tady bydlí a vod kdy prosím tě?“ „Už dlouho.“ „Jóó,… ksindly vystěhovali do holobytů a voni neví, že mají podmáčený základy, že se to tu bude bourat. Tak koukejte vypadnout, nebo vás to zavalí!“ „Nejde to, schody se už zřítily.“ Jóó… a kam se pudeš vysrat, až tě to popadne. A copak tě uvaří k večeři ta tvoje krasotinka? Bukový pupence viď?“ Xena se nedala. „Kdepak pane, kančí gulášek, dáte si s námi?“ „Jó, nandej mi ho a pořádně ho drž, až poletíš!“ Ukrutně se zasmál, drbnul startovacím lankem, posměšně se podíval nahoru, zamával s pilou a zdivočele přidával plyn. Nebyl to lahodný zvuk. Když viděl, že se nahoře nic neděje, zakrojil do kmene ve druhé linii. Xena se usmívala, věděla, že ten její, jako první padnout nemůže, jen by se opřel o můj. Hned pilu zastavil. „Tak co bude s tím guláškem?“ „Vidíte, že dolů nemůžu a ani se mi nechce!“ „Tak ten rendlík pořádně drž, veverko!“ Nastartoval a vztekle zakrojil do kmene. Dostal jsem strach. Xena si nasadila přilbu, protáhla krk a s napětím sledovala Katra. Každou chvíli se v tom běsnění podíval nahoru. Všiml jsem si, že už zpomaluje, že dřevo jen tak lechtá. Přesto jsem s hrůzou zjistil, že polovina kmene je přeříznuta. Ještě naposledy přitlačil, aby třísky výstražně létaly. Najednou se sám vylekal a pilu zastavil.  Položil ji, šel k autu a cpal si něco do kapes. I na tu dálku jsem uviděl, jak popadl v kabině prak. Xena měla pravdu. To znamená, že je řada na mě. Jako ona jsem nasadil přilbu a nuceně se na ní usmál. „Neboj, to budou starý kaštany.“ Katr se postavil, aby mě měl jako terč na střelnici. Viděl jsem, jak natahuje gumy, přitiskl jsem břicho a obličej ke kmeni. „Mám tě pozdravovat vod Eonu, neplatíš.“ Kmen rozezněla trefa. Druhá. Jako bych byl obrovský datel a zobákem bušil do stromu. „A ještě upomínka z vodáren, neplatíš.“ Trefil mě do zad. Podezřele mu zazněly. Jó, tak pán je vokovanej, tak ještě pozdravení vod popelářů to jsou tvrdí hoši.“ Prásk kamenem do přilby. V uších mě zašumělo. „Mám trefu viď, a ještě ze sociálky, neplatíš si zdravotní, jak k tomu přijdeme my poctiváci.“ I přes ochranný plech mě zabolela kostrč. Určitě to byly kameny. Všechny svaly jsem křečovitě napnul a se zaťatými zuby čekal. Prásk do kmene, potom bolest ve stehně. Asi už byl nepříčetný, protože další střely mě míjely. Neměl jsem odvahu se podívat. „Ještě žiješ, hrdino? Udělám tě tobogán!“ Popadl pilu a zakousl se do mého kmene. Potom chvíli strašil přidáváním plynu. Dobře jsem věděl, kdy řeže do stromu a kdy jen straší. Pootočil jsem přilbu a přiložil ucho na kmen. Jako bych byl někde na vysoké hrázy Asuánské přehrady a dole, v útrobách hráze, pod obrovským tlakem vody, v obrovských ložiskách protáčely generátory své rotory, napojené na hnací turbíny. A to mohutné vrnění se přenášelo hrází do kovového zábradlí nad plochou nilské vody.  Potom jsem uviděl, že na druhé straně vyřezal klín a znovu zařízl vodorovně. Najednou ve kmeni prasklo a já ho křečovitě sevřel. Viděl jsem Xenu, nešťastnou Koalku, které se odlomily všechny drápy, jak klouzala po kmeni dolů. Moc tvrdě dopadla na zem, ale hned se sebrala, popadla klacek a mlátila Katra po přilbě. Ten dostal vztek, vytáhl pilu, ustoupil a začal jí strašit plynem. Uskočila. Ještě jsem jí uviděl s kamerou namířenou na rozezleného dřevorubce. Potom už jen hromové praskání, silou jsem sevřel kmen a nechápal co se děje, byl docela nehybný. Hned jsem se dovtípil. To mohutné praskání přicházelo z padajícího buku druhé linie.  Svojí vahou se opřel do mého a těch tisícero parket padalo i se mnou k zemi. Jakoby se Asuánská přehrada protrhla a já letěl do průrvy  valící se vody. Stačil jsem odepnout karabinu a z padajícího kmene skočit do neznáma. Ne do neznáma doslova. Musel jsem vidět, kam padám, protože ve vzduchu, jak jsem později viděl na Xenině „slavném spotu“, jsem se zbrklými pohyby, jako atlet nebo artista snažil dopadnout na vytýčený cíl. Díky dvěma, od včera padlým a odvětveným kmenům, mezi které jsem dopadl, jsem sice zlomil žebro, ruku v zápěstí, ale zůstal na živu. Jenom ty zabránily, aby mě mohutné bukové větve rozmačkaly. Ještě než jsem bolestí zavřel oči,  viděl jsem přes větve Xenu jak dobíhá s kamerou a slyšel její zoufalý, ale barevný a zpěvný hlas. „Tohle jsem nechtěla Martínku, je ti něco?“ A hned za ní gorilí řev. „Kurva, kurva, to sem nechtěl! Kurva, kurva, to se nemělo stát!“ Odvezli mě do břeclavské nemocnice, kde mě zasádrovali a kde jsem zůstal den na pozorování. V autě ti dva kupčili. Katr byl tam, kde ho Xena chtěla mít. Prosil, pokořený u jejích nohou, aby nevolala policii. Sliboval, že kde se ona objeví, bude jí respektovat. Ona strašila filmovým záznamem a budoucí lékařskou zprávou. Nakonec ti dva uzavřeli před mými bolestmi výhodný obchod a všechno zůstalo utajeno. Když mě  převáželi  s krunýřem na pokoj, Xena ještě čekala na chodbě a pomáhala mě uložit do postele v malém prázdném pokojíku. Zůstali jsme sami. Chovala se ke mně hezky. A na konec povolila kalhoty, co spadly jako skasaná plachta a přes hlavu stáhla triko. „Podívej, já na tom taky nejsem nejlíp, ale stálo to za to.“ To její překrásné tělíčko, od krku až po prosvítající malý černý trojúhelníček bylo proklatě odřené. A stehna ta hladká hadí těla, samá modřina. „Bolí to? I tak jsi moc krásná Doro, tvůj pas, jsi  figurka z Člověče nezlob se.“ Usmála se, oblékla a s pusou se rozloučila. „Promiň, já už musím na noční vlak. Ozvu se.“ Dlouho jsem v duchu rekapituloval.                  
„Ty nejsi hollywoodská Xena Dorinko, ani Xenie z české Arabely. Nejsi ani habsburská hraběnka. Jsi jen staročeská selka, co k smrti uvláčela muže na poli a na přes rok, pro své vášně, prošvihla osevní plán. Ke mně si ale v peřinách moc vášnivá nebyla, to ne. Jinak jsi Dorinko, ta nejhezčeji očalouněná kostra co jsem kdy viděl. Co teď budeš dělat? U kaktusářů tě odhalili, Katr tě leží u nohou, měla by sis posvítit na bábu Řehákovou, krade u nás v samoobsluze mléčný čokolády. Já bych tě rád pomohl. A mohla by si u nás spinkat.“  

                                                                                   Zpět