Tulačka
                                              Čtení 1  

                                                                          

     Rád jsem poslouchal kolegy z klubu kaktusářů. Rád jsem se učil nové pěstitelské metody, rád jsem poslouchal kaktusářské historky. Ale o své sbírce, o svých kaktusářských trablech jsem mlčel. Musel jsem mlčet a všechny dotazy kolem sbírky do ztracena zaonačit a ponechat jí ve skleníku za domem utajenou. Bál jsem se. Bál jsem se, že bych byl označen za snoba. Bál jsem se, že by leckomu má sbírka upíjela krev. Bál jsem se, že by mě kolegové vyobcovali z jejich světa. Bál jsem se jejich pomluv a slov, „To není žádné umění“. Jenomže ono  to umění bylo, udržet ty nejkrásnější rostliny, ty výběry z výběrů  v nádheře, jakou měly tam na ďábelských ostrovech, kde rostou v řadách jako řípa na poli, kde je slunce  celý rok kropí teplem a  světlem,  zahradník vodou a větřík od moře jim chladí horké hlavy.

Tak ano. Jsem snobík, který má celou sbírku z Kanárských ostrovů. Před lety můj kamarád rozšířil  zahradnické služby o prodej dovezených kaktusů a já byl první zákazník, kterého rostliny očarovaly. Celou dosavadní sbírku jsem bezhlavě vyměnil za deset ferocactusů jež tehdy neměly konkurenci v žádném českém skleníku. Pro další várku jsem si zajistil přednostní právo prvního výběru a kamarád zjistil, že mám to správné oko, že umím na první pohled vybrat rostlinu s přednostmi. Po čase mě s sebou vzal do Holandska na nákup. V obrovských sklenících jsem uplatnil svůj talent a z velkého množství během chvíle vybral úžasné rostliny. Doma se po krasavcích jen zaprášilo a já povýšil na samostatného nákupčího. Neodmítal jsem a z každé cesty pro sebe vybral perly. Sebou jsem vozil kapalné všimné, pět baleníček ležáčku pro hlavního zahradníka. Poznal co lahodí mému oku a nejlepší rostliny pro mě poschovával. Jednou jsem dostal zprávu, že přišla excelentní várka gracilisů a chrysacanthusů. Umluvil jsem kamaráda, nahlásil dovolenou a operativně vyjel na nákup. Ta jeho dodávka s plachtou pelášila jako nikdy. Jak mě zahradník uviděl, přiložil sevřený palec s ukazováčkem ke rtům a obloukem s doprovodem mlaskajících rtů odtrhl. To gesto pro něco vyjímečného  mě vjelo do nervů. Když jsem pak uviděl žlutý a  temně rudý parapet, sprásknutím dlaní jsem jeho gesto dotvrdil. Tentokrát, bylo vybírání obtížné. Rostliny byly ještě nezasazené. Barvy, šíře trnů stočených jako lokny na hezkých ženách  mě hrály dlouho svatební polonézu a já nebyl schopen vybrat jedinou nevěstu. Oči mě skákaly jako v pekařství hledající nejvypečenější chleba, dokud se neotevřely dveře a nevešli dva zákazníci s přepravním vozíkem. To ve mně najednou hrklo. Můj vozík nikde. Honem jsem alespoň deset rostlin položil pod parapet a hnal pro tratar. Po návratu měli ti ničemové půl plaťáku naloženo. Pracoval jsem rychle a soustředěně, jako pilot hledající nouzové přistání. A když jsem pohledem v jejich vozíku objevil gracilis s červení zralých jahod a trny širokými jako domácí nudle, žárlil jsem na ty ničemy, kteří mě předběhli. Nemohl jsem se soustředit na práci. Mluvili německy a když se otočili popadl jsem ten zázrak a hodil pod parapet. Pak jsem se vrhnul na chrysacanthusy a druhé patro vozíku jimi naplnil. Ale čím více jsem pokukoval po přebraných rostlinách, objevoval jsem další krasavce a některé ještě vyměnil. Němec láteřil a hledal rostlinu. Oba prohlíželi parapet, potom můj  naplněný vozík a když se jeden sehnul a zvedl jahodovou rostlinu a s úsměvem mě pokynul, díval jsem se lítostně  jako na hořící dům. Ještě jednou jsem provedl tu hanebnou operaci. Když po zaplacení zaparkovali tratar ke svému autu, když připravovali úložný prostor, já mžikem vyměnil rostliny. Pelášil jsem ke své dodávce, rostliny uložil, stáhl plachtu a jak jí připínám, vidím přicházet Němce. Všeho jsem nechal, nasedl do auta a ujížděl. „No, jseš pěknej hajzlík“. Řekl jsem si za branou podniku.

    Cesta pod oblačným nebem a s takovým nákladem ubíhala dobře a když v Čechách vysvitlo podvečerní slunce myslel jsem na zázrak. Ten poslední pár kilometrů, ale změnil mojí radost, moje představy mé plány. Už jsem viděl opravenou kapličku v zatáčce na okraji lesa zalitou sluncem, už jsem vjížděl do známé lesní zatáčky, když kousek před kapličkou vyjel  vůz. Oslněný nebo nachlastaný šofér jel  téměř v protisměru. Najel jsem až na krajnici a v té chvíli za kapličkou, skočil do vozovky člověk. Před ním jsem strhl volant a práskl do svaté budky. Náraz vymrštil zadek auta po směru jízdy. Chvíli jsem nemohl popadnout dech od tlaku záchranného pásu. Pak jsem vyběhl za ujíždějícím vozem, ale proti nízkému slunci jsem byl bezbranný. Značka i vůz byly k nepoznání. Otočil jsem se k rozbité dodávce a uviděl příšernou scenérii. Plachta, kterou jsem tak ledabyle zajistil byla uvolněna a všechny kaktusy nárazem vyskočily na vozovku jako melouny a mezi nimi  ležela  žena. Ne žena, ale mladá holka. Dnes, když vím, jak všechno dopadlo, mluví se mi lehčeji. Ale tenkrát, kdyby jel kolem pohřebák a vystoupil černý funebrák, „Pane, my vám pomůžeme, všechno odklidíme, za půl melounu stopy zahladíme“ a kdyby za ním čekal lichvář, „Pane, na dvě sta procent půl melounu na ruku“, v tu chvíli bych si plácl. Přiskočil jsem k  dívence a podle předpisu, jak jsem byl vyškolen v energetice prohlédl její stav. Děvče mělo citelný puls, ale nedýchalo. Podložil jsem jí vyryté drny z krajnice pod záda zaklonil hlavu, vytáhl jazyk, zmáčkl nos a dýchal z úst do úst. Hrudníček se zvedal a když jsem po pár minutách zjistil, že  sám, začala  mi skákat brada a utíral jsem  slzy. Běžel jsem pro telefon, volal záchranku a policii. Pak jsem se otočil k tomu prazvláštnímu obrazu. Dívka měla zvednutou hlavu, pozorovala okolí a myslím, myslím, že se usmívala když natahovala ruku k barevným trnům, jejichž krásu násobilo zapadající slunce. Snad si myslela, že je v posmrtném ráji. Přiběhl jsem a zařval. „Udělalas to schválně?!“ Najednou otočila oči k nebi, zvrátila hlavu a odpověď jsem nedostal. Znovu jsem zkoušel srdíčko i dech, obojí rychlé a pravidelné. Čekal jsem v kleče a pozoroval ten barevný ráj, tu míchanici žluté červeně na českém asfaltu, pocuchanou bílou kapličku, popadané zlatonosné obrázky svatých. Viděl jsem v představách, jak to mladé stvoření pode mnou odhodil zadek auta na silnici, chtěla tam skočit, nebo mě přehlédla, co mě  čeká za trable, co řekne kamarád, co policie. Jeden blbec mě rozoral život. Po milé pochvale zdravotníka za oživení, po sepsání protokolu, po oznámení, že případ je otevřen do výpovědi zraněné, jsem zavolal kamarádovi. „No, tys tomu vytřel zadek. Ale nezoufej, já tu kraksnu stejně chtěl odepsat. Alespoň z toho něco bude. A náklad je pojištěnej. Nafocený to mám, vezmeme je k tobě a přeber si je.“ Takhle férově se zachoval, když mě viděl ve sračkách. Zavolal odtahovku, kaktusy jsme naložili a převezli ke mě domů.

    Ráno  zazvonil telefon od policie. „Ulehčil jste práci kolegům. To děvče je z dětského domova, věčná tulačka. Už je v pořádku, zítra vás předvoláme.“ Co jsem si měl myslet. Nějaká feťačka z děcáku, bude se na mě chtít zahojit. Nebylo mi do zpěvu, ani kaktusy na dvoře jsem neprohlédl. Nakonec jsem to šel utopit v pivu. Jenomže  pivo bylo dneska tak husté, jako Mrtvé moře. Co jsem tam naházel, plavalo na povrchu jako nepotopitelný vor a já ho musel vypít. Co si  ta káča  na mě může vymyslet. Že mě stopla, já jí znásilnil a potom nahrál bouračku, že šla na správné straně po bílé čáře a já jí přehlédl a ještě okradl o peníze? 

   Druhý den, po zavolání, jsem cupital na služebnu. „Svědkyně s vámi chce mluvit, pane Rando. Nenechte se ale vydírat. Ti z děcáků jsou na to stavění.“  „To vy jste mě porazil a potom zachraňoval?“ První slova hezounké, ale uličnické dívenky, zněla slibně. „Proč jste mě tam nenechal, proč jste na mě zařval.“ „A měl jsem tě nechat ležet na asfaltu umřít?“ „Já jsem neumírala, byla jsem za babičkou a vy jste to zničil.“ „Nebyla jsi za babičkou! Ležela si bez dechu na silnici!“ „A co ty její barevné záhony a její skalka?“ Dělala si ze mě srandu? „To nebyly záhony, ale kaktusy.“ „Kaktusy tu nerostou, nedělejte ze mě krávu.“ Říkám tě, že to byly kaktusy vyklopené z auta, před které jsi skočila. Ostatně, můžeš vidět fotografie.“ „Tak mě tak barevné kaktusy ukažte!“ „Ukážu, ale až řekneš vyšetřovateli jak to bylo.“ „A co mi dáte když to řeknu? Dáte mě na vlak?“ Tak přece z ní leze vypočítavost. Aby nemohla více spekulovat, řekl jsem, ano dám. S úlevou jsem podepsal protokol, ve kterém uvedla, že za kapličkou skočila přes příkop a nechtěně vběhla do vozovky. Ze služebny jsem vykličkoval jako tajný agent, aby mě ta vyděračka neviděla a hnal domů,  přebrat poraněné kaktusy.

Zasedl jsem na zadním dvoře na stoličku a přebíral je, jako brambory na uskladnění. Široké, stočené trny se při dopadu chovaly jako tvrdé pružiny a chránily tělo rytířským brněním. Jenom dva byly potlučené tak, že jsem je odmítl zachránit. Nakonec jsem na tom ještě vydělal. Všechny ty nádhery mě zůstaly, vyděračce se nic nestalo a kamarád se nezlobil. Některé měly již čekací kořínky a já šel na druhý týden koupit misky, namíchal  luxusní substrát a všechny zasázel a obsypal bílými křemínky. A celý nový skleník byl plný. Do starého byl hřích je umístit. Když jsem dílo dokonal, když slunce bylo nízko, jako tehdy při bouračce, když jsem tu barevnou nádheru ještě namlžil, neuměl jsem si představit lepší vjem pro kaktusářské oči. Snad jenom neobyčejná žena mě mohla odloudit. „Dobrý den. Viděla jsem vás v zahradě tak jsem přeskočila branku.“ Z kaktusářského předení mě vytrhla jen malá, obyčejná vyděračka. Do háje, jak mě mohla ta potvora vyčmuchat. Honem jsem zavřel dveře  skleníku. „To jseš teda drzá. A neříkej, že tě dali v děcáku večerní vycházku.“ Stála hubená, že by jí člověk ukrojil chleba a neodpovídala. „Něco jste mě slíbil pane.“ Dívala se mi  do očí. „Měla jsi přijít dřív, já už na to zapomněl.“ Nespustila mě z očí a ty její pěstičky se svíraly jako kanárčí drápky kolem bidýlka. „A co ty kaktusy, kde máte ty kaktusy.“ Řekla až panovačně. „Podívej, já nemám čas. Musím se připravit do práce.“ Oči jí přejely na čelo skleníku, kde přes čiré sklo zářily osvícené rostliny. Popošla až ke sklu a jako pejsek z páníčka na řemínek, z řemínku na páníčka, dívala se  na mě, na dveře, na mě. Proti své vůli jsem dveře otevřel. Pomalu vešla, jako by nechtěla vyplašit divoké zvíře, zastoupila vchod a pozorovala zářivě žluté a červené kudrliny. Ustoupila. „Babička měla ve skalce taky kaktusy, ale nebyly barevné, byly placaté jako utržená podrážka.“ Vešla dál do uličky a prohlížela prostřední parapet. Má pěkně vykrojené rty, mohla by prodávat rtěnky. „Jenomže babičce ty podrážky kvetly. Vám nekvete ani jeden.“ Kolik jí tak může být? Dvanáct, čtrnáct? „Kdyby ste měl střelnici, moch by ste je dát mezi růže klidně na pět špejlí.“ Snad to nemyslela vážně. Nevypadá hloupě, naopak. Ale potom je teda pěkně drzá. „A vám nikdy nevykvetou?“ To byla otázka, na kterou jsem sám sobě neuměl odpovědět. Dočkám se  vůbec někdy květů od těchhle rostlin, po celý rok hýčkaných teplem a sluncem? „Z těch trnů bych mohla dělat háčky na ryby.“ „Ty už jsi někdy chytala ryby?“ „Pche, víte co je na Růžáku kaprů?“ No to je pěkný. Spratkové z děcáku si klidně zajdou na chovnej Růžák pro svačinku. „A kde máte nějaký mláďata?“ „Žádný nemám, jak vidíš, koupil jsem si samé dospěláky.“ Hm, to je divný. Jako kdyby  mě maminka porodila už velkou.“ Ta mi dává. Pomyslel jsem si. „A co že strašíš v děcáku, když máš maminku?“ Vrátil jsem jí nepříjemnou otázku. „Dávno není na živu. Ani babička. Nikdo. A proč máte tolik stejnejch?“ Už se mi nechtělo odpovídat, už jsem  jí chtěl vypakovat. „Podívej se, některejm chlapům taky nestačí jedna ženská, musí jich mít deset.“ Hloupě jsem odpověděl. Tak hloupě, že se otočila a vyběhla ze skleníku. „Tak mi dejte na  vlak a já půjdu.“ „Dostaneš jenom na autobus do domova. Bůh ví, co by sis za to koupila.“ Šel jsem domů, namazal dvě housky máslem, dal do pytlíku, vyštrachal čokoládu a s dvackou jsem jí podal. „To jste se teda nepředal. A otec měl jenom maminku. Nashledanou.“

Prošla brankou, ani se neotočila. Vrátil jsem se do skleníku vydechnout. Slunce už zapadalo za sousedovu kůlnu. Jak to říkal ten spratek. „Jako kdybych se mamince narodila už velká“. Tak ať si to zkusí vypěstovat tohle ze semen, tady v tom marastu. Ani na důchod bych se takových nedočkal. A vůbec, jede jí ještě nějaký autobus? Když jsem zalehl, vzpomněl jsem na její vejžmol. „Mohl by jste je dát na střelnici klidně na pět špejlí mezi růže“. Nikdo ze spolku mi sem nesmí. Přemohl mě spánek. Doufám,…. že už je ta drzounka za branou domova.

                               

                                             Tulačka

                                           Čtení 2

     „Jako kdybych se mamince narodila už velká.“ Přemýšlení vyděračky mě nešlo z hlavy. Dobře, přišel jsem o milostný akt prvních klíčků se zemí, přišel jsem o starost s plísní, o pikýrování, o radost z prvních trníků, o výčet  přežití  vodnatých kuliček, o první zabarvení trnů. Ale co dál? Nikdy bych pod chabým sluncem, pod šedí krátkého léta neudělal tohle. Tak jsem přemítal, když jsem druhý den po návštěvě vyděračky  přišel z práce a pozoroval koupenou, uprostřed oceánu vymodelovanou a přísným okem vybranou kolekci kaktusů.

Vnořením do myšlenek, mě chvíli  trvalo, než se moje hrdlo stáhlo zjištěním, že chybí premiant, že chybí jahodový gracilis, ten s ostny širokými jako domácí nudle. Lítal jsem pominutý v uličce kolem parapetu. Beznadějně. Hned mě přišla na mysl vyděračka, ale do pátrání se vloudili Němci, kterým jsem jej vyměnil. Jak by mě ale ti skopčáci našli? Snadno, podle SPZ. Vztek a beznaděj se mnou cloumaly. Mezinárodní krádež! Ti hajzlíci, ono jim nestačí, že nás k jejich nenažranosti schlamstla na léta hladová Moskva, že Gottwald čpěl  alkoholem, když mu mladé jeřábnice, soustružnice a dojičky dávaly uvědomělé pusinky a ještě mě okradou. Chodil jsem nasuptěný po zahradě s rukama za zády. Po páru otoček se pátrání zvrtlo. Přestal jsem věřit, že  skopčáci. Doba se změnila, ti by spíše zazvonili a vyjednávali. Doba se moc změnila. Češi jsou teď baštou zlodějíčků. Ostatně, nemusel jsem chodit daleko.

Sedl jsem na autobus a jel deset kilometrů do Strkanic, do známého děcáku. Ústav je zřízen z panského sídla za vysokou kovanou hradbou s výhrůžnými špicemi. Z prostorného parku porostlého starými stromy by se asi moc dobře utíkalo, ale vysoké hradební špice určitě tlumí choutky otrlých chovanců. Na pilíři kované brány byl zvonek s mluvítkem. Vždyť ani nevím jak se ta hubená jmenuje. A stejně, ta už jahodového určitě prodala a mě se vysměje. Od brány vedla široká, jako napnuté lano rovná cesta ke vchodu do ústavu. Vysoké dveře  barokní budovy se otevřely a vyběhla horda dětí. Rozprchly se po parku, některé na hřiště, některé obsadily široké schody. Hrstka běžela za křoví báňat. Jedna samotářka hnala za budovu. Podle postavy  jsem věřil, že je to vyděračka, že peláší někam k tajnému východu. Běžel jsem kolem hradby, minul první roh, přeběhl dlouhou přehlednou rovinu a za dalším rohem jsem zbrzdil. Tam se zídka rozpadala a hradbou, jakoby chtěl z ústavu utéci, prorůstal porost bezinek. Nikde žádná díra ani uličnický pohyb. Za třetím rohem byl malý palouček a na něm, za neproslulé éry postavená malá budova. Jako nějaký teplovodní nebo plynový výměník. Rezovaté plechové dveře, okapy jako od mol prožraný svetr, opadaný břízolit tvořil zvláštní, měsíční útvary, a na  rovné střeše jsem uviděl sedět vyděračku. Z hlavní budovy sem nebylo vidět pro vzrostlé křoviny. Seděla a najednou k očím zvedla, panečku, můj jahodový gracilis. Musel jsem ustoupit za bezinky, protože jej zvedla do výše očí a zbožně prohlížela. Usmívala se. Když ho položila,  dlouho se dívala na svou kořist. Potom někdo zahvízdal, hubená seskočila  a prodrala se houštím  k budově ústavu.

Byl jsem rád, že jsem ho našel. Ještě k němu najít pohodlnou cestu. Špice hradby mě naháněly hrůzu. Zbývala jen oficiální cesta branou. Na tu ruinu se snad dostanu, když tam vyhoupne ta malá. Najednou se z houští vynořil hubený zadek, potom celá vyděračka a za ní nějaké záhadné monstrum. Když přišla k ruině, viděl jsem, že je to pekařská přepravka a na ní, jako plachta na formanském voze do oblouku igelit. Mrskla to na střechu, vyhoupla se za tím a už jsem viděl jak zvedá kaktus a cpe jej otevřeným čelem do zastřešené přepravky. Myslím, že jsem tál jako zmrzlina, když jsem viděl jak je spokojená. Měl jsem jistotu, že tu jahodovou krásu neprodá.

    Druhý den jsem musel odjet na týdenní služební cestu. Trnul jsem, aby se ta potvora nevrátila pro další kořist. Po příjezdu se mí ulevilo. Odpoledne jsem zajel do děcáku, rozhodnut požádat o oficiální vrácení rostliny. Po zazvonění a představení, zabzučela kovaná branka, a na schodech mě čekala mladá žena. Vychovatelka ve službě. Moc pohledná. A ten její účes. To byla hříčka. Desítky malých, černých copánků jí stály na hlavě jako stovky hřebíky. Mít nad hlavou  drátěnou  svatozář, podobala by se její hlava  chmelnici, kde každá sazenice chmelu se pne v pravidelných řadách po svém drátu a dole vznikají tajemné uličky. Něco tak pracného a ve spaní nepraktického jsem ještě neviděl. Snad, aby spala v sedě, nebo je každý večer rozplétala. Pěkná, ale neuvěřitelná pitomost. „Tak vy jste ten záchrance, Jolanka mě vyprávěla. Přišel jste se na ní podívat?“ Ano a hlavně si chci něco odnést.“ Soustředění mě narušoval ten její hloupý účes. „Víte Jolanka je moc hodná holka. Hlavně spravedlivá, ale….je to….je to trochu tulačka. Někdy se sebere a zmizí na dva dny. Ředitel už uvažuje o přeložení. Zamykat jí nemůžeme, náš ústav není pasťák. Celý týden dělala dobrotu, ukazovala mě  knihu o kaktusech, kterou si koupila a do ní se začetla. Jenomže ráno volali až z Liberce, z botanické zahrady, že jí chytili jak ulamuje rostliny. To se ještě nestalo, vždy přišla sama. Museli jsme pro ni poslat. No, nevím co na to řekne ředitel, bude to asi poslední kapka.“ Dala si dlaň na čelo a potom  jí přejela  účes. Ty chmelové copánky, se pod dlaní u temene ohnuly a vrátily se zpátky na své místo, jako by to byla péra. Jako fotbalisti na pružinách ve stolní hře s cíněnkou. Musel jsem se smát. „Nesmějte se Liberec je daleko, a my jsme za ní odpovědní každý den 24 hodin.“ Nevím, jestli to způsobila vychovatelka a její jedinečně hloupý účes, nebo sama tulačka Jolanka, probudil se ve mně lidumil a o ukradené rostlině jsem pomlčel. „Tak jí moc netrestejte, oni se jí ty kaktusy asi moc zalíbily. Já za ní přijdu pozítří.“ Cestou domů, jsem si hubenou představoval, jak olamuje odnože, nebo semeníky. Pořád lepší, než kdyby hospodařila u mne. Ale stejně je to hrdinka, takovou dálku!

    Jestli jsem se v něčem pořádně zmýlil, tak to byly právě kaktusy z Kanárských ostrovů. Čekal jsem bujný růst, když jsem namíchal takový substrát, deš’tovku jsem chytal, skla vyčistil, pohnojil, a oni stály jako mrtvé pařezy. Asi hold je moc brzo, asi se musí aklimatizovat. Tohle jsem si dlouho namlouval. Týden jsem nechal hubenou kochat se jahodovým gracilisem a jedno odpoledne jsem vyrazil k hradbě a vyčkával. Po čtvrté hodině se rozhrnulo křoví a hubená vyskočila na střechu. Dívala se pod plachtu formanského vozu a usmívala se. „Jolano, potřebuju s tebou mluvit!“ Tak jsem jí překvapil a vylekal. Postavila se a ze střechy se na mne dívala s takovým nadhledem, že mě přepadla beznaděj. Musel jsem zaútočit do slabin. „Pojď sem, mám pro tebe kaktusy, které kvetou.“ Ne. Stála a koukala. „Kamarád má samé kvetoucí kaktusy na prodej. Koupím tě je.“ Ne. Skočila ze střechy a zmizela ve křoví. Už jsem byl na odchodu, když se porost rozhrnul a hubená se šourala k hradbě. „A co za to.“ Vyjednávala. Já jsem takticky řekl, že nic. „Až budeš mít vycházku, zajdeme tam.“ „Vycházku mám zrovna teď.“ „No, tak jdi k bráně a můžeme jít.“ Ustoupila pár kroků. Potom se rozběhla. Jednou nohou skočila na zítku, druhou o metr výš na kovaný vodorovný spoj, potom se chytla za špice, nohu zvedla až na další spoj, a celým tělem skočila přes hradební špice. Neuvěřitelný výkon a risk. Docela se mi dělalo špatně při představě nepovedeného přeskoku. Kdyby se zachytila nohavicí, nebo se jí zpříčila noha mezi špicemi, mohla by se napíchnout. Každé slovo jsem z ní musel páčit, jako rezavé hřebíky ze starých prken. Mračila se. Čekala, kdy se začnu vyptávat na ukradenou rostlinu. Když jsem začal mluvit o pěstování kaktusů, jak šla vedle mne, měla hlavu otočenou a dívala se mě na obličej. „A když není co po ruce, nejlepší je sebrat krtince na louce, ale musíš vybrat živé kořínky. Písek se dá nabrat z řeky nebo potoka, ale bez bahna, musíš ho proprat.“ Najednou sama promluvila. „A co rozbitá cihla? Ta je dobrá, néé?“ „To máš pravdu, ta je přímo výborná.“ Poskočila a najednou mě začala  sprchovat otázkami.

Cesta uběhla a kolega ze spolku měl co nabídnout. Vybrala si směsici rodů, většinou nakvetlých rostlin. Šťastnou jsem jí doprovodil k brance ústavu. Usoudil jsem, že ještě nebyl čas z ní mámit jahodový gracilis.

                             

                                      Tulačka

                                         Čtení 3

    Jako zklamaný otec, kterému dcera, manekýnka maskující mrtvičku v koutku pusy, vyčetla mizerné dědičné dispozice. Tak  jsem si připadal po měsíci, v uličce mého skleníku nacpaného rostlinami z Kanárů. Byly nádherné, to ano, ale nehybné jako pařezy. A když jsem zjisti, že ty pařezy mají nahnilé kořeny, dostal jsem vztek. Dal jsem jim co jsem mohl a hniloba je výsledek. Moc jsem zaléval? Málo větral? Byl jsem  zklamán a po jahodovém a hubené ani nevzdechl. Zničit tolik krásy  byla životní prohra. Znovu jsem všechny rostliny vyjmul ze substrátu odstřihal shnilé kořeny a postavil na prázdné květináče. Pravda, jak byly rostliny seschlé a trny  blíže sebe  o to byly kouzelnější. Jenomže pozlátko a bižutérie. Chodil jsem  skleníkem jako  Mauzoleem. Ne jako zvědavý turista, ale co by tajný potomek nemile slavné  mumie. Mohl jsem nadávat jen sám sobě. Živou sbírku jsem vyměnil za pár pařezů. Vzpomínal jsem na vděčná gymna, na astrofyta, která jsem  vypiplal od semínek. Na žluté kytice marsonérek a oranžových senilisek. A když vykvetla miska fialových nelinek, narostly mě křídla motýla. Bylo mě smutno po výsevech, po roubování, po opylování.

    Večer jsem vzpomněl na vyděračku. Má ještě jahodový gracilis? Zítra zajdu k děcáku. Po půl hodině čekání na zítce, rozhrnula křoví. „Tak co Jolanko, už tě omrzel ten červenej?“ Přišourala k hradbě. „Neomrzel a neomrzí.“ „A jak se mu žije u tebe?“ „Líp než u vás.“ Tohle mi řekla ta hubená drzounka. „Ukážeš mi ho?“ „Tak pojďte.“ Velké oči obrátila na hradební špice a rukou mě pobídla ke vstupu. „To myslíš, že mám přelézt a napíchnout se jako hmyz do kabinetu?“ „Máte dlouhé nohy. Když se rozběhnete tak se nenapíchnete.“ „Dlouhé jsou, ale je jim pětatřicet  ty chytrá.“ No, kdyby šlo o dobré chrupky, na strom bych také vylezl. Opatrně jsem nakročil na první spoj, přisunul druhou nohu a první povýšila na druhý spoj. Jak jsem se držel špicí, palcem jsem ohmatal ostří. „Koukám jak jste ty špice   vytupili věčným zdrháním.“ Když jsem přehodil nohu přes ostří, dostal jsem se do polohy ani tam, ani tam. Křečovitě jsem držel špice a pokoušel se přendat druhou nohu. Najednou jsem zazmatkoval, ztratil rovnováhu a zůstal vyset za kalhoty. Na tisícovku much, se najde vždy jedna smolařka, která se přilepí na mucholapku obráceně, celou plochou křídel. A v té poloze jsem zůstal já. Dvě špice mě proklály zadek kalhot a já se navíc stočil do vodorovné polohy. Rukama jsem se držel, abych se nepřetočil hlavou dolů. Beznadějný, jako nástražní rybička na dvojháčku.  Alespoň jsem pořádně zaklel a ta hubená potvora se tak hlasitě smála. Pak se mě snažila pomoci, ale s těmi ručičkami, nic nezmohla. „Vydržte, přijdu hned!“ Prolétla křovím a já trnul aby nepřivedla bandu chovanců k povyražení. Ostuda a vztek mě tlačily do výkonu, ale zbytečně. Nebyl jsem schopen se vyháknout.

Zanedlouho křoví vypustilo hubenou a, pro boha, za ní Chmelnice. Vychovatelka s trčícími chmelovými copánky. Jednu ruku měla přes pusu když dobíhala a ve druhé držela, předpisově dolů, kancelářské nůžky. „Člověče nešťastný, jak jste to dokázal? A co tu vůbec děláte? Snad si nechodíte užívat s naší Jolankou?! Co Jolanko, tobě já věřím.“ „Paní vychovatelko s dědkem bych o to přijít nechtěla.“  Mírni se Jolanko. Tak co s vámi pane?“ „Vidím, že máte nůžky, tak mě rozstříhejte.“ „Ty vaše kalhoty rozstřihám, ale pořádně se držte.“ Chmelnice se vyhoupla na hradbu a nůžkami na papír pižlala pevné plátno. Hubená se dole chechtala a kibicovala. „Aby jste mu to neustřihla, paní vychovatelko.“ Jsou ty fakani z děcáku drzí. Rup! Nastřižené plátno povolilo, Chmelnice skočila dolů a já spadl s kalhotami na kolenou vedle ní. Obě uskočily, chytily se v pase a ječivě se smály. Natáhl jsem cáry kalhot. „Vidím, že ústavní péče je zde na vysoké úrovni Jolanko. Viď?“ „Škoda, slušelo vám to. Jako Fričovi chycenému na skále za Akácii.“ A ty budeš jako Šípková Růženka.“ Chytil sem jí, vyzvedl a za jatečního ječení  s ní běžel do šipkového křoví. Těsně před ním jsem otočil k domku a tam ji postavil. „Tak mi ukaž tu nádheru.“ Za škaredým domkem byla přistavená nahnilá dřevěná bedna a za pomocí odtrženého hromosvodného drátu, co by zábradlí, během vteřiny vyhupla hubená na střechu. Přiběhla i zvědavá Chmelnice a já dával galantně přednost. „Ale pozor, nahoře fouká. Nepocuchá se vám jedinečný účes?“ Vtípkoval jsem. „Myslíte tohle?“ Prudce, jako když odhání na hnojišti mouchy z hlavy vjela do copánků, jenž se okamžitě vrátily do výchozí polohy. „To by muselo být Tornádo pane.“ Vyhupla nahoru trochu pomaleji než hubená a já je následoval.

Nic z elegance starých střech kostelíků, kapliček a mlýnů neměla tahle lepenková nádhera. Lepenka zkrabatěná jako buldočí tváře, prožrané plechy atiky pouštěly do zdiva každou kapku deště. Z kopečků mechu pod atikou rostly malé břízky, dobré možná na bonsaje. Ale v horním rohu atiky, přímo na lepence, malá kaktusová skalka z černé hrubé zeminy a v ní vysázeny kaktusy, co jsem vyděračce před nedávnem koupil. Nemohl jsem uvěřit té proměně u Gymnocalycií. A když stáhla igelit z pekařské přepravky a já uviděl jahodový gracilis napitý a v plné síle, nové trny na temeni zářily jako na nebi ohňostroj, podlomily se mi kolena, sedl jsem na bobek, že mě vylezl celý zadek z kalhot. „V čem tě to roste, Jolanko?“ „To je speciál pane, to vám neprozradím.“ Šel jsem zpátky ke skalce, vzal do ruky trochu substrátu a mnul jej v ruce. Tak lehký byl, větší kusy tak porézní a mezi tím lehounká čerň s trochou cihel. Když jsem potom  zvedl misku s gracilisem nad hlavu a z dírek  koukaly mladé kořínky, dostal jsem žárlivý vztek. Před Chmelnicí jsem se krotil, však ona se také rozplývala nad jahodovým. Potom se omluvila. „Musím už jít, až půjdete zpátky stavte se v kanceláři, trochu to zalátáme.“ „Tak co ty uličnice. V čem to pěstuješ!“  Až se chudinka vylekala, jak hrubě jsem zaútočil. „Neřeknu!“ „Jolanko já jsem v průseru.“ „To vím.“ „Jak to můžeš vědět?“ Podívala se do nebe a mlčela. „Tak mě to řekni Jolanko.“ „A co za to?“ Tohle jsem očekával. „Zajdem ke kamarádovi a koupím tě pěkný Gymna. Podívej jak tě tu jdou.“ „Ne“ „Tak co chceš ty vyděračko.“ Neudržel jsem se. „Jeden chrysacanthus. Ten první za dveřma, s  kudrlinama.“ Rozezleně jsem dal ruce v bok. „Jak můžeš vědět, že je za dveřma, když jsi tam přes měsíc nebyla? Snad mi tam nelezeš!“ „Jo, lezla jsem tam do tý vaší žampionárny. Smrdí vám to tam, jakoby jste tam pěstoval masáky.“ „Jolanko jsi potvora. Víš to? Tak dobře máš ho mít.“ „Přísahejte.“ „Dobře, přísahám.“ Skočila ze střechy a táhla mě do křoví. Tím jsme prošli až téměř k zadní, stinné a ponuré straně budovy ústavu. Ukázala na dlouhý, metr vysoký kopeček porostlý kopřivami. „Tady to máte.“ „Co tu mám?“ „No ten zázrak. Počkejte chvíli, skočím do kumbálu.“ Přinesla zahradní motyku, nejdříve vykopla kus kopřiv a potom zatnula ostří do kopečku. Každým kopnutím se sypala porézní hmota v malých i větších kusech. „Tak už víte co je to?“ Konečně mě trklo. Na dveřích budovy jsem viděl zašlý nápis „Kotelna“. „Že je to koks“. „Jo. Je to koks a promíchaný  humusem z kopřiv. Leží tu prý už patnáct let, od doby kdy zavedli plyn. Musíte ho pohodit na beton, nasadit bagančata a rozdupat. A když přidáte trochu cihly a budete v tý vaší žampionárně pořádně větrat, tak ty vaše mrzáky spravíte.“ „Jolanko, jsi drzé stvoření. Ale jestli to zafunguje, máš u mne odměnu. Na tu copánkovou vychovatelku jsi také tak drzá? Je moc pěkná.“ „Tu mám moc ráda, ale někdy je moc smutná.“ „Hlavně o tomhle Jolanko nikomu neříkej. Dnes už za ní nepůjdu, ale zítra koupím kytičku a čokoládu a zajdu za ní jestli mě dovolí odvést trochu toho zázraku,“ Sundal jsem košili z trika a zavázal kolem pasu, abych zamaskoval cáry na zadku. „Doprovodíš mě ven?“ „Pojďte za mnou.“ Vedla mě na opačnou stranu, od východu. Prošli jsme ještě hustším křovím až k hradbě. „To nemyslíš vážně Jolanko!“ „Nebojte se.“ Zvedla zednickou podlážku v křoví u zítky a pobídla mě do průlezu pod zítkou. „A tady jsem nemohl přijít?“ Ne, tehdy ještě nemohl.“ Zakroutil jsem hlavou. „Tak ahoj Jolanko.“

Dlouho se dívala, přitisknutá na hradbu. Přemýšlel jsem o ní. Jak se může v tak krátkém čase ve všem zorientovat. Jak mohla přijít na koks. Mluvila o Fričovi, no, je jiná doba. Doba internetu. A když k němu přidala svůj rozum a touhu, jde jí holt všechno rychleji. A určitě má ta potvora nějaký talent.

 

                                       Tulačka

                                           Čtení 4

     Jako milovník vína, co po letech vyštrachal tu bájnou dědovu bednu zašlých lahví a lupou zkoumal nečitelné viněty, tak jsem byl rozpálený, když jsem prohrabával  nový substrátu podle receptu Jolanky. Přidal jsem více cihel a zahustil plaveným pískem. Dělal mi radost, když mě propadával mezi prsty a sjížděl ze dlaní. Různě velké kousky koksu byly lehounké, ale kousavé a ostré. To ostří tlumil humus z kopřiv a kulatá zrna labského písku. Kam se hrabou na Kanárech, kam se hrabou Holanďané s jejich rašelinou. Byl jsem spokojený. A hlavně, měl jsem nevyčerpatelné zásoby. Hodná Chmelnice zařídila, že si mohu postupně vše odvést. Měla radost z kytičky. Dětem jsem koupil pěkné míče. Jenom Jolanka tak smutně koukala za každým odváženým přívěsem. Někdy mi ta holka rozčilovala svými vědomostmi. Má dva měsíce pár kaktusů a už by mluvila do všeho. Já jsem přece jen stará škola. Co si neosahám, o tom mluvit neumím. Jindy mě jí ale bylo líto, když seděla na lepenkové střeše a dívala se jako někam na jezero Titicaca. Vlastně žila z knih a internetu. Jednou jsem se zdržel po práci na pivu a když jsem dorazil před setměním na dvůr, viděl jsem Jolanku ve spánku nataženou na lavičce a na zemi pod ní Gymnocalycium baldianum s tolika krvavými květy, bohužel již zavřenými. „Jolanko.“ Pohladil jsem jí. „Jolanko probuď se.“ Z leknutí se posadila. „To jste vy? Kde jste byl tak dlouho. Vidíte už jsou zavřený. Chtěla jsem vám je ukázat. Byly jako ta největší Pivoňka.“ Tehdy jsem zavolal Chmelnici, aby neměly starost. Zůstala na noc a ráno jsem jí odvezl.

    Nevydržel jsem do čekacích kořínků a všech devadesát dva vzrostlých Ferocactusů jsem zasázel do misek. Neobsypal jsem je křemínky, které držely vlhkost a z přemíry zalévání, jak řekla Jolanka, smrdělo podhoubí. Substrát byl sám o sobě pěkný a velice propustný. Zařekl jsem se, že rostliny měsíc nezaliji,  pouze pomlžím. Chyběl mi substrát pro dvě rostliny. Vzal jsem  ruksak a jel autobusem do děcáku. Cestou jsem se z radosti stavěl v hospodě kousek od ústavu a divte se, v téměř prázdném lokále, za malým stolkem pod oknem, seděla zády ke dveřím Chmelnice. Okno prosvětlené sluncem prosvítilo uličky mezi copánky a zdůraznilo šíji a rovná ramena a byla tak nehybná, jakoby seděla před božím soudem. Dodal jsem si kuráže a postoupil k jejímu stolu. „Dobrý den, paní vychovatelko. Neruším?“ Trhla sebou a jen mžikem se na mne podívala a já stačil uvidět přemíru mokra mezi víčky. Rychle si utřela oči kapesníkem. „Nerušíte. Mám nějakou alergii, asi na ty bílé keře co kvetou kolem brány.“ Těžko jsem jí to věřil. „Dejte si se mnou pivo je prý ze Žateckého.“ Podíval jsem se jí na účes a musel jsem se smát. „Nebývá zvykem, aby se hosté ptali jestli pijou ze Žateckého. Jiné by jste nepila?“ „Ale jó, dneska jó.“ Zadívala se na účtenku a nenápadně ji obrátila. „Víte, já jsem tím krajem odchovaná.“ Po druhé jsem se usmál na její účes. „Nezlobte se, ale když jsem vás poprvé uviděl, hned mě napadlo, že váš účes je jako chmelnice.“ Doširoka na mě rozevřela oči a šeptla si. „Do prdele, jako v té pohádce.“ Vyskočila ze židle. „Promiňte.“ Vyběhla ze dveří. „Tak jsem tomu nasadil korunu.“ Obrátil jsem  účtenku kolik budu platit. Tři čárky za Žatecké to není tak hrozné. Zamyšlený, co jsem to provedl, jsem nepostřehl, že se vrátila a usedala. „Jste první člověk, který se dovtípil co mám na hlavě. Tolik přirovnání už jsem slyšela, tolik podobenství, ani v tom Žatci nikoho netrklo co nosím na hlavě. Dokonce jsem začala napovídat, že jsem rozená Žatečanka. Nakonec jsem si řekla jako v pohádkách, kdo to uhodne, toho si vezmu. Ale nebojte se, to je jen v pohádce.“ Za tmy a s přemírou Žateckého jsme se vraceli do domova. Vzala mě na ubytovnu a když jsme procházeli hospodárně osvětlenou chodbou, jedny pootevřené dveře zasvítily proužkem. Nakoukl jsem a v učebně seděla Jolanka, sluchátka na uších a na obrazovce kvetl Ferocactus. „Nerušte jí, takhle ponocuje pořád. Alespoň už neutíká.“ Ráno, zrovna když zaváželi mléko, jsem cupital s drnivou hlavou na první autobus.


     V duchu jsem jí říkal Chmelnice, ale jinak se jmenovala Kateřina, Kačka nebo Kačenka. Už jsem ani nedoufal, že se tak zamiluju, že rozhýbu televizní zadek a budu myslet na druhého víc než na kaktusy. Možná tomu pomohl  pěstitelský nezdar a zklamání, ale i ten její tématický účes a  nádobky co měla pod košilkou, jako by v nich zrál zlatý ležák z nedaleké chmelnice. A možná, možná i to, jak pěkně mluvila o fakanech z domova. Stanovený měsíc beze srážek  utekl v líbánkách a na první zálivku jsem pozval Jolanku. A když jsme tahali kropáče dešťovky, vyzvídal jsem. Věděla, že za ní chodím, že jí říkám Chmelnice a já vyzvěděl, že ona vyrůstala také v děcáku, ale v Žateckém, v tom mile hořkém kraji. „A jak vůbec vypadá ta opravdická chmelnice? Je tak hezká jako ona?“ „Tys ještě nikdy  neviděla chmelnici? Tak víš co? Vyrazíme s Kateřinou, tedy s paní vychovatelkou na výlet do Žatce. Bereš?“ Nemohla se štěstím ani nadechnout a mě se do života pomalu vkrádal neprobádaný čtvrtý rozměr  člověčí duše. A když jsem po týdnu zjistil, že epidermis na většině kaktusů ztrácí stařecké vrásky, že se napíná jak smějící  rty, byl jsem nevýslovně spokojený. Přesto jsem pro jistotu opatrně vyklepl jeden chrysacanthus. Tam, kde substrát sám neodpadl, jej držely stovky, jako velké sněhové vločky, bílé a jemné kořínky, chycené kolem kousků koksu. „Jolanko, je to zázrak!“ Vykřikl jsem pro sebe. Znovu jsem popadl kropáč a všechny kaktusy mírně zalil. A ze strachu, že  na vizitu přijde Jolanka jsem naplno větral. A ona opravdu přišla, ale s nemilou zprávou. „Z parku odváží koks!“ „Co to povídáš, kdo ho odváží?“ „Nevím kdo. Je tam bagřík a náklaďák!“  „Ty jsi utekla?“ „Musela jsem.“ „Honem poběž.“ Nasedli jsme do auta a závodní rychlostí hnali do domova, prolezli dírou a proběhli křovím, zrovna když nastartoval naložený malý náklaďák. Nestačil jsem doběhnout. Nejméně dvě třetiny černého zázraku byly pryč. A najednou, jako někam na betonárku, přijely další dvě auta, tentokrát osobní s vlekem. Nemohl jsem uvěřit, když ze dveří prvního vystoupil náš kaktusářský předseda a uvítal mě slovy. „Nazdar, aby ty jsi u toho nebyl. To je materiál co? Není to levný, ale prej v tom rostou jako dýně na hnoji.  Ty už máš nahrabáno viď?“ „Prosím tě, kdo tě o tom řek?“ „Správce z děcáku. Tři stovky za fůrku na vlek. Musím makat než to odvezou tomu zbohatlíkovi do zimní zahrady.“ Ukázal na bagřík, popadl krumpáč, lopatu a dychtivě nakládal. A ten druhý? Také člen spolku. Vztek do mě vjel když jsem je pozoroval. Kterej hajzlík to vyslepičil. Ani jsem si nevšiml, že Jolanka odběhla. Když ti dva spokojeně odjížděli, zaslechl jsem syčení jako z papiňáku. Ohlédl jsem se po zvuku a viděl Jolanku z uzounkým nožem v ruce a za ní se smutně nakláněl malý bagřík. „Ty jsi mu propíchla gumu?“ „Jo!“ „Jolanko mizíme!“ Znovu už přijížděl malý náklaďák. Utekli jsme do křoví. Řidič přestoupil do bagříku, který se s ním podezřele zahoupal. Skočil dolů a hned uviděl prázdnou pneumatiku. Slyšeli jsme sprosté klení, potom nasedl do auta a odjel. Trochu se již šeřilo. „Ten už dneska nepřijede Jolanko.“ „Ale zejtra bude koukat.“ „Na co ty lumpice?“ „Až tu nic nebude.“ „Jak to myslíš?“ „Vy jim tohle chcete nechat?“ Nabrala rozpadlý koks do dlaní. „A co mám dělat teď na noc?“ „Právě noc je to nejlepší. Převezeme to jinam. Už jsem domluvila čtyři kluky. Bude vás to něco stát.“ „Peníze klidně obětuju, ale kam s tím?“ „Tam, za  husté křoví, kde je průlez pod hradbou. Ať má ten vožera správce vztek.“ Jolanky plán se naplnil. Připravili jsme cestu k uložišti, po setmění dorazili kluci se dvěma radvanci a  nářadím pro údržbu parku a smlouvali. „Tak co za to šéfe. Bude to dřina. A noční příplatek, né? Jo. A mlčení taky něco stojí.“ Jolanka je usměrnila. Vy by jste to práskli tomu padouchovi? Buďte rádi, že bude mít vztek.“ Nabídl jsem každému stovku. Šéfe, tak stopade, podpořte těžký život sirotků.“ Plácli jsme si. Musím říci, že se nadřeli. Dráha jim prodloužila, protože jezdili pro zmatení stopy  velký kus po asfaltu a potom  zabočili do trávy a zpátky do křoví. V jednu hodinu bylo vše převezeno. Zametli jsme cestu, zamaskovaly průlez ve křoví, kluky jsem vyplatil a hurá do postele.

Zavřel jsem oči a přemýšlel o té hubené holce. Co má energie, jak je pohotová. Dělá to pro mě, nebo pro sebe? Chce se mě nacpat do života? Dostal jsem strach, že si na sebe přivykneme. Kolikrát mě napadlo vrátit se na začátek od výsevů, do všeho jí zasvětit, vše jí naučit, ona má elánu a já bych se radoval, jak jí to jde. A co Chmelnice? Jsem nesvůj, když jí pár dní nevidím. Zítra má službu, zajdu. 

 

                                                     Tulačka

                                            Čtení 5

     Když Jolanka uviděla z okna vlaku první chmelnici, otočila velké oči na vychovatelku, hned zas na chmelnici a zpátky na účes a tak se rozchechtala, že si Kateřina nevěřícně osahávala svůj jedinečný model. „To se vám fakt povedlo paní vychovatelko.“ I já jsem se musel smát pohledem na oba objekty. Ano, chmelnice není vinice. Vinice je malebná a něžná, jako baletka v nadýchaných šatičkách. Krajinu neruší, naopak, je její rtěnkou. Ale chmelnice? To prodrátované monstrum, ty věčně padající sloupy a chmelové liány pohupující se větrem, jako dlouhé chaluhy z mořského dna, ty dávají rovné krajině  prazvláštnost. A když je chudinka bez chmele, když už jí nikdo nechce, protože ten z dovozu je levnější, není smutnější pohled.  Kousek země zadrátovaný jak totalitní hranice, jako věznice. Smutné tělo stárnoucí  ženy plné síly se milovat, ale  s kým? Připravil jsem túru z Podbořan do Žatce. A k radosti Jolanky, zařadil kaktusářskou zastávku. Když jsme procházeli tou zachmelenou krajinou na jedné menší chmelnici jsme zastavili a Kateřina zavzpomínala. „Vidíte ty uličky? Rovné jak struny na base. Kolik kilometrů jsme v nich naběhaly. A chmelové brigády? To bylo povyražení. Lepší než  bramborové. I lépe placené.“ Jolanka rozpažila ruce a běžěla na druhou stranu uličky. Chmelnice se ke mně přitiskla. „A kolik chmele jsme tu vypili a kolik hubiček  dostaly. Budeš mě mít někdy rád jako ty svoje kaktusy?“ „Nepleť si brambory s meruňkami. Ty chmelová královničko.“  Jako tělocvikářka  nás hubená proháněla cestou mezi chmelnicemi, aby už byla u kaktusů. „Jolanko je sobota poledne. Každý kaktusář se dobře nají a pořádně zdřímne. Nejdřív se stavíme na oběd.“ Jak jsme procházeli těmi hořkými liánami, zarachotil mě v hlavě zvláštní pocit. Jakoby se štěstí hádalo se strachem. Cítil jsem jak my tři k sobě přirůstáme, ale nechtěl jsem připustit, že bychom srostli. Dvě ženský z děcáku na krku. Odvykl jsem starostem o druhé. Začal jsem se bát, že zklamu.

     Konečně na zvonkovém štítku čteme jméno kaktusáře. Skleník to byl typu „Hospodárný“ takový ten zakopaný, taková zemljanka, dlouhý jako jedna tramvaj. Nad terén vyčnívala jen sedlová střecha. Hned mě bylo jasné co v něm najdu. Že to bude Jižní Amerika, protože musí být moc vlhký. Zvláště když taje sníh. Nemýlil jsem se, ale zároveň jsem byl překvapen. Notocactusy. Ten opomíjený a mnou opovrhovaný rod. Několik stovek starých rostlin a žádná nudle. Žádná zkroucenina. Jako kdyby měl každý od shora svůj drát stejně jako tam venku chmel. Padla ne mne nostalgie. Vždyť s těmi jsem začínal. Pravda, těla byla do půlky korkovitá a faldy měla. Ale hlavy barevné, široké a plné elánu. Jako Jolanka. Ta byla zakousnutá do ukazováčku a pozorovala bizardní starce. Ve druhé půlce byla omladina a mezi ní vyčníval jediný Ferocactus. A ten se do dvou třetin nápadně podobal mým, ale nahoře, jakoby to byl jiný kaktus. „Toho si moc nevšímejte, to je dárek od kamarádů. Je z Kanárů. Podívejte jak redukuje trny a vytahuje. Za chvíli bude jako ten chmel. To už mi nesmí do baráku.“ „Jolance vylétl z pusy  ukazováček a začala se strašlivě chechtat. Tak, že vyběhla ze skleníku ven. „Co je jí?“ Zeptal se náš hostitel. „Toho si nevšímejte pane Vodrážko, to má kořeny někde jinde.“ Když jsme ukončili prohlídku, hned jak mě  uviděla, dala si ruku přes pusu. Přikradla se ke mně a posměšně prohodila. „Aby jste si koupil pořádnou špulku drátu a klacky a začal ve skleníku drátovat Kanárskou chmelnici.“ Vyprskla a utekla mezi kaktusy. Trochu mě ten kanárský ferák vyvedl z míry, ale když nás hostitel usadil a načepoval ze sklepa zlaté pivo, zapomněl jsem. Zvedl sklenici nad hlavu. „Podívejte tu barvu. Sousedovo čtrnáctka je to. Beru od něho po soudku. A na tu chmelnici ze které je, vidím.“ Ukázal směrem, kde se majestátně pnuly chmelové liány. Kateřině oči jen zářily a mě nedalo se nezeptat. „Všiml jsem si, že máte skoro samé Notocactusy. Proč jste se  rozhodl pro jeden rod.“ „Jó hochu, jsem nemoderní co? Když jsem s nimi začínal byl to šlágr. A potom, pracoval jsem v JZD, pořád jsme nějak zápasili s rostlinami. Doma jsem zápasit nechtěl, doma jsem chtěl pohodu a noťáci přežily všechno. Teď hospodařím sám na sebe a to je další zápas. Dneska ve sbírkách vymřely, já to vím, jako v našem kraji chmel, ale všeho se lidé přesytí a jednou se vrátí zpátky, jako ty chmelnice na Žatecko. A co vy pěstujete. Ještě jste mě nic nepověděl. Vy určitě jdete z dobou co?“ Viděl jsem Jolanku jak její drzá palice vykukuje ze dveří skleníku a zadržuje smích. „No, já jsem si také leda čím prošel. Nakonec jsem se usadil u feráků.“ Ta malá čekala, jestli se pochlubím kde jsem je vzal. Musel jsem to zamluvit chválou sousedovo piva. „Mladá paní, pořád mi něco váš účes připomíná.“ Kateřina zrovna seděla zády ke chmelnici jejíž hořkost jsme pili a já se na ní usmíval. „Jsem rozená žatečanka a kus kraje si někdy sebou nosím.“ Ani tak silná nápověda nezabrala? Chvíli se šibalsky zadíval. „Je to chmel, mladá paní? Je to chmelnice?“ Když Kateřina přikývla, až za hradbu se smál. „No to musí dát práce takový účes, mladá paní. Zrovna jako ta opravdická chmelnice. A co ty se tam jenom culíš, mladá kaktusářsko. Skoč nám načepovat žatecké.“ Podal Jolance sklenice a ta doslova do sklepa skočila. Podezřele dlouho trvalo její čepování. „Co tam  holka tak dlouho dělá.“ Nechal jsem ty dva vzpomínat na slavnou chmelovou éru a šel do sklepa. Seděla  na židličce jako Pandrhola, nohy rozkročené a zakloněná dopíjela půllitr. „Ty ochmelko jedeš!“ Lekla se, odtrhla sklenici a pivo jí stékalo po bradě. „Musím přece poznat ten chmel v praxi.“ „Na to máš času dost.“  „Tak jak to šlo princezno, kolik jsi vycmírala do žaludku?“ Zeptal se náš hostitel. „Nešlo to, pěnilo jako jar.“  Nemohl jsem uvěřit, že jsme se dostali k tak pohodovému člověku. A ani si nevzpomínám, že by mě někdy chutnalo pivo lépe než tady.

Když, trochu přichmelený, jsem na všechny hleděl nejistýma očima, byl jsem rád, že jsem to v životě nedotáhl dál. Kdybych byl nějaký řiditel, nikdy bych neseděl s dvěmi ženami z děcáku a jedním zemědělcem co se zmůže jenom na noťáky a soudek žateckého od souseda. Pohrdal bych jimi a to by bylo na nic. A protože to není na nic, štěstím jsem se na židličce protáhl a pohledem na nebe jsem si v duchu řekl,  to je bubák. Ten velký půlkruhový, temně šedý mrak, jako obrovský smaltovaný lavor z vodou, mě vystrašil. Jenomže zvednout se od poctivého žateckého se mi nechtělo. Protože jej měli všichni za zády, zatajil jsem ho. Času dost. Ještě několik skoků Jolanky do sklepa mezi družným hovorem a pak si mě ta potvora sedla na klín a chtěla rýpat do mých feráků. Najednou vytřeštila oči a ukázala na nebe. Ten lavor v dálce se zvětšil a zešedl. I přes ujištění, že je zde krušnohorský stín a prší jen málokdy, jsme se rozloučili a cupitali se zpěvem k Žatci.

Motýli na okraji polní cesty poznali, že vichr ten nebeský lavor brzy převrhne. Přidávali jsme do kroku až z pochodového rytmu byl kvapík, který začal brzdit sílící vítr a když  blýskalo nad  Žatcem a na rozpálené cestě první kapky obalil jemný prach bylo po zpěvu. Vítr zesílil natolik, že nám zprohýbal těla a v zápětí nebeský lavor převrátil. Kateřina se chytla mé ruky  a Jolanka se chechtala jako praštěná. Běželi jsme do první chmelnice,  skočili do ztemněné uličky kde hořké liány tlumily vítr i déšť. Byla to stará chmelnice, sežrané dráty a shnilé sloupy a celé to monstrum se pod tíhou mokrého chmele a silného větru rozhoupalo jako v mořské bouři dřevěná loď. V sousední uličce, hned na kraji jsem objevil stříšku, možná myslivců. Zavelel jsem a všichni jsme přeběhli. Alespoň trochu sucha. Vítr tak zesílil, že  konstrukci rozhoupal jako věžní zvon a do toho první velký hrom, kterého jsem se odmala bál. Dodnes trpím představou, že by mě protrhl ušní bubínky kdyby vedle uhodil. Uvědomil jsem si, že jsme vlastně v drátěné kleci, která může mít mizerné uzemnění. Viděl jsem Jolanku jak se drží podpěrného drátu a hned jsem nařídil aby se pustila. Chtěl jsem vyběhnout ven a pohlédnout kolik je ještě v lavoru, když ucítím vrnění a nestvůrnou peterdu hromu. Hned po ní rachocení padající konstrukce. Snažil jsem se vyskočit ven, ale padající chmel i s dráty mě zabránily v útěku. Rychle jsem se ohlédl do uličky, ale viděl  jen padající liány. Sklonil jsem hlavu, zakryl pažemi a nechal na sebe padat mokrý chmel. Chvilku jsem spočinul v poloze skrčence a potom jsem překonával tíhu drátů obalených rostlinami. Silou jsem se vysoukal nahoru a jako se vodník vynoří z rybníka plného okřínku jsem prohlížel zelenou spoušť. Půl chmelnice bylo strženo i s kotevními sloupy. „Kateřino, Jolanko!“ Zařval jsem naplno. „Tady!“ Stejnými pohyby se z okřínku vynořila Kateřina. „Kde je Jolana?!“ Ze spodu pod chmelem jsme ji uslyšeli. „Tady jsem. Nemůžu se zvednout!“ Rychle jsem přelezl a začal rozhrnovat těžké dráty s chmelem. Už jsme viděli na obličeji její úsměv. Potom jsem uviděl, že je přitažena k zemi nosným lanem, které měla přes hrudník. „Můžeš dobře dýchat Jolanko?“ „Jó, ale nemůžu se zvednout.“ Když jsme sebrali zbytek chmele z Jolanky, zděsil jsem se. V Jolančině klíně leželo potrhané sršní hnízdo a po jejím triku a kalhotách lezlo více jak deset promoklých sršánů. Stejně jak rychle bouře přišla, odcházela a z poškozeného hnízda vylétli další sršni. Podíval jsem se bezradně na Kateřinu a ta malá hned poznala, že není něco v pořádku. Zvedla hlavu a přes prsa se podívala k nohám. „Ty vole sršni a tolik najednou.“ Začala dýchat tak rychle, že bylo vidět jak se z hrudníkem zvedá i drát. Bylo moc pěkné, že zachovala klid, ale ty její oči prosily. Sám jsem byl bezradný. Odmala jsem byl poučován mít bázeň před sršány. Klín té chudinky byl jako  letiště. Některé stroje připraveny k letu, jiné již rolovaly, nebo přistávaly. Dokonce počasí letům přálo. Šedý lavor přeběhl a za sebou táhl potrhanou oblohu s prosvítajícím sluncem. Nevěděl jsem kolik potvor je  v hnízdě, ale bylo nutné ho odstranit. Jak a čím? „Podívejte ty zadky. Musí mít žíhadla jak jehly na šití.“ Vykoktala Jolanka. „Nehýbejte se, nemluvte, přijdu hned.“ Opatrně jsem přelezl chmelovou spoušť, vyběhl ke křoví, ulomil dva pruty a lezl zpátky. Hnízdo jsem napíchl na klacek a pomalu přemístil kam jsem dosáhl. Pár potvor ještě divoce vylétlo, i ty na Jolance oschly a sháněli se po domově. Opatrně jsem nadzvedl drát, silou jej odtáhl, aby se  Jolanka protáhla  z jeho sevření. Najednou ta holka zaječela, instinktivně se posadila a plácla rukou do pravého boku. Rychlím pohybem vydráždila sršně ke druhému žihadlu. Chudák holka se bolestí zkroutila a já jí prostě popadl a vyhodil z toho chmelového doupěte ven na popadané rostliny. Hned jsem se vydrápal za ní. Stálo mě to bodanec do stehna a lýtka. Jen kousek jsme přeskákali přes dráty do volného prostoru a tam se svalili do mokré louky. Jedině Kateřina nad námi s lítostí stála, ale ten její boží účes, byl stejně pochroumaný jako chmelnice před námi.

Asi opravdu byly jehly na šití ta jejich žihadla. S Jolankou jsme ty tři kilometry do Žatce lezli jako váleční invalidé. Velké štěstí bylo, že kromě  bolesti snášela naše těla žihadla dobře.
 

                                       Tulačka

                                          Čtení 6

     „Pane Malino, pane Malino, přes hradbu vám lezla nějaká cizí holka. Zahnala jsem jí tu potvoru.“ Tak zaslouženě křičela  sousedka, když jsem odemykal branku. „Holka? A jak vypadala, paní Turnová?“ „Taková hubená. Pelášila jako kočka, když jsem  zařvala.“ „Dobře jste udělala paní Turnová, děkuju vám.“ Přece jsem jí říkal, ať neleze přes hradbu. Sousedi si na to zvyknou a nechají sem lézt kdekoho. Snad mi nechtěla zase něco sebrat?  Nebude tak nevděčná. V Žatci jsme byli jako jedna rodina, byla tak spokojená. I žíhadla žateckých sršánů snášela bez velkých řečí. Ve skleníku žádná rostlina nechyběla. Venku je nádherně. Sedl jsem na kolo a jel Jolanku důrazněji poučit. Podle křiku z parku, vyučování skončilo. Na střeše boudy jsem jí neviděl, nemohl. Seděla dole, opřena o rezovatá vrata, žmoulala palec a dívala se do blba. „Jolanko…. Jolanko ahoj!“ Obrátila na mě oči, ani palec nevyndala. Bylo mi jasné, že se děje, něco špatného. „Pojď sem prosím tě, nenech na sebe křičet.“ Otráveně se šourala k hradbě, mříže zmáčkla takovou silou, že jí konce prstů zbělely. Chvíli se na mě dívala jako hladové lvíče, potom strčila tu svou načuřenou hlavičku až do mříží a k mému údivu,  přesvědčivě jako revolucionářka, řekla „Blbče“. Udělala čelem zad a hubenými nožičkami pochodovala do porostu. Mít hůlku pochodovala by jako mažoretka, mít flintu, jako cvičený voják. Zbytečně jsem volal. Když se blížila k zeleni, vzteky jsem zakřičel: „Ještě jednou mě polezeš přes hradbu, dostaneš na zadek!“ Před porostem zastavila pochod a ten zadek  na mě vystrčila. Za mřížemi jsem byl bezmocný. Posadil jsem se na zídku a  přemýšlel co jsem zkazil. Pochodem mě naznačila, že  vede válku. O co? O území, o spravedlnost, o kaktusy nebo o Chmelnici? Snad ta holka ještě nežárlí? Vy blbče, nebo ty blbče? Ještě jsem jí nenabídl tykání.

Zašel jsem za Kateřinou. „Nevím co je. Ráno se chovala normálně. Zavolám jí.“ Otevřela okno a do houfu sportujících dědí zavolala. „Pavle, sežeňte mi někde Jolanku! Pořád se kolem ní motá ten tu holku vyčmuchá. Pavel je jedinej, kdo ví o její střeše. Kafe neodmítneš?“ Až za půl hodiny někdo zaklepal. Kluk asi starý jako Jolanka. „Všechno jsem prolez paní vychovatelko, nikde ani ťuk.“ Neviděli jsme jí ani druhý den. Dokola jsme s Kateřinou probírali žatecký výlet, co je příčinou, že je tak uražená. Ředitel hrozil přeložením a ještě mě Kateřina pověděla, že si vezme čtrnáct dní dovolenou až se vrátí. Jako kdybych nebyl a nic pro ní neznamenal. Třetí den Kateřina volala, že se objevila u večeře. Bylo moc zle. Ředitel nechtěl slyšet Kateřininy záruky. Druhý den odjela, prý neodkladně, na dovolenou. Byl jsem rozmrzelý. Alespoň týden jsme měly trávit spolu. Několikrát jsem jel kolem hradby, jestli neuvidím alespoň tu holku, po každé byla střecha prázdná. Po deseti dnech, jsem se jako malé dítě urazil. Trhněte si obě nohou. Dva týdny uplynuly a Kateřina nikde, jen jednou zvedla telefon a moc se omlouvala, že si bere ještě týden. Začal jsem žárlit a spekulovat. Z nepěkných myšlenek mě vytrhlo zvonění Jolanky.
„Přišla jsem se vám omluvit.“ Stála umouněná, jako ta největší uličnice. „Za co omluvit? Nevím co se stalo, co sis namluvila.“ „Za ten jahodovej gracilis.“ „Zahubila si ho?“ „Ne. Už vím kde je.“ Pořád jsem nechápal o čem mluví. „Myslela jsem, že jste  ho sebral vy.“ „Tys zešílela, holka!“ „Ne. Sebral ho ten pitomec Pavel.“ „Pojď dál a všechno mi pověz. Chceš svačinu?“ „Ne. Sebral mi ho za střechy a dal ho jinam. Blbeček, pořád za mnou leze a chce se mnou chodit. Jednou jsem se ho potřebovala zbavit a tak jsem mu slíbila, že se s ním někdy políbím. Věděl, že mám kaktusy na střeše a jednou za mnou vylezl, že si jde vybrat to políbení. Řekla jsem mu, ještě musí napršet a uschnout. Jenomže potom jsem si uvědomila, že u nás chčije furt. A ještě  tenhle kaktus musí vykvést! A ukázala jsem na jahodový. Druhý den kaktus zmizel. Za deset dní jsem toho blbečka viděla, jak někam šel s kropáčkem, na okně chodby jsem našla i nějaký příšerný hnojivo, hrozně smrdí. Půl skleničky už je pryč. Hnala jsem za ním do posledního patra. Akorát zamknul dveře zevnitř půdy. Nemohla jsem tam čekat, moc se mi chtělo. Když jsem vylezla, už si to šupajdil s prázdným kropáčkem. Musíme ho tam odsud  dostat, nebo ho ten blbeček ulije. Klíče má jenom říďa, zkusíme udělat šperhák.“ Nad tím vyprávěním jsem kroutil hlavou. Potom jsem jí přitáhl a posadil na koleno. „Tak ty sis celou dobu myslela, že jsem ten zloděj já Jolanko? To myslíš, že jsem takovej hajzlík? Že bych tě tohle udělal?“ „Ne,….nemyslím si to, promiňte.“ Oči jí provlhly, chytla mě kolem krku a položila hlavu na rameno a já věděl, že pouto mezi námi o krůček posílilo. Najednou jí píchl žatecký sršeň, vyskočila a zavelela: „Tak jdeme“. Tahala mě za ruku ze židle. „Kam?“ „No pro ten kaktus.“ „Jolanko, ty jsi se pomátla. Teď? To se musí promyslet.“ „Nic se nemusí. To už je promyšlený!“ „A nechtěla bys mu raději dát  pusu? Možná by tě ho vrátil.“ Zakabonila se, jako to žatecké nebe tehdy před bouří. „Tomu blbci nikdy!“ Myslel jsem, že si na mě znovu sedne a začne se lísat a přemlouvat a já bych se rozplýval. Ne. Stála jako dub. „Tak mě půjčete hřebíky a kleště.“ „Na co?“ „Na šperhák.“ „A víš vůbec, co je tam za zámek? Za dírku?“ „Vím, taková ta co je skrz ní vidět.“ Vůbec se mi nechtělo vloupat  někde v děcáku po boku chovanky. Kdyby tam byla Kateřina, klidně. „Tak počkáme na Chmelnici až se vrátí z dovolené.“ „To už bude dávno shnilej!“ Neměl jsem to srdce, nechat jí odejít samotnou.
Otvorem pod hradbou projela, jako úhořice. Mě se moc nechtělo, já nebyl tolik podajný. Ještě s plnými kapsami naohýbaných, nestejně silných a dlouhých hřebíků, s kleštěmi a šroubovákem. Jolanka šla přede mnou, hubená uchechtaná průzkumnice. Zavedla mě k zadnímu traktu, opřela se o staré dveře a prostě je bez přemýšlení vyrazila. „Nebojte, to je normální, takhle my si zkracujeme cestu.“ Podívala se na hodinky. „Akorát je večeře, krmení si nikdo ujít nenechá. Říďa chodí domů kolem čtvrtý, jenom ten pitomej správce tu je.“ V budově jsem byl již několikrát, i nějakou noc s Kateřinou jsem tu zažil, ale dnes jsem ji viděl z jiného pohledu. S pohledu kasaře a měl uši nastražené.
Vystoupali jsme zadním schodištěm na poslední dlouhou chodbu a tou mě zavedla před  točité schody. Rozsvítila žárovku bez krytu. Jedna otočka a stáli jsme na malé podestě před otlučenými plechovými dveřmi, jako noviny popsanými, sprosťárnou, ale i sděleními, kdo koho miluje. „Tak to sou voni. Ty musíte votevřít.“ Podíval jsem se na zámek. Byl to prachobyčejný dozický, svěšená klika ještě z bakelitu. Vytáhl jsem pár hřebíků a zkoušel. Ta uličnice se jen uchechtávala a mnula si ruce. Asi osmý hřebík zabral, v zámku cvaklo a Jolanka se přidušeně rozesmála. Svěšená klika pobrala a před námi byla obrovská tančírna spoře osvětlená malými bočními okny, jen asi  v metr vysoké zdi. A ještě vprostřed hřebenu, tam kde byl vyzděn obdélníkový komín, svítil šikmý světelný kužel zapadajícího slunce. „Kde ho tu chceš hledat? Podívej  ten bordel. Ani baterku nemáme. Pravou stranu lemovala hromada starého vysloužilého nábytku a židlí. Došli jsem pod komín a Jolanka mě chytila za ruku. „Podívejte  nahoru na komín.“ Ve výšce asi tři a půl metru bylo na trámy přibité vodorovné prkno a na něm zářil sluncem osvětlený gracilis. Tašky nad ním nahrazoval z obou stran střechy  igelit. Jolanka se ohnula radostí a plácala do kolen. Potom se na mně nalepila. „Není tak blbej, ten pitomeček.“ Za komínem jsme našli žebříček, opřeli o komín a já vylezl nahoru. Když jsem se natahoval pro kaktus, škobrtl jsem a loktem nadzvedl patku tašky tak hloupě, že sjížděla dolů po střeše. Slyšeli matnou ránu, jak se dole rozprskla o zem. Ten pád mě vystrašil, honem jsem popadl misku s kaktusem a podával ho Jolance. „Musíme prchat Jolanko.“ „Nebojte, vod žrádla se nikdo nezvedne.“ Najednou se úžasem nadechla. „Akorát v pravej čas. Podívejte se do trnů.“ Zvedla kaktus k mým očím a já v tom světelném kuželu uviděl mezi trny rašit desítky poupat. Pohlédl jsem na  mizernej igelit a zakroutil hlavou. 
Najednou práskly  plechové dveře, až se mi sevřely půlky a po chvíli cvakl zámek. „Ty vole, snad nejde ten pitomec.“ Běžela potichu ke dveřím a já si uvědomil, že jsem po odemčení  šperhák nevytáhl. Koukali jsme volnou klíčovou dírkou. Bylo rozsvíceno a určitě vím, že jsme za sebou otočili vypínačem. Dveře byly zamčené. „A jsme namydlení Jolanko. Co uděláme? Jinej východ tu není?“ „Ne. Dělá si z nás prču, von otevře. Ale ten kaktus musíme bránit.“ Dlouho se nic nedělo, ani hlásek, ani kroky na schodech. Jolanka vylezla na žebřík, natáhla se až k igelitu na hřebeni, nadzvedla jej a dívala se ven. Najednou se otočila. „Do háje, vod brány běží říďa. Někdo to možná prásk. Musíte se schovat, na vás by zavolal policajty mě jenom seřve.“ Měl jsem po náladě, ani nakvetlý kaktus mě netěšil. Našli jsme starou zatuchlou skříň, tam mě i s kaktusem strčila a zavřela. Uvnitř jsem zaslechl otvírat plechové dveře a křik dvou hlasů. „Co tu děláš? Ty jsi se sem vloupala! S kým jsi tady!“ „Sama.“ „Nevykládej, cos tu dělala!“ „Ty dveře byly otevřený a já se šla podívat na mladé poštolky.“ „Jak to, že nejsi dole. Máš být v jídelně. A co ta shozená taška a hřebík v zámku?“ Hovor zesílil, museli popojít až ke komínu, jen kousek ode mne. Zaslechl  jsem jiný mužský hlas. „A co ta díra ve střeše? Na co tam lezeš?“ „Nikam lézt nemůžu, od metru mám závratě.“ „Syp dolů, tohle bude mít i s těma tvejma útěkama pokračování.“ Potom  jsem uslyšel jen bouchnutí dveří. Chudinka Jolanka, ta to schytá. Mě zbývalo jen čekání na její znamení, abych se pokusil otevřít dveře zevnitř. Šperháků bylo v kapse dost. Snad tu holku proboha nikam nezamknou?    
Bloumal jsem půdou a prohlížel nádherné trámoví. I poštolka přiletěla jedním bočním nezaskleným oknem. Hnízdo jsem nestačil vyhledat, protože zámek ve dveřích zarachotil a půdní dveře někdo otevřel. Uskočil jsem za nábytek. V šikmém kuželu světla se objevil Pavel a nevěřícně očumoval  prázdné prkno. Shrbil se, pěstmi bubnoval  do kolen a vrčel jako hlídací pes. „Jedeš domů ty potvoro!“ Neuváženě jsem zakřičel. Být mu sedmdesát, těžko by se z  leknutí dostával. Kuželem světla byl oslněný, jen kratičkou dobu jsem uviděl vyjevený obličej. Hned pelášil ke dveřím. „Pavle stůj!“ Ve dveřích zabrzdil, otočil se a já skočil do světelného kuželu. „Tfuj, vy jste Hovado. Co to na mě zkoušíte? A co tady chcete? Kde je ten kaktus.“ „To tě chci vysvětlit. Ten kaktus je můj. Jolanka si ho půjčila. Že jí tu ředitel načapal to víš? A že jí hrozí vyhazov to taky víš?“ „To už vědí všichni.“ „Chceš si u Jolanky šplhnout?“ „Když nepůjde o život tak klidně.“ „Jdi za říďou a řekni, žes ty dveře na půdu nechal otevřený i ze šperhákem ty. A ta otevřená střecha byla kvůli poštolkám, které sem chodíš pozorovat. Moc bys jí pomohl. Bereš to?“ „To by šlo. Ale ten kaktus, že má poupata, to Jolanka doufám ví.“ „Neboj, ví a s tebou o tom ještě promluvíme. Jsi borec. A teď mě šikovně proveď k hradbě.“ Výdech úlevy za hradbou byl pro mě blahodárný. Naložil jsem jahodového, pelášil domů a honem na jedno.

Tohle už na mě bylo příliš. Obloha temněla a když jsem se vracel, z lavice před skleníkem vyskočila Jolanka. Chtěl jsem té holce vynadat, ale ona mě ubrečená chytila kolem krku a drmolila. „Chmelnice je v nemocnici. Žádnou dovolenou nemá. Zahrála to. Je v nemocnici a má rakovinu.“ „Co to meleš ty bláznivá?“ „Jo, slyšela jsem jak říďa říkal správci, že není vůbec jistý kdy se z nemocnice vrátí.“ „Ale, ale a proč hned rakovinu? Třeba je na plastice, aby se nám víc líbila.“ Zlehčoval jsem. „Ta plastiku nepotřebuje. Zato správce z děcáku. Hubu by mu měli vodříznout.“ „A jak si vůbec dopadla?“ „Nijak, do rozsudku mám zaracha.“ „A to jsi klidně zdrhla? Pil jsem pivo odvést tě nemůžu a autobus je fuč.“ „Tak alespoň zavolejte, kde leží.“ Na jedné straně jsem byl rád, že není na dovolené, že nemusím žárlit a cítit se ukřivděný, někdy ale byla opravdu Kateřina smutná a neřekla proč. Asi byla rozespalá, když zvedla doposud nedostupný telefon. Dopodrobna jsem popsal uplynulý den a ona stručně odpověděla. „Jolanku musíš ráno odvést, ředitel chodí na sedmou a pověz mu proč utekla a oroduj za ní. Mám už po všech vyšetřeních, zítra odpoledne mě propustí. A navíc, navíc jsem z nějakým vykradačem dětských domovů ve třetím měsíci. Ahoj.“ Asi mě ta zpráva hlavu odkrvila, že se mě tak zamotala. Když jsem Jolance tu novinu povídal, měla radost z návratu Kateřiny, ale druhá zpráva ta jí strčila palec do pusy a položila hlavu na mé kolena. „No jo, čekala jsem to.“ Uložil jsem jí a mé usínání mělo dnes prapodivný nádech. Tak mi to začne, tak najednou a opožděně. Konec pohodlíčka a volnosti, ale ta Kateřina, ta má přece řídící profesi, ta zastane.
    „Pane Kalino, jestliže vám na ní tolik záleží, máte možnost adopce, nebo pěstounské péče, ale aby jste si s  holkou jen zahrával, aby za vámi utíkala, vystavovala nás riziku a poškozovala naše jméno, to ne. Vy nevíte, kdyby jí nedej bože třeba někdo zranil autem, co to spustí za lavinu. Policie, tisk, televize. A když jenom jedno z dětí  promluví, že útěk není první, spláchnou nás pane Kalino. Rozhodl jsem Jolanu přeložit do Žatce.“ Závěr přísného a nemilovaného ředitele na mé orodování byl jasný a neměnný. Odpoledne jsem jel pro Kateřinu.
     „Chorobopis tě ukážu až po svatbě abys nevycouval.“ „Už jsem mluvil s primářem. Cirhóza jater, žlučníkový kamen jako dlažební kostka, ploché nohy s artrózou v kolenou. Varoval mě zdviženým prstem.“ Tak jsme se uvítali před nemocnicí. Hladila si hubené bříško. „No je tam, tvé staromládenectví bude rozrušeno.“ Objal jsem jí, i bez chmelového účesu byla hezoučká. „A co Jolanka? Ředitel řádil viď?“ „Nepořídil jsem. Chce jí přeložit do hořkého Žatce. Tam kde jsi byla ty.“ „Zítra s ním promluvím.“ Ani Kateřina nic nezmohla. Když se blížil den přeložení, přišli jsme s Kateřinou na její střechu. Snažila se jako kdyby nic, ale když mě požádala, jestli bych si vzal ty gymna, měla na krajíčku. Tu noc jsem málo spal a myslel na ní. Proč jsme jí nechali trápit až do poslední chvíle, to nevím. Asi jsme moc mysleli na Kateřiny bříško. Až v  poslední den, když   cupitala s taškou a ruksáčkem ještě s dvěma výtržníky jsem chytil Kateřinu za ruku. „To jí necháme takhle odejít?“ „Ty se rozhodni, ty budeš hlava rodiny.“ Zavolal jsem jí. Ještě v ten den jsme přemluvili ředitele, aby to z Jolankou  do řádné adopce vydržel. „Tak na vás dám, drahá kolegyně, ty nejlepší reference.“   

                                                               

                                                  Zpět