Teplo

 

Kdyby se úplný začátečník, co si opatřil pěkný kaktus, zeptal „kolik má mít ten můj tepla?“ mohl bych říci jen, že kaktus nejlépe roste v rozmezí od dvaceti do pětatřiceti, ale pamatuj si to nejdůležitější, chceš-li ten tvůj kaktus udržet pořád pěkný jako dosud, musíš si vštípit, že teplo je podřízeno světlu, že teplo hraje druhé housle. Když odložíš kaktus na hloupé místo jako Velký šéf a ještě si budeš rochnit v přetopené kanceláři, změní se po čase tvůj kaktus k nepoznání a ty o něj nezavadíš. Stejně i doma v kuchyni na kredenci, nebo v poličce nad televizí, což jsou samá hloupá místa. Málo světla  moc tepla! Na takových místech bude nový přírůstek tvého kaktusu nemastný, neslaný. Tělo rostliny se najednou zúží jako ženský pas nad pánvemi, ostny zkrátí a květu se nedočkáš. Když ale kaktusu poskytneš dostatek světla, alespoň na osluněném okně, nebo lépe zvenku před oknem a  nejlépe na zahradě pod širým nebem, pak si s teplotou nemusíš tolik lámat hlavu. Když bude deset, kaktus bude sedět a trpělivě čekat, když dvacet, probudí se a začne chystat nový přírůstek, když třicet, vytlačí mládím krásně zbarvené ostny, když pětatřicet, rozjede růst do šířky i krásy naplno. A ty si můžeš ze samé radosti začít opatrně hrát  s vodou. Jenomže potíž je v tom „kdypak je u nás stálých pětadvacet nebo třicet“ u nás je teplotní graf jako sjetina z EKG. Kolik dní vydrží pětadvacet? Dva, pak týden lije a je dvanáct. A to je úskalí našeho pěstování kaktusů.

     Abychom navodili teplo, jaké mají kaktusy v domovině, chtě nechtě musíme vytvořit něco, co naše nestálé a chladné klima zmírní. A třeba na těch tvých pár kaktusů pod širým nebem v zahradě stačí jednoduše zatlouci čtyři kůly a na ně položit tabuli skla tak, aby byla kousek nad vrcholky rostlin. Už taková maličkost stačí, že se pod tabulkou při trochu světlém nebi vytváří přívětivější klima, ale ještě ne to nebezpečné jako v nevětraném skleníku při slunečním svitu. Ta jediná tabulka má i výhodu, že na kaktus neprší, když je dost napitý a vodu nepřímá, déšť nesmývá z temen ozdobnou vlnu  a hlavně se na těle rostlin netvoří nepěkné skvrny, které většinou způsobují zabydlené plísně. A když ještě alespoň ze dvou stran opřeš na bok ledabyle další tabulky, potom uděláš pro tvoje kaktusy něco moc prospěšného. Teplo ze světlé oblohy se ještě o krapek více nahromadí, ale ještě nedosáhne toho nebezpečného v uzavřeném prostoru. Až zjistíš, jak se tvým kaktusům v tak jednoduchém domečku na spadnutí daří, uvidíš, že jej budeš chtít zvelebit. Ale to už je povídání na jindy.

      Kaktus je nezmar, který vydrží opravdu dlouho v zapomnění, třeba celý rok hozený někde ve tmě sklepa, kde jej nízká teplota tvrdě uspí. Má ale slabiny, jedna z nich je sklon k popálení či uvaření. Když panímámě, hrdé na svojí letitou  palmu, někdo poradí „vyneste ji na teplý deštík a uvidíte, jak pookřeje“. A panímáma palmu vynese, nechá do druhého dne, déšť vystřídá prudké slunce a večer mrzutá s hrůzou zjistí, že většina listů je spálených. S kaktusem, který jako ta palma na dlouho odvykl slunci, dopadneš stejně, až si postavíš svůj první skleníček a z jara přeneseš rostliny z tmavé místnosti. Spáleniny na kaktusech jsou opravdu nebezpečné. Panímáma spálené listy odřeže, ale co s kaktusem, který má celou jednu stranu šerednou? Spálenina se nikdy nezahojí, ta musí jen odrůst, schovat se někam blíže květináči, jenomže takové čekání je někdy na desetiletí. Proto pozor! Není to ale světlo, co kaktus spálí, jak už bylo řečeno, je to jen teplo doprovázející sluneční paprsky. Jednou jsem před příchodem velkých veder rozhodl, že rostliny pořádně nechám napít vodou, aby odolaly přicházejícím teplotním rekordům. Hrdinně jsem ani jeden skleník nezastínil a odjel na krátkou dovolenou. Když jsem potom obíhal skleníky, žádné spálené rostliny jsem nenašel, jen většina echinomastusů měla epidermis tak nezdravě světlou, jakoby se vytrácel chlorofyl, někteří jedinci dostaly žlutozelenou barvu a já si uvědomil, co jsem provedl. Rostliny měly v těle velký obsah vody, ubránily se přímému popálení epidermis, ale právě pro velký obsah vody se horkem uvařila pletiva uvnitř rostlin a to nastalo právě u pouštních echinomastusů, kde tento jev, aby rostlina byla před příchodem největších veder plná vody, vlastně nemůže v přírodě nastat. Takové uvařené rostliny jsou na tom hůř než popálené. Většinou je přehřátím zasažený i svazek kudy proudí živiny a rostlina se dál nevyvíjí. Jejich světlé epidermis je rovněž háklivé na choroby, zejména při zimním chladu.