Střecha

                                         
Čtení 1
                                              Zlatý sen

 

Za můj život, v kostele U svatého Jiří, odzvonilo již čtyřicet pozvání na vánoční mši a jako předehra v opeře předcházelo čtyřicet zimních slunovratů. Prvních dvacet pět jsem  nevnímal, nebyly pro mě čím jsou dnes. Nebyl jsem tak nedočkavý, kdy konečně v obrovském vesmírném stroji přeskočí západka jako v hodinách a Zem se bez tramvajového drcnutí začne naklánět mojí stranou  ke slunci, jako větroň letící do opačné otáčky. Tehdy mě bylo dobře jak v říjnu, tak v listopadu i když dráha slunce byla kratičká jako dětský luk. Byl jsem zamilovaný a nevěděl co je  nevěra a žárlivost, co je rozdělení rodiny  co je restituce  pohledem  druhé strany, co je přijít o bydlení. Nevěděl jsem nic o síle konzumu nad sílou lásky.

 

Teď sedím ve svém  nesplaceném  bytě a koukám na všudypřítomné kaktusy. V bytě, jenž má číslo osm a je číslem posledním v nejhornějším  poschodí malé hranaté bytovky na okraji města. Ty kaktusy jsem  musel nanosit právě sem, když jistá baba dostala nazpět pozemek pod zahrádkářskou osadou a nám dala výpověď. Bez náhrady  za všechny nemovité slepence, boudy, chatičky, sklípky, skleníky, včetně mého kaktusového. Je kvetoucí červen, a já přesto nemám radost. Naopak, trpím s nimi  nedostatkem světla. Byt sice má čtyři okna, dvě východní, dvě západní, na parapet před i za se vešla bídná pětina mé sbírky. Ostatní stály na stole a stolečkách  nejblíže oken. Když jsem potřeboval větrat, vždy jsem musel několik rostlin přemístit. I když jsem odejmul všechny záclony, květy se za světlem nakláněly jako  opožděné zářijové slunečnice. Byl jsem jak v kaktusovém háji, ale co bude dál mě spát nedalo a já si v mysli promítal již několikerou reprízu smolného života.

Moje žena byla nádherná. Věřím že je i dnes, že se  pod milánským sluncem za tou čistokrevnou blondýnkou každý Ital otočí. Do roku devadesát jsem jí miloval. Ani Jakešův režim a podpultové banány nám nebránily ve štěstí. Ten byl tehdy pro nás zdrojem zábavy. Ty jeho projevy a vejžmoly si moje žena znamenala a podle nich stavěla horoskop pádu jeho vlády. Když jsme ten pád odcinkali, má blondýnka se ihned dala do podnikání a rozjela spotřebu na plné obrátky. Já jsem tomu tempu nestačil. Žil jsem pořád stejně jako za Milouše. A proto přišly první výčitky. Ty málo vyděláváš. Já chci to a ještě tamto. Museli jsme mít doma všechny elektronické požitky, všechny zaručeně omlazující a léčivé prostředky, cvičební stroje, hubnoucí preparáty, kráječe, míchače, opékače. Za dva roky byl náš dům zaplaven výrobky od sklepa až po půdu. Nemohl jsem namítat. Dům vložila do manželství ona. Po dvou letech dostala ta blonďatá kráska nabídku do zahraničního obchodu a to byl počátek našeho konce. V té době jsem poznal, co je žárlivost. Jakou sílu umí vyvinout, co člověku způsobí. Ti její překrásní a dokonalí spolupracovníci, firemní rauty, pozdní příchody, královský plat, dovozy před dům, služební zahraniční cesty a já, obyčejný knihovník, pachtící se v malém skleníku na kaktusy. Jak jsem byl přízemní, jak nechutný a ubohý. Po třech letech to  jejím podnikem zahaprovalo a ona s krásným kolegáčkem zůstala v Itálii. A v domě bylo ticho, že bych i květy slyšel rozvíjet. Pak obsílka na soudní vystěhování z domu, který byl již prodán. To byla prémie mého manželství. Úspory mě nechala, v tom se zachovala statečně. A z té statečnosti jsem složil zálohu na tenhle byt a koupil malou zahrádečku v kolonii. Do ní přestěhoval skleník a pět let se těšil ze života. Pak kolem kolonie rostla výstavba, pozemky podražily  a již zmíněná baba nás vypakovala.

Až v téhle krizi a ve strachu o rostliny,  se pojednou nespočetná repríza proměnila v kouzelný sen, jenž mě trnitou cestou dovedl ke štěstí.

    

    "Do modré oblohy plné ranních beránků vcházelo slunce  jako krvavý žloutek  domácí slepice a od spodu osvítilo  drobná beránčí stádečka jenž zazlátla jako penízky v mincovně. A před  nizounkým sluncem stála moje blonďatá kráska  z doby Jakešovské, vlasy jí ladily se zlatem  beránků, usmívajíc mě vedla po kamenných schodech na vysokou plošinu, kde se teplem rozplynula jako víla z mokřin a já se díval na barevnou oblohu plnou světla jako na  carevnu odhazující modrý, zlatem vyšívaný noční plášť".

Náhle jsem otevřel oči a uviděl tmavý, nepříjemný strop. Střecha! Vykřikl jsem do tmy.
Od té chvíle mě spásné slůvko střecha a představa skleníku znělo  lahodně jako v mládí slůvko ňadra, při kterém jsem si vybavil  dvě přitažlivé nádobky s neznámým obsahem vykukující ze šatového výstřihu a mezi nimi, ve vlahé prohlubni, vsunut milostný dopis od ďArtagnana. 
   
Ještě tu noc, opojen zlatým snem, jsem v noční tichu chodby odemkl poklop ve stropě před mými dveřmi. Na přistaveném ocelovém žebříčku jsem se musel pořádně zapřít, abych jej nadzvedl. Zvuk, jenž zapomenutý poklop vydával, zněl jako hororové otevírání rakví. Musel jsem moc opatrně, abych neprobudil  sousedku, babu Štálovou. Ta si nenechá nic ujít. Za špehýrkou jejích dveří  věčně zvědavé, pečlivě pozorující oko piráta, nebo vědce  hledícího mikroskopem na  neznámý svět. Mám z té vypasené důchodkyně strach, když se objeví přede dveřmi ve svých hadrových pantoflích roztažených širokou nohou v silných ponožkách, prsa jí leží na tlustém břichu jako dvě vojenské čutory  a táhne z ní Božkovský rum. Nikdy neotevře dveře bytu, aby dala možnost nahlédnout. Vždy vystrčí jen hlavu na obřím krku, nebo se  postaví před přivřené dveře, ze kterých vychází zvláštní vůně zatuchlého dřeva, starých knih a jakéhosi šelaku. Ze strachu jsem musel práci přerušit a chvíli se hrbit pod poklopem dokud nepohaslo chodební světlo. Pak jsem zvolil metodu  prudkého rázu a vší silou poklop vyrazil. Z rezovatých pantů vyšel zvuk jako troubení slonů africkou savanou. Až mě omrazil záda. Rychle jsem se vyhoupl na střechu a dýchal nádhernou noc.

    

Dlouho jsem neviděl tolik hvězd pohromadě. Nic nebránilo širému výhledu na všechny světové strany a představa dlouhé dráhy slunce od nejranějšího východu po nejvečernější západ mě nadchla a já začal prozkoumávat terén střechy, jenž byla mou největší  nadějí. „ Občane zachovejte klid a neklaďte odpor“. Pojednou hlásila z poklopu trčící hlava s brigadýrkou. Své leknutí nebudu raději popisovat. „Kontrola policie České republiky“. Strážník uvolnil žebřík a já lezl dolů. Ještě stačím uvidět, jak se zavřely dveře bytu Štálové, když se objevil na chodbě můj obličej. Té babě zase nic neušlo a klidně si zavolá strážníky. Po předložení průkazu, pro který jsem zašel do bytu, vysvětluji dvěma strážníkům , že se zabývám sestavováním horoskopů a na střeše  byl ověřit posun planet. Tím počaly mé nepravdivé bojové výmysly, které jsem musel při dobývání střechy proti své vůli používat. Ulehám trochu roztrpčen, neboť si uvědomuji, že s rumovou babou to nebudu mít  jednoduché.

 

                                                Čtení 2
                                                Koráb

Druhý den jsem myslel jen a jen na střechu a práci v nakladatelství  odbýval jak se dalo. Dokonce přísný a nerudný šéfík  mě oslovil  zda nemám nějaké problémy. Ba nabídl mě volno! Po práci jsem uháněl koupit odrezovač, drátěný kartáč a tu nejkvalitnější barvu na rez. Ze sklepa  vyzvedl olej, který používám na údržbu kola, převlékl se do pracovního, přistavil žebřík a razantně se sloním zatroubení otevřel poklop. Ještě  podívání na sousedčiny dveře abych měl jistotu, že je naživu. Pirátské oko bylo na svém místě a já s klidem vstoupil do světa světla a naděje.

Na střeše můj elán ihned přibrzdil horký a suchý vzduch, který se tetelil za střechy jako z rozpálené plotýnky nebo z nově potaženého asfaltu. I střešní lepenka byla měkká jako gumoví medvídci. Poklop  rozpálený, že by  štětec s barvou k němu přisychal a jenom můj pot mě ochlazoval. Z oken bytu jsem měl na město pěkný výhled, ale pohled ze střechy, z té široké nóbl rozhledny, byl nádherný. Neviděl jsem kolony aut, necítil zápach, neslyšel hluk, viděl jsem srmšť  architektury tak jak si ji lidé po léta zjednodušovali, jak se měnila s jejich pohodlnosti a velikostí kapes. Viděl jsem věžičky všech kostelů. Široké, bezokenné pekáče supermarketů, prosklené banky, kopuli starého nádraží i hvězdárny, šedivé rychlostní paneláky a oči dosáhly až na zelený obzor kolem celého města. Byl jsem šťasten. Vlastnit tak tuhle prostornou rozhlednu. Když jsem se ale podíval podrobně na krytinu a uviděl ty faldy, boule a praskliny na lepence, do radosti mě nebylo. Přesto jsem našel místo kam kaktusy provizorně umístit. Seženu starý koberec  a na něj kaktusy rozložím, aby se při dešti pod nimi netvořily  v nerovnostech louže. Vše jsem promyslel, prostříkal rezovaté panty, poklop rozhýbal a zapadl do chladivého bytu.

Večer jsem opět, již lehounce a bezhlučně zvedl poklop a vystoupil blíže sklánějícímu se slunci. Předvečerní pohled na město mě opět uchvátil. Ta barevná zrcátka oken a střech  zářících v odlesku zapadajícího slunce. A ty baňaté věže synagogy vykukující přesně ve středu protější  bytovky, trčely jako by na její střechu posadili dva velké baňaté  holubníky. Zvláštní střet architektury. Když přesně ve 21:00 zapadající slunce, velké a barevné jako vyzrálý pomeranč, spojilo obě židovské báně, řekl jsem si, tu střechu musím mít. Hleděl jsem na ten  padající pomeranč dokud se nedotkl střešního okraje  protější bytovky. Z večerního obrázku mě vytrhlo houkání a já přes atiku uviděl projíždět několik policejních vozů  blikajících majáčkem. Snad ta baba na mě neposlala četnickou eskortu! Vylekal jsem se. Náhle se proti tomu velkému  pomeranči na protější bytovce otevřel střešní poklop a  jako čert z pekla vylétla postava. Oči jsem vypoulil, když jsem rozpoznal v její ruce pistoli. Postava mrštně vytáhla žebřík, zabouchla poklop a shrbenými přískoky se ukryla za šachtu. I já se strachy přikrčil. V hloubi ulice nepřestávaly houkat policejní sirény a  mě trklo, že o toho čerta na střeše je asi velký zájem. Ať jsem za blbce. Řekl jsem si a vytočil 158. Policejnímu operátorovi scénu ohlásil. Vyžádali si  mé jméno s adresou, prý později se semnou spojí. Netrvalo ani tři minuty, poklop se otevřel a doslova létali černo oděnci ulehajíc s napřaženou zbraní na zem. Pak do všech směrů pročesávali přískoky celou střechu. Za větrací šachtou se najednou objevil čert, ruce spojil za hlavu a odevzdal se spravedlivému osudu. Byl jsem hrdý na svůj čin.

Druhý den jsem poslouchal všechny možné rozhlasové zprávy. V práci ladil regionální i ostatní rozhlasové stanice, o zátahu však nebyla zmínka. Ani ve večerním zpravodajství České televize. Zbývala jen Nova, kterou vůbec neposlouchám. Dnes jsem, ale ten „kanál“ vyhledal. Nezklamali. Krvelačný raportér Novy dokonce vylezl na střechu čertovského domu a odtud natočili záběr na ten náš. „A ze  střechy této bytovky byl vrah  jedním bydlícím  spatřen a ohlášen“. Sdělil reportér pouťovým zvoláním. No, alespoň ta Nova si mě všimla. Budiž jí odpuštěno za to svinstvo co sem tahá z Hollywoodu. Řekl jsem si v legraci. Cestou z práce jsem sklidil od dvou partají ocenění za včerejší čin a já usoudil, že je ta nejvhodnější chvíle vyžádat si souhlas k postupné střešní invazi. Od spodu jsem zvonil na všechny partaje a s něžným prosíkem vyžadoval souhlas k „dočasnému umístění rostlin“. Všichni mě fandili a nikdo nebyl proti. První problém nastal ve druhém u Klabanů. Když jsem zazvonil, přišli otevřít ti dva malí spratkové. Tuším, že šestá třída zvláštní. Ani nepozdravili a dokonce jeden na mě zavrčel jako pes a dveře zabouchl. Zřejmě byli na straně zatčeného čerta, kterému jsem tolik ublížil. Ve třetím jsem nezastihl doktorku Halmovou. Tu jsem ale za celých pět let ještě neviděl. Ona bude asi pro mě doživotním tajemstvím. Zbývala jen moje milá sousedka, snad i ta ocení mou zásluhu. S připravenou prosbou a úsměvem jsem zazvonil. Vystrčila jen hlavu, jednu širokou pantofli a spustila. „To se vám tedy povedlo s tou Novou! Teď abych se bála chodit i nakupovat. Všechny nás jednoho po druhém  podřežou. To ste teda hrdina! Teď děte do televize a přiznejte se. Vy hrdino“. Já jsem nevěřil svým uším. Přesto jsem zaútočil. A co jste udělal včera vy? Poslala jste na mě neoprávněně policii a já vypadal jako blbeček vážená. To já neveděla, že ste náměsíčnej! Myslela sem, že tam nahoře jsou zloději.  Mám tam totiž anténu vážený pane Machu!“ Křikla na mě dusivě baba. Nejraději bych vzal za dveřní kouli a tu její hlavu přibouchl.

 Doma jsem prohlédl nebohé kaktusy a vzteky sedl do křesla. Vždy mě tyhle rostliny z nesnází dostaly. Ale tady, v tomhle tmavém bytě ještě házely polínka do ohně. Vztek byl horší a horší, když jsem se zadíval na drátěné polycephalusy, parýky, široké myriostigmy, ze kterými žiji již patnáct let a celou dobu  jsem je krmil světlem jako vepříky pomejemi. Ten placatý umadeave, jak je elegantní. Souhlas baby, které jsem začal říkat Štábní, byl klíčový pro jejich záchranu. Musel jsem změnit taktiku a šplhat jako politik před volbami. Druhý den jsem na Štábní zazvonil s milým dotazem, zda nechce něco donést z obchodu. „Hm. Já mám tak pro strach uděláno. Zajdu si sama, neobtěžujte se“. Další překvapení. A co by udělal politik? No přece uvařil  předvolební guláš! Sedl jsem na kolo a zajel koupit láhev toho nejlepšího rumíku. Sám jsem si na zpáteční cestě cvakl v bufetu tři panáky a vystoupal do čtvrtého ke dveřím číslo sedm. S naředěnou krví, jsem v nich náhle uviděl celu číslo sedm. V ní za nohu přikovaného obrovitého vězně, který nemá  slitování, protože on je na doživotí a nemůže více  ztratit. Chvíli jsem váhal jako generál, který se rozhoduje, zda je  správný čas odpálit malým černým tlačítkem soustavu raket, jenž nepřítele překvapí a položí na kolena. Crrr. Rakety byly odpáleny. „To jste zase vy? Řekla jsem, že nic nepotřebuju“. Beze slov jsem zvedl láhev z krásnou vinětou před její oči. Až později jsem pochopil co bylo úspěchem její náhlé proměny. Nebyl to rumový předvolební guláš nebo moje usměvavá tvář. Byl to překrásný koráb, který zdobil zvednutou láhev. A za ten jsem já, král Střecha I. dostal boží souhlas.

 

                                                                                 Čtení 3 
                                         
Dr. Halmová

      Souhlas od Štábní jsem měl, starý koberec připravený, nedočkavý jsem byl, strach o rostliny mě nedal v klidu spát, přesto jsem vyčkával na změnu počasí. Na nehostinné západočeské až oblohu pokryje chladná šeď až obrovský netopýr roztáhne svoje špinavá blanitá křídla a jako vždy se škodolibě podívá myšíma očkama dolů. Tentokrát jsem jeho čumění přivítal. Rostliny byly dehydrované, odvyklé slunci a plotýnka na střeše by je určitě spálila. Nejvíce trpěly Echinomastusy. Přesto, že právě  ty byly na okně, jejich tělíčka se již nakláněla za světlem. E. engelmannii, moje nádherně vytrněné trsíky, hrající barvami se v kulatých miskách jednotně nakláněly jako zobáčky hladové ptačí drobotiny ke staré na okraji hnízda. Tím, že byly všechny rostliny vysušené nedošlo zatím k růstu, zúžení a zesvětlením temen. Na nejvhodnější místo střechy jsem rozvinul velký koberec, k žebříku na chodbě přistrčil stůl, na který vždy nanosil část kaktusů. Nakonec jsem na něj vylezl sám a ze stolu jsem dosáhl rukou s rostlinami nad poklop. Pak jsem vylezl na střechu a rostliny přenesl na koberec. Tuhle sérii úkonů jsem opakoval snad dvacetkrát. Večer jsem byl utahaný jako pivovarský valach rozvážející celý den sudy po putykách. Hodnota kaktusů by se měla vždy tvořit v době stěhování, šmejkání do sklepů, na půdy, studených pokojů a chodeb. Ne v době, kdy nás rostliny očarují svými květy. Zalehl jsem a těšil se na ráno. V noci slyším bubnovat na střechu a to bylo  nejlepší znamení, po kterém  tvrdě usínám. Druhý den na večer byly rostliny do jedné napité a já mohl být bez obav že vzácné slunce jim ublíží.

     Nepočítaje Klabana, byla Halmová posledním člověkem, od kterého jsem toužil slyšet slůvko ano jako od nevěsty před oltářem. „Máte štěstí pane Machu. Ptáte se po ní a tamhle vám ji zrovna služebákem přivezli“.  Podíval jsem se přes ulici na vystupující ženu. Tahle gazela, že je doktorka Halmová? Blížila se k našemu vchodu jako krásné zvíře. Jehličkové kramfleky vysoké a prohnuté jako hospodské věšáky, klapaly o dlažbu jakoby ji dlaždič spravoval . Uzounká sukně bránila dlouhým krokům, ba ani malý rozparek, jen co by jednou krejčí střihl kapesními nůžkami je neprodloužil. Bušení v mé hrudi dohnalo klapání jehliček a když byla  kousek od nás, můj tlukot jej předstihl a já zakoktal. „Dobrý den milostivá“. Soused se dal do smíchu a ona se na mě přes velké brýle podívala. „Milostivá budu až dám našemu šéfovi přes hubu!“  To byl razantní nástup. Zlatá Štábní, pomyslel jsem si. „No máte co dělat pane Machu. Nashledanou“. Úsměvně se rozloučil soused.

Přiskočil jsem ke dveřím a úslužně jako portýr otevřel. Ona jen zakroutila hlavou a cupitala po schodech do třetího. Nechal jsem jen pár schodů náskok a lezl za ní, jako bych ji cestou nesl dlouhou svatební vlečku. Vysokým podpatkem modelovaná lýtka, tvarovaná jako mladé rozvíjející se lisy velké Agáve při stoupání do schodů ladila mým očím a uzounké dlouhé achilovky zakončené tmavými jehlami dámských bot, ve mně  probouzely léty zastydlý smysl pro vnady žen. Jako by vykvetla všechna astrofyta. Táhla mě za nos jemná vůně. Na podestě ve druhém se pozastavila a já zabrzdil jako vrak vlečený na železné tyči. Znovu zakroutila hlavou a pokračovala ve výstupu. Kvůli jejím lýtkům jsem zapomněl zformulovat svůj důležitý požadavek.

Když se přede dveřmi zastavila, o pět schodů níže jsem zbrzdil  i já a ona pronesla. „Jsem snad radioaktivní nebo ze mě  lezou sviňky?“ Opravdu jí asi nadřízený ubral na náladě. Pomyslel jsem si. „Nejste ten hořejší co měl plný vokna kaktusů?“ Jsem ten hořejší, to ano, ale moc potřebuju být ten nejhořejší. Chcete snad bejt můj šéf? To bych si nedovolil milostivá. Ale postačí mě kralování na naší střeše. Tak na to zapomeňte holoubku.Tu já si zabírám  na vrtulník až můj šéf zmoudří a přiletí pro mě“. Řekla zcela vážně. Co tohle je za doktorku? Humor ji nechybí, kočka je to, zřejmě léčí ty co se zbláznili z peněz a z peněz za léčení se pobláznila i ona. Řekl jsem si. „Vřele vám doporučuji hledat si lepší zaměstnání než je kralování. A nebo buďte raději na sociálce, bude vám líp. Znám dva krále a nemají to lehké.“ Dělá ze mě blázna, nebo to myslí vážně. Nevěděl jsem. „Nejste taky ten co proslavil náš dům? Za dvojnásobnou vraždu možná naše justice toho chudáka  propustí na kauci a budete mít po kralování. A vůbec. Komu tam chcete kralovat?“ Stála na podestě jako vládkyně, otočená celou svou gazelí postavou ke mně, o pět schodů níže postavenému a já se mermomocí snažil odpovědět vtipem. „Chtěl bych tam kralovat Transgazu, ČEZu i Aralu, a k tomu potřebuji milá dámo vaše ano“. A takhle pohotově, ta vážená paní doktorka z dlaní pod ňadry, odrazila můj vtípek. „Já nemít  tolik silikonu, mám ho tady skoro tunu skočila bych na jeden dva tři čtyři pět, na ten pátý schod a ukázala bych vám vchod!“. Ani se neusmála, jen se dívala na drzouna z pátého schodu, je-li již dostatečně zchlazen. „Musím tam mít kaktusy. Tedy vlastně je tam již mám“. Obrátil jsem a řekl prosebně. Konečně se pousmála. „Tak kaktusy, ty nudné melounové konservy. Taky mám jeden ve sklepě v šuplíku starého stolu. Tři roky tam leží pořád stejný. To brambor by alespoň vyklíčil. Z kaktusů miluju jedině Lophophoru a Agávku a ty mám  v lednici. Chcete se na ně podívat? Do lednice se rád dívám. Ta moje vás hluboce zklame“.

Otevřela dveře bytu a já šel za ní jako poslíček. Za dveřmi jsem se ale zarazil. To nebyl byt, to bylo depo. Skladiště jako někde ve sběrném dvoře. Po rozkoukání jsem však zjistil, že ani jeden předmět do sběrného dvora nepatří. Vše, co tam bylo pohozené, nakřivo pověšené byl skvost. Indiánské masky, sekerky, nádobí, staré zbraně, čelenky, štíty a talismany, z Afriky černošské obrázky, hudební nástroje, vše ale bez ladu a skladu. Nebylo ani kde se vyzout. „Musíte omluvit ten nepořádek, uklízím už pět let. Jsem v tomhle bytě všeho všudy dvacet dní do roka“. Křičela ze sousední místnosti, kde asi narychlo dělal ordunk. „Pojďte, už můžete jít dál“. Vstoupil jsem do pokoje a žasl nad tolika věcmi, které zdobily stěny, skříňky i stolky. Zadíval jsem se na stůl u okna, kde byl mikroskop, malé i velké nože, lupy, zakřivené nožíky, jehly a škrabátka. „To je moje pracovní nářadí. To dnes vidět nemusím“. Usoudil jsem, že podle toho cajku na stole, může být tak felčarka psího útulku a dělat císařské řezy zatoulaným fenám. Přinesla šestihrannou láhev bez viněty a dvě skleničky. „Tady nesu Agávku. Nebudu vás poučovat, jak se má pít, rituál pro dnešek vynecháme. Tak na naše seznámení. Já jsem Dr. Csc Iveta Halmová toho času cestovatelka a výzkumná pracovnice ústavu rostlinářského“. Zastyděl jsem se. „No a já jsem Miroslav Mach knihovník, toho času zaměstnanec nakladatelství“. „Hm, záslužná práce, pokud nevydáváte jen Hvězdné války a podobné zrůdnosti. Tak co máte za lubem s tou naší střechou?“ Pokorně jsem jí vše vysvětlil, souhlas jsem však nedostal. Ten vždy zamluvila nějakým zážitkem ze svých cest po Africe a Amazonii, které jsme při Teguile prožívali oba. I když jsem využil veškerou  profesní sečtělost měl jsem co dělat, abych stačil v pití i konverzaci. Seděla proti mě okovaná jehlovými kramflíčky a já, ženami zatrpklý jsem zatoužil celý se schovat do jejích nohou a cítit teplo stehen ve tvářích. „Tak mě pojďte ukázat to vaše možná království“.

Otevřel jsem poklop, slezl dolů a dával hostu přednost. V opilosti jsem myslel, že bude vidět doktorce pod sukni. Že uvidím ten pohybový stroj, to elegantní hnací ústrojí pod úzkým proužkem látky. Zahnala však nahoru jako hosta mě. Když ta okovaná felčarka uviděla placatou rozhlednu, když jí prosvítilo světlo do hloubky jako rentgen, když jí podvečerní slunce ohřálo, na buclatých tvářích kolem úst, od nosu až k bradě, vytvořil úsměv obrácené srdíčko. Zvrátila hlavu k obloze a radostí se na jedné jehličce otočila, poskočila o metr  a znovu se jako baletka otočila. „Nádhera, ale aby jste měl světla jako v Riu, musel by jste tisíc pater nastavit a dostat se až nad mraky holoubku!“ Když jsem viděl, jak její jehličky provrtávají teplou lepenku jako špunt vývrtka, musel jsem zasáhnout, chytit tu převlečenou divoženku za paži a dovést ji na koberec ke kaktusům. Ani tam nepostála a běhala od jednoho rohu ke druhému. Když uviděla skupinku lophophor začala skákat jako indiáni kolem ohně a já bědoval nad každý dopadem jehliček. V opilosti, jsem ale nebyl schopen tu krásnou ženu usměrnit a počal jsem se smát jako Pandrhola. Pak letěla na okraj střechy a teprve tam, opřena o atiku, se výhledem na město zklidnila. „Škoda holoubku, zítra balím a v úterý jsem v Riu. Přiděluji vám králi tuto úrodnou náhorní plošinu do vašeho držení a vyprošuji si její část na vědecké a rekreační účely“. Řekla vážným a hlubokým hlasem, jako kdyby čarovala. „Já, král Střecha I. s radostí přijímám milostivá“.

 

                                              Čtení 4

                                                          Isla Cedros

Věděl jsem, že bude ráno zle. Ale že nebudu schopen vstát před druhou hodinou, jsem netušil. Přemoci tělesnou lenost chtěla moje bolavá hlavička. Myslela na rozloučení s doktorkou. Otevřel jsem dveře na chodbu a uviděl  pohupující  balíček brufenu, omotán  růžovou bavlnkou kolem dveřní koule. Přece jen si zaslouží titul Dr. když na mě vzpomněla ve shonu balení. Byla to ale noční pitka. Má výdrž ta gazelí felčarka. Zvonění u jejích dveří bylo zbytečné. Mrzelo mě, že jsme se nerozloučili  střízliví. Prošel jsem kolem střešního poklopu, na který jsem neměl vůbec chuť vylézt a zapadl  do bytu. Ani večer nepřišla chuť prohlédnout kaktusy. V noci spánek přerušilo bubnování na střechu, které mám rád jen v teple a v suchu. Ráno, když jsem s nechutí vstával dávaje nohy z postele, ucítil jsem na chodidlech mokrý koberec. Snad jsem se ne. Napadlo mě nejprve a osahal jsem prostěradlo i pyžamo. Obojí suché. Dívám se pod postel a do okolí. Nikde poražená láhev nebo sklenice. Když jsem ucítil kapku na vyhřátých zádech, hned  bylo jasno. Na stropě kolo jako polévkový talíř a v jeho středu těžkla další kapka. A nad tou kapkou, nad provlhlým stropem jsem viděl doktorčiny zaryté jehličky. A jak jsem seděl na posteli jako oukropeček, krk zvrácený do pravého vingle, viděl jsem ještě výš. Nad jehličky, nad kotníčky, nad kolínka ba ještě na stehýnka. Kap! Krůpěj přetrhla  příjemné vidiny. Ta čuryce! Rozryla mě střechu jako divočáci paseku! Nebyl čas. Přinesl jsem kýbl a hnal do práce.

Odpoledne bouřkové mraky odtáhly a já zotaven prací vylezl na střechu. Jak jsem předpokládal, na rohu koberce, kde jsou Lophophory a kde doktorka po indiánsku skákala, byla lepenka rozryta jako od prasat. V dolíčkách, rýhách a trhlinách stála voda.  V jehličkách už tu Dr. Kančici  nikdy na střechu  nevypustím. Zařekl jsem se. Podrobně jsem prohlížel kaktusy. Dnes, po měsíci střešní kultury již vím, které rostliny mohu mít pod širým nebem, které jen shora pod sklem a které musím do skla ubednit. Tím posledním jsou astrofyta. Za celý měsíc nejevily známky růstu. Jen občas mě potěšily květy. Discocactusy ani nekvetly, byly splavené a vlna z cefália omletá chladným deštěm. Coryphanthy také bez vlny, ale rostly a trny jim sílily, stejně jako Ferocactusům. Horizonthaloniusy vypadaly bez vaty jako kohouti bez hřebínků. Ale naprostá většina rostlin, jakoby se roztékala a placatěla do vdolků. A trny, jako bys armádě pěšáků zavelel k poctě zbraň. Hlavně Lobivie zbrojily. Co ale udělám s rostlinami v září a říjnu, až přijdou deště a mlhy, až začnou z vlhka trny černat a sladké šťávy plesnivět, jsem zatím neměl tušení.

Když jsem zavíral poklop, na chodbě stála štábní a  hlasitě zdravila. To bylo velice nezvyklé. Dokonce držela v ruce dvě skleničky a chtěla si se mnou připít. „Nemohu paní Štálová. Včera jsem to přehnal. To vím! S ní jste včera chlastal a se mnou jste si ještě nepřipil vy nestydo. Jak dlouho ji znáte, tu vědátorku, že ste takhle řádili? My jsme moc neřádili. Nepovídejte! Já to viděla jak lezla po žebříku dolů v těch jejích kramflíčkách. Kdyby jí sjela noha, tak vám udělá díru do hlavy vy chytrej! Ta střecha musí vypadat. Ještě, že máte kaktusy na svej půlce jak sem vám nařídila. Dyť jí tu člověk nevidí jak je rok dlouhej. Pěkná je, to neříkám. Ale nafrněná. Není paní Štálová. Je chytrá a skromná. Abyste se z ní ne po. Tak na zdraví pane Machu“. Prosebně mě vrazila  do ruky sklenku a já si musel s tou vypasenou ženou připít. „Něco pro vás mám, počkejte“. Protáhla se dveřmi a hned za sebou přivřela. Trávil jsem ten zvláštní rum, nebyl to Božkovák. Byl silný, ale jemný, ba přímo pohladil. Měl jsem choutku pootevřít její tajemné dveře a nahlédnout z čeho se zvedá ta stará, ale příjemná vůně. Podívat se jak má byt zařízen, co má ráda tahle osamocená žena. Nenašel jsem odvahu. Znovu otevřela dveře, jen aby se protáhla i s lahví rumu a papírovým pytlem. „Tohle vám dám, když ste takovej pěstitel. Sou tam i ty vaše kaktusy. Ale nejdřív se napijeme“. Nalila znovu skleničky a já musel pít rum s překrásným korábem, kterým jsem nedávno pronikl k srdci schovanému hluboko pod těžkými čutorami.

Potom mě podala papírový pytel. Já jsem jej otevřel a  uviděl plno malých sáčků s popisem. „A co s tím mám dělat paní Štálová? Dyť vám říkám, že tam sou i kaktusy. Podívejte, třeba tady“. Vytáhla jeden sáček a zatřepala s ním. Přečetl jsem si popis a zaradoval se. 25/1996-Isla Cedros-kaktus. Tam přece rostou moje oblíbené chrysacanthusy. „Jak víte, že to jsou opravdu kaktusy? Kdo vám to dal?“ Byly mé zvědavé otázky. Chvíli mlčela, pak nalila další skleničky. „Náte“. Položila láhev z korábem na schod a protáhla se do bytu. Za malou chvíli přinesla silný notes. Ta obtloustlá žena si sedla na studený schod jako za mlada, hubena a rukou naznačila abych ji následoval. Ještě se na to napijem. Už jsem neodporoval, opojení z rumu bylo již pro mě příjemné. Sedl jsem si o dva schody níže a ona otevřela tlustý notes č.7. „Poslouchejte pane Machu“. A Štábní četla krásným přednesem, který by nedělal ostudu ani v rozhlase.

Den 25.11.1996- California

Pět dní bude trvat oprava lodi. To je moc dlouhá doba, ale co je to proti dvěma měsícům od vyplutí a mojí dvacetileté námořní službě? Klukům to vyhovuje mají klid na ženský a chlastání ve městě i v přístavu. Ale co já, naprosto výjimečný námořní abstinent. Jak k tomu přijdu, že jsem se nenaučil za dvacet let na moři chlastat. Já, obdivovatel tvrdé práce starých námořníků prolitých  brandy nebo rumem, co budu pět dní dělat? Vzpomněl jsem si, že kdysi před léty jsem při jedné plavbě kolem ostrova Isla Cedros uviděl kousek od  břehu vrak. Zkusím si splnit svůj sen, jednou se dotýkat opravdového lodního vraku na místě  ztroskotání. Přemluvil jsem cenného Tondu, cenného pro svoji španělštinu, vyžádali jsme souhlas od důstojníka a druhý den ráno místním, napůl nákladním, napůl cestovním plavidlem vypluli k ostrovu.

Nádherný den ochlazoval pouze nepříjemný vítr, ale přesto byli cestující na palubě. Po pěti hodinách cesty jsem  přiložil k očím dalekohled a strkám do dřímajícího Toníka. Najednou se paluba otřásla  po dělové ráně a ze schodů do podpalubí vyšlehl ohromný ohnivý jazyk jako z dračí tlamy, který rychle odumřel. Cestující prchali na volnou záď. Dva námořníci se vrhli k hasičáku na stojanu, jejich snaha o zprovoznění byla až komická. Zřejmě byly za léta nefunkční. Najednou jsem si vzpomněl, že chvíli před výbuchem vešla do podpalubí mladá holka. Vykřikl jsem na Tondu. Asi je tam dítě!  Hnal jsem do podpalubí. Bylo tam strašně moc štiplavého kouře a některé části na stěně chodby hořely. Otevíral jsem v tom chabém světle všechny dveře až jsem došel zřejmě k místu poblíže výbuchu kde byly dveře vyražené a za nimi ležela dívka. Na podlaze ještě něco dohořívalo. Vzal jsem ji do náruče a běžel s hořící nohavicí ven. V kouři u schodů jsem se srazil s Tondou. Když jsme prchli do schodů to již jeden námořník držel hadici a moji nohavici uhasil, jak jsem později zjistil, slanou vodou. Pak se z hadicí vrhli do podpalubí. S těžkými nohavicemi jsem nesl tu ohebnou a lehounkou holčičku jako bych měl v náručí hedvábí. To již se ke mně vrhli cestující na zádi a dívku jsme uložili na něčí oblek. Pak stačilo jen trochu vody, jediné popleskání do panenských tvářiček a jako ve sladkém filmu se holčička probrala. Byl to jen šok z tlakové vlny a možná nějaký úder od vyražených dveří.

Tady Štábní zastavila přednes, nalila skleničky a úsměvem potlačila slzy. „Napijme se sousede!“

 Za chvilku jeden námořník slavnostně vynesl na palubu zbytek malé plynové bomby. Proč ale došlo k výbuchu jsem se již nedozvěděl. Po vylodění nás ta hezoučká holčička zavedla domů do rybářské vesnice. Otci rybáři, nás představila jako zachránce. A to byla vstupenka na vysněný vrak, kam nás svojí lodí zavezl. Když ten ostrovan viděl jak se mazlím s  troskami, doma mě obdaroval pravým klenotem. Předal mě starý, opravdový námořní sextant, jenž byl rodinnou památkou. Cítil jsem se provinile, ale nemohl jsem odmítnout. Ještě jsme se prošli chvíli kamennou krajinou.

Zvláštní to je ostrov.  Shora by asi vypadal jako na modrém papíře nakrájená hromada uheráku. Vlastně takový obrovský opuštěný kamenolom s výsypkami a nadrceným barevným  kamením všude kam šlápneš. Některé ostré jako sekerka, jiné ohlazené jako kormidlo. Větrné elektrárny by se točily vytrvale  jako mlýnek na potoce. Kdo by ale elektřinu odebíral, nevím. Malé vesničce na celém ostrově  by vystačila naše palubní baterie celý týden. Představy o bujné vegetaci, opičkách a barevných opeřencích si každý musí nechat zajít. Neviděli jsem jediný strom nebo větší keř a Tonda prohlásil : Tady by se dobře honili  nudisti. A to měl pravdu. Na tomhle ostrově by  neunikli. Nenašli by jediný úkryt jako na ostrovech v Karibiku a nohy by si rozervali po pár metrech úprku. Jen tu a tam jsou v kamení nízké zelené keříky a ještě menší šedomodré a  mezi nimi nepřehlédneš  huňaté kaktusy, žluté, červené, hnědé, tak tvrdé a ježaté, že dát je na násadu, byly by dobré rejžáky na drhnutí paluby nebo štětky pro kominíky. Možná i vymetat dělový lauf by se hodilo.

 Sebral jsem  semena č.25/ 1996. Tonda mě volal: Pojď se podívat! Tady se rve žlutej z rudým zakousnutí do sebe jako dva buldoci.

Ještě jednou jsem vylezl na kamennou vyvýšeninu, abych se rozloučil pohledem na lodní vrak. Byl jsem šťasten záchranou života té hezounké a potěšen  překrásným darem.

Podíval jsem se do sáčku s popisem č.25/1996-Isla Cedros-kaktus, v němž bylo asi tisíc semen. „Tak vidíte sousede, že sem vám nekecala. Tohle vám čtu  z deníku mého muže. Žádnej vochlasta, žádnej děvkař, námořník poctivák to byl!  Dneska by sme, pane Machu, slavili výročí svatby“. Bylo mě jí trochu líto, ale nechtěl jsem se vyptávat na jeho osud. Vypili jsme další sklenku. Asi byla ta Štábní i hezká, než se jí zmocnila samota a pod kůži si rozlila bečku tuku. Předloktí sice měla podobné plastové láhvi, ale uzounké zápěstí bylo její hrdýlko a sádla prosté prsty měla jako stará harfistka. „A vy si dávejte pozor na tu vědátorku zespodu. Aby vám tu střechu jednou nevyfoukla“. Já si pomyslel: Možná po dnešku se mě ta Štábní přece jenom zalíbí, ale na střechu a na Kančici ze spodu, bude asi pes. 

 

                                                            Čtení 5
                                       
       Klaban

Konec srpna byl na dosah a já musel promýšlet jak rostliny zabezpečit proti zlému podzimu. Na střeše jsem si nemohl dovolit provizorní přístřešky a slepence, které vítr hravě převrhne nebo v případě horším odnese ze střechy dolů, aby ještě prkno s kusem igelitu někoho majzlo přes hlavu a já platil miliónové bolestné, ušlé zisky a advokáta, který se bude snažit přechytračit jiného advokáta. A na konec by pro mě ještě přijela policie k radosti těm dvěma  Klabanovo klukům. Koncem srpna chybělo jen kousek a opravdu jsem měl co dočinění s policií. Když jsem jel z práce, zrovna na křižovatce mně zazvonil telefon. Seskočil jsem z kola a poslouchám volajícího. Byla to policie, ale s příjemnou záležitostí. Chtěli mně konečně poděkovat za hlášení vedoucí k dopadení hledaného zločince. Konečně definitivně usvědčili čerta ze sousední bytovky. Domluvili jsme si schůzku za dvacet minut před domem. Když jsem přijížděl, policejní auto již bylo zaparkované před vchodem. Už jsem vlastně ani nedoufal, že si na mně ještě vzpomenou. Jeden muž v nažehlené uniformě a druhý fešák civilista mně s díkem předali malý dárkový košíček. Ten ze střechy měl opravdu na svědomí tři loupeže a dva životy. V dojetí jsem si ani nevšiml pokukujících kluků Klabanů. Když jsem se s muži zákona rozloučil ti dva kluci běželi ke vchodu, před nosem mně zabouchli a strčili klíč do zámku. Prosit jsem je neprosil. Vzal jsem kolo a jako, že odjíždím. Ve skutečnosti jsem kolo opřel o stěnu a postavil se ke zdi mimo dveře. Žádný zvuk ze zámku  jsem neslyšel. Najednou rána do palice a o hlavu se mi rozbilo vejce. Naštěstí čerstvé. Vyběhl jsem ode zdi a koukám do oken. Pozdě, zavřeno. Skořápky jsem vzteky vymetl z vlasů, tváře a ucho utřel  trávou a pak jsem postřehl rychlou ruku vytahující klíč ze zámku.

Večer jsem nemohl usnout a přemýšlel, čím jsem se tak provinil. Co je to za rodinu ti Klabanovic. Není snad jejich otec bývalý politický vězeň, že vychoval své děti nenávidět jakékoliv ohlášení, udání, prásknutí nebo jaký výraz ještě mám použít. Vzpomněl jsem si na své Husákovské mládí. Taky nám nevonělo, když nás soused běžel prásknout do školy, že jsme hulili ve vodárenský rouře. Mrskali jsme mu sněhové koule do oken. Dnes, když vidím jak lidé klidně překračují zfetovanou holku na chodníku, vidím vše jinak. Tehdy nás soused nepráskl. Prostě nechtěl, abychom v pátý třídě hulili. Dnes je to každýmu jedno. Horší to bylo s politikou. Když  kamarád nabonzoval, že jsem utekl z dobrovolně povinné účasti na prvního máje, to nezapomenu. Ale já abych se bál, že jsem pomohl dopadnout zabijáka? To tedy ne! To si s nimi vyřídím. A příležitost jsem k tomu měl hned další den. Když jsem jel z práce domů, na chodníku před domem jsem viděl vedle obrubníku kaktus. Hned jsem poznal, že je to můj krásně rostlý umadeave. Cítil jsem jak se mě obličej pokřivil žalem i vztekem, když jsem rostlinu zdvihl a zjisti, že je puklá jako odhozený meloun. Tenhle dvacetiletý krasavec, v nejlepších letech skončil na dlažbě jako nějaký věčně opilý a nespolehlivý dělník. A to nebylo vše. V trávě byl zabodnutý Ferocactus rectispinus. To jsem již byl vzteky rozpálen, že mě hořely i uši. Rychle jsem prohlédl okolí, kolo mrsknul do sklepa a s ferákem, který měl jen polámané trny hnal na střechu. Zámek byl uzamčen jako vždy. Na střeše  jsem se přesvědčil, že někdo shodil kaktusy schválně. Když jsem zavíral poklop, otevřela Štábní a sama mě hlásila. „Měl jste tam návštěvu, pane Machu“. Samozřejmě, že ti spratkové Klabanů. Zalezl jsem do bytu a tam si uvědomil, že všechny partaje mají klíč od poklopu a Klabanům jsem vydán na pospas. Bylo teprve půl páté. Sedl jsem na kolo a hnal koupit zámek. Dostal jsem stejný typ jaký visel na poklopu. Tam jsem jej osadil, starý uschoval a s flanděrou rumu s překrásným korábem zazvonil na Štábní, abych ji vysvětlil co se mně stalo. Nechal jsem jí nový klíč pro případ nějaké havárie. Pak jsme usedli na schody, popíjeli a povídali.

Druhý den jsem je oba potkal dole na chodbě. Opřel jsem kolo a staršího chytil za košili a přimáčkl ke zdi. „Co ste dělali na tý střeše“. Výhružně jsem zařval. Žádná obrana, žádná slova. Najednou se zamračil zatáhl hubu a plivnul na mě. Pak se mu spokojením huba roztáhla do stran. „Ty spratku co sis to dovolil!“ Za krk jsem ho přimáčkl ke zdi až se mu huba zkroutila. Ze zadu jsem, ale slyšel toho menšího jak mě plive na záda. Otočil jsem se a ubalil mu facku. Ani nehlesli, jen byli spokojení s tolika úspěšných odstřelů jako když lovec střelí prase přímo na komoru. Plivání bylo  jejich nejmocnější zbraní a plně je uspokojovalo. Večer zazvonil Klaban. „Dobrý den. Že prej ste vyměnil zámek na půdu pane Machu. Helejte ta střecha je všech a vy nám ji nebudete zavírat jo! Zejtra tam kluci polezou spravovat anténu, tak je tam koukejte pustit. Až tam nebudeme mít anténu tak se s tou střechou zblázněte. Poroučím se“. Ti spratkové asi ani doma nehlesli, ale vymysleli novou fintu, jak se dostat na střechu. Odpoledne jsem musel jít s nimi nahoru.

Každý třetí pátek, chodím z kamarádem do hospody. Dnes, když tak lilo jsem jel deštěm rovnou z práce. Co by za takovou mokrotou dali v Africe. Alespoň  u piva popřemýšlím o budoucnosti  střechy. Ještě, že jsem  rozrytou lepenku  opravil. Dokonce mám svůj vlastní hořák. To kdyby  zase vtrhla nahoru  černá zvěř s kopýtky. Trochu jsem měl výčitky nechat kaktusy na tak dlouhém,  pro houby v lese určitě výživném dešti. Je ale srpen a mají ještě měsíc růstu před sebou. Skleník už je také objednaný, tak co. U piva člověka napadnou dobré věci, bohužel polovina je po vystřízlivění neproveditelná. I mě dnes napadla jedna věc. Mít tak poklop ve svém bytě a lézt rovnou do skleníku. To by bylo žrádlo. To by byla mana nebeská. To by byl komfort. Ta myšlenka mě hnala od půllitru k půllitru a když přišel kamarád hned mi viděl pivo v očích. Že prý zářím jako uran. Večer to byl pěkný, ale v dešti, po tolika pivech domů, brr.

Ranním zvoněním do mé kocoviny vstoupila Štálová. „Pane Machu, kape nám poklop!“. S bolavou hlavičkou jsem viděl to, co ona. „Podívejme ho mizeru. Vždyť jsem jej nedávno barvil, jak mohl proreznout?“. Přinesl jsem kýbl a položil pod slabý čůrek. „Jen co trochu přestane, tak tam vlezu paní Štálová“. Ještě jsem zalehl a snil o přístupu na střechu ze svého pokoje, ale Štálová mě dlouhé snění nedopřála. „Pane Machu, podívejte jak sem chčije“. Z poklopu  to nebyl jeden čůrek, ale deset. Voda stékala již na schody. Přistavil jsem žebřík, oblékl pláštěnku a vylezl nahoru. Zvedl jsem poklop a hrůzou nemohl ani zanadávat ani zařvat. Byl jsem jako námořník co vystrčil hlavu z ponorky, která se  vynořila z hlubin. Všude kolem jenom voda. I rantlem poklopu, který je skoro patnáct centimetrů nad střechou, přetékala voda. Pohled na můj kaktusový ostrov byl žalostný. Některým rostlinám chybělo jen centimetr k okraji květináče. Semenáčky v miskách byly potopeny. „Pohroma paní Štálová“. Křikl jsem dolů. Střecha je spádovaná do středu a mě bylo jasné, že právě středová vodoteč je nefunkční. Vyzul jsem  boty, vylezl na střechu a sunul  se ke středu střechy, jenž byl kousek od poklopu. Tam jsem nohou nahmatal kulatý otvor a rukou se snažil jej pročistit. I v té zoufalosti mě začalo svítat. Klabaníci! Nesli přece na opravu antény velkou tašku. Museli mít všechno promyšlený už když lezli nahoru. Vždyť jsem přece chvíli odběhl od kaktusů a koukal opřený o atiku na město. Tohle vypadá jako zaražený míč, napadlo mně. Prsty jsem jej nemohl uchopit, sjížděly po něm jako po ledové kouli. Musel jsem zajít pro nástroj. Z kuchyně jsem přinesl plochou ocílku a míč se snažil podebrat. Pomaloučku jsem ho sunul k ústí hrdla ve snaze jej nepropíchnout. Najednou mičuda vyskočila nad hladinu. Voda vnikla do roury velkou rychlostí, že roztočila vír a opadávala jako by se protrhla přehradní hráz. Hladina byla již pod rantlem poklopu když jsem Štábní ukazoval mičudu. „Tohle bylo nacpáno v odtokové rouře. Podívejme se. A kdo myslíte paní Štálová že to tam nacpal? Hádejte. Ti vaši dva kamarádi ze druhého, nemám pravdu? Máte“. I Štábní byla vzteklá a spílal rodině Klabanů. Ve vzteku mě napadlo využít situace ve svůj prospěch. „A teď se můžeme připravit, že nám do střechy poteče, jestli se voda dostala pod lepenku, která stejně za moc nestojí“. Postrašil jsem sousedku. „To bych těm ksindlům dala!“. Rozkřikla se do schodiště Štábní. Vylezl jsem zpátky na střechu. Do roury přitékala již jen voda se slábnoucího deště. Vzal jsem do ruky jednu misku semenáčků. Těžká byla a teklo z ní jako z prádla, které pradlena přendává z kádě do kádě. Ti Klabanovo zmetkové. Jestli začne řádit hniloba! „Pane Machu, pane Machu pojďte se na něco podívat. Běžel jsem k poklopu. Tam mně Štábní podávala mičudu. „Podívejte se ten ksindl je tam podepsanej“. Obracel jsem míč všemi směry, ale nic jsem neviděl. Slezl jsem dolů a podal mičudu sousedce. Ta jej ve světle poklopu také dlouho obracela, až vítězně vykřikla. „Tady je to, podívejte“. Prst měla položen pod slabě viditelným písmem. M. K. Četl jsem velice nevýrazné tiskací písmo. „Ten starší je Martin“. Doložila Štálová. „Takhle to nemůžete nechat pane Machu“.

Odpoledne, když jsem se uklidnil a zjistil, že je už v dohlednu naděje na lepší počasí a posilněn štamprlí jsem zašel do druhého. „Dobrý den pane Klabane. Vaši kluci si na střeše zapomněli míč, když opravovali anténu. Jo, to je jejich, dejte to sem. To ale není všechno. Oni si ten míč zapomněli narvaný v odtokové rouře a střechu zatopili, pane Klabane. Mě zničili rostliny a kape mě do bytu. Račte se jít se mnou  podívat“. Ukázal jsem rukou na schodiště. Klaban byl chvíli zticha, pak zavolal oba kluky. Ti se postavili skoro do pozoru a očima skákali mezi otcem a mičudou. Když se starší podíval na mně, úplně jsem cítil, jak má nabitou hubu  slinami. Dokonce mě přišlo, že  převaluje dělové koule z tváře do tváře. Stáli mlčky jako dva žulové patníky odhodláni převzít každý náraz. Klaban se na  nic neptal, jenom pravou rukou s míčem obkroužil před jejich obličeji půlkruh, jako by se míč vznášel a přitom byl sledován dvěma páry tvrdých očí nad hubami plných slin. „Nezlobte se, to bude chvíli trvat, ozvu se vám“. Řekl Klaban a naznačil, konec audience.

 Večer mě napadla věc, za kterou jsem se později styděl. O půl noci  jsem opatrně a potichu vylezl na střechu a nožem jsem nařízl lepenku nad bytem Štábní a odtrhl jsem ji ve směru spádu tak, aby tvořila kapsu. Bylo mě s toho činu zle, ale když Štábní navlhne strop, bude to ve prospěch mého plánu. Když jsem práci dokončil, uslyšel jsem tupou ránu a z poklopu vyšlo zasténání. Podíval jsem se dolů a ve slabém světle viděl na zemi Štábní. Slezl jsem dolů a rozsvítil chodební světlo. Ležela na zemi jako obrovský ranec hadrů, obličej pokřivený  bolestí. „To jste vy, pane Machu? Myslela jsem, že jsou tam nahoře ti ksindlové. Chtěla jsem je načapat. Určitě mám polámanou nohu pane Machu“. Ta žena s těžkými čutory na žebrech, ležela na zemi odevzdá osudu, jako tonoucí námořník v širém moři. Neměl jsem šanci ji pomoci a přivolal jsem záchranku. Záchranářům jsem pomáhal z nosítkama. Štábní celou cestu ani nehlesla ani mě nic nevyčítala. V sanitce jenom řekla klíče od bytu mám, tak brzo nashle pane Machu.

Chudinka nevěděla, že dveře jejího bytu zůstaly pootevřeny. Pomalu jsem vstoupil, dveřmi zvířil starou vůni a zvědavostí rozsvítil. Chodbu  plnou obrazů moří, lodí i pirátů osvítila  žlutavým světlem prastará lodní lucerna. Jeden pokoj zařízen jako kajuta kormidelníka s opravdovým lodním kormidlem a jeho naleštěnými mosaznými paprsky, okolo řídícího kola dávné námořní přístroje a dalekohledy. I sama Štábní spala na širokém lůžku zavěšeném na lanech kousek nad zemí.  Druhý pokoj podoben muzeu modelů galer,  plachetnic a korábů. V tom bytě na mě náhle dýchlo moře a já, jako Kryštof objevitel, se chvíli plavil Sarkasovým mořem tam, kde dnes vládne starý vousatý Fidel ve své uniformě, jako jeden z posledních dachmající  neviditelnou ruku trhu, jenž si odvedla mou zákonitou blondýnku. Já žasl, jak všude bylo čisto. Všechny ty lodní součásti, ty dokonalé makety plavidel beze smítka prachu. Na galérách plachty bílé jako křídla mladých jihočeských čápů na prvním letu z komína. Ta podsaditá žena na širokých nohách, snad jen vzpomínala uklízela a uklízela. A já myslel, že je pořád v lihu.  Teď vidím, jak málo času na chlastání ta ubožačka měla. Na druhý den nepršelo, ale chcalo. A já zavřený v práci, dostal jsem na stůl návrh na znovu vydání Pirátů moří. Nevím, kde se vzalo, odkud slétlo, roztřásla se mě pravá ruka a já uviděl byt Štábní, jak všechny  galery a plachetnice plují po pokoji ve sladké dešťové vodě jenž nakapala  úmyslně poraněnou střechou. Představa, že tisíce hodin práce z lásky bývalého loďmistra  voda rozklíží a rozpučí a pošle ke dnu jako křižník Bismark, se prohnala mou myslí a já sedl v knihovnickém plášti na kolo a chcancem jsem uháněl do hranaté bytovky na okraji města.

 

 

                                                       Čtení 6
                                                         
Áč                                                               

Na střechu jsem vytáhl hadry, hořák a pod deštníkem jsem zalátal trhlinu nad bytem Štábní. Večer mi bylo smutno a myslel jsem na doktorku. Pak jsem vzal obálku, strčil tam nový klíč od poklopu, napsal pár teskných řádek a hodil doktorce do kaslíku. Řekla přece za měsíc. Jedno odpoledne jsem  hrůzou zjistil, že poklop je odemčen. Vyskočím  nahoru a opatrně, abych nevyplašil vetřelce jsem jej otevíral. Otevřít jsem však nemohl. Ten obraz, který jsem na střeše uviděl, všechny  minulé pohledy na nebe, na kaktusy, na městskou architekturu, na sluneční pomeranč mezi židovskými báněmi, na východy plné růžových beránků s pozlacenými hřbety to všechno ten úkaz odstrčil do pozadí. Leknutím jsem poklop uzavřel, tělo nařídil do lepší polohy a temenem hlavy, s očima  pod plechem znovu otevíral na malou štěrbinu.

Na lehátku pod atikou, plna síly jako překrásná levhartice na vykotlaném kmeni ležela doktorka. Přes oči rozevřenou knihu, ruka jí vysela v blaženém odpočinku jako ze stromu pružný ocas levhartí samice. Ke slunci natočeny vnady a nebýt temné černě toho nejužšího kousku plavek kolem boků, byla by moderní pramátí. Šmírácké oči pod plechem se mě zastavily o její prsy o  dvě glazované karafky, jen nedbalostí hrnčíře k jedné straně prohnuté. A v každé, pod hnědým korkem a zapečetěný temně hnědým voskem, uchován člověčí elixír. Hlava mně praskala vahou plechu a štěrbina se zmenšovala. Nevydržel jsem ten kovový tlak a hnal do bytu pro pomocný nástroj. V kuchyni jsem popadl hranatou měchačku a vyskočil na žebřík. Opatrně jsem nadzvedl poklop a podložil  dřevem. Malou štěrbinou jako voják z tanku jsem pozoroval tu snědou levhartici odpočívající po lovu. Jakou ji brazilské slunce vymalovalo zdravou barvu. Bůh ví, pod kterým sluncem za ten čas ještě byla. Možná peruánské ji mezi indiány zabarvilo prsa  stejně jako paže. Možná bolivijské dalo šíji starý bronz. Žádná vychrtlice to není a má i čtvrt kila sádlíčka na bříšku, ale ta elegantní stehýnka kolik toho asi nachodily po brazilském pralese. Sahal jí tam někdo na ně? Tělo mě začalo bolet z  té pokroucené šmírácké polohy. A jak jsem se překrucoval do jiné, zavadil jsem o měchačku, ta se přetočila a poklop poskočil dolů. Plech se dopadem rozehrál a já leknutím zkroutil tělo až mnou projela bolest jako po zásahu bludné kulky. „To jste vy holoubku?“ Uslyšel jsem hlas ze střechy. Chtěl jsem rychle zdrhnout, ale nemohl. Od lopatky do nohou mnou při pokusu o útěk projela nepopsatelná bolest. Snad jen v křesle zubaře, když doktor přetrhává nervy pod zubem se jí rovnala. Jenomže tahle byla přes půl těla.

Najednou světlo z nebes. Ta levhartice otevřela poklop. Ani jsem bolestí hlavu na bohyni k nebesům nemohl otočit. „Dobrý den, holoubku. Snad jste si nepolámal křidélko?“ Zaznělo z rozhledny. „Do-dobrý den milostivá. Polámal jsem si toho více, ale jednou budu opět rovný jako svíce“. Vysoukal jsem bolestivě rým. „Snad to nebude tak zlé holoubku. Vydržte, jdu vám hned na pomoc“. Vyzpívala vysokým hláskem a za půl minutky se  chodba zešeřila, jako zatemněním slunce a žebřík se rozechvěl doktorčiným dotykem. Snažila se mě obejít, jenomže průlez stropem byl úzký. Levhartice jsou ale pružné a jí se povedlo podstrčit nohy pod mé vodorovné břicho a oblézt  mě jako had. Z dvaceti centimetrů jsem  viděl na její stehna, hned na černý proužek kolem boků, na malý polštářek s člověčím sádlem a když jsem ucítil její prsa na zádech, která tam chvilinku ležela jako dvě hedvábné koudele, pak mě musely  obtéci přes paži a rameno a ta vůně rozkvetlých astrofyt, přál jsem si aby se i její čivy uskříply jako ty mé a zůstala trčet zrovna v téhle poloze. To ale ona ne, prsa se jí svezla, já uviděl kolem nich  přidané černé kryty, ještě krok přes dvě příčky a byla na zemi. A podívali jsme se do očí. Napřímená Dr. Csc Halmová na hrbáče z nateklou hubou od bolesti. „Tak tedy ještě jednou dobrý den holoubku. Jak se vám vede?“ Řvala mě z třiceti centimetrů od uší. „Výborně milostivá. Podívejte, ani se mi nechce dolů ze žebříku. Jen pojďte, dole bude lépe. A kde máte klíče od bytu holoubku? V levé kapse milostivá“. Otevřela byt, vyskočila na třetí příčku, záda podstrčila pod moje břicho a hruď, přitiskla je k nim a pevně se zachytla žebříku. „Držte se mě holoubku poletíme do hajan“. Jen co jsem se pustil příček a jí dal ruce kolek krku, sjela dolů na tvrdou zem a nesla mě na zádech do bytu. Tohle vidět Štábní, vypila by vzteky láhev rumu. Ještě že ji léčí v nemocnici. „Tak kde máte hajánek?“. Zeptala se zadýchaně moje zachránkyně. Když mě opatrně položila, padla do  hlubokého křesla, tam se ta pevná levhartice rozvalila a nad kořistí, která již neuteče hluboce vydýchala. „Skočím se zabalit do hadrů a přinesu vám lék aby jste tolik netrpěl holoubku“.

Jak odešla, zkoušel jsem vstát, abych alespoň hubu opláchl, vlasy načesal, vyměnil propocené triko, ale pro bolest jsem rezignoval. Když bouchly dveře bytu a doktorka se objevila ve dveřích pokoje, byla fakt v hadrech. Nemít tak rostlou postavu, byla by jakoby obalená pucvolem hozeným někde pod sedadlem ve starém autobuse, kterým šofér otírá motor. Kalhoty příšerných barev, typ látky i pro křížovkářský slovník neznámý, samá díra a byla bosa. V pase přes sádlíčko, měla zavázanou barevnou mašli jako na kimonu a horní půlku těla oblékla do nějaké prastaré indiánské blůzy. Sedla si pohodlně do křesla. Jiná žena by se za ty hadry omlouvala, ona jen položila na stolek sponu ze vlasů, a prudkým pohybem setřásla velký doktorský drdol. A já zůstal koukat jako na prskavku. Žádná omluva  nebyla třeba. Ty její zářivě blonďaté vlasy obtekly obličej jako Vltava Rajský ostrov, zakryly půl odrbané blůzy a z Dr. Csc se stala filmová hvězda divokého západu. V tu chvíli bych omluvil i kdyby měla pod vlasy rudou hvězdičku a snad i odznáček STB  a přiznal bych  i to co nevím. Skoro jsem chtěl řvát, tedy brečet nad tou proměnou, ale jenom jsem vykoktal. „Uvařím vám kávu milostivá, dáte si?“ Ale holoubku, musela bych vám donést plotýnku, konvičku, hrneček, kafíčko, vodičku jen ležte. Někdy se i mužům stane, že je žena musí přenést na bedrech. Nejste sám, koho jsem za poslední měsíc odnesla“. A z ničeho nic se dala do vyprávění poslední cesty a já poslouchal s napětím, jako malé dítě novou neznámou pohádku z daleké Brazílie.

    „Ta moje poslední cesta také začala nesením nemohoucího muže, dokonce holoubku svého, ode dneška, od prvního září, již bývalého šéfa.To byl právě on, kdo mě pozval na cestu do Brazílie a ještě si namlouval, že bude zásnubní. Chvíli před odletem jsem zjistila, že to jeho pozvání  nechal proplatit jako služební cestu a to mě dopálilo. Jenomže situaci se mu povedlo zachránit. Víte holoubku mám kousek za Riem přítelkyni. Je moc krásná a je zrovna tak potrefená jako já.

 

Už jsme byly spolu po třikrát na cestách po Jižní Americe. Loni měla velké štěstí a objevila v pralese nějaký skalní útvar, který do krásy a zvláštnosti nemá obdoby. Jednou mě napsala, že ho ukáže jen mě, protože jsem z daleka a věří mě. A znáte to. Když jste z někým denně v práci deset hodin, aby nebyla ponorkovka, řeknete si všechno. A tak se i můj šéf dověděl o záhadné skále. Pomalu ze mě vytáhl spojení na přítelkyni, abych upřesnila jmenuje se Áč, moc krásné jméno, ale píše se Ach, jako když vzdycháte nad výplatou, namluvil ji, že jedeme na zásnubní cestu a že bych si moc přála uvidět její skálu. Áč souhlasila. To jsem se ale dovtípila až v Riu. Byla jsem dva dny vzteklá když jsem se od Áč dověděla jeho podvod. Nedalo se ale couvnout. Ani vám nepovím kam jsme letěli. Áč si nepřála abychom měli navigaci nebo telefony, stačí prý její. Ze slušnosti jsme nebrali ani fotoaparáty.

Ke skále jsme museli projít padesát kilometrů tvrdým terénem, většinou pralesem.

Šéfík první den litoval, že se dal s námi na cestu. Byl to vlastně i když mladíček, kancelářský chudáček. Při jednom přechodu přes nádhernou řeku, mu v kamenitém proudu ujely nohy a proud nám ho odnesl daleko. Museli jsme s Áč každá na jeden břeh a pročesávat vodu a břeh alespoň pohledem. Jenomže brazilský prales holoubku, není český bor. Pročesávat břehy znamenalo prodírat se tuhou zelení, přelézat kmeny obcházet bahno a odhánět tisícero hmyzu. Nakonec jsme ho našly za zátočinou, kde končil kamenitý úsek a řeka se rozlila do žluté mělčiny. Měl štěstí, že přistál na jedné z nich. S Áč jsme ho vytáhly na břeh. Byl potlučený jako z dálniční bouračky, a nevnímal nás. Odnesly jsme ho od řeky, kde není tolik dotěrného hmyzu, kam nám síly stačily a Áč běžela do první osady, kterou znala. Já jsem toho chudáčka čtyři hodiny hlídala a poctivě odháněla havěť. Přítelkyně přivedla čtyři urostlé domorodce s nosítky a společně jsme nocovali ve vesnici.

Vzal si ho na starost šaman a ráno už se  na nás šefík nuceně zubil. Omluvil se a přál si abychom šly bez něj. A my jsme  nádherně volné tak udělaly. Po denním prodíráním jsme došly ke skalám. Byla to taková stolová hora obrostlá pralesem. Když jsme po příkré stěně vyšplhaly nahoru, na první pohled nikdy nezapomenu. Jako kdyby jste fialově hnědé skalisko přeřízl vodorovně nožem a vyleštil brusem. Takový obrovský taneční parket pro celé Rio. Když do mě Áč rochla a táhla mě dál, všimla jsem si, že jsou skály nepravidelně rozpukané a hrany puklin úžasně zaoblené. Představte si holoubku misku fialových lithopsů s hnědou kresbou a z nedostatku místa natlačených na sebe. Taková byla ta plošina. Jenomže ty plošky lithopsů měly pět, jiné deset a některé i dvacet metrů v průměru. Ty hladké barevné hlavy byly rozpálené sluncem a jenom v puklinách, které drží více vlhka rostly prapodivné rostliny. Tam jsem si při prohlížení všimla kulatých děr, které mezi rostlinami směřovaly šikmo do puklin. Dokonce se mě zdálo, že jsem v jedné viděla pohyb, ale to jsem raději Áč neřekla. Když bylo slunce před západem celý ten barevný parket se překrásně zaleskl a my jsme si s Áč v objetí slíbily, že tohle bude jen a jen naše tajemství. Zalehly jsme na jednu větší plošinu a libovaly jsme si, že po dotěrném hmyzu není ani stopy. Obě jsme tvrdě usnuly. Asi kolem půlnoci mě vzbudil šramot na spacím pytli a hned nato mě kolem hlavy přeběhla příšerná potvora. Áč! Zařvala jsem leknutím. Ona jenom zavrněla a spala dál. A zase ten šramot na spacáku. Byla jsem tak vynervená, že jsem rozsvítila svítilnu, vylezla  z pytle a svítila do okolí. Na plošinách se trousili pavouci jako dětská pěst, vylézali z děr v puklinách. Budit Áč nemělo význam, když tak tvrdě spala. Zalehla jsem a hlavu strčila do pytle. Jenomže já jsem Evropanka a mám v divočině jiný spánek. Chtěla jsem alespoň zapálit plamínek, aby ty potvory plašil. Když jsem se posadila, lekla jsem se tak, že jsem se nadechnout nemohla a zalomcovala jsem s Áč. Ta se také posadila a obě jsme vystrašeně koukaly do dálky, kde poletovala nad plošinou žlutá světýlka. Byla ale daleko na to, aby jme rozeznaly jejich původ. Ta světla se vznášela nad zemí, některá padala k zemi, některá vodorovně přelétala. Neměly jsme šanci z té dálky něco odhalit. Áč vytáhla s báglu kolt, strčila jej do pytle a v objetí jsme zalehly. Asi za hodinku zmizela světla i pavouci. Ráno bylo jedno z mých nejkrásnějších. Ranní slunce šikmo prosvítilo plošinu, a její vlhkost zvýraznila fialovou barvu horniny a na rostlinách v oblých puklinách rozkvetly miliony oranžových kvítků, tak hustě jako Flox na skalkách. A někde v hloubce pod tou krásou spali pavoučí potvory.  Dvě hodiny jsme přecházely ten nádherný hladce barevný parket. Když jsme byly na samé hraně, uviděly jsme v zeleni kolem skály vystupovat  kouř.

 

                                                                       Čtení 7 

                                                          Z Brazílie do Bolívie

 Neměla jsem chuť jít za tím kouřem, chtěla jsem si uchovat panenský zážitek jenom s ní, jenomže Áč byla zklamána cizím návštěvníkem a táhla mě blíže. Zvířecky jsme se plížily ke sloupku kouře, když najednou rozezněl bubínek. Stály jsme již docela blízko a já rozhrnula poslední zelenou překážku a leknutím chytím Áč za ruku. Na liánovém laně vyselo pět proutěných klecí a v každé z nich klubko chlupatých pavouků a  já v nich poznala  noční potvory. Pod nimi hromádka nespálených loučí, zřejmě zdroj záhadných nočních světýlek. Chtěly jsme se dát jinou cestou za zvukem bubínku a minout klece. Když jsme se otočily, jakoby z láhve vylétlo pět džinů, stálo za námi pět svalnatých divochů. I chudinka Áč byla vytřeštěná. Jak jsem asi vypadala já. Musím ale říci, že nebyli nepříjemní a byli beze zbraní a dokonce oblečení bylo trošku civilní. Nepromluvili slovo jen postupovali proti nám. Ustupovaly jsme a já drcla do klece s pavouky, že až zasmrděli a rozeběhli se po proutěných stěnách. Najednou rytmus bubínku zdvojnásobil rychlost,  zesílil zpěv a my jsme byly  v náručí půlkruhové řady divochů. „Áč, já se z nich podělám. Drž mě za ruku a nepouštěj“. Když doječeli, ta řada dvaceti mužů a žen si nás za chůze prohlížela a myslím, že spíše mě než-li Áč. Já jsem byla pro ně exotka. Potom jeden muž zapálil  hranici dřeva pod velkým kotlem s poklicí. Konečně jsme je uslyšely promluvit, já vůbec nerozuměla a Áč jen každé snad páté slovo. Když po dlouhém očumování puklice varem nadskakovala, bubínkář spustil dravý rytmus a celá řada skákala kolem ohně. Pětice mužů přinesla pavoučí klece a jednoho po druhém házeli do vroucí vody. Dělalo se mi zle. Přiklopili puklici a  čekání na pochoutku si krátili chvíli škádlením nás zajatkyň.

Muži mě začali osahávat. Jeden po druhém mě sahali na prsa a já jsem se snažila uniknout. Když jim začalo vadit, že mě Áč ochraňuje, ženy jí vtáhly k sobě do houfku. Začínala jsem být vzteklá a právě  to se jim  líbilo to je vydráždilo v jejich hrátkách, že mě  jeden roztrhl košili a uviděli mojí podprsenku. To bylo další vzrušení  bílou exotkou. Chtěla jsem se co nejvíce zakrýt a napadlo mě vytáhnout sponu za vlasů. Když mě ty moje zářivé vlasy spadly a ještě jsem se zatočila abych je rozevlála, okamžitě nechali svých hrátek a všichni i ženy projevili údiv. Potom se stáhli do hloučku k poradě. Áč ženy  propustily. Nabídli mě takovou prapodivnou židli a prohrabávali se  v mých vlasech,  jako by mě vybírali vši. Hlavně ženy dlouho zkoumaly. Potom se radili a tři muži  mě složili poklonu. Nejstarší  promluvil zřetelnou řečí. Áč pochopila, že mě skládají poklonu za pravost vzácných a  neobarvených vlasů. Nebyli to takový barbaři a měli již určité civilní zkušenosti. Někdo asi obarvením zneužíval jejich úctu ke světlým vlasům. Potom ale holoubku přišlo to nejhorší, horší než-li osahávání. Velkým cedníkem z proutí vytahovali uvařené pavouky z kotle a dávali na  hliněné mísy. K mísám se do kruhu sesedli a já byla přizvána. Áč nechali stát, nikdo si ji nevšímal. Já jsem se pořád na ni obracela až se dala do smíchu a mě se tím ulehčilo do doby, než mě přistrčili mísu s pavouky. Leželi tam jako tlející spaření krabi. Žaludek se zvedal odporem a třásla se mi ruka. Jenomže pro ně pojídání pavouků byl vzácný obřad. Všichni čekali, všechny oči mě zkoumaly a já sáhla po jedný uvařený potvoře. Snažila jsem se uřídit třes v ruce. Čekala jsem hroznou hmotu, která mě proteče prsty, packy mu visely dolů jako černé makarony, ale tělo ta uvařená potvora měla pevné až tvrdé. Vyčkávala jsem. Když  každý držel jednoho, nejstarší krátkým proslovem dal pokyn k hostině. Já jsem se obrátila na Áč a viděla její dobrácký smích, který mě dodal odvahy. Podívala jsem se na ostatní labužníky a viděla, že jedním kousnutím do zadku té potvory udělali otvor a potom hravě vymáčkli oválný, do růžova zbarvený kus pavoučího vnitřku. Asi jako když loupete spařené mandle před pražením. Umrtvila jsem všechny chuťové pohárky v puse, prokousla pavoučí zadek a vymáčkla velkou růžovou mandly. Oni to jedli předními zuby po malých kouskách, jakoby to byl ten nejlepší marcipán. Já jsem to překousla v půli, dvakrát pomlela stoličkami a šup do žaludku jako oknem uhlí do sklepa. Nemohu říci že mě z toho bylo na zvracení a při osolení a opepření a hodně hladová a s naším vypečeným chlebem a plzeňským pivem bych si dala klidně nášup. Holoubku, pak byla  taková pitka jejich zkvašeniny a hráli a bubnovali a kolem ohně jsme tancovali do teplé noci. Ráno naše dušičky byly nacpané blahem a hlavně Áč byla spokojena, protože tihle lidé k její skále patřili. Rozloučily  jsme se a navrátily do vesnice za chudáčkem  šéfíčkem. Chudáček tam na nás čekal plný síly, ale hned hlásil, do pralesa už nikdy! On by se nejraději se mnou toulal po Riu, když už jsem viděla Áčinu skálu a vymetal bary a restaurace a v noci šup do hotýlku. Já jsem ale chtěla být s Áč a užít si s ní.

Proto také navrhla Bolívii, že chudáčka protáhneme v horách, když mu nevoní prales. Když tohle Áč navrhla byla jsem nadšená. Vždy mě slůvko Bolívie moc hezky znělo jako jméno nádherné ženy a bylo pro mě tajemné.

Když jsme byly nadšené obě, chudáček nemohl odporovat a dosti složitou cestou jsme tuto zemi navštívili. Áč měla i obchodní důvod proč jet právě do bolívijských hor, navštívit jednoho indiána, který pro ní sbírá všelijaké rarity od místních a které ona zařadí do sbírky nebo je prodá dalším fandům.

Těšila jsem se, že si přijdu také na své. Do hor jsme vyjeli z malé a vesničky, kde se náš chudáček opil s indiány a kde se nám podařilo zastavit malý, zbožím nacpaný náklaďák. My s Áč na předek a na chudáčka zbylo kousek místa vzadu a vyjeli jsme do hor.

Nepřejte si holoubku cítit drncání a hopsání po horských cestách. Ten opilý chudáček na nás ještě dělal kašpárky a schválně nadskakoval. Áč mě povídala co kde v horách zažila a až na konci strmé klikaté silnice jsem se ohlédla. Chudáček nikde. Myslela jsem, že zapadl někam mezi koše a bedny a po čtyřech jsem přelezla dozadu. Po chudáčkovi ani památka. Zabušily jsme na řidiče, který ale neměl čas  s námi hledat. Vyndaly jsme bágly a sami ťapkaly za chudáčkem. Došli jsme až do půlky strmé hory a tam v prudké otáčce se na nás s odřenou hubou a nalomenou rukou zubil. Ruku jsem mu zpevnila a k našemu indiánu jsme se dostali až k ránu.

Přesto jsme celý týden chodili s indiánským doprovodem po horách, kde jsem viděla holoubku i ty vaše kaktusy.

 

Když jsme z Bolívie odjížděli moje představy o nádherné ženě  jménem Bolivia se nenaplnily. Ne, že by nebyla krásná, je moc krásná, ale je to krutá a chudá krása. Je krásná pro nadšence, kteří hledají co tu bylo před námi. Je to žena, která by si zasloužila trochu růže na rty, ale ne od cocacoly, trochu jemné vůně do vlasů, ale ne z laciného alkoholu a  nějaký ten malý zářící šperk, ale ne zářící odrazem světel hracích automatů.

        Krásně se mi usínalo a v  polospánku jsem zašeptal, já nejsem papoušek ani holoubek milostivá,  jmenuju se Mach. „Já vím holoubku“. Když jsem se v noci probudil, seděla zkroucená do křesla, ve slabém svitu  noční aury nad městem   a mě napadla ta divná věc, jak ona je chladná k mužům, nebo si to třeba jen myslím  a zrovna já, který  nedal nikdy nic najevo, který nezavadil ani vteřinu o její ruku, nebo slůvkem o její chytrý mozeček. A uviděl jsem černou Áč jak se miluje s bílou doktorkou, jako s bílým dnem  černá noc. Její šéf byl chudáček já jsem pro ní možná chudáček a není divu. Co já prožívám v životě a co prožívá ona. Ty dálky a to dobrodružství. Nechá se klidně osahávat divochy, pojídá pavouky a já se hrabu na střeše, nechávám na sebe flusat Klabany, nechám si vytopit střechu a to je vše. Jak za mého dřívějšího manželství, kdy jsem byl vlastně také takový chudáček. Zítra jí pozvu na kolo, pořádně jí protáhnu tělo a uvidíme kdo bude chudáček. Nad ránem jsem ještě usnul, ale asi jen proto, aby mě probudil hloupý sen, který jsem ráno několikrát přemílal. Viděl jsem Áč jak přistupuje k doktorce, jak se chytají za ruce, jak jí Áč odsunula vlasy  a políbila šíji, jak rozepnula její blůzku a políbila nahá prsa, jak se doktorka oddaně položila, jak Áč vytáhla hnědé špuntíky z jejích prsů a vypila obsah nádobek až do dna, jak doktorka upadala do blaženého posmrtného spánku. Posadil jsem se na posteli. „Taková blbost, to přece namůžou dělat“. Chvíli jsem se na ní díval jak byla  zkroucená a teprve potom jsem si uvědomil, že záda nebolí a v klidu a beze snu dospal rána.

 

                                                                                  Čtení 8    

                                                     Zkouška
 

  Vstávání mi šlo bezbolestně, ale ještě jsem v sedě pozoroval  doktorku,   jak asi vypadá pod hadry, v téhle smotané poloze. Ona jakoby tušila mé šmírování, otevřela oči mírně překryté vlasy a jako velká, přerostlá kočka se protáhla. Já být celou noc v její poloze, první má slova zazněla by sténavě. „Jéjej to jsem rozlámanej“. Její? „Dobrý den holoubku. Co zádíčka? Musíme ještě na střechu, něco jsem vám přivezla“. Vylekal jsem se. Snad to nebude nějaká příšerná plazivá odnož. Ale když jsem  prolezl poklopem, z dálky vidím šedostříbrné kaktusy. Přidal jsem do kroku a rozpoznal dvě nádherné pectinifery potažené stříbrem, jako by je přinesl sám klenotník. „Jsou ze zahrady  Áč holoubku. Měla je před domem na kamenné zídce“. Já jsem ani nebyl schopen mluvit. Takový úvazek mě na krk. Importy takového kalibru a teď před koncem sezony? Z Brazílie rovnou do Čech. Co tomu asi řekne, jako stařečiny vlasy, stříbrné epidermis?  Pohlazením jsem zahrál na šedočerné trny a otočil se na doktorku. „Jak jste mohla provést tak velké nádhery?“ „O to se nestarejte, ale snažte se, aby je tu Áč viděla. V červenci mě navštíví“. „Vynasnažím se milostivá, je to břímě převeliké. Snad větší, než-li uřízení Borské věznice. Jste hodná, děkuju, že jste na mne myslela i v domovině vaší krásné Áč“. Řekl jsem provokativně. a trefil jsem na hlavičku. Ona se pousmála a toužebně zadívala  do dálky.  Snad až někam do Ria a já si oživil ten prapodivný sen, v němž černá Áč vypíjí její malebné nádobky. Nejlépe, záminkou za kaktusy, jí divoce líbat a vidět jak se  kroutí odporem, jestli je jen trochu pravda co si myslím. Radostně přijala pozvání na projížďku okolím města. „Nejdřív, ale snídani holoubku, na tu vás zvu já“. Sešli jsme do jejího muzea, vyštrachala sušené mléko, rozdělala ve vodě a divně bílou tekutinu zahustila vločkami a hrozinkami. Ani se nezeptala na mojí chuť. Bylo nedobré, na krabici nápis sojové. Po „královské“ snídani přišla převlečená, prý do sportovního. Já bych spíše řekl do erotního. Z vlasů velký smotek, tři čtvrtky samičích stehen odhalily obepnuté džínové kraťasy, potrhané a roztřepené a do nich přiléhavá košilka s barevnými výšivkami dvou velkých papoušků na prsou. Chůzí se prsa pohupovala a papoušci jako by kývali zobáky. Na krásných nohách slabé žluté podkolenky. „Bože co chceš za to, abych se dověděl jestli mě svádí.“ Pomyslel jsem si.  Kam jinam, než-li do lesa s ní mohu jet?


Projeli jsme prohřáté ulice a uháněli nejkratší cestou do terénu. Přál jsem si, aby jela pořád přede mnou. Celou cestu se  dívat na snědé, masité ojnice jak přes pedály pohání  stroj. Schválně jsem zvolil kopcovitý terén, že se dříve dočkám vytoužených slov. „Dál  ne, pane Machu, mám toho již dost“. Před polednem jsme vyjeli pod rozhlednu a já vyběhl nad lesy. Doktorka, ale v mých patách. Když toužebně prohlížela okolí, síla zvědavosti mě zavedla k jejím zádům, podívat se blíže na šíji pod zlatým drdolem a pomalu se přiblížit k její vůni. A právě tam, tam jsem jí chytil za ramena a otočenou do kraje, políbil na hladký krk. Ani ten nejmenší pohyb. Ani jediné slůvko ani vzdech. Jako bych nebyl. Ale já, já hořící pochodeň, jsem prostrčil ruce mezi lokty a hrudí a vzal  do dlaní obě prsa. Dva velké brazilské pomeranče. Jako vědro studené vody, její hlas udachmal můj plamen. „Nespletl jste se holoubku?“ Zazněl hluboký tón jakoby ze schodů do sklepa. I mé rty na její šiji se otřásly tou basovou vibrací.Tiše čekala až ustoupím a nerušil prohlídku krajiny. „Podívejte holoubku tam v dálce je skála. Rozhodně výš, než tahle rozhledna. Tam mě nevezmete?“ To je Přimda milostivá, asi tak třicet kilometrů vzdušnou čarou!“ „A vám se nechce jet na Přimdu? Podívejte jak tam trčí, jako  z kůže zlomená stehenní kost. Když šlápneme jsme tam za dvě hoďky“. Když chceš, tak teda ano, ale podkolenky se tě budou shrnovat ty šelmo. Řekl jsem v myšlenkách, sedl na kolo a uháněl směr Přimda, jak si madam přála. Jel jsem rychle a jen občas otočil hlavu. Jednou byla kousek za mnou, jednou daleko pod kopcem, ale vždy mě nějak dohnala. Měl jsem na ní vztek. Proč mi neřekne rovnou, že o chlapy nestojí, že se vyvinula jinak, že miluje Áč. Jenomže já v dlaních i přes řídítka a námahu ze šlapání cítil dva velké brazilské pomeranče a chtěl jsem je ochutnat jako ještě nic jiného. Copak ani nedostane hlad? Vodu jsme dávno vypili a pitný režim ne? Co je to za pořádek. Schválně jsem nezastavil před žádnou hospodou ani krámkem. Ve tři hodiny jsme dojeli pod skálu. „Tak vidíte, že jsme to zvládli za dvě“. Seskočila z kola a já určitě viděl, že se jí podlomila jedna noha, že kratičce zaškobrtla a to mi dodalo sebevědomí. „Tak honem na skálu milostivá a kola s sebou. Český národ nerad něco nechá jen tak“.


Výhled byl nádherný, na Český les i Plzeňskou kotlinu. Ale ta dálka zpátky. A tady, na další vyhlídce jsem zopakoval pokus. Chytil jsem její ruku, jako když se drží jdoucí milenci. Byla vlahá a hladká. A ona, ona se ke mně přitočila, druhou rukou obepnula mé sevření a jako když muchláním zjemňuje tvrdý papír mnula mé ruce. Konečně opětování! Už jsem chtěl pošeptat, miluji vás Yveto. Ona mě chladně předstihla. „Jste vysušený jako treska, Holoubku. Vy nic nepijete?“ „A čím vy jste zažehnala žízeň s cesty milostivá“. Já měla dva chodovárky. V té malované hospůdce, kterou vy jste pro kilometry nevnímal, holoubku. Takže šup do prvního šenku“. Tentokrát jsem dostal vztek jenž mně odebral chuť mluvit. Měl jsem vztek i na  její pomeranče, na ojnice, na zachlumcaný drdol a nechal jsem jí bez povšimnutí mlít. Pořád něco viděla, na něco ukazovala. Jednou kytka, jednou zpitvořený dub. „Víte co holoubku, pojedeme do té malované Chodovarky. Není daleko, dojedete?“ „Ne milostivá dojdu pěšky“. Měla pravdu. Nebýt špatné nálady jenž nešla omezit, posezení v tak malebné hospůdce, po únavné cestě je kouzelné. Když jsme vešli mezi malované stěny, všichni hosté, podle věku a oblečení štamgasti, upřely pohledy na přerostlou kočku. Nebyla zrovna v chodském kroji jako mladá šenkýřka, ale pasovala ke všemu. K malůvkám ke džbánkům, k vyřezanému nábytku. Kam se postaví to zvelebí. I já  načuřený jsem musel uznat její kouzlo. Samozřejmě, že si sedla čelem proti výčepu, aby měla šenkýřku v kroji na očích. Začal jsem spekulovat, proč mne zatáhla právě sem. A já tu s ní mám sedět a dívat jak se kochá pohledem na elegantní kroj? I já jsem začal pozorovat šenkýřku a sem tam se pousmál. Po páru piv, jsem se dlouze zasnil. Tu krojovanou sbalit a před doktorkou  líbat a hladit a šeptat do ucha a kochat se co ona na to.


   V šest hodin vešla do malovaných stěn početná parta vandráků. Těch správných s kytarami a spustili zpívanou. Doktorka byla unešena. Za stolem vlnila rameny a všichni i holky začali hrát a zpívat, jako pro ni. A můj vztek se vrátil. Začal jsem chlastat. Jeden skalní vandrák přišel k našemu stolu požádat o tanec. A já, já jsem řekl „klidně!“ Doktorka se zvedla, obešla stůl a parta přestala hrát. Koukali na ten úkaz a zahučeli jako piliňáky. „Tak co bude bando!“ Povzbudil je netrpělivý tanečník. Jako, když položíš jehlu na desku spustili od půli písně. Za malou chvíli, jen pět šest písní a ta potvora roztančila celou hospodu. Jenom já seděl jako pařez a chlastal. I šenkýřka roznášela pivo tanečním krokem a já, když pokládala půllitr, jsem jí chytl za ruku. „Vám se líbí slečno?“ „Je úžasná pane!“ „Všichni mi vlezte na záda!“ zařval jsem do lokálu a vyšel s pivem ven. „Uklidni se. Máš tohle zapotřebí? K čemu tě má. K čemu jí mám já!“ Brumlal jsem před hospodou. „Nazdar kamaráde. Gratujuju k tý tvý babě. Lepší se asi v širém světě najít nedá co? To je tvoje žena?“ Z otázkou za mnou vyšel vandrácký tanečník. „Prd je to mýho! Jestli si na ní troufneš, vem si jí ať mám pokoj! Ale rovnou tě říkám, že utřeš hubu.“ Byl jsem vzteklejší ještě víc a přihodil. „Když jí dostaneš dám tě k ní svoje kolo.“ A když já utřu hubu, dám tě svojí nejlepší kytaru. Bereš?“ „Beru, ruku na to!“ Byl jsem moc zvědavý na jeho taktiku, na jeho šarm, jestli vůbec nějaký má. Nejdříve jí pozval k výčepu na skleničku. Potom jí usadil mezi svou partu a vtipní rozesmáli její pusu k roztržení. Nechal zahrát jakýsi vandrácký rock' n roll a doktorku vyzval k tanci. A divoký tanec byl jeho trumf. I ona skákala jako pominutá. Dokonce vytrhla z drdolu sponu, která přistála přede mnou na stole a rozhodila zlato. Její úžasné vlasy tanečníka povzbudily k větším výkonům a touze a doktorkou vytančil před hospodu. Já byl v napětí. Chtěl jsem potají vyběhnout a  šmírovat kam to zdatný vandrák dotáhne, k polibku úst, šíje nebo ještě dál. Nebylo třeba. Dveře se po chvíli rozlétly a rázně vstoupila přerostlá a podmračená kočka. A rovnou k výčepu na skleničku. Za chvilku tanečník z nuceným úsměvem a s jednou tváří spařenou. Tak přece dostal na budku. Když se uklidnil a posilnil lihem, přišel za mnou. „Trochu jsem přestřelil kamaráde. Co tu kytaru, budeš chtít?“ „Mě ten tvůj výkon dost pomohl, nech si jí“. Skoro dvojmo jsem viděl doktorku, jak laškuje se šenkýřkou.


Po půl noci přišla ke stolu. „Tak holoubku jdeme do hajan“. Teprve teď jsem si uvědomil, že vlastně zpáteční cesta je nemožná.  Opilí jsme   vyštrachali do podkroví, jenž vyjednala od šenkýřky doktorka a oba strhaní a nemytí zalehli na širokou postel. V noci mě probudilo horko a já hajzlík využil  hlubokého spaní a rukou sáhl na její stehno. Na teplou, dokonale vyhlazenou ojnici. Pak jsem se přimáčkl na pomeranče a již nemohl zastavit zvědavost. Pomalu jsem rozepnul košilku a odhrnul z ňader. To nebyly pomeranče, ale grapefruity. A ty jsem celé ochutnával. Byly  slané po celodenním pachtění. Ale já, já jsem všechnu tu člověčí sůl olízal, až ke sladké a zjemnělé nádheře. A jako Áč z mého snu,  upíjel z obou překrásných nádobek mé Yvetky až do sladkého usnutí. Ráno, před zpáteční cestou, jsem jí byl plný, ale  cítil se jako ten největší chudáček na světě.

 

                                          Čtení 9

                                   Áč v kopřivách

      Jmenuje se Šlechtična a když  je chloubou Českých drah, je  chloubou státní. Však jí také z depa vyvezou na státní svátek. Vystrojená, čeká  na píšťalku nádražáka.  Co  fandů a zvědavců pozoruje  zajímavý stroj, tvary, které po letech neokoukaly a nikdy neokoukají. I když je předpotopní, i když čadí jako sopka,  hnací ústrojí, lesklé písty v bronzových pouzdrech, naleštěná dýmnice, jsou moc pohledné.

    A jako ti  čumilové, jako ti fandové před parničkou  čuměl jsem i já, na dva páry překrásných nohou. Pod krátkými sukněmi společně cupitaly po městském dláždění, sehrané,  vyleštěné a  hladké jako písty Šlechtičny. Jeden pár bronzový, druhý měděný. Jeden český, druhý z Brazílie. Kráčely  květnem, kdy  vykvétaly akáty a kosmatice. Pro mě ten nejkrásnější ždibec roku. Kráčela noc a den, kráčela černá Áč a zlatá Dr. Halmová. A za nimi já chudáček. Klidně jsem mohl jít před nimi, hrdý jako strojvedoucí řídící  Šlechtičnu, ale nevidět  nádheru obou strojů? Rozpuštěné  vlasy, nesly se městem, jako ona jela po  kolejích a snad každý se otočil za tou elegancí v nízkých lodičkách. A já chudáček jenom zacláněl. Koupil jsem si nové kalhoty a košili a myslel jaký budu švihák až přijede Áč. Ale já k nim nepasoval, ba přímo jsem kazil čumilům podívanou, až jsem se styděl. Milostivá mě pověřila, abych je provedl památkami města a ukázal divokou přírodou. Jak se všichni upřeně dívali, jako by  Šlechtična projížděla zrovna stanicí, dostal jsem vztek. Počkejte za patnáct let vy krásky.  Budete mít celulitidu na  hladkých pístech, a  faldy nad koleny. To se Šlechtičně nestane. Ta bude hrdá a nablýskaná. Pokud ji tedy dráhy nestřelí a nový majitel nezhyzdí jako hokejový mantinel, aby na  státní svátek  vyjížděla místo se Škodou, s ulepenou cocacolou.

    Kráčely a jako akát s kosmaticí, za sebou míchaly dvě vůně. Nebýt  hrozných indiánů před muzeem a rytmu, jenž do obou nalezl, zdárně jsem je provedl   tichem muzea, tam je vychutnal a nenechal si odnést jejich vůni větrem. Jenomže ony se zaposlouchaly do té příšerné hudby. Napůl elektronické, napůl živé. A když  Áč roztočila boky jako kolovrat a do vlasů jí nabíhaly vlnky, věděl jsem, že doktorka nebude zahálet, že se nechá strhnout a přišlápne na ten kolovrat, aby se smotala černá příze se zlatou. Když doktorka uviděla, jak Áč boky roztáčí, obě vyběhly před hudební těleso pěti indiánů. Musím říci, že jsem takové pohyby ještě neviděl. Jak skákaly, jak se točily, jak zlatou přízi s černou míchaly, přibylo čumilů a peníze do indiánské pokladničky padaly jako z automatu ke šťastnému opilci. A pak přišlo to nejhorší. Mě, kterému tanec nikdy dobře nedělal, který měl z tanečních hrůzu, zatáhla Áč před všechny ty čumily a chtěla mě vydráždit. Jak já se styděl, jak jsem dělal hloupé pohyby až jsem byl všem pro smích. „Ale, ale Holoubku, křimické zelí už se dávno nešlape!“ Posmívala se otáčející doktorka. Já nešlapal zelí nakrouhané, ale celé hlávky sklopené z valníku. Jako bych na kulatých hlávkách neudržel rovnováhu a  nechtěně padal  mimo rytmus k zemi. Nevydržel jsem, prodral se davem čumilů a utekl na pivo. Z prvního a nejdražšího výčepu ve městě jsem  z dálky sledoval, kdy je jančení přejde. Za řadou čumilů, nad kolovraty boků  míhaly  obě příze. Černá, zlatá, černá, zlatá. Ani po čtvrtém pivu nebralo jančení konce. Bylo už k večeru a já se rozhodl, že ty divoženky přenechám indiánům. Vyšel jsem ven a z dálky viděl jak obě opouštějí dav, který jim divoce tleskal. Muzeum je zavřené co teď? „Holoubku to byla nádhera, skoro jako v Bolívii.“ Obě byly tak rozpálené. Doktorka se do mě zavěsila. „Áč by chtěla vidět nějakou divočinu Holoubku, že nás někam odvedete.“ „Divočinu? Tady ve městě a navečer?“ Vzpomněl jsem, že ta největší divočina, je tam, kde město opouští řeka Berounka. Sedli jsme na autobus a popojeli do „české divočiny“. Na cestičce dolů k řece mě každá chytla z jedné strany za ruku a poskakovaly  se mnou. Když jsme seběhli dolů, když Áč uviděla české zeleno pod křivými vrbami, zakřičela svojí mateřštinou a obě mě táhly do porostu. Já jsem,  kousek před ním instinktivně vyškubl ruce a zabrzdil. Ony běžely jako pominuté. Ale jen kousek, jen kam by dítě míčkem dohodilo. V porostu se zastavily a obrátily na mě zoufalé pohledy. A já viděl, jak se jejich krátké sukénky dotýkají vrcholků  kopřiv. Áč se chytla za hlavu a začala bědovat. A doktorka, skoro plačíc, zavolala. „Holoubku, proč jste to udělal?“ Sám sobě jsem nedokázal vysvětlit proč. Chvíli jsme  na sebe hleděli, jakoby nenávratně odplouvaly do vyhnanství přivázány ke stěžni na lodi hanby. „Tohle jsem opravdu nechtěl milostivá.“ Více jsem neřekl a vydupával cestičku, širokou, jako koleje pro Šlechtičnu. Jak tam ty krásné nohy v lodičkách strnule stály, jak začínaly svědět  a otékat, popadl jsem Áč do náruče a kolem nehybné doktorky vynesl na cestu. Pak jsem se  vrátil pro doktorku a s malou slzičkou v jejím oku vynesl ven. Stmívalo se. V autobuse jsem uviděl, jak na tom krásném hnacím ústrojí, od kotníčků nad kolena, vystupují celé šiky pupínků. Mlčely a styděly se za své zohavení.

    Usínal jsem s obrazem holých nohou uvězněných v kopřivovém vězení. Bylo mě jich líto. Procestovaly kus světa, rvaly se s pralesem, pojídaly pavouky, lezly po skalách, ale česká kopřiva, ani hezká, ani jedovatá, ani voňavá, ale pohromadě nepříjemná jako stávkující dav, je porazila. Co asi teď dělají v doktorčino muzeu? Milují se, nebo drbou stovky svědivých pupínků? Noční zvonění mě vytrhlo z obrazu. Přede dveřmi stála doktorka. „Vy jste nám dal, pane Machu.“ Poprvé mě oslovila jménem. „Chudinka Áč je jako v ohni. Skočíte nám do lékárny pro mastičku? Tu proti svědění.“ Odmítnout jsem nemohl a před jednou hodinou v noci, vyburcoval lékárnici. „Dítě mě spadlo do kopřiv a může se udrbat.“ Vysvětloval jsem. „Tak vám dám dětskou na citlivou pokožku.“ „Víte, ona do kopřiv spadla i manželka.“ Koupil jsem obě a hnal domů. Doktorka mě pozvala dovnitř a já uviděl nešťastnou Áč, jak sedí v košili na posteli, nohy přitažené k bradě a dlaněmi  hladila kolena a lýtka až po kotníčky. A na té staroměděné barvě byly  ostrůvky  placatých pupínků. Svědění nezabránila ani láhev dopité kořalky na stole. Áč se snažila usmívat, já otevřel mastičku a  bez ptaní, jako dítěti roztíral na její nohy. Odtáhla kolena od brady a z té černé příze mě děkovala úsměvem. Nemohl jsem zadržet touhu políbit jí měděná kolena a pohladit obnažená stehna. „Dáte si kafíčko, pane Machu?!“ Milostný úlet zabila doktorka. „Ne, děkuji, půjdu spát milostivá.“ „A mne nenamažete?“ „Namažu milostivá.“ Sedla si na lehátko, odhrnula vyšívaný župan a já roztíral dětskou mastičku na hladký bronz. „Proč jste nás tak hrubě opustil a nechal běžet do kopřiv.“ „To jsem opravdu neudělal schválně.“ A proč jste první vynesl Áč a mne nechal stát jako zarostlý patník. Líbí se vám?“ „Líbí se mi stejně jako vám.“ „A proč jste jí líbal v mém bytě kolena?“ „Protože jsem jenom chlap, zatím co vy jste…..“ Zaplať pánu Bohu, že jsem nedořekl. Říci nad svědivými koleny, že je lesbička, byla by pohroma. „No co jste chtěl říci pane Machu, dořekněte to.“ ……“Chtěl jsem jenom říci, že pro mne není nepochopitelné, aby dvě krásné ženy patřily sobě vším.“ Podívala se na Áč, která úlevou usnula zakroucená do uzlíčku. „Vy myslíte, že já a Áč? Blázínku.“ Použila svůj účinný trik s rozpuštěním vlasů. Předklonila se a konce vlasů mě zašimraly po tvářích. Když viděla, že se z toho šimrání  musím podrbat, schválně rozkomíhala vlasy ze strany na stranu, aby mě jako nejemnějším smetáčkem ometala obličej. Smála se. „Užijte si také trochu svědění, když jste se vyhnul kopřivám.“ Potom se ještě více předklonila. „A co hezkého mě ještě povíte Holoubku?“ Schovaný ve zlaté přízi jsem se zeptal. „Proč jste ke mně tak chladná Yvetko.“ „Chladná? Nespalte se.“ Popadla mě za hlavu a přimáčkla ke svým bronzovým stehnům. Tu božskou chvíli, to vyhřívání tváří, přerušila příkazem. „A teď už běžte do hajan. Dobrou noc.“ Šťastný, jsem si do ranních hodin lámal hlavu, zda její teplo bylo z kopřiv nebo ze mne.

    Každý zvuk, který přicházel shora mě od doby kdy jsem měl na střeše kaktusy vystrašil. Každý větší déšť mě vzbudil z nejhlubšího spaní. Když to byl jen déšť, vždy jsem se spokojeně obrátil, protože kaktusy již měly na střeše svůj skleník. Obyčejný montovaný zahradní skleník. Musím říci, že byly tam na střeše mou pýchou, že podmínky střechy je formovaly do nádherných tvarů a barev. Však procento popálení a uvaření, bylo také dost hanebné, než jsem se naučil ovládat stínění a vzduchování. Dnes ráno to nebyl déšť co mě předčasně probudilo. Byly to kroky na střeše. A já nezoufal, protože jsem si byl jistý, že je to doktorka. Pomalu jsem vylezl poklopem a uviděl obě krasavice, jak v dlouhých kalhotách opřeny o atiku pozorují město. „Dobrý den dámy.“ Pozdravil jsem. Obě se otočily a doktorka přiskočila k poklopu. „Ta vaše mastička je fantastická drahoušku. A zvláště, když je odborně nanesená, že?“ „Škoda jen, že jste do těch kopřiv nespadla celá.“ „Vy by jste toho chtěl moc najednou. Raději nám odemkněte skleník a pochlubte se Áč s Uebelmaniemi.“ „Jenomže ta vaše Áč, nikdy nepochopí co jsou Čechy pro Uebelmanie, co je to za starost udržet jejich krásu, jako v její zahradě.“ Odemkl jsem skleník a černá kráska se protáhla s úsměvem kolem mne. Minula svůj dar a rovnou hnala doprostřed skleníku a tam se zakoukala na rostliny. Viděl jsem jak šibalsky zamrkala na doktorku. „Áč by s vámi chtěla vyměnit dva kaktusy drahoušku. Pošle vám za ně žluté Uabelmanie. Ty ještě nemáte.“ Áč ukázala ne dvě velké lophophory. Musel jsem se hodně podmračit, protože doktorka žadonila. „Za ty Uebelmanie to stojí drahoušku. Já jsem je viděla jsou jako za zlata. Nenechte jí prosit.“ Moc jsem se ošíval. „Vždyť je jim dvacet let. Dvacet let je šmejkám sem tam.“ „Drahoušku,……, za to kopřivové utrpení, budu vám vděčna.“ A představte si, dostal jsem od doktorky hubičku, nekonečně dlouhou hubičku, že jsem chodil s tváří vychýlenou, abych si ji nesmazal ramenem. Musel jsem souhlasit. Áč popadla rostliny, než si to rozmyslím a pelášila do poklopu. Hned jsem prázdná místa zaplnil odtažením okolních rostlin. „Vidíte, to je rozumné. Už nebudou trpět klaustrofobií. Dal jste jim prostor, odmění se vám.“ Zadíval jsem se na doktorku. Měla kalhoty, ale z rozepnuté košile rostly dva obepnuté  pomeranče. „Některé živé organismy milostivá, jsou překrásné i spoutané, ba přímo natlačené na sebe, jsou nádherné,  když hledají cestu úniku. Jsou překrásné, když volají po svobodě. Jsou jako jikry, ze kterých se kulí malý losos pod labským vodopádem. Jsou nabité jako  dva bloky Temelína.“ „Ha, teď jste tomu dal korunu drahoušku. Ale jste poeta. Dříve to chlapci odbyli, „má je jako dudy“. Zastyděl jsem se za to nepřijaté erotické prsknutí. „Trápíte mě milostivá.“ „Já vás trápím? Trápíte se sám. Já jsem  k vám cestičku našla, najděte si jí i vy.“ Tohle jsem potřeboval slyšet, to byla výzva. Vrhnul jsem se k ní a přimáčkl celým tělem. Potom jsem se svezl, zaklekl na kolena a obličej vnořil, do  břišního  polstrování. Ona nedělal vůbec nic, ani  ruce ke mně nevztáhla. „Tudy nejspíš cestička nevede drahoušku.“ Chytla mě za hlavu a lehce přimáčkla na rozehřáté, člověčí sádlíčko. Nepovedenou milostnou scénku, svou španělštinou přerušila Áč. Doktorka běžela k poklopu a převzala od ní velký pivní džbán a já dřevěný podnos se skleničkami. Potom seběhla dolů doktorka, a poklopem prolétla indiánská deka. Za chvíli volala. „Drahoušku pojďte to vzít!“ Podávala mě obrovské rádio s přehrávačem. Vyhoupla se nahoru s rukou plnou CD. „To jsme dostaly od indiánů před muzeem za tanec. Elektriku nepojíme od vás? Nebo se připojíme přímo do bloků  Temelína?“ „Ty by asi tuhle bednu neuživily milostivá.“ No dovolte, vždyť je to Grundig, to je přece legenda!“ Natáhl jsem z bytu prodlužovák a zalezl do skleníku. U té hrozné hudby být nemusím. „Drahoušku občerstvení!“ Podávaly mě skleničku  s obsahem jako z rybníka plného sinic. „Nebojte, to je devatero brazilských bylin. Něco, jako bylo naše Šumavské bylinné z drogerie. Pamatujete, přece.“ „Já jenom doufám milostivá, že to není povzbuzující preparát. Byl bych asi na cestě do kriminálu.“ „Možná je drahoušku, ale povzbudí jiné části v těle, než na které myslíte.“ Vonělo to, jako kozlíkové kapky. „Tak ať vám slouží tahle velká střecha ku prospěchu.“ „To je ještě moc klikatě daleko milostivá, raději tedy na naše zdraví.“ Když odečtu cukr nebo med, chutnalo to jako mixovaná cuketa s fernetem. Ty dvě klábosily španělsky na indiánské dece a já šel dělat inventuru do skleníku. Upíjel jsem šlichtičku a pozoroval změny na kaktusech. Skoro všechny se na střeše změnily. Mastusy, bicolory, acanthodesy, chrysacanthusy, rozšířily temena a zahustily trny. Bicolory je navíc pestře zbarvily. Ale i pár vybraných gymen změnilo podobu. Do astrofyt jsem se zamilovával každým dnem, protože ony se roztékaly jako kvasící bochánky. Chilence jsem odepsal. Popálil, povařil, vyhodil.

    Jak jsem popíjel ty jejich sinice,  bicolory se mě zdály barevnější astrofyta rozteklejší a vidina velkého skleníku reálnější. Musel jsem jít pro další skleničku. Tu jsem nedočkavě vypil a vidina velkého skleníku byla na dosah. Zmizely všechny starosti kolem získání střechy a já potřetí sklenici začal krokovat. Doktorka přerušila španělské klábosení češtinou. „Co proměřujete holoubku? Snad nám nevyměřujete taneční parket.“ „Skleník milostivá. Tady všude bude, i vy už si raději přesedněte. Dvacet krát pět metrů milostivá.“ Doktorka vyskočila. „Dneska si mi líbíte holoubku. Držím vám palce.“ Sinice mě ubíraly kosti z těla a já chodil tak vlnitě, tak lehce, přes atiku jsem se nahýbal jako nikdy. A dokonce jsem sám požádal o music. Obě, jako když bouchne granát vyskočily, spustily Grundig na nejvyšší výkon a začalo dvou, možná i tří hodinové běsnění. Po sinicích jsem si nepřipadal tak hloupě jako před  muzeem. Dokonce jsem se udržel na zelných hlávkách a to se mi líbilo. Vyskočil jsem na větrací šachtu a poskakoval jako cirkusová opice. Všichni jsme byli v transu. A když jsem bez zábran vyskočil na atiku a pobíhal do rytmu nad dvanácti metrovou propastí, Áč  s doktorkou nechaly tance a přiběhly k atice. Nenechal jsem se zastavit. Za nohy mě chytit nemohly a na ruce nedosáhly. Áč vypnula hudbu, já ztratil rytmus, změnil délku kroků a zakopl o hromosvodní drát. Opilci mají štěstí. I já měl štěstí, že jsem dopadl na stranu střechy. Ale neštěstí, že jsem žebry narazil na kuchyňský odvětrávač. Bolest to byla hrozná. Já ji maskoval jak se dalo. Dělal jsem hrdinu a sám spustil hudbu, sedl  si na deku a pozoroval ty dvě krásné bytosti. Když ukončily běsnění, doktorka mě objala. „Dnes jste se mě moc líbil drahoušku. A s tím skleníkem vám pomůžu co vy na to?“ Áč se dívala na město a já jsem doktorku přitáhl a nekonečně líbal. „Budu moc rád Yvetko.“ A to byl osudný souhlas, díky němuž opravdu skleník stál, díky němuž jsem prožíval velmi pestrý život, ale díky němuž jsem byl ve skleníku utlačován prapodivnými rostlinami, ba dokonce polní plodinou.

                                               O tom, ale někdy jindy.

                                                                        Zpět