General Cepeda, Coahuila (5)

 

 

První zmínka o této obci pochází z roku 1568, od Francisca Cana, zástupce starosty blízkého Mazapilu, který procestoval údolí mezi pohořími dnes pojmenovanými Sierra la Hedionda a  Sierra de Patos. Na místě, v jehož blízkosti v současnosti stojí obec General Cepeda, objevil lagunu, kterou pojmenoval Nuevo Mexico, dnes Laguna de Patos.V roce 1575 byla podepsána  smlouva o přátelství a spolupráci mezi Španěly a původními obyvateli a téhož roku byla založena první zemědělská a dobytkářská usedlost, pojmenovaná San Francisco de los Patos.Vlastníci území se střídali až do roku 1844, kdy se latifundistou stal Francisco Navarro.V roce 1865 mexický president Benito Juárez vyvlastnil část jeho území a zřídil zde obec Villa de Patos. V roce 1892  byla obec přejmenována na General Cepeda.
     V současné době, podle sčítání obyvatel z roku 2000, má obec 11 300 osob. Obyvatelé se zabývají zemědělstvím a chovem dobytka, těží se vápenec, fluorit a v malé míře stroncium.    Z historických památek stojí za pozornost barokní chrám sv. Františka z Asisi, z konce XVIII. a počátku XIX.století.V obci jsou dvě ubytovací zařízení.

Pohled od jihu na východní část obce z táhlého hřebene orientovaného směrem  východ- západ.

 

V první říjnové dekádě jsem zde strávil tři dny, na které opravdu rád vzpomínám. Přesunul jsem se sem ze Saltilla a tady je výpis z deníku:
   „Je 3.října. Stojím na autobusovém nádraží v Saltillu. Autobus do General Cepeda má odjezd 6.20 hod., je 6.15 hod a nikde nikdo. Už se řítí otrávená holka, tahá z podplutu pokladnu, inkasuje mě, letím na nástupiště. Nevzrušený řidič mě nacpe s oběma batohy dovnitř a jedeme. Pomalu se rozednívá, vidím obrysy hor. Jedu prvním autobusem, sváží děti do školy. Všude samé děti, vystupují, nastupují, přestupují. Při nastupování zdraví, při vystupování děkují. Chovají se jako já. Je 7.15 hod., vystupuji. Ptám se na hotel. Prý dva, oba cenově stejné, jeden lepší. Jdu do lepšího. Milý pán po mně chce 250 MXN. Myslím, že špatně slyším, ale slyším dobře. Jdu do horšího. Paní, také milá, prý za 160 MXN a ještě mi to napsala. Jdu se na to podívat. Je to fajn, beru. Převlékám se, kupuji pomeranče a vodu a jdu do terénu. Obec ohraničuje z jižní strany úzký táhlý kopec ve směru východ- západ, který se západně rozšiřuje do labyrintu kopců a hlubokých zářezů. Kopec protíná cesta stáčející se na východ a spojující obec se silnicí  č. 54, jižně od Saltilla u obce Ejido Angostura.Vycházím tudy z obce, končí ploty, vstupuji do křovinatého terénu a nevěřím svým očím.Všude samý Thelocactus bicolor, kam se člověk podívá. Fotím a fotím. Na světlinách obrovské rostliny Echinocactus horizonthalonius a také Echinocereus reichenbachii ssp. reichenbachii. Jdu přes koryto řeky, do kopců. Zastavují mne velké trsy Echinocereus sp. a pak výše ve svahu opět souvislý porost Th.bicolor a vtroušený Echc.horizonthalonius.

 

 

 

 

 

 

 

 

 Překonávám oplocené pozemky, jdu sadem s nějakými ořechy, chci si odpočinout, ale nejde to.Všude voda. Nevím jak to zavlažují, ale zavlažují. Jsem na úpatí jižního svahu dlouhého kopce, hledám kudy tam a ve svahu vidím nádherné velké bílé koule.Tu v trsech, tu jednotlivě.Tak nevím, Mammillaria formosa, microthele nebo chionocephala? Skáču v těch šutrech jak malé dítě a vybavuji si  Mam.formosa v Guadalcázaru. Skoro to samé, ale co ten sklon k dichotomii?

 

 

 

 

 

 

Jsem fyzicky grogy a tak používám osvědčenou metodu. Zalézám do zářezu vyschlého potoka, uléhám na stinné místo mezi balvany, jím pomeranče, piju vodu a usínám. Za půl hodiny jsem fit, vstávám, trhám si kalhoty na zadku o vápencový šutr, lepím to lepicí páskou na koberce a lezu vzhůru. S výškou roste množství rostlin. Přede mnou bikultura Th.bicolor a Mam.formosa(snad).To se nedá popsat, ani vyfotit, to se dá jenom prožít. Houštiny opuncií různých druhů, Echcinocereusy stramineus, reichenbachii a řada jiných, které nejsem schopen identifikovat.Trsy Neolloydia conoidea. Končí to na hřebeni.Tam ještě v kamenitém terénu zajímavá Escobaria chaffei.

 

 

 

 

 

 

 Na  severní straně kopce jen trnité houští. Překonávám pastviny k prašné cestě, dojíždí mě kamioneta, prý nastup si. Obvyklá konverzace - odkud a kam jdeš, co tady děláš a jak se ti to tu líbí.(Tykají mi všichni, včetně dětí). Ležím na posteli, večeřím fazole a vodu. Banány a pomeranče jsou na zítřek. Jdu platit zítřejší noc. Paní tu není, ale manžel nechce 160, ale jen 150 MXN. Tak bába mě chtěla pumpnout o desítku. To jsou dvě kila banánů. No co, je 21.30 hod., spím“.
   „Dnes je 4.října, vstávám v 6.00 hod. S rozedněním vyrážím do kopců na severozápad. Sluníčko se na východě klube, je příjemně.Včera večer zapršelo, pořádný hodinový liják. Jediný výsledek je, že se nepráší jako včera. Mělo by tu růst Astrophytum capricorne, Ariocarus retusus a Coryphantha borwigii, tak uvidíme. Skoba na kalhotách se znovu šklebí, oprava nedrží, určitě se to odlepí, no co mám dělat. Zase monokultura bicolorů, ale za chvíli je tu novinka, Coryphantha borwigii. Roste tu spolu s Echinocereus enneacanthus (zřejmě) , Mammillaria pottsii a všudypřítomným Th.bicolor. Lezu po čtyřech a fotím.

 

 

 

 

 

 

 

  Sestupuji jižním svahem a kaktusy houstnou, je tu všechno možné.Terén se mění na oblázkový, mění se i vegetace.Objevuje se zajímavá jemná, kroucená tráva a tvoří velké trsy. Na zemi vysvlečená kůže z chřestýše. Musím dávat víc pozor. Stojím, oči na stopkách a najednou vidím vykopnuté, suché Astrophytum capricorne. Už je vidím živé, vrostlé do trsů té kroucené trávy.Ve chvíli je mám v oku, jsou všude kolem. Najednou velký stříbrošedý koláč, první Ariocarpus retusus a pak další a další.(Obr.29 – 31)

 

 

 

  Dole pod kopcem domorodec na oslu a otáčí se za mnou. Nechci v tuto chvíli žádnou rozpravu, přesunuji se přes kopec. Následuje náhorní rovina, tam mizí ta tráva a s ní Astrophyta i Ariocarpusy. Zase tisíce Thelocactusů a Neolloydií. Jdu po hřebínku dalšího táhlého kopce, pode mnou cesta a za ní se táhne do dálky k severu, mezi  nízkými vršky, údolí  s obdělávanými políčky.

 

 

 

 

   Jsem už daleko, kde je General Cepeda jen tuším podle kopců v dálce a je 14.00 hod. Musím pomalu otočit. Sypu si to křovinatou a kamenitou, nepřehlednou jižní strání do údolí a najednou nevidím žádný kaktus. Nevadí, bude to rychlejší. Lezu do svahu a znovu je tu sešup k jihu a houštiny bicolorů, Echc.reichenbachii a pozor, je tu ta tráva. Jsem skoro dole, akácie a pod ní svítí bílé květy. Satisfakce se jmenuje Ariocarpus retusus se třemi otevřenými květy.Ležím u něj, první kvetoucí.

 

   Ruksak na zem, brašna na zem a s fotoaparátem se vracím do svahu. Zázraky přírody, které jsem, nevím proč, při sestupu neviděl. Ariocarpusy, Astrophyta, Hamatocactus setispinus, Glandulicactus uncinatus v. wrightii, Pelecyphora asseliformis a věčný Thelocactus bicolor. Je jich nespočetně.Ariocarpus retusus ssp.retusus zde rozhodně není uniformní, na jednom stanovišti rostou promíseně rostliny s bradavčitým i hladkým povrchem, s širokými a krátkými bradavkami, stejně jako s protáhlými a ostře se zužujícími do nápadné špičky.Vzhledově oddělené lokality neexistují.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   Kopec se táhne daleko k západu, loudám se svahem a najednou spíš tuším, než vidím něco zvláštního a zase nevěřím vlastním očím. Obrovská kristáta Ariocarpus retusus.Co do velikosti jistě nemůže  soupeřit s rostlinou od La Escondida, co do krásy určitě. Tančím indiánské tance, na závěr dne to není špatné.(Obr.48-49)

 

 

   Čas pokročil, beru zpátečku. Překonávám řadu několik metrů hlubokých erozních rýh a vystupuji jihozápadním svahem. Ještě není konec, bílý vápencový štěrk a v něm monokultura bílých trsů Pelecyphora asseliformis. Jsem zase na kolenou, doma bych byl ve svých osmašedesáti letech každému pro srandu.

 

 

 

 

   Slunce už je opravdu nízko, musím zpět. Jdu přes dva kopce a narážím na pěšinu, vede mne k plotu a podél plotu, objevují se kozy a domorodec v bílém. Kontroluji, zda mám připravené doutníky (nekouřím, mám je ssebou jen pro tyto případy).  Ptám se, jak proklouznout tím bludištěm erozních rýh a plotů do General Cepeda, jestli by mi neporadil. Poradil, doutníky změnily majitele a byli jsme rádi oba. Za hodinu jsem v posteli. Ráno mne čeká zase Saltillo“.
Myslím si, že je úplně jedno, kterým směrem se člověk z General Cepeda vydá za kaktusy. Já jsem podnikl dvě celodenní vycházky, z nichž první vedla východně od obce. Druhá, snad ještě zajímavější, je dána silnicí směr Saltillo a kousek za obcí odbočuje z této asfaltové cesty vedoucí na silnici č. 40, prašná cesta doleva na západ. Po levé straně této prašné cesty je několik zemědělských usedlostí, po pravé straně se zvedají ploché kopce směřující na severozápad. Lze tam nalézt  všechno, včetně Coryphantha borwigii.

 Zpět