Aramberri ( 3 ).

 Aramberri, v současnosti administrativní centrum municipia téhož jména ve státě Nuevo Leon,  bylo založeno v roce 1648 biskupem z Guadalajary, Juanem Ruizem Colmenero, jako Misie Santa Maria de los Angeles, na řece Río Blanco.V roce 1877 byla misie povýšena do kategorie Villa(obec) a téhož roku přijala jméno Aramberri na počest José Silvestre Aramberri,významného politika, guvernéra státu Nuevo Leon.V roce 1912 obec získala titul Ciudad (město) a stala se administrativním centrem municipia. Město má v současnosti cca 6000 obyvatel. Jednou z nejvýznamnějších ekonomických aktivit obyvatel je pěstování avokáda (acuacate blanco).
    Do povědomí českých kaktusářů oblast vstoupila již před mnoha lety, především zásluhou Dr.Říhy. I dnes Aramberri a jeho blízké i vzdálenější okolí patří jistě k nejfrekventovanějším zastávkám na cestách Mexikem. Nejen pro své krajinné krásy, ale i pro svou bohatou a různorodou kaktusovou  vegetaci. A tak jsem se v této oblasti ocitl nakonec i já a strávil jsem zde několik nádherných dnů, vyplněných toulkami přírodou v blízkém i vzdálenějším okolí města.

 

Pohled z vrcholových partií kopců nad Aramberri je kouzelný. Městečko samo se krčí v jejich sevření a zvlněná náhorní rovina nabízí botanikovi či kaktusáři opravdu mnoho.

 

 

 

 

      To, co mne sem přivedlo především, byl Ariocarpus retusus se svými, snad,  podrody trigonus a confusus.Ve snaze přiblížit čtenáři své pocity, uvádím autentický deníkový záznam z posledních dvou dnů svého pobytu :
    14.10. – „Je 05.30 hod. Mým cílem dnes je stejně jako včera obec La Encantada, tentokrát ale kopce ohraničující záplavové údolí na jeho východní straně.Hodinu před rozedněním vycházím, nikde ani živáčka, jen psi mi jdou na nervy, stále šutr v ruce.V noci zase pršelo, už podruhé.S rozedněním jsem na místě.Je chladno,všechno je v mracích,v údolí mlha až k zemi.Orientace nemožná.Ve vzdálenosti cca 1 km na sever od silnice směrem do údolí leží La Encantada, jdu tam pěšinou.Míjím malé návrší ,z křoví na mne zírají těla  Ferocactus echidne. Lezu tam a nemám pomalu kam šlápnout. Ferocactus echidne, Neolloydia conoidea, Echinocereusy(snad pentalophus, cinerascens), Coryphanta palmeri, Mammillaria formosa, Thelocactus conothelos, Ariocarpus retusus ssp.confusus, všechno pohromadě.

. První vršek u obce La Encantada, vlevo od silnice ve směru Aramberri – Lampacitos.Roste tu pohromadě téměř vše,co celá tato oblast nabízí ke shlédnutí. Pro ty co spěchají ideální místo. Na skalnatém terénu skupina  Ferocactus echidne a Echinocereus pentalophus

 

Neolloydia conoidea je prostě všude

 

Echinocereus, snad cinerascens

 

Coryphanta palmeri se většinou krčí v zástinu okolní vegetace

 

Ojedinělá Mammillaria formosa

 

Thelocactus conothelos spolu s všudypřítomnou Neolloydia conoidea

 

A nemůže chybět ani Ariocarpus retusus ssp.confusus
 

Medím si a pokračuji dál. Rozlehlé akáciové křoviny a v nich obrovské trsy Ferocactus steinesii. Jsem jak Alenka v říši divů.

 

 

 

Při pohledu na  exempláře Ferocactus steinesii se člověk nemůže zbavit dojmu, že stojí v botanické zahradě a ne v přírodě. Dlužno podotknout, že tady jsem položil základ zničení kvalitních trekových bot. Už jsou po smrti. Nohy drží.

Opouštím Ferocactusy a míjím první domky domorodců. Milá stařenka mi ukazuje cestu-necestu, spíše štěrkoviště, vedoucí po úpatí kopců. Lezu do svahů. Zrazují mne boty, začínají se mi párat na patě. Horší zpráva mě nemohla potkat.Vegetace stejná jako včera, místo Ariocarpus ssp.confusus tu je ale ssp.trigonus. To je zajímavé, údolní štěrkové náplavy bez Ariocarpusů, ale s Thelocactus buekii ,

 

 

 kopce po levé straně údolí confusus,

 

 

 kopce po pravé straně trigonus.

 

 

Thelocactusy čekají na sluníčko, aby rozkvetly. Slunce v mracích, začíná mžít,  z ruksaku tahám větrovku.Všechno zelené, řada kytek kvete, ve 13.00. hod. rozkvétá Thelocactus buekii, jen Ariocarpus trigonus stále nic. Jsem kdoví kde, stále vidím jen nejbližší kopce, ostatní je v mlze.

 

 

 

Vzdávám to a vracím se. Je 16.30 hod. a jsem zpět v La Encantada. Začíná fest pršet.Tahám pláštěnku, není vidět vůbec nic, kopce zmizely v mlze. Párání pravé boty pokračuje, odlepuje se i gumový lem. Do Aramberri hodina cesty, u prvních obchůdků cítím grilovaná kuřata. Jdu tam a kupuji jedno celé. Ještě pivo a plazím se k Marii Luise, mému hotelu. Kuře jen zahučelo,pivo zasyčelo.Všecko suším.Ta bota mne děsně štve, v tom terénu nemůže vydržet. Jdu ještě pro jedno pivo.Už je ve mně. Mám toho dost, dvanáct hodin na nohou v těžkém terénu. Jdu spát, je 21.00 hod“.

 

15.10. – „ Je 06.00 hod. Mám plán. Pojedu autobusem na křižovatku do La Escondida, na silnici spojující Galeana s Matehuala, což je cca 10 km. Odtud půjdu terénem podél silnice zpět do Aramberri. Ariocarpusy tu určitě budou, to by bylo aby už konečně nekvetly.V 6.45 hod.odjíždím, v 7.00 hod. jsem na křižovatce. Neotálím a jdu. Prvních 5 km nic moc, před odbočkou na San Dolores sádrovcové kopce. Absolvoval jsem je, kaktusy žádné, zato různé zajímavé kytky, něco fotím. Docela mě to zpotilo. Na odbočce se pouštím do vnitrozemí, po cca 1 km lezu dva kopce, nic co bych neznal, Ariocarpusy žádné, zato rostliny Thelocactus buekii kvetou naplno. Paráda. (obr.25,26).

 

 

Vracím se k silnici a upoutává mě velká skalní průrva, kudy vede koryto vodního toku, aktuálně bez vody. Zkoumám , kam to vede. Klopýtám korytem a vidím, že tudy občas jezdí auta. Procházím průrvou, stopa aut vystupuje z koryta a vine se k nějakému stavení vysoko ve svahu po pravé straně. Otevírá se obrovské údolí, v dálce vidím známé obrysy hor. Tam někde jsem byl včera. Už je to jasné, když to zvládnu, dojdu terénem do La Encantada a odtud po silnici do Aramberri. Jdu přes kopce, které se tu vrší jeden přes druhý. A je to tu. Výstavní rostliny Ariocarpus retusus ssp.confusus kam se podíváš, kam se hneš.

 

 

 

 

 

 

 

 

Na úpatí, na svazích i na temenech kopců, v zástinu keříků i na plném slunci společně s Thelocactus buekii a postupně rozkvétají. Temena kopců jsou Ariocarpusy doslova dlážděná. Rezignuji, usedám a pasu se vyhlídkou do krajiny. Božský klid, nikde človíček, jen kaktusy, motýli a kobylky. Motýli mě ozobávají, kobylky po mně skáčou, jsem rád světě.

 

 

 

 

Je to jasné, dnešním dnem jsem tu skončil, je to vrchol. V 17.00 hod. jsem na silnici, v 18.30 hod. budu v hotelu. Po 15 minutách mne dojíždí osobní vrak, prý nastup si. Rád, mám toho dost. Obvyklá konverzace, loučíme se, Viva Mexico. Hoši se tu rádi bratří,díky bohu. Frčím do hotelu a jdu kolem hospůdky, která nabízí tacos. Jdu tam. Milá paní je nastartovaná. Kukuřičné, nebo pšeničné­? Bistec, nebo něco jiného, čemu nerozumím? Dávám si kukuřičné a co bude uvnitř je mi jedno. Než se to vyrobí, tak pivo Victoria. Na stůl jdou prví dvě taca, limetka a zelená omáčka. Dělají se mi boule za ušima. Paní iniciativně nese další pivo a další dvě čerstvá taca. Snědeno, na stůl další dvě. Ten den je dnes opravdu skvělý. Je 18.30 hod., kupuji ještě vodu, budu ji potřebovat. Nezbytné úkony a jsem v posteli. Svět je růžový.
   Ve dnech předcházejících  dnům výše popsaným, jsem si ničil lýtka výstupy do kopců hustě porostlých příšernou Agave lechugilla, abych na hřebenech žasl nad souvislými porosty Echinocactus platyacanthus a Thelocactus conothelos, na vápencových skalních výchozech si pro sebe objevil maličký Turbinicarpus gracilis a užíval si nezapomenutelných výhledů na nekonečné řady horských hřebenů, kam se nikdy nepodívám. Jako v řadě jiných případů, můj nález Turbinicarpus gracilis u Aramberri byl dílem víry,vytrvalosti a náhody. Když jsem několikrát překonal pocit úplného vyčerpání při výstupu na temeno kopce skrze porosty Agave lechugilla, stanul na vápencových blocích a fotografoval skupiny Thelocactus conothelos,zahlédl jsem uprostřed kamenného bloku bílý kvítek,nic víc.Vleže jsem si ho prohlédl a byl to on. Pak jich najednou bylo víc a víc, jen díky tomu, že na sebe upozornily právě otvíranými květy.

 

Taxonomové ani obchodníci s raritami by se tu nechytili, pro přírodovědce a obdivovatele přírody ráj.    

 

 

 

 

.  Thelocactus conothelos vytváří na temenech kopců ve vápencových výchozech stříbrné porosty a odvádí pozornost od Turbinicarpus gracilis.       

 

 

 

Očekávaný Turbinicarpus gracilis tam skutečně byl. Kdyby nekvetl, určitě bych jej neuviděl.

 

.         Nádhera mexických hor u Aramberri.

 

Thelocactus conothelos je v přírodě proměnlivá rostlina. Rostliny jsou variabilní co do vyostnění v závislosti na poloze lokality, ale to platí i pro Thelocactus buekii(obr.46-51).

 

 

Barva epidermis, barva a délka ostnů u Thelocactus buekii se mění podle stanoviště, převládaly však rostliny s dlouhými  středovými ostny.

 

 

 

Mezi Thelocactus conothelos vynikaly především rostliny s obloukovitými středovými ostny, které nicméně netvořily oddělené populace a vyskytovaly se pouze v údolních rovinách.

 

Nekonečno horských hřebenů vzbuzuje v člověku touhu strávit tu více dnů, nebo se někdy zase vrátit. Možná, v jiném životě.

Zpět