Soudkyně

 

        Na střední škole si o mě spolužáci mysleli, že jsem přihřátej. Já  o žádnou holčinu nezavadil, diskusních hloučků o Barče, Kateřině, Radce, ba ani učitelce matiky jsem se nikdy neúčastnil. Až  po deseti letech mě jedna žena natolik probudila, že se mi  ta krásná úča vybavuje, vidím  cvičit její sukýnku, výš, níže a ještě výš, skoro až pod zadeček, když umazávala  tabuli vzorců a příšerných rovnic. Nebyl jsem teplej to ne, jenom nevyvinutej. Nedokázal jsem s kamarády hladově uhltávat odcházející Kateřině nohy. Vždyť to byly jenom nohy! Strojky určené k přesunu, odkopnutí míče, nakopnutí zadku. Ale snažil jsem se koukat, abych alespoň trochu do party zapadl. Zato na kaktusy, to jsem se vydržel dívat celé půldne. Přece jen v něčem jsem byl přihřátý, měl jsem rád discocactusy a uebelmanie. Zrovna ty, kterých se mnozí kaktusáři štítí, protože oni teplé jsou. Jak mě vzrušovala horká Brazílie, starost o ně, zvrácený cyklus kvetení uebelmanií a tučná vůně květů diskáčů bílých jako doktorské sandály.

       Studená móda mrazuvzdorných kaktusů, blahobyt a lenost mě nahrála, že se má sbírka, jako polní svlačec, rozrůstala. Když nějakému kaktusáři narostlo bříško z blahobytu, když tělo pod tíhou  lenivělo a stěhování přepravek jako po polním běhu rozbolelo, každému přišel  nápad mrazuvzdorných rostlin vděčný.  Prvních rostlin, kterých se ten či onen hodný pán zbavoval, byly mé oblíbené přihřáté. Tak jsem přišel k discocactusům širokým jako vinylové desky na gramofon. Třicetileté azureusy modraly, jako bazény před nevkusnými domy bohatých. Jenom uebelmanií jsem neměl nikdy dost. Na tu nejkrásnější, co jsem kdy viděl, jsem čekal možná sedm let, než panu Vojtěchovi, tomu veselému kaktusáři od Sedmihoří narostlo bříško z nedaleké Hypernovy a pod tíhou přepravek s rostlinami vrzaly klouby v kolenou. Ale návštěvy za levnou dobrotou neomezil, raději s veselou myslí sháněl nimravé pediocactusy a jinou havěť, co přežije promrznutí na kost. Věděl, ten hodný pán, kde bude pectiniféře nejlépe, ale nechtěl peníze, to ne, jenom výměnu za nějakou stejně pěknou omrzlinu. A tehdy jsem uprosil pana Hájka a odnesl  dva nádherné spinosiory. Měl radost pan Vojtěch, zvláště když byly od takového kaktusáře, jako  pan Hájek je. I já měl  radost, snad největší za dobu kaktusaření. Ona totiž, ta nádherná uebelmanca, byla tak trochu  postříbřená. Jen tak nesměle, jako kdyby se na vteřinku připletla do cesty kamnáři, co stříkal stříbřenkou zámecká kamna, vystrčila na něj zadek a pelášila pryč.
      V poloprázdném vlaku jsem nevydržel  nevybalit jí  na stoleček a neprohlížet. Která rostlina by víc nadchla učitele geometrie? Snad jen moc a moc vybraný a k prasknutí napitý asterias. Při drncání poběžovické lokálky jsem jí obracel. Kdybych byl starostou sousedního Chodova, dal bych jí Kozinovi do ruky a přimyslel nový mýtus.  Kdybych byl stvořitel, vpravil bych jí temně rubínové květy.  Hluk z otevřených oken na poběžovické zastávce jsem nevnímal, jenom se pousmál varovným slovům starší paní od protějšího okna. „Podívej, zas nastupuje ta fanouškovská havěť, zabal si svačinu, Franto, nebo tě jí sežerou.“ Ha, úspěšně jsme se navrátili do doby lapků. Kdyby tak zůstávalo jen při svačině, pomyslel jsem si a nenechal  zkazit radost z rostliny. Jenomže Franta si svačinu zabalil, do tašky uložil a já jen hladil černé hřebínky  uebelmanie. Dobře jí zapěstoval  ten pan Vojtěch, nerostla do sloupku, držela se kulatá a světla musela mít, že je postříbřená.
Sotva vlak vyjel z Poběžovic, rozlétly se dvéře  nástupní chodbičky a pět nebo šest fanoušků vtrhlo mezi sedadla vagonu. Skoro jsem se otřásl, když jsem vyděl  nacamrané ksichty. Jeden jako druhej pivní bříško a zarudlé oči. Musel jsem koukat hloupě, protože ten nejzarudlejší co měl oči prověšené, jako by měl špatně nasazenou plynovou masku, vlezl mezi moje sedadla, dupnul mně na nohu a projevil nebývalý zájem. „No nekoukej tak blbě, projeli sme to nó. Chlapi, podívejte jak čumí, von nevěří, že sme to projeli!“ Nakláněl se víc a víc, až jsem ucítil rumovou tresť. „Ty vole, hele ta mičuda s tou by sme jim to nandali, ty vole chytej!“ Nestačil jsem skočit po rostlině, ten nahnutý mezek jí lapil a hodil mezi ostatní. „Tondo, hlavičku na bránu!“ Jinej otrapa jí chytil a hodil dalšímu, ten jí popadl tak hloupě, že odpadl na zem květináč. Tou největší rychlostí jsem vystartoval, porazil na sedadlo prvního a lapal po rostlině. Mizera, co jí držel,  zařval „aport mladej“ a moje královna proletěla otevřeným oknem, jako kometa. Zkroutil jsem hubu vztekem a měl chuť mu jí ubalit. Místo toho jsem raději běžel k oknu abych si zapamatoval místo kudy vlak projížděl. Při silnici na Otov, když zrovna vjížděl do lesa a jen kousek před ním, pro boha, na cestě do lesa stála bába s košíkem a hrozila pěstí ujíždějícímu domažlickému spřežení. Smáli se jako blbečkové a ten s prověšenými spodními víčky předstrčil hlavu jako loutka Hurvínka a zařval „gól“. „Co je, ty nemáš radost? Chlapi, von se neraduje! Von fandí poběžovičákům!“ Prověšený do mě vztekle strkal a já mu  ze strany hřbetem pěsti ubalil do čumáku. Pěst sjela po tváři a pořádnou silou lízla frňák. Zapotácel se a padl na ostatní.  Zjistil, že mu neteče rajská a zavelel. „Hodíme toho smrada z vlaku!“ Trojice mě chytila a rvala do nástupní chodbičky.  V tom boji mě napadlo zatáhnout záchrannou brzdu, jenomže všechno bych zkomplikoval. Odvedli by mě s nimi. Když už mě tlačili chodbičkou kolem hajzlíku, spojovací dveře mezi vagony otevřela průvodčí. „Tak co je, pánové, tady není hřiště. Ukažte mi jízdenky!“ Slušela uniforma té průvodčí, mladá, z pod čepice světlovlasá, měli před ní respekt. Jenomže jízdenku jsem měl jedině já. Uviděl jsem, jak svěšený mrkl nepěkným oken na ostatní, ke mně se naklonil a mezi zuby vypustil, „s tebou si to eště vyřídím“. Potom rozrazili šoupací dveře mezi vagony a všichni utekli do zadního vozu. Ta odvážná průvodčí běžela za nimi. Chtěl jsem jí tenkrát pomoci, jenomže  mě zadržel jiný plán. Vlak po chvíli zastavil ve Vojanově, já popadl batoh, ještě jsem zaslechl paní od sousedního okna. „Vidíš Franto, dobře že sis zandal tu svačinu.“ Bábo starostlivá, zabreptal  jsem a vyběhl z vlaku. Ještě tak zamávat  hrdinné blondýně pod čepičkou, ale měla chudák asi jiné starosti.
       Měl jsem v úmyslu co nejdříve se dostat k mé rostlině. A nejkratší cesta, jak se mi zdálo, byla po kolejích. Při trati nevedla ani ta nejmenší vyšlapaná cestička, chvíli jsem byl na rovině, chvíli na náspu, na rovině mezi kopřivami, na náspech rostlo zplaněné trní a akátí. A pražce v kamenech měly tak hloupé rozestupy, že pohodlný krok byl nemožný. Chvílemi jsem nudou zkoušel balancovat po koleji. Bylo teplíčko a nosem procházel  typický pach a nebo vlastně vůně železnice. Měl jsem a mám dráhu dodnes rád. Konečně jsem přišel k lesu, v němž vlak projížděl. Kousek od kolejí mě  vyšlapaná cestička dovedla pohodlně k protějšímu okraji. „Tady je to!“ Kdybych měl deset čtyřnohých čmuchacích pudlů, bylo by mě lépe, ale takhle? Konec lesa vystřídal pás kopřiv kolem kolejí. Pročesával jsem je křížem krážem. Po chvíli mě přepadla  zoufalost a hloupost celého nápadu. Měl jsem raději pomoci průvodčí. Došel jsem  k místu souběhu otovské silnice s kolejemi a pátral dobrých sto metrů, potom jsem přešel silnici a zpáteční cestou prohlížel příkop kam  se  rostlina mohla zakutálet.
Z projíždějící sanitky si mě nějak moc prohlíželi. Najednou  zastavili a já zaslechl ječivý hlas. „Je to von, pane doktore, poznám ho!“ Otočil jsem se a uviděl přicházejícího saniťáka a za ním se jako domácí kachna kolébala bába. „Určitě je to von, pane doktore, zajistěte ho!“ Svitlo mně. Ne já, vona to byla, bába co hrozila našemu vlaku. Na tváři fáčový flastr a  jako by měla oteklou hubu. Saniťák se nenechal vyhecovat a smířlivě mě oslovil. „Pane, nic mě do toho není, ale žena, kterou vezu z ošetření tvrdí, že to vy jste jí zranil pichláčem.“ Baba šoféra dohnala a ječela na nás na oba. „Doufám, že nejste posránek a neutečete a vy zavolejte na policii, pane doktore!“ Šofér zakroutil hlavou, promnul si obličej a bábu okřikl. „Paní nedělejte mi tu scény, nebo nic nevyřešíme.“ V klidu jsem mu povyprávěl příhodu z vlaku  a proč jsem zrovna tady. Bába se nadechla, „ale já vám ho nedám za žádnou cenu! Donesu ho na policii i s papírem vod doktora.“ „Vy máte ten můj kaktus?“ „No to se ví, že  mám, ale nedám ani neukážu!“ Vrátila se mi naděje a bez přemýšlení  jsem nabídl bábě, že půjdu svědčit. To její zavalité tělo radostí poskočilo, otočilo a zrychlenou kachní chůzí vykročilo do sanitky. Před vozem se bába natočila k nám a chytila se za fáč. „To víte, mám to durch und durch. Bolí to jako čert.“ Šofér  se bábě musel zasmát. „Na durch und durch, chce paní halp und halp, pořádně to vydesinfikovat.“ „Ať de s vámi dopředu, pane doktore, sama tu s ním nebudu.“ „Ženská, já nejsem doktor a kdo kde bude, o tom rozhodnu sám!“ „Nastupte si ke mně pane, ta by vás uštěkala.“ Za jízdy si postěžoval. „Takovejch vozit deset denně? To radši jezdit s pohřebákem. Ale zkusila, prej měla tvář jako ježek, samou bodlinu. I dásně rozpíchaný, ale ty scény co dělala! Hlavně  papír pro policajty. Řeknu vám, jestli to udělali ti co zranili průvodčí, má bába recht.“ „Jakou průvodčí myslíte?“ „Nu tu co jsem vezl před hodinou z Postřekova do Domažlic.  Vodpískala, vlak už se rozjížděl a nějací otrapové, prej neměli ani jízdenky, jí chtěli nechat ve stanici, vystrčili jí a zabouchli dveře. Jenomže chudák pěkná holka se nevzdávala, snažila se chytit vagonu a voni jí silou přibouchli prsty. Určitě měla tři přelomený. Já bych takovejm ksindlům sekal ruce!“ Řidiče jsem nechal vypovídat a myslel na rostlinu. Představoval jsem si v bábině tváři zapíchané černé trny  se zbytkem vatičky z areolek  a na rostlině chybějící černé  hřebínky. Ta tam bude úžasná geometrie, navždy zohyzděná, jako hrabě z Angeliky. Viděl jsem, jak jí ve skleníku otáčím, abych se na to znetvoření nemusel dívat. Možná se polámala ještě víc, když dopadla z ženy na silnici, možná do ní vzteky kopala. Musím tu ženskou umluvit, aby jí ukázala.
Šofér nás zavezl před poběžovickou služebnu. Sotva jsem poděkoval, bába už těžkopádně vyběhla se zakrytým košíkem do dveří stanice. Marně jsem jí volal. Bzučák odblokoval dveře a ta vypasená ženská byla v mžiku uvnitř a mě zabouchla před nosem. Byla si jista, že neodejdu, vycítila, jak moc mně na rostlině záleží. Během dvou minut otevřel sám náčelník. Co všechno bába napovídala, nevím. Mě zavolali do kanceláře  po půl hodině jejího žbrebentění. Znovu jsem před souhlasně pokyvující babou vypovídal co se ve vlaku odehrálo. Ale přání uvidět rostlinu mě nesplnili. Už byla zapečetěna jako předmět doličný, to určitě na příkaz neodbytné žalobkyně. A aby protokol zněl odborněji připsali  jméno, které jsem vyslovil, „Íblmánije pektiniféra“. Nechal jsem  při jejich pravopisu a podepsal. Loučili jsme se a na otázku, kdy se shledám s rostlinou, náčelník odpověděl. „Oni ti pánové už toho mají na svědomí tolik a mi konečně, také díky vám máme dostatek argumentů je  předat domažlickému soudu. A ta vaše rostlina, o kterou tolik stojíte poputuje v zájmu dobré věci před nimi. Pak jí dostanete, věřte mi.“

       Parchantům z vlaku dlouhé čekání na soud určitě vyhovovalo, ale mě vůbec. Bylo teplé léto, a jestli v papírovém pytli rostlina začne růst, bude po geometrii. Za měsíc čekání jsem se spojeným řetízkem známých a za trochu dobrého pití dostal k soudkyni, jenž byl případ přidělen. S kytičkou, maskovanou v plátěné tažce, jsem protekčně seděl v návštěvní místnosti soudu. Až tady mě přepadly výčitky, „alarmuješ řetěz známých pro takovou malichernost, jakou je jedna rostlina, tady v budově, kde prošel zástup zabijáků, násilníků, zlodějů i zlodějíčků a ty děláš scény pro nic“. Tak divně mně bylo, že jsem chtěl odejít. Jenomže ve vrátnici mě zase budou zpovídat. No co, v Americe se soudí mladé holky, „ztloustly jsme z hamburgerů“, nebo ještě lépe, „výrobce nenapsal do  návodu, že nesmíme sušit kočku v mikrovlnce“.  A já  holt jdu prosit o rostlinu. Po hodině čekání vešla žena, která mě rozpálila uši. Nádherné stvoření, co snad muselo jít rovnou z maskérny. Byla to ona, soudkyně, k níž mě dovedl protekční řetízek. Vyskočil jsem ze židle, uklonil jako dirigent a vykoktal pozdrav. Po vzájemném představení, jsem vysvětlil mé malicherné přání. „A já už jsem se vylekala, že máte zcela nové argumenty k případu, když mě tak uháněla  přítelkyně. To je snad nejhorší, když orodují známý za známé.“ Znovu jsem se omlouval a ona mě přerušila. „Chápu vás, rostlina je živá a chce své, ale já vám ji mohu vydat až po procesu.“ Zkráceně jsem vypověděl jak dlouho jsem na ní čekal, jak je nádherná a pravidelná, jako obraz v krasohledu. „Kdyby jste alespoň do chladna jí umístila, aby usnula, nejlépe patnáct stupňů, vydržela by.“ Tak jsem žadonil. „Víte co? Jeden kolega, starší poctivý soudce,  chodím k němu na rady, je myslím také kaktusář. Já mu rostlinu svěřím, on najde správné místo, to pro vás mohu udělat. Budete spokojený?“ Už jsem si netroufl vyslovit přání shlédnout rostlinu, z tašky vyštrachal kytičku a políbil jí ruku.
Venku jsem nejvíce pocítil, že se ve mně probouzí zastydlé mužství. Rty měla, jako z umělé hmoty, to ano, ale obočí? Letící plameňák nad černou mokřinou pod zářivým nebem jen z jediným mráčkem, s jediným ustaraným beránkem na čele. Tvářičky? Trochu vystouplé, jako by si uschovala hrstičku pšenice, na horší časy. Náušnice v barvě rtů. Moc pěkná žena. To musí být přiznáváníčko.
     Za tři neděle, mně jí pošťák konečně přinesl, tu očekávanou obálku s červeným pruhem, to rajské předvolání k soudu. A já se těšil. Na rostlinu i na soudkyni. Na obě jsem myslel každé uléhání.  Do čeho jsem se to dostal? Těšit se k soudu, to je nevídané. První přání se mi splnilo, když ta hezká spravedlivá procházela soudní chodbou a noha ve střevíčkách na vysokém každým krokem vykoukla z temného taláru,  jako by slavná diva už třetí děkovačkou  vystrčila jen elegantní kolínko z těžké opony a hledišti zatajila dech. Pozdravil jsem, pousmála se, „myslela jsem na vás, už se brzo shledáte“.  Skoro bych se raději shledával s tebou ty krásko z taláru, pomyslel jsem si. Předvolali mě. Jak jsem se těšil, tak jsem se zpotil, když jsem přistoupil před slavný soud a uviděl tu elegantní krásku jako náčelnici, kam se hrabala blonďatá průvodčí, která seděla vedle usměvavé báby. A jen kousek ode mě povedená trojice obžalovaných. Přísahal jsem a povídal událost z vlaku. Tak podrobný výslech jsem nečekal, musela bába dělat scény i u soudu. Nakonec asistentka přinesla na tácku rostlinu a otázka soudkyně, zda se jedná o předmět, který mi byl odcizen a vyhozen z vlaku jsem zčervenal. I když jsem se neviděl, musel jsem být jako zadní hovězí. Z rostliny jsem se podíval na soudkyni, po očku na obžalované a zpátky na náčelnici. Viděl jsem, jak naklání hlavu do strany, jak se jí beránek na čele schoulil  a zamračil  k dešti. Opakovala otázku a já se trochu zmátořil nad rostlinou, kterou nebyla má uebelmanie, ale nějaké divoce vytrněné acanthocalycium. Protože se mi dělalo mdlo, řekl jsem ano. Po chvilce ticha zapraskalo dřevo lavice a jeden z obžalovaných, ten co měl oči prověšené jako by byl v těsné plynové masce se neudržel, vyprskl, že tohle v životě neviděl. Dostal napomenutí a mně položili upřesňující otázku, zda se jedná o rostlinu „Íblmánije pektiniféra“ jak zní jméno z protokolu, který jsem podepsal. Nikdy jsem nebyl v tak mizerné situaci. Pohledem jsem zaprosil soudkyni o radu, ale nemohl jsem již protahovat a pro ni jsem obětoval kaktusářskou čest. „Ano, je to ona.“ Začal jsem oddechovat, jako bych vyběhl na domažlickou věž. A když jsem se podíval, jak se křivdou prověšenému oči srovnaly a jak soudkyně mhouří oči, vykřikl jsem, „ne, to není ona“!
Zapříčinil jsem odložení rozsudku ke zranění paní Rézy Smolákové, báby se zhojenou tváří, která mě propíchla očima, jako trnem z pasacany. Do večera jsem čekal před budovou soudu až vyjde hezká spravedlivá. „Vy jste mně, ale zatopil, vážený. Proč jste to udělal? Už jste si jí mohl odnášet. Víte co mě teď čeká? No, naletěla jsem, to se v takovém povolání stává.“ Nejraději bych klekl na kolena a prosil o odpuštění. „Já vám nelžu, to opravdu nebyla má rostlina.“ Popsal jsem jí jak nejlépe jsem mohl a spravedlivou přesvědčil. Chvíli se zadívala jako do dálky. „Říkáte, že rostlina, kterou jsme vám předložili je mužskej a ta vaše byla ženská? Vlastně máte pravdu,  když jsem tenkrát nahlédla do pytle, říkala jsem si, že ty trníky v řadě jsou pravidelné, jako řasy velké mrkací pany. Mít trny jako ta druhá, ta nepravá jak říkáte, to by oči jen ztěží zavírala, co?“ Usmála se, potom se jí objevil beránek na jasném čele a sklopila oči do chodníku. „To by ale znamenalo,….nezlobte se, vaše číslo mám, jak budu vědět více,zavolám vám.“ 

    
      Jen dva dny jsem čekal na telefon od soudu, ale neslyšel jsem hlas  soudkyně Filípkové, ale hluboký a pokorný hlas soudce Pansnera, jenž mě zval na schůzku. V pět hodin odpoledne jsem přicházel do Vosmíkovi ulice na okraji města a proti mně se pomalu nadnášela hezká spravedlivá. „Tak jste přijal pozvání stejně jako já? Soudce Pansner je můj anděl strážný s nejlepší pověstí. Víte, co by to ale bylo za chlapa, kdyby alespoň jednou….“ Nedopověděla. Branku před rodinným domem otevřel soudce sám. Najednou se vyloupl  z barevných keřů. „Dobré odpoledne, čekal jsem vás netrpělivě, jako na prvním rande.“ Byl to příjemný pán, možná až trochu moc hezkej na tolik vrásek a bez břicha. Usadil nás k zahradnímu stolečku a z chladu chodby přinesl víno. Vůbec jsem nechápal co se bude dít, proč jsem vlastně tady, mluvil tak zeširoka, jako by stál pod horkým sluncem uprostřed nedohledného lánu a hledal nějaký stín od nezbedného mládí až po nejtěžší soudní případ, který řešil. Chvilku nás nechal vydechnout, to když šel pro druhou láhev, dovyprávěl těsnopisný životopis a najednou se dostal obřím skokem k současnosti. „Víte, bylo mě té rostliny v pytli líto, byla tak nádherná, nevěděl jsem, že vy, kolego kaktusáři, jí tak milujete. Zkrátka jsem jí neuložil do chladna, jak žádala kolegyně, ale vzal jí k sobě do skleníku a  nemohl se s tou kráskou rozloučit. Doznávám drahá kolegyně, vážený kolego, že do pytle jsem strčil rostlinu náhradní. Chtěl bych se vám moc omluvit, drahá kolegyně, kolego a navrátit vám ten brazilský šperk.“ Na zemi v trávě ležel obrácený plechový kýbl, kterého jsem si příchodem povšiml, ten odklopil, zvedl mojí krásku zasazenou v keramické, glazované misce  obsypanou drcenou cihlou a postavil  na stůl. „Bože a teď nad tou krásou suď.“ V ten den jsme seděli až do setmění, navečer přišla i paní Pansnerová. Pamatuju, jak vzala muže za ruku, dívala se mu do očí a povídala. „Vidíte a já už  si říkala, co sis to vzala za chlapa, že nemá žádný prohřešek, vždyť je to taková nuda. A nakonec  se přece jen dočkám.“ Ještě v brance se nám pan soudce omlouval. Hezká spravedlivá jej pohladila po ruce. „Kolego, jako by jste mi tuze hladový snědl ze stolu svačinu.“ A dostal pusu, pan soudce.
     Za tmy jsem doprovázel hezkou spravedlivou, jak já jí chtěl tenkrát chytit za ruku, ale bál jsem se, moc jsem se bál. Na takovou ženu prostě nemám. Až doma, když jsem prohlížel rostlinu co byla téměř bez zranění, jsem pochopil, že  tohle milé přiznání, hezká spravedlivá vyslyšela už o den, či dva dříve.

                                              Zpět