Posmutnělá Klára

 

„Dovnitř nechoď, fotí tam.“ Varoval mě, o mnoho starší kolega v zaměstnání v době, kdy president Husák již měl ze čtení stranických  projevů tak zkažené oči, že používal skla z kapesních baterek. A  z projevů měl i duši zkaženou. Bál se chodit do kostela. A báli se i jeho zkažení straničtí kolegové. Báli se i ti nezkažení. Ti co ještě jeho projevům věřili. Báli se těch zkažených, aby je náhodou neviděli do kostela vcházet. A nedej bože,  je před oltářem vyfotit. Kolega, co mě varoval, byl  partajník, ale ten na nejnižším stupni. Údržbář kompresorů. Věřil, nevěřil, kdo ví. Jednou jsem se zmínil o kostelíku v Železné Rudě. Ten co se mi odmala moc líbil.  Jeho obrovská střešní báň byla jako cibule, později jako obrovský asterias. A právě k tomuto kostelíku mě  starý kolega  předal zmíněné varování.

    V Čechách byli lidi větší strašpytlové než na Moravě. Tam se kostelů tolik nebáli. A stejně jako do kostelů, rád jsem chodil do tržnic. Nevím, jaká je mezi tím souvislost, že právě v Čechách, kde přibývalo ateistů, ztrácelo se trhovců. Ani když  v peřinkách vynesli Husáka z úřadu, nenašel jsem tržnici, jaká byla i za jeho vlády na Brněnském náměstí. Jako kdybych vešel do chrámu v době mše svaté.
Ta moje Plzeň je moc zbídačená. Jediná správná tržnice, která byla za Husákovských baterek a je dodnes, je na Chodském náměstí. Pár stolečků ve dvou řadách. Patnáct nebo dvacet. Abych věc upřesnil. Správná tržnice je pro mě taková, kde si pěstitelé a chovatelé sami prodávají svojí práci a něco o ní ví. Člověka umí poučit o kytičkách, o štěňátkách, o ovoci, ale i o kaktusech. Konečně jsem se dostal oklikou k tomu co jsem chtěl říci.
Ze všeho zboží, jsem jako kluk měl nejraději na trzích kaktusy. Už na základní škole jsem nakupoval v jednom plzeňském trhu u dědka Čečila z Malesic nádherné kaktusy.  Stejně krásné, jako na fotografiích z mé první knihy „Pěstování kaktusů“. Přes vojančení tržnice nadobro zmizela, jenom ta  mrňavá na Chodském zůstala. Mám o ní strach. Nejraději bych ten otevřený prostor zamkl pomyslným zámkem, aby jí nezprznili Vietnamci. Vždy, když jsem jel  na kole kolem, musel jsem spokojeně projít tou jedinou uličkou mezi stoly. Z počátku jsem byl slaboch a pokaždé  nakoupil, pokaždé jsem podlehl něžnému vábení prodejců. Později jsem sebe naučil jejich vábení vtipně odrazit. Jedné prodejkyni,  ale zůstávám věrný, jako kozáček své břízce.
Objevila se z ničeho nic, tak jako květ sněženky pod sněhem. Oči temné, jako vypražená kávová zrna. Ale trochu smutné a ospalé. Říkal jsem pro sebe, „Ty jsi  zaspala a nestačila oči opláchnout“. Představte, ta nenápadně elegantní žena prodávala kaktusy. Když jsem vešel do uličky mezi stoly, všechny útoky mečů jsem svým odrážel. „Pane, cibulka jako vysoustružená a bez umělých hnojiv!“ „Jak není jenom v cereritu paní, za moc nestojí.“ „I dejte pokoj, to dělali komunisti.“ „Pane, mrkvička karotka!“ „Děkuju, po karotenu mám oči červené, jako angorský králík, až budete mít modrou, koupím.“ „Mladý pane, kytičku pro slečinku!“ „Slečinky nestačím odhánět i bez kytičky.“ Takhle jsem v ten den odrážel všechny útoky.
Až jsem se  probil ke stolu ženy, která by se nechala  zákazníkem zapíchnout. Stála nad zářivými kaktusy, jakoby pálila svíce za nebožtíka. Netasila. Dívala se na mne nevyspalýma očima a její rty se samovolně chtěly usmívat, ale ty svíce před ní? To se nesluší. „Vás jsem tu ještě neviděl.“ „Nemohl jste, dneska jsem nastoupila poprvé do učení.“ „Výborně. Konečně má někdo zájem o poctivé řemeslo.“ „Ano? A místo výučního listu, křečové žíly a revma.“ „Nebojte, kaktusy se prodávají jen přes léto.“ Prohlížel jsem rostliny a ona se pomalu nakláněla. Najednou přiběhl houf školních dětí. Pět nebo šest, už nevím a jeden přes druhého si poroučely rostliny. Téměř mě od stolu vytlačily. Chvíli jsem jí pozoroval. Nezrychlila pohyby, jen se trochu více usmívala nad tou malou havětí. Neodmítla mou nabídku balit rostliny. „Tak toho na mě moc nezbylo.“ Řekl jsem lítostivě, když děti odběhly. „Vlastně, vždyť vy jste byl můj první zákazník a já vás odsunula na konec řady.“ „Ano. Zachovala jste se netaktně. Měla jste mě oslovit budu-li si něco přát a teprve potom obsloužit další zákazníky. Píši vám z milosti dostatečnou!“ Přimhouřila oči, naklonila hlavu do strany a smutně pověděla,“ To pěkně začíná.“ „Teď je na vás, aby jste mě uplatila nejlepším zbožím.“ „Proboha, korupce už v prváku!? Tak co třeba tenhle?“ „Notocactus! Kde žijete paní?“ „Tak tenhle?“ „Gymno denudatum? To si raději koupím  od paní vedle za pět kedluben! Tak kdyby jste měla Ariocarpus retusus formu magnificus od Las Tablas z oplocené lokality u vápencového lomu a velký jako tácek od piva, to bych přimhouřil. Ne, ne, na tohle mě nedostanete.“
Takové divadélko jsme sehráli sousedním prodejcům. Oči měli na stopkách, ale nakonec pochopili. Přece jenom, ta její tajemná elegance povolila rty a tiše se smála. Měl jsem velkou chuť jí někam pozvat. Nakonec jsem nakoupil rostlinky, které už jsem měl sám ve sbírce dvacet let, naskládal  do ruksaku a odjel. Moc se mě líbila. Kolik jí může být? Na letušku je pozdě, na šatnářku  škoda, do politiky nesmělá, tak možná čtyřicítka houslistka. To ne, měla by rozpíchané prsty. Utrápená učitelka  bude. Ano, pětatřicetiletá, strhaná učitelka a ve volné chvíli k mizernému platu odskakuje prodávat kaktusy. Do tržnice mě to moc táhlo. Jak byla jen chvíle, sedl jsem na kolo a jel. Chodila nepravidelně. Nikdy nedokázala říci, kdy se objeví.
Po pátém nákupu, už se na mne mile usmívala a byla vtipná a jednou, když jsem nebyl schopen odejít, pomáhal jsem jí nakládat přepravky s rostlinami. Nechtěl jsem jí propustit a ještě chvíli  laškoval, dokonce jsem řekl, že je  krásná. Ona se tak zvláštně podívala, potom mě bleskově vzala za ruku a moje prsty si silou vmáčkla do jamky nad klíční kostí, do  jemné, vyhřáté lagunky. Zavřela oči a tak rychle oddechovala. Chvíli jsem dřevěně stál a potom, trhovci netrhovci, jí políbil. Jen zlomek trvalo obžerství. Vyškubla se, bez rozloučení nasedla a ujela.  Moře po příboji rychle ustoupilo a v písku, mezi barevnými lasturami,  na slunci se zatřpytilo množství ryb. A ještě tím pískem přiťapkal podnikový referent a podal mě svazek stravenek na teplé jídlo. V takové hojnosti jsem stál když odjížděla. „Pane, mladá paní si tu něco zapomněla!“ Volala na mě od sousedního stolu, ta co má máslové kedlubny. „Tady, vidíte?“ V rohu na stolečku zůstal stát opuštěný mihanovič s polorozkvetlými květy. Alespoň nějakou záminku k navráceni mám. Jenomže komu? Přestala na tržnici chodit. Nastala mě truchlivá doba. Na rybách jsem si už pochutnal, stravenky projedl a barevné lastury se jako opar rozplynuly v kyselém čekání.

   Stoly v tržnici už červenaly višněmi, jahodami a prvními rajčaty a já žil tím nejzdravějším životem. Bylo mě hloupé  jen slídit po kaktusové a domů jsem tahal v batohu množství zeleniny. Jednou se  Kedlubnová zeptala, „Vy hledáte tu smutnou s kaktusy. Nemám pravdu? Chodíte jako bez duše.  Nebojte, já vám zavolám až se tu objeví, dyť jste toho u mě nakoupil.“ Prokoukla mě a já jí děkoval. Mihanovič už dávno odkvetl. Ze zoufalství jsem ve vetešnictví koupil jakousi oválnou, hliněnou indiánskou misku, kusy jihoamerických nerostů, misku provrtal, nerosty kladivem rozmlátil, zasadil kaktus a zelenou drtí obsypal. Myslel jsem bůh ví co a on to byl nesmírný kýč. Ještě něco mu chybí. V té samé vetešárně jsem koupil pytlík skleněných duhových kuliček a místo nerostu jsem je vyskládal do prostoru mezi kaktusem a miskou. Vylepšil jsem to, ale ještě něco chybělo. Cíněnky, chce to cíněnky. Sehnal jsem větší kuličky z ložisek, vycídil je, vyměnil za skleněnky a na temeno mihanoviče napíchl velikou slaměnku. Panečku, to byla podívaná. Zneužitého mihanoviče mě bylo líto. Dlouho trpět nebudeš. Přece musí jednou přijít. Trpěl celý týden.
     V sobotu mě zavolala paní Kedlubnová a šeptala. „Máte jí tady mladý pane. Honem přijeďte, je moc smutná.“ Zmatkoval jsem. Hnal pro kolo, tam  zjistil, že neodvezu misku. Hnal jsem nahoru se převléci do parádních kalhot a košile. Do tašky uložil skvost a opatrně utíkal na trolejbus. Ani jsem se nepodíval na zboží a prošel přímo k jejímu stolu. Zase pálila svíčky za nebožtíka. Smutná a ospalá. Když mě uviděla, zhluboka se nadechla a odtáhla  od stolu. Na pozdrav jen pokynula hlavou a dopnula  u krku knoflíček  od blůzy. Nevěděl jsem jak se zachovat a nakonec jsem zahrál dealera. „Přinesl jsem vám něco pěkného k prodeji. Mohu vám jich dodat klidně tisíc. Je to bomba mladá paní.“ Z tašky jsem vytáhl mihanoviče rostoucího z oceli, jako choroš z pařezu. Teprve na denním světle, když se vyskládané cíněnky zaleskly, jsem naplno viděl co jsem stvořil. Pot mě vyrazil na celém těle když ležel na stole. Přes to jsem se tvářil vážně. Se skloněnou hlavou obrátila oči na mě, potom na misku a já viděl jak se jí rozetřásl horní ret, jak oba rty násilím svírá, jak je zamačkává dlaní, potom se otočila, odběhla pár kroků od stolečku a tak žensky se smála. Smála se  těch pár kroků zpátky, smála se, když si zapřela ruce o stůl a ještě více se smála, když paní Kedlubnová  z blízka brejlila na hliněnoocelový skvost a obdiv vyjádřila slovy. „To je nádhera. Jako z  Neckermanna!“ Po takových slovech jsme oba mačkali pusy. Paní nás prokoukla. „Že vy si ze mě děláte blázny. Že je to slaměnka tady. Vy jste dva divadelníci. Ale mladou paní jste rozveselil. To jo. Vždyť vy to potřebujete. To jsou nejlepší vitamíny.“
Měl jsem chuť jí znovu drze políbit. Pozval jsem jí na časnou večeři. Dlouho se na mne dívala. „Půjdu s vámi, ale někam hluboko do podzemí. Kde už je dávno večer.“ Nevím jak to myslela, ale napadla mě jedna sklepní vinárna.

    „Opravdu si  připadám jak v pozdním večeru.“ Kňourala když jsem objednal víno. „Přece jsem tu autem.“ „Tramín červený.“ Přivoněla a jen trochu ochutnala. „Voní jako růže paní Troníčkové od druhého stolu. A takovou barvu má bylinkář pan Holý ve svém lihovém jablečném moštu, co má schovaný pod stolem.“ „Nevěděl jsem, že je tak dobře znáte. Vždycky jste tak sama.“ „Oni se mi někdy vyzpovídají. A nejlepší je pan Řezáč. Jak nadává na babu Řánkovic, jak má o korunu levnější kadluben a nahrne se k prvnímu stolu. Ta baba Strachotínská, slyšíte jí? Může se uřvat. Když ale přijdou na pokec k jeho stolu nalije jim kořalku a rozplývá se. Oni už jsou takový.“ „Jak si ty jména pamatujete?“ „To je asi  profesí. Jsem knihovnice.“ A to bylo vše co o sobě chtěla říci. Po třetí, váhavé skleničce byla tak vtipná a já věděl, že dnes bude patřit jenom mě. Zmýlil jsem se. Z ničehož nic si zavelela, že musí na autobus. Nechtěla ani doprovodit. Venku  byla tma  a když na stanici stáli lidi, loučila se. Ze zoufalství jsem si vzpomněl na její lagunku nad klíční kostí, o které jsem tolik přemýšlel. Chytil jsem ji za pas a prsty druhé ruky vmáčkl do lagunky. Chtěla mi zdrhnout. Po chvíli kroucení se sama ke mně přitáhla a já mohl klidně své prsty pomalu uvolnit. Před půl nocí, po prohlídce skleníku jsem Kláru odváděl do temné, staromládenecké cimry. Podvědomě jsem si to štěstí hlídal a spaní bylo ledabylé a když jsem uslyšel pomalé štrachání a sáhl na prázdnou postel, rozsvítil jsem lampu. Lekla se a blůzu co měla připravenou k útěku si dala přes prsa a já viděl to o čem tak často slyšíme v rozhlase. Stehna a paže samá modřina, jako švestkový strom, jako borůvčí. Upustila i tu blůzu a stála oddaně. Utrápené zvířátko čekalo v malé klícce na další vpich laborantovi jehly. „Klárko. To přece není možný!“ Zařval jsem staromládeneckou cimrou. Posadila se na postel. Přikryl jsem jí, sedl si před ní na zem a čekal vysvětlení. Sevřela přehozenou deku a pomalu upouštěla těžká slova.
„Viděl si jak jsem slabá. Můžu za to já. Sám jsi poznal tu mizernou jamku pod ramenem…. Začalo to na bále, kde jsem byla se svým mužem. To ještě  pití uměl uřídit. V tombole jsme vyhráli poukaz na dvě thajské masáže. Honza na to nebyl a poslal tam mě. Při druhé  masér…víš,…jako ty, prsty mačkal tu prohlubeň pod ramenem. Nevěděla jsem, že něco takového mám. Nejdřív jsem se smála, ale potom,….potom jsem chtěla mužskýho. On to mizera poznal a jamce nedal pokoj. Vzala jsem ho za ruku. Těch masáží bylo víc, ale u něj doma. Nikdy jsem  mu nedovolila,….všechno byla jen hra dlaní. Honza na to přišel a od té doby mám s ním peklo. Začal moc pít, léčení odmítal a dnes  už je mu mizerně. Kaktusy ho přestaly zajímat. Jen všechno prodat, aby bylo na pití. Jsem ráda, že holka je na koleji a nic nevidí…… Tak to je všechno Milane.“ Byl jsem vyveden z míry a dlouho nevěděl co odpovědět. Jen jednou jsem chtěl pomoci čubce, kterou mlátil pasák. Plivla na mě. I o erotických bodech jsem slyšel, ale na takovém místě a něco tak silného? Tahle tajemně elegantní žena byl případ do školních lavic. „A měla jsi od té doby někoho?“ „Tebe.“ „Prostě půjdeš na policii, nebo tam zajdu já.“ „Už bys mě nikdy neviděl Milane.“ „Tak víš co? Pojedeš se mnou do Mexika na zotavenou!“ „Blázínku.“

     Dne 9.9. jsem pro Kláru a pro dva kamarády zamlouval vše potřebné. Přesvědčil jsem jí. Moc se těšila. S kamarády jsme dávno cestu připravovali. Chyběl nám čtvrtý, aby se rozložily náklady na auto. Když jsem se zmínil o Kláře, to bylo prskání a kňučení. „Se ženskou nikdy.“ „Jsou nespolehlivý.“ „Nic nevydrží.“ „Vypeče nás, uvidíte.“ Když se blížil odlet a čtvrtý nikde, pomalu přestávali kňourat. Deset dní před odletem přišla Klára s pláčem. Poprvé jsem uviděl kávové oči zalité. „Milane, nezlob se, s Honzou je to moc špatný. Nemohu teď nechat samotného, prosím tě nezlob se.“ Byly to dvě rány. Myslel jsem, že po tom co jsme prožívali, toho surovce nechá. A co řeknu klukům? Narychlo jsem volal známému na Fakultu přírodních věd. Sežeň mi houževnatého studenta na čtyři neděle do Mexika. Letenku a cestu autem mu platím. Neuvěřitelná velkorysost. Student se přihlásil ještě ten den. Zařídil jsem změnu.  
      Měli jsme sraz v Brně. Ti dva hned rýpali. „Tak kde máš tu tvojí spolehlivou, houževnatou a nebojácnou ženskou? Vypekl tě andílek viď?“ Nic jsem nevysvětloval a jen odpověděl. „Vy mě taky naletíte na takovou blbost.“ Copak jsem zešílel?“ V duchu jsem si říkal. Kdyby jste tak věděli s jakou hrdinkou jste mohli jet. Vy by jste se v její kůži už dávno rozsypali vy třasořitky. Po čtrnácti dnech, když chlapi, jako každý večer, popíjeli kolem ohýnku, jsem se stranou díval do  trnité mexické krásky a myslel na Kláru. Když jsem se zvedal, že půjdu popíjet s nimi, přišla správa. „Milane, Honza je po smrti. Klára.“ Stočil jsem kroky do stanu a zalehl. Věděl jsem, že skoro všichni kaktusáři popíjejí, že jsou veselí, ale aby některý  to neuřídil a upil se ke smrti, to jsem neslyšel. Ale bůhví co bych pro Kláru neudělal já. Od ohně  zazněl zpěv a s tím jsem tvrdě usnul.
     Po roce společného života s Klárou jsem na její jamku téměř zapomněl. Nebyla  nám třeba k našemu hezkému životu.

                                                                                 Zpět