Oloupený zahradník

 

   Hřbety rukou, rozhalený krk, tváře, nos i čelo pod slamákem vrásčité  a zahnědlé, jako korkovitý stonek  ornáta. Ale oči z pod klobouku,  zářily jako magnetická oka ze starých rádií. Moudré, zvědavé i svádivé, jako květy vykukující z pod pařeništních oken. Ty květy, co odřezával svatebčanům i babkám na hroby.  Zahradník ze starých filmů. I celou postavou se podobal  letitému ornátu  z vysušené krajiny. Tak tohohle nádherného dědulu  objevil jsem ze sedla bicyklu, cestou do Slavonic. Malé zahradnictví, kousek od kostela jsem nemohl přehlédnout, protože černá tabule před vraty bělela básní:

                            Kytičky pro milenky, jahody do pusinky.

                            Pro paní Jarmilu, červenou gerberu.

                            Rajčátka na kečupy, zdarma  kompostuji politiky.

                            Kaktusy a sukulenty, vyzdobte si jimi parapety.

A před tabulí na stolečku kvetoucí kaktusy, v košíku rajčata a na mističce jahody. V otevřených vratech uviděl jsem skleníky a před nimi pařeniště ze starých oken a vzadu kůlna s komínem a ze skleníku vyšel dědula, ten s ornátovou pletí, s vráskami jako ztuhlá láva. Podíval se na mne a já nemohl odjet. Byl jsem chycen na jeho oči pod slamákem, na dvě živoucí kamery. „Čím mohu sloužit cyklistovi?“ „Už jste mně zdarma posloužil pokoukáním na noťáček s pěticí květů.“ „Ty je poznáš?“ ,,Kaktusy jsou, pane, moje láska od základky až po dnešní věčné studie. Ale noťáky, nemám. Spíš jsem na Chile a na Mexiko.“ „Na Chile? Na tu vysušenou nudli? Taky tu mám něco s Chile. No pojď se podívat cyklisto.“ Zavedl mě do krajního pultového skleníku a já jsem asi zářil, protože ty jeho kamery mě filmovaly, jako bych byl bůhví jak vzácný návštěvník. Parapety plné kaktusů, ale i takové,  které jsme dávno zapomněli, které dnes nestojí nikomu za prostor. I Mammillárii vildii jsem objevil. Já bych takového hada ve skleníku nestrpěl, ale tady se vyhříval vedle ottonisů kulatých jako tenisové míčky a Wiginsií s vlnou, jako zanedbané ovce. Doploužil jsem k astrofytům. Myriostigmy s žebry ze starých litinových radiátorů a asteriasy v rezovatých plechovkách od guláše, rozteklé jako kravince na louce. Co to má tenhle nádherný dědula za ruce?
Když jsem došoural do čela skleníku, oči mně div nezavrčely jako motor  v digitálu. V čele  copiapoe a dvě královny mezi nimi. Dvě cinerei modré jako kobaltový míč vylepšený tisíci černých trnů pro  krvelačný ragbyový zápas. Mlčky jsem se otočil a podíval do kamer. Ty se s celou hlavou kývaly jako by naprosto rozuměly co chci říci. Kolem královen, ne! Jedna byla královna, druhá princezna. A kolem jejich výsostí několik haseltonián, několik zlatem vyšívaných dvorních dam. A za nimi zástup neoportérií co by věrných dvořanů.

Když jsem přehlédl celý královský dvůr, na zpátečním parapetu jsem objevil trochu dávné slávy thelocactusů. A po nich samá naježená gymna. Začal jsem si děduly vážit. „Pane Mrázku, jste doma?“ Ozval se ženský hlas z venku. Tak Mrázek se jmenuje. Takové typické české jméno a tak netypická postava a netypický um. A bůh ví, co se ještě dozvím. Vyšel jsem ven a Mrázek držel nějakou babču kolem ramen a vedl jí k váze. Navážil košík rajčat a ženu vyprovodil ze vrat. Hned jsme vešli do druhého skleníku, ten rovnoběžný s prvním skrýval Mrázkovu množárnu. Lán nestejně starých semenáčků na jedné straně a na druhé parapet nahrnkovaných fešáků. Od astrofyt po noťáky. „Dobrý den pane Mrázku. Mami mi dala na kaktusy za vysvědčení.“ Ve dveřích stála holčička jako malovaná. „Tak si pojď vybrat panenko“. S košíčkem v ruce stála a očima brouzdala po barevném lánu. Pak se přece jen osmělila a do košíčku vybrala pět kaktusů. Když ji Mrázek vyprovázel, řekl si o padesát korun. I sama holčička se podivila  ceně. Díval jsem se za ním, jak jí vyprovázel. Tak tomuhle dědulovi nikdy duše nezčerná.
„Pojď sem, ty cyklisto.“ Mávl na mne rukou a zavedl ke stolečku do kůlny. Do skříňky sáhl pro skleničky a do poklopu pro meruňku. „Tak co říkáš těm chilanům? Jsou památeční. Ty dvě cinerei, dostala moje zlatá nebožka za překlady pro Knížeho. Myslím, tak padesát let jsou na světě.“ „Já jsem ještě lepší kaktusy nikdy neviděl, pane Mrázku. Proč my  nerosteme do krásy?“ „Jak kdo, cyklisto! Kdybys viděl jednu padesátku, jednu mojí zákaznici, mluvil bys jinak.“ Brr, padesátka, taková bába. Pomyslel jsem si. Jak my jsme se rozpovídali o kaktusech, o ženskejch. Ta meruňka z poklopu, mi ale rozvázala jazyk.

Z boudy jsme viděli na vrata, kam asi třikrát dědula odběhl obsloužit.  Najednou jeho oči, jeho kamery, odhalily naplno svou výjimečnost a jako ta magnetická oka z lampových rádií, hlásila maximální příjem. „Tak se podívej na padesátku ty cyklisto.“ Běžel ke vratům naproti ženě, která již z dálky lahodila očím. Políbil jí ruku a zakroužil  jako otakárek kolem pivoňky. S pusou neustále v akci ji přivedl do kůlny. „Pro tebe něco lepšího Jarmilko“ a sáhl pod poklop a do skleničky nalil koňáček. „Tak na tvojí krásu Jarmilko.“ „Na tvoje mile uhrančivé oči zahradníčku.“ „Šup cyklisto." To je naše krásná Jarmilka z obecního amtu.“ Vyzval mě k přípitku dědula. „Tak a proč jsem přišla? Na zítra dvě pořádné kytice na výzdobu starostova výročí zahradníku. Něco do ruda, když je za socany. Bude velká sláva.“ Jó, kolik je Jaroušovi?“ „No to víš, jsme stejnej ročník.“ „Takže třicet Jarmilko?“ „Nó…, tak nějak.“ „Ale Jarouš proti tobě vypadá na padesát!“ Přesto, že jsem sám vypadal v cyklistickém úboru jako smrtka, líbily se mi ženy plné a pevné, použiji-li to maskovací slůvko plnoštíhlé, nic nezkazím. Ne, ale ty co mají faldy a převisy. To ne! A tahle padesátnice byla přesně ona. Plná pevná bez faldů, ale přece jenom padesátka. Vůbec jsem si nedokázal představit, že tahle bude za deset let důchodkyně. I ona rozvázala jazyk po koňáčku z poklopu a za chvíli kůlna rezonovala trojím smíchem. Líbila se mi čím dál více. Potom Mrázek odběhl, zvenku to zapraskalo a to byl úvod k muzice.Vyšel jsem ven a na komíně uviděl starý tlampač. Takový, ze kterého možná ještě hlásili mobilizaci proti Hitlerovi, ale dnes zpíval Mig Jager! Ocenil jsem dědulovo vkus. Hudba dohrála a mě poslal do kanceláře obrátit desku. Šel jsem tedy do „kanceláře“. Pro boha! Tohle by někdo měl nafotit do katalogu vybavení kanceláří. Jedna stará almara bez dveří, anatomické kanape s vytlačenými pružinami pod látkou, na stole starý gramofon, dřevěná lavice a pod ní holínky. Je to přece jen dobrý manažer ten Mrázek.  Když jsem obrátil Rollings Stones, ze dveří kůlny jsem uviděl jak dědula vzpřímeně klečí před úřadkou, klobouk v ruce jako by jej odhazoval a pronášel milostnou řeč. Úřadka se smála, zvyklá na jeho milostné výlevy. Pak mu podrbala tu jeho hustou kštici a podala sklenku. Mrázek se chytil za srdce a se slovy „zase to nezabralo“ zvrátil meruňku. „A stejně nejhezčí jsou vaše cinerei.“ Řekl jsem již pokročile přiopilý. „Jarmilka je tady nejhezčí cyklisto!“ „Jenomže za deset let…...“ Nedořekl jsem. „Že tě huba neupadne hubeňoure! Tohle se říká?“ Úřadka  pochopila o čem je řeč. „Tak mi pojď ukázat tvoje favoritky bicykláčku.“ „Tak těmhle je taky padesát.“ Hned jsem si uvědomil, že jsem to podělal. „Ale, ale ty jsi nějak informován“. „Chtěl jsem jenom říci, že i padesátky mohou být překrásné.“ Opravil jsem netaktnost. „Tak mně řekněte Jarmilko, která z nich je hezčí. Tohle je královna a tohle princezna.“ „A kde je král?“ Ten je v boji o  území a možná o novou královnu, která by stála za hřích. Podíval jsem se jí do očí a ona tak hezky roztáhla koutky úst a vprostřed rtů se objevila špičička jazyku a já jí přitáhl za pevné tělo a dostal jsem pusu. Hlubokou,  s razancí kotlářů slétávajících k cíli. Zatemnělo se mi v hlavě. Já a padesátnice. Co by tomu řekli na fakultě, kde se předhání kdo dostal mladší. Najednou se odtrhla a sdělila výsledek. „Takže…, když není král, já volím královnu.“ A ukázala na tu se žlutým poupětem. Před setměním se Jarmilka rozloučila a naším doprovodem se těšila až ke kostelu. „Tak povídej cyklisto. Po čem chutnala.“ Vybafl na mě Mrázek, když jsme usedli. „Jak po čem? Normálně.“ „Nějak ti musela chutnat! Po jahodách nebo po rajských? Na co jsem tě tam nechal tak dlouho.“ „Já fakt nevím. Tak třeba po jahodách když je jedla.“ „Vy mladý víte prd. Po něčem přece chutnat musela!“ „Tak třeba po čokoládě, no! Ale ne zas tolik sladce.“ „Tak tedy jako Cabernet barrigue?“ „To já nevím“. „S tebou je taky práce cyklisto.“

Nabídl mi spaní v kanceláři, ale to jsem i v opilosti odmítl. Půjčené lehátko jsem si dal za dveře skleníku a s točivým světem usnul. Jak dlouho jsem spal nevím, ale probudily mě nějaké zvuky. Napřed jsem je vnímal jenom spánkem, později usedám na lehátko a v čele skleníku vidím pohyb. Opilost zdaleka neodešla a já si byl nejistý. Vyšel jsem motavě ze skleníku a venkem přecházel do jeho čela. Když jsem dovrávoral, vidím postavu jak skáče na zídku. Vyhoupl jsem se a uviděl člověka jak rychle nasedá do auta. Připravený šofér nastartoval a hurá pryč. Jeho značku jsem uložil do opilé paměti. Vrátil jsem se k otevřenému oknu v čele a zjistil, že parapet je z části holý. Rozbušilo se mi srdce a vyběhl jsem k Mrázkovo domku. V té tmě a s nejistými pohyby jsem zakopl a rozbil si hlavu o zítku pařeniště. Ještě vím, že jsem se z té rány pozvracel a pak mě vzbudily až Mrázkovi dlaně. „Byli tu zloději pane Mrázku.“ Vykoktal jsem po  plesknutí do tváří. „Co to povídáš?“ „Vážně tu byli a kradli kaktusy.“ Vstal jsem a vedl ho do skleníku. Tam na nás čekalo to nejhorší. Královna s princeznou i zlatem vyšívané dvorní  dámy nebyly. Ty jeho pronikavé oči  na mě zacílily. „Cos tu dělal ty moulo?“ Chytil se za hlavu a šel ven ze skleníku. A já jsem prožíval tu nejhorší chvíli. Horší, než-li všechny studijní zkoušky. Být  v podezření, alespoň jsem si tak myslel, že jsem obral člověka, který mě pohostil, nechal vyspat, dává nádherné kaktusy za deseti korunu a nechá mne se ocucávat se svým největším idolem. Bylo mně zle. Šel jsem za ním ven. „Ale já mám značku toho auta, kterým odjeli“. „Víš co ty moulo? Promysli si co mě chceš říct, já si jdu zatím zavolat.“ Za nedlouho přijela na kole dívčina. Už z dálky jsem na ní rozpoznal Mrázkovi pronikavé oči. Stydlivě jsem zalezl do skleníku a napínal uši. „Tak co se tu stalo dědo?“ Zaslechl jsem její volání. Mrázek jí asi po cestě od vrat se vším seznámil. „Máš rozum? Nechat si  na noc cizího chlapa!“ Zamrazilo mne, když jsem tohle zaslechl. Vzmužil jsem mysl a s pozdravem vylezl z úkrytu. „Dobrý den slečno.“ Řekl jsem pokorně. Ona sebou škubla a zakoukala se na kostru v cyklistickém úpletu. „Dobrý den….. Tak ten na to zrovna dědo nevypadá.“ A mě se těmi slovy neskutečně moc ulevilo. Sedli jsme si do kůlny a všechno jsem vyprávěl. Oba mě zkoumali svou rodovou jedinečností očí a na závěr se Mrázek zvedl. „Jdu za Tondou na stanici čí je to číslo.“ Svitlo mně v hlavě a řekl jsem. „Majitele zjistěte, ale  nežaluje ho. Policajti by to zvrzali. Já vám ty kaktusy najdu i kdybych měl projet celou republiku“. Neodpověděl. Zůstali jsme s dívčinou sami a já se snažil dělat ten nejlepší dojem. Ona sáhla pod poklop a vytáhla láhev meruňky. Nalila skleničky a já jsem se potají otřásl. „Jak jste to myslel, že je najdete sám.“ „Tak, úplně prostince. Každý podezřelý skleník, v noci nebo ve dne prolezu a ty krasotinky najdu.“ „Jenomže skleníků je v Čechách na tisíce!“ „Ale když pan Mrázek zjistí majitele?“ Nalila skleničky. „Já jsem Romana.“ „A já Pavel.“ Pak jsme se za podpory meruňky předháněli v pátracích metodách po ztraceném královském dvoře.

   Sedmého července, v době zasloužených prázdnin, jsme s Romanou nasedli s bicykly na vlak a přejeli do Písku, kam nás vedlo dědovo zjištění majitele vozu, který odvážel královnu s princeznou a dvorními dámami. Pan Baloun, majitel vozu z nezvané noční návštěvy, bydlel ve starší vilové čtvrti. Hlasitě jsme jásali, když jsme do ní vjížděli, protože naděje, že skleník bude právě tady byla veliká. Hledanou adresu jsme našli, ale vzrostlé keře bránily výhledu do zahrady. Strana z ulice byla jediná, která nesousedila s jinými zahradami. Po ulici nikdo neprocházel a já jsem vyskočil na cihlovou podezdívku a natáhl svou kostru co nejvýše. Kousek jsem ručkoval po hradbě a najednou, mezi vrcholy keřů jsem ho objevil. „Mám ho! Je tam!“ Silou z radosti, ale tlumeně strachem jsem zavolal na Romanu. Podle našeho plánu, vždy jeden z nás byl v rezervě, aby majitel viděl jen jeden obličej. Romana zůstala v parku a já zazvonil na Balounovi. Dlouho nic. Už jsem chtěl nasednout na kolo, když za keřem vstoupila na chodníček od vily pohledná paní. Jenomže chudinka měla berli a nohu spoutanou do železných obručí. „Hledáte někoho?“ „Dobrý den. Dostal jsem doporučení na pěknou sbírku kaktusů a jestli by jste byla tak hodná, rád bych ji uviděl“ Nezlobte se, kaktusy jsou manželovo a ten není doma.“ „A mohl bych přijet třeba k večeru?“ „Já nevím jestli manžel bude doma, raději ne.“ Zklamáním jsem se chtěl rozloučit, když se mě zeptala odkud jsem. „Z Telče“. A mohl jsem slavit vítězství. Ta hezká paní z Telče pocházela. Pomalou cestou do skleníku jsem jí povídal novinky z rodného města. Když jsem se konečně dostal do vnitřku, musel jsem uznat, že majitel je pedant. Skleník měl širokou uličku snad přes metr. Pod parapetem jsem dokonce objevil dřevěné lehátko. S napětím jsem prohlížel kaktusy. A najednou ve mně hrklo. V čele, tak jako u Mrázka, chilenci a mezi nimi zlatem vyšívané dvorní dámy. Mrázkovo heseltoniany. Jedna, dva, tři, čtyři, pět. Chyběla šestá. Chyběla i princezna s královnou. Slídil jsem soustředěně. Nic. Paní jsem se mezi řečí pozeptal na další kaktusy, ale neúspěšně. „Jiné manžel už nemá.“ „A nevíte, když jsem jel takovou dálku, kde bych ještě mohl vidět pěkné kaktusy?“ „Manžel má kamaráda kaktusáře, ale já ani nevím odkud je. Vím jen, že má klenotnictví na náměstí.“ Pak mě ta milá paní nabídla pití a chvíli jsme seděli v altánu a klábosili. Byla moc milá a já litoval její autonehody. Horší  bylo  loučení. Sotva jsem vytlačil kolo ze vrátek, přijíždělo auto a já četl známou značku. Nasedl jsem a popojel. Když zaklapla vrátka, otočil jsem a z útrob zahrady zaslechl: „Přece jsem tě jasně říkal, abys  nikoho dovnitř nepouštěla.“ Přišlápl jsem a hnal za nedočkavou Romanou.

První úspěch v pátrání jsme zapili v hospůdce „Na Okraji“ a hnali na náměstí hledat klenotnictví. Přejeli jsme otavský kamenný most, ten písecký skvost a na velkém náměstí jsme objevili klenotnictví. Nikdy, ani ve snu bych nepředpokládal, že lidská drzost může dostoupat tak vysoko, nebo upadnout tak nízko. Chytil jsem Romanu za ruku. Ale ne z citu k ní, na to ještě nebyl čas. Prachobyčejný údiv mně vnuknul,  něčeho se přidržel. Uprostřed výlohy, na dlouhém skleněném hranolu, stála královna všech kaktusů. A s hranolem se otáčela, ze čtyř stran náhrdelníky ověnčena, dědova cinerea. Ten nádherný, černě otrněný kobaltový míč, vyzdoben stříbrem a rudými granáty. Byl jsem vzteklý z té drzosti a hlouposti, ale ne z nevkusu. Bylo to dílo dokonalé. Dokonalá krása, dokonalá souhra. Podíval jsem se na Romanu a to děvče mělo oči vlhké, jako by stálo po kolena v cibuli. „To vidět děda.“ Povzdechla do výlohy a táhla mě na podvečerní pivo. Nocleh máme vyhlídnutý nad městem a tak jsme zůstali až do setmění. Ještě jednou zajdeme nocí k výloze a znovu nás opojila nádhera. Hranol byl nasvícen modrým světlem a na královnu, ze stran výlohy, dopadaly žluté paprsky reflektorů. Už jsme nenadávali a jen se mlčky dívali a dívali.
Na stohu za městem,  dlouho  nepřišlo spaní. Pozoroval jsem hvězdy a myslel na paní Balounovou, na tu hodnou ženu, která to od manžela schytá až si v noci odneseme haseltoniany. Vůbec, všechno se nám zkomplikovalo královnou ve výloze. Z klenotnické výlohy je nemožné ji dostat. Kdybych měl důvěru v policii, vše by šlo dobře. A z hvězd jsem v tu noc nic nevyčetl. Ráno byla řada na Romaně. Ona měla zjistit, kdo je majitelem klenotnictví. Šlo na to chytře to děvče. Výlohu si venku fotila a uvnitř se rozplývala nad její krásou a chtěla nabídnout majiteli účast v soutěži Obchodní školy. Prodavačka majitele zavolala. Ten si prý účast ještě promyslí. Pak už jsme jen čekali až půjde ke svému autu, opsali  značku a pověřili dědu, na stanici zjistit adresu majitele. Ještě odpoledne zpětně adresu zavolal.
Klenotník bydlel na druhém konci Písku než-li Balounovi. Také dům se zahradou a skleníkem, jenomže tam  bylo hůře. Klenotnická rodina byla zazobaná třígarážového a bazénového typu. Ti správní konzumenti a člověk nevěděl, kde je všude kamera a hlídací zařízení a tak zbývalo jen žadonění. Mně se z nich ale dělalo špatně a Romanu by klenotník poznal. Večer jsem přece jen zkusil štěstí a zazvonil. Elektronická odpověď stroze zamítavá, jak jsem předpokládal. Vrátil jsem se k Romaně rozhodnut, že v noci přeskočím plot. Co jsem řekl, udělal. V jednu hodinu jsem přelezl hradbu a běžel ke skleníku. Drze  posvítil otevřeným oknem na rostliny a na protějším parapetu objevil princeznu. Jenomže jak jsem baterku zastrčil hlouběji do okna, zřejmě  se dostala do hlídací zóny a na domu rozsvítil pichlavý halogen a já vylekán prchal pryč. Romaně jsem sdělil, že nic není ztraceno. Teď, když vím, ve kterém místě  princezna stojí, bleskovou akcí záchranu stihnu. I kdyby na mě halogen svítil jako na prchajícího vězně, princeznu napustím.  Nocí jsme pak jeli na vytoužený stoh a v mžiku sladce usínali.

   Ráno, když slunce prohřívalo tmavé spacáky, jsme nad městem, zdobeném hnědou Otavou, s konečnou platností stanovili operační plán. Nejdříve v noci vyzvednout heseltoniany u Balounových, schovat je do vyhlédnuté skrýše při Otavě a poté osvobodit princeznu. A královna? Tu jsme zatím oželeli.
Celý den jsme pak jezdili píseckým okolím. K večeru jsme koupili jutový pytel,  laciné hadry a brouzdali městem a hospůdkami do noční tmy. Kola jsme uzamkli do křoví v parku, přelezli s pytlem a hadry Balounových plot a jako dva potkani jsme dohopkali do čela skleníku. Hned jsme ale utrpěli těžkou ránu. Okno v čele bylo napevno uzavřené. Proklel jsem toho syčáka Balouna. Romana mě hned dala ruku na pusu a přimáčkla se. Od sousedovi hradby se nejednou rozhrnulo křoví a vypustilo postavu. Ta šla pomaloučku přes palouček ke skleníku. Byla to žena v nějakém plášti nebo županu. A těsně vedle čela skleníku ji přišel naproti muž. „Ahoj.“ „Ahoj dračice, pajdavka spí jako zabitá, poběž.“ Zcela určitě jsem poznal Balounův hlas. Nebýt Romany, tak jsem se podělal strachy. Takhle jsme se přihrbení silou drželi a podporovali. Pak jsme uslyšeli šoupavé zvuky ze skleníku, a v zápětí milostné steny. Zvedli jsme hlavy a našli kousek nezabíleného skla. „Ty vole, voni tam šukají.“ Vyprskla Romana, až jsem jí já dal ruku přes pusu. Pak jsme se oba přidušeně rozesmáli. „Napadá tě to co mě?“ Zašeptal jsem. „Na co ty nemyslíš.“ „Fakt tě nic nenapadá?“ „Nic.“ „Máš přece ledvinku a co je v ní?“ „ To nemyslíš vážně.“ „To myslím vážně. S ním slitování mít nebudu.“ Romana vyndala foťák, nastavila a já  se odplížil do křoví pro kámen. „Ty vymlátíš sklo a hned utečeš. Já nafotím a zdrhnu za tebou do parku jasný?“ Ještě jsem v té tmě uviděl její provinilé oči a potom rána a zdrhající Romana. Já ani desetinu nezaváhal a fotil dva smilníky na dřevěném lehátku v uličce skleníku. Měl jsem snad  tu nejchladnější hlavu, protože jsem stačil tři strategické snímky. Pak jsem hnal za Romanou do parku. Ještě na rohu ulice jsem se ohlédl a viděl jen prázdno a slyšel jen ticho. Museli být v šoku ti dva. Odemkli jsme kola a prchali až za kamenný most přes Otavu. Tam byla otevřená kavárna a jak ti nejšťastnější uličníci jsme si poručili Znovínský sekt. Dokonce při druhé láhvi, nám  nad  zdařenými snímky bylo té dvojice trochu líto. Já jsem lítost zapudil vzpomínkou na chudinkou paní Balounovou, která si  manželovy hrádky nezaslouží a Romana okradeným dědou. Ještě v poledne jsme se povalovali na vyhřáté slámě a potom  hurá z kopce do města.
Za příplatek fotky na počkání, byly jasné a přesvědčivé. Brzo ráno jsme dali za stěrač vozu známé značky obálku s dopisem a foto milostných hrátek. Trochu jsem měl strach, aby snad nevezl po ránu  paní, ale ze za rohu jsme viděli jen nervózního pana Balouna. Po koupání v Otavě, jsme odpolednem přejížděli velké náměstí. Výlohu klenotnictví zdobila svou kratičkou sukničkou  paní prodavačka, která na skleněný hranol, na místo naší královny pokládala křišťálovou kouli.

  Večer jsme ještě zastihli dědu vyprovázet paní Jarmilku. Podal jsem raport a ujistil dědulu, že ráno budou rostliny před skleníkem. „Jsi ty snad čaroděj chlape?“ „Není dědo. Je to jen mazaný hubeňour.“ Ráno nás probudil z amplionu Mig Jager. Na lavičce vedle smějícího dědy, byl ve dvou bednách navrácen celý královský dvůr včetně modré královny a princezny.
      Do zahradnictví u Slavonic, jsem se rád vracel. Tak často, až jsem jednou zůstal napořád. Trvalo dlouho než Romana s kočárkem získala nové zákazníky. Dlouho, než muži odhalili jedinečné, pronikavé a svádivé oči. A tak se poměr zákazníků změnil. Já mírně žárlil a Romaně to dělalo dobře. Jen pevná paní Jarmilka z obecního amtu docházela stejně jako dříve. Vždy se zdržela v „kanceláři“, kde děda po lehké mrtvici trávil většinu svého času a z  poškrábaných desek nám přilepšoval hudbou sedmdesátých let. Když jsem, již pětapadesátiletou a stále „plnoštíhlou“ Jarmilku viděl odcházet, vždy jsem si říkal: „Po čem by asi dnes chutnala“. A šel jsem za dědou vše zkonzultovat.
     Po vyslyšení tohoto příběhu, jsem si sám pro sebe řekl. Co byli za lidi ti dva, co odcizili dědovu třicetiletou starost i radost, památku na manželku, na Knížeho, na mládí. Kdyby byli  ve velké rybářské rodině, určitě by do poslední vymlátili nádherné zlaté parmy uvíznuté v mělké vodě. Naštěstí jsem nikdy nenalezl jejich jména v žádném kaktusářském spolku.

                                                                   Zpět