Meskalinka

 

      Jako vášnivého rybáře umí nadráždit prchající splávek proudem divoké peřeje, stejně tak mě vydráždil a hecoval jeden utajený vnitroblok. Uvnitř ukrýval dobrý hektar místa. Na co asi? Vsadím se, že na kůlničky, zahrádky a také skleníčky v pečlivém distanc od zbytku světa. Na dotyk spojené domky, tak jako články psího řetězu nastavil pan architekt k věčnému vzájemnému sousedskému líbání a co by věštec tehdy drahé a dnes sakra drahé energie nalepil na sebe, aby se navzájem prohřívaly a chránily ten hektar hranaté oázy před nelibým městským mumrajem a tehdy, v čase zástavby, před dosluhujícími koňskými povozy z nedalekého plzeňského pivovaru Světovar. A kolem neprodyšného, čtyřhranného bloku domků čtyři ulice a čtyři křižovatky a všechny jednosměrky a každá jiným směrem! Závodní okruh kolem tajemných domků není tedy možný, i když pro dnešní kaskadéry určitě ne nezajímavý. Čtyři ulice a čtyři hezká jména, U Světovaru, Sladovnická, Ječná a Barákova, ta jediná nehlaholila z partu tehdejšího pivováru podle nějž celé čtvrti vepsali jméno Světovar. A zrovna tam, na rohu ulice Sladovnické a U Světovaru, naproti hostinci U Levých, docela v přízemí a nízko, že si kolemjdoucí mohli na parapetu ve výši prsou, vlastním prstem zkoušet vrstvu městského spadu, zasadil stavař okno, ze kterého jsem byl tak vyjevený. 
Snad stokrát jsem projel, aniž by mě něčím zaujalo, něčeho si všiml. Až jeden květnový den, jak mě kolo zmáhalo, jsem zkrácený okruh zakončil v hospůdce U Levých. Musela jít s dobou a dostala chudinka čerstvé přídomky sportbar, hernabar a nonstop. Ale kdo by si myslel, že ve sportbaru uvidí nadupané atlety a štíhlé atletky, jak propírají sportovní techniku je úplně mimo spotřební svět. Televize s obrazovkou jako šest pekáčů na buchty a za stolem pod obrazem nahrbení štamgasti nad půllitrem piva a jen o kousek dál, jako pekelné ohně blikající automaty. Ale U levých se přece jen čas opozdil, v prvním lokále je pořád stejně, stejný nábytek i stejní hosté. A ty pekelné ohně jsou daleko až za druhou cimrou a hadrovou oponou. Zase jsem se od té hospodské bandy dozvěděl něco z politiky, trochu z myslivosti, rybařiny a od pana inženýra Daňka trocha historie a mezi tématy i pár českých vtípků. Sedělo by se hezky u toho piva, ale světlo! Ani zadní, ani přední nemám. „Pánové odjíždím, nashledanou.“ Přejel jsem jednosměrku U Světovaru a hned na chodníku, při Sladovnické, jsem zabrzdil, že zadní kolo překonalo přitažení zemské a v tom nízkém, špaletovém okně jsem uviděl výjev, jenž mně vyrazil dech. Za sklem, od zdi ke zdi natažený drát a na provázkách, jako flákoty uzeného nad řeznickým pultem visely za pahýly kořenů uvázané kaktusy. A další se válely po parapetu, jako by tam topenář, k radosti chtivé paní domu, na chvilku odložil vercajk. Divné okno, divný pohled, ale ne nejdivnější. To nejdivnější bylo, že kaktusy tutově nebyly z naší ponuré zemičky. Ano, čtete dobře, nemohly být ze země české, jak mé oči deset let cepované prohlídkami mnoha sbírek, napovídaly! A vůbec, nemusím být kopáč, abych si s jistotou řekl, „tyhle jsou kopané“. Ty žlutočervené pahýly kořenů rozšiřující se v hnědý obtloustlý a od kamení otlačený krk přecházející v šedý povlak tělesný a nad ním divoké otrnění, zpočátku černošedých trnů a směrem k temeni rostliny rozsvěcely barvy na trnech nevídaně silných. Nemohl jsem uvěřit. Dnes, kdy jsou kopáči honěni jako čarodějnice a na rozdíl od církve po právu, si klidně jakýsi človíček, znalý či neznalý zákonů, vystaví na odiv zapovězené tabu. Neuvěřitelná drzost. Zlodějíček, co ukradl v kostele svatý obraz  jej vystavil ve svém okně do ulice lidem k modlení. Vztek ve mně vařil, jako pivo na varně. To není kaktusář, to udělal jedině neznalej blbec. Jeden, dva, tři…, jedenáct, dvanáct. Dvanáct kopaných theláků, astrofit a dokonce nějaký ariocarpus. Kdo by je nechtěl mít ve sbírce?
„Nech to plavat, zapomeň, vyhejbej se Světovaru obloukem“, to jsem si říkal na druhý den ráno.
„Co je to za pitomce, že je nechá viset hlavou dolů všem na očích? Toho bych chtěl vidět“, říkal jsem si v poledne a k večeru sedl na kolo a jel rovnou do Sladovnické k oknu, kde jsem pod drátem uviděl tři prázdné mezery. „Jeden, dva, tři…., osm, devět. Tři v tahu. Žaludek se mi sevřel hlady a vzteky. Skočil jsem přes ulici pro tatranku. „Nechám si tu kolo.“ Chřoupal jsem oplatku, nic z chuti neměl a pozoroval mohutné trny širokých těl. Na parapetu, ani jsem si včera nevšiml, ležela obrovská šedomodrá valida. Dvoubarevné, bílohnědé trny měla ohnuté na dotyk k tělu, jako by si sama na protest ubližovala. Dojedl jsem, zvedl víko poloprázdné popelnice, odhodil obal a se zvednutým víkem zíral dovnitř, jako by tam byl poklad. „Pro boha“, docela nahlas jsem vykřikl ulicí a rukou sáhl po chomáči divokých trnů na vyhozených hadrech. „To přece není možný“, zvedl jsem lehký skelet, vlastně ne skelet, ale dokonalý skalp velkého thelocactusu a ten nebyl v popelnici sám. Propletenec trnů držel sám sebe pohromadě, natáhnout ho na mičudu jako paruku na hlavu, byl by znovu kaktusem, alespoň pro divadelní rekvizitáře. Zbytky areolek a epidermis z  duté strany, byly ještě zelené a vlhké. „Tohle jsem nikdy neměl vidět.“ Praštil jsem s víkem, skočil ke dveřím vedle okna a v černém lemování z pohřebních obkládaček zmáčkl zvonek. Nic. Po druhé a ještě větší silou po třetí. „Však já si tě najdu, ty prevíte!“  Pivo jsem nedal, jen vyzvedl kolo a ujel domů. Měsíc zrovna zářil do okna skoro úplňkem, když jsem v ten den těžko usínal. „Co je to za pitomce? Rozumí vůbec kaktusům? Asi ne když je tak blbej. A co když mu křivdím, co když má rostliny legálně na nějaký výzkum, co když je množí tkáňovou metodou. Ne! Je to blbeček. Vsadím se, že ani skleník nemá.“


    A právě pátrání po skleníku byl důvod, proč jsem se třetí den na Světovar vrátil. V sobotu dopoledne byla největší naděje, že ten „Záhada“ bude konečně doma. Bez rétorské přípravy jsem zazvonil. Zbytečně, je to vůl. Po chodníku jsem pomalu objížděl blok ze psího řetězu a hledal trhlinu. Kdyby ten hektarový čtverec lemovaly bytovky, dobyl bych jej snadno. Ale zazvonit u rodinného domku, že chci projít do jejich dvora bylo zbytečné. Na jižní straně, ze Sladovnické, jsem objevil první trhlinku. Jeden domek byl vynechán a na místě stála garáž a po jejím boku až k dalšímu domku třímetrový oplocený průduch, nacpaný jehličnany. K ničemu. Až na protější straně, na severu, z ulice Barákové jsem našel další skulinu, jenomže hustá zástěna tisu sestříhaného do živého plotu, mě znemožnila výhled. Stoupl jsem na špičky, natáhl krk a ne jeden, ale pět skleníčků roztroušených po dvoře odráželo světlo nebe. Do rohu, jenž patřil záhadnému oknu, jsem neuviděl. Zbylá, poslední strana západní, ta z ulice U Světovaru, od hospůdky, neměla ani tu nejmenší mezerku. Jen pokrývači, kousek od růžku kaktusového okna, zatarasili chodník výtahem a složenými taškami. Po druhé jsem objel celou pevnost, s pivem sedl na obrubník a přemýšlel o tom volovi. Pokrývačům, zřejmě po včerejším flámu, se moc nahoru nechtělo. Bude mnohem hůř, pánové, dneska slunce mračna neuchladí. Najednou, když první pokrývač dobýval po žebříku střechu jsem dostal nápad. Střechou dobýt tu hranatou hradní pevnost. Vrátil jsem sklenici, nechal kolo v hospůdce a šel nabídnout levnou pracovní sílu. „Chlapi, potřebuju pár korunek, nechcete na dnešek brigádníka? Dělám jako stroj.“ Podívali se na sebe, jeden nadzvedl husté, protipotící obočí. „Chceš se tu rvát, abys to naházel naproti do automatu?“ „Ne, potřebuju na nocleh, musím v Plzni zůstat neplánovaně do zejtra.“ „Aerodynamickej seš, závratě nemáš? A co hydrodynamika, kolik máš po ránu piv?“ „Jenom jedno probouzecí.“ „Tak půjdeš nahoru se Standou.“ Vzali mě do party a rovnou na střechu a to se mi náramně hodilo. Počáteční nudu vytlačilo rychlé tempo, že jsem až zapomínal proč na střeše jsem. Rozebírali jsme první půlku, tu odvrácenou od dvora i od slunce a pomalu stoupali jako horolezci k vrcholu štítu. V poledne jsem slavnostně přehlédl tajemství, před světem schovaného dvora. Dle očekávání, samá kůlnička, plůtky, záhonky, sušáky, a malé skleníčky. Ale v rohu, v tom rohu záhadného okna, po skleníku ani památka. „Tak přece to není kaktusář.“ „Co si tam povídáš pod fousy, jdeme na oběd, pojď!“
Z oběda jsem odešel na střechu o něco dříve a o poledním klidu podrobně zkoumal roh dvora, dokud mě nerozesmála nádherná scénka. Z kůlničky  záhadného rohu, o které jsem si myslel, že je nějaká dětská malovaná chatička, vyběhla hnědočerná kozička. Skákala po spaseném trávníku, najednou ručkovala, vlastně packovala po plaňkovém plůtku, nakonec se rozeběhla a skočila na střechu nóbl chlívku a celý hektarový dvůr radostí promečela. „Mééé, je čas oběda, viď?!“  Hned jsem ale zatajil dech. Ze dveří, asi na úrovni těm ze Sladovnické ulice jako na kozí zvolání vyšla už na první pohled pěkná ženská s košíkem a rovnou ke kozičce. Zvířátko na ní radostí skočilo. Chvilku jí žena hladila, chvilku se mazlila, potom rukou sjela k sotva viditelnému vemínku. Koze se muselo líbit to osahávání, žena popadla malovaný hrníček z košíku a snažila se něco vydojit. Jestli jsem dobře viděl, tak všeho všudy deset kapek z chudinky vymačkala. Najednou se pružně přetočila, jako právě natlakovaná pohozená hasičská hadice, zaklekla koleny a zaklonila hlavu tak hluboko, že chabé vemínko chytila do pusy a ještě obě ruce zaměstnala jeho dychtivou masáží. Triko, při artistickém výkonu vyběhlo z kalhot a odhalilo dva pevné zakulacené břišní svaly, jakoby na pultu u řezníka ležely dvě rovnoběžně natažené vepřové panenky, nebo v trávě dvě těla zlatých parem anebo gumové kšandy co drží kalhoty. „A sakra, takhle vznikají milostné básně.“ Snad jen jednou nebo dvakrát zdálo se, že polkla, ale zahnat polední žízeň? „To chudinko, nezaženeš.“ Za zády jsem uslyšel štrachání, Standa pokrývač vylezl až ke štítu, otočil hlavu kam já, nevydržel se jen kochat a zavolal. „A já čí je na ulici ta přistavená cisterna na mlíko. Nebyl by hekťáček, paničko?!“ Podojil to. Napřímila se, schovala šle, podívala se po drzounovi, místo mlíka polkla sprostou odpověď, vysypala koze košík zeleného a zaběhla do dveří. „Nevzala to co?“, zašklebil se Standa. Až teď mě napadlo, že jsem propásl svojí šanci. Popolezl jsem níže, podíval se do ulice a uviděl tu ženu s košíkem pelášit směrem ke Koterovské ulici. „Chlapi moment strpení, jsem tu hned a klidně mně to strhněte z gáže, to mi za to stojí.“ Smáli se a já vyběhl za ženou. Sotva jsem dorazil na roh Koterovské, rozjížděla se tramvaj a po ženě s košíkem ani stopa.
Ještě do večera, v té sluneční výhni, jsme rozebrali tašky ze strany, co svádí vodu do okapu nad dvorem a vytrhali latě na celé střeše. U Levých jsme zaměstnali kuchařinku a za stolem, po prvním pivu, utahané a zaprášené tělo se mi tak rozbolelo, že jsem nebyl schopen odjezdu. Pokrývači povečeřeli, odešli za rodinami a já odmítl jejich nabídku zítřejší brigády a přesedl si ke známým štamgastům. „Copak si málo vyježděnej? To musíš trénovat ještě na střeše? Přijď k nám, tam je trenérských možností do padnutí.“ Brzo jsem se nacamral a nacamraný vyzvídal. „Pánové, vy tu máte každodenní výhled tamhle na roh. Kdo tam bydlí! Víte to?!“ „Jíry se zeptej, ten o tom něco ví, toho milostivě obdarovávají.“
Jíra, štamgast propadlý hraní, jak získal nějakou korunku, šup jí roztavit v pekelném ohni za oponou. A od pekelného žáru, měl zarudlý obličej. Nechal jsem mu nalít, ale bylo to těžké zpovídání. „A na co to chceš vědět…. A k čemu tě to bude?… A ty se mi tam nasereš co?“ „Nikam se ti nenaseru, potřebuju si něco ověřit.“ „Mám teď rozehráno, musím to dohrát. Šacoval se po všech kapsách, dokud jsem nezabral. „Tady máš, čekám tu na tebe.“ Hodil jsem na stůl všechny drobné, po kterých skočil jako hladová štika. Dlouho jsem vyčkával, než se ke stolu přišoural. „A co chceš vědět?“ „Kdo tam bydlí, znáš je?“ „Tam nikdo nebydlí, schází se tam na noc pár magorů, zatáhnou a bručí tam.“ „A kdy se schází, víš to?“ „Zalezou první večer, po půl noci se rozcházejí a sou nevrlý a nedaj ani kačku. Až když druhej večer zalezou a po půl noci zase lezou ven, to by se rozdali. No, já nežebrám, nemysli si, jenom se tak poptávám.“ „A nebyli tu náhodou včera Jíro?“ „Jo, včera štědrý, předvčírem nasraný. Už jsem si minule říkal, že tu první noc jim nepolezu na voči. Stačí tě to?“ „Výborný Jíro a ještě mi řekni, jak často sem lezou.“ „Nechceš po mně už nějak moc? Tak jednou za čtrnáct dní! A už na tebe seru!“ Nakonec nebyla tak daleká cesta do Jírova nitra, to nejdůležitější jsem vyzvěděl.

 

    Pár dnů mě zvědavice nechala ladem, jenom na podivnou dojičku jsem vzpomínal. Jak měla břišní svaly jako napnuté kšandy, prohnuté tělíčko, stačilo tenkrát, aby foukl větříček, triko nadzvedl, přehodil přes oblouky žeber a přes oba svaté kopečky s kapličkami na vrcholu. A také jsem nevynechal kaktusářský zájezd s večerní hospůdkou, jak tam jsem chtěl vypovídat. Druhý den zájezdu, v jedné pěkné sbírce přišla řeč o výsevech. Majitel, jenž měl opravdu nedohledné výsevy se svěřil. „No vidíte, takhle to dopadne, když vyséváte za úplňku. Von ten prevít, to nějak z těch skořápek vylouská.“ V duchu jsem si myslel, „taková pitomost, za pasem máš mobil  když vyséváš, bezdrátovej notebook na stole, stovky zapeklitých frekvencí tě šťouchají a strkají čumáky do výsevů, co zmůže chudák měsíček, kterej jednou zasvítí víc než jindy?“ Najednou jsem se přenesl do minula, jen o dva týdny dozadu, když jsem doma ležel v posteli, měsíc šajnil do okna a já myslel na toho mizeru co  zneuctil kaktusy. „Prosím vás, nemáte kalendář?“ Nevadilo mi, že jsem byl pro smích. „Copak Jendo, voni tě ty tvoje astrofýta nechtějí klíčit? Potřebuješ je nalouskat měsíčkem? Kup si louskáček na buráky.“ Majitel chvíli počítal na prstech, „Mám dojem, že dnes už to nestihnete, pojďte se podívat, jestli se nepletu“. Před pracovnou mi podal kalendář a prstem upozornil na kulatý měsíček k dnešnímu datu. „Je to v háji, co Jeníku? Dneska by zrovna praskala semena, jako kukuřice na popcorn. Zejtra už se to ani nehne.“ Otočil jsem listy na minulý úplněk a ten zrovna byl den před tím, než jsem v popelnici objevil hanebné skalpy.  Dneska se možná ta banda sejde. Předpokládaný příjezd zájezdu do Plzně ve 21:00. Jak ale známe, vždycky je to mnohem déle. Od toho zjištění jsem byl jak na trní. Z každé sbírky v autobuse první a proklínal ty ukacané zdržováky co se vraceli a nekonečně vyptávali. Ve 22:10 jsme zastavili na konečné. Od bývalých kasáren jsem přeběhl na tramvaj a jel na Světovar. Poslední autobus domů jsem zvědavostí nechal ujet.
V tom bídném okně, jsem světlem lucerny z ulice uviděl prázdný drát a dole na parapetu poslední tři kaktusy. A bídný zatažený závěs. Jako cukrárenskou výlohu jsem to okno prohlížel.  Nahoře, tam kde těžký hadr mezi skřipci tvořil prohnuté oblouky, svítilo slabé, nažloutlé světlo. Nebylo vysoko, alespoň dvě přepravky pod nohy, ale tady? Na ulici u křižovatky kde na mě vidí ze všech rohů? Alej znetvořených stromů, takových co zahradníci řežou každé dva roky až ke kmeni, odkud jako z černých nádorů vyrůstají stovky prutů dobrých tak na dětskou udici, alespoň ty zakrývaly výhled z protějších spojených domů. Popadl jsem popelnici a opatrně přinesl pod okno. Stará dobrá kovová a bez koleček, poslouží. Pomalu jsem vylezl na víko a prsty se zachytil dřevěných sloupků třídílného okna. Napřímený jsem měl hlavu výš než okno samo, dal jsem tělu pohodlí, sklonil se a prověšeným obloukem pozoroval cimru. Podle zapálených svící, mi bylo jasné, o co uvnitř běží. Desítky plamínků kolem stěn, na zemi kruh po indiánsku sedících blbečků v barevných čelenkách a uprostřed kruhu ta komická, černohnědá kozička. „Hrajou si na indiány blbečkové. A ten náčelník, ten má drbu, černé fousy od ucha k uchu, vypadá jako čistokrevný žid.“ Musel mít proslov, pantem hýbal bez ustání a k tomu gestikuloval jako by dirigoval devátou. Najednou sáhl za záda pro hranatý košík, „a je to tady“, nasadil rukavici vytáhl kaktus, otočil jej trny do rukavice a přistrčil kozičce pod čumáček. Ta se chudák malá pustila od kořene do rostliny a poctivě celý obsah vykousala. „Takhle se tedy skalpují kaktusy.“ Divadélko narušily kroky a šustivá igelitka. Po chodníku cupitaly dvě postavy. Co teď? Vyřešil jsem to svéráznou otočkou do chodníku stojem v pozoru a hledíc do šťastného zítřku jsem salutoval. Dva páry očí staršího manželského páru mě neminuly a pán poučil dámu. „Vidíš, tady u toho okna šmírovali za komunistů, šmírujou i teď.“ Já nehnul ani brvou tak jako stráž na hradě. Zalezli za roh a já se shrbil ke druhému dějství. To už probíhalo krmení jinými pamlsky. Indiánské atrapy podávaly kozičce zelené dobrůtky, jetýlku, možná mladé obilíčko, každý měl svůj košíček píce. „A podívejme se.“ Teď, když natahovala ruku ke kozičce jsem poznal i když ke mně otočenou zády, žíznivou dojičku. Snad ona jediná z celé sestavy měla něco z krásné Rybany. Fousatý náčelník sáhl rukou na zeď a provazem spustil ze stropu jakési kadidlo, co viselo místo lustru, zapálil jej a vytáhl výš. To se hned rozdýmalo a kouř stékal dolů do indiánského ležení, jakoby padal obrovský mlžný zvon. Prásk ho! „Říkal si, že se mi sem nenasereš!“ Přes zadek mě majzla Jírovo hnáta. Seskočil jsem z popelnice. „Co děláš ty pitomče, já tu jenom něco vověřuju.“ „Ty, nejsi nakonec ten novodobej průmyslovej špicl?“ „Jo, mapuju kozí dojivost českých domácností.“ Nakonec jsem toho nechal, vrátil popelnici a šel s nacamraným Jírou na pivo. Hospoda už byla téměř prázdná a já zasedl stůl s výhledem na roh Sladovnické, tedy zády k výčepu a chudince hospodské. Nebyla ráda, že majitel poručil nonstop služby pro pár zoufalců na automatech. Přemýšlel jsem co je to za lidi tam naproti, hrajou si na indiány, čmuchají smrad z kadidla, na zdi kýčovitý obrázek svatých a ten náčelník?  Žid, jako z učebnice.  A scéna s kozičkou? Přeju jí mlsotu, ale nejdražší žrádlo, co by nadosmrti potěšilo kaktusáře do ní nacpat? Nečekal jsem, až budou vycházet, zaplatil a rozloučil se. „A zejtra mi tam nelez, ty čmuchale.“ Zastyděl jsem se před hospodskou, určitě se Jíra pochlubil, jak načapal špicla.
Jíru jsem neposlechl a druhý večer šel znovu na představení. A stejně jako včera přistavil popelnici a šmíroval. Strojník, na příkaz provozního, sepnul tlačítko, předal energii stykači, stykač spustil obří motor a motor pootočil krumlovské jeviště, herci přeměnili kostýmy a divákům se zjevila nová scéna. Ti blbečkové neměli indiánské čelenky, ale jakési selské kazajky, seděli v půlkruhu na sesličkách kolem rozestlané slámy a zbožně pozorovali elegantní práci dojičky černohnědé kozičky. Nebýt cmírajícího mlíka z titěrného vemínka do kamenného hrnce, řekl bych, že to zvíře je jen nehybná atrapa. Vemínko mizelo a já si konečně prohlédl dojičku v šatičkách děvečky od sedláka. Svázaný pramen světlých vlasů stékal rovnými zády k oblému zadečku, jako korýtkem spoutaná voda ke mlýnku. A když mléko už jen tu a tam ukáplo, když jako zkušená doktorka uznala, že masáží srdce raněného oživila, slavnostním stojem a nad hlavu pozdviženým hrncem sklidila od  sedících  bačů rozháraný aplaus. Napadlo mě, že tu zkouší nějaký avantgardní divadelní soubor, ale když dojička odměrkou nalévala každému do hrníčku decinku teplé koziny, když podle stejně klapajících úst se asi sborově pomodlili, spadl jsem do reality. Tu manu začali usrkávat, najednou rána jako při bouračce a já letěl z popelnicí k zemi. Ona na západ, já na východ, a pěkně zády na žulové dláždění. „To je nápad, nechat popelnici v chodníku, člověk vo ní zakopne. Koho si tam šmíroval, ty prase?“ Dva polocikáni mě popelnici podrazili a ještě jeden s chutí vykročil, že mě nakopne. „Nech ho bejt“, milosrdně zakročil druhý, „měla aspoň pořádný? Co?“  Rukama naznačil, jako že kozy. Neodpověděl jsem, šli po svých. Rána o žulu do zadku a loktů byla pořádná. Měl jsem na sebe vztek pro to hloupě drzé veřejné špiclování. S ostudou jsem ten plecháč vrátil na místo a s bolavým zadkem bloumal ulicí. Po půl noci bloumal před oknem i Jíra a já se schoval do výklenku protějšího bloku. V půl jedné herecká společnost opouštěla divadlo, každý zvlášť, spokojení a klanícího Jíru obdarovávali penízky do pekelného ohně a poté, s hlavou do země, každý zvlášť, jako zahloubaní filozofové, ťapkali k domovu. A poslední přízrak, ten podobný židu z učebnice, zamkl dům a prošel kolem mé skrýše. Bručel si do fousů jako přetížený transformátor.

     Ač mně nepěkné šmírování napomohlo objasnit záhadu konce za mořem kopaných kaktusů, klidu mě nedopřálo. Moc jsem se za to šmírování styděl, hospodě se vyhýbal a ulice Sladovnická se mi zprotivila. A zhnusili se mi všichni ti blbečkové co krmí kozu takovým královským žrádlem, aby druhej den měli motolici. Ano, pochopil jsem ten jejich pseudorituál. Nechat kozu vyhladovět, potom do ní nacpat žrádlo, o kterém se žádnému kaktusáři nezdá, nechat jej semlít, separovat, pročistit a přefiltrovat kozími vnitřnostmi, aby druhý den, tak jako mléko mateřské, bylo připraveno se vším potřebným a k tomu se nadýchat ohlupujícího smrádku z kadidla. Pro boha, takový žrádlo! Jako kdyby Habešan, někde v polopoušti krmil velblouda modrými pomněnkami od Zbirožského potoka, nebo okrovými blatouchy z mokřin kolem Labe.  Kdyby raději zašli naproti do knajpy, jak já bych je pohostil, za jeden jediný kopaný.
    Až po měsíci hezkého červnového a hlavně kaktusářského počasí, jsem si celou událost připomněl v tramvaji č. 2. Jel jsem z náměstí na Světovar a u planetária, kousek od nádraží, přistoupila zajímavá žena dlouhých světlých vlasů a triko dobově krátké a za lacino k vidění dva vyvinuté břišní svaly. Takové, jako by se z pod trika táhly napnuté kšandy a takové co ukázala tehdy na dvoře vnitrobloku kozí dojička, pro niž jsem složil na polední střeše kratičkou básničku, když artistické tělíčko zaklonila pod kozičku, aby jako nemluvně domlsala zbytek, včerejším rituálem, oblouzněného mléka.

Jak hlavičku zaklonila k vemínku,

na pánvičce připálila topinku.

A když jsem sáhl po česneku,

ten pokrývač, ten blbec, začal o kozím mlíku.

                               Jasně, že tím myslím mezi nohy topinku.

I když  bylo tolik volných sedadel  kolik bývávalo  za sovětských filmů, nekydla sebou jako o mnoho mladší křepelky. Říkám o mnoho mladší. Dejme tomu, že křepelky se převtělují v osmnácti. Tahle zaujala křepelčím tělíčkem, zvláště strčí-li obličej pod kozu tak, že leckterá pravá křepelka by takový úkon jen ztěží zvládla. Ale proč vlastně křepelkou nebyla? Džíny křepelčí, zdrclé triko křepelčí, dětskou nožku v křepelčích střevíčkách, kotníčky na vzduchu, určitě byla bez, „no natoč se holka na mně, ať tě ohodnotím“. Ne, to ona ne, místo natočení k porotě ustoupila vystupujícímu, porotě ukázala záda a jak chytila horní držadlo, zdrclé triko ještě více zdrclo a na těch zádech, tam, kde křepelkám končí pas a počínají obliny boků, vylezla kopyta. Ano, na akorátně snědých zádech, vylezla z pod trika vytetovaná kopyta. Zprvu jsem myslel čertovo, ale byla kozí. Levá na pravou, pravá na levou. Dvě šedočerná kozí kopýtka a kus hnědě chlupatých kozích pacek. Tak tohle by žádná křepelka neunesla. „Ty máš holka mindráky, ty nebudeš podnikatelskou paničkou  a jezdit do lékárny teréňákem. Kdo by chtěl ženskou s kozou na zádech? Ty už si deset let křepelka nebožtice.“  Než jsem se rozkoukal, než zjistil, zda jsou kozí záda pěkná, nebo odpuzující jako by tam seděl Otakárek fenyklový, nebo ohavná masařka, tramvaj ve Sladkovského ulici zastavila, opona spadla a žena vyběhla. Neváhal jsem vyskočit za ní. Přeběhla ulici, pak jen kousek po chodníku a hned odemkla strašlivě oprýskané dveře neduživého činžovního domu, kam zalezla jako do chlívku. „Tak já už zase šmíruju.“ A nešmíroval jsem ledabyle stočené vlasy. Ani nafouklé tvářičky, jakoby hasila narozeninový dort, rovněž kulatý zadeček jsem přešel, i pružné achilovky sevřené kotníčky zůstaly bez zájmu, má přebujelá představivost neodstrojila prořídlé džíny, nýbrž zdrclé triko překrývající malůvku.
    Kozí kopyta zapříčinila, že jsem překonal stud a znovu navštívil roh ulice Sladovnické a U Světovaru. A neměl jsem to dělat. Ono totiž dno mezi skly toho nízkého špaletového okna, před nímž se lidé jako před toaletním zrcadlem často upravovali a možná se ptali, kdo je na světě nejkrásnější a ono odpovídalo, „ Coryphantha valida, podívej“, pokrývalo čerstvé  kozí  krmení. A ne ledajaké krmení. Já bych za něj obětoval lidské výdobytky. Za ten asterias klidně přestanu jíst na do smrti maso, za  hexaedrophorus budu žrát votruby a za niveum? Odvezu televizi i s Novou k recyklaci do sběrného dvora. Ale pokročil, blbeček, uznal, že v mezisklí jim bude dobře a kozí mlíko kunčafty dokonale oblbne. Neskutečně drzý človíček. A proč by nebyl? V tak podivně zprivatizované zemičce se bát? A navíc, on přece podniká, má zelenou a jak víme, trh řeší věci za nás. Pro vztek jsem musel odejít. Opravdu jen pro vztek a nezákonnost? Ne! Prachobyčejně jsem záviděl, žárlil a vztekal se, že rostliny nestojí v mém skleníku. A sebelitování s vyčíslením škody kozou sežraných rostlin mě donutilo zpracovat rozsáhlý plán, když jsem před ním strachem zavrhl obyčejnou noční loupež, tedy za deště a bouřky prásknout do skla, nacpat rostliny do tlumoku a prchat.
    V den po úplňku, v den rituálního nadojení mezkalinem obohaceného mléka, v den, kdy Jíra půlnočně bloumal před oknem a čekal na almužnu dnes od hodných lidí, já vyhlížel na ulici U Světovaru konec hloupého rituálu a čekal na dojičku s kozími zády. Sevřená ulice spojenými rodinnými domky, nabrala denní teplo a to se mi hodilo. Deset minut před jednou noční, jsem uvázal svlečenou bundu kolem pasu a pozoroval, jak vycházející přízraky sypou Jírovi penízky. Dojička mezi posledními a jak jsem předpokládal, zamířila do Koterovské ulice. Popoběhl jsem, na jejím rohu čelem vzad a šoupavým a nejistým krokem slepce,  šel  naproti vyvolené. A zrovna tam, kde lucerna prosvítila letorosty zprzněných stromů jsem zavrávoral a padl k zemi. A dopadl o co více cíleně, o to více nepřirozeně, totiž přímo na břicho. A protože měla dnes upitou mezkalinem nadopovanou kozinu a jako zákusek smrádek z kadidla, byla hodná, přiběhla ke mně celá ustaraná. „Pane, co je vám, co se stalo, zavolám doktora.“ Najednou mě pohladila po zádech a vzdychla. „Bože, ten je nádhernej.“ Mohu vás ale ujistit, že ta slova nepatřila mně, více než třicetiletému človíčku bez závazků, nýbrž opravdu nádhernému barevnému kozlovi, co jsem si nechal za veliký peníz vymalovat na triko. Slyšel jsem, jak šeptala. „Takovýho tu nemůžu přece nechat ležet. Stopadesát hasiči, stopadesátvosum četníci. Jo! Stopadesátpět doktoří. Pane, už volám.“ Zalomcovala  mým ramenem, já překvapeně zvedl hlavu a zavolal, „Prokope, si to ty?“ „Jo, tak páníček je vožralej a ještě přihřátej?“ Uklidila telefon a já dodnes nevím, proč jsem zvolil tohle jméno, hned jsem ale vysvětlil, že Prokop je kozel, co mně odpoledne utekl a já zřejmě padl k zemi hlady a vysílením, po snad třiceti naběhaných kilometrech. „Vy máte, pane, kozla?“ „Mám, ale nemám, když zdrhnul.“ Hezky se na mě podívala a jak jsem seděl na chodníku, sedla si po indiánsku proti mně, „To ho musíte najít, pane, víte kolik je všude psů anebo ho můžou klidně přejet, nebo sežrat bezdomovci, má obojek s adresou a má známku?“ Pak už jsem nestačil odpovídat ani nedokázal odmítnout pomoc při noční honitbě. Ta poblouzněná ženská neznala únavu, pobíhala ulicemi, než jsem prošel jednu stranu bloku, ona oběhla celý. A když se zeptala odkud vlastně utekl a já řekl z Koterova, „A co děláme tady?“ „Tady jsem ho naposled viděl.“ „Ten už bude, pane, dávno doma, kozel je chytrej.“ Táhla mě dva kilometry do Koterova, kde jsem opravdu bydlel, musel jsem nakouknout do vrátek, jen jako vzbudit rodiče, jen jako se poptat a hned zpátky do terénu a až do svítání, až do východu slunce, potom na tramvaj a do redakce Plzeňského deníku a podat tučný inzerát. „A prosíme to do silného rámečku“, zaškemrala. Za inzerát jsem nechal všechny peníze a ještě mě táhla na slovanskou policejní stanici ohlásit zatoulání kozla Prokopa. Venku, ospalý a vysílený, jsem usedl na lavičku.  Neúnavná vedle a konejšila mě. Už jsem měl sílu ledva na dívání, na neposlouchání a vláčné přiklonění  k roztomile nafouklé tvářičce a jí políbil. Držela jako bych drbal kůzle mezi růžky, ale zvířátko to nezbedné, najednou drblo za muškát, jenž letěl s květináčem z okna k zemi. „Tak šup, jdeme do Koterova, bude už určitě doma anebo někomu ožírá kytičky přes hradbu.“ Já, lenoch navyklý sobotnímu vyspávání jsem musel prolézat Koterovem, který znám do puntíku, ulicí po ulici s obavou, aby se známí nezeptali, co že tak důsledně sháním? Odpovědět před neúnavnou, že ztraceného kozla a ještě já, starý mládenec v patách se ženskou, „Chudák Ondra, ten to chytil“.  A když nebyl doma ani v ulicích, když jsem začínal chodit v polospánku, „Jdeme dolů k řece, je tam pěkná travička“, rosou jsme jako čápi chodili loukou kolem vody, dokonce se na Prokopa zeptala rybáře, děduly kapraře, „Slečinko, mně doma říkaj starej kozle, tak nevím, nejdete za mnou?“ „A vy ste jim taky utek?“ „Na ryby, slečinko, vždycky utíkám, je to zábavnější a nikdo po mě doma nechce kapra. Kdyby mě na ryby posílali, to by nebylo vono slečinko. Taky jsme měli doma kozu, ale byla mlsná jako koza.“ „Mlsná? Tak jste si jí zkazili, kdybyste viděl, co koza sežere za svinstvo, nevěřil byste!“ Jak slyšela, že si s dědkem může povídat o koze, usedla do mokré trávy po jeho boku a já byl nakonec rád, našel jsem si suchý, od loňské povodně naplavený píseček, tam jsem se zkroutil, podložil hlavu loktem, díval se neúnavné na záda, představoval si tetování a v polospánku poslouchal vášnivou rozmluvu. „To, co sežere naše Dáša za svinstvo, radši bych pošla, ale to mlíko, pane, lepší než plzeňská dvanda! Jen kdyby ho bylo, svět by byl jinej!“ „Vy si můžete na svět stěžovat, slečinko, taková mladá a hezká, všechno máte před sebou.“ „Ba ne, pane, já už to prošvihla.“ Chvíli se odmlčela, přehlížela vlnkovou hladinu koterovské Úslavy, jako by tam plulo nekonečné hejno ryb, potom položila dědkovi hlavu na rameno, jako mladá vnučka. Dědek musel vstoupit do sedmého nebe. „A stejně, koza je nejlepší přítelkyně, nebydlet v činžáku, měla bych tři.“ „A vy  nemáte svou slečinko?“ „Ne, starám se o paní doktorovou, kozu Terezu doktora Měsíčka.“ „Měsíček, Měsíček, není to ten světovarský čaroděj? Ten co bydlí pod starým pivovárem? Ale, to je jen přezdívka, slečinko, Měsíček si nechá říkat, protože léčí za úplňků, mě kvůli němu málem zavřeli. Žena trpěla na ekzém, co nešel vyléčit, až jí někdo poradil Měsíčka, von slíbil mastičku, ale já mu musel za úplňku narejpat dva pytle blatouchů v mokřině před vodárnou, tam pod Homolkou, nějakej ochranář na mě zavolal policajta. Musel jsem mu slíbit candáta a ty blatouchy, že vrátím zpátky. Navrátil, slečinko. Měsíček tenkrát udělal mast a za pár dní měla žena pokoj. Von dělá mastičky a lektvary jedině z divokejch bylinek. A toho candáta, jsem ne a ne chytit, jsou to potvory, nakonec jsme jeli na nákup až do Třeboně.“ „Tak to je bomba, pane! Von v tom bytě Měsíček nebydlí, jenom tam někdy léčí a mně svěřil klíč a za trochu mlíka navíc chodím krmit Dášu.“
Tak takhle je to, kaktusům říká svinstvo a kozí mlíko jí blbne hlavu víc než dvanda z pivováru. Slunce mě příjemně prohřívalo, když se dědula vymrštil, zasekl a známý cvrkot brzdy navijáku přehlušil peřejku pod koterovským mostem.  Prut byl od poloviny ohnutý jako spartakiádní kruh, dědula bojovně zapřený a neúnavná rovněž v bojovném postoji, sevřené pěstičky na kolenou, teď jí zvednout triko na zádech!  Teď, ani by to nepostřehla, strojek navijáku vrčel jako velikonoční řehtačka. I já sevřel pěsti silou neúnavné a zakřičel, „To je mobidik!“. Viděl jsem jak je neúnavná napnutá, jak by chtěla vzít prut do ruky a zdolávat rybu, která nechtěla zastavit a jen odvíjela další vlasec, dědek reguloval brzdu navijáku, potom začal s prutem tak zvaně pumpovat, na mě zařval, „Mladej rozlož podběrák!“, pumpování, nepumpování, ryba roztočila cívku jako by spustilo protest padesát cvrčků na louce, neposlechla dědka, „Ty prevíte, jestli mně tam zajedeš!“ a ryba zajela, zajela tam, kam dědek nechtěl. Do koruny padlé, podemleté vrby dlouhé do tři čtvrtin šířky řeky. Tam někam do vrbových větví a větviček, do štičího úkrytu. Cvrčkové ustali a neúnavná zasypala dědka otázkami. „No je tam, slečinko, ten dobře věděl kam si to má našněrovat. Zná to tu, prevít.“ Uviděl jsem, jak se jedna větev pohybuje v jinak klidné vodě. „Neutrhl se, strejdo, je tam zamotanej, vidíte?“ Nakonec, po vášnivé diskusi, jsem svlékl hadry a plaval ke stromu. „Snad to neúnavná ocení.“ Teplo mi nebylo, to ne, ale v zápalu boje jsem ledárnu nevnímal. Připlaval jsem do náruče napůl ponořené koruny a po vlasci šmátral pod vodou. Měl jsem pravdu, ryba omotala několik slabých, pružných větviček, ty tlumily bojovné výpady, všechny jsem odlámal a unavenou rybu dědula snadno zdolával. Honem jsem doplaval ke břehu, abych nepropásl výpomoc s podběrákem. Byl to nádherný kapr šupináč, a natažený v trávě naměřil dědula šedesát osm centimetrů. „Tak to je náhoda, za pár dní máme třicáté výročí osmašedesátého. Tak co s tím krasavcem, slečinko?“ Neúnavná jej hladila, polechtala na kapřích fouskách, usmívala se a já hlady polykal sliny. Naše rodina je rybí rodinou a dobře chovaný kapr, je pro nás pochoutka. „Vy jste ho, mladíku, vyprostil, já ho věnuji vaší slečně.“ „Neúnavná a permanentně usměvavá jej zvedla, ani se únavou nevzpouzel, otočila se k vodě, rozmáchla se a mrskla s kaprem do výšky nad vodou. „A já mu dám dožít ve vodě!“ Tím nejdelším životním letem se kapr kroutil a plácl o vodu, jako by tam mrskla kýbl s vodou. „Co děláš, ty Náno zfetovaná!“ Podívala se na mě nevraživě, a hned se začala smát na celou koterovskou hladinu a dědek jí v tom nenechal. Smáli se, jako dva blbečkové. „Vy jste kapra chtěla pustit, jako poštovního holuba, slečinko, a on zatím letěl jako v pytli hrabě Monte Christo z pevnosti If. Jo, kdyby byl každý takový, byli bychom tu v rybářském ráji.“ A co by sme asi jedli, dědku, zašifrovaně jsem hlady zavrčel. „No, já už to zabalím, byl to zážitek, slečinko, a toho vašeho vemte na sluníčko prohřát, stejně si myslím, že ten váš kozel, bude někde na teplý stráni, zkuste prohledat louky nahoře pod letištěm, do kopce se zahřejete.“

A přišla chvíle, kdy jsem svého plánu začínal litovat. Hladový, unavený a nevyspalý jsem se nechal vláčet kolem zavřené hospody, naprázdno polykal kolem zašpérovaného krámku, zaskočit domů pro chleba jsem neměl odvahu, co kdyby chtěla vidět neexistující chlívek a když stála na stráni nad Koterovem a vyhlížela vymyšleného kozla jako Nšoči Oldu, bylo mně jí nakonec líto. Na chvíli se posadila, dlouhé světlé vlasy zahákla za uši a dívala se, jakoby si někde na horách užívala radosti z první zdolané pětitisícovky. Pozoroval jsem, jak její oči prohledávaly zelené okolí. Na to, že jsi světlovláska máš nějak moc tmavé oči, holka. Do vyběleného bělma vsazené podzimní trnky, trnky od středu překrývaly zaječí bobky a do jejich středu vmáčknutý černý kulatý pepř. A ten pepř se zvětšoval, zmenšoval, podle světla, jako mechanická clona foťáku. Hezká jsi, to jo, dokonce moc, ale hlavičku máš oblbnutou, dr. Měsíčkem, víš, že si sežrala šperky, jenž by mě zdobily celý můj život? Jsi hloupoučká, Meskalinko, ano,…. Ať jsi Marta, Tena nebo Lenka, já tě budu říkat Meskalinka. Postavila se a já měl její pěkný zadeček v kostkovaných plátěných kalhotách jen kousek od hlavy. I ze zadu jsi pěkná Meskalinko a ty šlachy Achillovy, dlouhé, ostré, ke kotníčkům rozšířené jako sekyrka na štípání polen.
Už bylo teplíčko, stáhl jsem bundu, položil na trávu a zalehl. A s tím hezkým obrazem zadečku Meskalinky jsem na boku usínal. V polospánku jsem uslyšel, jak jí křuplo v kolenou a jak něžně pohladila kozla na mých zádech.
Spal jsem dlouho, protože když se mnou zacloumala, slunce bylo o půl oblohy dál k západu. „Vstávej“, najednou mně tykala, „musíme ještě výš, musíme uvidět všude, musíme do prostoru bez hranic, slyšíš? Vstávej!“ Lomcovala se mnou, já zpitomělý spánkem a sluncem přehřátou hlavou, jsem za ní pajdal, na nic se neptal, proklínal kozí plémě a těžko snášel příšerný hlad. „Neloudej se, musíme ho najít, dokud je světlo, já už byla nakrmit Terezu, prolítla jsem Světovarem, fakt už nevím, kde ho hledat.“ Tak ty sis, Meskalinko, byla loknout z vemínka? Zaklonila si hlavičku a z kozí pípy vytáhla zbyteček ze včerejška? To se tě to běhá bez únavy a hladu s kozím meskalinem. Chvíli mně připadlo, že natáčíme nějaký film ze světa feťáků. A že jsem za ní ťapkal slepě, jako nadržený kozel za háravou kozou, se mi nevyplatilo. Najednou stočila kroky k hangáru letkovského letiště, já se zaradoval nadějí na občerstvení a popoběhl vedle té permanentně usmívající ženský. Od noci se jen usmívala, na každého, na redaktora, na policajta, na rybáře i na všechny pocestné a nejvíc na pilota malého letadélka Zlín Z 43. Do smrti si jeho název budu pamatovat. Stálo jen kousek od větroňů na tomhle sportovním letišti aviatiků fandů, a když se pilot Meskalinky zeptal, „Tak jste to zvládla madam?“, sevřelo se mi hrdlo strachy jako psu, kterého tlačí do ordinace. Žaludek jsem měl stažený, krev hustou, z jazyku mucholapku, oči jsem obracel na zavřené okýnko občerstvení vedle hangáru a jedině pilot si mého zoufalství povšiml, „Pán hledá asi jiného kozla než dáma, co? Vona naše Sonička dneska už zavřela, to víte, všichni jsme tu dobrovolně a já taky ženu na fotbálek. Tak madam, patnáct minutek vzduchem, dalekohled máte připravený, honem nasedat.“ Skoro jsem natahoval, vždyť jsem v letadle nikdy neseděl a kolotoč od mládí nesnáším. Meskalinka se do toho stroje pro čtyři usadila po boku pilota a já za jeho záda. Usmívala se, pořád se jenom, ta kravka, usmívala, a když aviatik nastartoval, když se všechno kolem mne rozechvělo, byl jsem rád, že je ten můj chudáček žaludek sevřený jako dvě čelisti svěráku a že nemá co odhodit. Vrtule míchala vzduch a letadýlko drkotalo po travnaté ploše. Potom jej pilot otočil proti nízkému slunci, vrtuli roztočil rychlostí, že už se nic chvět nestačilo, mně se stáhly všechny svaly kromě žaludečních a po trávě už jsme pelášili do náruče slunci nad Plzní. Najednou jsem ucítil docela blažený pocit, to když jsme se odlepili a elegantně, rovně jako po přímce jsme letěli nad mým Koterovem, nad řekou pilot mírným obloučkem otočil letadýlko podél toku a jako vodáci jsme po proudu kopírovali koryto a prohlíželi louky na obou březích. Meskalinka se na mne občas, se smíchem otočila a pokývala hlavou, jako že teď je to ono, teď, z prostoru bez hranic, kozla nepropásneme. Jiní zájemci o let, jak jsem si všiml tabule vedle okýnka občerstvení „15 minut letu - 1300 Kč“, jiní by za ty peníze přelétli nad plzeňským náměstím v prostřed s kostelem Svatého Bartoloměje, nad hradem Radyní, plzeneckou rotundou, nad zámkem Kozel, ale my? Jenom po zeleném, jako po zelené turistické značce, všechno Meskalinka poctivě prohledávala a když i ona uznala beznaděj, se smíchem hecovala pilota k ďábelskému letu. Najednou stroj nabral rychlost, odlepil se od přízemku a hnal někam do pater mrakodrapů. Oba se tam ve předu zbláznili. Nikdy bych nevěřil, že ten vzdušný velorex dokáže v člověku udělat takovou paseku. Divokým stoupáním, klesáním, obloučky a houpáním mě tělesná křeč přilepila do opěradla, oči jsem zavřel, protože rychlé střídání kdy v celém okně byla jen zem, nebo jen nebe, mě děsilo a ona se jen smála a hecovala pilota. Já už oddechoval jako postřelený kanec a proklínal Meskalinku. Konečně chvilku rovný let, při kterém jsem otevřel oči a uviděl louku letiště. Z letadla jsem nevylezl, ale vypadl. Svalil jsem se na trávu a ta kravka se mi posmívala. Pilot, který mě vlastně za letu vůbec neviděl hned věděl o co jde. Pomohl mě vstát, to už i Meskalinka změkla a vedla mě k hangáru na lavičku. „To já netušila, že to nesnášíš.“ Aviatik zaběhl do hangáru a donesl plechovku Kozla. „Tady je konečně něco pro pána.“
„Promiň mi to, fakt jsem netušila, jak ti bude.“ Žadonila cestou z letiště, dokonce mě za ruku vzala. Jen ne tak zhurta, Meskalinko, žádné rychlostní seznamování, hezky pomalu, abys mi vydržela a taky pro mě něco stačila udělat. Cestu do Mexika, o které jsem uvažoval si mně tímhle představením navždy odebrala, do žádného letadla už nesednu. Já si to, Meskalinko, od tebe vyberu jinak. Cestou jsem se nenápadně a polehounku poptával na doktora Měsíčka. „Copak ty ho znáš?“ „Já ho neznám, ale ty jsi o něm povídala ráno rybáři a já bych taky potřeboval něčeho zbavit.“ „Měsíček jen tak někoho nevezme! U něj si všechno musíš tvrdě vodpracovat víš? Tam to není na pokladnu, to nejsou žádný lázně. Napřed si zajdi vobyčejným doktorům! A k Měsíčkovi? Až tě budou odpadávat kusy masa, nebo těsně před voběšením.“ „A ty ses chtěla věšet?“ „Jo, představ si, já se chtěla věšet, když už jsem skoro žádný maso neměla, když by mě udržela i režná nit. Jak já nesnáším politiky. A dost! Na tohle nemám dneska žaludek! Podívej se nahoru na větroně to je elegance, tam bys mě měl vzít ty na revanš. Podívej, jak jsou vysoko, jak se tam válí a čachtají v  prostoru bez hranic.“ „Řekni mi, ty vůbec nemáš hlad a žízeň? Vůbec nejsi ospalá? Ty nemáš chuť na třenou buchtu s kakaem, nebo topinku s česnekem? Ty by ses nenapila třeba domácího moštu? Nebo neskočila po sekaný? Tobě vážně stačí to svinský kozí mlíko na celej den?“ „Co to meleš? Jaký kozí mlíko? Dala jsem si gulášek U Levých a dvě dvandy. A žrala bych, neboj!“ Sešli jsme starou třešňovou alejí dolů do Koterova a ten prevít autobus odjížděl. „Je sobota, poslední jede až po desáté, nezajdeme do hospůdky?“ V té staré knajpě v kopci na návsi se jí líbilo. Jenomže jsem se za takového hosta styděl. Nedala si vůbec nic, ani pivo, ani limonádu, ani vodu z kohoutku a jídlo už vůbec ne. „Říkala si přece, jakej máš hlad.“ „Na noc já nic nechci, víš?“ Musel jsem konzumovat za ní, aby do mě hospodskej nerejpal, co mu tam tahám za hosty. Těžko bych vysvětloval, že si nebude mršit kozinu v žaludku nějakou jeho mizernou tlačenkou a pivem. Brzo, po pouhých třech dvandách, jsem její usměv dohnal a nakazili jsme i ostatní. Jen chvilku před odjezdem autobusu, mě položila hlavu na rameno a trochu zívla. „A jak to víš, že mám ráda kozí mlíčko?“ „Viděl jsem tě tenkrát ze střechy, jak si pila z vemene, když jsem byl na brigádě u pokrejvačů.“ Neodpověděla. Snad ani neslyšela, mou poslední větu, ani průpovídky kamarádů, že jsem si jí do postýlky pěkně uspal. Sotva vnímala, když jsem jí táhl k sobě domů. Meskalin dohrál úlohu.
„Hlavně mě, prosím tě, nehejbej s trikem, slyšíš?“ To byla jediná slova, když jsem ukládal vyčerpané tělíčko. A hezky na matraci na zem, dépak do nečisté staromládenecké postele, ale toho jejího příkazu jsem nedbal. Pomaloučku, polehoučku, při světle lampičky, když spala hezky na levoboku, jsem s napětím sunul triko k ramenům jako při striptejzu. Nejdříve nad obloukem zadečku mě známá kopyta, směrem k pravému boku jsem objevil chlupaté tělo, které se ztrácelo v oblouku žeber, ještě výš kozí kolena a od nich vedla přes hrbolky páteře bradka, najednou z Meskalinky vyšel zvuk a já triko upustil. Neskutečně jí zakručelo v břiše, a že prej gulášek a dvě dvandy. Znovu jsem chytil triko do rukou, tentokrát rázně vyhodil k ramenům a jako neřestník před ďáblem odtáhl ruce. Příšerná hlava černohnědé, žlutooké kozy užírala tu bájnou Lophophoru williemsii na levé lopatce. Sama koza možná byla hezká, ale co má dělat na ženskejch zádech? Vlastně, jen výseč kozy, hlava s chlupatou bradkou, ve vzduchu pokrčené přední nohy, jakoby aportovala a zbytek zvířete se ztrácel v mlze pod pravou paží Meskalinky. Nechtěl jsem uvěřit, že tohle je vytetovaný na furt a měl nutkání přinést ředidlo a kousek obrazu rozpustit. Něco tak strašného na mladých ženských zádech, i na omak to musí být hrubé jako obraz na plátně. Dodal jsem si odvahy a prstem pohladil kozí bradku, byla hladká jako žárovka, jako igelit na vakuované flákotě. A stejně tak kopyta, Lophophora i kozí uši na šíjí, nakonec jsem přiložil hubu a kozu políbil. Nechtělo se mi od toho zvířete, ale ve tvrdém spánku se Meskalinka obrátila na záda a já měl pokoj. A předek? Na ten jsem si netroufl ani po pěti dvandách.
Usínal jsem šťastně, dlouho jsem neměl dámskou návštěvu takového ražení. Pomalounku, polehounku jsem začínal věřit účinkům bájné Lophophory williemsii.

   Druhý den, jsem si lámal hlavu co  nabídnu hostu k snídani, zbytečné starosti. Tak jí mám pozvat na oběd? Cizí ženskou posadit za rodinný stůl? Táta, rozrušený včerejšími volbami, mluví jen o politice, patří k  amatérským politologům, volby vynechat je zločin, mluvil by jen o nich a ona k smrti nesnáší politiky. V jednu po poledni jsem doznal, že i tato obava byla zbytečná. Meskalinka ještě spala jak zabitá. Ve čtyři hodiny se mě matka zeptala, „Prosím tě, co sis to přivedl?“. „To není žádné „To“, ale pěkná ženská, mami, co dokáže čtyřiadvacet hodin pochodovat bez jídla a vody, víš?“ V šest, tedy v osmnáct, jsem naložil talíř bramborovou kaši s uzeným a šel do svého pokoje Meskalinku vzbudit. Nereagovala na slova, na drbání po ramenech, jenom uzeným pod nosem zaškubala nozdrami. Až po sedmé, když už do mě matka rýpala a připomínala jí dohazované slečny, jsem do pokoje utekl. Uzené pryč, talíř od kaše vylízaný a Meskalinka měla půlnoc. Tentokrát jsem s jejími rameny pořádně zalomcoval. „Co děláš, proč mě budíš,…. Zrovna se mi zdálo vo žrádle, bože, jak já bych jedla.“ „Ty si neměla kaši s uzeným?“ „Já, ale já normálně maso nejím.“ „A kam by to jídlo zmizelo? Psa nemáme.“ Strašlivě jí zakručelo v břiše. „Slyšel si to? S uzeným by takhle neškrundal. Jak já bych žrala.“ Běžel jsem do kuchyně nakrájet sýry, které do sebe naházela. „A teď už jenom nějakou slaďárnu.“ Vzpomněl jsem si na pudink v lednici. Venku je tak pěkně a voni musí zrovna smrdět v kuchyni. Přiběhl jsem, popadl pudink a otec zvedl oči od novin, „Kolik jich tam máš, prosím tě?“ „Pět otče, pět.“ Ukázal jsem roztažené prsty.
„Tak ten mně fakt bodnul.“ Ale že by se po pudinku Meskalinka pakovala, k tomu se moc neměla. Byla docela jiná než včera, taková zvalchovaná a nevrlá a mě napadla jedna věc. „Ještě mám prima zákusek, počkej. Naposledy jsem hnal do kuchyně, bleskově popadl sváteční stříbrný podnos, příbor a šel do skleníku. Na podnos jsem i s miskou položil tu největší Lophophoru a odnesl Meskalince. Zkoprněla, když jsem s příborem pokládal rostlinu na stůl. „Tohle je kaviár naší Terezy, po tom má nejlepší mlíčko, kde jsi to vzal?“ Chytila se do pastičky jako nezkušená laboratorní myška. Snadno jsem si uměl představit, jak popadne příbor, nožem odkrojí plátek a zastrčí s požitkem do úst. „Mám je a mám jich dost i na výměnu. Myslím za jiné kaktusy. Já jsem totiž sběratel, pěstitel a největší kaktusář z Koterova víš?“ Řekl jsem hrdě a chlubivě a podle jejího navráceného včerejšího úsměvu jsem poznal, že můj plán úspěšně odstartoval. Dokonce mě asi chtěla svádět, nadlehčila si vlasy, pokoušela se neúspěšně v kabelce hledat rtěnku, nakonec přehodila nohu přes nohu, jenomže se podívala na své plátěnky a ze včerejška ušmudlané tříčtvrťáky a doznala, že takhle se asi chlapi nesvádí. „Tak bych se tak potřebovala něčím spravit.“ Pokukovala po rostlině. „Tak víš co? Zvu tě na dvandu.“ Ze strachu, aby se rodičů nevyptávala na ztraceného kozla, jsem jí potichu vedl ke vchodu a von zrovna z kuchyně musel táta a jako přívěsný vozejk máma. Ve vchodu nám dali přednost a než jsem stačil oznámit, že odcházíme, otec rozvinul aktuální debatu a já se za jeho neomalenou přesilu styděl. „Tak volby máme za sebou, slečno, mohu se zeptat, komu jste svěřila hlas?“ Podívala se nechápavě z otce na mě, potom s pokrčenými rameny do země. Trnul jsem strachy, když jsem viděl otce, jak se nedůvěřivě dívá. „To jako myslíte ty politický?..... Já a volit tůty politiky? Vždyť by to byla vlastizrada, pane, za to bych se nechala zastřelit. Já,…. Já bych volila jedině Měsíčka, doktora Měsíčka, víte?“ Hrůza, jak otec tápal, nevěděl jak se zachovat, ale to jméno mu nedalo se nezeptat. „Měsíček, Měsíček, neznám a to je slečno pravák, levák, nebo střed?“ Už jsem to nemohl poslouchat, ale Meskalinka mě rozesmála. Ona se k otci natočila zády a pravou rukou napsala vzduchem pár písmen, potom zvedla levou, jako když ve vzduchu dělá doktorský klikyhák a vítězoslavně vykřikla. „Levák, jako poleno, pane!“ Otec povzdychl, „Tak to se opravdu nechte odstřelit, slečno anebo vyšetřit.“ I když to nemyslel tak docela vážně, musel jsem jeho slova mírnit. „On náš tatínek razí teorii, že nejít k volbám je zločin. Vždycky horlivě volí, ale ke konci každého období zjisti, že republika je zase o něco víc prožraná a rozkradená a tak je to pořád dokola, otče, viď?“ 
V hospodě jsem vyzvídal, jak se člověk může k Měsíčkovi dostat. „Na to zapomeň, Měsíčkovi se musíš do mrtě vyzpovídat. A co bys mu chtěl říct ty? Že si zdravej starej mládenec, vo kterýho se stará ještě ve třiatřiceti maminka? Von není blbej jako ti naší politici co musí mít na všechno poradce, náměstky, kmotry a přisluhovače. Ten tě prosvítí jak rentgen. A na konec? Když uzná, že jsi hoden jeho péče, tak tě pro sychr dá přeplavat Hromnický jezírko! Slyšel si někdy o Hromnickým jezírku? O tom s kyselinou sírovou? A když nechceš přeplavat, máš smůlu! Tak tohle je doktor Měsíček, víš?“ „A tys přeplavala?“ „Jasně, že jsem přeplavala, dokonce i zpátečku a proto mně svěřil Terezu a klíče vod baráku.“

     Hromnické jezírko jsem znal, ale až doma jsem prošel jeho historii, že vzniklo zatopením bývalého lomu po těžbě vitriolové břidlice, jenž skončila v roce 1898. Že z té břidlice vyráběli dýmavou kyselinu sírovou a že jeho neobvyklá, načervenalá barva obsahuje rozpuštěné sírany železité z místních břidlic.  Jednoduše řečeno, že v jezírku je zředěná kyselina sírová a proto je bez života. Pěkně si to uměl posychrovat, Měsíček. Simulanti odpadnou.
Má pravdu ta ženská, jestli je Měsíček takovej pedant, co bych mu asi vykládal, aby mně naordinoval kozí terapii a já mu k ní podstrčil kaktusy ze skleníku a odnesl si skvostné importy? Jsem moc naivní. Tuhle práci za mě musí udělat Maskalinka sama. Povídal jsem jí o kaktusářské vášni, neměla vůbec potuchy co je import, kulturní rostlina, co je meskalin obsažený v rostlinách. O to byl můj i její úkol jednodušší. Já ho provedu z vyčůranosti, ona z neznalosti. Po třech dvandách jsme uzavřeli obchod. Já jí patnáct rostlin ze skleníku a ona mě deset z okna ze Sladovnické. „A měsíček nic nepozná?“ „Ten?“ Ten akorát položí karton s cizokrajnou adresou na stůl, řekne, vybal to a zmizí. Ten je furt v luftě. Akorát při terapiích a na soustředěních si ho užíváme. Je s ním prča.“ „Na jakém soustředění?“ „Co vyzvídáš? Je to tajný.“ Rozesmála se. „Jednou, na Moravě v Karpatech, nás vyhnali místní z louky, když jsme rejpali bylinky. Večer, v hospodě, kde jsme byli ubytovaní ho místní peskovali, von jim slíbil, že uvaří s těch bylin nebeský pití, když budou držet hubu. To si neviděl, jak po něm hospoda řádila, zpívali, ženský lezli po chlapech a i vopačně, druhej den byla vesnice jako po vymření a my jim všechno z louky vyrejpali. Jo, Měsíček to je ďábel, jednou v Beskydách nás prohnal medvěd.“ „A tam jste taky sbírali bylinky?“ „Jo, ale co vyzvídáš? To je tajný.“ Dál nemusela mluvit. Pochopil jsem strategii soustředění. Sbírat pro Měsíčka chráněné divoké byliny, aby měl tu nejlepší surovinu na své mastičkaření. Nepochyboval jsem, že mastičkaření té nejvyšší kvality.
Když autobus s Meskalinkou odjel, já se vrátil domů a nakoukl do osvětlené kuchyně, matka utírala nádobí asi z Meskalinčina obžerství a otec po mě mrštil nepříjemný pohled. Vždy, když ty jeho oči skákaly po mém těle z očí  k pasu, z nohou na prsa, jakoby odhadoval míry nějaké coury, vylezlo z něj něco nepříjemného. Na kuchyňském stole ležel elaborát volebních výsledků. „Je to jedna ku jedný, mladej. Levice, pravice, padesát na padesát, jestli tě to něco říká. A za to můžeš poděkovat i tý tvý noční návštěvě.“ „Jak to myslíš?“ „Tak jak to říkám.“ „Vždyť tě ujistila, že by jí k volbám nikdo nedostal.“ „No právě proto a kdyby šla, tak by volila toho jejího Měsíčka, vsadím se, že je to komunista jako prdel! Viděl jsem co toho ztláskala a ještě na stříbře, ta by republiku brzo vyjedla.“ Matka, pominutá absencí vnoučat, odložila hadr, složila ruce v bok a poprvé se otci postavila do jeho politického názoru. „Nakonec má ta holka pravdu, nikam nechodit, nebo jim naházet prázdný vobálky. Kolikrát si měl ty svoje pravičáky u kormidla a co se změnilo? Kradli a prožírali úplně stejně.“ „Dyž si to lidi nechaj líbit? Co bys chtěla?“

     Bylo to jednoho krásného rána, kdy nad Úslavou, jako šála kolem krku, ležela stříbrná mlha, kterou slunce šmahem užíralo, zrovna jsem bral do ruky tu nádhernou, vypasenou myriostigmu, když jsem od vrátek slyšel pískání. A pískala to Meskalinka, která se nemohla dozvonit a stála na chodníku s velkou cestovní taškou jako na peróně vlakového nádraží. Po uvítacím ceremoniálu a ujištění, že se, jak doufám, ke mně nehodlá nastěhovat, slavnostně oznámila, „Máš je tady, ale hezky z ručky do ručky“. „Neboj, máš je připravený.“ Rozepnula zip tašky, „Jsou rovnou z nového balíku, co nechal Měsíček na stole“. Nepochyboval jsem, letmo přečtená slova novin, do kterých byly jednotlivé rostliny zabaleny, zněla krásnou španělštinou. A obsah balíčků, jako ze šperkovnice španělské královny. Stydím se popisovat, co všechno tam bylo. I jednu Lophophoru jsem vybalil, po ní Meskalinka skočila, „Tu ne, tu musí mít Tereza“. „Neboj, dostane jich ode mne šest!“ Když rostliny ležely v lajně na posekané trávě, když jsem vzal poprvé Meskalinku do skleníku, když ta vypasená myriostigma rozkvetla, když se Meskalinka vůní rozplývala a když jsem jí nad tou vůní poprvé políbil, nebylo krásnějšího dne v životě.
   Výsledek mého krmení jsem si nemohl nechat ujít. Den po srpnovém úplňku, ale česky podmračeném jsem slídil ve výklenku Sladovnické ulice a pozoroval vchod s netrpělivě oťapávajícím Jírou. Chvíli po půlnoci, otevřeli přízraky dveře a vycházeli do ulice. Ale jinak než posledně. Jíry se ani nevšimli, nedostal ani korunu, dokonce chudák Jíra za jedním běžel s nastavenou rukou a ten mu jednu ubalil. Poslední vycházela Meskalinka s Měsíčkem, určitě to byl fousatý Měsíček, co rozhazoval tak rukama a já si najednou uvědomil slova kolegy kaktusáře, jenž vyřkl, když jsme diskutovali o rituálním pojídání kaktusů indiány, „To po těch našich by se akorát posrali“. Počkal jsem až Meskalinka přejde křižovatku a zapadl do hospůdky U Levých. Už jen pět hostů krátilo noc hospodské a Jíra, jak mě uviděl, spustil. „Ty, že ty v tom máš prsty?“ „V čem jako myslíš, Jíro?“ „Tam v těch naproti, nedělej hloupýho!“ Štamgasti se rozesmáli, „Voni mu dneska dali prd a eště dostal, náš Jíra, na zobák, viď?“ Dostal jsem strach z Meskalinky a také, že je konec mého dlouhodobého plánu.

 

     Odpoledne, jen dva dny po srpnovém úplňku zazvonila před našimi vrátky Meskalinka. A když jsem vrátka otevřel, ona ta zbědovaná ženská nebyla sama. Na dvoukoláku, jako nafouklá zdechlina, ležela Tereza. Zadní packy přesahovaly káru až mezi řídící voj, hlavu, podloženou polštářkem, měla jako na zlomeném krku strčenou až do předních stehýnek od pokrčených pacek. Vlastně kopírovala roh dřevěného bednění káry. „Vyhodil mě, ten blbec Měsíček mě vyhodil a Terezu si prej můžu vzít rovnou do kafilerky. Necháš mně jí tu? Stejně je to kvůli tobě a tvejm posranejm kaktusům.“ „Co to povídáš!? Co mu máš co říkat vo kaktusech?“ „Musela jsem, když bylo Tereze zle! Tak necháš mě jí tu? Jenom na pár dní.“ „Za pár dní, ty chytrá, zasmrádne, že přitáhne mouchy ze všech popelnic.“ „Není mrtvá a neumře, byla jsem u veterináře. Dali by sme jí do chlívku po Prokopovi.“ Oj, Meskalinko, ty mně dáváš, musím odvrátit katastrofu. „Nezlob se, ale to nepůjde, chlívek zabral otec a já jedu na služebku.“ Neřekla vůbec nic, jenom se nadechla, že ta její nádherná prsa ke mně o míli poskočila, otočila se a táhla káru na Plzeň. Já jsem naopak úlevou vydechl. Jenomže za pět minut mě hrdlo svíralo, za deset jsem nebyl schopen práce, sedl na kolo a jel rovněž na Plzeň. „Takovej srákora přece nebudu!“ Přejel jsem most přes Úslavu, ale tam v kopci, kde by teď asi měla rvát kozu, nebyla. Tak rychlá nemůže být i ta koza přece něco váží. Vrátil jsem se na most a dole u řeky uviděl Meskalinku s károu. Přijel jsem, když shrbená, s obnaženými kopyty na zádech, se pokoušela dát z hrsti koze napít. „Dala jsem jí prášek vod doktora.“ Z kola jsem popadl láhev naplnil vodou a jako dudlík strčil koze do huby a mačkal. Chtě, nechtě, pít musela.
Do vyléčení se o kozu starala jako o mimino. A nejen ona, i matka, která sice měla strach o své třicetileté bonsaje, ale pokud byla Tereza uvázaná, matka neprotestovala.  Už po dobu léčení, jsem poznal, že Meskalinka je jiná než okolní ženský. Není schránčivá, jako třeba Marta, kterou mě dohazovala matka a která tehdy podnikala v podomním prodeji hubnoucích přípravků. Šla zákazníkům příkladem, dnes má stotřicet kilogramů! Nebo Jana, jenž pravidelně navštěvuje svého psychologa, protože burzovní index má neustálé výkyvy. Nabídl jsem jí, že může zůstat z kozy i ona. Matka, aby Tereza nemusela být uvázaná vyjednala pronájem na louce mezi námi a řekou, kterou stejně nikdo nechtěl vysekávat a kde jsem jí zbudoval ohradu a letní chlívek.
    Jedině kolem úplňku byla Meskalinka podivná. Musela trpět představou, že tam ve Sladovnické, bez ní probíhá terapie, která jí navrátila život. Tehdy jsem se u společné večeře zeptal. „A jak ty ses dostala k Měsíčkovi, co na tobě našel, když tě, jak říkáš, prosvítil.“  „Von totiž neléčí jenom játra, sleziny a slinivky, von léčí i dušičky, víš? Von umí léčit i mrzáky co přišli vo všechno, víš? Von umí vyléčit i potenciální vrahy.“ Měla nepříjemné oči, hloupě mluvila a já se před rodiči začínal stydět. „Posloucháš mě? Chtěla jsem zabít! Ty bys možná taky chtěl, kdyby tě ten smrad zabil dceru a manželku. Jeli jsme tenkrát s mužem a naší dcerkou na dovolenou na Třeboňsko. Vezli jsme sebou koloběžky. Dcerka, taková dlouhonohá, měla koloběžku ráda, byla neúnavná jezdička. Na jedné silničce, najednou proti nám zběsilé auto, nevybralo zatáčku a dceru s manželem zabilo. Nezastavilo, přejelo louku a zmizelo v lese. A já zůstala s mrtvolama pološílená. Za hodinu ho policajti našli, jak se schovával u tatínka, krajského hejtmana, v kanceláři. Tatínek ho zapřel a policajty chtěl vykázat, jenomže synáček se za otevřenejma dveřma, ve kterejch stál policajt, strachy pochcal, že ty chcánky  protekly pod dveřma policajtovi na podrážky. Jasně, že mu tatínek poradil, aby nedejchal a nedal krev. A taky mu sehnal nejlepšího právníka. Dostal dva roky. Chápeš to? Dva roky za dvě vraždy. A hejtman si hejtmanoval dál, usmíval se v obrazovce na lidi. U soudu bylo všechno jinak. Synáčka nenašli strachy pochcaného v tatínkovo kanceláři, ale v lese, v autě s porouchaným řízením. Až když ho pustili a já ho chtěla zabít a sebe pověsit jsem se dostala Měsíčkovi. Pochopil si to?..... Jak já nesnáším politiky.“ Otec u té večeře jen souhlasně pokyvoval hlavou.
V ten večer byla Meskalinka prapodivná. V jednu po půl noci se opatrně zvedla, oblékla a vyšla ven. Neváhal jsem, naházel na sebe hadry a vyběhl za ní. Zrovna nasedla za vrátky na kolo a jela na Plzeň. Já naskočil na své a Meskalinku beze světla sledoval. Za pár minut jsme oba byli ve Sladovnické ulici. Ona pod oknem, já na rohu. Najednou jsem uslyšel tlumenou ránu, pár střepů zacinkalo a Meskalinka obratně dávala do ruksaku kaktusy z vymláceného okna. Potom nasedla na kolo a pelášila pryč. Když jsem neviděl v ulici žádný pohyb, neváhal jsem ani já, pod oknem stáhl bundu a s bušícím srdcem do ní naházel zbylé kaktusy, zavázal rukávy a s plnou bundou jako s košíkem v ruce jsem nasedl na kolo a pelášil tam, kam Meskalinka. Nedohnal jsem jí, řízení jednou rukou mě zdrželo. Nevím, kam kaktusy ukryla. Jak se blížil úplněk, Meskalinka byla divnější, uzavřenější a když v den úplňku po půl noci vstala a šla do ohrady, šel jsem za ní. Díval jsem se jak rozsvěcí svíčky, hladí kozu, a když z košíku vyndala kradené kaktusy, nemilosrdně jsem zakročil. „To neuděláš!“ Vylekal jsem jí. „Ty seš vůl, ty mě sleduješ?“ Potom se rozplakala, „Já vím, asi jsem závislák, viď? Tak mě zakrej voči, ať alespoň ten měsíc nevidím.“
     Byl desátý úplněk po patových volbách, Meskalinku jsem už vyléčil, ale z volebních slibů české pravice i levice nezbylo vůbec nic, naopak, jedna kausa za druhou byla morkem televizních novin, jedna rozkrádačka zleva překrývala rozkrádačku zprava, hotový závod a snad proto navštívil otec poprvé náš hostinec. A k jeho zklamání přibylo ještě školení z lidu. Chlapsky to přepil. Přišel vesele opilý do kuchyně, kde jsme s matkou a Meskalinkou ochutnávali kozí sýr, posadil se za stůl, obě ruce v pěst pohodil na jídelní desku a s úsměvem vypotil novou životní moudrost. „Já vám řeknu,… levák, nebo pravák,… všechno je to jeden lump! Mě už k tý piksle nikdo nedostane! Jediná naše jistota je ta naše Tereza. A samozřejmě ty maminko i ty Báro a nakonec i ty přerostlej synáčku. Byla to hezká chvíle vidět tátu nalitýho. Jeho slova jsem si vzal k srdci, pošeptal jsem pár slov matce, ta mě pohladila, „Jen jdi, máš nejvyšší čas“. A já v pozoru postoupil k Meskalince a úspěšně požádal o ruku.

                                                      Konec

                                                                                    Zpět