Kamarádi a Lucie

 

 Když ne v Čechách, tak alespoň nejmenší v Plzeňské kotlině,  byl  Žofiin skleníček pro jednu jedinou rostlinu, slepený pro kulatý a jedinečný asterias. Slušel by každému kaktusáři, slušel by s bratříčkem děvčatům pod tričkem,  slušel i Žofiinu prosluněnému hrobu na okraji hřbitova, opodál tují a chladivého břečťanu. Jeden hrob jako druhý, malé oltářky s kelímky vyhořelých svící a nádobka s vyhořelým tělem. A na jeden,  pod černou urnu jsme položili asteriásek ve skle. Nápad sestavit Žofii  skleníček pro jediný kaktus na hrob, nabral Ivan na nebesích, prostřednictvím babiččiny borůvkové genciány s lihem. Víno  modré a špinivé, jako úřednický kopírák a tělnaté jako vzpěrač. Dalo Žofii sílu všechno opustit a nás zahnalo s nákresem ke sklenáři a po slepení silikonem, ještě týž den umístit  skleníček Žofii na hrob, kde jej zlodějíčci ponechali celé dva měsíce. Když Žofie dobrovolně odešla a proč se neutajilo, jakoby jsme se vrátili ze země malomocných. Jakoby nám každý ve spolku chtěl říci: Co tady chcete? Vraťte se zpátky, nakazíte nás jako Žofii. My chceme žít! A tak jsme ve schůzovní místnosti zalezli do poslední lavice, do infekčního oddělení. Do stejné lavice, jako poprvé před dvěma lety, zasedla nezbednice Žofie. Ivanem vytesané schody, zely prázdnotou, nikdo se na radu nezeptal, nikdo nic nechtěl, jen občas na dálku nejistý úsměv okolojdoucích. Tak takhle vypadalo naše docházení do klubu. A předseda, namísto aby hasil ohnivé fámy o naší vině na Žofiině odchodu, rozžínal ohýnky vedle stohu jeden za druhým, až jednou celý stoh podpálil, když prohlásil: „Ani se nestydí zabrat ty její kaktusy.“ To když nám  rodiče navrhli převzít do péče Žofky sbírku, což jsme z piety udělali. 

    Trvalo celý rok izolace v oddělení, než se ve spolku objevila bytost, jenž později Žofku  nahradila. Byla jí upravená žena, taková kostýmková, jako by měla věčně cestu od holiče. Hned na první schůzi si přisedla  do infekčního. Na zem postavila kufřík, přes židli odložila  sáčko a my jsme u té hezké ženy, hledali Anku a Zorku. Pod košilkou jsme našli sotva kůzlátka. „Vy jste tady také noví?“ Navázala první a my jsme pookřáli. „Ne, ne, my jsme tu zažili potopu, dvakrát zdražený časopis, pád ceny klokaní sekané, Kyrila i vyhnanství.“ Odpověděl Ivan. „A teď jsme na infekčním a vy si klidně přisednete k nám.“ Chvíli se na nás dívala, velikýma hnědýma očima. „Pánové moc se mnou nežertujte, infekce to je moje  láska.“ Teď jsme koukali my na tu krátce ostřihanou elegantní ženu. „Tak to si nás zamilujete, protože roznášení infekce je naše hobby.“ Schůze začala a my  museli utlumit zajímavou diskusi. Potichu se zeptala. „A které infekce roznášíte nejraději?“ Ivan se k ní naklonil, zhluboka vydechl a zmáčkl jí ruku. „Černý kašel a žloutenku“. Vychrlil ze sebe tak přesvědčivě, že se hezká žena ulekla, zvedla ze země kufřík otevřela jej, vyndala lékařskou roušku a mžikem nasadila chirurgické rukavice. „Tak s takovými prkotinami si na mne nepřijdete“. A nalepila se těsně k Ivanovi. Převezla nás a nám chvíli trvalo, než jsme pochopili její povedený žert. To již běželo promítání a naše rušení rozzlobilo předsedu, že nás okřikl. Všichni se otočili, a když v přítmí viděli ten úkaz, někdo bleskově rozsvítil aby jej světlem zdokonalil. A on dokonalý byl. Zánovní, elegantní členka v roušce a v rukavicích nalepená na dva vyhnance, to muselo zalomcovat z myslí všech členů. Ani si roušku nesundala a dívala se  velkýma hnědýma očima na otočené členy, jako věřící Arabka v době modlitby směrem k mešitě. A tehdy, předseda utrousil tu nejjedovatější poznámku. „Už jsem přišel diky vám o jednu členku. Tak si dejte pozor, abych nemusel přijít o další.“ Tahle silácká slova otočila všechny hlavy k němu a chvíle ticha  mrazila. Pak ovečky stočily obličeje na plátno a přednáška nerušeně pokračovala. Ještě nikdy jsme nebyli takhle zpražení. Ještě nikdy jsme nebyli takhle dotčení. Hezká žena sejmula roušku, rukavice a když viděla naší pokleslost na nic se neptala. Sama nám pověděla, při našem doprovodu  domů, že je lékařka právě na infekčním v nemocnici a má i několik zajímavých pacientů v domácím léčení. Jednoho z nich navštívila s lékařskou taškou před schůzí. Nevím, jestli mělo tehdy cenu každému vysvětlovat, jak to doopravdy bylo s námi a Žofií. Ani hezké ženě se nám nechtělo vysvětlovat. Když jsem ale na příští schůzi, kam Ivan kvůli zkouškovému období nepřišel, uviděl, že se ke mně nehlásí, že se jen tak na dálku na mne pousmála, bylo mi jasné, že obdržela výstrahu, že zapadla mezi ostatní ovečky.

    Druhý den jsem nelenil, nabral odvahu a u hezké ženy zazvonil. Žila v menším domku se zahrádkou kousek za sídlištěm, kterému pět rodinných domků, jenž majitelé uhájili před demolicí rozmáhající se panelové zástavby dodalo trochu  teplejšího pohledu. Když přišla otevřít, poprvé jsem jí uviděl, dovolím si použít slovo neupravenou. Příšerné, hnědé děrované tepláky, jako prožrané od mol. Ani se neomlouvala, chvíli váhala, než mne pozvala dál a zavedla na zahradu. „Lezu tady po kolenou a jednotím červenou ředkvičku.“ Pojďte se podívat do skleníčku. Dobře řekla do skleníčku. Malý a nizoučký, že jsem instinktivně sklonil hlavu. A vlastně jsem se tím i poklonil té nádheře. Levý parapet plný lithopsů, zářil jako malířská paleta. Snad jenom modrá chyběla těm prapodivným rostlinkám. Protější parapet, ani jsem nechtěl uvěřit, že by někdo měl takovou úchylku. Plný Thelocactusů bicolor. Těch nevděčných rostlin, jenž dychtivě táhnou za světlem, jenž netrpělivým kaktusářům brzo zhadovatí. Ve skleníku hezké ženy byly nízké, široké a barvám se rovnaly lidovým krojům. Musela mít zvláštní cit a trpělivost. Jinak by  rostliny dávno padly jako hrách na poli. Nevěděl jsem jak složit poklonu.Tohle bylo na pokleknutí. Když se venku usadila, nohu přes nohu, jedna molová díra v teplákách, jenž byla  jako okénko do stehna ukázala krásnou barvu nohou. Celá měla krásnou sluneční barvu, ne z povalování na pláži, tahle byla z jiného slunce. Tahle byla  jen jako doplněk  při práci pod sluncem. Podíval jsem se do malého okna prapodivného tvaru a měl  chuť ochutnat jemnou lidskou sůl, o mnoho jemnější než  sůl  kolem buráků. „Asi jste mě přišel něco vysvětlit?“ Dívala se tak mladě a moudře. Byla starší nežli my s Ivanem, ale netroufl bych si hádat. „Přišel jsem vám něco vysvětlit. Něco moc mizerného, co člověka užírá, protože to někdo chce.“ A s živou vzpomínkou jsem vyprávěl o našem platonickém životě s Žofií, o Hezounovi a o ztroskotání v klubu. Celou dobu se na mě upřeně dívala, až jsem měl snahu se schovat. Pozorně mě vyslechla. „Já vám věřím, ale jsem lékařka a ta by měla mít papír s razítkem. Víte, já také spolupracuji s Červeným křížem. Byla jsem pro ně již třikrát v Africe, proto také plný stůl Lithopsů, abych si ji připomínala. Vím co dokáže neznalost, předsudek i fáma. Ale také podcenění. Už jste někdy s vaším kamarádem darovali krev?“ nevěděl jsem kam mířila. „Pokud vím, Ivan ne a já také ne.“ „Tak se oba vzmužíte, půjdete do transfusní stanice a dáte půllitřík červeně třeba pro motorkáře. To je jedno. Papír o darování mě přinesete a ostatní v klubu zařídím.“ Víc nechtěla slyšet. Potom mě sama vyprávěla obdobný příběh. „Nemám sice kouzelný Žofiin sklep s ovocným, ale smím vám nabídnout víno Jihoafrické?“ Samozřejmě, že jsem neodmítl. „Já si zase jednou připomenu kouzlo téhle vinice.“ Usadila se a podala mi láhev. „Takové  údolíčko, sevřené z obou stran pásy hor jako mezi čelistmi velkého svěráku. Spíše by jste tam očekával dravou říčku. Tam jsem zažila nejhezčí západ slunce, když se obrovské oranžové slunce vklínilo jako ta vinice mezi horské čelisti a člověk zrál s  hrozny. I já jsem s nimi vyzrála a poznala jiné hodnoty, jiné cennosti. Jednou jsem zůstala až do rána. Probudil mě chladný vzduch, který tekl dolů z hor. To již ale slunce vycházelo a v mžiku prohřálo celé údolí. Jak bylo nádherné dát si k snídani hrozny Sauvignon Blanc.“ V duchu jsem si říkal, tebe nám seslalo samotné nebe, ty hezká ženo, ty budeš  léčit i nás. „Já jsem Lucie, tak na vaše repase v klubu kaktusářů.“ K tomu vínu, které vonělo cizinou, vyprávěla o krajině o Mysu Dobré naděje o milování i  nenávisti dvou oceánů, o lidech. Ještě nikdy jsem nebyl tak malým množstvím alkoholu tolik opojen. Když jsme se na sebe jen dívali, svezl jsem se z lavice, jako dávný rytíř poklekl, políbil jí ruku a pusu přiložil k molové díře v teplákách. Nebyla slaná, byla sladká jako přemrzlý brambor. „Miluju vás Lucie!“ Jako z děla ze mne vystřelilo. Ona jen s mírným úsměvem kroutila hlavou a podívala se nade mě. Teprve teď, když jsem se otočil, jsem si povšiml vysokého paneláku, ze kterého měli bydlící  pět domků jako na dlani. Ještě jsem se podíval na nebe a v duchu si řekl, Žofinko nedívej se. Položil jsem hlavu na ty její tepláky a přiznal co jsem nechtěl. „Ještě nikdy jsem neměl ženskou a ten hlupák předseda mě přisoudil AIDS.“  Ten večer jsem žhnul  jako zapálený doutník od rybníka, jenž rozfoukávala ústa hezké ženy. Nacpán bílým chmýřím, které se při neopatrnosti rozlétne a všechno pokryje.

    Ráno jsem odcházel šťasten, ale se starostí, co říci Ivanovi. Chtěl jsem mu všechno povědět, pochlubit se, ještě byl čas. Nebyli jsme přece ve stavu jako s Žofií. A mám dávno věk, abych si hledal ženu. Nakonec jsem to hlavní zamlčel a Ivanovi jen předal vzkaz o nutné návštěvě transfusní stanice. „Blázníš, já a darovat krev? Nemůžu se podívat na jehlu!“ „Je to její nařízení. Pomůže nám z toho sajrajtu, uvidíš.“ Až když jsme vyplňovali dotazník před odběrem, až když jsem zakroužkoval ANO na otázku: „Souhlasíte s vyšetřením na AIDS“, jsem si uvědomil, teprve teď bude mít Lucie papír s razítkem a mě tenkrát věřila. Když brali Ivanovi vzorek, viděl jsem jak se ošívá, jak bělá a zrychluje dech. Před hlavním odběrem jsem mu pověděl: Hlavně se na to nedívej a mysli na hezký ženský. Třeba támhle na tu sestřičku.“ „Tak já budu myslet na tu naší novou Lucii, ta je dost dobrá.“ Trochu jsem zčervenal, ale on na ní asi myslel, protože v odběru obstál. Nemohl jsem se schůze dočkat. Lucii jsme předali potvrzení o odběru a ona poprosila předsedu o slovo. Veřejně nám poděkovala za Červený kříž, že jsme neváhali a na první oslovení  darovali svou vzácnou krevní skupinu při akci „Daruji krev Africe“. Tím chytře vyloučila veškerá podezření a nám navrátila naší původní hodnotu.

                                                                                     Zpět