Komaří

 

     Ani starosta Lokánek  dokonce ani starý kronikář Antík nevěděli, proč předci jejich obec pojmenovali zrovna Komaří. Naproti tomu každého nového návštěvníka co vstoupil na komařskou půdu napadlo jednou jedinou čárečkou převrátit a vysvětlit nevysvětlitelné a zvláště za teplého jara tak trefného pojmenování Komáří. Když studené zimní proudění nanosí do lesa za Komařím sněhové peřiny a jarní je zvalchuje a do ztracena vyždímá, až do léta naplní voda díry Komařského lesa. Na jižním sluncem prohřátém okraji, líhnou se komáří larvy jako ve vyhlášené porodnici. Každá samička žene s vajíčky do Komařského lesa. Tůní je ve skalnatém podloží, jako děr v nakrájeném ementálu a nová, elektronická generace komařských občánků se černé vody bojí jako předci vlků. Mladí své obci neřeknou jinak než Komáří. Kde mohou, přimalují malou čárku a vysvětlí své malebné a prapodivně položené vesnici nevysvětlitelné. Projíždějící vítá obec Komáří. Nádraží lokálky přejmenovali na Komáří a to nebyl lehký úkol, na vysoké budově a hezky ze čtyř stran a s trvalou obsluhou pana přednosty! Nevynechali jízdní řád vláčku ani autobusu. A pravidelně malují čárku smaltované ceduli Obecního úřadu, o jejíž polohu „výš a výše“ starosta Lokánek neúnavně bojuje.
      Tou největší dírou v ementálu, jako by jí vyhryzala domácí myš, tou je Komařské jezírko mezi děrovaným lesem a prvním komařským stavením. Nikdo z návštěvníků nevěří, že celé zrodila samotná příroda. Každému připomíná přehradní nádrž, nebo zatopený kamenolom. Poletujícím aviatikům tvar jezírka připomíná na stůl pohozený revolver. A zrovna tam, kde střelec nabíjí do rukojeti zásobník, je skalnatá hráz, uprostřed natolik zúžená, že některému z rogalistů připomíná štítivě předkloněnou princeznu vyplácející prohrané pusinky pasáčkovi. A právě tam je ta zvláštní tajemná a nikým nedokončená výpusť. A stejně jako na opravdové přehradě stojí po boku hráze jeden domek nahoře a druhý na téže straně dole pod hrází. Nikdy pan hrázný v žádném nebydlel. Spodní domek obývá rodina Kočárků horní rodina Růžičků. Kdyby se devět let po druhé světové válce zeptal novinář staré paní Matulovské, první sousedky na ráně, co že to v obou domcích bydlí za lidi?  Mávla by rukou, s dlaní přes pusu by natočila hlavu od sousedů a pošeptala do kompostu „ten ksindl si může podat ruce, jeden má na svědomí kameníka, druhej faráře, však voni jednou vyplavou a pak se uvidí. Ale já nic neřekla panáčku, voni by mně to nahoře vytmavili“. A novinář by si to pro sebe raději nechal, protože napsat o zmizelém komařském faráři Matýskovi, uštvávaném partajníkem Růžičkou z domku na hrázi, byl by koncem jeho novinářské kariéry. „Tvoje zvony dozvoní v hutích, Matýsku, až je naposledy rozhoupou a hodí na tav, z kostela bude krecht na brambory, věž ubouráme, kdo by lezl tak vysoko s praporem a ty půjdeš na dvacet let do báně Matýsku, ovečky mně tu blbnout nebudeš.“  Tak ohavně vyzněla slova historicky prvního nastupujícího předsedy Národního výboru v Komaří, soudruha Růžičky z domku na skalní hrázi. A farář opravdu jednou nenávratně a beze stopy zmizel. Podle místních nedaleko, ale zato hluboko. Tak hluboko jak je vysoká hráz komařského jezírka. Proto následná pětatřicetiletá nevole načatou výpusť dokončit a tím možná odhalit tajemné komařské dno.  I když Růžička po deseti letech dopředsedoval, ve stejném duchu přišel jiný soudruh, co držel basu s Růžičkou. Jinak to tehdy ani možné nebylo.

 Výpusť začal za války budovat židovský kameník Thaiel, se třemi pomocníky. Neměl na vybranou, když práci nařídil německý velitel komařské posádky. Němcům se  totiž v Komaří zalíbilo, hlavně komařské ženy a veliteli, vášnivému rybáři, hluboké Komařské jezírko. I když komařští říkají jezírko, tak malý revolver s pohledu pilotů to zase není. Šikmá rukojeť obklopená záhumenky dlouhá dobrých sto metrů a samotná hlaveň vstrčená do komařského lesa, jako do koženého pouzdra na stopadesát. Prapodivný tvar jezírka pozvedly pohádky o velkých candátech, štikách a sumcích dole v chladné hloubce. Tehdy německý velitel věřil, že válka je blesková, že se v Komaří  usadí, dokonce si vytipoval domek na hrázi. Celé léto kameníci bušením do skály odsekávali princeznu od pasáčka, celé léto proklínala rodina Kočárků z domku pod hrází žida a přála si, aby jej radši odvezli do tábora. I když Kočárek němcům nadbíhal a strouhal jim paty, kde to jen šlo, bouchání do skály, jen pár metrů od jeho domku, jej přivádělo k šílenství. Od mládí trpěl dědičnou představou, že se jednou skála rozlomí a domek zavalí voda kamení a tisícileté bahno. I samotná nově budovaná výpusť jej drásala, každý floutek jí bude moci otevřít a jeho domek vyplavit.
Voda v jezírku ubývala  stejně rychle jako kamenická práce. Až poslední metr, když se do lámání pletlo přetékající usazené bahno a ve vzniklé tůni před hrází bylo tolik ryb, že jím hrozilo udušení, němci přivezli partu rybářů od Třeboně a začal opravdový výlov. Tehdy i rozvášněný velitel oblékl rybářský oblek a pomáhal lovit. Pohádky o trofejních rybách přestaly být pohádkami, když se v síti objevili první candáti a štiky jako stehna komařských selek. Ze strmého skalnatého břehu je museli, včetně několika dvoumetrových sumců, vytahovat v plachtách pomocí lan, nahoře ryby oplachovali v kádích a zabité, tak jako po honu myslivci zajíce a bažanty, skládali do řady před hradbu horního Růžičkovic domku. Snad všichni komařští i přes nenávist k němcům přišli na výlov. A k jejich radosti německý velitel zařval k večeru po česku šišlavé, „Hoří“. Kluci i polovina dospělých slézali po skalnatém břehu do bahna, aby vylovili z hojnosti neodlovené ryby. Dva dny po výlovu provonělo celé Komaří domácí uzené.
Kočárek měl tehdy moc špatné spaní, představy vyplaveného domku nebraly konce, a když židovský kameník vsadil a zazdil do vysekaných drážek ocelové profily připravené na hrazení, věděl, že práci už nikdo nezastaví. V té době se Němci s bleskovou válkou přepočetli a posádku z Komaří převeleli na důležitější vojančení. Kočárek tehdy myslel, že žid od práce uteče, komařští ale chtěli mít jezírko na koupání a rybařinu jako dříve a židovský kameník na žádost radních nechal spustit do profilů ocelové hradící pláty. Jednou v podvečer měřil kameník délku ozubené kolejnice, kterou bylo třeba na řízené vypouštění jezírka nechat vyrobit, dokud ještě ocel díky stupňující válce nebude mít docela jiné uplatnění. Tehdy Kočárek židovi vyhrožoval, ať toho nechá, po válce že se uvidí. Když kameník neustoupil a trval na svém, Kočárek po židovi skočil a spolu se rvali mezi odsekaným kamením. Kočárek vzteky chrochtal jako hladové prase a když kameník pod výpustí popadl do ruky těžký naplavený klandr, Kočárek neváhal sebrat kámen a vší silou praštil kameníka po hlavě. Praštil ho tak, že ten obrátil oči k pánu a padl do vylámaného kamení. Kočárek zahodil zbraň do strouhy a s pološíleným výrazem ustupoval. Potom přiskočil ke kameníkovi, marně lomcoval tělem a nehybná krkavice Kočárka utvrdila, že je s kameníkem konec. Tehdy se mu to v palici pohnulo, nebyl schopen uvažovat a běžel se svěřit ženě. Oba pak pološílení zabalili kameníka do starého pletiva, přidali pár kamenů, těžké břemeno
donesli k lesu, po svahu vytáhli na hráz a mrskli do řídkého bahna. Ta noc byla nejhrůznější nocí v manželství Kočárků. Ráno před svítáním šel Kočárek zahladit stopy a zkontrolovat jestli se za kameníkem bahno zavřelo. Bezvýsledně se oba snažili před dětmi i lidmi chovat jako dříve. Tenkrát na ně dopadlo nepsané podezření, že nezvěstného kameníka, kterého Kočárek za jeho práci neustále slovně napadal, sprovodili ze světa. Dlouho se nikomu nechtělo kameníkovo dílo dokončit, válka už řádila naplno, každý měl jiné starosti a na ztraceného žida v té světové vřavě zapomněli. Voda v jezírku do příštího roku dostoupala až po hranu horního hradícího plátu, ale vypustit jezírko, díky nedokončené práci bylo nemožné.

   A kdyby se čtyřicet let po válce zeptal novinář nejbližší sousedky na ráně, co že je to za lidi v domku na hrázi a pod hrází? Usmála by se ta vdaná dcera po paní Matulovské, bouchla by dlaněmi do džínových stehen „no co vám mám říct, dobrý, je s nima švanda, oba jsou kaktusáři, jezdí k nim z celý republiky, no ale staří…., ti vám stáli za hovno“. Novinář by za takovou odpověď „pěkně poděkoval“. Kaktusář by také poděkoval, ale nevěděl kam zaskočit dřív. A kdyby se rozhodl zazvonit pod hrází u Kočárků a měl štěstí, že přišel otevřít milovník gymnokalycií pan Ladislav Kočárek, viděl by kaktusy, které jen těžko lze poměřit s jinými téhož rodu. Pan Kočárek přišel k prvnímu kaktusu docela hloupě. Se svým sousedem nahoře z domku na hrázi se za mlada zamilovali do stejné spolužačky, o kterou se jeden den moc servali. Nebylo vítěze, protože učitelka oba divochy roztrhla a svůj zápas tehdy dobojovali až doma a ještě na dálku. Nejdříve vybranými slovy, když se spolužák Ivan Růžička objevil na skalnaté hrázi, okrajovým kouskem patřící k pozemku Růžičkových. „Příště už tě úča nezachrání ty zasránku!“ „Jestli úča někomu prokázala dobrodiní, tak si to byl ty, ty buzno!“ Tady nahoře měl Růžička navíc. Měl celou parcelu Kočárků jako na dlani, kdykoliv mohl sevřít a drtit. Shora se lépe mířilo, špehovalo a nakonec i nadávalo. Za spolužačku Haničku zvolil zbraň, na kterou zdola nebylo odvety. Rozepnul poklopec, a ze skály močil na Kočárkovic záhonky. „To je za tu buznu, aby tě chutnala kapusta.“ Kočárek, vzteky bez sebe, popadl zahradnickou lopatku a mrštil jí po Růžičkovi, jenž nestačil akci ukončit, a lopatka jej zasáhla do kolena. Dokončil do kalhot a než stačil odbelhat, sebral ze země ježatý echinopsis po babičce a mrštil jej po Kočárkovi. Nebylo to vůbec šikovné házedlo, netrefil a Kočárek se jeho nepřesnému hodu vysmál. „Ten se mi hodí, buzno!“
Dlouho těm dvěma klukům žárlivá nevraživost nevydržela, Hanička nechtěla nakonec žádného, a když se blížila zima, usmířilo je plánování hokejových zápasů proti sousední škole. Začátkem následujícího léta, ten nešikovně hozený a snad náhodně dobře zazimovaný a příchodem jara k úpatí skalní hráze za kopr ledabyle položený kaktus, vykvetl. Musel upozornit na nedůstojné místo, kde se rval o světlo s vysokým koprem. Bílé kalichy uviděla první paní Růžičková, jenž se nakláněla přes rozpadlou hradbičku jako z mořského útesu. Občas se takhle dívala dolů na svěží zeleninu
Kočárkových na úpatí skály. Nahoře byl suchopár, vídrholec a jalová půda dohromady. Dnes se naklonila, jakoby dole v mořském příboji objevila trosečníka. Zavolala syna i manžela jež bílé kalichy okomentoval „tak vám řeknu, že tohle je poprvé co vidím v Kočárkovic zahradě něco, co není k sežrání.“ „Bodejť, když to spadlo od nás.“ Tehdy Růžičkových syn Ivan  zažárlil tak jako loni na spolužačku Haničku. I když měl mladý Růžička ke Kočárkovým, co by kamen pustil, musel projít brankou své zahrady, potom kolem domu Matulovských, otočit doleva, z kopečka dolů kolem Havránků, Kubů a ještě jednou doleva k brance Kočárků. Nedočkavě zazvonil a na kamaráda spustil. „Ty, Láďo, ještě máš ten kaktus od loňska? No ten co jsem po tobě mrsknul. Máš?“ Kočárek otráveně odpověděl. „Co já vím, někde v zahradě je, nic lepšího nemáš?“ „Vyměním ho s tebou.“ „A k čemu tě bude?“ „K ničemu, prostě jsem si na něj vzpomněl.“ „A víš, že zrovna já taky? Ten bude drahej kamaráde, víš co si mi tenkrát řek.“ „Ukážu tě za něj, kde je ta hovadská štika, bereš?“ „Ale necháš mně jí vytáhnout!“ „Platí!“  Kočárek tehdy v zahradě tápal a Růžička si zahrál blbce. Zahrada nebyla velká, ale moc složitá. Od téměř vyschlého rovného potůčku z výpusti, odděleného zanedbaným živým vrbičkovým plotem bylo tolik věcí, potřebných či nepotřebných, že těžko člověk hledal místo k povalování. Tráva mezi věcmi byla zamechovaná, nebylo jí třeba vysekávat. Všechny ty nádoby, vana na rybičky, převodovka soustruhu, plechová udírna, betonový vodník, jakoby v mechu plavaly. Sloupec vody v jezírku přece jen protlačil kousek sebe pod skálou do Kočárkovic zahrady. Bylo tu zvláštní klima, odborník by řekl mikroklima. V horkých dnech jako pod deklem na syrečky, v chladných a deštivých jako v zatopeném vojenském bunkru. Zeleninové záhonky pan Kočárek zvedl vysoko nad zem, aby prosakující voda nepoškodila kořeny opravdu pěkné mohutné zeleniny. Slunce přálo Kočárkovic zelenině v létě do třech hodin, než se schovalo za skálu, kterou od rána prohřívalo, že si teplíčko podržela až někam do půlnoci. Někdy to v zahradě zvláštně hučelo, to když po velkých deštích přepadala voda přes mechovaté, věčně mokvající a rez odlupující ocelové pláty výpusti. Ve spojích a rozích kovu zakotvila liánovitá vegetace, že ty rezovaté obludné pláty místy úplně schovala.
Když ti dva hledali kaktus, bylo zrovna jako pod tím deklem na syrečky. „Já fakt nevím kde je, máma ho někam mrskla, možná do potoka!“ „Blbče, co by kaktus dělal v potoce?“ „Tak asi ne, možná je za kůlnou, já nevím. Víš co? Najdi si ho, já vyměním vodu rybičkám, aby do lovu štiky vydržely.“ Už jen chvíli předstíral Růžička hledání, pak šel najisto za kopr, zvedl bílou nádheru a v podpaždí na odvrácené straně od Kočárka pelášil k brance. „Tak já jdu, Láďo, večer se uvidíme.“ „Našel si ho? Počkej a co s tou štikou, je horko, rybičky nevydrží.“ Kočárek ještě ve vrátkách dohonil Růžičku. „Tak kdy na ní vyrazíme? A co to máš, ukaž?“ Chytil Růžičku za rukáv a zatáhl zpátky do zahrady. „Ty vole, vo tomhle vůbec nebyla řeč, ukaž tu parádu! Ty si věděl, že kvete, že jo? Tak to ne kamaráde, kaktus kvete jednou za sedm let, tohle tě nedám. Máma má zejtra narozky a tohle přesně potřebuju.“ Květy se pod vahou kalichu rozkomíhaly, když Kočárek Růžičkovi kaktus vyrval. Růžička se osopil. „Takhle se drží slovo? Takhle kdyby drželi slovo Kejhák s Obočím, tak chudáci Rusáci pomašírujou zpátky.“ „No, už je taky na čase, pak si za kaktusem budeš moci konečně zajet až do Afriky!“
A co že nám tahle tahanice rodících se kaktusářů připomněla? Kajhák s Obočím to byla přezdívka pro Husáka a Brežněva co měl obočí jako za kloboukem tyrolské kančí štětky. Ten echinopsis  za koprem vykvetl jen pár let po roce šedesát osm, kdy někteří sovětští vojáci u nás našli druhou vlast a Kejhák s Obočím si dávali šťavnaté pusy, že normálnímu člověku bylo na zvracení. Tehdy byla i léčivá Aloe pro nekaktusáře kaktusem, jen málokdo znal slovo sukulent a nebýt velkých ostnatých kandelábrů dekorujících indiánské filmy, Kočárek s Růžičkou by žili v domnění, že domovem kaktusů je  Afrika. Je divná myšlenka, že právě Kejhák s Obočím a jejich mezinárodní líbání zrodilo armádu českých zahrádkářů, chovatelů, turistů i kaktusářů. Co jiného lidé mohli? Dívat se na ně?      
Hned druhý den když se chystal Kočárek opentlit dárek, zažil první velké kakusářské zklamání. Květy visely jako psí uši, jako Kašpárkovo rolničky. „Do prdele!“ Zaklel Kočárek a hnal do kopce za Růžičkou.  Růžičkovic zahrada byla opakem sousedů ze spodu. Skalní předěl dal každé zahradě jinou hubu. Té spodní plavkyně přes La Manche a horní permanentně vysychající sluneční plážové povalečky. Dole se člověk pohupoval na mokrém mechu, nahoře byla tráva tvrdá jako žulové dláždění. Dolní zelená, horní barevná. Paní Růžičková byla květomilka. Nahoře na skalnatém podloží pěstovala  suchomilky, níže k domku záhonky bylinek a obyčejných zahradních květin. „Potřebuju kytku, zachraň mě. Nějaký posraný astry nemáš?“ „Ale copak, kaktůsek se mamince nelíbil?“ „Mně se nelíbí, květy mu visí jako mrtvýmu péro.“ „Oj, pyšný princ usnul a květinka přes noc zvadla? Měl si ho svěřit zahradníkovi!“ „Klidně tě tu mrchu přinesu, ale vyrazíme na štiku jasný?“ Tehdy naškubal Kočárek pro mámu oranžové měsíčky a s Růžičkou, kterému tentokrát kaktus se zvadlými květy opravdu dal, se vsázel, že příští rok nevykvete „protože kaktus, ty blbečku, kvete jednou za sedm let!“.
A jednou, stejně jako před rokem, se chudák kaktus připomněl bílými kalichy. Oba dva už dávno zapomněli na svou sázku, kaktus zůstal bez povšimnutí jako někde v horách Bolívie. Paní Růžičková jej jednou při návštěvě malých dětí pro jistotu položila na psí boudu, co sloužila na odložení potřebného nepotřebného, kde po krátkém deštíku jednu teplou noc ohromná poupata rozevřela bílé tlamy. Kočárek tehdy prohrál nejlepší třpytku, co zdobila krabičku s cajkem, svojí milovanou zahraniční  meppsku. I tenkrát hned druhý den ležely uvadlé květy bez života jako hlavy chcíplého draka. Kočárek se Růžičkovi vysmál, ale přece jen vyžebral odloupnuté sazečky s kořínky a hned příští den jeli oba do města slídit do květinářství kde místo kaktusů, které prostě na krámu dříve nebyly, dostali jednu kaktusářskou adresu, odkud si každý odnášel kvetoucí Mammillárii bocasanu a ujištění odborníka, že každý kaktus, je-li dospělý a spokojený kvete rok co rok.
      Těch čtyřicet let po válce už zbývaly poslední čtyři, aby si dvanácterák z bavorského lesa, aniž by narazil do pletiva a spustil hraniční světlici, volně došel za šumavskou laní, Kočárek s Růžičkou kaktusařili par excellence. Trochu jim hlavy zamotal skalní předěl, co potrápil nejvíce Kočárka. Dole pod hrází bylo vlhko k zbláznění. A čtyři hodiny chybějícího odpoledního slunce Kočárka mrzelo. Nákladnější o poctivou izolaci proti vlhku byly stavby skleníků dole pod hrází. A na hrázi? Růžička zkopal drn a stavěl rovnou na skálu. Ale na zavolání si pomáhali, nikdo nesvařoval, nezasklíval a nebetonoval sám. Skalní předěl v ubíhajícím čase rozdělil jejich zemičku na severní a jižní Ameriku. Kočárek nevydržel, jak mu černají sladké kapičky, co roní feráky, ancistráky a jiná havěť, došel k názoru, že gymna a lobivky jsou kytky pod hráz. A Růžička? Ten se gymen ve svém pálivém a přeschlém skleníku štítil. Chodil se na tu krásu dívat dolů. Sám měl výhradně Mexiko a s ním se proslavil rčením: „Když už ty nepraktické háky na ferácích mají bejt, pak alespoň takový, aby chytily za hubu pořádnýho českýho kapra“. Údiv a překvapení kaktusářských návštěvníků nad jeho háky tlumil Růžička průpovídkou, že je stejně jednou uštípe na rybářské háčky. Oba kamarádi totiž byli vášnivými rybáři a proto jednou vzal Kočárek Růžičku za slovo. „Nemysli si, Ivane, že bych z gymen nenadělal háčky jako s feráků, takový kardýnko má přímo kovaný.“ „Na trny z gymen, ty chudáčku, bys nechytil ani ouklej!“ „Že ne? Na trny z kardýnka tě nasekám cejnů jako z granátem!“ „Na tvá kardýnka chytneš akorát hovno, protože trny z gymen se rozlámou jako tuhy!“ „Vsaď se, že ne!“ Za necelou hodinu byli oba na břehu jezírka a vnadili na bílou rybu. Kočárek to neměl lehké, když přehlížel i ty nejježatější gymna co byla chloubou sbírky. Těžko hledal potřebný tvar háčku, aby rybu zasekl a bezpečně přitáhnout ke břehu. Našel v rychlosti jen tři kousky. „Chytráku a jak to přivážeme na silon, když nemají lopatičku ani očko!?“ Křičel Kočárek na skálu. „Takovej problém neznám, feráky mají na rozdíl od mizernejch gymen vroubky!“ Kočárek si poradil pilníčkem na nehty jímž do trnů vypiloval drážky na omotání rybářského vlasce. To bylo pokusů, než se mu podařilo navázat první háček.
A jak jejich závod dopadl? Během půl hodiny kolem dvou bláznů, kteří neuměli vytáhnout obyčejné čudly, poskakovala sama sebe svolaná parta kluků. Smáli se dvěma věhlasným rybářům, jak jsou dneska leví. Až když Kočárek nevydržel posměch té havěti, ukázal klukům háček. „Na železnej umí chytat každej blbec, ale zkuste to na trn z kaktusu, fakani.“ A když i Růžička ukázal svůj toporný hák, kluci, protože všichni rybařili nebo alespoň pytlačili, začali těm dvěma fandit a kibicovat je. Nebylo vůbec jednoduché chytání na kaktusové trny, žrádla do vody nasypali tolik, že pod sebe stáhly hejna plotic cejnů i perlínů, záběr střídal záběr s neustálým sásekem, jež se občas i povedl, prut se ohnul, ale ryba dokázala po chvíli háček beze zpětného hrotu vyprostit. Jeden kluk nabídl místo na háčku špatně držícího rohlíku, vařenou kukuřici, a když nechávali ryby tak zvaně zažrat, několik barevných perlínů a plotic společně na břeh vytáhli. To nabudilo kluky o trny žebrat, a že si klidně přijdou domů, rádi je vymění za třpytky a uspořádají závody podle jejich vzoru. Představa, že by ti dva museli uštípat nejlepší trny, aby všechny Komařské kluky uspokojili, byla děsivá. Jednu chvíli se Kočárkovi protočila brzda, když zasekl nečekaně velkou rybu, kterou nemohl tenkým vlascem s křehkým háčkem zastavit. Jakou měl Růžička radost, když se kluci němě dívali, po očku mrknul na Kočárka, i ten zíral na hladinu, pod kterou jeho kardenáska držela určitě mírového kapra. Růžička rozložil podběrák, hlouček komařských kluků se semknul, a ta mrška brzda ječela jako řehtačka o Velikonocích. Kočárek nepatrně utáhl její kolečko, dalších pět minut po kouskách a s citem rybu přitahoval. Dvacet, patnáct, deset a nakonec jen pět metrů od břehu když se vítězstvím usmíval, ryba mohutným výpadem znovu rozdrnčela brzdu, vlasec zasvištěl vzduchem a splávek s malým olůvkem a kouskem zlomeného trnu dopadl na břeh. Kočárkovi se třásli ruce, když sbíral návazec. Podíval se na Růžiku a proti své vůli přiznal „kardenáska nevydržela“. Růžička pokýval hlavou „feráku by se tohle, Ivane, nestalo.“ Příští závod odložili na neurčito a oba ve zbytku léta tvarovali na rostlinách tajně kaktusové trny v háčky rybám akorát do huby.
Kdyby se paní Kočárková někam zatoulala, jako první čmuchací pes by vyběhl Kočárek, hned za ním s čumákem u země Růžička. Měli jí oba rádi, Kočárek jako manžel věrnou manželku, Růžička jako kamarád a ctitel obyčejně hezké, nectižádostivé ženské co vždycky hodila cibuli na skálu, když Růžičkům došla i pivo jednou mrskla nahoru, ženské, co se umí smát stejným hloupostem jako ti dva troubové. S Růžičkovou to bylo horší, Kočárka rajcovala, Kočárek by se musel přivazovat k sušáku, kdyby Růžička odjel na služebku a Růžičková by korzovala v šatičkách na skále. Když přijel zájezd a pustil nějaké ty korunky se lvíčkem pod mizernou hvězdičkou, společně je propíjeli. Tak zněla dlouholetá smlouva.

      V Sovětském Svazu už rok řádila perestrojka a nedočkaví jeleni stáli před pletivem na Bavorské straně. Rodiny od hráze měli k sobě ještě blíž než kdy jindy, diskuse o politickém dění  odstrkávaly kaktusy do pozadí. Kočárek vyrobil žebřík, jednou lezli dolů Růžičkovi, podruhé nahoru Kočárkovi aby spolu probírali, kombinovali a předvídali bouřlivé dění. Nejblíže pravdě byla Kočárková, když rozpoutala tuhle debatu: „Já si myslím, že už to brzo padne. Všimli jste si, že se Gorbi se soudruhama nelíbá? Ten by si nenechal dát francouzáka vod Husáka jako si nechával Leonid. Já si fakt myslím, že je to na spadnutí.“ „Gorbi má pěknou ženskou, Raisu, ten se s dědkama líbat nepotřebuje jako Husák.“ „Ty myslíš, že je Husák svatej, že mu nikdy nepodstrčí kurvičku? Ty myslíš, že líbá  ty dědky s chutí?“ „Já si myslím, že ty jejich polibky jsou už taky šizený, takový…, proti dřívejc vodfláknutý. Proto říkám, že to brzo padne.“ „Představte si bejt doma a živit se kaktusama. Nebylo by to dobrý? To by opravdu museli komouši padnout.“ „Jo, pánové, vy se nám budete válet doma u kaktusů a my za vás chodit do práce a doma vás ještě obsluhovat? Ba ne, drahouškové, budete muset stíhat obojí jako my ženský.“ 
     Dočkaly se obě rodiny, dočkali se českých laní i bavorští jeleni. Ručičky hodin šly jako dřív po svém, ale ciferník za nimi se lidem roztočil jako kološtěstí na střelnici. Každý dostal dvě štětinky a s nimi spěchal odnárodnit. Několik pomazaných mělo šikovně nastřeleno i s příbuzenstvem, ještě než světská roztočila velké kološtěstí.  Obyčejní svými kuponovými knížky stříleli nazdařbůh. Jen málokdo se trefil do štěstí. Až dneska ví většina národa, že ty štětinky měli namočit do slané vody a nastřelit někomu do zadku. Zato farářům konečně přestalo zatékat do kostelů, a kdo chtěl zmladit, nemusel letět plastickému až do Spojených států. „Kdo má touhu objevit nějakou novotu v Durangu, Arteáze nebo Hidalgu? Pánové, letíme!“ Úžasná svoboda! Ale jen ty nejšikovnější a nejodvážnější kaktusáře uživilo chabé české slunce, podmračená zima, krátké léto. Ti méně šikovní sáhli po dovozu a drtili české slunce kanárským. I Kočárek s Růžičkou vydali po zralé úvaze svůj první společný katalog semen a rostlin sklizených a vypěstovaných výhradně nad a pod hrází Komařského jezírka. Nechali vsadit inzerát do časopisů a těšili se z četných návštěv českých i mezinárodních. 
   Snad největší radost nad utrácením kaktusářských návštěv prožívala Růžičková. Už dlouho měla s manželem dohodu. Po každém utrácivém zájezdu, za to jak mile hostila, nosila kafíčko, něžně a koketně obletovala, hnala si koupit nějaké prádýlko. Sukénku, sáčko, halenku nebo jen slušivé triko, to když skoupý zájezd nepustil víc než jen pár korunek. Teď když se otevřely ze všech stran hranice hadříkům z celého světa, byla její touha bezedná. Milovala modrou barvu po těle. Proč zrovna modrou, jež se tak zoufale nehodí pro každou příležitost, nikdo nechápal. Když nebyla Růžičková modrá od střevíčků po ramena, měla alespoň něžně modrý límeček nebo kobaltové náušnice a časem si tvrdošíjně vydobyla úctu ke své modré eleganci. „Vám to bude slušet i v márnici, Denisko.“ Řekl jednou Růžičkové denně nachmelený Sváťa, nejdrzejší človíček z celého Komaří. Se hřbitovem neměl daleko od pravdy. I na pohřeb příbuzného přišla Deniska Růžičková od ramen po střevíčky v modrém. Vlnová délka její smuteční modře byla tak malá, že od metru vzdálenosti byla vlastně černá. Jen ten kdo jí dýchal v zástupu upřímné soustrasti na záda, viděl šatičky protkané nejtmavější modří jako je jen turecká noční obloha a střevíčky fialové jako kopírák ze šuplíku. Starší generace říkala Denisce nádražačka, mladší, ta automobilová, která zná železnici jen z filmů a od závor, letuška a nejstarší co se scházela v hostinci a v létě před, Šlechtična. To když jednou pan Vejrazný, duší nádražák, přijel z muzea parniček v Lužné u Rakovníka, kde jej uhranula překrásná modrá parní lokomotiva řady 475.1 přezdívaná Šlechtična. Vynechal jen jediné písmenko ve slůvku parní „podívejte, jede paní lokomotiva řady 475.1 přezdívaná Šlechtična“. Tak upozornil pokaždé spolu sedící dědky na terase hospody, když Deniska kráčela od autobusu. „S tou se tak jednou projet!“ „Co by s tebou dělala? Ty bys jí akorát do toho kotle civěl a neměl čím přiložit, neblázni!“ „Já, že bych neměl čím přiložit?“ „Pánové to máte marný, ta si nechá do kotle přikládat stokorunama, jinak se nerozjede.“ „A kdopak tě to nakukal, ty chytrej!? Deniska není na prachy, na to jí znám dlouho.“ „Že ne? A co Růžička, myslíš, že jí necpe? Hele kolik tam utrácí Rakušáků.“ „Pánové, Deniska se dost nadřela, hele co se jenom navláčela dětí do školky i na kostel si udělá čas a Růžička se jenom hrabe v kaktusech co ho znám.“ „Ale do hospody na večeři jí bere, to mu upřít nemůžeš. Denisa byla vždycky skromná. A že se voblíká? Není to hezký? Podívejte, jak jí to jede! Vona jediná platila na dědka Růžičku, jediná ho tenkrát přesvědčila, že komunisti stojí za hovno.“ Tak Denisku Růžičkovou jednou po pravdě a s pivem v ruce ocenili dědové na terase.
A jak dědové ocenili Kočárkovou, jež jezdívala o spoj déle? „Hele, Marta už zase vleče těžké tašky, ještě jsem neviděl, aby jí Kočárek přišel naproti. Všechno mu ta holka našmejká pod nos, aby nepřišel vo chvíli u kaktusů.“ „Von je má jako druhý zaměstnání s Růžičkou si můžou podat ruce.“ „Jestli mu to sype jako jemu, taky bych tahal plný tašky.“ „Ale chlastu viď?“ „A že si ta holka šmejká práci domů, to vás nenapadlo? Vsadím se, že má jednu tašku plnou sešitů s diktáty.“ „A ve druhý žákovský a na vrch jogurty!“ „Ta se nazlobí s fakanama, voni jim zvoní telefony i při vyučování, taková svinská móda. To by bylo za nás pohlavků.“ „S těma taškama vypadá Marta jako uhelnej tendr za tou naší Šlechtičnou.“ „Jen jí nechte, vona to neměla lehký se starým Kočárkem. Takovej divnej morous to byl.“ „Vidíš a dožil se devadesátky, přežil Milenu, kdopak z nás ty naše přežije?!“ „Protože nechlastal!“ „Ty toho tak vypiješ!“ „A všimli jste si, že už tu dvakrát za sebou byli Růžičkovi na večeři sami? Vždycky přece chodili s Kočárkovejma.“ „Možná, že se nakonec ti dva kaktusáři rozhádali, co ty víš.“ I v tomhle měli dědové svou pravdu.
Jejich pravda měla základy už ve společném katalogu semen a rostlin, jež třetím rokem společně rozesílali a o kterém dědové neměli ani potuchy. I když se mezi gymnocalycii a lobiviemi, najdou rostliny, se kterými by zedník mohl škrábat břízolit, zahradník provzdušňovat trávník, z květů lobivií květinář vyzdobit nevěstu, jejich obliba padala strmě jako dechovka. Všichni jezdili objevovat Mexiko, zážitků z mexických cest bylo jako pampelišek na louce. Už před dvěma lety když přišli od Růžičků vínem opojeni, si Kočárková před mužem povzdechla „víš, ten Ivan to má nahoře takový barevnější, ty jeho feráky, astrofyta a těch novot co tam má. Ty to máš jako zkažený maso u řezníka“. „Co to meleš? Podívej na tu feroxku, nebo na tyhle spegouše! Nebo se tě víc líbí ty jeho roubovaný meduzky? Pětistovku za jedno semeno, to by musely rodit zlatý káčata!“ I když to přirovnání žena myslela ve srandě, Kočárka se dotklo a ještě více rozčílilo za týden, když Růžička donesl soupis zimních a jarních objednávek rostlin. „Letos toho moc nemáš, Láďo, nějak ta gymna  nejdou.“ „A co tvoje Mexiko, to jde?“ „Víš, že ani všechno nevykreju?“ „No jo, kdopak by žral zkažený maso vod řezníka!“ Řekl tehdy rozčileně Kočárek a dál se nevybavoval. Za dalších čtrnáct dní se rozčílil dvojnásob, když jeden Rakouský obchodník s kaktusy vynechal pod hrází předem domluvenou návštěvu. Rakušan nahoře nakoupil, že zůstal dlužný a pod hráz se nepřijel ani ze slušnosti omluvit. Kočárek tehdy čekal jako na trní, poletoval sem tam, jako by ho všude píchalo, chvílemi popošel, aby viděl nahoru co tam tak dlouho dělají. Každé maskované nahlédnutí viděl někoho nést papírovou krabici, děti, Růžičkovou, nebo samotného Rakušana. Nakonec vylezl až na půdu domku pod hrází a ušmudlaným střešním oknem uviděl naskládané krabice mezi skleníky. „Bodejť by sis nakoupil dozelena zkažený maso, Habsburku! Jen se tam nažer telecího, skopovýho a jehněčího!“ Jak začali krabice nakládat do auta, Kočárek seběhl z půdy ke vrátkům, aby Rakušana uvítal. Přeříkával si svou chabou němčinu, potom se potupně posadil před vrátky do trávy a myslel na gymna. „Jednou mají ženský kalhoty do zvonu, po druhý vobtažený džíny k prasknutí, jednou rolák, potom výstřih až k žaludku. Všechno je to svinská móda co se vokouká. Ale sukně pod zadek s takovýma nohama jako má účetní Lučanová na to budete civět ještě za pět století. A to jsou gymna!“ Po čtvrt hodině rozmrzelého čekání se Kočárek zvedl „dali tě tam nažrat veverek co?“ vzal prut na ryby a šel do komařské zátoky. Ani u vody nevydržel v klidu, po dvou náhozech prut složil a vrátil se pod hráz. Tam se místo obchodníka dočkal jen Růžičkovo hvízdání ze skály. Stál tam jako na útesu a nad hlavou mával mizernými šilinky „nechej všeho, hoďte se s Martou do gala a jdeme na večeři“. Samou radostí z povedeného kšeftu ani Růžička Rakušana neomluvil. „Aby ses z toho Habsburka nepodělal, Růžičko.“ Zabručel tehdy pod skálou nevrlý Kočárek a rozhlédl se po svém vlhkém království „tak voni prej gymna už nikomu nevoní“. Výhružně se podíval nahoru na skálu, kde za ostrou hranou a malým plůtkem viděl střechu Růžičkovo skleníku. Někdy, když jej za tmy Růžička rozsvítil, byl na útesu důstojným majákem. „Tak gymna vám nevoní, prevíti.“ Zašel do velkého skleníku, aby se ujistil, že jemu ano. Vždycky mu voněla a budou vonět, i když prevítům budou smrdět. „Přece tahle monvilejka nebo  kardenáska, polycephalum, bělotrnej saglion je jako mlýnskej kámen, starej mihanovič, spegazzinii co by s nimi mohli hřebelcovat koně, vám nevoní? Tak mi polibte prdel!“ „Co tu vyvádíš? To je to tvé láskyplné povídání s kaktusy?“ Vylekal se, když do skleníku vstoupila Kočárková a načapala ho klít. „Ne, takhle si povídám s volama! Máme se voblíct do gala a jít s nima na večeři.“ „To jako s volama?“ „Ne, s těma nahoře!“ Nevyslovil s kým a rukou ukázal na skálu. „Tak to já hned smeju kantorskej pot a vyrazíme. Ten Rakušan tu nebyl?“ „Nevím, byl jsem na rybách!“ Nechtěl přiznat, že mu zkažený maso nevonělo, že se napakoval nahoře uzenejma veverkama. Na společnou večeři se Kočárkovi moc nechtělo. To budou zase kydy jaká byla dobrá investice do semen caput-medusae, jak se Rakušák prohejbal pod těma naroubovanejma chobotnicema. Denisa se bude na Růžičku lepit, nedočkavá až si zejtra poběží koupit nějakou modrou záplatu. „Já bych tě dal, Deniso, zadarmo moje modrý tepláky, ale musela by sis je přede mnou vyzkoušet, jestli nemají moc vytahaný kolena!“ S takovou náladou, kterou ovšem nedal nikomu najevo, šel Kočárek na společnou večeři.
V hospodě je vždycky dobře, od Kočárka odpadla nevrlost hned, jak se podíval na hospodského a jeho půllitry. Denisa nad hnědými teniskami natažené fialové pletené podkolenky a s nimi spojené namodralé tříčtvrťáky po stranách až někam do půlky španělsky snědých stehen se šněrováním  vmáčknutým do kůže jako drátěný plot. Kterej butik zase vymetla? Byla celá nová. I vlasy měla nové, takové ty namaštěné jako čokoládový jogurt, nebo termix, kam je kydla, tam zůstaly. „Nevypadám jako od kolotoče?“ Zeptala se Marty, které dala pusu na uvítanou. „Vždyť výš, že tobě by slušela i modřina pod okem, Denisko. Ale to je nějaká exotika viď? Anebo erotika?“ „To nevím, ale je to srandovní, přivezl mi to dneska Rakušan, co zůstal dlužen a docela trefil rozměry.“ „Vždyť se tě taky posledně něco naprohlížel“ utrousil Růžička a prozradil, že Rakušan nebyl na hrázi poprvé. „No a Láďa si ho klidně nechá utéct a jde si na ryby! Mohl mně dovést nějakou tyrolskou rákosku na tu školní havěť. Představte si, že jedny rodiče vletěli na našeho tělocvikáře, co dal jejich synáčkovi pohlavek, že hulil v tělocvičně. Kam se to dostáváme?“ „Tak u vás dneska ten Rakušák nebyl?“ Zeptal se hloupě Růžička. „Nevím, slyšel jsi dobře, byl jsem na rybách!“ Odsekl Kočárek. Uklidnil se až pohledem do Denisčiných koketních očí. Pak už se bavili stejně dobře jako dříve a snad jen Růžička měl v dobré náladě o něco navrch. A s dobrou náladou se nakonec pochlubil, jaký velký kšeft dneska udělal. Celou dobu oddaloval trumf dnešního večera. Celou dobu si hrál na barona a platil frťany. Když slyšel Kočárek tu sumu, podíval se na ženu, polkl nával slin a řekl strohé, „Ty vole“. Navíc se nezmohl. I Kočárkové, té přejícné ženě spadl hlas o pár tónů níže „tak to se, Ládíku, konečně vydáš do Mexika?“. „Na to si ještě, Marto, počkám, nejdříve bude novej skleník s polykarbonátu tam při hradbě od jezera tam, kde Deniska vykrmuje myslivcům divoký kachny. Viď ženo, už se jim nechce ani lítat!“ Kočárek, jenž přestal mluvit, nevěděl co s rukama jak se mu rozehrály svaly na prstech, nakonec je uklidil pod stůl. Denisa se do Růžičky zavěsila, „A já mu tenkrát nadávala, když nakoupil tak drahá semena“. 
Kočárka rozčilovalo debužírování tam nahoře, na místě kam celá léta chodili na návštěvu s Martou, hulákali častokrát jen s Rakušákem, Denisa se smála jeho vtípkům. Copak mu asi zase podstrojili. Kočárek raději zalezl do domku, jenomže ani tam neměl klid a táhlo jej to na půdu za ušmudlané střešní okno, co rukávem očistil aby, viděl ty tři u ohniště. Denisa blíže Rakušanovi, nežli Růžičkovi, hlavu chvílemi smíchy zakláněla jakoby házela do sebe tyrolské likérky „kdyby tě jí Habsburk přefik, Růžičko, to bych se smál zase já“. Ani na půdě dlouho nevydržel. Přeběhl do skleníku a zabouchl dveře. „Fantastické ticho!“ Od dveří přehlížel všechny tři parapety s nádechem vůně včerejší zálivky. Mohou snad za všechno oni? Gymna, která už prej nikomu nevoní? Ve špatné náladě mu prostřední parapet dnes přišel nějaký nebarevný utahaný, rozmazaný. Jak že to řekla Marta? „Máš to jak zkažený maso u řezníka.“ Skočil k prostřednímu stolu, vzal do ruky staré vrásčité baldianum „můžeš snad za to ty?“ popadl hrbolaté gibbosum „nebo ty mi děláš vostudu?“. Potom vzal milovanou kardenásku zvedl jí nad hlavu, aby viděl proti čiré tabulce skla divoké otrnění. Místo radování se z trnů uviděl daleko bídnější obraz. Na samém okraji skály stáli ti tři rozjařenci. Rakušan, Denisa uprostřed a Růžička rukou ukazoval na podskalní království. Pozorovali lobivie na nízkých ztlučených stolečcích před nízkým plotem podél vyschlé strouhy, na střechu starého altánu, kde volně rostla otužilá gymna, pod skálu, kde v jejím úpatí seděly obrovské lobivky na vyvýšené suti, potom se zadívali na skleník. Kočárkem projela horkost a pomalu se sunul, jako provinilý pes pod parapet. „Copak mu asi Růžička vykládá, jak se štítí gymen, jak nejdou na odbyt?" Tehdy se ale Kočárek mýlil. Růžička ho chválil i litoval. Litoval za ten vlhký pozemek, co jej tolik potrápil a kde přece jen dokázal vypěstovat fantastické rostliny. Vzpomenul také tu válečnou výpusť, co by se stalo, kdyby jí voda protrhla. Dávno už na ni oba zapomněli, protože docela zarostla rdesnem a psím vínem tak nahusto, že když liány na podzim ztratily listí, nebylo vidět na rezovaté hradící pláty, jak se rok od roku tenčí. Kočárek si nechtěl připustit, že je to prachobyčejná, tuctová závist, co ho žene proti Růžičkovi, jenž má kšeft, návštěvu za návštěvou, podchytil si tohohle rakouského překupníka, má pěknou ženu, lepší pozemek. Když ti horní zmizeli z dohledu, rozmrzelý Kočárek sáhl do sklepa pro láhev a pozval svou Martu na skleničku. „Ten Rakušan tam ještě je Láďo?“ „Ten sem bude jezdit, dokud neobskočí Denisu, pamatuj!“ „Neblázni, co je na něm pěknýho? A víš, že náš kluk už má taky holku?“ Ten večer Kočárek sáhl ještě pro jednu láhev. Martě se povedlo vstříknout mu do dušičky trochu svého klidu. Když ale ulehla, Kočárkovi to přece jen nedalo, vyšel do tmavé zahrady, odkud uviděl nahoře na skále světlo z ohýnku, sem tam letící jiskru a najednou také siluetu vrávoravé postavy co překročila nízký plůtek a zastavila na okraji skály, kde spustila ten strašný popěvek, snad nejhorší sestava tonů co kdy slyšel. „Kápůůůůt mééééduzééé…., kapůůůt, kappůůt….., tchalaný, lalaný!“ V tom popěvku kolísala melodie po čtvrtinách tónu v rozsahu nejvíce tercky a držení rytmu neexistovalo. Kočárkovi bylo jasné, že nahoře vrávorá Rakušan. Po paměti popošel několik kroků a uslyšel, že tu příšernou melodii doprovází zvuk močení, co chvílemi pleskalo o skálu, chvílemi o lobivie rostoucí dole v suti. Samým vztekem si vybavil dlouhou dřevěnou truhlu nahoře na půdě, na kterou se dnes zadíval. Vyběhl po schodech, truhlu otevřel a vytáhl vazelínou zakonzervovanou brokovnici po dědovi. Počkej, ty prase, ty budeš zdrhat jako tenkrát vod Hradce Králové. Z plechové krabičky vysypal dědovo sbírkové nábojnice, jednu červenou druhou zelenou vsunul do mastné dvouhlavňovky a plížil se pod skálu. „Ty budeš pelášit celej posranej Denise do náruče.“ Rozechvěný trpělivě čekal, až se opět Rakušanovi bude tlačit bok. Nedočkal se, pro dnešek ne. Nabitou brokovnici vynesl na půdu a šel si spravit náladu do hospody. Byla sobota a hospoda zůstala ještě po půl noci nabitá stejně jako na půdě odložená brokovnice po dědovi. V lokále se akorát hádali rybáři s myslivcem. „Vy si klidně zaberete jezero na neděli, jo? Kdybyste alespoň stříleli mizerný kormorány, ale kachničky co vám vykrmila Šlechtična, jděte do háje. Nebo si střílejte ve vší dni, až budou lidi v práci!“ „Hele Járo, jednou do roka to vydržíš jít k vodě až ve vosum, stejně tu budeš chlastat až do rána. To my musíme bejt ráno jako rybičky, tak nazdar!“ „Zdar, ty horskej myslivče!“ Kočárek se usadil k rozbouřenému stolu. „Co se děje, pánové?“ „Ale nic, zejtra ráno mají hon na kachny, musíme si do nich trochu rejpnout.“ Tehdy se Kočárek zamyslel a po pár paňácích se poťouchle usmíval. Zvedl se až ve tři hodiny a stejně vrávoravým krokem, jako večer Rakušan na skále, štrachal se na půdu. O hodinu později ulehal vedle Marty. „Kde jsi byl tak dlouho, myslivci asi mají hon, neslyšel si?“ „No jo, blázni! Začínají rok vod roku dřív, ještě je tam tma jako v pytli.“
Ve čtyři hodiny třicet minut komařského rána, jak bylo domluveno, zazvonilo v Komaří  na osm budíků a už po páté obstoupilo osm lovuchtivých myslivců jezírko. To ráno nehlásil v Komaří jediný kohout, jakoby vycítily nerovné krveprolití v ptačí říši a velké štěstí měla paní Růžičková, že tříhodinový manévr včerejší pozdní únavou zaspala. Jančení psů ustalo s posledním výstřelem po osmé hodině, zrovna když probuzený Rakušan kultivovaně ulevoval do glazované mísy. Nelekl se, jak by si představoval Kočárek. To by byla jiná perda, kdyby mu včera vystřelil pod skálou, plamen by ozářil jeho žlutý vodopád a broky by zasvištěli do lupení stromu. Tenhle výstřel padl daleko, až někde nad komářími porodnicemi děrovaného lesa. Kdyby si tak Rakušan ke své úlevě přehrál tu včerejší hrůzostrašnou melodii. 

Manželé Růžičkovi ještě vyspávali, když se rakouský obchodník procházel po jejich zahradě. Chvíli se zadíval přes nízký plůtek na jezero, kde si možná představoval ranní koupel Denisy Růžičkové, jak bez jakékoliv modré barvy našlapuje na kamenité dno a hledá bezbolestná místa pro chodidla. Alespoň na ten zadeček by se hodilo trochu modrého tetování, třeba jen malého modráska nebo dvoukřídlá modrá garážová vrata. S úsměvem o který v tu ránu přišel, když se otočil, přiskočil na trávník za novým skleníkem, před nímž ležela mrtvá divoká kachna. Jak se Rakušák chtěl rozhlédnout, přímo oči zasekl do děr v polykarbonátovém boku skleníku, děrovaného jako obrovský cedník na těstoviny.  „Ivan, Denisa“ křičel, když pelášil do domku.  Překřičel spaní celé rodiny a dokřičel až do uší Marty Kočárkové, která už za doznívající střelby sebírala odkvetlé květy gymnocalycií jako roztroušené údy z bojiště. „Nahoře se něco děje, Láďo, je tam hospodář od myslivců.“
A na hrázi se opravdu něco dělo, něco tak mimořádného, že Růžička byl vzteky nepříčetný. Ustaraná Denisa si dokonce postěžovala Rakušákovi, že takhle svého muže nezná. Když uviděl Růžička broky prostřílený polykarbonát, jakoby někdo unesl nejmladší dítě rodiny. Po tom co jej prsty osahal, a ujistil se, že to není žertovná tapeta, do ruda rozpálený vběhl mezi kaktusy, aby celý upocený zjistil škody, jež byly opravdu hrůzné. Broky prolétly místem, kde pěstoval výdělečné, na velkých myrtilocactusech jako na modrých adventních svících, roubované matečnice caput-medusae, obojí prostřílené snad padesáti broky, jejichž dráha nekončila v tělech roubovanců a podnoží, ale pokračovala přes uličku na protější parapet, aby až tam zakončily let v těle nádherných myriostigem. Chvílemi se Denisa strachovala, že se jí muž zhroutí, že nepřežije, ten si utřel rukávy obličej, a s klením „já jim ty prdele rozstřílím“ vyběhl do zahrady, ze zahrady vrátky ven a nezastavilo jej ani starostlivé volání Denisy.  Běžela zpátky ke skleníku, kde si Rakušan hrál na balistika, jehož poslání je určit místo střelce. Znovu vběhla do skleníku překontrolovat škodu. Pak se rozplakala nad nádhernými jako tvaroh bílými těly hvězdicových astrofyt. První, kdo by mohl dát slova útěchy, byla Marta. Denisa Růžičková překročila plůtek na skále, a i když se kolem Marty motal Kočárek, požádala jí, aby se na chvíli zastavila. I když jejich přátelství bylo těmi dvěma blázny narušeno, Marta neodmítla. Pomoc se žebříkem, se ale od Kočárka nedočkala. „Ten žebřík tady zůstane, zrovna ho chci rozřezat a ty nikam nepolezeš, ať si to vyřídí sami!“ „Že vy dva jste se rozhádali, je vaše věc, nás do toho Láďo netahejte!“ „Říkám tě, že nikam nepolezeš!“ Marta pustila žebřík, běžela ke vrátkům, pak nahoru po cestě k Růžičkům kde se potkala s rozezleným Růžičkou, za jehož paty funěl myslivecký hospodář. Marty si ani nevšimli, jak prolétli vrátky. Ta se za nimi loudala, dokud neuviděla Denisu, teprve potom nebojácně zrychlila krok. „Marti, já se z nich zblázním, podívej, co nás ještě potkalo, bude s ním k nevydržení. Zrovna kaputky to musely odnést.“ Růžička už naplno láteřil. „Tohle, Karle, tohle je na kriminál. Co kdyby tam někdo byl, a co máte co střílet dvacet metrů vod baráku! Jste normální dobytek! Už se tomu vůbec nedivím, že se každou chvíli postřelíte!“ I když hospodář nad tím kroutil hlavou a prohlásil, že za tohle budou padat hlavy, Růžička mu nepřestával nadávat, dokud sám hospodář nezvýšil hlas. „Ivane, uklidni se, takhle nic nevyřešíme. Já všechny kluky svolám!“ „To bych tě doporučil a fofrem!“ Hospodář odběhl. Balistický expert vypátral pravděpodobný směr střelby, ale Růžičkovi jej nestačil sdělit. Ten běžel do skleníku počítat škodu. Ženské, kterých si vůbec nevšímal, slyšely, jak počítá prostřelené matečnice, násobí a po té vypustil tu horentní sumu, se kterou pelášil ven. Obě ženy se na sebe podívaly, Marta roztáhla rty, pokrčila rameny a Denisa zvedla obočí do jindy těžko přístupných výšin. Vrátily se k astrofytům, kterých si Růžička vůbec nevšiml. Martě se zdály dnes mimořádně hezké, ona, odchovaná samými gymny a divokými lobiviemi dnes koukala na bílé hvězdice jako na šperky. Ruku položila na jednu bílou, prsty sevřela buclatá žebra, která jemně zmáčkla, „Jsou nádherný Denis“. „A už sis, Marti, někdy přivoněla?“
     Do zahrady razantně vstoupil hlouček pěti myslivců. „Tak kdo tady pořádá slezinu?“ „Že prej si s tím sudem nevíte rady, tak kdepak ho máme?“ Takhle vtipkovali cestou kolem skleníku. Když ale uviděli rozezleného Růžičku a prostřelený plast, který byl v té době ještě mnohým neznámí a jehož cena byla šest set korun za metr čtvereční, trochu svůj humor zmírnili. „To jako, že my?“ „A to povídal kdo?“ „A na takovou prasárnu nás ženete před obědem?“ „Asi máme v revíru škodnou, pánové! Kdepak je hospodář?“ „Tak tohle ne, pane Růžičko, tohle na nás nezkoušejte! Tady u Letušky bychom kachny nestříleli! Řekněte, že ne, mladá paní!“ Vynervená Denisa, jen pokrčila rameny, když přicházela s Martou. „Přece byste tomu nevěřila, paninko!“ Konečně dorazil hospodář a zbývající dva myslivci. „Tak hoši, ruku na srdce, je možné, že by to sem někdo z vás napral?“ Zeptal se lidově hospodář. „Karle, myslíš, že jsme volové? Tohle bych neudělal ani po lahvi fernetu!“ Nejmladší z myslivců si vzal slovo. „Tak moment, ať nám doma nevystydne oběd, tady určitě nic nedostaneme. Vylučovací metodu znáte? Můžu do skleníku?“ Mladík za chvíli donesl brok, jenž za pomoci vypůjčené pinzety vyjmul z těla hvězdice. „A šupleru máte, pane Růžičko?“ Když mladík brok přeměřil, zeptal se hodně nahlas kolegů. „Pánové, jaké nábojnice že jsme to hromadně se slevou nakoupili? A jaký že mají průměr broků?“ Když myslivci rozháraně, ale přece jen jednotně odpověděli, mládenec zvedl brok nad hlavu. „No vidíte a tenhle má dva devět. Je mi líto, pane Růžičko, nám to nepřišijete!“ Po těchhle slovech se Martě odkrvily nohy, že se posadila na zídku skleníku. A když jiný myslivec nechal po paní Růžičkové přinést nůž a stejně tak pinzetu a z těla nebohé kachničky vytáhl brok, který mladík přeměřil a jehož rozměr se neshodoval s brokem ze skleníku ani s broky myslivců, Martě se udělalo nevolno. Dobře se upamatovala, že na půdě jsou v truhle zamčené pušky po starém Kočárkovi.  Poslouchat tuhle debatu už nemohla, nakonec se opatrně zvedla a ještě zastihla závěrečný verdikt. „Holt se na vašich kachničkách někdo přiživuje, paní Růžíčková, ale my si ho ohlídáme, nebojte!“ Marta se šla rozloučit s Denisou. „Počkej ještě, Marto.“ Chytila jí za ruku a odvedla do skleníku před bílé hvězdice. Vytáhla staré noviny, do nich vložila jednu velkou nádhernou myriostigmu, zabalila a podala Martě. „Vezmi si jí, Ivan to bude asi teď brát šmahem, tak ahoj a pozdravuj Ládíka, mrzí mě, co se s nimi děje.“

Marta šla dolů ulicí jako potmě. Jednou jí držela hradba jednou strom, když si pomyslela, jak by jim bylo zle, je-li pravda, na co pomýšlí. Přece to nemohl Láďa udělat. A kdyby, tuší to Denisa? Napadne to Ivana? Řekla by mu to? Potichu proklouzla do domu, odemkla půdu, co zamykali před dětmi, pomalu vyšla nahoru, kde otevřela bednu s kulovnicí a brokovnicí po starém Kočárkovi. Nechtěla rozsvěcet, aby Láďa neviděl náhodou světlo střešním oknem. Do hadříku vzala kulovnici pod okno a prohlížela. Ta byla celá promaštěná jako papír od sádla i ten malý smrtonosný kohoutek. Uložila ji a vytáhla brokovnici. Ani nemusela pod okno, aby viděla, jak je zbraň osahaná, jak s ní bylo čerstvě manipulováno a když o zem zlomila hlaveň a uviděla vystřelené nábojnice, které se jí povedlo vysunout a na jedné pod oknem přečetla 2,9 na druhé 2,4mm, nabila jistotu. Chudák Marta, uložila zbraň, usedla na zaprášenou bednu a v hlavě si promítala celou scenérii od nočních výstřelů, pozdní příchod muže až po závěrečný verdikt myslivců. „Co by tomuhle řekli žáci ve škole“ zašeptala a zároveň zbystřila pozornost. Dveře na půdu vydaly známý skřípějící zvuk a po schodech přicházel Kočárek. Vylekal se, když uviděl Martu na bedně. „Co tu sedíš jak kačka na vejcích? Venku je hezky, nezajedeme někam?“ „A kam bys chtěl jet? Do kostela vyzpovídat? Tam můžeš pěšky. Je neděle čekají tam na tebe.“ Odpověděla polohlasně Marta, aniž by zvedla oči od podlahy. „Zase meleš nesmysly? Vy máte mít prázdniny pět měsíců, abyste se dali dohromady z těch fakanů.“ „Ti fakani jsou férovější než poslední dobou ty! Proč si to udělal!? Dyť si jako mafián!“ „Nekřič, dole jsou děti.“ To již Marta stála a dívala se přísně na muže. Ten kantorskej pohled Kočárka vždy odzbrojil. „ Rakušák mi chcal ze skály na lobivie. A to je správný? A nenažranej Růžička s Denisou se na to klidně dívali!“ Přidusil hlas a otočil se na schodiště. „Možná tě tam chcal, to nevím, ale Denisa ho určitě neviděla, to si jenom namlouváš, nebo si to přeješ. Ta by ho strčila ze skály dolů, kdyby tě tam, jak říkáš, chcal. A proč si třeba nepustil hadici a nezlil ho? Víš, co mně poslední dobou přijde? Že jsi chamtivej jako ti politici.“ Kočárek se před ženou zastyděl, už před polednem, když bylo na hrázi tak divně rušno, se bál. Martě lhát nedovedl. Na pokání neměl sílu, raději zvedl pruty a odešel na ryby. Odešel hodně daleko téměř až na konec Komařského jezírka a hlavně z dohledu Růžičkovic zahrady.
       Marta trpěla jako naočkovaná laboratorní krysa. Trápila se, že to praskne, kdo ví, jestli se muž v opilství tenkrát v hospodě něčím neprořekl, vyslepičí kde co. Na diplomatickou cestu neměla sílu a Denise se vyhýbala. Mužova slovní zásoba spadla na úroveň dítěte, Martě připomínal toho starého morouse dědu Kočárka. I když se myslivci, znalí klepů na zpáteční cestě zařekli, že tuhle aféru nebudou raději šířit, do dvou dnů obletěla Komaří. Třetí den o střelbě mluvili žáci ve škole a v kabinetu se ptali kolegyně „prosím tě, co je to u vás za válčení?“. A když měla dozor na šatně při odchodu žáků, ten malý prcek Trojanů z Komaří zakřičel na spolužáky „bacha, Brokovnice jde!“. To bylo na Martu příliš. Ať to patřilo jí nebo ne, rozhodla se, že odpoledne půjde za Růžičkou. Dobře věděla, jak lidi dokážou dedukovat, vymýšlet a kombinovat.
Zvolila stejnou cestu jako dříve, když bylo ještě u Růžičků dobře. Žebřík, jehož rozřezáním jen Kočárek strašil, sama opřela o skálu, když manžel vypadl na ryby. Do ruksáčku naskládala tři skleničky a víno co Růžička miloval, ten těžký neprůhledný Neronet, jehož jiskru prokáže jen polední slunce. Překročila malou hradbičku a zastihla Růžičku při roubování. „Ahoj Ivane, neruším?“ „Mě už Marto, jen tak něco nevyruší a ani nevzruší, poslouchám, co máš na srdci?“ Připadal jí klidný, dokonce až moc klidný, na to, že přeroubovával poraněné matečnice. Zřejmě se předešlé dny vyvztekal natolik, že jeho nervy otupěly. „Deniska  doma není, Ivane?“ „Znáš jí, že prej si musí jet koupit nějaký hadříky na uklidnění. Ta využije každé situace. Kdyby vyhořel barák, tak poběží shánět blankytně modré sandály.“ „To já bych spíše vsadila na modré gumovky. Nebude tě moc rušit tohle?“ Marta vytáhla Neronet a šibalsky ukazovala Ivanovi. Ten natáhl poslední gumičku a po gumičce ruku pro láhev. „Záleží na tom“ přečetl oblíbenou odrůdu a na dlouhou dobu zvedl láhev proti slunci „na tom,….na tom,….ne, to mi rušit nebude“. Marta si připadala jako v pohádce, kde se to hemží kouzly. A kde může člověk říci všechno, dokonce i hořkou pravdu, protože kouzla všechna neblahá slova vyspraví. Vzpomínali na minulost, na společné zájezdy a rodinné výlety, Ivan sáhl daleko do základní školy a přebírání holek. Při druhé láhvi co vydal Ivanův sklep, vzpomněl, jak po Láďovi hodil echinopsis. I Marta vyzradila litý boj o první lásky. Do současnosti se nikomu nechtělo a Marta vycítila, že přišla vhodná chvíle pokání. „Ivane a nebylo vám tenkrát za éry líbajících dědků nějak líp, když jste měli oba stejný hovínko? Tenkrát jste si pomáhali jako sourozenci a já byla šťastná a chlubila se, jaké máme sousedy.“ „Martičko, že zrovna ty vzpomínáš na líbající dědky, ty taková bojovnice? Kdo si tenkrát dovolil nejít ve vesnici volit do Národní Fronty? Jenom hrdinka Marta Kočárková! Já to vím, Marto, že měli lidi k sobě blíž, když měli stejný hovno, jak říkáš, ale že bych chtěl zpátky líbající dědky to zas ne. Nedávno jsem o tom přemýšlel. Já opravdu nevím, co ten tvůj chce, nemůžu za to, že ustrnul u gymen, že mu nevoní nic nového, já přece nabízel kaputky, ať si je namnoží, mohl je prodávat jako já, nechtěl!“ „Vždyť víš, že si vsugeroval, že dole nic jiného než gymna  a lobivie nejde.“ „Tak ať to ten zatvrzelec alespoň vyzkouší. Vždyť už u vás není taková čvachtanice jako dřív.“ „Já bych se taky ráda dívala na astrofyta, feráky, když vidím tvoje barvy, usměju se, naše gymna jsou smutná.“ Chvíli nechali oba promlouvat ticho, než Marta najednou řekla slova, co změnila život obou rodin. Snad to udělal alkohol a po něm nebojácná nálada, ale hlavně se Marta chtěla zbavit nuceného zapomínání na to, co provedl muž. „Ivane, já bych se tě chtěla omluvit, já bych chtěla, aby to bylo jako dřív, já všechnu škodu nahradím i kdybych měla vytírat školní schody, já tě se vším pomůžu, jinak mě to strhá.“ Po takovém odvážném výlevu, který byl odvážnější nežli za líbajících dědků nejít k volbám, Marta zvedla dlaně přes oči a plakala. Když jí zarazilo ticho a dlaně položila do klína, viděla Ivana, jak nad ní stojí s rukou na čele, druhou jí podával ubrousek. Až když si oči otřela a ubrousek schovala do pěsti, promluvil. „Ty mi chceš naznačit….., ty mi chceš říct, že je to jeho práce? Že se z něj stal takovej drban? Marto, ty si snad nejsvatější ženská, ale jestli chcete rovnostářství, máte ho mít!“ Otočil se a takovým dupavým, nepěkným krokem odešel. Marta ani v nejmenším nevěděla, co bude dál, nevycítila vůbec nic. Sbalila nádobí a po žebříku slezla na vlhkou půdu zahrady. Stejně jako sobotní večer Kočárek, odešel do hospody Růžička. Odešel, aby utopil tu nehoráznost v alkoholu. Když nešťastná Marta zahnala děti spát, když se posadila s rukama v klíně, přišel Kočárek. I ten už se třetí den topil v pivu, v docela jiné hospodě na konci Komaří, kde ho nikdo neznal. Opřel se o futra vš....všechno v pořádku Martičko?“ nečekal na odpověď a ulehl. I zmožená Marta zalehla a myslela, jak se zachová Růžička, Denisa, jejich děti, její děti, sousedé, ve škole jí určitě budou oprávněně říkat Brokovnice. Marta usnula spánkem usvědčené čarodějnice. Spala polovičatě, protože myslela na zítřejší pranýř, a ten co to zavinil, si klidně pochrupoval a smrděl chlastem. Probudila se, zašmátrala po polštáři, zbystřila a posadila se na postel, aby lépe zachytila zvuk tupých dunivých ran, jako kdyby někde v daleké továrně spustili buchar a ten rozechvěl okolní zem. Utekla z ložnice, kde jí rušilo opilecké chrápání. Utekla do kuchyně, z kuchyně na verandu kde postála, protože dunění ustalo a vystřídalo jej hučení, takové mohutné, jež znala z mládí, když v nedaleké parní elektrárně prováděli tlakové zkoušky. Začala se bát, nervy měla od odpoledne příliš rozhárané, přesto otevřela dveře, vyběhla na zahradu, kde s hrůzou zjistila, že komařská výpusť za jejich zahradou chrlí obrovské množství dunící vody.
    Noc nebyla hrůzostrašná jen pro rodinu Kočárků, ale stejně tak pro Růžičku. Ten chlap, v době, kdy Marta vyběhla na zahradu, třásl se zadýchaný nahoře na hrázi, jako zkopaný pes. Celý promáčený vylezl od výpusti nahoru a belhal se nocí domů s hrůzným obrazem valící se vody, když spodní ocelový plát výpusti praskl pod údery jeho těžké palice, kterou mu nečekaný proud vyrval z rukou a snad jen opileckým štěstím se ve tmě zachytil liány rdesna, co proud vody nadzvedl do výšky a odhodil i s Růžičkou stranou. To přece nechtěl, měl jen úmysl v  sežraném plechu prorazit  malou díru, aby se Kočárek potrápil. Nebýt liány, voda by s ním mrštila o zem a zpřerážela tělo o kamení a možná letící zbytky ocelového plátu tělo rozpůlilo. Ještě ve sprše se klepal hrůzou. Potom stačil uschovat mokré prádlo a vystřízlivělý tou nejhrůznější vzpomínkou neklidně usnul. Usnul zrovna v čase, kdy Marta s manželem zoufale pobíhala po zatopené zahradě, které hrozilo to, co si rod Kočárků předával z pokolení na pokolení. Voda dostupovala už ke skleníku, Kočárek odnášel lobivie z nízkých stolečků kolem strouhy, jež byla najednou divokou říčkou, gumovky už dávno nestačily, plné vody byly jen na obtíž. Voda už pronikala do skleníku a Marta se rozhodla, že probudí děti, jakmile dostoupne k prahu domku. Zatím pomáhala odnášet kaktusy do vyvýšeného altánu, kam odnesli i nejnutnější věci ze zahrady. „Jak dlouho myslíš, že to bude trvat?!“ Křičela Marta na Kočárka. „Já nevím, já vůbec nevím, jestli už voda v jezeře opadla! A začíná pršet, podívej!“ „Láďo, já mám strach, že tady vo všechno přijdeme, zavoláme hasiče, Láďíku!“ „To bude dobrý, Marto, běžím k telefonu a ty se podívej na děti!“ Když přivolaní hasiči rozsvícenými reflektory pátrali po zpěněné hladině, hned viděli příčinu stoupající vody. Můstek přes strouhu v malé rokličce asi sto metrů pod zahradou, byl celý obalený rdesnem, psím vínem a naplaveninami, jež snížily průtok, a voda stoupala do zahrady. Hasiči se o můstek postarali a k útěše manželů hladina pomalu opadávala. Až k ránu, těsně před svítáním a na radu hasičů, kteří u výpusti zanechali hlídku a odjeli na kontrolu valící se vody dále po proudu, manželé Kočárkovi v suchu domku usínali.

Deštivé svítání nad prázdným Komařským jezírkem, vhánělo někomu slzy do očí, jinému vztek do hlasivek, někomu oživilo dávné vzpomínky, jiným dodalo chuť projít se starým bahnem, posbírat utrhané třpytky, vyleštit je a uložit do rybářského cajku. To právě komařským klukům co se sešli v červencovém prázdninovém ránu neobvykle brzy. Starší rybáři měli vztek, že přišli o jediný revír v okolí a rybářský hospodář byl ten, jehož slzy nad utečenými rybami ředil déšť. Tolik práce s nasazováním, poslední dobou zkoušeli pstruha a sivena, těm chlad komařské vody dělal dobře, kolik ryb zahyne po cestě k prvnímu potoku, tou věčně vyschlou zarostlou strouhou? Kolik ryb umlátí barbaři? Kde vezmeme peníze na novou obsádku? Prapodivně jako malý uhelný důl vypadaly šikmé skalnaté břehy zčernalé bahnem. Utopené stromy na straně komařského děrovaného lesa byly jako z ebenu a kdyby si utrhané třpytky na kmenech zachovaly lesk, zdobily by je jako krystalky pyritu. Úředně bylo ráno sváteční, nečasem nikoliv. „Takhle mělo lejt, když pod Husem zapálili hranici, to by se ti jako svatí vylekali, že jim to pánbíček kazí.“ Postěžoval si odvolaný hasič strážící komařskou výpusť. A ještě jeden chlap, jen kousek odtud, si vzpomněl na mistra Jana. Vylekaný Růžička, jenž se posadil na posteli s hrůzou, že zaspali do práce. „Vždyť je dneska Husa.“ A v kocovině si okamžitě vzpomněl na noční děs, na komařskou výpusť co mu málem sebrala život, jak v opilosti bušil do rezovaté a rdesnem překryté oceli jak pětimetrový sloupec vody nad ním, rozváděl dunění po celém jezírku. Bouchal jako do ocelového pláště uvnitř hlubinné ponorky. Vzpomněl na Martu, co se určitě dovtípila. Marně polykal bramborovou šišku v krku, když zjišťoval škodu na Kočárkovic zahradě. Pomalu se sunul ke skále, jejíž rantl, jak se přibližoval, odhaloval Kočárkovic bídu. Jako kdyby někdo naschvál vylil obrovskou plechovku černé barvy, byla zahrada pokrytá bahnem. Růžička se roztřásl, zimou, hanbou, svědomím, strachy a kdo ví čím. A když Marta otevřela dveře baráčku, otočil se a upaloval. Ve dveřích domu se srazil s Denisou, která vyběhla, když z okna neviděla vodní hladinu. „Viděl jsi to, Ivane? Nebo se mi to zdá? Pojď se semnou podívat ať mě štípneš!“ Táhla ho zadními vrátky k jezeru, kde opravdu viděla jen malý zbytek hladiny sevřený vysokými černými břehy. Poprvé uviděli obnaženou komařskou skálu z druhé strany, poprvé viděli skalní výstupek nalevo od výpusti, kde se nesmělo skákat do vody. „Co se to stalo, Ivane?“ Muž za jejími zády neodpovídal. Denisa se otočila. „Slyšíš mi?“ Jeho výraz Denisu vylekal. „Na co tak civíš?“ Růžička sám sobě zašeptal „proboha, snad to není pan farář Matýsek?“. Denisa, která neznala čtyřicet let starou historii o zmizelém faráři Matýskovi, se podivila „jakej farář?“. Když se nedočkala odpovědi, podívala se mužovým směrem, kde zahlédla na vysutém skalním výstupku opršené oblouky kosterních žeber a černý zašlemený řetěz co visel za skály dolů a jehož konec jen kousek ode dna končil velkým zelenožlutým křížem. „Co to má znamenat, Ivane, to jako je utopenej člověk?“ Ani teď se nedočkala kloudné odpovědi. „A co Marta?“ najednou zakřičela Denisa a hnala na okraj hráze. Když uviděla tu černou zahradu, zavolala na manžela. Zavolala, otočila se a viděla muže, jak sedí na mokré zemi, s jednou rukou na hrdle, druhou na hrudníku a těžce oddechoval. „Ivane…, Martičko!“ zakřičela doleva… doprava. Běžela k manželovi „Ivane, co je ti?!“ pak zase kousek ke hrázi kde zoufale zakřičela „Martičko, Martičko!“. Přes manžela přehodila svojí modrou bundu a pomáhala mu vstát. Marta sama v bahně tahala žebřík, když slyšela divné volání. Do půlky s holeněmi od bahna vylezla k oběma nahoru. „Martičko, běžím zavolat sanitku, počkáš mi u Ivana?“ Položily maroda na dřevěnou podlahu altánu. Když Denisa odběhla, Růžička se pokoušel o úsměv, takový chabý takový usměv s vrásky na čele „jseš hodná, Marto, posral jsem to, posral na celé čáře“ chytil sousedku za ruku „Marto, tam dole pod výpustí někde bude velká palice, prosím tě, ukliď jí, aby jí Ládík nenašel. Možná bude někde pod bahnem. Martičko, tohle jsem nechtěl, věř mi, tohle jsem opravdu nechtěl“. Marta pohladila zuboženého, dýchavičného Růžičku po zplihlých vlasech „uvidíš, zase bude dobře, Ivane“.  Přibíhala Denisa. „Za chvíli přijede doktor!“