Kaktusy na dluh

 

       Že skomírá automobilový průmysl? To mě nevadí. Že jsou papaláši z Čezu důkladně zabezpečení? Ani to mě nevadí. Za to bych se jen styděl před kamarády. Ale až ty velkobílovické broskve, ty koňské zadky, zmalované jako nejodvážnější rty a sladké jako prsty včelařek, až ty nikdo chtít nebude, potom bude pohroma.Takhle jsem smýšlel, chodil a dodnes chodím po plzeňské kotlině a stejně, jako ten obyčejný nenasyta, jsem pocítil sevření drápů věřitelových. Dne 5.6. jsme pochovali mého kamaráda, nejlepšího kaktusáře co jsem znal. Tuctová autonehoda. Spěchal. Spěchal opylovat své nebeské importy. Ano, Tonda byl čurýk, který přivezl, koupil a propašoval co se jen dalo. Říkával jsem mu: „Jednou tě vyberou Toníku, uvidíš.“ Trochu jsem mu jeho drzost i záviděl. Ale když jsem přišel do skleníku a viděl co dokáže, že  ty importy v jeho rukách ještě zkrásněly, smekal jsem. Moc mě naučil. A já si říkal, to je snad jediný kaktusář, kterému nezákonné rabování rostlin nelze zazlívat. Měl bombový skleník. Žádný macrolon a pěkně na střeše, na vídrholci a  výhled na milou sousedku. I mě jednou hodila broskev. Ne velkobílovickou, jen nesmělou západočeskou z Koterova, kde jsme  prožívali náš kaktusářský ráj. A nejvíc se mě líbili jeho roletky, to něžné stínění, jenž tak vzácně zatáhl. Úsměv sousedky dávno zevšedněl, ale zatahování roletek byla opravdová vzácnost. Byl tak šikovný, že roletky poslouchaly jeho příkaz telefonem.  Vymačkal číslo a modem spustil malé motůrky a nerezová lanka opředla vnitřní stranu řídkou tkaninou. Tak jemnou, že by za ní mohly být oči nevěsty. Když motůrky zastavily, Tondovi dorazila SMS „stínění koncová poloha“. Podíval se na nebe, pousmál a zasunul telefon. Muselo být, aby tuto operaci provedl. Kolikrát slunce rozehřálo asfalt když jsme spolu jeli na kolech, ale Tonda byl v klidu. Až když se větřík zarazil a slunce pálilo   jako nejostřejší mexické papričky, vytáhl obřadně aparát. A když Tonda míchal substráty pro rostliny, byl jako šéfkuchař z Bristolu. Na stole lavůrky s komponenty, černé olivy bylo dřevěné uhlí, drcená opuka kostičky ananasu, cihla kandovaná papája, vápenec kokos, a jeho zázračný kompost flákota z divočáka. A Tonda míchal  a sázel. Tam přidal kokos, tam papáju, tady ananas, ty rostou na vápencových plošinách. A těm z Baji trochu žuly a větší flákotu. Bylo mou radostí pozorovat takového kulináře. Co jsem ho znal, snad porušoval jen jeden zákon. Za to však důkladně. Po každé cestě mě zavolal: „Hned přijeď, to musíš vidět.“ Jestli porušil i pravidla silniční, když uháněl opylovat, to už se nedozvím. Jinak to byl chlapík jak má být. A stejně, stejně hnal opylovat kvůli mně. Já to byl, kdo chtěl  semena z jeho klenotů. Kaktusářských přátel moc neměl, protože čím méně očí, tím větší klid pro Tondu.

      Teď stojím před čerstvou, čtyřicetiletou vdovičkou  a šeptám upřímnou soustrast. „Zastav se Jeničku.“ Pošeptala ta ještě hezká černá žena s černými koleny. Celý týden jsem se chystal zajít, ale neodhadl jsem míru slušnosti. Žena byla na své vysněné cestě v Himalájích, ta mi neporadila. Odmala lezla po skalách, až se jednou dočkala  nejvyšší mety a mě k rozhodnutí donutil bezvětrný a horký červencový den. Na kůži jsem cítil, jak zrovna teď Tonda vytahuje telefon a zadává číslo. Vyběhl jsem ven a hnal ke vdovičce.  Padla mě kolem krku, přitáhla se a plakala. „Promiň mi Jeníku, neumím to zastavit.“ Pozvala mě do zahrady a já šilhal po skleníku, jestli je přistíněno. Pochopila. „Ty chceš vidět kaktusy viď?“ Vylezl jsem nahoru a z malé skříňky dal povel k zatažení. Potom jsem se zadíval na Tondovu práci, na ty vyrabované a jeho rukou zvelebené skvosty a rukávem utíral vlhké oči. „Nechal jsem zataženo, hlásí týden veder.“ Řekl jsem dole té smutné ženě. „Víš, já tam nahoru vůbec namůžu.“ Potom přinesla víno, já jí nechal vyplakat a trochu jí obveselil těmi nejlepšími vzpomínkami. Doposud mě ani nenapadlo zmínit se o budoucnosti Tondovi sbírky. Ale když naznačila, jestli bych měl zájem, že mě dá vždy přednost, neváhal jsem a vystřelil:  „Mám zájem a moc!“ „Příští týden mají přijít děti na domluvu co dál. Dám ti hned vědět.“ A já jí za to políbil obě ruce.

      Deset dní jsem se topil v představách, plánoval nový skleník a čekal telefonát od pozůstalých. Jedenáctý den jsem zašel sám. „Je to špatný Jeníčku. Já jsem si ani netroufala tě zavolat.“ Zatrnulo mě. „Proč? Děti kaktusy nedají?“ „To ne, ale víš, tolik jsem já nechtěla.“ „Já je zadarmo taky nechtěl ty blázínku.“ „Já vím, ale přece jenom děti….“ „Tak kolik?“ „Jeníčku,…… dvě stě tisíc.“ „Hm“ Jenom jsem vytáhl obočí, sklopil koutky rtů a cítil hořící uši a studený pot na zádech. „Tak já to promyslím a dám vědět.“ Děti jsem dobře znal od doby, kdy ještě bydlely v hnízdečku.  Přesto jsem za rohem zaklel: „Nenažraní frackové.“ Vzteklý večer se měnil v mrzutou noc a když jsem serval propocené pyžamo, začal jsem po půlnoci řešit  školáckou slovní úlohu: Tonda měl 400 vrostlých kaktusů. Z toho nejméně 200 importů. Celková cena je 200 000 Kč. Kolik stojí jeden kaktus? Jeden kaktus vyjde na 500Kč. Za některé importy bych klidně dal tisíce dva. Jsem ale posranej technik výrobní linky a s pohotovostí dám dohromady 15 000 měsíčně. Co nesežerou poplatky a energie, schlamstne vytahaný řetěz, sjeté špalíky a pláště. A žena? To rovnocenné stvoření? Má také rovnocenný plat. A navíc, rok jsme strádali, aby si dopřála ta pružná hubeňourka Himaláje. Přijede hladová a vyčerpaná a na dluh mě dětičky kaktusy nedají. To vše se krylo s představou, že tu nádheru schlamstne někdo jiný. Po mizerné noci, se  představa naplnila. Do rachotu linky mě dopoledne zazvonil telefon. „Jeníčku, jenom tě chci říci, že kluk už přivedl nějaké cizince a ty si kaktusy odvezou. Nezlob se.“ Ještě nikdy jsem neměl takový nával, byl to přímo nervový zával……. „Ne! Zastav to Jaruško! Nic neprodávej, peníze dostanete ode mne!“ Tím bylo rozhodnuto. V 15:30 jsem otevřel dveře peněžního ústavu a procházel honosným otvorem, stejně jako konzument, který nesnesl nekonečnou touhu po domácím kinu nebo zachovalé ojetině. Nad kolika zoufalci, kteří nebyli schopni splácet dluh za voloviny jsem kroutil hlavou. „Vidíte, vy blbečkové?“ Druhý den jsem stejně honosným otvorem odnášel 230 000 Korun českých. Smluvenou částku jsem předával vdovičce. Červenala se a byla nesvá. „Kdyby bylo podle mě Jeníčku, tolik bych od tebe nechtěla. Jsi hodnej, žes to po Toníkovi vzal. Měl tě moc rád.“ Třásla se jí ruka, stejně jako mě před pracovníkem  banky, když jsem obnos přebíral. Ke třiceti tisícům jsem přidal svých deset a objednal skleník, který jsem měl již dávno vytypovaný. Blížil se  tvarem skleníku Tondovo. Se ženou jsem o něm  mluvil a dostal požehnání. Měl pevnou konstrukci a já  plánoval několik bočních oken. Dvojité lomení střechy mě dávalo možnost kaktusy  umístit těsně pod sklo, jako u Tondy. Když jsem kopal díry na piloty, myslel jsem na vdovičku. Jaká byla její role při dohadování o ceně? Co asi řekla dětem? Do toho telefon od mé horolezkyně. „Jendo musíme rychle, odsud to stojí moc. Zkazilo se počasí. Musíme si prodloužit pobyt. Na tu osmičku to asi nebude, zatím jsme v šesti tisících, ale i to je báječné. Jak se tobě vede?“ Neměl jsem odvahu říci o mých problémech. A čím více se blížil její návrat, dále jsem jí ztrácel.

     Po týdnu skleník stál i provizorní stoly jsem vyrobil a vdovička mě nabídla pomoc dětí při stěhování. Neodmítl jsem synův tranzit. I když obě Tondovo děti, bratr se sestrou měli úctu k otcovým rostlinám, pečlivě mě pomáhali balit a ukládat, nevěděl jsem jestli mě nemají za blázna. Někdy se na sebe tak úsměvně podívali, jakoby si řekli to jsme ho voškubali. „Co zamýšlíte s prázdným skleníkem?“ Utrousil jsem. Výměna úsměvů a žádná odpověď. „Zbouráte ho?“ Podívali se na sebe a kroutili hlavami. „Pojďte.“ A ta dvacetiletá pozůstalá pokynula a odvedla mě i s bratrem do přízemí domu. Na chodbě ležela  dva metry dlouhá, nízká a úzká okovaná bedna. Otevřela víko a druhou ruku nasměrovala na překrásný, dokonale naleštěný a vkusně barevně sladěný předmět, dlouhý přes celou bednu a vyzdobený páčkami a chromovými kličkami. „Snad ne hvězdářský dalekohled?“ Rozzářená a s malíčkem v puse pokývala hlavou. „Budeme mít malou hvězdárnu.“ Prolomil mlčení bratr. Byl to nádherný stroj a hned mě bylo jasné, že ty peníze ani nestačily. A já měl radost, že  mé oškubání poslouží tak nekonvenční věci. Když jsem dal najevo své schválení, oba se živě rozhovořili o nebeské kráse. A já si musel říci, jsou to dva Tondové.

    „Koukám, žes tu opravdu nelenil. A…..Jendo,…. tys koupil ten skleník?“ Vytřeštila na mě oči má horolezkyně, když vešla na zahradu. „A neblbni, to jsou ty po Toníkovi? Oni tě je nechali? Tak to je bomba.“ Posadila se na lavici a mé rozhodnutí sdělit  závratnou cifru bylo pryč. Ne, že by byla zklamaná z  cesty, jen trochu mrzutá. Ani prodloužený pobyt jim pro špatné počasí nedovolil zdolat vrchol. Položila mi hlavu na rameno a chytila  za ruku. „Je to hezký, přeju tě to Jeníčku, ale budeme se muset uskromnit. To prodloužení pobytu v Himalájích je za neplacené volno, moc nepoberu a sponzoring nevyšel, když jsme jí nezdolaly. Vydržíme to viď.“
Začalo to moc pěkně. První cesta byla za vdovičkou. „Říkala jsem tě to Jeníku, že je to hodně. Neměl sis to brát. To víš, že jí to neřeknu když nechceš.“ Druhá cesta byla ke kaslíku. Odmontoval jsem ho a vyrobil vnitřní přepážku, nahoře lomenou k otvoru na dopisy. Zvolil jsem stejnou barvu. Vnitřní prostor jsem přepážkou podélně rozdělil a dno zadní komory  pro jistotu ucpal vyndavací pěnovou gumou. Efekt byl povedený. Vhozený dopis sjel po zahnutém konci přepážky do zadní komory a zpředu vypadala schránka prázdná. Po otevření dna, stačilo vyndat ucpávku a utajený dopis vypadl. Schránku jsem pravidelně vybíral. Nastal tvrdý život. První splátku jsem splatil když byla žena na cestě. Druhou vykryla kaktusářská výstava, kde jsem výhodně prodal své výpěstky. Při třetí jsem pocítil, jak těžko budu shánět  brigádu.  Kamarád mě dohodil, elektroinstalaci rodinného domu. Chodil jsem domů večer,  až mě ta moje litovala. Menší část peněz jsem jí vždy dal. Jednou ale přišla pohroma. Zaměstnavatel oznámil odborům, že výroba končí. Pocítil jsem krutost zprávy, co denně slýchá miliony lidí na světě. A po týdnu nervování a chození po inzerátech, sobotní telefon od mé horolezkyňky. „Jendo, trochu jsem se potloukla, ale neboj je to dobrý.“ Večer jí přivezli s ošklivou zlomeninou nohy. Pět neděl mizerně placené sádry. Splátku jsem prostě drze vynechal. Za týden poslali upomínku. Pak další sankční listinu. Dostal jsem strach jako malý kluk a s prosíkem o odklad jsem šel do banky.
Bylo tam víc takových. Abych se odlišil, řekl jsem na jakou ušlechtilou věc jsem si peníze vypůjčil. Měl jsem štěstí. „Říkáte na tu nejkrásnější sbírku kaktusů?“ Zeptala se mladičká a moc hezká pracovnice. Zvedla telefon, jako by se trochu s někým cukrovala a potom jsem zaslechl slova o nejlepších kaktusech. „Počkejte si chviličku prosím, hned to bude.“ Za dvě minutky přišel třicetiletý fešák, uklonil se a vyzval mě k následování. Vyběhli jsme o patro výš, tam kde byl menežment a vešli do přepychové kanceláře. „Náš ústav si cení každého klienta a problémy přechodného charakteru řešíme individuálně. Zaujalo nás, že jste si vypůjčil na ne zcela běžnou věc. Většinou se klienti zadluží spotřebními věcmi. Vy jste uvedl, že jste si vypůjčil na jedinečnou sbírku kaktusů. Mám-li  vám ve věci pomoci, musím si prověřit podklady. Byl by jste ochoten sbírkou se prokázat?“ Trochu mi ta slova vyvedla z míry, ale milý  usměv budil ve mně důvěru. „Mohu vám zakoupenou sbírku ukázat hned.“ Výborně, nic nám nebrání, můžeme vyrazit. Alespoň zase na chvíli budu v jiném světě než je tenhle.“ Rukou ukázal na technické vybavení kanceláře. Luxusním autem jsme přijeli před dům až jsem se trochu zastyděl. Nikdy nezapomenu na jeho, doslova vyvalené oči ve dveřích skleníku. Hned je však ukočíroval a nasadil  přívětivý úsměv. „Mám chalupu v Jižních Čechách. V Bavořanech. Moc pěkná vesnička. O pár kaktusů se starám.“ Ještě více jsem pookřál a pochlubil se importy. „Tak ano, máte to hezké, budu se snažit udělat pro vás maximum.“ Až po měsíci jsem si uvědomil, že ten jeho milý úsměv byl podepřen shnilými kůly aby se nezhroutil. „Co to bylo Jendo za fešáka? Snad ne tvůj nový zaměstnavatel?“ „Ale, jeden kaktusář z vyšších sfér.“ „A našel jsi dneska něco?“ „Ne, nic.“ Přestože jsem byl rád za naději na odklad, když jsem viděl tu chudinku pajdavku, bylo mě z toho na nic. A byla den ode dne smutnější. „Jendo, já mám takovej divnej pocit z těch Tondovo kaktusů.“ „Proč prosím tě?“ „Já nevím, necítím se tu dobře.“ Takové divné myšlenky měla  vždy ve tmě usínání. „Jendo, já mám asi halucinace. Já vím, je to blbí, ale ty bys ty Tondovo kaktusy nechtěl prodat? Dalo by to alespoň třicet tisíc?“ „Ty jsi se zbláznila. Památku po Tondovi neprodám!“ „Já myslela, že by jsme něco poslali Tomáškovi do Londýna. Dlouho jsme mu nic neposlali.“ „Je chytrej, bere tam stýpko a chodí na brigádu. Spi už.“ Tomáš je náš syn na studiích. O dva dny později mě chytla večer za ruku. „Jendo spíš?“ „Usínám, co je?“  „Víš, že jsem viděla listonošku, jak hází dopis do kaslíku a nic tam nebylo? Už po druhé. Já nevím, jestli se mi ta listonoška jenom nezdá.“ Všechno se ve mně hnulo. Na tohle jsem nepomyslel, když je teď doma. Sám jsem kaslík dva dny nevybíral. „Ale nezdá, já jsem ten dopis vyndal a zapomněl v kapse.“ Hned ráno jsem hnal do kaslíku a vyndal dva dopisy a prázdný útržek papíru.. Jeden úřední z banky na mé jméno a druhý od Tomáše. V  mém, po otevření  ve sklepě, bylo hořké zklamání. S lítostí mě oznámili, že banka má ekonomické problémy a není v současné době možné udělovat výjimky. Ti zmetkové. A nebo ten zmetek? Začal jsem podezírat  bankovního fešáka.


    Druhý den jsem pozval ženu na večeři, aby přišla na jiné myšlenky. Večer  kontrola nepřijde. Dopajdali jsme do té nejbližší hospůdky a místo jídla raději pili jen pivo. Opila se mi a když jsme byli před vrátky, hledala něco v kabelce. „Jendo chceš něco vidět? Vhoď to do kaslíku a budeš čumět. Podala mě malý kalendářík. Vzpouzel jsem se a tlačil jí do vrátek. Nedala se. „Tak vhodíš to tam nebo ne!“ Nic tam házet nebudu, nemám tu klíček. „Budeš srab, když to tam nehodíš.“ Pletla jazykem i nohama a zvedla mě ruku ke kaslíku. Co jsem mohl dělat. Vhodil jsem. Při svitu lucerny brejlila do spodních dírek. „A je tam prd Jendo. Podívej se.“ Pak vyndala papírový ubrousek. „Vhoď ho tam!.......To čumíš co!?“ Prohrával jsem. Je nalitá, zapomene. Pomyslel jsem si. Ne. Mlela a mlela, že za to můžou Tondovo kaktusy a nechtěla do vrátek. Přešel jsem do útoku. Vyndal jsem, pro nás tak vzácnou stokorunu. „Vidíš to?“ „Stovka no?“ Vhodil jsem jí do kaslíku. Vyndal druhou a vhodil. Chtěl jsem třetí, ale peněženka prázdná. „To čumíš co?“ Řekl jsem již úsměvně. „Jendo ty si se zbláznil!“ Nevěřícně brejlila do dírek. Potom zavrávorala a já jí musel zachytit. „Čáry máry fuk?“ Otevřel jsem kaslík, bleskově vyndal ucpávku a do dlaně mi spadly vhozené věci. „Opatření proti zlodějům holčičko. Rada z televize, aby schránka byla pořád prázdná, když jsem chodil domů pozdě a tys byla pryč.“ Zamračila se a zhluboka nadechla. „Ty pitomečku! Já už si myslím třetí den, že jsem cvok.“ Když se uklidnila, vysvětlil jsem celý princip.
Před dluhem, jsem musel dát přednost platbě za elektriku a plyn. Brigádu, která byla jediným zdrojem peněz jsem odsunul na odpolední hodiny, abych mohl lépe ohlídat kaslík. Ale nebylo třeba. Místo obsílky, jedno dopoledne zazvonil mrňavý exekutor. Vyšel jsem ke vrátkům, kde se mi představil, předložil průkaz a zmocnění. Vyžádal si pozvání. Venku na stolku otevřel kufřík a začal předčítat. „Výše vašeho dluhu, který nejste schopen splácet, činí 195 000 Kč. „To není pravda. Necelých
80 000 a splácím pravidelně!“ Zahlaholil ženský hlas. Nevšiml jsem si, že ke stolu přibelhala má horolezkyně. Oba jsme na ní nechápavě civěli. Začala cítit, že něco zvorala a rozlila si třešňovou červeň do tváří. „Tak to bude asi nějaká mýlka. Na jaké jméno je váš dluh?“ Chvíli mlčela, pak se  provinile na mě podívala. Na jméno Marie Boudová.“ Tak to máte štěstí madam. Tahle listina je na jméno Jan Bouda.“ To ticho bylo husté jako smetana. On se na nás díval těkavě z jednoho na druhého. „Aha, tak tady je zřejmě něco moc špatně.“ Najednou žena ztratila barvu a  otočkou kolem sádrové nohy dopadla na lavici. Podepřela si bradu a jenom se hloupě dívala. Potom  ten mrňous chladně prohlásil. „Nepřísluší mě řešit vaše rodinné problémy i když bych vám velice rád pomohl. Mohu dát jen radu aby jste se řídili návrhu ústavu. Mohu tedy pokračovat?“ Pokynul jsem. „Protože náš ústav bude v budoucnu zřizovat reprezentační prostory, máme zájem o zakoupení vámi zakoupené sbírky kaktusů k umístění do proskleného atria.“ Jednoduše mě ten pacholek složitě navrhl, že když jim nechám sbírku kaktusů vymažou dluh. Začínalo mi svítat. Dokonce si ten pacholek udělal podrobné snímky. Já byl tak vyveden z míry, že jsem nenamítal a pouze vzal čas na rozmyšlenou. Když jsem ho vyprovodil a vrátil se ke stolu, ještě mlčky seděla. Najednou zvedla zarudlé oči a promluvila. Myslíš, že ty Himaláje spravily naše úspory? To bylo tak na cestu. Ale na ostatní, na poplatky, na služby, na to jsem si vypůjčila 120 000.“ Ale co ty si to Jendo, udělal? Vždyť nás tu zruinuje. Já to tušila, že Tondovo kaktusy jsou neštěstím.“ Položila hlavu na stůl a plakala. Já dostal vztek na toho fešáka a jediná myšlenka byla, vyřídit si to s ním jako chlap s chlapem. Bavořany, Martin,…Bavořany, Martin. Opakoval jsem, co by pomstychtivý hrabě Monte Christo. Bavořany, byla vesnička na mapě a Martin příjmení na dveřích kanceláře.

    O jednom víkendu, když měla žena horolezeckou návštěvu, vyrazil jsem do Jižních Čech. Z vlaku bylo do Bavořan jen pár kilometrů. A první  zastávka samozřejmě byla v hospodě. „Martin? No, nebydlí tu, ale jezdí sem na chalupu, aby nadráždil tady Pepu viď?“ „Dej mě s ním pokoj! Ať zůstane s těma lichvářema a neleze sem.“ Začali diskutovat štamgasti, když jsem se zeptal kde fešáka najdu. Hezky tvarovaná paní hospodská přidala. „Náhodou Martinek je andílek. Nebýt tý tvý strašidelný ruiny vedle, tak jsme dostali Vesnici roku. Víš Pepíčku? Až pudete přes náves, mrkněte na kapličku. Takovou nikde neuvidíte a to je jeho práce.“ „Vy se z něj jednou poděláte. Snadno může s tý lichvy vopravovat.“ Oponoval štamgast Pepa a z koutu se ozvalo. „Jen kdyby dal rundu. To bys mlčel jako vždycky co?“ Asi ten nejmoudřejší a nejstarší host, chtěl uzavřít debatu vysvětlením: „Jo Martinek, to je anděl i čert v jednom. Ti jejichž ženy ho udávají za příklad, ti ho mají za čerta. Ti, kteří si cení památek, mají ho za anděla.“ A ještě jeden,  který seděl zády nevydržel a přidal. „Barák pěkně vopravil, to jo, ale nechtěl bych vidět co je za vraty.“ „A co by tam jako mělo bejt?“ namítal další. „Ta jeho panička, ta tam musela udělat paseku. To kdyby tenkrát viděla  komise, tak se zebleje!“ „Já jsem tam byl. Hovno tam mají. Ani kus plastu ty chytrej.“ Hospodská nevydržela a uzavřela divoké názory. „Všechno semelou, ale kde bydlí vám neřeknou. Projdete celou náves a poslední nejhezčí hacienda vlevo, ta  je jeho.“ „Jaká hacienda?“ ozval se podrážděný Pepa. „To ať si říkají za mořem. Statek je to. Statek po Marjánce Dolejšů, ty chytrá.“ A konečnou tečku za divokou diskusí udělal  sám hezký Martin ve dveřích. S vervou vstoupil. V jedné ruce malovaný džbán a druhou kynul dlaní ve výši očí. „Nazdar bando vesnická.“ „Nazdar bankéři. Zase si jim fouk?“ Najednou mě uviděl. Jen tak o mě škrtl očima. Jen krátce, jako když škrtáš zápalku a hořící utíkal k výčepu za hospodskou. „Tak bando nazdar, mám dnes dalekou cestu.“ Odcházel krabí chůzí, aby mě neviděl. To víš a s takovým džbánem. To tě tak sežeru. Pomyslel jsem si. Hospodská roznášela kořalky. „Proč jste s ním nemluvil, když tady byl?“ Zeptala se. „Já hledám jen ten jeho pěkný barák.“ „Pán o něm bude psát paměti že jo.“ Rýpnul si Pepa. Kořalku jsem dostal i já a někdo vyzval všechny na zdraví. „To se  pije lichvářská kořalka. Co Pepo?“ „Hele, aspoň něco se vrátí z tý jejich zlodějny.“ Nechal jsem je, zaplatil a vyrazil na náves.

   Jak jsem na náves vešel, sháněl jsem lavičku, protože ta kaplička mě vyrazila dech. Zářila jako kdyby s ní v noci svítili panu králi na cestu namísto zlaté lucerny. To nevelké stavení mělo stěny jako ze zlatých kosočtverečných plátů překládaných přes sebe. Jasně, že zlato kočičí. Naleštěná dubová okna a dveře měly výplň z modrého skla a nad tím jasná červeň českých tašek s měděnou tepanou zvoničkou. Nevěděl jsem jak jí hodnotit, protože mě ovlivnilo zaujetí proti jejímu mecenáši. Z druhé poloviny návsi jsem se musel neustále otáčet až jsem s hubou otevřenou zastavil před posledním stavení levé strany. „Do prdele, tohle je nádhera.“ Mám rád jednoduchost a eleganci jihočeských stavení. Vím, že tenkrát majitelé všechno bílili, ale ty dnešní barvy jsou přece jen kouzelnější. Tak typické stavení. Dva totožné baráčky s oble vykrájeným štítem a s výklenkem na svatou sošku, spojené vyzděným obloukem nad vraty s letopočtem uprostřed. Na střechách a na oblouku  obyčejné, cihlově červené české tašky. Oba domečky vypadaly ze předu jako dvě spletené, mandlemi sypané překrojené vánočky a mezi nimi rozpůlený  bochánek. Světle žluté štíty s bílým lemováním, odděloval od spodní kostičky domků světle šedivý vlnkový pruh, který procházel do oblouku nad vraty. A dole, pod vlnkovým pruhem, ty obytné kostičky s okny, byly žluté jako blatouchy. Ostatní stavení na návsi byla rovněž vkusně vymalována, ale tenhle statek, jak jej nazval Pepa v hospodě, udával směr.
Pro barvy jsem úplně přehlédl sousední baráček, pomuchlaný a ušmudlaný jako dětský bryndák. Aha, ukřičený Pepa. Nedivým se, že má pivku na fešáka. Ostatně, v tom si rozumíme. A najednou, najednou se ta vrata samočinně otevírala a jako rakev při obřadu vyjíždělo černé auto. Poznal jsem fešáka usazeného vedle řidičky. Neváhal jsem  skočit do cesty. Zabrzdili a já stál vprostřed cesty jako pistolník na americkém západě. Jak dlouho trvaly vzájemné pohledy nevím. Byl jsem nemožně vynervený, ale z cesty neustoupil. „Proboha vylez nebo mě objeď, nebo něco udělej ty mamlasi.“ Povídal jsem si se skousnutými zuby. Nervozita strmě stoupala, když jsem uslyšel cvaknutí dveří. Jen trochu je otevřel, aby mě podráždil a po chvíli vystoupil. Rozvážně se rozhlédl po návsi a pomalu šel ke mně. „Přejete si pane Boudo?“ Snad za to mohla ta malovaná náves se zlatou kapličkou, že se mé odhodlání začít políčkem  rozpadalo. Až po chvíli jsem odpověděl. „Přišel jsem se podívat kde by  kaktusy skončily, kdybych byl donucen.“ „To jste ale na špatném místě. Naše banka ještě nezačala s výstavbou. A nikdo vás nenutí pane Boudo.“ „Prosím vás, nevoďte mě za nos.“ Řekl jsem již klidněji. Přistoupil ke dveřím. „Necháme to na zítra miláčku.“ A černá rakev zajela do otevřených vrat jako do pece. „Pojďte prosím dál pane Boudo.“ Hrůza mě jímala, do čeho mě přivede tam za vraty. Ale jak řekl trefně hlas v hospodě, „hovno tam mají, ani kus plastu“. Pro lidi, kterým peníze tečou jako náhon do mlýna a pohání  kolo nekonečných a hloupých nákupů, tam opravdu  bylo hovno, ale  mě za vraty čekalo velké a milé překvapení. Zatravněný dvůr se žulovými dlaždicemi nebyl uzavřen protilehlou stodolou jak to bývá. Na jejím místě  spojoval zadní části obou stavení dlouhý štíhlý oblouk se dvěmi, břečťanem porostlými pilíři. Ten oblouk byl vstupní  branou do nejjednodušší zahrady plné nádherně nakvetlé nízké travičky. Uprostřed odrážel oblohu rybníček s jedinou letitou a stříhanou vrbou, nad koláčkem stulíků. Před rybníčkem masivní dřevěný stůl se dvěma lavicemi. A vzadu, na levé straně široký a nízký skleník. A rybízy. Představte si, já tam viděl řadu stromkových rybízů. To u bohatých už dávno není zvykem. Na místo rybízů, umrlčí thuje. „Posaďte se pane Boudo, hned se vám budeme věnovat.“ Mé poslání rozbít tomu fešákovi hubu, mizelo jako srpnová mlha.


Chvíli jsem pozoroval eleganci zahrady, ale oči a celé  tělo  přitahoval skleník. „Nesu vám něco k pití pane Boudo.“ Vyrušil mě ženský hlas.  Obloukem procházela žena, v obou rukou velký proutěný koš. Položila jej na lavici, s úsměvem vydechla a já si pomyslel. Tomuhle nebývale nádhernému stvoření snad neodmítnu ani teplé kozí mléko. Kdyby byla v pohádce, řekl  bych spanilá. Kdyby byla hlasatelkou, vizážisté by přicházeli o práci. Nepřinesla kozinu, ale džbán vody a víno. „Nejste tu autem. Že ne.“ „Je na mě znát umouněnost z vlaku?“ „Ne to néé, manžel vás uviděl s chlapama u piva, tak jsme si dovolili tohle.“ Ukázala láhev rulandského. Usedla na lavici proti mně. „Nebo kdyby jste chtěl raději pivo, je jen kousek od nás a má tak předpisovou teplotu, dáte si?“ „Máte ho na dně rybníčku?“ „Nemáme ho ne dně, ale těsně nad hladinou. Pojďte se podívat.“ Kolem rybníčku mě zavedla ke kamenné studánce ze které čirá voda přetékala po placatém kameni do rybníčku. „Sáhněte do vody.“ Vytáhla dvě lahvové, sloupla etiketu a podala mě je. „Já Jižní Čechy miluju.“ „Všichni se hrnou k moři a já mám nejraději  rybníky. Sice jsou někdy jako hrachová polívka, ale nikdy jsem na těle neměla vyrážku, jak nás straší.“ Přitom se podívala na paži a já si všiml, že její kůže je abnormálně hladká, jako kdyby se právě ze staré vysvlékla. „A jak to tu mám proježděné na kole. Myslím, že znám úplně všechny kapličky. Nezděsil jste se té naší na návsi? Četla jsem v místní kronice, že původní záměr byl mít zlatou kapličku, ale peníze, znáte to. Až teď se dočkala.“ Povídali jsme, já zapomínal na své poslání a topil se v příjemnu. „A vy jste se s manželem seznámil přes kaktusy?“ „I tak se to dá říci.“ „Manžel kaktusy miluje. Dokonce natolik, že se mnou uzavřel dohodu. Každá jeho cesta za kaktusy se rovná jedna kaplička, kterou necháme opravit. Ovšem ta na návsi, ta se nepočítá. Jednou jsem ho pumpla  o dvě. Jedna chudinka, na polní cestě, totálně zarostlá křovím a rdesnem a provlhlá jako houba, ta mě dělá radost největší i když jí jen málokdo vidí.“ Myslel jsem, že jsem někde v pohádce s tou ženou. Ale potom mě napadlo, že je to jen hra, že jí fešák na mě vypustil, aby se ukázal v nejlepším světle a získal mojí důvěru. „Přišel mezi nás se stejným úsměvem jako tenkrát v bance a mě zaráželo, že o kaktusech vůbec nepromluvil, že se řeč příjemně motala kolem jihočeských rybníků, architektuře, místních lidech. Ta jeho krasotinka, přinesla už třetí láhev a já zapomínal na čas. I mé pohledy po ní byly drzejší a začal jsem  jí hltat. Pořád jsem nemohl uvěřit, že takováhle ženská lítá na kole po krajině a shání kapličky k opravení a ještě ze svého. Buď je opravdu svatá anebo bláznivá. A když jsem si všiml, že pod těmi letními šatičky, jsou také dvě kapličky, jen tak, bez ničeho, šlo mě víno do hlavy tou nejkratší cestou. Pak jsem nemohl odmítnout ořechovci, kterou fešák donesl. „Nóó, to musíš dnes být hodně dobře naladěn když si jí vynesl.“ Chválila ho. A já  ho také chválil. Lepší kořaličku  si nelze ani představit.


Když jsme se výborně bavili, když v zapadajícím slunci sem tam padlo už nějaké sprosté slovo i nějaká důvěrnost, zadívala se k oblouku. “Hele manžílku, kdo k nám jde na návštěvu.“ Mezi pilíři zadní klenby a před sluncem, které leželo již nad letopočtem vrat procházely dvě postavy. Držely se za ruce a jejich obrovité hlavy, jakoby v  záři hořely. Člověk by si pomyslel,  přichází dva věrozvěstové. Když přišli ke stolu  jako když osvětlovač na jevišti přepne zadní světla na přední a osvítí nalíčené tváře herců, poznal jsem muže a ženu. Oba tak rozevláté prošedlé vlasy, jen na temeni spoutané malou kšiltovkou. „Dobrý den ve spolek. Á… copak je dnes za významný svátek, že na stole je ta nejlepší ořechovice? Velikonoce za námi, vánoce  daleko, poctivé duše už se nerodí,.. pak jedině,…naše výročí Martičko.“ A stárnoucí pusou ten věrozvěst políbil stárnoucí věrozvěstku na čelo. Potom vytáhl z kapsy láhev. „Tak na tvou ořechovci, platí jen moje višňovice!“ Konečně nechal promluvit krasotinku, která mě je představila jako své rodiče. Za normálních okolností, bych odešel abych nerušil, ale za nic to nešlo. Ti příchozí byli tak příjemní, že jsem musel setrvat. Byla s nimi nádherná zábava, dokavad jsem  v opilosti znovu nepocítil podezření, že jsou  mizerové sehraní, když věrozvěst začal o kaktusech. „A kdy vyrážíš do Mexika Romane? Ať dostane další kaplička nový kabátek.“ Zeptal se věrozvěst. „Jo, už aby to bylo, už jí mám vyhlídnutou tam na křižovatce u Spolí!“ Jako pominutá vykřikla krasotinka a když fešák Roman mlčel, věrozvěst pokračoval. „Hlavně prosím tě nic nevoz. Včera chytili nějaké orchideáře, slyšeli jste? Dokonce s titulem. Před nimi   motýlkáře a je opět řada na kaktusáře. Nevím co z toho ti lidé mají, takhle rabovat. Vždyť to není žádné umění, a ty jejich výmluvy, že to domorodci stejně zahubí jsou chabé. Hele jak my tu naší krajinu válcujeme. A vůbec, komu z kaktusářů by se líbilo, kdyby si cizinci jezdili do Bílých Karpat s lopatičkami na vstavače? Taky jsem kdysi přivezl jeden import, viď Martičko. To když jsem dodělal kandidaturu a za odměnu jsem jel na první služební cestu do Jižní Afriky, odkud jsem přivezl Pelargonii. Byla to vzácnost mít import a Martička se  všem ženskejm, co měly za okny huňaté muškáty, ty nafouklé zahradní sparchantěliny, náležitě chlubila. Všechny chtěly vidět až ta naše vzácnost vykvete. Když konečně vykvetla, ženský se chodily dívat. Měly nás za blázny, jak viděly jeden ubohý kvítek. Dokonce tě chvíli přezdívaly Chudokvětka, viď?“ Věrozvěst zakončil školení otázkou: „A jaký je váš názor, mladý muži?“ Sehraná čtveřice mě bičovala pohledy. Čtyři páry bičíků mě mrskaly a doháněly k rezignaci. Co jsem měl říci? Že to zajisté odsuzuji, že se hanbím za Tondu? Když jsem slova nenacházel, věrozvěst mě doškolil. „A dneska ty kontroly. Pánové, já bych se bál něco doma mít.“ „Tak dost!“ Neslušně jsem zakřičel na  hostitele. „Já jsem ty importy koupil od zesnulého kamaráda, nestydím se za to a budu o ně pečovat, jako o své zdraví.“ Tři páry bičíků  polevily v mrskání a ten jeden jsem úplně odzbrojil. Fešák sklopil oči a zbarvil tváře podle višňovice na stole. Ticho překousla až žába z rybníčku. Krasotinka se rozesmála a věrozvěst se omlouval. „Já jsem to nemyslel na vás mladý muži. A jestli jste přišel o kamaráda, to je smutné. Já bych se zachoval jako vy.“ Krasotinka nadechla až se pod košilkou objevily obrysy zvoniček. „Teď jste na sebe prozradil co jste nechtěl. Neměl jste brát našeho tatínka tak vážně. Někdy se musí přece obnovit zdegenerovaná populace. I u lidí   to je zapotřebí, ale tam už není kam sáhnout.“ Fešák se sebral a nasadil bankovní usměv. „Myslím, že  půjdeme okouknout skleník, pane Boudo. Šeří se nám.“


Po cestě jsem si uvědomil, že jsem přestřelil, že o mých nesnázích věděl jen on. Každý kaktusář má nějaký  styl, nějakou úchylku. Vnitřek skleníku u fešáka, ale byl tak vyhraněný, že jsem si vzpomněl na film Knoflíkáři. Byl široký na tři parapety.  Prostřední dokonce dva metry. Krajní, po metru o délce metrů dvanáct. Prvně mě oslnil bílý vápenec, dokonce miniaturní vápencové pohoří, které místy přecházelo ve tmavší horninu žlutohnědou. Chvíli jsem nechápal, ale  pohled od dveří byl impozantní. Jako kdybys vylezl na nejvyšší horu a pozoroval zvrásněnou krajinu horami i nížinami s kostelíky. I ty kostelíky doopravdy vykukovaly. Začal jsem prohlídkou levého parapetu. A když jsem uviděl kostelík a před ním  nápis San Luis Potosi a kolem bílé myriostigmy vsazené do vápencových kamenů, bylo mi jasné co autor zamýšlel. Šest metrů parapetu jsem se procházel po San Luis Potosi se všemi jeho druhy kaktusů. A v dolíku další kostelík s cedulkou Zacatecas. A já se začal shledávat se svými oblíbenci. Nepoměr rostlin, vůči krajinným prvkům byl komický. Kousek za kostelíkem rostl  echinoffossulocactus  široký jako on sám. Mezi silnicí z kamínků a skálou seděl horizonthalonius pětkrát širší než silnice. Na parapetu proti dveřím musel být Nuevo Leon, protože před kostelíkem stál nápis Monterrey. A všude v kamenech typické kaktusy. Otočil jsem se na prostřední parapet a bylo mi jasné, že jsme v Chihuahuavě a Durangu se všemi jeho skvosty. Pohled na Durango mě připomínal školní atlas z kapitoly hospodářství zemí, kde byly do mapy zemí vsazeny hospodářské obrázky, co který stát produkuje a ty byly proti měřítku mapy mnohokrát větší. A jako ty obrázky na mě působily osázené rostliny. V Durangu nechyběly ani nejkrásnější horizonthaloniusy. Ještě dnes mohu říci, že z tak nádherného díla jsem byl vytřeštěný. Od Duranga jsem se otočil k Arteaze na posledním parapetu a žasl jsem nad její rozmanitostí. Tam plastika krajiny končila a dobrých osm metrů  prázdno. Ve hřebenu skleníku, jsem si povšiml zvláštního profilu, který se táhl od štítu ke štítu a stáčel se za zadní parapet. A pod ním ukotven svazek měděných trubiček, jejichž počet  postupně z délkou hřebenu ubýval. Po celou dobu stál fešák ve vchodu. Když jsem chtěl složit mou poklonu, předešel mě slovy: „Tak jste všechno pochopil?“ Nebyl jsem si jistý co myslí ale řekl jsem „ano“. Chtěl bych se vám za to omluvit. Nevěděl jsem, že máte rostliny tolik rád. Ale kdyby přece jen, kdyby vám byly na obtíž, rád je od vás odkoupím za celou vypůjčenou částku včetně úroku.“ Konečně udělal chlapsky ve věci jasno. Nevěděl jsem jestli mu mám dát ránu do huby, nebo mu padnout kolek krku. „Pojďte se napít“. Vyzval mě za mé mlčení.
U stolu, kde jsme byli již sami, nalil ořechovci a provoněl šeření večera. „Víte, tam ve městě, v zajetí ne zrovna velkosrdcích kolegů a v branži kterou dělám, vás napadne ledacos. Přijedete sem mezi domorodce, mezi jejich baráčky a začnete myslet jinak. Ledacos vás zamrzí.“ Nalil další sklínku. „Tam děláte neplechy a tady dáváte milodary na kapličky.“ Až po okraj nalil další ořechovici. Povídal, dokud láhev  nevydala poslední kapku. „Hm, tak si dáme tchánovu višňovičku.“ U té jsme povídali do tmy o kaktusech. Najednou se rozsvítila světla pod obloukem a hezká paní nám nesla kafíčko. „Nocleh máte nachystaný.“ Byla tak nádherná když odcházela pod obloukem. Ještě jednu láhev ořechovce přinesl a nabídl mě tykání. Šlo mě to. Nebyl typ člověka, kterému bych tykat nemohl. „Já jsem Roman Martin, ale nelekej se, všimni si pořadí jména a příjmení. Nejsem naštěstí ten polostátní pracant.“ Opilectví se na nás projevilo důvěrnějšími řečmi. „Hezkou ženu mám, to jo, ale jak ona je rozdávačná.  To je pro bankéře neštěstí. Vona by nejraději zaplatila všem opravu baráků na návsi. Kdyby tak věděla za kolik jsem musel vykoupit ty importy. Ne kapličku, ale kostely by chtěla opravovat.“ „Buď za ní rád, kdybys měl nějakou čůzu, ta by tě to tady akorát zašvíkala volovinama, že by ses tu nehnul. Za tou tvou alespoň něco pěknýho zůstane.“ „Ale jo, to já beru. Pojď zajdeme si do Duranga. Pojď za mnou, budeš čubrnět.“ Cestou do skleníku jsme se v chabém světle oblouku motali. „Otevřel dveře, nahmatal malou baterku a koktavě  zamumlal. Tak kde chceš bejt. V Arteáze v Potosí nebo v Durangu?“ „Tak teda v Durangu.“ Sehnul se pod parapet k rozvaděči. „Sviť mě.“ Na displej namačkal Durango. „Chceš tam bejt ráno nebo v poledne?“ „Co blbneš. Tak třeba dopoledne.“ „A v kolik?“ „Já nevím, tak třeba v osum.“ Namačkal osmičku a odpálil žlutým tlačítkem. V alumoniové konstrukci skleníku začalo jemně ševelit.  Naproti dveřím jsem uviděl rudé vycházející slunce. Pomalu stoupalo a měnilo oranžovou ve žlutou, která nabývala síly. Vystoupalo do hřebenu skleníku a tam se zastavilo natočené se svitem na Durango. Pod tímto úhlem vytvářela plastická krajina Duranga nádherné stínování. „A dáme si poledne Honzo.“ Slunce přejelo přímo nad kostelík Duranga a rozzářilo vápencové hory s rostlinami. Pak mě předvedl západ v Arteaze. „A chceš, aby chcalo v Potosí?“ Nečekal na odpověď a najednou jsem slyšel jak mě za zády pleskají kapky o krajinu Potosí. „Ty vole já zapomněl na kostelík.“ Přestalo pršet, slunce se znovu rozzářilo a Roman zvedl mokrý kostelík. „Ty dělá podle fotek ženuška. Nesmí se jí rozmočit.“ „Zhasni to světlo a půjči mi baterku. Posvítil jsem nahoru a uviděl těleso reflektorů, takové jaké bývá na operačních sálech. „Ty jsi ďábel Romane. Jdeme na skleničku.“          
V opilosti mě vyprávěl jak ho vybrali když vezl nakopané kytičky, ale cifru, kterou zaplatil aby se vykoupil, odmítl prozradit. Zařekli jsme se, že kdybychom jeli spolu, nikdy kopat nebudeme. Najednou jsme uslyšeli směrem od vrat ránu a řinčící sklo. Hned vyběhla krasotinka. „Romane, někdo nám rozbíjí okna. Další rána. Vyběhli jsme před vrata, každý na jednu stranu do temných uliček. V opilosti jsem necítil překážky a hnal jako honící pes. Najednou pod lucernou vidím běžící postavu, přidal jsem a podrazil jí nohy. Na zem se svalil opilý Pepa z hospody. „Co děláš ty vole!“ Zalehl jsem ho. „A co děláš ty, ty vole!“ Nebránil se. Byl přesvědčen o dobrém počínání. „Půjdeš se mnou k Martinům. Rozumíš?“ Najednou zvedl hlavu ze země, roztáhl nozdry, přiblížil se mě k obličeji a jako čmuchací pes zavětřil. „To se to pije Hroníkojic vořechovice z lichvářema co?“ „Nekecej a vstávej! Dostaneš taky.“ V opilecké dobré vůli jsem ho přivedl do vrátek a orodoval za něj. Chvilka nedůvěřivých pohledů, než ho omilostnili a usadili ke stolu. Když jsem přišel z odskočení, Pepa sliboval, že když mu půjčí třicet tisíc, bude do měsíce jeho domek zpředu jako zámek. A milosrdná paní bankéřová si u ořechovice plácla. Ale ty okna spravíte zítra na své náklady!“ Přikázala a vyprovodila ho ke vrátkům. „Tak vidíš, taková je ta moje ženuška.“ Povzdechl Roman. Dopili jsme láhev, zalehli na lavice a spali. Po chvilce jsem se probudil, ucítil deku na těle a při svitu dalekého světýlka z oblouku jsem matně uviděl paní bankéřovou jak v Evině rouchu vstupuje do chladného rybníčku.

      Stejně tvrdé jako dubová lavice bylo i moje spaní jenž probudilo kočičí ječení až v devět hodin. Romanovo místo bylo prázdné, v zahradě nikdo. Čas střízlivění jsem nechal  nočnímu chladu a po ránu jsem měl trochu strach jestli to naše rychlé seznámení nepozbude platnosti. To kočičí ječení co mě probudilo, pocházelo z jiného hrdla než z malé šelmy. Uslyšel jsem jej ze skleníku, jehož skla byla  neprůhledně  orosena. Otevřel jsem dveře a jako v prádelně všechno mokré a nejvíc paní bankéřová, kterou Roman honil s hadicí kolem parapetu. Oba se tomu smáli a já jim nechtěně zábavu přerušil. Krasotinka pozdravila a uličkou běžela proti mně ze skleníku ven. Přes promáčenou bílou košilku, jsem uviděl kapličky s měděnými zvoničkami, jak se rychlostí kroků ne rozhoupaly, ale roztočily a každá, proboha, každá na jinou stranu, jako dva mlýnské kameny. Zamotala se mi hlava s té nádhery. Proklouzla ven, jako voňavé mýdlo mezi prsty a já přihlouple koukal na Romana. „No co koukáš, dělám průplach jak jsem tě včera říkal.“ Vzpomněl jsem si, že mě včera vysvětloval, jak jednou za rok vyplavuje přebytečné minerály. Položil hadici, navolil déšť do celého skleníku a z hřebenových trysek stříkala po celé krajině voda. Podíval jsem se nedůvěřivě na rozvaděč. „No nekoukej, všechno je provedení do mokra.“ Posadil mě ke stolu a ze studánky přinesl dvě vychlazené. „Mám pro tebe návrh ty nezbednej dlužníku. Zařídím tě odklad splácení, na jak dlouho budeš chtít. Možná i úroky srazíme. Ale z těch tvejch importíků mě napěstuješ semenáče. Souhlasíš?“ Byl jsem v sedmém nebi. „A říkal si, že jsi elektrikář, že sis postavil dům, takže umíš všechno. Od prvního nastoupíš jako technik u nás. Už dávno prosazuju držet si jednoho všeuměla, než platit za každý prd předraženým firmám.“ „Já a jít dělat údržbáře do banky?“ „Musíš vydržet. Holt budeš žít dvojím životem jako já.“ Když jsem odjížděl poloprázdným odpoledním vlakem, byl jsem moc spokojený. Poznal jsem, že i  lidi z kruhů jako je Roman, nemusí být prasata. Možná díky paní bankářové a možná i díky zamilování do kaktusů. V životě jsem potkal jen jednoho kaktusáře, který mě moc zklamal a se kterým  smířit „nedá se“. Těšil jsem se až všechno povyprávím své ženě. Všechno, kromě točících kapliček pod mokrou košilkou. Že se točila každá na jinou stranu? To je příjemné porušení mechanickým zákonům, protože kdyby se utvořily dva víry na vpusti do elektrárny nikdy, nikdy se nebude točit každý na jinou stranu.

           První sobotu v září, když jsem přijel do Bavořan jako hlavní technik hracího automatu, co měl být na návsi slavnostně spuštěn při prvním ročníku Bavořanského bankobraní, svítil Pepův baráček, jako na malém děvčátku bleděmodré šatičky s bílými krajkami. To Bavořanské bankobraní vymyslela paní Martinová.  Lidová veselice s pěknou hudbou a hlavní atrakcí  starý hrací automat, který jsem za pomocí odborníka  předělal, že chrlil staré peníze a hrál budovatelskou hudbou. V jedné bankovní pobočce objevili v archívu již neplatné kovové mince. Bylo jich na pytle. Automat byl na návsi a do klání se od rána mohl přihlásit každý v časovém limitu. Ovšem žral mince platné. Vítězové měli nádherné ceny, které si jako zakoupili za symbolické ceny ve starých korunách. A nikdo neprodělal, protože dobrotivá paní Martinová do pytle starých mincí, jenž jsem do automatu doplňoval, přisypávala stovky platných, za celý rok nastřádaných desetikorun. Ach, ta  překrásná  paní bankéřová. Celé odpoledne pobíhala kolem automatu, nalévala  burčák a hecovala hráče. Já měl pro tu krasavici velké překvapení.
    Často jsem jezdil létem po Jižních Čechách a nejvíce v okolí Bavořan zasněný, že potkám u nějaké kapličky paní bankéřovou. Jednou jsem kousek odtud objevil na lesní cestě moc starou kapličku. A teď byla šance té krasavici jí představit. Byl nádherný den a já vyhlásil o chvíli dříve konec hraní z technických důvodů. „Mám pro vás velké překvapení Maruško.“ „Honem sem s ním.“ „Sebou ho nemám, ale na kole jsme tam za dvacet minut.“ Podívala se na mě tak šibalským úsměvem, že jsem cítil neúspěch. „Tak jedeme, alespoň si uděláme nové místečko na burčák.“ Na kole jela moc elegantně a já si říkal, „být  na chvilenku sedlem“. Čím více jsme se blížili, měl jsem strach, že se té ruině vysměje. Když zarostlá polní cesta přešla v lesní, stála bez omítky mezi dvěma duby a snad  jí i jejich mohutné kořeny  nakláněly. Ve výklenku pro svatý obrázek listí, místo střechy dehťák zatěžkaný kameny, jen žulový schod zůstal neporušený. „Tak jsem vás asi nepotěšil, co?“ Nesměle jsem se ohlédl a uviděl zářivé oči. „Jak to, že jsem jí nenašla? Vy jste mě jí vyfoukl, vy nezbedníku.“ Chvíli jsme jen koukali na ten zanedbaný stánek. „Myslíte, že má naději Maruško?“ „No jasně, už jí vidím v nových šatičkách.“ Přitáhla se ke mně  a já ucítil její pevné zařízení. Nevím co mě to napadlo, začal jsem si vymýšlet. „A to jsem se doslechl, že jsem chodily hodně ženy. Hlavně ty, které zůstávaly na ocet. Jeden mnich jim poradil, že když si omyjí prsa v lesním rybníčku kousek odtud a s obnaženými ňadry doběhnou ke kapličce, zakleknou na schod a spočítají si krůpěje, které z prsou neodpadly, tolik dětí v životě porodí. „Jo? A ten mnich byl za dubem, že jo.“ „To nevím, ale ten rybníček můžeme najít.“ Věděl jsem, že dvacet metrů od kapličky je při cestě  lesní tůň. Kroutila hlavou, když jsme jí objevili. U kapličky se na zpáteční cestě zastavila. „Počkejte. Jděte do lesa a nedívejte se. Zalezl jsem za dub a pod jedním sukem  pokukoval. U rybníčku si  dala košilku kolem pasu a zmizela ve křoví. Najednou skočila na cestu a velkou rychlostí běžela ke kapličce. Strachy jsem z té krásy nedýchal. Ta její pevná ňadra se opravdu roztočila proti sobě, jako dva mlýnské kameny. Potom, když už jsem neměl odvahu se dívat, musela zakleknout na schod. Po chvilce ticha jsem uslyšel. „Panečku, to snad ne! Vždyť už jsem dva haranty porodila. Pane Boudo pojďte se podívat!“ Nemohl jsem se ani nadechnout. „Pojďte honem než stečou!“ Přišoural jsem s hlavou do země. Otočila se na mě. „Sedm kapek jako hrách. Podívejte. To budu na sociálce.“ Pomalu jsem zvedl oči a díval se na to nejkrásnější zařízení vůbec. A když ze šíje stékala ještě jedna kapka a nabírala rychlost jako skokan na lyžařském můstku, aby se zastavila na hnědé zvoničce, řekl jsem. „Osm paní Martinová.“ Se svůdným pohledem zašeptala. „Víte, že jste chlípník, pane Boudo? Ale vážený chlípník.“
Na zpáteční cestě jsem byl hrdý, že jsem nepodlehl, že jsem to nebeské zařízení nechal zakrýt košilkou, že jsem si vzpomněl na svou ženu jak vymetá brigády, abychom splatili dluhy, na Romana, který mě dal dobrou práci a jehož žena, jak jsem dnes poznal, je opravdu přes míru štědrá a ze všeho blaha jsem zakřičel:  „A přece se točí!“

                                                                              Zpět