Hermína
 

  Krásní lidé  mají život jednodušší. Jsou výjímeční, jsou prý zajímaví a když se jejich huby okoukají, ochotně pomůže bulvární retuš. Mnohým dá práci krásu udržet. Některé „umělkyně“, co vysychají  zevnitř, nemohou se smířit, že  okorávají i  navenek a  na své turné tahají na kilo barev a mastidel. Kolem hezkého stařečka, kterého jsem vyčmuchal, také byl kdysi skandál. Byl  slavný a je o něm popsáno moc stránek papíru, ne  však v podpůrném bulváru. Ty papíry mají úřední razítka a jsou založeny v soudních, policejních a vězeňských spisech. Na Radnickém potoce, ve své chalupě si Antonín Kapek vpálil kulku do těla. Tenkrát jsme škodolibě říkali, „takových ještě bude“. Ale byl jediný. Převzal svědomí za „všechny staré struktury“. Ostatní v tichosti a bezbolestně odešli do svých nadzemních doupat. A snad ten Antonín převzal svědomí i za ty, kteří stařečkovi zkřížili cestu. Když slovo super, začalo být nedostatečné, když prorazilo slovo hyper, když jsme my Češi, utržení ze řetězu ukázali světu, že umíme naplno spotřebovávat, když nám pevně nový řetěz nasadily řetězce obchodní, stal se za mne staromilec a objevil jsem tajemství starých rostlin a obličejů. Po druhé jsem otevřel knihu o A.V. Fričovi. Vidět tak  rostliny, co prošly jeho rukama. Tou myšlenkou jsem byl posedlý a všude se ptal, může být ještě nějaká naživu?  Až jednou, na kaktusářském reji, jsem dostal informaci: „Ale neber to jako tutovku. To je let, co jsem tam byl. Možná už není vůbec živý.“

    Trochu jsem se bál, když jsem přijížděl do Blahoust. No, ale ta hospůdka, ta mi dala kuráže. Venku jsem seděl pod divokou révou a pozoroval malé nádražíčko lokálky. Konečně hospoda, kde není Gambrinus. „Jo, je tu takovej, co dělal kaktusy, ale je to blázen. Co mu umřela Božka nikam nechodí.“  Dal mi informaci dopolední štamgast, a soused přidal. „Von je jak poustevník. Toho potkáš jedině v noci, jak někam peláší s pajdavou haksnou, nebo ve středu v osum před Jednotou. Prej byl kdysi komediantem. Tamhle pod lesem bydlí.“
    Zahrada na mírném svahu, zpředu selská vrata, masivní pilíře spojené zděnou klenbou z vlnkami mě připomněly  oblíbené Jižní Čechy. Měl jsem strach zazvonit. Říkali přece, že je blázen, že byl komediant. A ještě k tomu hluchej. Třetí zvonění zbytečné. Jestlipak má vůbec elektřinu ten krotitel. Vyhnilou dírou ve výplni vrat, jsem uviděl prázdný dvůr, otevřenou studnu, na zemi pumpa a radvanec. Nad dvorkem loučka s trochou ovocných stromů a za nimi pod lesem, odrážely slunce skleníky. Přece tu nejsem naplano. Něco tam musí být. Uslyšel jsem šramocení. Ze studně vylezl hubený človíček, jako čert umouněný, celý promáčený a za provaz vytáhl kýbl černé kaše. Ten zvonění neuslyší. Rozmýšlel jsem, mám rušit jeho práci? Když vylil tu černotu a sedl si na okraj studně zabouchal jsem na dřevo silou, až jsem se sám vylekal. Dlouho nic. Šoupavé kroky a vrznutí vrátek. Proti mně stál stařec, šlachovitý jako koňský krk a díval se věštecky do mých očí. „Dobrý den, asi vás ruším co? Jenom se chci zeptat jestli ještě pěstujete kaktusy…… a jestli jsou k vidění?“ Koukal a koukal, dlouho nepromluvil……. „Pomůžeš mi se studnou?“ „Jistě že vám pomůžu.“ Překvapeně jsem odpověděl.
Myslím, že mě jen zkoušel a takovou odpověď nečekal. Rukou mi pokynul a já vešel do dvora. „Až zavolám, vytáhneš kýbl z bahnem a sklopíš do radvance.“ Tak to ne pane, do studně lezu já, stejně je horko. Začal jsem se vysvlékat. Nic neřekl, z kůlny donesl pracovní hadry a sandály. „Je tam plastová bedna, až tě nohy budou bolet z chladu, stoupni si na ní“. To je teda návštěva. Fakt mi připadá jako blázen, ale má  pod tím bahnem milej obličej. Po žebříku jsem vlezl do studny a  nakládal  mazlavé bahýnko. Nekonečná práce. Hodinu, dvě, tři, pak mě zavolal na svačinu. Namazanej chleba máslem a tvarohem, jako v pohádce o Drvoštěpovi. Otevřel pivo. „To víš, ještě jí nikdo nečistil a spodní prameny mizí víc a víc.“  Ani on neřekl víc. Za další hodinu v bahně jsem vytáhl  nějaké shnilé plátno. Ještě tak narazit na kosti. Po půl hodině nakládání zavolal. „Chlapče vylez nahoru.“ Chlapče, to se mi líbilo, když mě táhlo na čtyřicet. „Podívej, co si naložil v posledním kýblu.“ Podal mi do ruky kovovou placičku. „Poznáš ho?“ Byla to zašlá mince z těžkého kovu. Natočil jsem jí ke slunci a uviděl Hitlera. „To je Áda né?“ „Jo, to je Áda. Stříbrná, předválečná pětimarka.“ Vzpomněl jsem si na plátno. „Tam jich bude víc, lezu dolů.“ „Jen se nepřeraž pro toho padoucha, nestál za to.“ Řekl konečně živěji. Měl jsem pravdu. Když jsem vnořil ruku do bahna, tam kde bylo plátno,  nahmatal jsem další placičky. Dřeli jsme  do večera. Vodou z řádu přes síto proplachovali bahno a jako zlatokopové házeli odbahněné mince do koše.  Na kaktusy jsem zapomněl. Z vody, bahna, slunce i chladu jsem neodmítl večeři a postel.

    V devět ráno, mě probudilo teplo  otevřeného okna. Oblékl jsem civil, opláchl oči a vyšel na vyhřátý dvůr. Seděl čisťounký na židličce, štukovým pískem s vodou cídil říšské stříbro a  házel cinkáním na hromádku. Tak se podívej chlapče, kolik jich tam bylo. Na zemi leželo dobrých dvě stě velkých stříbrných mincí. Otočené kancléřem, nebo orlicí na hákovém kříži. „A podívej.“ Podal mi  jednu vycíděnou minci. Opravdu nádherné stříbro. Z naleštěného vůdce mě zamrazilo. Jsem generace, které byla hrůza druhé války a  holokaustu oprávněně vštěpována. „Ve středu koupím sidol a všechny takhle vycídím. Když si chlapče pomyslím, že jsme tu vodu s Ádou patnáct let pili, než byl řád…….to kdyby věděla  moje žena. Vždycky říkala, nebýt toho padoucha Hitlera, neměli jsme tu posraný Rusáky.“ Bylo to zvláštní ráno. Na kaktusy jsem ani nepomyslel, seděl jsem  u staré studny s nemluvným šlachovitým cirkusákem, pil pivo a koukal na  hromadu  Říšských orlic. „Chlapče, klidně si naber půl. Má to jen cenu stříbra. Ale ty jsi chtěl vidět kaktusy.“
Přešli jsme palouček, najednou se zastavil a chytl mě za ruku. „Já pitomec. Nelekni se!“ Otevřel dveře prvního skleníku a vyskočil černý labrador. Radost z konce vězení a desítky výskoků zakončilo zchvácené chlemtání z litinové vany. „Včera jsem jí zavřel, aby nespadla do studně a pro mizerný stříbrný Dolfíky jsem na ní zapomněl. Nechal mne samotného a šel se pomazlit s fenkou. Vlhká vůně, mě zatěžkala plíce a já koukal jako první Evropan, co uviděl ty prapodivně kulaté obří rostliny v Novém světě. Na levé straně, přímo v záhonu rostla abnormálně velká gymnocalycia. Některá jako do půlky zapuštěný hliníkový sud, ten na sto piv, co nás vždycky postříkal. Jiná rostla sloupovitě, ale saglion přes celý záhon, to byl borec, snad sto květů najednou. Půlmetrové horidispinum s padesáti růžovými květy. Zvláštní bylo, že rostliny měly dostatečný odstup. Přece musí na stejném místě růst několik desetiletí. Sagliona by musel přesazovat jeřábem. Všiml jsem si rezovatých topenářských trubek na bocích. Pravý parapet, byl osázen mě bližšími, spegazzini, cardenasianum, polycephalum. To bylo pokoukání na tak staré rostliny. A docela v rohu, za těmi krasavci, byla nádherná rostlina ze které se mi tajil dech a začal jsem se pídit po jmenovce. Jednu nohu jsem nakročil do záhonu, abych viděl celý prostor kolem rostliny. U ostatních jsem sem tam jmenovku objevil, ale tahle byla záhadná. Najednou se o mou nohu v uličce otřela mokrá fena. „Ty potvoro studená, jedeš!“ Okřikl jsem ji a vrátil jsem druhou nohu. „Tak cos tam objevil zajímavého?“ „Hledal jsem jmenovku tohohle krasavce.“ „Počkej.“ Zalovil prsty pod rostlinou a vytáhl malou plechovou tabulku. Snad nějaká zašlá mosaz. Na ní vyraženo trojmístné číslo a pod ním nápis „Friesia umadeave“. Zamrazilo mě a hned na to mě  navlhly oči. To přece musí být po něm. Ani jsem se nemusel ptát a sám se pochlubil, že rostliny jsou z Božínky. Ale prošly již vícero rukama. On je koupil až později. Když viděl jak jsem na měkko, jak vejrám zavlhlýma očima, rozpovídal se o historii svého kaktusaření. Došli jsme zpátky ke studni, před hromadu stříbrných Dolfíků. Přinesl pivo a vyprávěl svůj příběh.      

                               

      Víš, mládí jsem měl pěkný. Ale kaktusy bych pěstovat nemohl. To by mi dal principál, kdybych je tahal po štacích. Můj život byl cirkus, po tátovi artista. Na koni, na provaze, na hrazdě. Nic jinýho jsem neznal a ani nic jinýho nechtěl. Jednou jsme přijeli do města, na domluvenou štaci. To už byly ty hrozný léta studených válek. Přišli jsme na úřad pro povolení a ten pitomec z úřadu chtěl jednat jedině s tím kdo má stranickou legitimaci. Kdo to kdy viděl u cirkusu. Nikdy to po nás nikdo nechtěl. Neustoupil. Já jsem to nevydržel a chytil ho pod krkem. Von z toho dostal infarkt a museli ho odvést. A já měl konec cirkusování. Šel jsem sedět na dva měsíce. Když kluci viděli ty poměry, to ještě mohli jezdit ven, zůstali v Německu. Za pět neděl mě pustili. Neměl jsem potuchy, jak mě to sebere. Furt jsem měl před očima manéž tam za čárou, dobrodružnou cizinu. Chlapče i ty ženský mě přestaly brát. Byl jsem tak na dně, že jsem selhával a byl jim pro smích.
Myslel jsem jen na to jak zdrhnout přes čáru. Co jsem se nachodil kolem hranic. Kontrol a prohlídek, co jsem zažil. Vedli mě v evidenci jako hraničního slídila. Jako na houby, mě ale zakázat nemohli. Jednou jsem objevil, kousek za přechodem do Rakouska, kde byla cesta až k těm jejich drátům, takové místo, které mě zaujalo. Hned za trojitým pletivem bylo Rakousko. Nespal jsem, vymýšlel a vymýšlel. Probíral jsem všechny dobrodruhy co se pokoušely ten nesmysl překonat. V balonu se šusťáků, ve skafandrech pod hladinou Dyje, s tatrovkou naloženou hlínou prorazit závoru, to všechno tu bylo. Jednou jsem přišel na svůj nápad. Dokonce trochu z oboru. Chlapče nesměj se. Já chtěl přeskočit ten trojitý plot  vo tyči. Nápad nešel vyhnat z hlavy. Vlastně jsem ho ani vyhánět nechtěl. Začal jsem chodit na atletické stadiony a pozoroval techniku borců. Sehnal jsem bambus a ve staré pískovně cvičil. Jak já byl chlapče votlučenej a rozlámanej. Ale potřebné svaly brzo zpevnily a já sehnal dokonce originál skokanskou tyč. To byla dýlka, to bylo pružení. Ne, jako  můj  bambus tvrdolín. Jednou mě tak vyhodila, že jsem si vymknul rameno. Běháním jsem zhubnul  pět kilo. Byl jsem  lunt a skákal jako žába. Když jsem měl všechno proměřené a spočtené, všechno jsem prodal, peníze vyšmelil za valuty, zašil do sportovních kalhot a připravil  na cestu.
Tu monstrózní tyč mě odvezl kamarád kousek od hranic. První noc jsem to bidlo přemístil do křovin na vyhlídnuté místo. Všechno jsem měl dávno odkrokováno a spočteno. Den jsem prospal na seně, deku zahrabal a před setměním jsem dorazil na místo. Počkal jsem až se hlídka vzdálí, vytáhl tyč na cestu, pomodlil se a nadřenými pohyby vystartoval. Chlapče, všechnu sílu z celého těla  jsem chytil za pačesy, rozběhl se, stačil počítat kroky a vymrštil se vysoko nad ostnáč, prudce jsem se odrazil od tyče a letěl jako kule z děla. A já cirkusák dopadl na rakouskou zem. Jenomže chlapče tak tvrdě, že mě praskla kost v noze a  rána do palice mě na chvíli vyřídila. Asi jen na pár vteřin. Když jsem se probral zrovna přiběhl hlídkař, prostrčil ruku pletivem a rval mě z té rakouské země k plotu. Všechnu bolest jsem se snažil překonat a druhou rukou se zachytil za mladou břízku. Přetahovali jsme se. Potom ten hajzlík prostrčil druhou ruku s nožem a když jsem nevědomky otevřel dlaň připíchl mě  k zemi  jako pytlák úhoře. Chlapče, já jsem se počůral a tím jsem rezignoval. „Proč to děláš, vždyť já jsem v Rakousku.“ „Za takovou trofej budu mít vopušťák jako Brno ty hajzle.“ Tohle mě  řekl tak mladý  kluk. Potom vymotal kus ocelového drátu, přitáhl mě i s nožem, drát zakroutil okolo zápěstí a přivázal mě k pletivu. „Musím tě to zaškrtit, abys nám nevykrvácel chlapečku!“ Odběhl volat posilu. Nejhorší bylo, když nade mnou stálo pět lampasáků, svítili na mě a chválili mladíkovo hrdinství. Potom rozpletli pletivo a vtáhli mě na rodnou půdu.
Odvezli mě na rotu, ten jejich felčar mě ošetřil jenom propíchnutou ruku a zlomenou haksnu nechali na ráno. Po nemocnici nekonečné výslechy a šest let kriminálu. Tam bylo víc kopečkářů. To se říkalo těm, co chtěli zdrhnout jako já, víš. Když mě pustili, našel jsem si jednu dobračku, oženil se a koupil tohle stavení. A tady jsem se zamiloval do kaktusů, víc než do lidí. Víš, dodnes vidím toho mladého za plotem. Pro jeden mizernej vopušťák, aby si mohl zašukat s  babou, mě připíchl k cizí zemi jako slizkého úhoře. Ale co, zoufat nebudu. Moje žena byla zlatá a měli jsme se moc rádi. No a taky jsme měli dvě děti. Trochu opožděně než bylo zvykem. Mají krev po mě a dnes jsou oba v cizině, každý v jiné manéži. Moc rád bych je ještě uviděl.“

    Celou dobu vyprávění cídil zbytkem sidolu jednu minci. „Podívej se na toho Ádu. O co byl větší padouch než Stalin?“ Podal mi naleštěnou minci a já uslyšel pochod německých píšťal. „Ale co, Hitler nebo Stalin, vždyť my jsme vlastně našli opravdový poklad! To musíme zapít.“ „Víte co? Já jsem dnes viděl dva poklady. Jeden po němcích, druhý po Fričovi. Zvu vás do hospody U nádraží!“ Zarazil se, ale potom pusu rozesmál. „Tak to se musím dát honem do gala.“
    Koukal jsem se na hromádku stříbra. Přece si nějakou minci vezmu na památku až budu odcházet. „Podívej, už se zase do toho vejdu…. Koukáš nějak divně. Dneska se za to stydět nebudu. Dneska jsme našli poklad!“ Měl na sobě černé obtažené kalhoty s šedivým lampasem, krátkou obepnutou vestičku na bílé krajkové košili. A na hlavě? Na hlavě nádherně vyšívaný klobouk. „Ty se mi směješ mám to sundat?“ Byl z něj nádherný člověk, ale jaksi z jiné, daleké  země. „Koukáš hloupě jdu se převlíct.“ Ne, nikam nechoďte. Jdeme!“ Chytl jsem ho za paži a vedl ke vrátkům. „Počkej, já přikreju Dolfíky.“ Místní v ulicích, měli povyražení. Když jsme přišli na terasu před hospodu, nějak se ošíval. „Ty…, jenom na chvíli a hned zase půjdeme, jo?“ Nešli jsme. Ani za hodinu, ani za tři, ani za pět. On byl prostě nádhernej. Nápadný jako trpaslík ve skalce, a když po pár pivech hodil na stůl dva Dolfíky, jako by to byly zlaté Louisdory a zakřičel „platím“, hospoda byla naše. Hospodská je sbalila a běžela dozadu. Za chvíli přišla s manželem. „Tak kdo že bude platit tímhle?“ Hrklo ve mně a trochu jsem z hospodského dostal strach. Přece jenom, byl to Áda. „Já!“ Beze strachu se přihlásil. „Služebníček.“ Řekl starobyle    s úsměvem hospodský. „Jen poroučejte panstvo a my budeme nosit na stůl.“ Dodal a srandovně se uklonil.  Fešák v klobouku  se ke mně naklonil. „Vidíš, jaká je dneska po tom padouchovi sháňka. Je to nesmazatelná historie, kterou lidi časem zlehčí. A víš jak by Áda  hravě zlikvidoval půl národa? Nevíš? Kdyby ze dne na den, těm dnešním řidičům, nakázal jezdit vlevo jako tehdy.“ K večeru se sešla i místní kapela. Když se parádně rozehráli, jeden k fešákovi přišel s kloboukem. „Pane Koutníku….., jednoho na struny. Co říkáte.“ „S  prázdnou tě odejít nenechám ty drnkale.“
    Když nastal  hospodský šrumec, zadíval se z pod klobouku k nádraží. I já,  po tolika pivech uviděl nádherné stvoření, jak táhne velikou cestovní tašku. „Hermína!“ Chytil mě za rameno a zacloumal s ním. „Vždyť je to moje dcera Hermína!!“ Oběhl stůl a vyběhl tomu stvoření naproti. Upustila tašku, chytila ho kolem krku a několikrát se zatočili. Já jsem přiběhl, tašku jí zvedl a nesl za nimi na terasu. Ti starší, co jí poznali jí objímali. Jak se ten stařík rozzářil, jak poskakoval za Hermínou. Potom na mě zakřičel. „Chlapče, skoč pro deset Dolfíků! Ať je alespoň jednou k něčemu dobrej. Tohle  musíme oslavit!“ A celá hospoda slavila až do rána. Když Hermína tancovala artistickým tancem, obecenstvo stálo. A nechyběl ani pláč. Všiml jsem si, jak při jednom tanečku, zavěšena do otce pláče. Až k ránu mě z pod klobouku pošeptal: Vidíš, všechno je k něčemu dobrý. Zranila se a nemůže dělat co chtěla. A já jí mám konečně doma.“ Dopoledne, když  jsme se sluncem střízlivěli, jsem si  oba prohlížel. Jsou to krásní lidé. Když ale v mém věku myslím krásní, nemyslím tím ty vrozené mladé tváře, ani dokreslené tváře modelek co lezou polonahé v autosalonech. To je propadák. Tyhle tváře jsou jiné. Jsou života schopné i letící vzduchem nad ostnatými dráty. Když jsme odcházeli, kousek před námi ještě poskakovala nočním rytmem. Slušely jí ty obtažené tříčtvťáky. Jen ta lýtka měla moc přetěžovaná. Tolik drobných svalů, o kterých jsem neměl ani potuchy. Jako spletené vrbové pomlázky. Posadili jsme se před hromádku říšského stříbra a z pod klobouku vyšla nečekaná slova. „Tak co chlapče. Bral bys tuhle krasotinku s takovýmhle věnem?“ Nechtěl jsem kazit legraci, poklekl jsem a požádal stařečka o ruku milované Hermíny. A věřte pane Naxero, to krásně opilecké a poetické divadélko, jsme si o rok později a za střízliva, zahráli ještě jednou  před panem farářem.
    
Tak tuhle opravdovou pohádku, kterou jsem jen trochu přikreslil, mě vyprávěl, dnes již můj přítel, na kterém je vidět nekonečné opojení z Hermíny i malé Hermínky. Ale ta Fričova Friesia, pánové!


 

                                                                                       Zpět