Dvojčátka

 

Kdyby bůh odsloužil kaktusářům svatou mši, a oni z celé republiky přišli na svaté náměstí, a kdyby těm zfanatizovaným dobrákům zavelel velitel, „Katusáři, jednotliví členové do řad vedle sebe a jednotlivé spolky do řad za sebou nastoupit!“, jak dlouho by trval tenhle složitý manévr? A kdyby jej zvládli a velitel přikázal, „Jednotlivé řady pět kroků za sebou rozestupy!“, kdo by spočítal, kolik kroků mají ti zadní chudáci ustoupit? Troufám si odhadnou, že  čtyřista. Soňa by na jeho adresu rýpla, „Blbečku, to by muselo bejt náměstí dvakrát takový“.
Ale byla by to podívaná. Jedna řada, jako fronta na poště když posílají důchody, žádná mladá krev. To řada před nimi, dlouhá a kostrbatá jako malůvka tachografu, protože velitel, možná z časových důvodů, opomněl rozkázat, „podle velikosti“, tam je mladé krve!  Tenhle spolek nevymře! A tady těch chudáků je posledních pět. Není snad někdo nemocný? Tahle řada je pro změnu přes celé náměstí, no jo, plzeňští, těm je hej, ti se roztahujou. A brňáci zrovna tak, ale co tihle budějovičáci? Dvanáct osiřelých chlapů bez jediný ženský. To se jim plzeňáci vysmějou, mají krasavice na rozdávání. Ale dvě, jako v řadě desáté, o těch se plzeňským může jenom zdát, protože mít ve spolku dvojčátka, na to se nezmohou ani Pražáci! A velitel, co by tu podivnou přehlídku procházel, by právě před desátou řadou zavelel. „Kaktusáři, nic lepšího jsem nemohl najít, rozchod!“ A Soňa by si znovu rýpla. „Konečně z tebe vylezlo něco pořádnýho.“

     Ve spolku, jen pár kilometrů na východ od kružítkového středu republiky, jím říkali naše dvojčátka. „Kdepak dneska jsou naše dvojčátka?“, „dvojčátka vystavovat nebudou?“, „je to tu dobrý, ale chybí tu naše dvojčátka“. Na poslech hezká zdrobnělinka, ale ve skutečnosti byla Markéta se Soňou dvojčata již dvanáct let úředně dospělá. Odlišnější jména jejich svaté stejnosti, rodiče dát nemohli. Kdyby si Markéta se Soňou nasadily stejné tepláky a vrátily se do dětství hrát na schovávanou, nikdy by neprohrály, protože jak by je ostatní odpykaly, Soňa by řekla, „Ne, ne, špatně, já jsem Markéta a Markéta  dosvědčila, „Já! Já jsem Soňa.“
Třistačtyřiašedesátkát do roka jim svatá stejnost překážela, ale jeden den svůj jednotný půvab dvojčátka moc ráda zdůraznila. Markéta měla ve spolku na starost knihovnu, Soňa časopisy. To věčné členské pletení řešily odlišným oblékáním, líčením a účesem. Markétce obtékaly vlasy kolem tváří tím nejjednodušším způsobem, Soňa byla tělocvikářkou, vlasy měla vždy nahoru zamudlané. Všechno jim začalo kaktusářským maškarním bálem, kdy svoje hezké kušničky nalíčily s úmyslem, že půjdou za dvě poslankyně. Jedna bude hodná kandidátka před volbami, druhá hýřivá mrcha po volbách. Ale co když si tu hýřivou poslankyni budou i po bále dobírat? Rozhodly se, že je nikdo nepozná. Trochu sytějším líčením zamaskovaly drobné rozdíly v kušničkách a vyrazily. Kandidátka oblékla nevýrazné šaty, byla hodná až úslužná, nosila předsedovi pivo, slibovala dotace a málo tančila. Poslankyně po volbách prožírala poslanecké výhody, nechala se zvát od předsedy do baru a bál protančila. Tehdy začaly padat vysoké sázky, kdo je kdo. Jako na klisny před dostihem, sázeli chlapi štamprle a nakonec i nejmilejší kaktusy. Jejich počínání vneslo do bálu moc pěknou zábavu a ta jim zůstala i do bálů následujících, jenž už nebyly maškarní a dvojčátka se oblékala do šatů od stejného krejčího, obula stejné střevíce, stejný účes jedné kadeřnice, jednotné kabelky a trochu přehnaného líčení. Snad jenom malíř by si všiml jemných rozdílů ve tvářích. Výčet, co chlapi za tři bály prosázeli raději nezmiňovat.

Až jednou sázkaření, zábavné i pro některé nežárlící manželky, narušil Prasák. Vstoupil do spolku před půl rokem a hned druhou schůzi se zapsal a na sebe prozradil, že není jen lovec pěkných kaktusů, ale také pěkných žen. Přestože neustále zvláštním přirovnáním poučoval, že jeho vášeň není jen hrubé chytání vymírajících tuňáků do vlečných sítí, ale lovení jednotlivých kusů z malého škuneru na otevřeném moři a pěkně  si toho mořského obra povodit na udici, vrátit mu život a jít utahaný na chleba s máslem i přesto mu pan Protiva dal mezi kolegy přezdívku Prasák. A zrovna Prasák, pravým jménem Jirka Bouda, jemuž dvojčátka padla na první schůzi do oka, Markéta svobodná, Sonička muže na práci v zahraničí, právě on narušil tradiční bálovou zábavu. I když měli  chlapi z Prasáka trochu strach, byli zvědaví a nedočkaví jestli tak zkušený lovec tuňáků dvojčátka rozezná. Sám Prasák, dlouho předem zasvěcený do hlavního, pod stolového programu bálu, byl zvědavý.  A když ti dva nádherní tuňáci vpluli do sálu jako do zálivu, když ta dvě dvojčátka prošla kolem stolu party sázkařů, když sázkaři zjistili, že i dnešní bál bude vzrušující, protože právě kolem prošly chodící panenky z výrobní linky, podívali se na Prasáka. Jirka se za odcházejícími dvojčátky potutelně usmíval. „Tse, jako uebelmanka vedle parodie.“ Prohlásil s takovou jistotou, že ostatní urazil. Starý pán Houška se první zeptal. „To chceš říct, že si je na tu dálku poznal? To bys musel mít voči jako mořskej vorel!“ „Pane Houško, ty rozeznám i přes zakouřené sklíčko.“ „Chlapi nechte ho, nebude nám kazit zábavu. Nebo ať vsadí to své zázračné onzuko, když si je tak jistej. To zase ne, co?“ „Já ho klidně vsadím, ale co proti němu vsadíte vy? Snad ne nějakou leuchtenbergii nebo tu vaší kapustu, vsaďte cinereu a jdu do toho.“ „Za toho zkřivenýho japončíka třicetiletou cinereu? Modrou jako len? Musel bych trkat.“ Prasák přiškrtil vzrůstající napětí. „Konec konců, já se pro tak malichernou věc vsázet nemusím.“ Prasákova jistota prolétla sálem jako kometa a sázkařům vstoupila do hlavy více než alkohol, hudba a nepřeberné parfémy. Tvořily se diskusní hloučky, nejen o dvojčatech, ale hlavně o Prasákovi. „Jestli to ví tak je s nima smluvenej, to je jasný.“ „A nebo si z nás střílí!“ I dvojčátka dneska vycítila napjatou atmosféru, snažila se měnit tóniny hlasů, dávala si pozor na chůzi, na tanec, častěji chodila na toaletu. Zrovna když se prasák rozhodl, že jak vejdou do sálu, nahodí do vod návnadu, přiběhl pan Laštovička, Jirko, máš jít hned do báru poběž!“ V té podlouhlé místnosti mezi židličkami před barovým pultem, stála, zády ke zvědavému shluku sázkařů, dvojčátka a svobodně popíjela brčkem barevný nápoj. Hlouček se otevřel jako zrádná mušle a Prasáka vcucnul do sebe. „Teď se ukaž, ty suveréne, dám klidně tu cinereu.“ Zašeptal její majitel a ostatní jej podpořili. „Tak co? Jdeš do toho?“ „Vás to ještě nepřešlo, pane Houško? Jdu, co bych nešel za takovou cinereu, plácneme si?“ Houška začal hryzat palec ruky. „Tak já si to ještě rozmyslím.“ Pak všichni zmlkli a dívali se svorně na tu krásu vysokých střevíčků, božsky tvarovaných zadečků a rovných zad. Prasák ten pohled dotvrdil. „Pánové, kdo si myslí, že na ženě, jsou nejkrásnější prsa, mýlí se. Podívejte, na ta lýtka, jako paličky zlatých kuřecích stehýnek v udírně. Cítíte tu vůni?“
„Proč si se nevsadil, Jardo? Mohl si mít malované onzuko, já bych do toho šel, kdybych měl co nabídnout.“ Tahle slova řekl starý pán, pan dentista Kepl, on jediný by dokázal dvojčátka rozeznat, on jediný věděl, že dvojka, vpravo dole, je širší u Markety. Na to by se ale museli obě usmívat. Co věděl, nikdy nikomu neprozradil, protože bylo cennější chlapy hecovat a občas se vsázet o štamprli. Ale jak mohl Prasák rozeznat zadečky otočených dvojčat, bylo mu záhadou. Do tří čtvrtin bálu pokukoval po dvojčátkách, při tanci, při chůzi, až jednou vítězně obrátil v baru metaxu a šel za Prasákem. „Jirko, musím tě něco říct a nebo se tě vlastně něco zeptat. Má je jedna jako naostřený řeznický sekery a druhá šlápla do vosího hnízda? Je to tak, Jirko?“ Prasák chvíli přimhouřil oči, zamyslel se a potom dentistu chytil kolem ramen. „Pane Kepl, jste výbornej, řekl jste to přesně, klobouk dolů. A můžete to dávat chlapům jako hádanku.“ Právě to bylo něco pro pana dentistu, jenž nezkazil žádnou srandu. S hádankou chodil od hloučku k hloučku sázkařů. Moc se mu to přirovnání líbilo. „Pánové, jedna je má jako naostřené řeznické sekery a druhá šlápla do vosího hnízda. Která je která?“ „Ale co! Musíš říct co.“ Byl nejčastější dotaz. Netrvalo dlouho a vášniví sázkaři vzali na pomoc nežárlivé manželky a nežárlivé žárlivé. Po půl noci se hádanka donesla až k samotným dvojčátkům. Zpočátku ji nebrala vážně, ale citlivější Markétka brzo pochopila. Od tanečních věděla, že Soninu eleganci v téhle věci nikdy nedožene, už od základní školy je měla ztučnělé, nabubřelé. Jakže to řekli? Jako když šlápne do vosího hnízda? Markétce se zatemnilo. To něco co nemohla ovlivnit, ani kdyby tisíckrát denně skočila přes švihadlo, jí ubralo náladu.
Hádanka rozvířila vody, kde plaval osamocený tuňák. Markétka zůstala sedět zodpovědně jako ledňáček na vejcích. Kolem dentisty se motali sázkaři a žadonili rozuzlení podivné hádanky. Pan Kepl si začínal uvědomovat, že to může být konec sázkaření na další léta. „Chlapi já to opravdu nevím.“ „Jak to, že nevíš, ty jsi s tím přišel. A Prasák to ví?“ „Nevím, jestli to ví Prasák, asi ne.“ Všechno jakoby na sále uvadalo, když Markéta netančila a bez zájmu přijímala zvědavé návštěvy u svého stolu. Nežárlivé manželky nad hádankou přemýšlely, žárlivé se radovaly, sázkaři naříkali. Naříkali tak, že se pan Houška za všechny obětoval a nabídl Prasákovi svojí cinereu za vyřešení tajemné hádanky. Prasáka chytil zrovna na baru, kam se hrnuli  ostatní nedočkavci. „Pánové, nevím, proč jdete za mnou, já to tak obrazně nařekl. Ale na ženy se musíte umět dívat jako na kaktusy. Vzpomeňte si, jak jste debatovali o varietách, počítali trny, rozlišovali barvy květů, dohadovali se, co k čemu patří, pak vám to někdo přeřadil a vy jste začali nanovo. Nedívejte se jen na vnady základní, podívejte třeba nad střevíčky, každý ortopéd varuje před vysokým podpatkem, ale každý se rád podívá. Já vám řeknu, rozvášněná ženská se musí zaseknout achilovkou do dřeva postele jako sekerou do špalku. Pochopili jste?“ Sázkaři váhavě pokyvovali, diskutovali mezi sebou a když do baru vešlo jedno dvojče s mužským doprovodem a když se postavilo k baru a nad střevíčky se  zaleskl silon  jako na slunci ostří sekery, všichni se dívali na dlouhý břit krásně tvarovaných achilovek a pan  Zachar se otočil na sázkaře, „A ta druhá, chudák, šlápla do vosího hnízda“.
Rozluštění hádanky se rozneslo jako žloutenka. Sál byl ještě nezvykle zaplněný, když muzikanti balili nástroje. Markétka seděla a prohřívala vajíčka. Soňa jí donesla kabát ze šatny, přehodila jej přes židli, domlouvala jí. Zrovna tak nežárlivé i žárlivé ženy nedbaly definitivního konce, seděly a štěbetaly. Když uklízečka začala sklízet ze stolů, teprve pak se Markéta zvedla, oblékla dlouhý plášť a zavěšena do sestry přecházela parket k východu. Chtěla jít hrdě, kynout sázkařům na pozdrav, ale to ticho když ustalo štěbetání manželek žárlivých i nežárlivých, hloučků napnutých sázkařů a snad i muzikanti nechali skládání stojánků, určitě se všemi čuměli a srovnávali tu se sekyrkami s tou oteklou. „Posraný achilky.“ Pošeptala Markéta Soničce a sestersky se přitáhla. Manželky žárlivé i nežárlivé se po divadle nahrnuli do šatny a hloučky sázkařů je smutně následovaly. „To jsme tomu vytřeli prdel, Jirko, že já tu hubu nedržel.“ Tahle poslední slova pana dentisty Kepla, uzavřela neslavný konec bálu.

     Celý následující rok nepřišla na schůzi dvojčátka jinak, než v kalhotách. Markétka ze studu, Sonička ze soucitu. Dokonce poslední dvě schůze před bálem Markéta nepřišla vůbec, její práci zastala Soňa. Snad všichni do jednoho pokládali stejnou otázku. „Kde je dneska Markétka?“ A dostávali stejnou odpověď. „Nevím, nic mi neřekla.“ Poslední schůzi před bálem si sázkaři zoufali. „Tenhle bál, chlapi, to už nebude vono.“ „A co myslíte, přijdou?“ „Lístky prej nekoupily, tak nevím.“
       Toho desátého prosince bylo na sále podivně rušno, nežárlivé manželky probíraly minulý bál, žárlivé se radovaly z nepřítomnosti dvojčat, a sázkaři doufali. „Přece chodit na bál v kozačkách je normální, proč by nemohly přijít?“ Pan dentista Kepl s Prasákem, vědomi si svojí minulé hlouposti začali bál v baru. Muzikanti již drželi nástroje, když do sálu najednou vstoupila dvojčátka. Šatičky, až příliš krátké, jakoby zdrclé z neodborného praní, nádherné nohy nesly dva páry červených střevíčků na vysokém a nad nimi, tak jak stoupaly do ústraní po schodišti balkonu, leskly se dva páry ostrých řeznických seker. Ta elegance vyrazila dech manželkám žárlivým, z nežárlivých udělala rovněž žárlivé, sázkaři ožili a vytřeštěný Prasák pošeptal Keplovi, „Vidíte, jak jsme to vylepšili?“. Tehdy by jedině orlí oči uviděli pod silonem za kotníčky Markétky dvě drobné nezhojené jizvičky po řezu chirurga. Toho desátého prosince prosázel na bále Prasák jak cinereu modrou jako len, tak i své vymalované onzuko.