Drahomíra

                                        Židovka

 

      „Ani ty Milenko  u mě nezůstaneš?“ „Nezlobte se pane Stromku, jdou tam všechny holky, půjdu s nimi. Bude tam víc peněz a  práce nad hlavu. A já musím splácet, vždyť víte.“ „A kdo říká, že by sis tady nevydělala?“ „Já nevím pane Stromku, když se vám to nepovede zpátky už mě  nevezmou.“ „Povede se to, uvidíš. A tobě ani po kaktusech se stýskat nebude? Po crassulách, echeveriích?“ Ale bude se mě stýskat po pichláčích i po vás. A hlavně po špehýrce v hradbě na žiďák a po starý Mádlový, tý  se na Roudnou nechce, spasil jí důchod. „Ty mě Mileno moc nevěříš viď?“ „Věřím, to jo a mám vás ráda, ale Mádlová říkala, že se nechytíte, že prej jste do toho nového světa moc měkej. Nebo chcete-li pane Stromku, moc velkej dobrák.“ „Nebo taky blbec, viď?“ „Ale né, jenom, že s vámi každej zvorá. Já musím pane Stromku, jede mi autobus. Tak ať se vám všechno povede. Nashledanou.“
Kdyby mně bylo dvanáct let, brečel bych, že nadobro odjíždí ta hodná teta Milena. Vyučila se u mě zahradnicí, jako desítky dalších z Plzeňských zahradnických závodů, ale Milena byla nejšikovnější, nejochotnější a i když se to na bývalého mistra zahradnického nesluší, nejpřitažlivější. Dnes už by taková hezká holka na zahradnici nechtěla. Miloval jsem, když před druhou ženské praštily s prací a jako hejno štěbetavých vlaštovek se nejednou zvedlo ze drátů, pelášily na trolejbus, skleníkům darovaly blahodárné ticho a já nerušeně postál a promyslel práci na příští den. Dnes,  po odchodu Mileny jsem osiřel jako v prázdné chátrající stáji zadlužený koňák.  Odvádějí  poslední nadějné hříbě. Nádhernou, mladičkou  klisničku do moderní velkostáje.
Tak prázdné skleníky  nepamatuji. Všechno odstěhovali do zahradnického molochu na Roudné. Plný parapet barevných klikatých kristát, tady stříbřily Echeverie globulosy, lilaciny, pulidonisky, jak si jejich listy pohrávaly s vodou, jak se  zdrcla v obrovité kapky, když je Milena kropila. Snad na tisíc crassul přiložili a kaktusy? Tu dominantu malého, po válce znárodněného zahradnictví, jenž sežral Plzeňský zahradnický závod a měl zde svou pobočku až do roku 1990, kdy o něj požádali restituenti, tady kaktusy vždy hrály prim. A já se tu dvacet let těšil prací, která mě moc bavila, vyučil jsem řadu pěkných holek a měl svůj klid. Nadřízení jezdili jen někdy poškádlit děvčata, plán jsem hravě plnil, aby také ne, když   kaktusy neměly konkurenci. Jen jedna prodejna konkurovala plzeňskému molochu. Prodejna Českého zahrádkářského svazu. Tak zvaných „zahrádkářských přebytků“. Tam   dominoval pan Calta s moc pěknými kaktusy. Ale oproti velkým prodejnám komunálu to nebyla zlá konkurence. V roce 1992, v tom roce štědrého rozdávání státního majetku jsem i já mohl jít  do obřích Roudenských skleníků a nebo zůstat tady v pronájmu, v  malém zahradnictví vedle smutného židovského hřbitova, odděleného nepěknou betonovou zdí, kam jen málokdo  chodil s kytičkou.

A byl tu ještě jeden hřbitov. Naproti vratům do zahradnictví, za hlavní silnicí na Prahu, mírně pod úrovní, že  ta největší, nejhonosnější hrobka továrnické rodiny nepřevyšovala pražskou přetíženou tam o velké rozloze, obezděný vysokou zdí s prázdnými výklenky, po staletí zarůstal  Ústřední hřbitov.  Dominantní, nezastupitelný a zkostnatělý, jako nedávný Ústřední výbor. Plzeň jiné velké místo pro zemřelé nemá. Jen pár menších hřbitůvků, na Roudné, na Výsluní, v Božkově a v Bolevci, sotva tak pro místní nebožtíky. A v tomhle hřbitovním objetí jsem se rozhodl zůstat i přesto, že jsem žádnou holku  nepřesvědčil. Všechny do jedné, odešly za štěstím do velkého světa skleněné Roudné. Nebavilo by mě dívat se na bývalé papaláše z komunálu, co chodili s Rudým právem pod paždí, jak se převtělují ve zkušené podnikatele. Všechny šikovný ženský, co jsem si vychoval mě přetáhli svými velkorysými vizemi.
Stejně jako každý den, jsem po posledním odchodu Mileny, ve skleněném tichu přemýšlel  o zítřejší práci. Žádná nebude, protože všechnu ničemové odvezli. Zůstala  jenom sbírka kaktusů, kterou jsem tu založil a byla mi trpěna jako osobní. Dávala komunálu všechna semena, odnože i řízky. Ale zůstaly tu výsevy a na nich jsem stavěl budoucnost. Byly to šikovné ruce Mileny, jiné jsem vysévání a pikýrování nesvěřil. Milena měla obdivuhodný cit. Zavřel jsem vyjedený krám a smutně odcházel. Vždyť ani nevím o kolik mě noví majitelé připraví na nájmu.
      Nazdařbůh  jsem obcházel kolem zdi židovského hřbitova až jsem zastavil před vysokou bránou. Znám jej jenom ze špehýrky od zahradnictví. Kolikrát jsem přistihl holky jak špehují. Mermomocí chtěly vidět nějakého žida nebo židovku. A jak se někdo ve špehýrce objevil, svolávaly se a zkoumaly  to neznámé zjevení. Bylo odemčeno a já těmi těžkými, kovanými vraty vešel. Klenba z korun vysokých stromů moc denního světla nedala, nechaly si  sami pro sebe. Uhlím černala většina náhrobků, černé desky se jmény štíhlé a vysoké, vyšší než člověk. Nikde nehořela svíčka, nikde barevná kytička. Kdyby tu byl český režisér, zkoušel by tvrdošíjně do smutku vpasovat úsměvnou scénu, polský poválečné křivdy a hořkosti, americký by se spokojil s tuctovým hororem. Procházel jsem mezi náhrobky a četl  neznámá, nebo nezvyklá jména. Zabraný  čtením vysoko vepsaných jmen, jsem přehlédl sedící paní,  jednu nohu nataženou na náhrobku, jakoby si rovnala faldy na punčoše. Židovka, určitě židovka. Holky by koukaly. Pozdravil jsem. Snažila se přesunout nohu z náhrobku a tak se jí pokus o usměv nepovedl, že jsem se musel pousmát  místo ní. Obešel jsem ještě políčko uhelných hrobů a při návratu se žena pokoušela vstát. Zápasila a já se přišoural. „Můžu vám pomoci paní?“ „Bojím se mladý muži, ne že můžete, ale teď už musíte, protože já také musím a to hned.“ Tak hezky a od srdce se rozesmála a mně  tím vybila rušivé napětí v těle. Pomohl jsem jí na nohy. „Jestli jsem dobře pochopil, hledáte místečko z očí sešlé.“ Jste inteligentní mladý muži, vidíte, noha už docela funguje, ona i bez odborů občas stávkuje. Dvě hodiny jsem tady seděla a čekala na hrobníka. Jak málo lidé chodí za příbuznými. Podívejte ty zpustlé hroby, auta by  tak ladem nenechali. Konec konců, je to dobře, že jsou hroby ladem, nikdo nám neumírá. A já přijela s takové dálky a nekoupila ani kytičku. Kdepak jí dostanu?“ „Myslím, že jsme na místě paní.“ Zastavili jsme před železným kontejnerem zastrčeným do křoví. „Tak paní, svůj dobrý skutek dovrším, já vám kytičku přinesu.“ Hm…, tam u nás Čechy vidí jenom černě a vy jste jak ze zlata mladý muži.“
Prodloužil jsem krok,  odemkl skleník a uvnitř jsem si uvědomil, že tohle zahradnictví je docela vyjedené. Jenom pařeniště nechal roudenský moloch netknuté a tam jsem nařezal kytici červených růžiček. Vzpomněl jsem na Mádlovou, jak se na mě culila, když vyklízela parapety. Při odchodu mně pošeptala. „Trochu jsem vám pod stoly přilepšila.“ Zašel jsem do čtyř podélně propojených skleníků a od dveří se podíval pod parapety. „Pro boha.“ Co tam bylo ulito vzrostlých Crassul a Echeverií. „Mádlová, Mádlová, tohle je záslužná zlodějna.“ Byl jsem rád, že mám z čeho množit. Popadl jsem vzrostlou Crassulu a běžel na žiďák. Seděla na žlutočervené parkové lavičce, po mé kytici  nejbarevnější součást hřbitova. Jak mě viděla přicházet, znovu se tak nahlas smála. „Mladý pane jdete mě žádat o ruku? To jste měl  před třiceti lety, kdy jsem měla vlasy lesklé a černé  jako zdejší náhrobky. Takové sluníčko myslíte, že mám dát na hrob?“ Podíval jsem se na náhrobky, potom na kytici, byla by jako  rudá svítící hvězda na orloji. „Tak ta řezaná je pro vás, ta v květináči na hrob.“ „Tak by to bylo správně mladý muži, nebýt mého nadpřirozeného věku. Posaďte se chvíli a zapomeňte, že čas jsou peníze. Jak já vám přeju  svobodu po tolika létech. Já jim foukla před patnácti, když muž zemřel. Poprvé jsem přijela do svobodné zemičky, do té mé rodičky. A co vy, čím se zabýváte? Na veksláka nevypadáte, na politika také ne. Jste snad učitel? Ale já jsem bába zvědavá. Jak to všechno povyrostlo za ta léta. Nové hroby nepřibyly, židovská obec se celá rozjela do světa.“ Tak je to židovka. Stará, pohádková židovka. Kde jste holky zahradnické? Teď tu máte být. To by jste uviděly nos, nad ním oči, jako zátky do dřezů a šediny, no jasně, obarvené. Obličej drží pohromadě profilové vrásky, rovnoběžné, kolmé, paprskovité i čtverečky by jste našly. Ale je snědá a mladě nalíčená, krk má dlouhý, ale jako z hadrů. Jenomže ten mozek, děvčátka, svěží a přitažlivý. A oblečená? No, tak trochu Mádlová ve svátečním. „Tahle tučnice určitě bude pasovat na  náš hrob. Kde jste jí pořídil?“ „Nebudete mně věřit, ale já jí vypěstoval.“ Plácla mě po hřbetu ruky a smála se na celý hřbitov. „Ještě řekněte, že pro mě a já si budu myslet, že jste z Pluta.“ Povyprávěl jsem jí o svých plánech v zahradnictví. „A co že jste říkal že rozjedete, kaktusy? Nejsem si jistá, že děláte dobře mladý pane. Přeju vám úspěch, ale napadlo vás, že jste tu žili jako Andulky ve velkochovu? Teď klece otevřeli a zob vám sypat nikdo nebude. A mladý pane, tam venku číhá tisíce jestřábů, orlů, lasiček a odpudivě volezlých potulných koček. Sežerou vás. Přinejlepším dopadnete jako nováček na vojně. Budete dělat na mazáky. A těmi mazáky mladíku, budou Angláni, Galové, Amíci, Němci i Rusové a nebo, nebo i židé!“ Znovu se rozesmála přes půl hřbitova. „Nějak jste zesmutněl mladý muži. Já vás nechci strašit, ale  kapitál co číhá venku nezastavíte, před ním nikdo neuteče. Podívejte komunisti jak  utíkali. Čtyřicetiletý maratón nakonec prohráli. Mladý pane tam venku  kaktusy pěstují na poli jako cukrovku. Stačí  zavolat a máte tu kamiony  kaktusů. Věřte mi. Jen čekají až to někdo udělá. A tak to bude se vším pane. Tady máte práci, podívejte ty zanedbané hroby, lidé budou jezdit ven na studie, za prací, za dobrodružstvím, budou bohatnout a lenivět, zkuste se jim starat o zesnulé. Na hřbitov cizí kapitál jen tak nedorazí. Jedině, jedině tamhle. To by se jim možná vyplatilo spalovat nás jako ve válce.“ Ukázala za pražskou přetíženou na renesanční budovu kremace Ústředního hřbitova. „Ale dost, to byla jenom legrace. Pojďte, položíme vaší nádhernou tučnici na hrob.“  Byla nádherná, pasovala jako stříbrná náušnice do ouška černošky. „Vidíte, bude zdobit hrob až do podzimu, potom zmrzne, nebo mě jí uklidíte  a připravíte na jaro? Byla bych vám vděčná. Tady máte vizitku. Když si to rozmyslíte, když se mi o hrob postaráte, pošlete účet a já vám dohodím další adepty. Jen z naší čtvrti tu má šest židů rodiny.“  Poslední větu řekla hrdě. Tak je to židovka jako poleno. Kde jste holky?

Ještě v ten den jsem přešel pražskou přetíženou a ze schůdků rovnou do brány protějšího hřbitova. Tady, nad mrtvými, přece jen to žije. Plzeňané neutekli do světa jako židé. Chodili bránou jako za nákupem. Není tak smutný tenhle hřbitov, i když zelená klenba splývá se žiďákem. Jen tak jsem bloumal v uličkách i po hlavních třídách mezi hroby a vzpouzel se myšlenkám staré židovky. Kdo by sem vozil kaktusy takovou dálku, jako kdyby mléko do Plzně vozili z Popradu a chleba z Plzně do Chebu. Ne, je to hloupost. Nenechám se bábou odradit. Ale stejně, vzpomínám, stejně jsem podvědomě mapoval zanedbané hroby Ústředního hřbitova. V práci, v tichu prázdných skleníků mě zahradnické ženské chyběly. Vůně z kumbálu, kde se ráno převlékaly, jejich štěbetání mě rajsky doznívalo, nohy mrsknuté na stůl mezi Echeverie při svačině, Mileny dlouhé vlasy stočené  do drdolu když pikýrovala, usměvavá Mádlová co předávala holkám životní moudrosti. Málo je nahradilo rádio z porevolučními událostmi plnými napětí. Dal jsem se do úklidu a soupisu potřebného, včetně živnostenského listu pro plnohodnotného českého soukromého zahradníka. Byl jsem hrdý na to pověření, na  svolení pro práci  zahradnických služeb. Jak rychle mi jej vyřídili! Zázrak!
   Na samotu jsem  pomalu přivykal. Raději poustevničit, než na dohled převtělených papalášů z Roudné. Přece jenom, když se ranní slunce přehouplo přes klenbu nad žiďákem, v mžiku prohřálo skleníky jako infrazářič  koupelnu, bylo mně  dobře a s chutí  jsem se cachtal ve vlhkém, voňavém teple. A že jsem neměl starosti s rodinou? Za to vděčím tchyničce, která manželství rozlámala. Dcera zůstala s matkou, ale byl jsem  jistý že se jednou vrátí.
     Konečně stará paní Majerová jenž s dávno zesnulým mužem zahradnictví po válce vlastnila, přinesla k podpisu nájemní smlouvu. „Vidím to stejně jako vy, pane Stromku. Jste vyjeden, jako ruské řeznictví. Že vám nic nenechají, dalo se čekat, ale na pár kaktusů  měli  zapomenout, za to jak se léta roztahovali. Je mi líto, že musíte začít od začátku. Mě už by se nechtělo, vy jste mladý, musíte to  roudenskejm ukázat. Ani jeden z mých synů  o to nestojí. Víte, já vám to ráda pronajmu, ale musíte se o všechno postarat vy. Myslím, když se něco rozbije, nebo tak. Ten nájem není vysoký podívejte. Já budu moc ráda, když tu zůstanete.“ Nájem opravdu nebyl vysoký, jenomže když řekla stará paní, o všechno se musíte postarat, zapomněla, nebo nechtěla říci a všechno zaplatit.

Teď už jsem zahradník se vším všudy a ženské? Budou se na mě  lepit jako v pohádkách. Jako v Pyšné princezně. Nechal jsem přistavit kontejner a vyvážel zbytek státního nepořádku. Když  o všem rozhoduji sám, vidím jinýma očima. Nikoho jsem nemusel žádat, zda to a to mohu odepsat, prosit o každý pytel květináčů nebo rašeliny, nikdo mě nekontroloval, nikdo nic nezakazoval, neplánoval…, jako v ráji…, ale v ráji bez Evy. Milena  okouzluje umem a elegancí  roudenský moloch mezi anthuriemi, begoniemi, orchidejemi a karafiáty. Jinýma očima jsem uviděl celé tohle staré zahradnictví. Kotel, pro boha, jako s parní mašiny, litinový, oblouková dvířka na velkou uhlířskou lopatu, krematoriu bych mohl konkurovat. Za celou dobu jej nikdo nevymetal, dvířka od popelníku visí na jednom pantu, jen upadnout. Kolik má ten poválečný chudák účinnost? Komín, hranatý kužel, půdorysem jedna a půl na jedna a půl metru. Chlap by těmi dvanácti metry délky prolezl. Padesát kýt tam můžu rozvěsit k uzení a provonět oba hřbitovy. To by si návštěvníci lámali hlavy. „Odkud jde ta vůně? Snad ne z kremace? Přece  si tam dědkové na nás neudí!“. A  teplovodní rozvod? Rezovaté roury tlusté jako láhve od mléka, nefunkční šoupata, rozvěšené plechovky na odchyt kapající vody, když jsem přetopil, kapky je rozehrály jako xylofon. A energie jde nahoru tou nejstrmější křivkou, strměji než křivka piva, másla a určitě než honoráře malé skoro cikánky, co hned první rok svobody zaujala místo u pražské přetížené, kousek odtud za Technoplynem. Měsíc od měsíce kratší sukni, den ode dne kulatější. Teď, když jsou skleníky prázdné, nemohu přece roztápět  litinové monstrum pro jednu sbírku kaktusů a jeden skleník výsevů. Konečné rozhodnutí k odstavení kotle dal sám kominík. Najednou jakoby všichni na mě chtěli parazitovat. Přišel, mával s papírem až k očím a domáhal se vstupu do kotelny. „A podle nové kominické vyhlášky jste povinen provádět pravidelné revize a vymetání kouřovodů.“ „Prosím vás, co by jste chtěl na tomhle průduchu vymetat musel by jste mít hranatou štětku velkou jako noční stolek!“ Obhájil jsem komín, ale kouřovod od kotle ne. Jak na roury poklepal, když nešly rozebrat, rzí se rozpadly. O měsíc později přijeli na kontrolu hasiči. Provedli takový zápis, že jsem před nimi popadl kladivo a zoufalstvím  vší silou praštil do kotlové litiny. Černá voda se vyvalila jednomu  na kalhoty a do vyleštěných bot. „Vy vole!“ Uskočil a černou sprchu přeměnil ve výhružná slova. Druhý postiženého zklidnil. „Tak se nám to líbí, pane. Kdyby se každý choval tak zodpovědně ubylo by požárů. Faktura za návštěvu a čistírnu, přijde do čtrnácti dnů.“ „Máte štěstí, že jste neměl roztopeno. Nechal bych si na vás udělat plastiku platfusu.“ Zabručel postižený. Popadl jsem okap a černou vodu svedl ven ze dveří. Ještě, že se nedívá stará Majerová. Pořád jsem někomu platil. Jak se tu žilo v komunálu! Prasata v kukuřici! Nemuseli jsme nic! Ještě s revizí elektroinstalace na mě vyrukovali z úřadu. A to byla snad ta nejnebezpečnější věc. Když jsem se podíval na rozvodné kabely co visely jako vytahané šňůry na prádlo, na rezovaté ventilátory, rozváděč bez dvířek a sirku v jističi, bylo mi jasné, že  revizák musí mít v sobě litr rumu. Skleníkový rozváděč jsem prostě odpojil a pomalu zahradnictví připravil na dlouhou zimu.

 

                                          Stehnatá Sára

 

        Palírnu připomínal skleník, v němž jsem se rozhodl kaktusy zazimovat. Ten první od vrat, z výhledem na pražskou přetíženou, dvanáct krát čtyři metry, s hutnou podezdívkou. Ve velkorysé uličce, uprostřed délky, jako pálící stroj na špiritus, stála kamna tvaru nevídaného. Jako kremelská věž. Na mohutných litinových packách, litinový válec a na něm holubí, nebo kostelní, ale nejvíce podobna, nebýt horního kouřovodu,  kremelské báni, měděná nádoba. Ten dlouhý kouřovod, ta součást destilačního zařízení mizel ve stěně sousední kotelny a za zdí rovnou do  hranatého komínu. Když se mě povedlo, ta na inzerát zakoupená  kamna roztopit, když se vzduch v komínu ohřál, musel jsem přívod  k topeništi docela zavřít. Jinak by hučely jako válečný plamenomet. A do té kremelské věže vešlo osmdesát litrů vody, kterou jsem nechával ohřát a vyrovnávat teplotu. Neměl jsem domů daleko a když jsem na noc přiložil brikety, ránem zůstal popel ještě žhavý.
Jako šuplíků ve šroubárně, nastrkáno na tisíc misek semenáčů pod parapetem v regálech. Stáří? Od kolébky k pubertě. „Ale já  potřeboval juniorský, střední i důchodový věk!“ I crassula ze židovky hrobu našla svoje místečko. Vzpomněl jsem až na dušičky! Přes zimu jsem moc práce neměl a skromně žil z úspor. Jak dlouho ještě vydržím? Nájem za panelákový byt tížil a kaktusy hnojivem a vodou prohánět nebudu! Na jedné, z nudy procházce, jsem viděl skoro cikánku. „Jak ta holka přibrala, stehna posílila, to je řemeslo!“ Pořád.., pořád ale podržela svůj elegantní a svůdný tvar. Ostatní, vyzývavější a otrlejší štětky vytlačily tu mladou z  důlku. Za chvíli skončí chudák  u žiďáku. Typoval jsem správně. Začátkem ledna, přešlá svátečním mrazem, už sváděla šoféry před vraty zahradnictví. Chodila zimou sem, tam a já měl  ze skleníku erotickou rozhlednu.
Desátého ledna, uhodily třeskuté mrazy, že jsem strachy zůstal přes noc. Ještě v devět večer jsem naládoval kamna a nechal hučet plamenomet. Roura i buben svítily, jako když kuřák natahuje cigaretu a rozdávaly vysněné, česko-havajské teplo. I voda v kremelské nádobě začínala poprvé vařit. Spokojeně jsem posadil rozpálené tělo a přemýšlel o zahradnickém živobytí. Jak dobře se jim žije v roudenském, zaskleném molochu? Co by tu asi chudák Milena dělala, neobdivována a ještě šéf by platil mizerně! Přestřelil jsi hochu. Z jara už nebude ani na alimenty a začne pouťový kolotoč. A co ta skoro cikánka před vraty? Mínus dvanáct a ona šlape v silonu a sukni jen kousek pod zadkem. Hodinu stála bez povšimnutí. Najednou  pomalu šourala otevřenými vraty. „Tady  nikoho nepolapíš holka.“ Kousínek od skleníku se rozhlížela, střechou, pro zateplení nic  neviděla. Nahrbila záda, zahodila rukavky, dlaně přitiskla na teplé boční sklo, chvíli se nahřívala a potom dlaněmi zaclonila lucernu, pozorujíc rozžhavenou rouru. Strachem jsem přihrbil páteř. Dlouho snila o sálavém teple. Najednou, čelem vzad! Zvedla sukýnku a zadeček přimáčkla na vyhřáté sklo a pasem pohupovala za strany na stranu. Matně, jen světlem roury, jsem viděl dva přisáté zvony. Z ničehož nic jsem sáhl po baterce a na to boží klinkání posvítil. V mžiku zastavila loretánskou zvonkohru a zařvala, „Prasáku!“ To bylo nejkrásnější využití tepelných ztrát.
Dole u silnice, čekala návštěva. Určitě pasák naditej do mantlu. Když přicházela, rozhazoval rukama jako mafiánec z italské pavlače. Ženou zalomcoval, sebral jí kabelku a vyklopil na chodník. Nohou rozházel vyhozené věci a prázdnou kabelku  pověsil za řemínek ženě na krk, asi tím připomněl její funkci výběrčí a s vojenským pozdravem nasedl do auta. Tak kdo z nás dvou má těžší živobytí? Posbírala věci do kabelky, poskakovala a dýchala si na zkřehlé prsty. Zadívala se zpátky ke skleníku a mě dříve než jí, napadlo sebrat zapomenuté rukavice. Vyběhl jsem rozehřátý do mrazu, zvedl je a  běžel jí naproti. „Děkuju vám pane. To jste vy ten prasák?“ „Spustila jste nejmodernější poplašné zařízení.“ „Nejmodernější? Tohle spouštělo poplach už za Faraónů!“ Plácla se dlaní přes zadek. „Mohl jste mi je trochu nahřát, abych nebyla tak studená na ty mužské pinďoury.“ „Vy se asi nestydíte za své řemeslo co?“ „Řemeslo? Tohle není řemeslo to je dobročinnost pane! Brrr, to je samec.“ „A nechcete se trochu ohřát?“ „Kdo by nechtěl…, ale viděl jste před chvílí. Leda, že by jste si to se mnou rozdal vy.“ „To si nerozdám, ale ohřát vás beze všeho vezmu.“ Nevěřícně se rozhlédla a s brumláním, napodobujícím  polárního medvěda, šla dlouhými kroky  za mnou. Rozsvítil jsem přenosku, a usadil voňavou noční návštěvu, do proutěného křesílka po staré Mádlové. Rozevřela oči. „To jsou kamna, jako kaplička vod božích muk. Ale kam si postavíte rendlík s guláškem? Nebo vodu na kafíčko? Ale teplo dávají, to vám povím.“ „Čaj vám uvařím na vařiči.“ „To nejste pane moc šetrnej.“ Posadil jsem se proti ní, nad hlavami, jako polední červnové slunce hřála ušmudlaná roura a já si všímal její nenápadné, mladé krásy. Nebyla čistokrevnou cikánkou, hádal bych španělské  oči a rty, tvářičky selky s Oravy a vlasy, možná z rumunských Karpat. A  stehna pod silonem? Netroufám si hádat. Všude na světě najdeš podobně krásná.
Rozmluvu jsem začal troufale. „Musíte být otužilá, z mrazu do vyhřáté mužské náruče, z náruče do mrazu, vy milujete saunu?“ „Phe, v kolika náručích myslíte, že se vohřeju? Ti šetřílcí nemají ani na to, aby mě vzali do pořádnýho tepla. A když někam, tak do vyhřátýho smradlavýho auta. Vo hotýlku už si nechám jenom zdát. Ale já si neztěžuju, mě to baví i tak. Teda..., nebejt toho mizernýho vydřiducha.“ „A vy se nemůžete osamostatnit?“ „Blázníte? Jsou horší než novináři. Vyslídí vás a zboulujou. V tom čaji je kopřiva a mateřídouška co? To jste teda zvolil kombinaci. Jako když musím nejdřív voňavkou vocákat ty vypasený dědky. Ale dá se to pít.“
Moc kultivovaně nemluvila. Ale jeden zvuk mě přece jen zaujal. Na stolku ležela proutěná miska plná leštěných barevných nerostů. Jaspis, achát, jantar a desítky dalších. Talisman i hračka starý Mádlový. Nechala mě je  na památku i pro štěstí a v nich se přehrabovala a mě z toho zvuku i pod plechovým sluncem přebíhal mráz po zádech.  Vybrala pár kousků, položila  na stůl a složila tak hezký obrazec, jenž by mě těžko napadl. Jen chvíli se na něj zadívala hodila do misky a vybrala další kombinaci nádherně sladěného tvaru i barvy. Dokonce chvíli  nepovídala o chlípnostech a soustředila se na kamínky. Potom si proutěnou misku položila na sevřená stehna a jen tak se přehrabovala, jako když hněte těsto na bramborový knedlík. Ještě nikdy jsem   takovým zaujetím nepozoroval  ženské ruce. „Sluší vám to.“ Usmála se, položila misku na stůl, při tom nenápadně od sebe oddálila kolena. „Kolikrát už jsem tohle slyšela. A co vy, myslíte, že na tomhle zbohatnete?“ Ukázala na všudypřítomné kaktusy. „Nezbohatnu, ale hlady neumřu.“ „V Německu je prodávají i v samoškách.“ Sejčkovala, jako židovka ze hřbitova.
Málem jsem  uvěřil v zázračnou moc kamínků, co jim připisují  prodejci, když se zadívala na pár kytiček  po komunálu. „No jo, taky by se mi líbilo bejt na jednom fleku a dělat z kytičkek zázraky. Musím už jít, stejně s váma nic nebude!“ Zvedla zadeček a ještě provokovala. „A vy byste mě nezaměstnal? Kaktusům nerozumím, ale tumuhle jo. Popošla  ke stěně kotelny, kam jsem pověsil u sousedů zahradníků koupený věnec, aby připomínal vánoce. Prsty po něm hbitě jezdila, jako karetní kouzelnice. Vyhodila kýčovitou muchomůrku, do jiné pozice přestavěla umělé květy vánoční hvězdy, odlomila tři lístky zlatého sousedního jmelí a zapíchla do věnce. „Tak nashledanou, kdyby jste přece jen o mě někdy stál, jsem vám na očích.“ Zalehl jsem lehátko a přemýšlel. Komu jsem se nepovedl, mámě nebo tátovi? A nebo mám jenom smůlu. Dobře, že žijí až v Beskydech. Táta, už  v důchodu si ještě zakládá na své bývalé profesi dopravního pilota, na přesnosti a dochvilnosti, po něm je brácha pilot vojenský. Máma pracovala ve Slušovicích, v tom tehdy zázračném družstvu, a já se válím v prázdném zahradnictví před krachem a zvu si na návštěvu zkřehlou čubku od silnice. Ale sluší jí to. Usínal jsem a před sebou viděl na silonových kolenech proutěnou misku po Mádlový a v  polodrahokamech vnořené prsty rozehřívající, mladé dámy. Ráno jsem se povaloval ještě hodinu po rozednění a když jsem šel do kotelny pro uhlí, před dveřmi, pohledem na vánoční věnec jsem ustrnul. Byl docela jiný, než včera. Tak hezky nazdobený. Vlastně na něm, krom třech lístků ze jmelí, nic nepřibylo. Naopak. Jak dokázala za malou chvilku vymyslet takovou sestavu. Přiložil jsem, zasedl k pikýrování, ale hlavu nechtěně obracel za věncem, jako za hanbatou ženskou.

     Na druhý den, mě svou návštěvou potěšila Milena. Radostí jsme se políbili. Usadil jsem jí do stejného křesílka, svařil její přinesené víno a vyzvídal. „Tak jak žijete Milenko v zaskleném pralese, ještě se tam nikdo neztratil? Rodinu nečekáš? A co holky?“ „Neztratil, pane Stromku, ono není v čem. Představte si, nechali zmrznout všechny zadní skleníky co byly na plynovou kotelnu, všechny anthurie i ten mizernej asparágus. My už jsme jenom skladnice a hrobařky. Řekli nám, že se nevyplácí tady něco pěstovat a všechno  vozí z Holandska. A kdyby jste věděl, za jaké směšné ceny to nakupujou. Jenomže třetina toho chcípne než to rozvezou na krámy. Vlastně už i ty naše květinářství prodali. Ale jezdí k nám plno majitelů nových krámků. Kdyby jste viděl ty cetky jaké nakupují. Ani šéfové neplatí jak slibovali, ale drahý auta si nakoupili všichni.“
Sama vypila celou láhev, já jen poslouchal, jako bych byl ještě deset let zpátky, když byla v plenách „přestavba hospodářského mechanismu“ a Jakeš v Hrádku peskoval Haničku Zagorovou. „Podívejte, něco jsem vám přinesla.“ Vytáhla z tašky  smotky papíru, rozbalila je a na stůl postavila dva svěže kvetoucí kaktusy. Květy otevřené, jako by byl nejparnější červen a barev nevídaných. „Co je to Mileno?“ „Koukáte co?“ „Vždyď je to parodie a kvete jako mamilárka. A tohle je baldianum s brčálově zelenými květy!“ „To je co? A kvetou celoročně pane Stromku i potmě v lednici! A toho máme celej regál! Mizerný vobarvený slaměnky to jsou!“ V hlavě se mi zatemnilo. „Počkáš chvilku Mileno? Přijdu hned.“ „To víte že jo, je tu příjemně.“ Navlékl jsem kabát a hnal do staré hospody kousek odtud. Dva panáky na stojáka a z láhví vína jsem utíkal zpátky. Před vraty, zrovna nastoupila službu má od včerejší noci známá. Jen tak ze zoufalství jsem prohodil. „Když se budete chtít ohřát, přitiskněte se na sklo jako včera, já vypnu poplašné zařízení.“ „To vám není nic platné pane, tohle spustí vždycky nějaký alarm!“ Nadzvedla sukýnku a vyhodila zadeček. Sotva se začala smát, zastavilo auto. „Tak vidíte pane. Nashledanou!“ Měla štěstí ta potvora, takové fáro. Milena už nedočkavě čekala na voňavé víno z konvičky. I já jsem pil nezvykle rychle. Stýskalo se jí. A vlastně přišla vzpomínat na staré časy. Trochu smutku, trochu smíchu, tak půl na půl byl tenhle příjemný večer. Doprovodil jsem jí  k trolejbusu. „Až tam mě, trochu nacamraná, chytla za ruku, přitulila se a pošeptala. „Kdybych vás neměla tak ráda, neřekla bych vám, že proti nim nemáte šanci.“ Dala mi pusu na tvář a vyhopkala do trolejbusu.
Mrzutý Milenčinými zprávami, mě zlákala stará hospoda. S hlavou podepřenou jsem poprvé pocítil pravdu židovčiných slov. Jak to říkala. „Jenom na hřbitovy cizí kapitál hned tak nevkročí.“  Uviděl jsem před sebou zanedbané hroby na žiďáku, také dole na městském a s trochou naděje  vyšel ven. „Zadnici si můžu o sklo ošoupat a vy nikde! Slíbil jste mi vohřejvando, pane mistr.“ „Kdo tě řekl, že jsem mistr? Bejvávalo holčičko!“ S trochou opilosti jsem jí tykal. Vůbec se nad tím nepozastavila. „Nebylo těžký zjistit. V týhle ulici je to samej zahradník, všechno na vás vědí. Proč neděláte co oni? Kolik lidí jsem viděla nakupovat věnce, vázy a různý okrasy. K vám nepřijde ani noha!“ Měl jsem chuť jí za to peskování zahnat k silnici, nakonec jsem jí usadil jako předešlou noc. Jak dosedla, začala se hrabat v kamínkách. Vybrala jich asi deset, rozhodila na stůl, několikrát přesunula a smála se jako praštěná. „Podívejte smrťák.“ Stoupl jsem si za ní a brejlil  do kamínků. „Vy to nevidíte?“ Až když  netrpělivě otočila obličej, jsem zcela zřetelně  v tom útvaru uviděl lidskou lebku. „Ty máš, ale představivost.“ „To je ze sexu, furt musíte vymýšlet něco novýho. A možná z věnců a kytic, co jsme léta vázaly.“ „Jaké věnce myslíš?“ „Všelijaké, my jsme s maminkou  doma uvázaly na Ježíšky, dušičky i pohřby tolik věnců, že by s nima  funebráci vystačili  pět let.“ „A kde je to u vás doma?“ Rty sevřela, sklopila oči, potom spodní ret překryla řadou horních zubů a hned zas povolila. „To máte jedno, já jsem doma všude.“ „Holka, nemůžu říci, že mi tě sesílá samotné nebe při tvém hanbatém řemesle, ale ty by si měla chuť něco takovýho dělat?“ „Za dobrej peníz, v teple a kdybych se zbavila toho vydřiducha, klidně. Brzo mě Sára, má nová zaměstnankyně přesvědčila, že  s ní se neztratím.

     Sára vlastně byla celoročně hárající fena. Ale slušná a pracovitá.   Nenápadně vystrkovala nahou zadnici ze vrátek, při tom úsměvně vila  smuteční věnce a trpělivě čekala na čokly. Snad proto měly její věnce svěže smutný náboj a věčně žádané, zdobily hroby, jako náhrdelníky, štíhlé krky.
Hřbitovní personál  jí dal přezdívku Hanbatá kráska. Ne všichni ji takto dokázali pojmenovat. Ženské za přepážkou přijímací a inkasní kanceláře v domku za kovanými vraty  říkaly po svém, „ta mladá čubka“.
      Když jsem Sáru důkladně vyzkoušel, když jsem zjistil, že její věnce, smotky suchých vazeb, kytic a řezaných puketů hladí duši, když jsem poznal, že měla být v životě kostýmářka, nebo architektka, oprášil jsem vizitku staré židovky, nabídl služby a během dvou měsíců jsme podepsali smlouvy na dvacet hrobů. A na městském? Když personál viděl Sáry nádhernou práci, dával doporučení a my uzavírali jednu smlouvu za druhou. I výzdoby obřadní síně nám zadávali. Pracovali jsme dvanáct hodin denně i o nedělích. Nestačil jsem navážet materiál, který jsem vykupoval na inzeráty, dokonce jsem cetky k výzdobě vozil z Roudné, kde jsem potkával Milenu. Sára brzičko zjistila, že je na hřbitově středem pozornosti, modráky vyměnila za proklatě krátkou sukýnku a já si uvědomil, že získala bezpečné loviště pro druhé, výnosnější zaměstnání. Před okolním světem byla pod klenbou stromů schována, jako v amazonském pralese, s nevyčerpatelnou zásobou zdravé, lovné zvěře.
Byla moc krásná, když tlačila káru plnou věnců, s košťátkem a konví nikdo netušil, že není jen počestnou a pracovitou zahradnicí. Netušil to ani pasák a Sára měla na hřbitově svůj klid. Tak se skladba jejích ctitelů a zákazníků měnila na počestnější a majetnější pány, kteří si jí často odváděli do teplých hotýlků a domovů.

     Jednou, z kyticí zářivých gerber, přiběhl chlapík, hubený, špičatý nos, jako ventil z kyvety na sifon. „Kde je! Nebude tu do deseti minut, vypovím hrobku!“ Byl to potomek Prokopů co leží ve velké továrnické hrobce na rohu pod spalovnou. Co ta sežere výzdoby! Dostal jsem strach. „Vydržte pane Prokope, zaskočím pro ní.“ Upaloval jsem na hřbitov. Co tam ta holka provedla? Zapomněla na výročí? Doběhl jsem k hrobce, naopak, byla krásně a svěže načančaná. Zeptal jsem se metaře Bleska. „Neviděl jsi Hanbatou krásku?“ Zaculil se a oči zvedl ke komínu kremace. Zazvonil jsem a vtrhl dovnitř. Seděla v ušmudlaném křesle, roztažené nohy na stole, jako u gynekologa a popíjela s dědkama co obsluhujou pece, ne rum, ale víno ze štíhlé láhve si nechala nalévat. „Mazej domů ty zahradnická feno!“ Vzteky jsem vyjel. „Cha cha…, já…, že mám boudu v zahradnictví? To jsem ráda, že mám konečně pevnou střechu nad hlavou.“ S takovým klidem mě odpověděla. Než jsem přešel oficiální chodníčky, musela proběhnout urnovým hájem, podchodem pod pražskou přetíženou a zalézt do zahradnictví. Na dvoře nebyl Prokop ani Sára. Došel jsem za skleníky, tam mezi pařeništi, jako Madona s kyticí gerber stála kráska, před ní klečel pažemi ke stehnům přitažený továrnický potomek a hlavou v zad zvrácenou jakoby se modlil k panence Marii na vysokém obrazu. Zalezl jsem, oči mě zmokvaly a  těžko jsem rozdýchával. „A je to tady, já žárlím!“ Nevadilo mě, že nastavuje zadnici čoklům, ale tuhle scénu jsem nepřekousl. Ne ona, ale já zalezl do boudy a užíral se. Vždyť to byla jasná nabídka sňatku.
Trpěl jsem strachem, „někdo jí co nevidět odvede“. Těžko bych našel náhradu. Sára vlastnila vkus, rychlost a nekonečně fantazie. Na hrobech, během chvíle rozestavěla vázy, věnečky, lucerničky a svíčky, že  byl hřích s nimi pohnout. Postupně unylé hroby pod její péčí ožívaly a i jejich okolí bylo čistější než okolí ostatních. Sára totiž měla ctitele, jenž si o ní mohl jen nechat zdát. Uklízeč  Blesk. Šedesátiletý človíček s obličejem trochu jako zvoník od Matky Boží. Kdybys půlky jeho obličeje přiklopil na sebe, nic by se neshodlo. Každá docela jiná. Levá, s okem jakoby níž, měla vpadlou tvář a nekonečně vrásek prazvláštních tvarů, že ani nejstarší člověk světa by je nedal dohromady. Pravá půlka naopak trochu odulá a vrásek poskromnu. Krk zarudlý, flekatý a samá jizva. To proto, že přezdívku Blesk, získal již v mládí, kdy vedle odstaveného kočárku uhodil pravý blesk bouřkový a kočárek s dítětem zahořel. Ale dokázal se pravou půlkou mile usmát, nejvíce  kolem Sáry, kde donekonečna cídil hřbitovní zem.

 

                                        Milena

      „Pane stromku…., mistře…., zkusíme to, třeba to vyjde.“ Mistře, tak mě naposledy oslovila Milena za svého učení před sedmi léty. Teď stojí v mém kancelářském budníčku, za mojí dřevěnou židlí a jako masérka  mačká má ramena a dětinsky žadoní. „Mě už se na Roudné vůbec nelíbí. Víte co po nás chtějí? Máme jít do kurzu na vysokozdvižné vozíky! To už není zahradničení. Jenom vykládáme a nakládáme palety z Holandska, vyhazujeme mrtvoly a kropíme hadicí. Na co jsem se u vás učila? Jitka se Soňou utekly. Už nemám vůbec žádné půjčky a budu se rozvádět, víte to? Třeba budu zametat i hroby, když nepůjdou kaktusy. Mistřéé.“
Styděl bych se, kdyby mě jí nebylo líto. Kaktusy jsem nezavrhoval, ale pochopil, že z gymen, mamilárek a parodií na krám, už dneska žít nemůžeme. „A ty bys stejně dala výpověď?“ „Dala, já tam nebudu.“  „Zkusím to Mileno, ale nejdříve zajdeme na špionáž Rysovi a Hájkovi, k profíkům na poučenou. „A teď mě pověz proč se tak brzo rozvádíš.“
Dohodli jsme, že nastoupí od srpna. Upozornil jsem jí, že nejen kaktusy, ale i sériové věnce a kytice musí umět, na podzim lupení, v zimě ometat sníh z náhrobků a ještě stíhat kaktusy. Se vším souhlasila.


     Se Sárou se nám dařilo mimořádně dobře. Poletovala po  hřbitovech jako velká andělice, krášlila hroby i obřadní síň. Mě už sebou nechtěla, já byl rušivý element. Jen ráno dovést naloženou káru a pak mě odehnala. Skoro obden  někdo čekal před zahradnictvím a Sáru si hrdě odváděl. Přišlo mi a musel jsem se tomu smát, že fešácké oblečení některých pánů bloumajících po hřbitově napovídalo, že tu snad ani žádné hroby nevlastní. Tak Sára byla přitažlivá.
Ano, lhal bych víc než politik ve volebním finiši, kdybych říkal, že mě Sára nevzrušovala. Byla nádherná a tolik pro mě dělala. Jenom představa, že stojím někde uprostřed fronty čekajících chlapů mě držela zpátky. Zakázal jsem si sebemenší pokus i když jsem věděl, že by byl na sto procent úspěšný. A na vůli počestného zahradníka jsem byl hrdý.
Až jednou jsem prožil scénu, která mě na hrdosti moc a moc ubrala. Byl nádherný červenec a Sára, víc než kdy jindy, docházela zalévat naší výzdobu na žiďáku. Šel jsem do  plechové boudy spočítat kolik máme ještě keramických mís po komunálu. Za hřbitovní zdí, spolu s ptačím zpěvem a hučením pražské přetížené jsem slyšel tolik známé a věčností požehnané vzdychání. Skočil jsem ke špehýrce a málem  vzteky tloukl čelem o beton. Sára se židovským frackem. Ani tu kulatou čepičku neshodil z hlavy, hlavně že kalhoty byly na zemi. Byla opřená o ten zázračně nakloněný strom, jehož kořeny nadzvedávaly okolní hroby, paže natažené a nehty zaryté do kůry nad hlavou, kterou házela do stran jako při divokém tangu a rozpuštěnými,  rumunsko karpatskými vlasy šlehala žida po obličeji. A když se na chvíli objevilo její ňadro s temnou bradavkou, vzrušením natolik staženou, že se protáhla do oválu té největší španělské olivy, začal jsem se u té špehýrky  kroutit a do židovo výkřiku, při kterém sevřel překrásné stehno, i já zařval a vyvrcholil s ním. Musela to slyšet, protože hlavu otočila na špehýrku a myslím, že se naše oči setinou potkaly.
Na stůl  jsem tenkrát položil klíče, jako degradovaný důstojník stržené výložky, napsal vzkaz aby pozamykala a namísto zastřelení jsem utíkal do paneláku.
Ráno jsem přišel naschvál pozdě, doufajíc, že se mineme a studem zalezl do kanceláře. Vyčmuchala mě potvora. Vešla dovnitř, na krk vyzdobený  náhrdelníkem jsem jen letmo  zvedl oči. Byla nádherná, nové šaty a poprvé jsem uviděl její vlasy od holičky nakadeřené. Hrabala se v poličkách a jistá, že ví kdo včera vzdychal ve špehýrce předstírala nezbytné hledání. Nevydržel jsem  mlčet. „Snad si Sáro nemyslíš, že máš zlato na krku. Vod žida.“ „Ať je to třeba plech z konzervy vod fazolí, mě se líbí!“ Chvíli ještě kamuflovala, potom se přišourala a spustila. „Proč jste mi nikdy neřekl, že se vám trochu líbím, že se  chcete  se mnou milovat, já bych s vámi moc ráda. Nemusel jste si prohánět pinďoura u špehýrky!“ „Mlč Sáro, já jsem si ho ani prohánět nemusel!“ „Tak vidíte jak jste nadrženej, jako robinson. Ne…, ne, vy nejste robinson, vy jste fotr Školastik z Hrátek s čertem!“ „Neštvi mě Sáro, po hřbitovech si kunčafty shánět nebudeš! Rozumíš?!“ „Budu si shánět a šukat s kým budu chtít a kde budu chtít! Třeba s Bleskem mezi svíčkami na Hurvínkovo hrobce!“ Práskla dveřmi. Třásl jsem se vzteky, ale jedno se mi povedlo. Spadl ze mě stud. Šel jsem pikýrovat do skleníku. Za půl hodiny  vidím Sáru jak táhne plně naloženou káru osázených keramických mís. Sotva tu tíhu utáhla. Má nečisté svědomí, teď se prací strhá. To je celá ona. Najednou, tam kde se cesta svažuje k pražské přetížené, se přetěžkaná kára nebezpečně rozjížděla. Sára před ní poskakovala, prohnutá záda, zaklíněná  do širokého madla, snažila se šlajfovat ze všech sil a káru stáčela na chodník podél silnice. Snad škobrtla, nebo ztratil sílu a z károu vletěla  před jedoucí auto. Tu hroznou ránu nikdy nezapomenu.  Letěla vzduchem  na travnatý dělící pás.
Nikdy jsem neviděl skutečnou bouračku autentičtěji. Nebyl jsem ošizen o příčinu ani o důsledek. Jediný záběr mně strnulostí neunikl. O to víc se mi všechny Sářiny pohyby zaryly do paměti. Myslel jsem, že jsou poslední. Když jsem vystrašený přiběhl, nad Sárou klečel mladý pan Majer, zrovna se chystal  odbočit do zahradnictví za vozem, jenž srazil Sáru. Vydával povely a mluvil na zraněnou. Dnes říkám rád na zraněnou, protože Sára se dívala a ty své, pod dlouhými řasy tmavé oči pomalu obracela, jakoby z vysokého kopce přehlížela malebnou krajinu. Trochu jsem se uklidnil a troufl si stáhnout přehrnutou žlutou sukni. Její ruku jsem  přitiskl na tvář. Usmála se. „Náčelníku to  vy jste jí pustil s takovým nákladem? To nemohla přece chudák ženská ukočírovat. Měl by jste skočit pro nějaké nářadí  musíme to odklidit ze silnice.“ Náčelníku mě říkal mladý pan Majer už za komunálu. Nemohl jsem od Sáry odejít, ani když přesvědčivě pověděla, že to nic není.  Pro zácpu pravého pruhu, přijela sanitka s policií po zeleném pásu. Když Sáru opatrně přeložili na lůžko, s úsměvem pověděla. „Měli jsme se raději milovat a nemuselo to být.“  Saniťák, doktor i pan Majer chvíli ustrnui. „Náčelníku, slyšel jsem dobře? Takovou noblesu, že odmítnete a vrazíte jí raději čtvrt tunovou káru do rukou? To vás za léta mistrování ženský tolik zkazily?“ I když to byl vtip a doktor se smál, já se styděl. Policie to měla jednoduché, svědectví vlastního zavinění bylo dostačující. „Tak skočte pro  vercajk náčelníku než začnou troubit.“ Teprve teď jsem si povšiml spouště na silnici. Kolem káry velké střepy mís, jen jediná se žlutou begonií  zůstala neporušená, vysypaná zem, na asfaltu trsy barevných květin, skalkových růžiček  a řetěz aut táhnoucí se až k pivováru a možná až k Jánu na most přes Radbuzu. A na protější straně pražské se rozcházeli po konci obřadu pozůstalí. Probral jsem se a utíkal pro koště a lopatu. Pan Majer zaparkoval ve vratech a pomohl z většího vyklidit silnici. „Kde se nabírají takovéhle zahradnice náčelníku, nebo je to snad reklamní agentka? Tuhle žlutou begonii bych si vzal na památku co vy na to?“ Pan Majer byl ramenaté postavy, vím, že hrával házenou i hokej. Občas přijel za matkou s rodinou, nebo sám. Asi jí do ničeho nemluvil, i když vypadal přísně s jeho poznámkou, že ženy smí zvedat břemena do patnácti kilo. A tahle mísa? Ta musí mít dobrých osmnáct! Myslím, že ani na mámu netlačil, aby přizvedla nájem.


   Po třech dnech mezihřbitovního trápení jsem ožil Sářiným hlasem. „Odpoledne mě pustí, přijedete? Akorát trochu zářím vod rentgenů a jsem potlučená jako řízek. A vzal byste mně z kumbálu kalhoty? Mám trochu nezdravou barvu.“ „S čeho ty jsi Sáro, máš snad pod kůží ložiskovou ocel?“ „Dávno už jste si měl zjistit co mám uvnitř. Tak zítra, nashle.“ Radostí ze Sářino zavolání jsem se vším praštil a šel na procházku. Kam jinam než na hřbitov, zkontrolovat jestli na hrobech nechřadnou květiny. Spokojeností, jak má Ta Sára všechno svěží jsem skoro narazil do Bleskovi metařské káry. A jeho jsem opodál viděl, ne s koštětem a lopatou, ale jako  zahradníček na klíček  poletoval s kropáčem a zaléval naše květiny. „Co děláš Blesku?“ „Á, pan mistr, no když tu není chudák Sára, cmrndám. A kdy už příde nevíte?“ „Brzo se dočkáš Blesku, pozdravuje tě!“ Radostí vyhodil kropáč i ze zbytkem vody do vzduchu a zlitej, jako mičudu chytil. Přešel jsem na západní stranu a tam mě vyrazil dech prázdný, polovičatý hrob. Byl, jako v hledišti v řadě židlí jedna bez opěradla. Náš hrob číslem 343 s chybějící kolmou náhrobní deskou. Výzdobu pošlapali, ba přímo zadupali. Po chvíli jsem si vzpomněl. Vždyť to je hrob té krásné blonďaté paní co byla  hrdá na tesanou růžovou žulu. Ano, hrob měl opravdu krásnou desku s nádhernou texturou, jen ručně opracovanou. Tenkrát si paní přála jej omýt. Přivedl jsem Bleska. „Nevíš o tomhle nic? Nevšiml sis od kdy je tu prázdná díra?“ „Je to čtyři dny, tak jsem tu zalejval a bylo to tu.“ „Jak to, že ty jsi zaléval, když tu byla Sára!?“ „Já jí, pane mistr, občas pomůžu.“ Ze zoufalství jsem běžel přímo k řediteli.
„Tak kdy se vrátí Sára, pane Stromku?“ Najednou, jako když se sám pleskl pan ředitel přes pusu, obrátil a nenechal mě odpovědět. „Ten rozvod vody jsme  schválili, ale to víte, bude to chvíli trvat.“ „Já jsem, pane řediteli, přišel kvůli něčemu jinému. Nebudete tomu věřit, ale ztratil se hrob číslo 343!“ „Ho, ho, hlásíte mi to jako bachař na Borech, když uteče vězeň.“ „Teda jen náhrobek  z nádherné růžové žuly.“ „To snad ne, před dvěmi dny někdo utrhl kamennou sochu, vlastně sošku na hrobce Prokopa. Ještě jsme mu ani nedali vědět.“ „A vy ten hrob udržujete? A hrobku také?“ „Bohužel ano, ale o hrobce já nic nevím.“
Byla to mizerná situace. I když jsme se dohodli, že odpovědnost nese správa hřbitova já byl první, kdo ztrátu majitelům oznámil. Ne, že jsem honem, honem potřeboval dát najevo, kdo za to může, ale neuměl jsem si představit, že přijdou pozůstalí, hrob nikde, výzdoba rozšlapaná a my nic. Nejdříve jsem zazvonil na Prokopa v činžovním domě kousek od škodovky v Doudlevcích. Nepříjemně špičatý nos a oči mě bodaly, nedivím se Sáře, že takového odmítla. „A proč mně to říkáte vy!? Proč nepřišli ze hřbitova, když za to můžou oni. Já vám povím proč! Nedivil bych se kdyby naše socha zdobila tý vaší couře botník na chodbě. Ale já to tak nenechám ta socha je stará osmdesát let, osmdesát let tam stála než přišla vona.“ „Víte co, pane Prokope? Vlezte mi na záda i s vaší hrobkou!“ „A vy mně i s tou vaší courou!“ Zařval  když jsem seskočil o schodiště níže. „Jste hovado Prokope!“ Neudržel jsem pusu a seskákal ke vchodu. Na paní Malou jsem zvonil s odporem a připraven nevybuchnout. Přišla až ke vrátkům malého domku s předzahrádkou ve škvrňanské čtvrti, nad Vejprnickým potokem. Pozvala mě dál a usadila na lavičku.
„A jak se to mohlo stát, vždyť přece neváží sto kilo takový náhrobek. Oni tam nehlídali? Tenkrát si dědeček nechal  tu růžovou žulu přivést po železnici vojenským vlakem s Ukrajiny, kde se ve válce proslavil. Byl to dar. I otec byl na ní pyšný. Jednou, když jsme s celou rodinou byli na hřbitově, děda se o tu žulu opřel jako řečník o pult a povídal. „Vídíte, tohle je moje největší vyznamenání, to mi ani komouši vzít nemůžou, škoda že si ho občas nemohu připnou na hruď jako oni bláznivýho Lenina. Smáli jsme se, až jsme budili hřbitovní pohoršení.“ Měla snad nejrozumnější oči co jsem kdy viděl. A když si je najednou utírala, vzal jsem jí za ruku a živelně slíbil, že udělám vše, aby byl náhrobek navrácen. Venku jsem si vyhuboval za nemožný slib.


     Až ven ze vchodu, doprovázel Sáru, jak jinak, než mladý, fešácký doktor. Pajdala, v ruce dřevěnou, předpotopní hůlku. „Ta je co?“ Zamávala holí ve vzduchu, jako když hrozí drzým fakanům. „Tu mám půjčenou od pana primáře, visela v kanceláři.“ „Dál mi nic nepovídej Sáro.“ „No dovolte,  nejsem až tak zvrhlá a za hůlku? A zítra jdu do práce, tak ať je materiál, za ty tři dny jsem tady viděla dvakrát pohřebáky vod nás.“
    „Tak se podívejte, jestli jsem z oceli.“ Vypajdala s kumbálu, jen tak v kalhotkách, triku a drobnými krůčky za pomocí hůlky se elegantně otáčela. Jako v popeli vyválený amazonský papoušek, měla barevná lýtka, kolena a nad koleny kousek stehen po modřinách a odřeninách. O to víc, tam kde se stehna potkávala,  přitahovala a dráždila a z toho klínku bílých kalhotek před černým, zastřeným pozadím se se mnou otočil svět. Viděla, že jsem vykolejený a zmuckala obličejík v ten nejsvůdnější obrázek. Jakou silou já tehdy odolal, dodnes nevím. „Víš, že nám ukradli hrob, Sáro?“ Tou předpotopní holí praštila o zem, vycenila zuby zavrčela, otočila se zadnicí a odpajdala do kumbálu. A mě ta její zadnice na chvíli ucpala přívod krve do hlavy. Zaklepal jsem. „Já si Sáro srandu nedělám.“ „A proč jste mě to musel říkat zrovna v tu nejblbější chvíli!?“ Málem nabírala. „Tak co se vlastně stalo?“
Nevěřila a já jí musel k hrobu doprovodit. „A nevezmeš si raději kalhoty?“ „Ne, ať všichni vidí jak se pro práci obětuju.“ Ženské, v kanceláři za kovanou bránou, měly hlavy natlačené v jednom okně a culily se. Jestliže Sára budila pozornost vždycky, s těmi modřinami, jako když má holínky nad kolena, tuplem. „Useknout mu ruce a zadupat je do země jako ty begonie! Co myslíte, že to udělalo za zvíře? A to takhle necháme?“ „A  ještě nevíš Sáro, že se ztratila soška, z Prokopovy hrobky.“ „Cože? Ten špičatej mizera? Ten si jí ukradl sám, aby se mohl mstít.“ „Co jsi mu provedla Sáro?“  „On mě provedl, ale  vám to řeknu.“


      Po týdnu se naše práce vrátila do normálu, ráno za chládku, štrikovala různé ozdoby ve skleníku, potom jsme se postarali o květiny, já o kaktusy a skoro obden jsem vyjížděl shánět materiál. Na dva lidi práce moc a já se těšil až v srpnu nastoupí Milena. Někdy jsem jen tak pro radost zašel za Sárou na hřbitov, nabídnout pomoc. Dvakrát se mi stalo, že její práci zastával Blesk. Že prý si jen něco odskočila zařídit. Nemohl jsem jí nic vyčítat, její práce byla bez chyby. Až jednou jsem nenašel Sáru, ani Bleska. Prošel jsem všemi uličkami, prázdnými, bez Sáry i bez káry. Až docela v nejvýchodnějším koutě, před tujemi, kde je zakryta zelená skládka jsem uviděl Sářin dvoukolák. Nad ním jsem se rozhlížel, netroufaje zavolat, protože co kdyby. Najednou slyším chrochtání, jako chrápání o polední siestě a mezi tujemi,  na zítce okolo skládky, vidím usazenou Sáru, jednu nohu pokrčenou a na oblém koleni položený kotník druhé a pro boha, před nohami klečel Blesk,  rukama řádil v rozepnutých kalhotách, pusou žužlal Sářin palec u nohy a díval se jí pod sukni do rozkroku. Sára, podepřena pažemi za zády, vypnutá prsa, pozorovala zaujatě scenérii, jenž se normálním lidem nemůže ani v nejdivočejším snu zdát. Potichu a zcela omámený jsem odešel.

      Tři dny jsem se Sáře vyhýbal až do jednoho odpoledne, kdy do zahradnictví vtrhla rozzlobená paní ředitelová. Nóbl panička v letním kostýmku, střevíčky na jehličkách, vysušená věčným opalováním, ale moc nepříjemný jazyk. „Ještě jednou a doufám, že vám to říkám poprvé a naposledy, ještě jednou vkročí ta vaše funebrácká coura na hřbitov, zbouluju jí, pro tentokrát od kolen nahoru. A ty vaše skleníky taky!“ „Můžete mně říci co se stalo, paní ředitelová?“ „Vona vám to poví sama! Nashledanou.“ Za deset minut mého rozezleného, netrpělivého vyhlížení proběhla Sára kolem skleníku, zalezla do kumbálu a zamkla. Volal jsem, bouchal, klepal. Nakonec prosil. „Jó, chrápala sem s ním!“ „Tohle už tě Sáro, ale  neprojde. Rozumíš?“ „Jó, nejsem natvrdlá!“ „Možná, že jsme tady skončili, slyšíš?“ „Jó, slyším, nejsem hluchá!“ Najednou zarachotil klíč, dveře se rozlétly. „Tak pojď, pojď se mnou ty chytrej, já tě něco ukážu!“
Ani jejímu tykání jsem neodporoval a pelášil dva kroky za ní. Prolétli jsme hřbitovní branou, kde zastavila u první vývěsní tabule. „Čtěte!“ Než jsem se rozkoukal, četla za mě. "Tady! Zhotovím hroby na míru, kamenictví Altman; čistím a renovuji staré hroby, kameník Bartoš; provádím náhrobní písmo všech barev; nové hroby levně, kamenictví a betonářství Urban. Četla a četla, potom mě vzala za paži a dostrkala do podchodu za urnovým hájem k další vývěsní tabuli a pokračovala. „Zhotovíme hroby všeho druhu………..“ Četla do posledního inzerátu. „A viděl jste někde, provádím výzdobu hrobů? Nebo vyzdobíme obřadní síň? Nebo prodej věnců a kytic? Co? Tak odpovězte mi!“ „Neviděl, Sáro“ „Pro nic za nic jsem s říďou nechrápala. Ty inzeráty kátroval von. Jinak nás konkurence dávno válcovala. A  když jsem v pracovní době chrápala, nebojte o nic jste nepřišel, Blesk pracoval za mě.“ Teprve teď jsem pochopil scenérii na skládce a v duchu se Sáře omluvil.“

 

                                    Památeční dub

       Jako kdyby o závod řešila Rubikovu kostku, ve skleníku plném chvojí, větví stříbrných smrků, zlatých cypřišů a barevných tují, vázala Sára náhrobní ozdůbky. „Je nádherná, ale stejně,  ta její cizokrajná huba patří někam do španělské Sevily. Provázet turisty po rozpálených památkách a chtivé na pokoj. Nebo mažoretka? Ano, mažoretka v první linii před diktátorovým palácem v Bukurešti, točit svižně hůlkou a rytmem zvedat hadí stehna a po představení nenápadně vsunout nahý zadek do vrat paláce. Jaká by byla žena? O patnáct let mladší, atraktivní, s ní bych se neztratil. Všechno by zařídila a možná i mě  milovala, ale ten  nahý zadek by číhal i při milování ze vrátek a lákal čokly z celé Doubravky.  Až na Borech by východním větrem obraceli čumáky. Jak já bych jí celou zlíbal, od kotníků až po čelo. A vrátka zamykat? Ne! Ani rákoska by nepomohla. Vystrčila by zadnici ze sklepa! Po kterých předcích je tahle Sára pracovitá, po jakých stehnatá a po kom hubatá?“
    
Sotva odezněl rozruch na hřbitově, sotva ředitel, možná na příkaz ředitelové odešel, pan Majer, víc než kdy jindy, dojížděl za matkou. Najednou tahal z auta nákupy a já pokaždé špehoval nestáčí-li kroky za Sárou.
     Prvního srpna, v den mých narozenin, konečně nastoupila má kaktusová Milena. A přednosta zavinil srážku dvou vlaků. Mezinárodní expres Berlín-Řím s místní lokálkou Pńovany-Bezdružice. Rána, že se květináče v poličkách zatřásly. Ten  hnědožlutý motoráček,  se dvěma vagónky dělníků, školáků a pár babkami k doktoru do Stříbra, vedla Milena a nablýskaný expres  plážových turistů a obchodníků, Sára. A zavinil to přednosta. Milena přišla na devátou, kdy Sára, už převlečena do své pracovní sukýnky druhého zaměstnání, nakládala káru čerstvou výzdobou a Milena si nesla v uzlíčku zelené, zahradnické modráky a svačinu, jako za komunálu. Poprvé se uviděly a vlaky byly najednou v sobě. Vzpomínám, jak Milena polykala nekonečně dlouhou slinu, jak se pokoušela o úsměv když jsem je představoval. Sára byla tvarem dokonalá, jako uebelmania a Milena skromná, ušlápnutá rebucie, co ale vykvete za každým vesnickým oknem. Jak se za ní nevěřícně dívala, když Sára odjížděla. „Tak tohle vám zdobí ty vaše hroby? A to má být anděl, nebo pekelnice? Spíte s ní? Má vás ráda?“ Tak asi  přemýšlela než Sára s károu zmizela z očí. „Neboj Mileno, je to dobrá holka, trochu hubatá a příliš vyvinutá, to jo, ale dříč.“ „Já myslela, že tu budete mít nějakou Mádlovou na ty hroby a vy si  užíváte s takovou. Jako na Roudné, tam si taky páni vybírali podle proporcí.“ „Já jsem si nevybíral Mileno, ona se  sunula od Technoplynu až sem najednou spadla.“ „To mi jako chcete říct, že je to šlapka z pražský? To aby ti nebožtíci sborově tlouky do rakví. Neslyšíte je někdy?“ 
Obcházela stoly v pracovním skleníku Sáry a jako na tržnici svěřovala výrobky rukám, aby zkoušely kvalitu a oči vypovídaly o malém zázraku. Na stole měla Sára výzdobu do obřadní síně. „Tak co tomu říkáš Mileno?“ „Tohle nedělal ona, vy si ze mě utahujete.“ „Pojď, necháme funusy a  prohlídneme kaktusy.“

     V jednu hodinu po poledni přiběhla Sára, trochu vzteklá, trochu mrzutá, ale i trochu povýšená. „Tak je tam máme, pane Stromku!“ „Moc tě tenhle tón nesluší Sáro, koho máme, Prokopa s kriminálkou?“  „Prokop je neškodnej, čističi a zahradníci jsou na hřbitově! Pěkně s autíčkem voprašujou hroby a zdobí cetkama. A já tlačím káru jako chudý vystěhovalec. A ještě na mě pokřikujou! No nekoukejte, konkurence nastoupila.“ „Ty myslíš Sáro, že si všichni nechají zdobit hroby? Češi jsou léty naučení si všechno dělat sami a ti majetnější a línější se svěřili dávno nám. Máme celou čtvrtinu hrobů na starost, žádnou reklamaci Sáro a tvoje práce je nejlepší.“ „Tak se tam jděte podívat, mají stroj na pískování. Víte co to je? Perou na náhrobky z trysky písek a ty jsou jako rovnou vod kameníka, nahrnou tam cetky a mají vyděláno. Hrob svítí jako  kasino, nebo automat v putyce.“ „Nezoufej Sáro. Děvčata, dneska končíme, zvu vás na oslavu narozenin a vaší seznamku!“ „Sára nám půjčí kousek stolu na hostinu, co?“ Zamračila se. „Nad  věnci pro funusy chcete slavit narozeniny, a seznamovat se? To už budeme jako dědkové s kremošky, ty furt něco slaví a při tom čumí do pecí jako do trouby na pečenou husu. Jo a víte, že spalovnu chtějí koupit Němci?“ „Kdo tě to povídal Sáro?“ „Dědkové, dokonce jsem skopčáky viděla, jak šli za novým říďou. Voni by si u nás rádi za babku spalovali ty svý.“ Vzpomněl jsem na židovku i tohle, jako Sibyla předpověděla.
Změnil jsem tedy plán a pozval je do sokolovny U Havránků, jen kousek pod hřbitovem. Sáru jsem nikdy neviděl moc pít a nesnášela opilé chlapy, možná z doby, kdy ještě stála na pražský, dnes si může, pod maskou nádherné, pracovité zahradnice vybírat. Na ty mé narozeniny, rádi připily, ale  jejich seznamování šlo moc ztuha, jako stará vyhybka na zapomenuté koleji. Vší silou se snažil nádražák, nakonec skočil pro bečku oleje a mechanismus prolil do posledního čepu. Poroučel jsem tu nejlepší kořalečku, pražené mandličky, aby ty dvě mezi sebou rozvázaly, aby se Milena smířila, že její práci s kaktusy bude nějaký čas dotovat Sára z funusného, že Sára je přes hroby vedoucí.
Když  bylo něco kořaliček, když už se ty dvě na sebe pochechtávaly a Sára si nás dobírala, že budeme stejně cpát slaměnky na kaktusy a podlévat barevným inkoustem a píchat kominíčky a kovboje do květináčků a slevovat a ke dvěma jeden zdarma, najednou se objevil Prokop ve dveřích. Pod paždí ani tlumok ani tašku, smotaný neforemný hadr svíral. Postavil jej do kouta a zasedl. Sára natočila svou židli, aby ani profil nemohl vidět. Házel do sebe rumy, jako hladový knedlíky a nosem špičatým jak cepín div nebodal do stolu. „To je Sářin nápadník, víš Mileno, bohatý, továrnický potomek, krasavec, s hrobkou velkou  jako dvě trafiky, podívej jak se Sára stydí za svou chudobu.“ „Náhodou ten by mě přenesl i přes rozvodněnou Radbuzu kdybych poručila. Jenomže ta jejich továrna už před padesáti léty při náletu lehla popelem.“ „Ty sis vyžádala reference Sáro?“ „To mně pověděl Blesk, to je totiž živá kronika hřbitova, to by jste se dozvěděl věci, víte?“ Po půl hodince veselí nás Milena upozornila. „Podívejte na vyhořelého továrnického potomka, už tam není sám.“ Dvě ženské si přisedly k jeho stolu, probral se a za chvíli  poroučel kořalky. Podle toho, s jakým nadšením ženy pohostinnost přijaly, pojal jsem podezření. „Neznáš je Sáro?“ Vrátil jsem její rýpání. Nenápadně se podívala. „No dovolte, ty doby jsou pryč, víte kdo já teď sem?“ Vypjala prsa, nadechla je a hrdě zahlaholila. „Já jsem vrchní funebračka, pane Stromku, za kterou leze i primátor!“ Vůbec jsme si nepovšimli chlapíka, co asi celou dobu seděl za sousedním stolem zády k nám. Když Sára hrdě zahlaholila, zvedl přiopilé tělo natočil se a večer nám pokazil urážlivými slovy. „Nejen, že mě ten kurva připravil vo střechu nad hlavou, von se eště válí s funebráckejma courama. To mu spočítám. Tfuj!“ Těžce odcházel ke dveřím. Chtěl jsem po něm skočit, ale Sára mě chytila za rukáv. „Nechte ho bejt blbečka, ještě  se přidá Prokop a máme po oslavě.“ Chvíli obě holky seděly jako po výprasku. Najednou  Milenu rozzářil úsměv. „Tak víte co? Když se jim nelíbí, že jsme funebračky, přibereme ke krchovům svatby. Sára bude vázat, já pěstovat a prodávat.“ „Sára si div neroztrhla výstřih, jak jej radostí nad nápadem  chytila do rukou a drbla tak, že na vteřinu poodhalila pořádný kus překrásných, jako skořápka od vlašského ořechu hnědých ňader, které mě dlouho nadaly spát. V ten večer jsme slavili ještě jeden úspěch. Na mol opilého Prokopa dvě krasavice do mrtě oškubaly. Neměl na zaplacení. Dopotácel se do kouta, z hadru vybalil anděla a jako dlužní zástavu podával hospodskému. Já i Sára jsme poznali sošku z Prokopovic hrobky. „Neříkala jsem vám, že jí ukradl sám? Však také na mě žadonil a ztrátu chtěl přejít kdybych…, však víte.“ Když jsme Milenu doprovodili na její noční trolejbus, když nám z okna domávala, Sára srpnovou, po Anenskou nocí ještě z poledního slunce vyhřátými, nacpanými koženými váčky  dukáty se přimáčkla. „Nepozvete mě do paneláku, pane svatební podnikateli?“ „Nemohu, jsem na mol slečno umělecká mistrová, sotva vylezu do patra.“ „Jste vyhořelej Stromku a nebo svatej a nebo ten nejpoctivější komunista na světě.“ Vzdalující se, posměšně volala. „Ale ani jedno neexistuje na to nezapomeňte, obojí je jen přelud Stromku, nashledanou zítra, budeme už mít svatbu!“ Nebyl jsem hrdina v ten večer, v rozkroku mně hořelo, jako petrolejka na hrobu pod soškou anděla a nahřívala celou hruď i nevinnou tvář. Cestou domů jsem se rozhodl že si konečně najdu ženskou podle svých představ.
Můj plán od slavnostního večera vyšel. Ráno jsem zašel k Havránkům, dokud tam byl ještě dopolední personál, představil se jako Prokopův příbuzný. „Včera to přehnal jelimánek, leží z hadrem na palici,  a já mám tomu chytrákovi vyrovnat  dluh a přinést našeho anděla ze zástavy.“ Hladce to proběhlo. Andílek stál na dlužním úpisu v poličce pod půllitry. Ještě ten den jsem uprosil kameníky v sousedství a na Prokopovu hrobku se navrátil zavrtaný a přilepený na silném, nerezovém čepu.
        
Byla to léta hojnosti. Obchůdků přibývalo, jako kdybys do výsevní misky pohodil tu nejobyčejnější mamilárku, třeba bocasanu a za týden tisícem hlaviček zelenalo dno. Květinářství, usměvavá květinářka, tu řeznictví a ukecaný řezník, na rohu pekař hudrující na letní čas, ze sklepa mandlovna a žehlírna, kam ženské chodívaly drbat jak jsou chlapi k ničemu, vesnické koloniálky, jablka švestky z místní, trochu kamenité půdy. V elektru prodavač poradil a vysvětlil. Byla to kouzelná doba, malých krámků, než radní prodali rozkvetlé louky nadnárodním společnostem, aby ty nám nacpaly huby cizím zbožím. Aby uzenář našinec škemrat a platil regálné. „ Máte to dobré pane Čechu, ale za tu cenu, neprodejné.“ A já se moc zklamal, Češi, nejsou patrioti.  Ty cizí obchodní giganty, to fusárium co zničilo výsevy a pošlapalo tolik české práce brali  útokem a na svého řezníka a pekaře v tu ránu zapomněli. Raději dvě kila tuhé tlačenky z kůží  polských prasat, než od řezníka za rohem kilo voňavé, libové z vepříka za humny. Ne, Češi nikdy patrioti nebudou!


        
A v tom obchůdkovém, krátce nezkaženém čase jsme se připravovali,  k našemu funebráctví,  přiřadit výzdobu svatební.
    
Ve snaživém čase krámků jsem, ale také nevěděl, že bojovat s konkurencí se dá všelijak, že v boji nejsou pravidla jako v košíkové, pod dozorem rozhodčího. Odpískáno, potrestáno, na místě a před očima diváků. Ve všedním životě je to jinak. Rozhodčí sedí na hony vzdálený a rozhoduje až dávno po zápase a vůbec, jenom cesta k němu je tak namáhavá, že postižený raději bere spravedlnost do vlastních rukou.
    
Jedno odpoledne přiběhl Blesk, zaklepal na skleník a rukou mě vábil. Zadýchaný a rozčilený vyštěkl. „Musím mluvit hned se Sárou!“ „Copak se stalo Blesku? Kostlivci tě prohánějí?“ „Nedělejte si srandu, já chci Sáru!“ „Je na žiďáku Blesku.“ Asi za půl hodiny, přiběhla Sára s papírkem v ruce a hnala do kanceláře. Běžel jsem za ní, na stůl rozložila seznam našich hrobů a  papírek vypsaných čísel. „S čím tak pelášil Blesk za tebou Sáro?“ „Pelášil a dobře udělal, je to můj andělíček strážníček. Podívejte, deset hrobů, cik cak, každej jinde jsou na padrť. Teda celá naše práce pošlapaná!“ „Ty myslíš, že si někdo hrál Sáro, nebo že by jsme se ocitli konečně ve vytouženém ranném kapitalismu?“ „Jo, Chicago dvacátých let. Kdo jinej by to udělal, než ti noví hajzlíci? Jsou jedna ruka s funebráckým říďou, věděla jsem, že to tak dopadne. Podívejte do seznamu, 934 Dr Pouska, 512 JuDr Sedláček, 260 ing. Černý, samej tytul pane Stromku, vybírali si.“ „A co chceš dělat Sáro?“ „No co, nekoukat a spravit to, co jinýho. Milena ať naškube co sedá, já jdu nakoupit nějaké cetky sousedům, beru si káru.“ Naproti městskému hřbitovu, v každém stavení si přivydělávali bydlící kytičkařením a hřbitovními ozdůbkami.
Bylo nám všem třem moc smutno a smutek byl protkaný vztekem a bezmocí. Ještě než se holky daly do práce,  běžel jsem pro nového ředitele.
„Já nemohu hlídat vaší výzdobu, pane Stromku, my nemáme stálou službu, nejsme banka. Mrtvý nikdo nekrade. Prostě si z nudy někdo pohrál.“ Ta jeho neochota mě vydráždila. „V noci, na deseti hrobech, každý v jiném rohu a všechny v naší správě, to je náhoda?“ „Rohy máme jenom čtyři, pane Stromku, když se to bude opakovat přijďte za mnou, teď mě omluvte.“
To bylo podání ruky našincovi. To jsi se předvedl, funebráku. Šel jsem za Sárou. „Div se mně nevysmál Sáro. Ty, je mi hloupý se tě ptát, víš, nemohlo se stát…no…“ „Že jsem s ním nechtěla chrápat? Jen to řekněte na plno pane Stromku. Ten se mi vyhejbá jako čert kostelu až moc si cení svojí funebrácký štokrle.“ „Sáro a nebo dostal nasypaný pomeje do žlabu.“ „Vůbec bych se nedivila, říkám, Chicago dvacátejch let, podejte mně velkou mísu.“ V pět hodin bylo všechno uklizeno, k nepoznání nazdobeno a já děkoval četě záchranářů. Svorně jsme tlačili zpáteční cestou káru  vandalských zbytků, když mě Sára zatahala za rukáv a šeptala. „Podívejte se dopředu na Prokopovu hrobku. „Děvčata, takhle pokorného jsem  nosála ještě neviděl.“ Prokop klečel jedním kolenem na prvním stupni hrobky, ruce sepnuté pod bradou a já si uvědomil, že v takovéhle pokoře už přece jen klečel, když objímal hadí stehna Sáry. Prošli jsme kolem jako myšky. „Pane Stromku, pane Stromku.“ Uslyšel jsem za zády. Prokop na mě kynul, popoběhl a já mu šel vstříc. „Pane Stromku, já se vám musím omluvit za toho anděla, víte, on snad někdy nějaký ten zázrak přece jen nastane.“ Sára i Milena tutlaly smích až do za rohu a mě se promítl seriál Major Zeman, kamufláž Číhošťského zázraku a odsouzení kněze Toufara. 

     Že to konkurence s námi myslela vážně jsme poznali o týden později, kdy mě hned po ránu před skleníkem přivítala policie. S ubrečenou dušičkou mě vedli na městský hřbitov, popisovali noční výjezd hasičů a už z dálky jsem cítil spáleninu a po pár krocích také uviděl. Ten starý dub, ten zakladatel hřbitova, u kterého možná starý sedlák odpočíval ve stínu, když ještě kolem vonělo žito, byl do prvních větví ohořelý, kůra z kusu kmenu pryč a staleté dubové dřevo se proměnilo v cizokrajný eben. A stopa hoření směřovala na hrob rodiny Vilémových s černými puchýři od spálené výzdoby a očouzeným jako v kuléru anglická slanina.  Polkl jsem nápadnou slinu a vyslechl verdikt. A nad mým neštěstím stál ředitel, na kterého tohle bylo silné kafe, ale nakonec se přiklonil k verzi policajtů, na vině je neodborně naplněná petrolejka a pachatel byl dopaden. Nemohl jsem uvěřit tomu kocourkovskému rozhodnutí. „Přece mně nechcete, pánové, tvrdit, že tahle malá nádobka se rozlila z náhrobku na  tři metry k dubu a podpálila tenhle strom, to mně můžete rovnou říci, že přeskočila jiskra ze svíčky a já vám to odkývám!“ „Uklidněte se pane Stromku tady jste nad mrtvými a tohle není první případ, kdy zahořel hrob od neopatrnosti. Poučte svoje zaměstnance a zas bude všechno v pořádku.“ Promluvil „moudře“ ředitel a já si v duchu řekl: „Kolik tě nasypali pomejí ty funebráku mizernej.“  Když jsem odcházel, dohonil mě. „Nebojte hned teď zavolám dendrology, věřím, že dají strom dohromady. Ovšem zaplatit to budete muset. Nakonec buďme rádi, že to takhle dopadlo, pane Stromku.“

 

                                  Mizera Bouček

      Sára s Milenou? Pampeliška s jitrocelí, tlačily káru na žiďák. Sára v sukýnce mažoretky, jako v záři svatozáře a Milena? Zelené modráky s laclem po komunálu, krtečkovi kapsy na lopatku a šnuptychl. Ještě nikdy jsem tu holku neviděl v sukni. I  parným létem chodila v plandavých tříčtvrťákách a v práci pod koleny utržené modráky. Alespoň tady v zahradnictví má chodit jako Sára a vylepšit moje těžké pracovní podmínky, potěšit oko drobného rolníka, tak je psána hlavička mého Živnostenského listu.
   
Jednou si Sára postěžovala. „Konkurence jezdí po hřbitově autíčkem, posmívá se mi a já  furt tlačím káru. Ještě, že nevozíme mrtvoly, visely by jim nohy z dvoukoláku ven, pane Stromku, co?“ „Sáro, když tlačíš káru jsi jako anděl co veze pivo na nebeský sněm. A  kdo by obdivoval, jako zábradlí nad Macochou vyhlazená stehna, kdyby šlapala na plyn? A co ty víš, co nebožtíci vidí od spodu.“ „Že to říkáte vy, kterej se zábradlí nad propastí nikdy nedotkl. Pamatujte, jednou ale podlezete a do propasti spadnete, uvidíte. A nebude úniku!“ Smála se, popadla káru a klikatou hadí stopou běžela posledním srpnovým chodníkem.
Na žiďáku nám bylo dobře, za  betonovou zdí konkurence neřádila. Někdy mně přišlo, že Mileně to řádění nevadí, naopak, o to víc jsme spoléhali na její nápad svatební. Byla na tu myšlenku hrdá ta s nejjednodušším účesem hnědá dlouhovláska. Vlasy jí tekly po hlavě k ramenům, bez jediné kudrliny, faldu nebo záhybu, prostě visely, jako  vařené špagety tahané  z hrnce. Jenom když pikýrovala stočila ty žitné těstoviny, jako před polknutím na vidličku, do drdolu, zajistila, odhalila šíji a předpisově rovná záda. Milena byla jemně hezká, ne jako Sára prvním pohledem. Jako kdyby neměla na líčidla, ale když se usmála, když se upřeně zadívala, dokázala chlapům v hlavách zatopit. Cítila se ušlápnutá, to vím, Sára byla nepsaná vedoucí, naším kaktusům se posmívala a všude jen zářila. Asi proto se Milena snažila obhájit svůj nápad svatební. Všechny pařeniště připravila, navozila  naší voňavou černozem, co jsem zapřel Roudenským, připravila záhony v zadních sklenících a mě uháněla, abych konečně řešil zimní topení.

     Za nešťastnou, neúmyslnou záměnu dětí sestřičkou v nemocnici dvanáct milionů odškodného chtěli rodičové. Za urážku, jenž byla za času spáleného dubu běžná v každé putyce jeden milion a omluvu chtěl politik. Za facku před kamerou o milion víc. Jak nám na té spravedlnosti najednou záleží. Kdyby ten dub, za který jsem se dlouho oprávněně styděl, kdyby zapálili dnes, také bych nemlčel. Odborný posudek, trestní oznámení na neznámého pachatele, soud, zaplatit ušlý zisk. A bolestné na duši Mileny, Sáry i mé, šlo by jen těžko vyčíslit, k tomu mně odborným posudkem  dopomáhej, psychologu můj.
Druhý den, s výčitkami svědomí, že jsem se neubránil tak hloupému obvinění, jsem přišel ke staletému dubu a viděl pracovat odborného človíčka. „Nebojte pane, takových stromů jsme zachránili. Jeďte se podívat  na hráze rybníků do Jižních Čech. Uvidíte  vyhořelé dutiny od blesků nebeských, že by se tam dalo na stojáka milovat se dvěma nejednou a stromy žíjou. Tenhle má jen rozbité koleno proti nim. Ale řeknu vám,  kdo prohlásil, že chytil od petrolejky, na hon vzdálený, to byl vůl. Tohle vypadá na pět litrů hořlaviny první třídy. Kmen je jinak zdravej, živenej z hrobů, pane, ten nás přežije.“ „Tak myslíte, že z toho vybruslím?“ „To se stalo vám pane?“ „Nestalo, ale  prej…, prej stalo. Tenhle hrob mám na starost.“ „To je mi vás líto, nebude to zadarmo. Máte  asi nějaké nepřátele, protože  běželi hned na úřad a k vaší smůle, pane, tenhle strom je památkově chráněný. A to jste určitě nevěděl! Vzadu máte punc.“ Obešel jsem kmen a na severní straně posvátná, tmavě červená tabulka se zlatým písmem, „Památkově chráněný strom“. „Pokuta vás asi nemine, a naši šéfové? Taky nejsou z lacinýho, ale já to nějak do papírů zjednoduším.“
Tak ten  funebrák v kravatě, mě honem, honem naprášil? Když přišly holky, musel jsem si vylít srdce. „A na co je tam Blesk? Ať ho platí funebrák, ale pracovat může  pro nás, ne? Udělám z něj hlídače.“ Pohotově zareagovala Sára. Co mu chudák holka asi nabídne, to  nebude palec u nohy a brejlení do rozkroku, to bude kotníček, nebo koleno, ale kam bude Blesk civět s rukama v kalhotách raději nedomýšlím.
Nějaký čas, osm nebo deset dní jsme měli klid. Konečně jsem nabídl  Mileně služební cestu za kaktusy k panu Rysovi do  Unhoště u Kladna, ale jak trefně vyslovila Sára, je to české Chicago dvacátých let, Milena se  nedočkala.

Tu poslední prázdninovou noc, jako  nedobrý školák jsem se převracel a myslel na Sářiny vnady, na ty uprchlé senzační prázdniny a kdyby tenkrát zazvonil její telefo, zlíbal bych obě zábradlí kolem Macochy. Ve dvě hodiny, už zářijové  noci místo Sáry zvonila paní Majerová. „Pane Stromku, zdá se mi, jakoby ve skleníku hořelo!“ „Hned jsem tam paní Majerová!“ Stručný a nepříjemný byl poslední prázdninový telefonát. Neptal jsem se kde, ani na rozsah, nevolal jsem hasiče, skočil do kalhot a sjel ze schodů jako  po tyči při poplachu.  Kilometr cesty od paneláku jsem chtěl běžet sprintem, jenomže po chvíli nasazení mě dusilo svírání nervů a mávl jsem náhodnému taxíku. Vraty až ke skleníkům mě přivezl. Jelikož jsem žádné plameny neviděl, běžím odemknout kancelář, ještě jsem otevřel dveře skleníku odkud byl cítit  kouř, v kanceláři  popadl stovku a běžel vyplatit šoféra.  Paní Majerová vyběhla jen tak v županu a volala. „Pane Stromku už to dohořelo, ale pod sklem to svítilo jako červánky, tady v tom, podívejte co je uvnitř kouře.“ Taxík odjížděl a najednou, jako kdyby nočním válečným bojištěm zakrytým kouřem dýmovnic rozsvítili vojáci světlomet. Ze skleníku stoupala matná záře mlžné aury a já si uvědomil co jsem udělal za hloupost. Jako když otočíš kohoutek s teplou vodou a věčný plamínek plynové karmy zapálí řady hořáků. Stejně se zachoval prostor skleníku přívodem kyslíku otevřením dveří. Byl to Sářin skleník, plný větví jehličnanů, suchých šišek, okrasných travin, barevných dýh, umělých květin a plastových cetek. A hlavně řada hotových ozdob a věnců. Utíkal jsem dveře zavřít a v tom návalu  zakopl o hadici, co natáhla pohotová paní Majerová, nohy instinktem vyrovnávaly dopředu nakloněné tělo a já narazil palicí přímo na roh podezdívky. Jak já zaklel. Vzteky jsem zakopl dveře skleníku a běžel za paní Majerovou. Ta, v čele vymlácenou tabulí, stříkala do skleníku proud vody. Cik, cak, jen nazdařbůh, protože huňatý kouř rozmazával ohniska plamenů. „Děkuji paní Majerová, moc jste mně pomohla.“ Jako profesionální hasič jsem převzal velení a tu nejjednodušší zbraň proti ohni.  Věděl jsem, ve kterém místě je nejvíce materiálu a tam proud vody směřoval. Stříkal a stříkal, možná deset minut, možná čtvrt hodiny až zakouřený skleník postupně zhasínal, nejdříve  divadelní lustr, potom boční světýlka loží, a když jsem měl jistotu, že pohasla malá světla galerky, zatočil jsem kohoutek a otevřel dveře Sářina skleníku. Jak hrozný puch se valil ven, teplý, vlhký, směs spáleného jehličí tují, smrků, a suché trávy, voda dala žhavému popelu ten zvláštní zápach a ještě spečený plast květin a možná, možná i srpnovým teplem odložené, od prsou voňavé triko Sáry. Najednou mě skolil ten zvláštní pocit, jako kdybych už hledal cestu k nebi a tohle se mi už jen zdá, sedl jsem na schod kotelny a koukal do blba.
„Pane Stromku, je vám něco? Nemám zavolat doktora? Teče vám krev po spánku, asi jste se pořezal. Napijte se.“ Paní Majerová mě shodila z nebe zpátky do spáleniště, podávala  sklenici vody a za ní její sestra, její spolubydlící v rukou podnos s láhví koňaku. „A vodu zapijte tímhle, to vás zklidní.“ V sedě až  do ruky jsem si nechal podat skleničku ostrého pití od staré paní. „To přece nemohlo samo od sebe pane Stromku, jen tak z ničeho. V devět večer jsme ještě byly na procházce, viď Máří a obdivovaly  ty nádherné věnce, je moc šikovná ta vaše…, ta slečna Sára. Vypadá jako z kasina, ale je v ní asi něco od boha. A ta tabulka kudy jste hasil, večer nebyla rozbitá. To víme určitě, viď Máří.“ „Tu tabulku v čele jste nerozbila kvůli hašení?“ „Ne, ta byla už rozbitá když jste platil taxíkáři, pane Stromku, z té se valil kouř. Však se podívejte na jaké straně je více střepů.“ „Necháme vám tu koňak, pomůže vám, je chladno, kdyby jste něco potřeboval zazvoňte.“ „A být vámi, volala bych policii. Dobrou noc.“ Podíval jsem se na hodinky a podle toho přesného strojku mělo začít svítat. Šel jsem do spáleného skleníku, po paměti otevřel všechny ventilačky, ze stolů mě kapalo   do bot, vzal jsem suché prádlo, darovanou láhev a zalezl do kaktusového skleníku. Po dvou skleničkách, to už za ranního svítání a  hluku pražské přetížené jsem vyběhl k rozbité tabulce v čele skleníku. Většina střepů, jak správně pomyslela paní Majerová, byla vně spáleniště. Jak málo stačilo, třeba z dětské pistolky nastříkat benzín na Sářinu práci a škrtnout. „Svině mizerný!“ Zařval jsem svítáním mezi hřbitovy a pelášil za láhví. Bylo mně líto holek, jejich práce, ztracených plánů, propadl jsem doposud mně neznámé depresi. Na tohle jsem cinkal na náměstí? Já vůl!
Kam se poděla národní hrdost a soudržnost z českých  rynků, z největšího klíčnictví světa, i bezdomovci tenkrát svírali klíče mezi prsty. Politici kradou jako straky a český národ nemlčí. Křičí, my chceme taky! Dávejte pozor mojí milý, okrást našince je problém starobylý. Přece to znáte z pohádek. Jednou jsou to  zázračné hrnce, po druhé donesou kouzelnou deku, na zkoušku se přikryjete a vaše  úspory jsou z bytu. Pozor na falešné zlato alchymistů. U benzínek nabízejí půl kilové prsteny, jako z Arabely.
I to slunce kvapem krátí dráhu, už nevychází nad spalovnou, už musí skrz koruny stromů žiďáku, je prvního září, bude letos babí léto? Co já s těma holkama udělám, zklamu je? Měl jsem chuť všeho nechat, odevzdat klíče paní Majerové a najít zaměstnání v lese. Půl láhve v hlavě a nic, ani trochu optimismu, zavolal jsem Sáře.

Bylo už dost světla  a dost skleniček, abych prohlédl spáleniště. Jako ve fabrice, někde ve skladišti Barumu, ležely spálené věnce a věnečky, černé pneumatiky do aut, kár i koloběžek. Bezkonkurenčně ty nejsmutnější věnce  světa. Na pracovním stole, jako krtince černé hromádky, ohořelé kartony spečených květin, šišek a ozdob podobných v ohýnku pečeným bramborám. Na zadním stole zbytky chvojí v mokrém popelu. A skla? Kouřově zasklený skleník, jako skla limuzín, to jen tak někdo nemá. Ze vzteku na mě šly mdloby a raději jsem zalezl  k láhvi.
Nalitou skleničku jsem položil, když jsem uviděl pelášit ránem ve vratech Sáru. Běžel jsem jí naproti, jako tenkrát s rukavicemi. „Tak co se stalo tak hrozného pane smolaři, že jste mě přetrhl sny o nebožtících? Vy jste se dokonce pro mě pral. A nebo vám spadl kaktus na hlavu?“ „Sáro i tebe přejde vtipkování, jdi se podívat k sobě do skleníku.“ Neviděl jsem jí do oči, když stála ve dveřích přede mnou, jen jsem poslouchal vzácné mlčení. Převoněla spáleninu. Neudržel jsem ruce a položil je Sáře na ramena. Otočila se o devadesát, aby mně ty ruce spadly a pravá zavadila zápěstím, místem kde se už tolik lidí podřezalo o zátku plného prsu. Otočila se o dalších devadesát. „To nebyla jiskra z komínu spalovny, to je pravé Chicago. Polib mě nebo půjdu zabíjet.“ Už nešlo přemýšlet, vykrucovat se, jediný dotek stačil abych jí v náručí odnesl do kanceláře. Neměl jsem tušení, jak bylo i po tolikerém řádění z chlapy Sářino tělíčko panenské, nádherná ňadra, pevná jako stará denudáta a bradavky? Vášní, ne olivy, ale sušené švesky s peckou. Nevnímal jsem zbylý svět.
Po tom, co Sára předvedla, už jsem se nedivil neodbytným čoklům z celé Doubravky. Nevím jestli Sára, ale já určitě  šťastný z té bouřlivé chvíle, jsme šli zpátky do spáleného skleníku. Při pohledu na černé pneumatiky uronila slzičku. „Byla to moje nejlepší práce, pro toho divadelníka, chtěli honosnej funus.“ „Sáro, já úplně zapomněl, dnes má mít pohřeb ten z divadla?“ „Jo.“ Větší malér, jsem si neuměl představit. Ve tři odpoledne má být nazdobená obřadní síň. Bylo zbytečné pokoušet se o náhradní řešení, hnal jsem orodovat řediteli.
„A to mně říkáte až teď? Víte vůbec koho pohřbíváme, jaký to byl umělec? A kolik přijde na obřad pozůstalých a ctitelů? Možná tu bude celé divadlo, včetně novinářů. Chlape já vás roztrhám! Co mi tedy navrhujete za řešení?“ „Já nemohu navrhovat žádné řešení, protože jsme, něčí zásluhou, vyhořeli do poslední větvičky. Já mohu jenom popadnout dubovou násadu a jít hledat toho lumpa.“ „No, řeknu vám, tohle bude ostuda velkého kalibru!“ Chytil se za bradu pan ředitel, zadíval se do diáře a zvedl telefon. Čekal jsem co z něho vyleze. A vylezlo, co jsem mohl očekávat. Rozhovor s Boučkem, tj. ten paňáca co se nám namontoval do hrobů. Firma Bouček, známá z inzerátů a popsaných dveří auta, které mně Sára tolik předhazuje. Jak se dalo očekávat, byl pohotový pan Bouček a samozřejmě zakázku neodmítl. Pan ředitel poděkoval, položil sluchátko a spokojeně vydechl. „Máte štěstí, pane Stromku, že  mám v rezervě ještě jednu firmu. Tak zatím   vše, neshledanou.“
Když jsem procházel vraty zahradnictví, Sára s Milenou, umouněné a dokonce Sára v pracovních kalhotách, vytahovaly ohořelé zbytky a rozkládaly na dopolední zářijové slunce. Slábne už, ta centrální výtopna, slábne, už zase škrtí severní kohouty a roztáčí na půl roku jižní, aby tam někde v Patagonii mezi železničními koleji vykvetla třeba taková kopretina? Děsí mě to období a jestli přijdeme o funusy, co z holkami? Pracují jako nevolnice.
„Vopečeme si vuřty na věncích, skočíš nám pro ně?“ Sářin pokřik mě vytrhl  z myšlenek  a já uviděl jak se Milena zarazila jak se dívala ze Sáry na mě a naopak, pustila ohořelé větve a  šla do skleníku. Milena přece nemůže žárlit, nikdy mě, za celých deset let, nedala najevo náklonnost, nikdy si neřekla o pohlazení. A Sářino tykání ze dne na den nemusí přece hned znamenat splynutí těl. Šel jsem za ní. Ve dveřích popadla jeden ohořelý věneček a jako s diskem jím mrskla přes celý skleník do čela, za nimž  venku Sára čechrala hráběmi ohořelé chvojí. Chtěl jsem zmizet, ale bylo pozdě. „Stejně je to na hovno. Celá naše práce je k ničemu!“ Osopila se na mě. „Jak to myslíš Mileno?“ „Tak jak to říkám, je to na hovno. Jste moc měkkej, jak to říkala Mádlová. Proč si nezjednáte pořádek, proč na ně nevletíte! Až budeme dělat svatby, bude to stejný. A s kaktusy taky!“ „A co myslíš Mileno, že by mně řekla policie? Případ odložen a ještě by poslaly na kontrolu hasiče ty chytrá!“ „Kdyby jste byl chlap jak má bejt, tak si to s Boučkem vyřídíte bez policie, která je na stejný hovno! Dobře vím, kdo se vám tu staral o monopol, Sářina frnda!“ „Mileno tak dost! Ale chceš-li to slyšet, tak jo a já jsem jí za to vděčnej.“ Ta ženská zaujala  bojovný postoj, jako kdyby lvice dostala chuť na hyenu, ve vysoké trávě. Potom, místo po hyeně skočila po ožehlé otepi tují a pelášila ven. Mrskla jí před Sáru a upalovala zpátky. Snad se ty dvě o mně nepoperou? Pradlena s carevnou o zahradníka s náskokem patnácti let na krchov? Ani silákem, ani filmovým fešákem. Být to jinde, byl bych hrdý, ale v tomhle skomírajícím zahradnictví? Kopaly by zahradníkův hrob. Milena lítala jako splašená, v poledne byly parapety prázdné a ta šelma rozdělala vodu s jarem, přidrátovala smetáček na klacek a myla zakouřená skla. Sára jen kroutila hlavou, nakonec jí vystřídala a Sáru jsem střídal já.

Druhá odpolední a slunce skloněné zářím, ještě  umělo zatopit. Stará prádelna divadelních kostýmů se dmula párou a uvnitř poletovala dvě mokrá trika nevolnic s boulemi tvarů z nebes. Když byl skleník vycíděný  jako vesnický kostelík navrhl jsem koupání v Úslavě a nabídl pozvání na večeři. „Ne ale do hospody, tady uděláme oheň ať dopálíme spálené a ne na vuřty, ale na klobásy se necháme pozvat.“ Navrhla Sára a Milena přikývla.
„Tři stanice trolejbusem, děvčata, a můžeme vstoupit do Úslavy, jako do posvátné Gangy.“ Obě jsem nalákal a za chvíli jsem cupitali po jejím břehu. Jenomže tady, ta potvůrka co pramení za Nepomukem, protéká Žižkovským rybníkem a sbírá potůčky Plánicka, tady teče městem a těžko se hledá místečko z dohledu. Došli jsme až pod železniční most a tam mě ty dvě zahradnice usadily, nasměrovaly čelem od vody a stanovily přísný režim nekoukání. Jenomže co bych byl za sázkaře, před dostihem neprohlédnout klisničku, na kterou jsem vsadil ranec a co  za správce habsburského, posledním pohledem nezkontrolovat nádhernou plnokrevnici připravenou ke slavnostní projížďce císaře Vídní? Najednou jsem mohl hlavu otočit více než kdy jindy, skoro dokola jako  sova. Stály po kolena ve vodě a jako lesbičky před milováním předkloněné hlavy, prohlížela jedna druhou. Ani se pro chechtání neotočily a jen preventivně pokřikovaly, „Nekoukat! Čert  čeká na mostě!“ Pokaždé jsem hlavu bleskově vrátil, nebo se jako drbal, plácal dotěrný hmyz, nebo stíral pot. Opravdu jsem se potil po celém těle, strachy z přistižení i z  nádhery. Milena, připravená pro žokeje Váňu a Sáru osedlali pro Josefa. Nevím, kterou by si vybral malíř. Ani otrlý soudce, co musel rozsoudit  nejtěžší případy moderního českého rozkrádání, by nedokázal posoudit spor rozhádané poroty kdo z těch dvou.
Když  jsem se i já prošel dnem Gangy, zase tři stanice trolejbusem zpátky, nakoupil jsem klobásy k ohni  a děvčata zahnal do hospůdky na pivo. Po dvou sklenicích Sára projevila nezvratné přání. „Já chci vidět tu jejich výzdobu, klobásy počkají, zajdeme juknout do obřadky.“ „Blázníš Sáro, ukazovat se tam? Ne, jdeme na ohýnek.“ „Ne, jdeme na hřbitov. Já si tam chci položit alespoň jeden věnec!“ Trvala na svém Sára. „Teď budeš motat věnec, když za hodinu začíná obřad.“ „Věnec mám hotovej drahouši, jen ho vyzvednout. Jdeme!“ Nemohl jsem tomu zabránit i Milenu Sára strhla. Najednou se sebraly o šly. Zaplatil jsem a poklusával za nimi. Dobíhám, když Sára vycházela z kotelny s jakýmsi prazvláštním věncem. „Tohle mu dám i kdybych se měla porvat.“ Sára opřela věnec o skleník, ustoupila pár kroků zpět a zbožně se na věnec dívala. Byl nádherný, velký jako okrasný námořnický kruh co zdobí paluby. Každá čtvrtka kruhu   jiné barvy, jinak nazdobená, po chvíli civění mně v hlavě svitlo. Spodní čtvrtinu obarvil  podzim, předchozí sněhově bílá a horní, obě v květu, ale nestejné. Ta levá, žlutá jako lán řepky lemovaný třešňovou alejí, pravá, kukuřičná a když jsem uviděl svazeček zlatého žita, bylo mně jasné, že právě tam přechází léto v podzim. „Sáro, je to rok?“ Zajásala. „Jo, to jsem dělala pro toho divadelníka a před vámi  schovala.“ Nemohl jsem jí kazit radost.
    Obřadní síň už byla nazdobená, když jsme vcházeli služebním vchodem. Byla to jiná výzdoba než Sářina. Jako v květinářství jsem si připadal. Vázy nacpané řezanými květinami, počtem ohromily, ale chyběl nápad, Sářina hravost. Věnce, barevné jako muchomůrky, osypané cetkami, působily jako železniční návěští i ten před hlavním katafalkem. A právě na něj se Sára vrhla a na jeho místo položila svůj. Byl jako obraz slunečnic van Gogha mezi cetkami na střelnici. „Co to děláte ženská!?“ Ani se nestačila pokochat, jak jí vylekal hlas ze záhrobí. Otočil jsem se a uviděl Boučka, jak se přískoky žene za zadu obřadní síně. „Koukejte to vrátit zpátky ženská!“ Sára mu zastoupila cestu, ale Bouček jí chladně odstrčil a když  sahal pro její věnec praštila ho tím původním přes hlavu. „Co děláš ty krávo!“ Ještě větší ránu dostal věncem a ten se rozlétl jako při cvičných střelbách papírový holub. Běžel jsem Sáře na pomoc, když se na ní Bouček vrhl. „Ty kravko ty si nedáš pokoj!?“ Najednou rupanec a Sářino triko ten mizera roztrhl od výstřihu až k podbřišku a její nádherná ňadra na malou chvíli vyzdobila obřadní síň nejkrásnější, ale nejnevhodnější ozdobou. Bouček i já jsme na moment zarazili. Potom se ten hajzlík rozesmál na celou síň a já se mu vrhl po krku. Nevím jak by to dopadlo. Včas nás roztrhl hlas správce co vždy přebíral hotovou síň. „No,no pánové, snad si to nezdobíte pro svou rakev. Co vy tu děláte, pane Stromku? Vy jste mě zklamal. Vezměte si  vaše slečny a běžte napravovat co jste pokazil. A vy mně předejte síň, za chvíli je obřad.“

                                                                           Pokračování příště

                                                            Zpět