Devátý kohout

„Vono, pánové, spálenej letitej kaktus, to je jako ženská politá vitriolem!“

„Oldo, ty kdybys začal malovat, věděl bys o malířství všechno i kolik Ženíšek s Alšem vychlastali, když zdobili Národní. Věděl bys jakej štětec na co, znal vlnové délky barev, ale nevím, dáš dohromady pěknou ženskou? Ty bys totiž narovnal hubu i Ransdorfovi a Alence Zárybnické s počasí, pěkné ženské boky zhranatěl.“ Tak tohle si dovolil říci kaktusář kaktusáři, kolega kolegovi, soused sousedovi v jeho vlastním skleníku nad sbírkou jeho vlastních kaktusů! A kolega kaktusář a soused pan Oldřich Devátý se vůbec neurazil, naopak pohotově odpověděl „odjakživa mě živila huba, nebudu to měnit ani teď na odpočinku“. A kdo že byl ten troufalý kolega kaktusář, soused a stejně tak zasloužilý důchodce, který si dovolil přirovnat kamaráda kaktusáře k malířskému packalovi? Málomluvný človíček, co mu žena odešla tragickou smrtí, po níž ztrácel řeč i zdraví žaludku, protože Věruška Kohoutová byla zlatíčko, celý život kaktusy nejen trpěla, ona kaktusům pomáhala, pikýrovala, sázela, a v městské tržnici o sobotách prodávala, aby mladejm z Havlovské generace, co jí kaktusy jen píchají, trochu přilepšila. Byl jím vdovec pan Slavomír Kohout. Pryč byly časy, kdy Věrka voněla jahodovou či rybízovou marmeládou, když se vracívala z nedalekého podniku, dnes už jen na výrobu džemů, protože slovíčko marmeláda dle unijních požadavků je pro jahody, maliny a rybíz nevhodné. Jednou pan Kohout zrovna sahal po štětečku, aby sprášil po dvaceti letech poprvé rozkvetlý Echinocactus polycephalus, zazvonil telefon a vedoucí provozu oznámil tu hroznou zprávu, že na varně praskl litinový kotel s vroucí marmeládou a chudák Věrka byla natolik zasažena, že převozu do nemocnice podlehla. Vždycky si přál umřít dřív než Věruška, protože ona je vnoučatová, on morous, když přijedou ti divoši a dělají po sklenících nepořádek. Tenkrát, když se dostal z nejhoršího, pootvíral všechny marmelády z komory, naplnil jimi dvoukolák a v lese zvrhl do zarostlé rokle. Kutálely se dolů do lopuchů, ty řídké nechávaly za sebou červené kydance, husté byly rychlejší, leckterá Věruškou pečlivě popsaná sklenice se rozbila o kamení a vypustila měkký váleček, který se obalil jehličím jako řízek strouhankou a ztratil se pod listím lopuchu.  A kdyby mohl, zařval by do té hudby střepů jméno pitomce, co za to může, jenomže ten vysloužilý litinový kotel si v podniku prosadila sama Věruška na babiččiny marmelády, které šly tolik na odbyt. A opravdu chutnaly nějak jinak než ty od sousedního moderního a hospodárného kotle. Místo řvaní sdělil mravencům „udělejte si tu nákladní železnici a to svinstvo do mrtě rozvezte a sežerte“. S prázdnou károu odjížděl jako zaměstnanec transfuzní stanice, kterému vedoucí nařídil na černo zlikvidovat infikovanou krev. Doma už nesnesl ani kečup co mu připomínal vroucí marmeládu.  Většinu kaktusů rozprodal či rozdal a pro sebe si nechal jen ty nejlepší, jen ty, co nejvíc hřály pochroumanou duši a ty oprašoval v jediném skleníku na střeše kůlny, kde sklízel upřímná ocenění. Jenomže člověk by musel říci desetkrát, že jeho kaktusy jsou prostě bomba, aby z něj vypadlo slůvko skromnosti. Pan Kohout totiž tím nečekaným vdovstvím ztrácel chuť mluvit. Už i ve spolku si říkali „proč sem ten Slávek vůbec chodí, vypáčit z něj slovo to je stejný umění jako přivést do květu Carnegie“. Ani kaktusářské návštěvy nepotěšil žvaněním a málokdo jej přiměl semlít alespoň desetinu toho, co semlel kolega kaktusář a soused pan Devátý. Ten vždycky zachránil situaci, když si chtěli kaktusáři pokecat. Stačilo jen přejít ulici. Pan Devátý byl opak Kohouta. Malíř packal, co má v malíčku teorii malování, ale nesvede opajcovat ani krtka v kalhotkách. Kaktusy měl moc rád, ale jaksi neviděl, že jeho pěstitelský zápas nemá konce. Patřil k těm šťastným, kteří se nestyděli za vlastní schouly, naopak, láskou se rozplýval a nedostatky vždycky zamluvil „no to se ví, že tenhle je asi v nebi, nejspíš přišel o kořeny. Víte, k čemu jsou kaktusu kořeny? No aby hnily. Kdyby měli kořeny netečné jak černý bez, koho by to bavilo? Slávek Kohout takové má, a nad nimi se nudí, ale třeba tahle rebucie to je poklad, tu jsem si přivezl z Mongolska, dovedete si to představit? V malé osadě u řeky, kde jsme byly s cestovkou na rybách na řece Selenga, mě praštila do očí na malém okně hliněného domku. To bylo jako vidět za komunistů v Dolním Kácově červené Ferrari. Zamordoval jsem dva Tajmeny a klečel s nimi před paní domu na kolenou“. Pan Devátý pobavil každého kaktusáře a za to mu nepěkný pohled na rostliny odpustili. V jedné vesnici tak byla dvě odlišná místa. Dokonalý hotelový pokoj se vším komfortem ticha, ale také nudy a přes ulici pastuška, kde lidé našli útočiště před bouřkou, vzaly za vděk rozvrzanými lavicemi, protože vládla výborná nálada, dokud se obloha neroztrhala jak cukrářský trhanec. U Kohouta potěšili oči, u Devátého uši i huby.

    Vůbec to naznamenalo, že by se ti dva, kaktusový pedant s tlučhubou, neměli rádi. Kaktusáři se těšili na oba. Jednoho bez druhého, navštívit nechtěli. Za léta si oba na sebe zvykli, chodili spolu do hospody za roh a Devátý ho nevypekl ani po smrti Věrušky, kdy Kohout držel nekonečně nudný smutek. Už to nebyla jen sranda u piva jako za života Věrky, kdy do sebe rýpali „Oldo, hlavně ať si u tebe kaktusy nikdo nefotí a když, tak jen zvukové video, protože jak ty roztahuješ hubu žvaněním, roztahujou se do šířky i ty tvoje vytažené kaktusy, to je takovej filmovej trik, víš?“. „Hele, co já si za život vydělal hubou, na to ty ses  rukama nikdy nezmohl, konec konců to je trik těch slavnejch předváděček, nemyslíš? Peřiny hřejou víc, vysavač vysává víc, když se k tomu žvaní, doma jsou k hovnu.“ Pan Devátý dokázal odbavit anglicky i německy mluvící návštěvníky. Jednou ale nastal kratičký zlom. Deštivé a chladné jaro se nekonečně protahovalo, bylo jarem spíš hospodským než kaktusovým. Málo květů, málo návštěv, moc vody a chladu. Kohoutovi už se stýskalo po nějaké té návštěvě, pochvala skvostných kaktusů, i když to nedával najevo, byla přece jen tím nejpevnějším spojením se světem a jedinou radostí. A zrovna v tu hloupou dobu přijela návštěva z Maďarska. Copak u Kohouta to ještě šlo, pochvala a poklona se dá vyjádřit posunky, ale u Devátého to bylo fiasko. Neměl Maďary rád už pro pohnutou historii.  Babička pana Devátého pocházela z jižního Slovenska z malého území Tokajského vína. Znal dobře babiččiny nářky nad sedm století trvající maďarskou porobou, hádky o licenci výroby Tokajského a ta nenáviděná řeč, neměla logiku, protože se vymykala celé Evropě. Přijeli tři. Od Kohouta se přiřítili nadšení, jeden malej a vypasenej jako pan Labuda a ty dvě dlouhé tyčky za ním, jako by mu z ruksaku čouhaly dva uheráky, zářili jako zapálené sirky. První do skleníku vešel malej, pan Devátý okamžitě, ale bez odezvy zkoušel znalost řečí, zbytečně, byly to Maďaři jako poleno. Malej se chystal vstoupit do uličky, ale když přehlédl schouly, strachoval se o břicho, aby se nechytil za poléhavé háčkovité mamilárie, otočil se na dvě pohasínající zápalky za sebou a spustil tou nenáviděnou maďarštinou. Všichni tři se rozesmáli. Malej, jako nějakej cikánskej baron přehlédl obsah skleníku, opovržlivě se ušklíbl a jako by odstrčil nechutné jídlo, dal oběma uherákům pokyn k odchodu, aniž by se vůbec podíval na zklamaného pana Devátého. Po poradě před vrátky s chladným pozdravem opustili pozemek. Chudák pan majitel, za celou dobu nevykoktal ani slovo. Když nasedli do auta, rozčílený Devátý zavolal „kurvy Maďarský, myslíte, že jste lepší kaktusáři než Češi a Moravané?“ Zalezl na zahradu a ve stínu ořechu si poprvé uvědomil, že jeho zboží má bez doprovodného žvanění nulovou hodnotu. Jako když si přinesou domů ti napálení chudáci cetky z předváděček.

    Večer viděli oba po dlouhém čase protrhanou oblohu a s příznivou předpovědí meteorologů zašli do hospody. Bylo to poprvé, kdy pan Devátý nebral ohled na neutuchající smutek kamaráda „tos mi tam nasral pěknou návštěvu, děkuju!“. „Copak, ty sis nepokecal?“ „Ne! Ani anglicky ani německy, myslí, že jsou mistři světa!“ „Hm a kaktusy se jim líbily?“ „Chceš do mě rejpat?“ „Nechci do tebe rejpat, ale už bys konečně mohl uřezat všechny ty plazivky a vršky zakořenit, trochu to zušlechtit, Oldo.“ „A co mám zušlechťovat, Mammiliarii vildii? Je to chcíplá chobotnice, to vím, ale kdo jí dneska má? Ty by ses s ní neobtěžoval. A víš vůbec, jak jsem k ní přišel? Na střelnici, Slávo, na komediantské střelnici! Byl to vůbec první suchej zip, co jsem poznal. Na dvě špejle. Když si jí vystřelil, mohls jí házet po ženskejch, na které se přichytila, byla tě souzená. To vymyslela jedna světská ve vsi, kde jsem bydlel. Někde z vokna sebrala trs mammillárie, rozřezala, a špalky pověsila na špejle. Vidíš a z jednoho špalíku jí mám. Náramná sranda, kluci je mrskali po holkách, já trefil Jitku, a mám jí dodnes. Tenkrát mi dala, byly zároveň dožínky, ona v kroji! Když jí vyprostila z krajek, mrskla jí po mně, a já chodil celou zábavu se špalkem kaktusu. Doma jsem ho položil na almaru a představ si, z toho špalku vystrčila kořínky. Byla mým prvním kaktusem.“ „A že jsi mi tohle nikdy nepověděl? Jak dlouho tu bydlíš?“ „Nemusíš vědět všechno! Ty mně prostě chceš dokázat, že bez huby jsou moje ruce k hovnu, co? Tak si to tu v klidu dopij, já pro dnešek končím!“ „Počkej, neblbni, Oldo, zastavíme u mě na uherák a tokajský, co tam nechali Tataři.“ Děkuju, dneska mně to nebere, Slávku, a vod Maďarů nic! Nazdar!“ Devátý to opravdu zalomil a Kohout si pomyslel „tak si jdi, Oldo, stejně si větší tlučhuba než jsem myslel“.

    Tahle první ješitná roztržka, přinesla pěkné počasí. Vzhledem k černému jaru až moc pěkné. Přebytečná energie vyslala do našich končin africký vzduch. Ze dne na den sahala teplota nad třicítku a oblohou nepřešel mráček. Tehdy se Devátý podíval oknem do Kohoutovy zahrady „natáhl už stínící síť?“. Z domu viděl na štít střechy Slávkova skleníku. Překvapením zůstal v okně nezvykle dlouho, nejenže neviděl stínící plachtu, divil se nad zavřenými střešními okny, jako kdyby to deštivé jaro neustávalo „no, je desátá, snad si to ten moula otevře, asi vyspává po tokajském vod Maďarů“. Byl to den, jenž rozpálil kabřinec domu Devátých, že pálil do lýtek už na dálku vnučkova dudlíku, den co konečně požehnal krasotinkám vytouženou skoronahotu, den, kterému technická náhoda vesmírného soustrojí poslala Marokem rozpálený vzácný jižní vánek, který v našich končinách zdobí větrnou růžici meteorologů jen dvěma panašovanými lístky. Den stejně tak špatný pro kaktusáře jako pro kardiaky. Den, co se kaktusářům rovnal vpádu Rusáků. Kdo měl trvale zastíněno, byl poplatný režimu a přežil. Kdo se nestačil přizpůsobit, splakal nad výdělkem. Třicetileté mazlení mohlo skončit nepotřebným odpadem, ač bio, nehodícího se ani do kompostu na zahrádce.

  Před obědem znovu pan Devátý zkontroloval podkrovním oknem skleník kamaráda „zavřený jak stará rexovka, ten blázen snad vokoukal tu napařovací metodu, co jsme viděli v Berouně. Křišťálově čistý skla zrovna jako Grossovo zbohatnutí, všechno zabedněný, vlhko jako v Amazonským pralese a kaktusy napité jako sudy a pak že v hicech co nejvíc větrat!“. Třetí hodina už byla po tolikerém slunečním půstu nesnesitelná „pětatřicet ve stínu a ten blázen to takhle pokouší, no, myslím Slávo, že ti Maďaři už se u mě tolik ušklíbat nebudou, až příště přijdou od tebe“. Tohle s trochou škodolibosti, ale i studu řekl si soused a kamarád kaktusář pan Devátý v podkrovním okně vlastního, letním horkem rozpáleného domu. A na druhý ještě o stupínek žhavější den si konečně poručil „jdu se na toho blázna podívat“. Nejenže soused a kamarád kaktusář neotevíral, nebral ani telefon. Až pozdě večer pan Devátý uviděl z podkrovního okna sousedův skleník pootvíraný „no konečně, ty blázne, mně sotva stačila stínící plachta a ty si jel na vostro!“. Od té doby byl dům pana Kohouta nedobytný a telefon jakoby utopil ve studni. Až po týdnu se oba kamarádi potkali v krámku potravin. A kdyby tenhle krámek nebyl zastaralou pultovkou, Kohout by se před kamarádem schovával mezi regály jako partyzán. „Copak, Slávo, žízeň tě na pivo nevyžene, ale hlad je větší prevít co? Že ses tak na hradu zabednil!“ Kohout se sotva na kamaráda otočil „mám nějak moc práce. Ještě dvě krupice, paní Dvořáčková a je to všechno“. Mumlal docela tiše a zpomaleně jako by byl po mrtvičce. Devátý honem nakoupil, ale kamaráda nedohonil, na malém náměstíčku se asi Sláva propadl do radničních sklepů. Po týdnu, to už se počasí vracelo k českému standardu, zavolal Devátému kolega z klubu kaktusářů „nasoukej se do houbařskýho, za chvíli jsem u tebe, něco tě ukážu!“. Cestou do lesa se Devátý nic nedozvěděl, kolega Blažek se jen vyptával co je s Kohoutem, nebere nikomu telefon, má přijet ten zájezd, to jsem zvědav, co jim ukážeme. „Co si děláš hlavu, až přijedou, budeme v ulici troubit, dokud neotevře!“ „Toho se, Oldo obávám.“ Blažek, přestože byl vášnivý houbař, táhl kamaráda jen na jedno jediné místo. Ke kamenné rokli, jejíž dno bylo porostlé kolonií lopuchu s listy jako dětská paraplata. Když se před strží zastavili, Blažek vzal Oldu za rameno „tak se podívej a neříkej, že jsou tu odjakživa“. Kdyby člověk napnul lano od jednoho břehu k druhému, od lana k lopuchům by naměřil asi deset metrů, nebyla to hloubka bůhvíjaká, ale scenérie strmých spoře osluněných kamenitých břehů s občasnými křivolakými nálety a dnem posetým lopuchem to všechno pod vysokou klenbou vzrostlých listnatých stromů působila jako v pohádce. Devátý, přestože byl připraven uzřít pohádkové hřiby, nebyl chvíli schopen slova. „Ty vole, kde se tu vzaly? Na tohle jsem si bral košíček?“ „Podívej se pořádně, Oldo! Ten gruson co čumí dole z lopuchu má semeníky i poupata a komu ve spolku kvete?! Mudrovi a Kohoutovi, ale Mudrovo není, to tě můžu ujistit!“ „Chceš říct, že je Kohoutovo? A co ten ferák tamhle u doubku?“ „Slez dolů, podívej se pod lopuchy a nebudeš spekulovat! A možná uvidíš, proč to udělal. A dej pozor, je to tam samej střep, jako  někde v bejvalé sklárně!“ Tehdy se oba i s kamennou sutí pomalu sunuli dolů na dno strže. „Tak už je poznáváš?“ Zeptal se Blažek, když se oba sehnuli do šera pod lopuchem. Tam byly kaktusy zakutáleny jako věřící v nějakém barmském chrámu plném sloupových podpěr rozlehlé střechy. „Podívej, spálil to, spálil jako Homolková řízky, není to vůl?“ Teprve teď si pan Devátý uvědomil, co se stalo. „Co dělal ten pitomec? Furt je doma a jednou, když je třeba, tak to posere.“ Pod střechou z lopuchu lezli oba po čtyřech jako ti nejvášnivější houbaři a prohlíželi poraněné kaktusy. Devátý je dobře znal „podívej, tenhle přece nemusel, ten by se ještě spravil, tenhle jakbysmet“. „Přece ho znáš, vzal to šmahem, trápil by se nad pár zdravejma, a komu by se v jeho věku chtělo začít znovu?“ Šeřilo se, pod lopuchem bylo sotva vidět „zítra vezmeme káru, přebereme to, a co půjde zachránit, odvezeme, souhlasíš, Jiří?“ A Jirka Blažek samozřejmě souhlasil. A právě ve stinném, chladném a vlhkém lopuchovém háji, aniž by si to oba uvědomili, nastal léčebný proces rostlin, které neměly docela spálené epidermis, které jen vykazovaly ze strany oslunění nehezkou změnu barvy někam ke žlutozelené až žluté. Takové rostliny přece dáváme pod parapety nebo ven do stínu a víme, že leckteré poranění ustoupí.
Pan Devátý neměl hezkou noc. Myslel na to, jak z podkrovního okna civěl na zavřený skleník a nic nepodnikl. Naopak, chvílemi se nahoře radoval, že Sláva taky jednou něco posere, to kvůli těm mizernejm Maďarům, co se mu pošklebovali. Ale teď vem čert Maďary. Tu noc si dal do vínku „co půjde, pro Slávu zachráním“. A tu noc také pocítil zvláštní bolestivou zodpovědnost. Už to nebude vokecávání jeho lenosti a pěstitelských přehmatů, tak jako naposledy vokecal rozplihlou Mammillarii vildii.

    Ráno, jak bylo domluveno, vytáhl Blažek z kůlny čtyřkoláček, co s ním kdysi jezdil otec na soušky, zavolal Devátému, ten měl za úkol připravit deku, natrhat staré kartony a vyrazili na záchrannou akci. Nebylo lehké kaktusy tahat po strmé kamenité stráni, zejména tři velké echinocactusy grusonii, ale zaplať Pánubohu za ty tři, čtvrtý, co měl z jedné strany epidermis bílé jak mouka, zakutáleli do útrob lopuchu. A nebyl sám, vzal si k sobě dobrou polovinu Kohoutovy sbírky. Za hodinu byl úkol splněn. Malý žebřiňáček naložený po okraj kaktusy proloženými papírem z kartonu a zakrytý dekou, táhli kamarádi svorně jako dva valaši. A nebýt té zvědavé ženské, co s chlapama cvičí jak se spartakiádním kruhem, té urostlé ukecané Dáši, kterou potkali s košíkem na lesní cestě „prokristapána, takovejch hub, to abych se zrovna vobrátila a šla zpátky, nebo jste mi tam něco nechali? Ukažte vy nenažranci“. Drze zvedla deku a zkoprněla. „Proboha, takovej poklad, kdepak se otevřela ruka Páně? To jsou samé píchavky, že jo?“ Vytěžila z toho, museli jí slíbit zaplacený účet v cukrárně, aby to neroztroubila. Když zvědavou Dášu odbyli, dohodli se, že kaktusy zavezou zadní brankou na zahradu Devátých, kde je také vyléčí. Pan Devátý se svým pohnutým svědomím o to moc stál. Na své zahradě do předem posekané trávy také zatloukl kůly, na které nainstaloval stínící síťovinu a pod ní kaktusy rozložil. Byla to hra o čas, Kohout na tom musel být moc špatně, nikomu neotevíral, nebral telefon a na následující klubovou schůzi samozřejmě nepřišel. Zato Devátý si vzal první slovo a všechny seznámil se svým dobře promyšleným plánem. Všichni už věděli, co se stalo jejich premiantovi, dokonce že v tu mizernou dobu ležel na nemocniční lůžku s podezřením na prasklý žaludeční vřed. Pan Devátý promlouval kolegům do srdce „není pro kaktusáře smutnější pohled než na spálenou letitou kaktusovou sbírku, navíc tak nádhernou jako měl Sláva. Sami dobře víte, jakej Sláva je a co ho před nedávnem potkalo, jak si všechno bere a vono začínat znovu, na to musí bejt nátura. Tady s Jirkou jsme ty poničené kaktusy našli. Nebudu říkat kde, je to pietní místo. Některé mamilárie dokonce i gymna přežily bez úhony, ostatní, co nebyly úplně zničeny, se pokusíme tady s Jirkou zachránit. Bude to slabší půlka Slávovy sbírky a tak jsem myslel, že by každý z nás mohl dát nějakého toho svého fajnšmekra do placu, tedy asi jak víte kromě mě. Za sebe to zařídím jinak. Prostě bych navrhoval, abychom to, co zbylo ze Slávovy sbírky, doplnili milodary, nic víc. Ale jde o čas!“. A bylo ticho, nikdo se neměl k odpovědi, nikdo neslíbil milodar, protože ledajaký kaktus by pan Devátý asi do Slávovy sbírky nevložil. A dávat to nejlepší se nikomu nechtělo. I sám Devátý byl chvíli zticha, než se rozohnil „slyšel jsem, že se Českej národ umí stmelit, když jde do tuhého, tak se ukaž, národe! Chlapi, vážně, vy ho v tom chcete nechat? Já se nedivím, že mu praskly nervy a vzal to šmahem! Vono, pánové, spálenej letitej kaktus, to je jako ženská politá vitriolem!“. „Co to plácáš, Oldo, ty bys vyvezl starou na smeťák, kdyby tě padla hubou na plotnu?“ Uvolnil napjatou atmosféru předseda. „Moulo, starej bych nechal udělat plastiku. Ale co s kaktusem? Čekat dalších padesát let až to vodroste? To po nikom nemůžeme chtít!“ Slovo si vzal pan Bláha „víte, Sláva byl chloubou spolku, na výstavy dával to nejlepší, co mohl, hlavně kvůli němu jezdí zájezdy, já navrhuju to co Olda a ty předsedo nechej hlasovat“. A Český národ se opět stmelil, do týdne byly v zahradě ty nejlepší kousky, o které sám pan Devátý tvrdě smlouval. Jenomže co s tím Slávou, jak v něm probudit znovu zájem, to Devátému nedalo spát. Nocí si promítal, co všechno za poslední dobu prožil, jak ho tíží svědomí, jak tahali kaktusy ze strže a tady najednou vzpomínku zastavil. Najednou uviděl v té kamenné suti nad lopuchy, v tom chabém slunečním záření kvetoucí kaktusy. Zrodil se nový plán, k němuž mu dopomůže urostlá Dáša, které ostatně ještě dlužili účet v cukrárně. Pan Oldřich Devátý zorganizoval jednu z nejpěknějších akcí, co klub pamatuje. Akci se stoprocentní účastí!

    V půl desáté sobotního červnového rána zazvonila na pana Kohouta svůdná Dáša. Na to, že se přiřítila z hub, měla až moc napasované tříčtvrťáky a dekolt jako s pomerančů. Poučena, že Sláva nepovolaným neotevírá, zazvonila a s prosíkem sepjatých rukou běžela před okna. Nejprve viděla Slávu za záclonou a tam jej také viděl za svojí záclonou schovaný pan Devátý. Dáša lamentovala sepjatýma rukama jako o život, dokud Sláva neotevřel okno. „Slávku. Něco moc důležitého tě musím říct, ale jenom mezi čtyřma očima, prosím!“ Když Kohout odemkl branku, přivítala ho štípanou „Slávku, zrovna běžím z hub celá zadejchaná rovnou k tobě, nemáš frťánka, ať se uklidním?“ To už visela Kohoutovi na krku. „V tomhle se chodí na houby? Ukaž, jak se vohneš pro hřiby do mlází.“ „To tě ukážu až v lese, teď mi dej jednoho na cestu!“ Kohout opravdu nalil sobě i Dáše do jedné i druhé nohy. „Tak co mi chceš nabulíkovat?“ „Slávečku, víš, že ta naše roklička na kraji lesa rozkvetla? Rozkvetly v ní kaktusy, jako někde v Kalifornii, honem jsem tě to běžela říct. To je nádhera, zrovna jak v tý Nevadský poušti!“ Předepsaný scénář sehrála Dáša výborně, protože zvědavý Kohout se nejprve podezíravě podíval na dům Devátých, nalil ještě do třetí a čtvrté nohy a nechal se vléct Dášou ulicí. A to byl podnět pro další příkaz, jenž udělil Devátý čtyřem kolegům čekajícím v pohotovosti před lesem nedaleko strže. Až kamarád zavolá, honem vyndají kaktusy z káry přehozené igelitem, aby nehromaděné teplo pod ním otevřelo barevné květy. Rostliny nandali do košů a tašek a hnali je nainstalovat do sutě rokličky. Potom se schovali do nedalekého mlází. A ještě jeden příkaz vydal pan Devátý, dalších deset členů započalo divoké stěhování uzdravených Kohoutových kaktusů spolu s krásnými milodary do jeho vlastního skleníku na kůlně. Dáša cestu zdržovala, jak to jen šlo, zatáhla Kohouta do cukrárny potom na pivo, než to konečně nasměrovala k lesu. Před lesem se Kohout začal vzpouzet jako nemocný čokl před veterinářem. Před léty tam pohřbil všechny marmelády po Věrušce, nedávno nejmilejší kaktusy a květy kaktusů jsou přece pomíjivé, co s popálenou schoulou až odkvete? Najednou popadl Dášu a začal jí líbat. Vyškubla se „Slávku, ty divočáku, další bude až ve strži“. A přičtěme k dobru alkoholu, že tenkrát šel a viděl ten zvláštní úkaz dobrého lidského srdce, kvetoucí kaktusy na tom nejblbějším místě. I když poznal v kvetoucí stráni tři své kousky, okamžitě ho trklo, že tohle je pekelná past kamarádů, kteří jej sevřou a nepustí. Nemýlil se, když za zády uslyšel otevírání pěti lahváčů od čtyř kolegů, dojetím vykoktal „volové, tohle jste neměli, co já teď mám dělat?“. To už se ujala slova Dáša „nic, já si tě přivedla, tebe si zas odvedu, voni ať se postarají“. Vzrušením se Kohout ani nezajímal, kde jsou všechny spálené rostliny, co tu pohřbil. Dáša jej táhla z lesa ven, upíjela mu pivo a stáčela řeč úplně někam jinam. Odchod na základnu opět protáhla přes sladkou cukrárnu, tentokrát už jen na panáka griotky.

V ulici čekalo Kohouta další překvapení. Na hradbách rodinných domků nepřehlédl oranžové šipky s nápisem „směr výstavy“, které směřovaly do Kohoutových vrátek, z vrátek ke kůlně a nakonec na schodiště skleníku. Těžko popsat rozrušení i dojetí když se postavil ve skleníku a přehlížel tu pěknou práci kamaráda Oldy, co se snažil na milodarech vyškemrat a zde rozmístit samé pěkné rostliny, tak jak si je pamatoval ze zdravé Slávovy sbírky. Dáša se přišourala do dveří „doufám, že až si to přebereš, doprovodíš mě do hospody“. Dlouho stál Kohout jako pasáček co počítá ovečky a snad nad nimi i plakal. Do hospody Dášu doprovodil a tam také zůstal s celou tlupou do půlnoci. A ještě po půlnoci se kamarád Olda pochlubil „no jo, byl to včera taky takovej Kulovej blesk!“. A na počest dvou kamarádů pojmenoval majitel hospody o půl roku později své první pivo z malého pivovárku „Devátý kohout“.