Cvičenky

 

„Dneska strojí tombolu Lešák, to uvidíme paróóódie.“ „Jo to budou parodie! Maximálně přidá gymno denudááátum a baldiááánum. Proč se jich ten chlap tolik drží? Já mu toho už nanosil a všechno je venku pod hruškou. Paróóódie, jak říká, jsou jeho dvorní dámy a mááásííí  prej Kleopatra.“
Tenhle kratičký rozhovor mezi předsedou a pokladníkem proběhl na kratičkém schodišti do klubovní místnosti. Klubovní pro oba pány i pro nevelký spolek kaktusářů. Ještě před malou chvílí byla tahle místnost kulturního střediska tělocvičnou aerobičkám středního věku, ženám co si chtějí udržet hezké zadky, i když dřou jen na dospívající děti po boku mužů, co nenechají sáhnout na své koníčky stejně jako tihle kaktusáři. Naši dva pánové, i když měli střední věk už dávno za sebou, tak trochu do schodů spěchali, pokladník aby proměnil jeden stolek v inkasní, dnes se platí zájezd a předseda, aby se zhluboka nadechl a zachytil božskou vůni cvičenek. I po vyvětrání čistotnou správcovou vždycky našel místo, kde cvičenky nechaly trochu vůně ze svižného pohybu, vždycky našel to, co mají ve stopách potu jen a jen ženy. Dnes v  hezkém teplém dni, přišel předseda až k závěsu a chvíli se těžkou látkou obalil, málo toho zůstalo, určitě potvory skákaly při oknech dokořán a všechno šlo nazmar do ulice. Tenhle pan předseda, co propagoval vůni kaktusových květů, se jediný vytrvale ptával přednášejících, jakže voní ten a ten? Když se objevila kaktusová novinka, pídil se po vůni, a za květů prvních šeříků, větřil jako pes. Na železniční násep ze zahrady neviděl, ale že kvetou akáty, to hlásil své ženě Marii, aby připomněl společný milostný čas, kdy právě za květů akátů převzala příjmení Průchová. Každým rokem sháněl Průcha akátový med, aby prodloužil to nádherné období chlebem máslem a medem z akátu, jenž voněl až do příštích květů. Tak si Průchovi celoročně připomínali krásnou dobu milování. „Jenomže s Marií už je deset let hovno!“ I když je ještě pohledná, chuť na milování je pryč, jakoby počala odcházet se starým režimem už tenkrát v roce devětaosmdesát. Žije jen pro vnoučata, pro domácnost, aby bylo v chlebníku voňavé pečivo, a cejchy čisté jako v míru bojová zástava. Jenomže pod tu bojovou zástavu už Průcha ruku nestrká. Odrážena Mariino nechutenstvím se Průchovi docela zkrátila a bojová zástava přestala být uctívaným symbolem. Zato obzor vůní si rozšířil a nejvíce jej vydráždil ten v klubovní místnosti, co zbýval po cvičenkách. Za ním se hnal jako čokl za vuřtem, aby byl ve středisku první, než ta správcová vyvětrá! Pomáhal jí rozmisťovat nazpět stoly a nenápadně strkal do oken, aby co nejvíc zabránil úniku vzácného odéru. A Mariino nechutenství jej naučilo další neřesti. Když mladší část rodiny zatoužila po internetu, Průcha vyhledával nejen povídání o kaktusech, ale očumoval ženské z bulváru. Nejednou se začetl do doprovodných textů, kdo s kým koho podvedl, kdo koho okradl, která se po rozvodu soudí o nahromaděné harampádí, která kde na večírku ukázala nejodvážnější dekolt, jaká „omylem“ hloubku rozkroku a která si silikonem nenávratně zhyzdila a proměnila něžné rty v buldočí! Kvapem odhalil, co jsou tyhle mediální ženské zač, a povýšil svoji ženu na šlechtičnu, i když už jeho ruka na Marii dávno nedosáhla.  Snil, že jednou jedna či dvě cvičenky neodejdou a podají přihlášku do jeho klubu „vždyť je to tu samej chlap, copak ženské nevnímají krásu kaktusů? Nebo jim trny přijdou jen jako vojenský materiál?“. Pětadvacet chlapů. Copak nikdo neumí do naší záliby zasvětit jedinou ženskou?

    Jednou panu Průchovi vyběhla naproti naděje. Zrovna při losování tomboly dveře klubovní místnosti, s jemným zaklepáním otevřela žena, jejíž podobu na první pohled Průcha v bulváru nikdy nenašel. Jemně za sebou zavřela, poodstoupila, dívala se do kamenného obecenstva a snad v duchu kontrolovala vykazovanou docházku, nebo hledala lumpa, co špatně zaparkoval. A na jednom opravdu zastavila hezké oči, na Mareši tedy na Hlavsovi. Na Hlavsovi alias Mareši. Ten měl kůži na hubě složitou, jako má snad jen Echinoffosulocactus multicostatus, tolik záhybů, rýh a jizev a ještě místy jako po řádění svilušky. Složitý obličej vůbec nedělal Mareše ošklivého, naopak, v určité pozici když se v hospůdce U Kostelků zadíval z pravého rohu k výčepu, podobal se slavnému herci Jeanu Maraisu. Na to právě U Kostelků přišel pokladník a od té doby byl Hlavsa Marešem, i když už se nikomu Maraise v Hlavsově tváři zachytit nepodařilo. Ta žena ode dveří se chytila prstem a palcem za bradu, rty a očima jí prolétl slabý úsměv a stejně tak neslyšně pozdravila a odešla. „Těbůh, to bude nová správcová.“ „Mareši, tys nějak zčervenal, copak si jí provedl?“ „Volové, tu vidím poprvé.“ „Neměla vona halucinace, jako tenkrát pokladník U Kostelků? Vono vidět slavnýho herce v našem kulturáku, to je zážitek, kam ses koukal Mareši, doprava? Ta se, pánové, ještě za chvíli vrátí pro autogram!“
Nevrátila, nepřála předsedovi ani ostatním, ten den už ženu neviděli. A neviděli ji krom předsedy ani schůzi příští, tu poslední před prázdninami. Jenom pan Průcha měl štěstí, protože jako jindy hnal za zbytkovou vůní cvičenek, ještě než jí správcová vypustí do ulice. Žena stála na chodbě před zavřenými dveřmi do schůzovní místnosti, jež byla před malou chvílí tělocvičnou. Průcha narovnal záda na předposledním schodu a jakoby do úsměvu přidal plnou lžíci akátového, když mu ta hezká žena vyšla vstříc. A když se zeptala, jestli tu budou mít opět schůzi kaktusáři, Průcha se rozplýval a zval ženu dál. Jak ale bral za kliku, žena se ohradila „děkuji, je tam špatný vzduch ještě není vyvětráno, já se vás jen zeptám, jestli mohu občas přijít na vaší schůzi, aniž bych se stala členkou, víte s mým časem je to jako s rozpočtem, nechci se svázat“. „Život, mladá paní, si musíte nastavit tak, aby rozpočet nesvazoval. A to my kaktusáři umíme, to my vás naučíme, nebojte se.“ Průcha ucítil najednou vůni té ženy, tak decentní parfém tak v dálce otevřený, i v téhle nevšední situaci mu připomínal nějaký kaktusový květ, nebyl ale čas přemýšlet který, instinktivně pootevřel dveře, aby si jej doplnil se zbylou vůní cvičenek. Ty dvě vůně se potkaly a Průcha stál jako omámený. Žena musela sama položit otázku, aby rozbila chvíli ticha „říká se, že kaktusy jsou láska na celý život, je to tak i ve skutečnosti nebo jen v Čapkových románech?“ „Mladá paní, i když jsou to pro někoho jen barevné ježaté koule, málo kdo ví co je s nimi starostí a běhání, aby vypadaly tak krásně třeba jako vy. To vám nelichotím, ale kdo se jednou zblázní do kaktusů, těžko by našel náhradu. Přijďte mezi nás a uvidíte.“ „Já jsem vlastně začátečnice, asi bych se trochu styděla.“ „To je hloupost stydět se, každý tím prošel a každý byl rád za radu zkušených, neváhejte.“ „To jste mi povzbudil, ale teď už musím běžet docela jinam a slibuju, že to promyslím!“ Rozloučila se a seběhla ze schodů za doprovodu důrazného volání „na tom není co k rozmýšlení, mladá paní!“. Ten její vzdálený parfém zmizel, že bylo zbytečné stát přede dveřmi. Průcha vešel dovnitř místnosti, zavřel oči a větřil. Honem, než přijdou chlapi, co to vždycky okomentují „tady je zase smrad jako ve vopičárně!“. Nikdo jiný než předseda neuměl vypreparovat ten správný, božsky vzrušující díleček a ty ostatní nevnímat.
V naději, že se žena brzo ukáže, vyhříval se Průcha záslužným pocitem, jak rozbije to mužské pětadvacatero, jak představí ženu, navíc sympatickou a hezkou. Všem dokáže, že kaktusy nejsou jen výsadou mužů. Jak ale říjnové slunce sláblo, přestávala sálat Průchova naděje. Nakonec upadla v zapomnění, i když po zimním slunovratu odpočaté slunce zvládalo vyšší a vyšší kopce, Průcha se nedočkal. Jaká to byla bída, když ti chlapi omílali stále stejné, poslední spolková žena byla paní Čermáková. O té člověk nevěděl, jestli je opravdu kaktusářka, nebo jen sbírala starému režimu body za veřejnou činnost, vždyť i v té klubové kronice kam po tři léta vpisovala historii, poznamenala „říká se, že Mexiko je rájem kaktusů? Kdo by chtěl letět do té nejistoty? Máme přece Kubu. Kuba je stejným rájem a navíc naším spojencem. A kaktusy z Kuby nám celoročně mohou zdobit byt, chce to jen poslat kubánským přátelům náš jednotný pozdrav“. Ale to už je dávno, co tohle napsala, jinak vedla kroniku poctivě byť ve svazáckém slohu. Po devětaosmdesátém tu bichli zavřela jako vyčerpanou spořitelní knížku a už se neukázala. Dnes jsou přece ženy jiné, jsou emancipované, pomaleji stárnou, honí se ve fitneskách, chodí do hospod, skáčou padákem, cpou se do armády, na policistky, proč k nám nepřijde jediná? 

   Až kousek před letním slunovratem, se vysněná vrátila, žena co tenkrát nahnala Mareši do obličeje červenou, přišla na schůzi a jakoby očekávána se usadila zrovna při čtení pozvánek na prázdninové akce. Oblečením zapadla jako vojanda co si na chvíli odskočila na malou od pochodujícího tvaru. Volné džíny, košile nevýrazné barvy, jakoby věděla, že v tomhle mužském úlu pro trochu medu nesmí způsobit rozruch. Ženské oči neutajila. Málokterá měla laděné do elektrárenských vzorků uhlí. Od hnědého sokolovského přes antracit až po mostecký ořech. I v tom téměř mužském oblečení, jejich romantickou tmu neutajila. Naposledy tu s nimi seděla kronikářka Čermáková, ta ale sedávala skromně na zádi, tahle si sedla jako pomocná kantorka, která musí mít přehled při závěrečných písemkách, sedla si tak aby viděla všem do tváře a zcela potlačila, že i ona je viděna. Předseda Průcha přerušil krátký výčet prázdninových akcí, narovnal záda „tak vy jste přece jen mezi nás přišla?“. „Jak jsem vám ale říkala, jen podívat.“ Předseda znovu srovnal povolená záda „ba ne s námi tu zůstanete, uvidíte“. „Přece nechceš, předsedo od mladé paní takovou dobročinnost?“ „Jakou dobročinnost? Co to meleš? Copak sem chodíme za trest?“ ohradil se předseda. „To ne, ale je mi divný, že na výstavě si kupujou kaktusy víc ženský než chlapi a tady jsme jako někde v Eunuchově. Co je tohle za agitaci?“ Předseda se cítil trochu dotčen „pravej kaktusář nepotřebuje agitaci, ten si nás vždycky najde a kaktusářka jakbysmet! Nemám pravdu, mladá paní?“ Žena viděla, jak se předseda zamračil, odolala všem zvědavým pohledům a řekla své jasné vyznání „já mám všeho všudy pět kaktusů, svilušku, vlnatku, kořenovku a virózu!“. „Tak to je bomba, mladá paní, to máte a znáte úplně všechno! To vás nemáme co naučit!“ Předseda se opět ohradil „ty děláš, jako bychom měli bůhví jak zamořený sbírky. Se sviluškou se dá přece snadno poradit“. „Já si myslím, že máme každej nějakou, jenomže už prd vidíme, tady paní, koukám, ta má oči jako poštolka, možná by jí našla u každého“. Tohle se dotklo Mareše „u mě teda ne! Já jí naposledy vypoklonkoval v devětaosmdesátým!“. „To si pleteš, Mareši, s Rusákama, vsadím se, že tě tam mladá paní nějakou najde!“
Tento neplánovaný a trochu mužsky ješitný rozhovor, protáhl schůzi o čtvrt hodiny, až zakročil pan správce, protože místnost už měla patřit večírku nedočkavých důchodců. A ten samý rozhovor také nařídil změnu tradičnímu programu a místo do hospody U Kostelků odcházela parta deseti mužů s jednou ženou do Marešových skleníků. Vsázka jestli najdou nebo nenajdou Marešovi svilušku, byla odstartována ještě v klubovní místnosti. Deset dychtivých oproti jednomu se spoléhalo na hezké temné oči novopečené paní Dáši. A pivo co nechali U Kostelků načepovat do petek, prohloubilo napětí vsázky, neboť prohrávající jej vyplatí. Když žena vstoupila do skleníku, podvečerní slunce se opíralo do boků rostlin a tak prosvítilo kdejaké trny, zvýraznilo jejich rozmanité barvy nad pozadím stínů. Předseda si ženu se zájmem prohlížel, poznal, že je okouzlená, že se právě odsuzuje k té nejzatvrzelejší věrnosti. „A kdyby, mladá paní, vykvetla tahle kupperiánka svými žlutými květy, věřte, že by vás ta vůně opájela víc než Kostelkovic desítka.“ Jako státní kontroloři prohlíželi pánové nádherné kaktusy, aby odhalili tu mizernou svilušku, někteří vyměnili brýle, dálkaři je naopak odložili, když se skláněli nad možnou podezřelou, žena se stále jen dívala jako očarovaná a Mareš přehlížel marnou kontrolní činnost s úsměvem „hlavně ať mě nějakej kaktus nepropálíte těmi vašimi lupami!“. Po půl hodině vzájemného dobírání a rýpání, když už měl každý tu svou petku zavzdušněnou téměř ke dnu, zeptal se pokladník „mladá paní, vy také nic? Přece vaším očím ta mrcha neunikne. Našla jste?“. Žena se nad těmi horlivci konečně slitovala „jak jí mám najít, když jsem jí v životě neviděla?“. Všech deset chlapů najednou ztuhlo, dálkaři nasadili brýle a civěli na ženu. „Ale vždyť jste přece říkala, jak vás ta mrcha trápí.“ „Neříkala jsem, že mě trápí, podívejte!“ Žena zvedla zápěstí a tam, kde se sebevrazi nejčastěji podřezávají, ukázala malá písmenka. Všichni se nahrnuli co nejblíže, dálkaři sejmuli brýle a žena četla „sviluška, vlnatka, kořenovka, viróza“. Předseda srovnal záda „tak tohle má být prachobyčejný tahák jako ve škole?“. Žena se trochu zastyděla, sklopila oči „a jak jinak jsem mezi vás měla tak rychle zapadnout? Pět kaktusů ale opravdu mám a ty jejich škůdce jsem opsala“. Tahle slova zapůsobila mohutně. Tak úsměvné a blahodárně promíjivé přiznání tu ještě nebylo. Hned započala výuka, jak ta malá červená mrcha vypadá a co škody nadělá. „Vono je to takové rudé nebezpečí, mladá paní.“ „To kecáš, Jardo, ruďoši měli hlavy hrdě nahoru a prapory vztyčené, ty si poznal z dálky, svilušky to jsou takové…., takové kmotřenky, mladá paní, nejsou vidět a napáchají moc škody.“ „Zkrátka, až uvidíte, že je tělo nějakého kaktusu rezovaté jako venku nenatřený plech, tam řádí kolonie svilušek, vysávají buňky pokožky a ta rezovatí, když odumírá. To už je ale pozdě, mladá paní, musíte jí najít dříve, tak se snažte, ať tady Mareše zachráníme!“ Mareš jen mávl rukou „i kdybys paní půjčil ty tvoje propalováky, tak tady žádnou nenajde“. Kaktusy Mareše byly opravdu skvostné. Mareš byl tahounem celého spolku co do estetiky, najít v jeho sbírce od svilušky zohavený kaktus bylo nemožné. „Neříkej, Mareši, že se tu jediná někde nepase! Jdeme vedle!“ Zavelel pokladník a šněroval si to do sousedního skleníku. Do skleníku, ve kterém každý kaktusář zarytě mlčel, dokud nenašel slova ocenění. Marešovo druhý skleník s přívlastkem „Čilan“ kázal každému příchozímu „mladíku, nech chvíli vychladnout přehřáté PC a podívej se! A ty milovníku, zapomeň pro jednou, že ženská stehna jsou nenahraditelná! Ty človíčku od politiky nezkaz našeho pána!“. Co ale kázat ženě, která si to šněrovala za pokladníkem a pro vjem jejích uhelných očí nevědomky zatarasila dveře ostatním? Vjemem z nevelkého skleníku copiapoí, dokonce jen pár jejich taxonů. Levý parapet plný heseltonian, pevná šedozelená až stříbřitě šedá těla neměla mezi sebou jedinou neduživou rostlinu. Oranžovou plsť areol chránily  medové trny. Protější parapet byl vyskládaný ze samých dealbat navoskovaných jako parkety. Šedozelené, hrbolaté koule tolik skoupé na černé mohutné k zemi přihnuté trny, kterých areoly s šedou plstí vydaly nejvíce jeden či dva. Ten krátký parapet co spojil v čele skleníku oba postranní, byl samá cinerea a mezi nimi stála jako na náměstí varovný morový sokl ta největší, jak široká tak vysoká, obalená šedostříbrným voskem, jenž se sám svojí tíhou odlupoval. Jaký to rozdíl oproti přeplácaným barvám na rostlinách Mexika, to Chile svým tajemným klidem ženu okouzlilo. Probrala se, když pokladník spustil chválu na Mareše. „Tak se ho podívejte, našeho Mareše, kde byste našla takové kaktusy? Vždyť tu jsou sotva čtyři druhy a člověk se jim musí poklonit, kde jsi, Mareši?! Podívejte ty haseltoniany, jedna jako druhá i kdyby jich tu bylo tisíc, tak z nich člověk oči neodrhne.“ Žena konečně odstoupila ode dveří a hezky se podívala na Mareše opřeného o futra „v jednotě je síla, každá revoluce přece zvítězí, pokud si jí podrží“. „Tak náš Mareš je revolucionář? Nejsi ty Robespierre, Mareši? Máš tu francouzskou krev!“ Ozval se z tlačenice u dveří Lešák. „Lešáku, když se přiřadí tvoje šiky mááázek, můžeme se pokusit svrhnout místo krále Ludvíka tady předsedu.“ Na jeho slova zareagoval pokladník „a kdo by to, prosím tě, dělal? Zadarmo, funkce apolitická a není co ukrást!“. „Bodejť by se dalo, když máš pokladnu prázdnou!“ Žena to milé rýpání zakončila návrhem „s takovými šiky dobudete i lecjaké ženské srdce, nemyslíte?“. Na to se ohradil předseda „jo, třeba takovou Hanychovou nebo Brožovou ty by se pro kaktusy přetrhly. Dneska jsou, mladá paní, ženská srdce posunuta někam jinam, vohodně níž, a moc a moc podražila a všechna se sjednotila, stačí se podívat do toho internetu, a uvidíte, co vyznávají na prvním místě!“. „A proč do toho čumíš, předsedo?“ Tomu se žena rozesmála, předseda se zastyděl a honem věc napravil „já vím, že nejsou všechny stejný, tady mladá paní je vnímavější, to se pozná hned“. „Nevím, do jaké míry jsem vnímavá jako začátečnice, ale tyhle kaktusy jsou docela jiné než v prvním skleníku. Ty vedle jsou jako růže ze střelnice, ale tyhle zastavily čas, jsou takové klidné, takové, kterým nebylo souzeno s těmi vedlejšími se potkat, zkrátka jsou jako z Marsu.“ „A to jste řekla sakra dobře, mladá paní, jako z Marsu, vona ta krajina v Chile, někdy jinou planetu připomíná a to že jim nebylo souzeno se potkat, to je také svatá pravda, vždyť žijí tisíce kilometrů od sebe.“ Tak poučoval ženu předseda a Mareš se konečně přihlásil ke svým skvostům „a s tím časem, to máte taky pravdu, paní, ty vedle se občas nechají popohnat vodou a hnojivem, ale tyhle jsou jako uražení oslové. Můžete tahat za uzdu, jak chcete, domlouvat, nadávat, kopat do zadku, nehnou se. Mají, jak říkáte, své hodiny. Kolik myslíte, že je těmhle haseltonianam?“ „Já nemám zdání, jak stárnou kaktusy, ale když říkáte, že jsou uminutí oslové tak dvacet let? Je to moc?“ „Přidejte další dvacítku a já vám to odkejvám, ale tahle“ Mareš přistoupil před největší cinereu „tahle má už na krku dobrou stovku! Celá sbírka v tomhle skleníku je dvougenerační, je to moje dědictví od příbuzných, ale tahle rostlina pamatuje už čtvrtou generaci.“ Žena se rozhlédla po celém skleníku, usmála se na zvědavce ve futrech „a jaká je radost z takového dědictví? Že dělá lidem pomyšlení podědit domy, auta, pozemky, hotovost to pochopí každý, ale kaktusy? Asi mají výhodu, že se o ně dědici netahají, nemám pravdu?“. Pokladník posměšně zareagoval „ledacos si, mladá paní, umím představit, ale že by se našli v příbuzenstvu dva horliví dědici kaktusů, to tedy ne!“. „Alespoň nezatěžují soudy“ doplnila žena a vrátila se zpátky k nádherné cineree. „A kdybyste si měl tuhle ocenit?“ Podívala se na Mareše, Mareš na ženu „to chcete jako slyšet přepočet na zboží nebo peníze? To vám tedy neřeknu“. Odpovědi se ujal Lešák „to ani nejde, mladá paní, jak byste ocenila celoživotní služby věrného psa? O tuhle rostlinu pečovala léta už trojice věhlasných kaktusářů, tady Mareš je čtvrtý. Nikde v republice nenajdete větší a fajnovější solitérní Copiapoi cinereu“. Žena se na Mareše zadívala „tohle já chápu, je moc nádherná, ale kdyby přece jen někdo přišel se zajímavou nabídkou, odmítl byste?“. „Mareši nedej se“ pokřikovali kolegové „ztratíme královnu výstavy!“. Do hovoru se zapojil nejstarší pán „tahle rostlina, mladá paní, ta už by měla dostat statut kulturního dědictví českých kaktusářů, o té už by neměl rozhodovat jedinec“. Žena se pousmála „ano, ale to znamená také kolektivní starost, zodpovědnost, náklady a nejen radost. Jestlipak vám pomůže někdo rostlinu přesadit?“. Marešovi tenhle směr hovoru neseděl „zbytečně filozofujete, tahle rostlina je opravdu neprodejná! A jestli chcete nějaké obry na hloupou dekoraci, zajděte do OBI, tam nakoupíte s vlnatkou i s tou vaší sviluškou!“ Lešák Marešovo výhrůžku utlumil „paní jen zkouší, jak rostlinu miluješ a ty se hned čertíš, vono se dneska opravdu všechno dá prodat, už i po Měsíci běhají virtuální geodeti a rozprodávají parcely, je to tak, mladá paní?“ „Já to tak nemyslela, já některé své věci také neprodám za nic na světě a vědět, že jsou někde spojenci, mě těší.“ Předsedu rozlití citu potěšilo, znovu ucítil tu vzdálenou, lehkou vůni parfému, co to jen je za květ! „Mareši my tu nasáváme z plastu a tys paní ani nenabídl skleničku vína, pochlub se svojí vinotékou.“ A nejen předsedovi se žena začala zamlouvat, pohled do jejích tmavých očí unášel i jeho ovečky. Když se pak šourali ze dveří skleníku, ty její uhelné oči se zastavily na pěkné dealbatě těsně u dveří, hezky nad boky se ohnula, záda zůstala rovná a trochu nerozhodně položila otázku z části přečtenou ze zápěstí „a nemůže být tohle ta sviluška?“. Jako kdyby dal někdo povel „do krytu“ obrátili se vycházející a ženu obstoupily, ta se ještě jednou elegantně sklonila, pak se obrátila ke shluku zvědavců a prstem ukázala na dealbatu. Lešák trochu předsadil svá neprůstřelná skla, sklonil se a po chvíli ticha oznámil „je tam“. Mareš se prodral shlukem, vyběhl ze skleníku do skleníku, popadl lupu a znovu se prodral zvědavci, kteří už radostně kibicovali „je to jasný, Mareši, tu  neodkecáš“. Tenkrát s Marešem už moc nebylo. I když té mrchy bylo jen pár exemplářů a snad jen na jedné rostlině u dveří, zůstal tenhle estét a pedant po zbytek večera vykolejen jako motoráček někde uprostřed trati.

     Prázdninové akce z mladé paní udělaly Dášu, pro ty nejstarší Dášenku, protože poctila svojí účastí opékání vuřtů u předsedy, krkovice u Mareše a domácí kuřata připravil pan Mařík, nejstarší člen spolku, tam také Dášenku přemluvili, aby podala přihlášku do klubu. Na první poprázdninovou schůzi, přišla nejen členka Dáša Jirsová, ale v jednom opět krásná mladá paní. Poprvé uviděli Dášu v sukni! Poprvé látkou okopírovaný pas, poprvé se na svět hlásila ňadra, o kterých košile nedávala zdání. Poprvé se dostala chodidla do hvězdného postavení, paty výše prsty níže, aby vytvarovala lýtka do krásy i bez sportovního výkonu. Poprvé uviděli trojstranné zakulacení zadečku a poprvé předseda odhalil Dášino vůni „jasnej Echinocereus grandis, Isla San Esteban, ta bíle kvetoucí rostlina exotické vůně“. Ale s krásou přichází i energie a věci nabírají rychlejší spád. Pan Lešák, se jako první Dášence poklonil „dnes mám dojem, že ty moje silné brejle odhalují věci dosud neznámé, smíme vás oslovovat ještě Dášo? Nebo jako naší paní presidentovou už jen Dagmar?“ „Jsem pořád Dáša, pane Lešáku, tohle ze mne udělalo nějaké oficiální jednání, kdybych se stačila doma převtělit...“ „Tak jsem to zase nemyslel, Dášenko, moc vám to sluší.“ A Dáše to slušelo schůzi příští i přespříští. Nikomu neuniklo, že sedává výhradně vedle Mareše, že Mareš je poblázněnej, že si holí do hladka složité tváře a že mu pod pudrem zmizely z huby ty fleky jako po svilušce. A snad bylo velké štěstí, že všichni pochopili, že žárlit je zbytečné. Jednou, to už bylo pozdní jaro, zazvonil u předsedy pokladník „člověče, byla za mnou Marešovo žena, Andulka Hlavsová, je to tam nějaký špatný, plakala mi do ramene, von se ten Mareš snad s Dášou pochlubil nebo co, ta holka ví všechno. Představ si, že dal pryč tu nádhernou starou cinereu.“ „To si děláš prdel, nebo co?“ „S tím se nežertuje, předsedo, je to tam fakt na rozvod, ta holka je moc nešťastná.“ „A co s tím chceš dělat? Domlouvat mu? Na tohle nemyslí žádné stanovy.“ „Proboha, nekoukej na to jako předseda, ale jako člověk a dobrej kaktusář, přece to nenecháme dojít tak daleko?!“ Tuhle citlivou otázku předseda nedokázal vyřešit, Mareš přestal po schůzi chodit do hospody, kde byla největší šance na domluvu a na místo toho si očividně odváděl Dášu. Chlapi to řešili sami, před schůzí i po schůzi v hospodě, ale kromě starého pana Maříka nenašli odvážlivce coby to s Marešem nějak skoulil. I starý pán nakonec řekl své „vona v tom není jen ta pipina jak jsem si myslel, ten je zamilovanej až po uši“. Jednou ale seděl Mareš na schůzi sám, ani nečekal na konec a při přednášce potichu vyklouzl. Tehdy si předseda dodal odvahy a druhý den Mareše navštívil. Ten jej nepustil ani do zahrady a domluva se odbývala před vrátky. „Co blbneš s tou Dášou, Járo, ta holka je na tebe moc fajnová, vnouče se tě dere ne svět, slíbil si, jak to zapijeme, vždyť se tě kluci smějou. A myslíš, že si tohle Andulka zaslouží?“ „Tak klukům vyřiď, ať nemají péči, už to dávno skončilo!“  Následující schůzi nepřišel ani Mareš ani Dáša a patnáctého května, týden po schůzi, přiběhl za předsedou udýchaný Lešák „Mareš, ten vůl, je po smrti!“ „Co to meleš?“ „Jo, půjčil si od kluka motorku a na Lenském rybníku to napálil bez přilby do dubu na hrázi! A ještě se skutálel do vody pitomec! Myslel na ní, to je jasný!“ Tehdy se předsedovi hrdlo stáhlo, že sípal, jako před smrtí.
Tu minutu ticha co za Mareše drželi, se předseda Průcha moc a moc styděl. Ještě jednou nabral odvahu a místo do hospody vyrazil na adresu zmizelé Dáši Jirsové. Po zazvonění přišla otevřít neznámá žena. „Ano bydlela tu, měla pronajatý nahoře prosklený ateliér, je to něco přes týden co se nahonem odstěhovala.“ „Tak ona tu byla jen v pronájmu?“ „Ano dva roky tam nahoře malovala.“ „Myslíte jako obrazy?“ „No ano obrazy, umělecké obrazy.“ „A neměla tam nahoře kaktusy?“ „Říkám vám, že malovala plátna, ale nějaké kaktusy nechala dole v zahradě.“ Tehdy předseda ženu uprosil, může-li se podívat. Když Průchu zavedla do zahrady, uviděl na hloupém stinném místě nejen Marešovu cinereu, ale také Lešákovu nádhernou mázku, Černého výstavní kardýnko i pokladník sem odevzdal jedno ze svých skvostných ornát. „A ty kaktusy po paní Jirasové, můžeme si odvést? Oni vlastně patří našemu klubu kaktusářů.“ „No co já tady s nimi, ještě se mi na ně napíchne pejsek, ale to si musíte domluvit s paní Jirsovou.“ „A vy nevíte, kam se odstěhovala?“ „To opravdu ne, bylo to všechno tak nahonem.“

 

      Po každé schůzi probírali chlapi v hospodě Marešův hloupý osud „bylo to schválně nebo jen obyčejná nehoda?“. Už nezaznívalo jméno Dáša, ale jen příjmení Jirsová. Předseda se trápil ze všech nejvíc, utíkal jako první, nepotřeboval slyšet to pivní truchlení, že za všechno může Jirsová, sám měl výčitky, mermomocí chtěl uhnat a zařadit mezi kaktusáře ženskou. A došlo to tak daleko, že její jméno nechtěl jen tak beze všeho vyškrtat z klubových záznamů. Chtěl dát Jirsové osobní výpověď, aby dal najevo nevoli. Jenomže jak se dává taková výpověď z dobrovolného neziskového klubu? Vždyť ona žádné pravidla ani stanovy neporušila, jen pobláznila hlavu jednomu členu a ten hlupák nejspíš neunesl konec a bolavou hlavu si urazil o dub. Tak co napsat do výpovědi? Pro nadbytečnou sílu, nebo pro hrubé porušení pracovní kázně? Klub není Škodovka nebo Třinecké železárny. Ale jen tak jí vyškrtnout, to neudělá. Každou chvíli před sebou viděl Andulku, tu zoufalou vdovičku jak jí na pohřbu přál soustrast a při tom se začervenal jako prokrvené hovězí.
Až jednou, půl roku po bezvýsledném pátrání, dostal se náhodně k jasné informaci. V doktorské čekárně kam přišel pro výsledky krevního obrazu, listoval kulturním přehledem a objevil obrázek Dagmary Jirsové spolu s pozvánkou na její malou víkendovou vernisáž. Srdce se mu rozbušilo „tak je to pravda, malířka!“ vytržený list uschoval do kapsy „tu výpověď tě předám, třeba před samotnými umělci“. V sobotu dorazil vlakem do Kolína, místa vernisáže. Pod hezky vymalovaným názvem „Kolínská obrazárna“ otevřel těžké křídlo vrat, takových jako do musea, pomalu vyšlápl schodištěm a za lítačkami pozdravil bábu u stolečku. Bábu co mu podávala letáček s krátkým životopisem malířky Jirsové a při tom příchozího lákavě naváděla pohledem na krabičku nazdobenou uměleckým písmem
„vstupné dobrovolné“. V duchu si pomyslel „ještě abych cpal do Jirsové peníze“. Jenomže před dalšími otevřenými dveřmi zastavil. I když dozadu neviděl, představil si bábin kyselý pohled za stolečkem. Znal to z vlastních kaktusářských výstav, kdy sami mívali dobrovolné vstupné a lidé netečně procházeli. Vzpomněl si, jak takové nevidomé škroby pozorovali a nevybíravě častovali „šupáci, ani za tu korunu jim nestojíme“ zastavil, otočil se, v kapse zacinkal klíčky, našmátral tu nejmenší minci, stiskl jí, a zavřenou pěst prudce vložil do kasičky, kde prsty rozevřel, že původní mince zarachotily, aniž by bába poznala jaký je tohle s jednou dvoukorunou škrob. Oba se spokojeně usmáli a Průcha pokračoval do vlastní obrazárny, jež vůbec nabyla jednoduchou místností. Klenutá chodba s klenutými vstupy do menších místnůstek s vitrážovými okny, co sytými barvami zbytečně ubíraly pozornost obrazům. Průcha vešel do první odbočky, kde na malém stolečku přečetl nápis „Vědí to zvířata?“. Sám si pak odpověděl, nevím, jestli zvířata, ale já vím, že ty malířko, jsi bestie! Z trojice obrazů velikosti rozložené dvojstránky novin se na Průchu dívaly zvířecí rodinky nejvíce ohrožených zvířat, populární pandy, lemuři i gorily. Nejdříve se Průcha usmál nad kýčovitým námětem, když se ale zadíval do gorilích očí, do ustaraných a prosebných staré opičí mámy a hned do hravých a bezstarostných gorilího mláděte, které ještě nemělo ponětí, že člověkem vymezené dny se kvapem krátí, vrátil se k prvnímu námětu. Neměl potuchy, že pouhé oči tolik moc prozradí, jenomže tyhle malůvky, od mizerné ženské, co dohnala kamaráda sáhnout si na život, ty mě nerozpláčou! Pro jistotu nahmatal v zadní kapse složenou výpověď „tu tě tady před gorilami předám osobně“. Prošel chodbou do sousední místnosti nazdobené krajinářskými obrazy, na každém našel človíčka, jak svojí činností tesá šrám do krajiny a jiný tím trpí. Když Průcha přecházel chodbu, liboval si „tak mizernou návštěvnost co tu máš, jsme na našich výstavách zatím nepoznali“. Na prahu pod nízkou klenbou průchodu do následující cimry zastavil a zíral. Uvnitř místnosti bez oken, viděl tři nasvícené obrazy každý uprostřed vlastní bílé zdi vždy pod ramenem křížové klenby a na stolečku hned za dveřmi oznámení „Obrazy z cyklu „Za vším je jen žena“. Ten naproti dveřím rázem Průchovi zvedl tlak. I Lešák bez jeho proslavených skel by po chvíli mžourání ode dveří poznal na velkém plátně portrét Mareše, a kdyby si svoje silná skla nasadil, viděl by dnes již bájnou cinereu, jak jí s pokorou podává ženě zachycené na obraze jen částmi zad, nahého ramene a kouskem šíje. Průcha se jako omámený přišoural blíž. Po půl roce uviděl opět hubu tragicky zesnulého kamaráda navíc v nadživotní velikosti „Mareši, ty pitomče jeden, vždyť tobě už zase na hubě řádí sviluška.“ Průcha se sám vylekal svého neřízeného hlasitého projevu k portrétu Marešovo složité huby zachycené se vším všudy, se žebrovým vrásek co má jen Echinoffossulocactus multicostatus i s fleky po svilušce, které si kdysi v hospodě dobírali. Z jeho očí vyčetl, že byl šťastný, když daroval to nejmilejší a nejcennější co měl. Průcha si vzpomněl na slova starého pana Maříka „vona v tom není jen ta pipina, jak jsem si myslel, ten je zamilovanej až po uši“. Nejraději by zaběhl do kostela, připravil kostelníka o největší svíce, pod obrazem by je zapálil a počkal s výpovědí v ruce na autorku. Jak se Průcha díval do důkladně propracovaných Marešových očí, pomalu začínal chápat, oč Jirsová usilovala. Prolétlo mu hlavou, „ta tě Mareši ráda neměla“. Potom se zadíval na hezké rameno ženy, jíž s takovou pokorou zesnulý kolega odevzdával nejmilejší rostlinu, na svůdnou šíji, nad kterou podle barvy vlasů poznal, že ten kousek těla na obrazu patří právě Jirsové.  Představoval si ženu z odvrácené strany „jaký je měla, Mareši a jakou? Alespoň sis, ty pitomče, užil?“. Potom se zadíval na krásně propracovanou cinereu, tu Jirsová zachytila i s odlupující se vrstvou vosku mezi žebry „je pořád nádherná, Mareši, pozdravuje tě Andulka, tvá žena, slyšíš?“. Ten obraz zacvičil s Průchou až k slzám. Najednou nějaký veselý hovor z chodby vytrhl předsedu ze vzpomínek, uskočil před obraz na přilehlé stěně a nemohl se mýlit, když se zděšením zaslechl živý výklad Jirsové vstupující do místnosti. „Ale tohle, vážení, to jsem si musela chtě nechtě prožít na vlastní kůží.“ Průchovi přeběhl mráz po zádech, když za sebou cítil další neznámé příchozí. Nějaký mužský hlas už ve dveřích Jirsovou pochválil „ty, Dášenko, jako někdo je krajinář, ty jsi vočařka“.  Hlubší hlas chválu stvrdil „jo, tak tohle se tě Dášo povedlo, to je mazec, ten dědula s kaktusem je fantastickej!“. Jirsová posměšně odpověděla „a kdybyste věděli, jak na něm lpěl, než ho vyvalil, div ho miloval víc než život, rozhodně víc než tamhle Standa miloval svojí národní funkci.“ Průcha cítil, jak se bujarý hlouček umělců přesunul ke třetímu obrazu „jo, to je to příkladné politické mládí Dášenko, ale neříkej, že bys v tomhle případě nebyla raději na místě svačinářky“. „Nebyla, to vás mohu ujistit! Standa kvůli ženské ztratil čest a důvěru národa, vážení, ale tenhle dědula, tenhle milý človíček přezdívaný Mareš, ten zůstal svůj.“ Průcha zaregistroval, jak Jirsová zhluboka vydechla. Po chvíli tiché prohlídky se hlouček přesunul zpátky k obrazu Mareše. „Nápad vymalovat Standu se tě povedl, ale jak vidím, na toho s kaktusem nemá ani expremiér. Skoro bych řekl, Dášenko, že je připraven pro tebe skočit do Labe. A vůbec, cos mu za ten kaktus naslibovala, když na něm tolik lpěl? Taková oddanost vypadá na víc než jen pusu na zvrásněnou tvářičku. Přiznej se, co bylo na druhé straně vah?“ „Já vám něco povím, miláčkové, kaktusáři jsou náhodou moc fajn lidičky, těch jsem se něco nahledala, ale co jsem do nich vrazila, do toho je vám prd!“ „Osobní prožitek, holt něco vydá, že ano Dášenko, to znají všichni umělci.“  Průcha nechápal, proč do Mareše motají nějakého expremiéra, nevydržel, otočil se, ale vzápětí spolkl dlouho připravovaná nevyřčená slova, která měla zahřmít malířce do uší „vy jste mu ani kytičku na hrob nepřinesla, tady máte obálku, čtěte, a podepište mi to!“. Namísto útoku se díval na překvapenou Jirsovou, která tichounce odkoktala pozdrav. Nádherná žena, v oběti pětice umělců se skleničkami vína byla jako žloutek ve volském voku. Moderní víla, co má načtenou tu mužskou slinu. Průcha nevykoktal ani odpověď na její pozdrav, otočil se zpátky k obrazu, Jirsová tiše pobídla pány k odchodu za další uměleckou lahůdkou. Průcha se otočil, když opouštěla klenutý vchod, aby zahlédl, co provedlo to hvězdné postavení pata výše, prsty níže a zadeček, jenž mizel za roh jako dobře mířená hladká koule v propadlišti biliáru. Podíval se na protilehlý obraz, ze kterého okamžitě pochopil, proč mezi umělci padlo slovo expremiér. Až komicky vykreslený nedávný velice mladý předseda vlády hnaný uklízečkou s napřaženým mopem, utíkal ze dveří parlamentu do náruče své milované svačinářky, aby jí v rychlosti předal pohádkové akcie, jež pro ní ve své funkci na poslední chvíli opatřil a jejichž hodnota přes noc záhadně vyskočila o sta miliony. Průcha se pousmál nad tím chudákem s vlající kravatou beze cti, co se bál rány mopem na násadě, ale z národa si po celou dobu kariéry utahoval.  Otočil se k Marešovi a v jeho šťastné hrdé tváři na chvíli uviděl slavného herce Jeana Maraise.  „Tak vidíš Mareši, sloužil si i s tvojí slavnou cinereou jako nedobytný trezor, co potřebovala paní umělkyně vypáčit, ale slyšels? Cení si tě víc než premiéra! Na ten starý dub tě kluci natloukli pamětní desku a Andulka tam dodnes pálí svíce. A vůbec …, na té druhé straně vah …, byla tam alespoň zlatá pipina?“
Tu provokativní obálku s výpovědí pro paní Jirsovou vložil Průcha do knihy návštěv a cestou domů za jízdy vlakem přemýšlel, proč jsou kaktusáři lepší než premiéři. „Jirsová, ty potvoro, jak si vůbec vyslídila tu hordu dobráků? Proč ses k nám přisrala a nehledala inspiraci jinde? Jak si poznala, že vypáčit Marešovo trezor s milovanou cinereou, bude vydatný prožitek k dobrému obrazu? Ale to jak jsi zvěčnila kaktusáře milující své rostliny dokonce více než dosavadní premiéři svojí čest, to tě odpouštím. Jenomže ty šlapeš dál, jako by se nechumelilo a Mareš je z toho na pravdě boží. Ne! Do spolku už mi žádná umělkyně nesmí!“